11 Tdo 74/2026

Judikát 11 Tdo 74/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:26.02.2026

Spisová značka:11 Tdo 74/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.74.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Znásilnění

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D 11 Tdo 74/2026-1445

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2026 o dovolání obviněného I. A. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 9. 2025, č. j. 13 To 270/2025–1369, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 33/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. A. A. odmítá. O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 6. 2025, č. j. 3 T 33/2024-1268, byl obviněný I. A. A. (dále jen „obviněný“) shledán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.

zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025), přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr.

zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Soud prvního stupně rovněž rozhodl o uložení trestu obviněnému. Na tomto místě je třeba též uvést, že obviněný vůči skutkům bod body 2) a 4) až 7) výroku o vině prohlásil v řízení před soudem prvního stupně vinu, a toto prohlášení soud přijal.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích a poškozené D. K., a A. M., odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2025, č. j. 13 To 270/2025-1369, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1, ve výroku o trestu, ve výroku o náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy D.

K. podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se obviněný dopustil tím, že:

1a) v blíže nezjištěné době od 1. 9. 2021 do 3. 12. 2021 v průběhu vztahu s poškozenou D. K., se kterou obýval střídavě společnou domácnost na drese XY v Pardubicích (byt poškozené) a XY (dům obviněného), poškozenou opakovaně fyzicky napadal, a to tak, že poškozenou bil pěstmi a kopal nohama zejména do hlavy a horní části trupu, dále poškozenou škrtil, tahal za vlasy, strkal do ní, až padala, rovněž ji opakovaně napadal slovně, kdy jí vulgárně nadával slovy: "ty kurvo, ty děvko, ty píčo ", opakovaně poškozené vyhrožoval jejím usmrcením, kdy k zesílení výhružek opakovaně použil kuchyňský nůž o délce 30 cm, kterým poškozenou i přímo ohrožoval tak, že jí nůž přiložil k jejímu hrdlu, dále poškozenou ohrožoval lampičkou, polil ji horkým voskem, omezoval poškozenou tím, že jí bránil v kontaktu s osobami blízkými a její rodinou, kdy v rámci jednoho z konfliktů dne 10.

9. 2021 do poškozené strčil, až spadla levým bokem na konferenční stolek, kopnul ji do hlavy, a způsobil jí tak poranění v oblasti levé tváře, dne 30. 10. 2021 v domě v XY strčil oběma rukama do oblasti ramen poškozené tak prudce, že poškozená nekontrolovaně upadla na levé rameno, pokračoval v napadání ranami pěstí do hlavy, kdy ji vystrkal před dům, kde ji táhl za vlasy k brance, čímž došlo ke zlomenině levé pažní kosti poškozené v oblasti ramenního kloubu, kdy si uvedené zranění vyžádalo operativní zákrok a následnou léčbu s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu 4 týdnů, dne 1.

12. 2021 v bytě poškozené po předchozí slovní rozepři poškozenou fyzicky napadl pěstmi, kterými ji opakovaně velkou intenzitou bil do hlavy, krku a obličeje, poškozená cítila velkou bolest hlavy a závratě, došlo k poranění jejího obličeje, tekla jí krev z obočí, následně uchopil poškozenou oběma rukama za krk a začal ji škrtit, až ztrácela vědomí, v průběhu vztahu si na poškozené D. K. v blíže nestanovené četnosti opakovaně slovně a následně fyzicky vynucoval pohlavní styk a orální sex, kdy nejméně v měsíci září 2021, kdy se poškozená léčila se zraněním čelisti, které jí způsobil při jednom z fyzických útoků, a poškozená měla omezenou hybnost dolní čelisti, nebyla v této době schopna požívat jinou než kašovitou stravu, po této požadoval orální sex přesto, že /věděl, jaké bolesti a problémy jí toto činí, držel ji a násilím jí vložil penis do úst, dále v blíže nezjištěné době poškozenou odnesl do postele, kde ji přes její zjevný nesouhlas začal osahávat na intimních partiích, poté ji zaklekl ruce, když ležela v poloze na zádech, a nutil ji k orálnímu sexu, když toto poškozená odmítla, řval na poškozenou, že pokud mu nevyhoví, počůrá jí vlasy a obličej, dále v blíže nezjištěných případech si opakovaně většinou o víkendech vynucoval na poškozené několikahodinový sex, poškozené vyhrožoval násilím, pokud se jeho přání nepodvolí, často v době, kdy poškozená již spala, provozoval na poškozené jiné sexuální praktiky, kdy poškozené opakovaně olizoval prsty na nohou a kotníky, v blíže nezjištěné době nejméně však od 01:30 hodin dne 31.

10.

2021 do ukončení jejich vzájemného soužití poškozené D. K., opakovaně podával kokain, někdy i pod pohrůžkou násilí či po fyzickém napadení poškozenou donutil, aby jím připravený kokain užila, a to vdechnutím nosem, což poškozená ze strachu činila, a jednání se dopustil bez příslušného povolení a s vědomím, že látka kokain je dle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách zařazena jako zakázaná omamná látka v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových v příloze č. 1 omamných látek zařazených do Seznamu I. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, kdy poškozená pro svůj zhoršující se psychický stav vyhledala odbornou pomoc, přičemž v důsledku uvedeného jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která trvá doposud,

1b) v blíže nezjištěné době nejméně však od 01:30 hodin dne 31. 10. 2021 do ukončení jejich vzájemného soužití dne 2. 12. 2021 poškozené D. K., opakovaně sděloval, že pokud bude vypovídat na policii pravdu k události ze dne 31. 10. 2021 vedené Policií České republiky Obvodním oddělení Heřmanův Městec pod sp. zn. KRPE-84410/PŘ-2021-170310-KM, kdy došlo z jeho strany k fyzickému napadení poškozené, které si vyžádalo její následné lékařské ošetření v nemocnici v Chrudimi, tak ji zabije či ublíží její rodině, a svým shora uvedeným jednáním vůči poškozené v ní vyvolal důvodnou obavu o její život a zdraví. (…)

3. Za tyto trestné činy a dále za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 2) napadeného rozsudku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 3), přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 3), přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku pod body 4-5), přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pod bodem 5), zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr.

zákoníku pod body 4, 6), ohledně nichž zůstal rozsudek nezměněn, a dále za sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2024, sp. zn. 4 T 31/2024, mu odvolací soud uložil podle § 185 odst. 2 tr.

zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

4. Odvolací soud rovněž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 2024, sp. zn. 4 T 31/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Dále obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené společnosti Všeobecná zdravotní pojišťovna se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČO: 41197518, škodu, kterou specifikoval v tomto výroku, a současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř.

uložil povinnost zaplatit na odškodnění nemajetkové újmy poškozené D. K., kterou v tomto výroku specifikoval. Odvolací soud dále podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou D. K. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud odvolání poškozených D. K. a A. M. podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Romana Kouckého, MBA, advokáta, dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. V úvodu rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení, rozsudky obou soudů a své odvolací námitky. Připomíná, že vyjma skutků 1 a 3 výroku o vině, prohlásil svou vinu, a soud prvního stupně toto prohlášení přijal.

6. Obviněný nejprve přibližuje dovolací argumentaci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí variantě. Namítá podstatné rozpory ve výpovědi poškozené D. K. (dále jen „poškozená“), kterou sám hodnotí a porovnává s dalšími ve věci provedenými důkazy (výpovědi svědků M. R. a M. L.). Věnuje se svému vztahu s poškozenou především v sexuální oblasti a domáhá se provedení její výpovědi v rámci podání vysvětlení, neboť tato má podle něj význam pro hodnocení věrohodnosti její výpovědi, což doplňuje odkazy na judikaturu. Skutkové závěry jsou pak podle něj v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a závěr soudů je založen na jejich svévolném a nepodloženém postupu.

7. Obviněný následně prezentuje dovolací argumentaci ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vytýká policejnímu orgánu, že pro skutek, který byl kvalifikován jako zločin znásilnění, nebylo zahájeno trestní stíhání. Poukazuje na to, že mezi vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a vyrozuměním o změně právní kvalifikace nedošlo ke změně skutkových okolností, z nichž by bylo možné dovodit naplnění znaků uvedeného zločinu. Přibližuje i podle něj nekonzistentní vyjádření poškozené ohledně tohoto činu.

Je přesvědčen, že tímto došlo k porušení jeho práva na obhajobu. S poukazem na prvotní stanovisko poškozené, která jednání obviněného za znásilnění nepovažovala, zpochybňuje rovněž naplnění znaku uvedeného zločinu. Zdůrazňuje, že vnitřní pohnutka k uskutečnění pohlavního styku je dána k určitému okamžiku a nelze ji zpětně měnit. Rovněž se věnuje chování poškozené po ukončení jejich vztahu a připomíná, že mezi nimi v této době došlo k dobrovolnému pohlavnímu styku. Dodává, že poškozená podala trestní oznámení až v návaznosti na poškození jejího bytu a věcí v něm.

V době bezprostředně navazující na tento incident se však poškozená nezmiňovala o sexuálním násilí ze strany obviněného, což podle obviněného svědčí o tom, že k takovému násilí nedošlo. Zdůrazňuje též to, že výpověď poškozené je jediným důkazem o sexuálním násilí.

8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný namítá uložení nezákonného trestu. Připomíná, že odvolací soud navýšil jemu uložený trest odnětí svobody o jeden rok a šest měsíců, přestože došlo k „ponížení“ jemu přisouzeného skutku.

Opakuje, že pro zločin znásilnění s vůdčí trestní sazbou (dva roky až deset let) vůči němu nebylo zahájeno trestní stíhání, a tudíž nemohl být uznán vinným tímto trestným činem, ani mu za něj nemohl být uložen trest. Odvolací soud mu mohl uložit pouze trest odnětí svobody v sazbě dvou až osmi let pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku. Jemu uložený trest odnětí svobody v trvání devíti let je tudíž nezákonný.

9. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 2025, č. j. 3 T 33/2024-1268, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 9. 2025, č. j. 13 To 270/2025-1369, a věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu projednání a rozhodnutí.

10. Obviněný své dovolání dne 28. 11. 2025 doplnil. V doplnění rozšiřuje jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž nově brojí i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Především nesouhlasí s výší přiznaných náhrad nemajetkové újmy obou poškozených, která i přes zásah odvolacího soudu neodpovídá prokázanému skutkovému stavu ani újmě poškozených. Obviněný následně rozebírá procesní postup poškozené M. při uplatnění jejího nároku. Jelikož se jmenovaná poškozená připojila se svým nárokem až v hlavním líčení, navzdory opačnému postoji v přípravném řízení (po obviněném nic nechtěla), má obviněný za to, že její nárok neodpovídá podstatě funkce náhrady nemajetkové újmy a je účelový.

Pokud jde o nárok poškozené K., tento shledává zcela neadekvátním k provedenému dokazování ve věci. Poukazuje na to, že její problémy ji nijak nevyřazují ze života, jsou zanedbatelné a podle závěrů znalců dojde k jejich zlepšení. Tomu však neodpovídá konkrétní vyčíslená částka, která je příliš vysoká. Namítá i neodborně zpracovaný znalecký posudek, z něhož měl odvolací soud vycházet. Obviněný uzavírá, že tímto rozporným a zákonu odporujícím způsobem odvolací soud vydal nezákonné rozhodnutí, které by mělo být zrušeno.

11. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michal Basík (dále jen „státní zástupce“), který konstatuje, že obviněný pouze opakuje námitky, jež uplatňoval před oběma soudy, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.

12. Státní zástupce je přesvědčen, že z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neobstojí námitky obviněného směřující proti výpovědi poškozené. Obviněný totiž předkládá pouze vlastní hodnocení věrohodnosti této výpovědi a soudy se touto námitkou zabývaly. Státní zástupce dodává, že soud prvního stupně náležitě osvětlil, proč výpovědi poškozené důvěřuje. Ani výtky obviněného proti neprovedení úředního záznamu o podání vysvětlení poškozené z přípravného řízení neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, neboť se jimi domáhá skutkového zjištění založeného na procesně nepoužitelném důkazním prostředku. Soudy se navíc s jeho obsahem seznámily a při hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozené s ním i pracovaly (srov. bod 36 rozsudku soudu prvního stupně, bod 41 rozsudku odvolacího soudu).

Ani z hlediska zachování práva obviněného na spravedlivý proces tak státní zástupce v neprovedení uvedené procesně nepoužitelné výpovědi nespatřuje žádný nedostatek. Rovněž konstatuje, že osobní prvotní dojem poškozené, zda se vůči ní obviněný dopustil znásilnění či nikoliv, není pro právní posouzení jeho jednání rozhodující a ani od něj nelze právní posouzení odvíjet.

13. Státní zástupce se dále neztotožňuje s argumentací obviněného, že pro „dílčí skutek“ v němž je spatřován zločin znásilnění, vůči němu nebylo zahájeno trestní stíhání. Z formálního hlediska jde předně o procesní námitku neodpovídající dovolacím důvodům, a lze se jí tak zabývat pouze v rámci posouzení dodržení pravidel spravedlivého procesu. Jde však o námitku nedůvodnou. Sexualizovaného násilí se totiž obviněný dopouštěl v rámci širšího jednání, jež naplňovalo znaky trvajícího zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr.

zákoníku. Podřazení dílčí části trvajícího jednání pod skutkovou podstatu zločinu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku přitom není nijak podmíněno vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť nejde o další skutek ve smyslu § 160 odst. 5 tr. ř., ale „pouze“ o změnu právního posouzení ve smyslu § 160 odst. 6 tr. ř., což doplňuje o citaci z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 4 Tdo 1135/2023. Obviněný byl přitom na tuto změnu upozorněn a rovněž se i proti nové právní kvalifikaci bránil.

Na závěru o správnosti postupu orgánů činných v přípravném řízení nemůže ničeho změnit ani tvrzení obviněného, že mezi vydáním prvotního usnesení o zahájení trestního stíhání a změnou právního posouzení nedošlo ke změně skutkových zjištění. Posun skutkových zjištění totiž není nutným předpokladem pro změnu právní kvalifikace, k té totiž může dojít i jen novým vyhodnocením dříve zjištěných skutečností.

14. Ani s námitkami ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se státní zástupce neztotožňuje. Trest ve výměře devíti let byl totiž obviněnému uložen v rámci rozhodné trestní sazby podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, jež podle aplikovatelného znění činila od dvou do deseti let odnětí svobody. Přesvědčení obviněného, že tímto zločinem neměl či nemohl být uznán vinným, je z hlediska citovaného dovolacího důvodu zcela nerozhodné.

15. Za obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nepovažuje ani podstatnou část výhrad obviněného proti rozsahu přisouzené náhrady nemajetkové újmy. Obviněný totiž částečně uplatňuje výhrady, jimiž napadá procesní postup či taktiku poškozených, které jsou z hlediska uvedeného dovolacího důvodu zcela irelevantní a nelze se jimi ani jakkoli zabývat. Adhezní řízení je totiž v dispozici poškozených a je jen na nich, jaký konkrétní postup zvolí.

16. Za jediný náznak námitky hmotněprávního charakteru považuje státní zástupce pouze výhradu obviněného, že soudy nezohlednily, že poškozená K. nebyla trvale vyřazena z běžného života a je předpoklad nápravy jejího stavu. Ani v tomto směru se však s dovoláním neztotožňuje. Tuto skutečnost totiž již dostatečně zohlednil odvolací soud.

Pokud má obviněný za to, že k redukci mělo dojít snad v ještě větším rozsahu, nedoprovází takový požadavek dostatečnou hmotněprávní argumentací. Zcela mimo rámec citovaného dovolacího důvodu je poukaz obviněného na údajné vady znaleckých posudků, neboť jde o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nespadající vůbec pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Státní zástupce shrnuje, že soudy v dané věci řádně zjistily skutkový stav a řádně provedené důkazy hodnotily zcela v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Ve věci neshledává žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a nedošlo ani k narušení práv obviněného na spravedlivý proces. Řádně zjištěný skutkový stav oba soudy i odpovídajícím způsobem právně posoudily a na základě uvedeného skutkového stavu byly i řádně posouzeny nároky poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Státní zástupce proto dovolání v tom dílčím rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, hodnotí jako zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

18. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné, zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. a zda splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

20. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv.

zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (první alternativa), nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá z uvedených alternativ se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). 24.

Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

25. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s rozsudky obou soudů a s průběhem řízení jim předcházejícím, shledal, že dovolací argumentace obviněného zčásti odpovídá jím uplatněným dovolacím důvodům, a to pokud jde o námitky podřazené pod dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k výpočtu výše náhrady nemajetkové újmy u poškozené K. Tato námitka totiž směřuje na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Jak Nejvyšší soud nicméně zjistil, tato je zjevně neopodstatněná. Pokud jde o zbylou dovolací argumentaci obviněného, ta pak jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. ani žádným jiným zákonným dovolacím důvodům neodpovídá. K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – následující.

26. Obviněný ve svém dovolání předně brojí proti skutkovým závěrům obou soudů ohledně sexualizovaného násilí vůči poškozené. Poukazuje jednak na další důkazy, které podle něj tento závěr vyvrací, jednak na prvotní stanovisko poškozené, která jeho jednání jako znásilnění nepociťovala. Rovněž vytýká soudům, že nepřečetly výpověď poškozené v rámci jejího podání vysvětlení v přípravném řízení.

27. K uvedené argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že tato uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Obviněný totiž jejím prostřednictvím nepoukazuje na konkrétní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, nýbrž pouze zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené. Současně prezentuje vybrané části výpovědí svědků R. a L. a porovnává je s výpovědí poškozené ohledně sexuální roviny jejich vztahu s cílem znevěrohodnit tu část výpovědi poškozené, v níž se o sexualizovaném násilí zmiňuje.

V návaznosti na to pak prezentuje vlastní verzi skutkového děje, že k takovému násilí v rámci jejich vztahu nedocházelo. Nejvyšší soud však konstatuje, že oba soudy se touto námitkou již podrobně zabývaly a správně ji vypořádaly (srov. bod 36 rozsudku soudu prvního stupně a bod 41 rozsudku odvolacího soudu). Dospěly přitom k závěru, že výpověď poškozené je věrohodná, a o sexualizovaném násilí ze strany obviněného neměly pochyb. V tomto směru lze doplnit, že výpověď poškozené nestojí osamoceně a je podporována i výpovědí znalkyně – klinické psycholožky a dalšími ve věci provedenými důkazy, jak ostatně správně oba soudy rovněž uvedly.

28.

K námitce obviněného, že soudy nepřečetly úřední záznam o podání vysvětlení poškozené z přípravného řízení, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný se tímto postupem vlastně domáhá provedení procesně nepoužitelného důkazu s cílem znevěrohodnit výpověď svědkyně, s odkazem na její stanovisko z přípravného řízení, že se znásilněna necítila. Neoznačuje však konkrétní jím předložený důkazní návrh, který by soudy nevypořádaly. Soudy se navíc se stanoviskem poškozené z přípravného řízení seznámily a pracovaly s ním v rámci celkového hodnocení jejích procesně použitelných výpovědí (srov. bod 36 rozsudku soudu prvního stupně a bod 41 rozsudku odvolacího soudu).

29. Takovému postupu přitom nemá Nejvyšší soud co vytknout. Oba soudy si byly vědomy, že výpověď poškozené představuje významný důkaz ve vztahu ke zločinu znásilnění a z tohoto důvodu věnovaly posouzení věrohodnosti její výpovědi zvýšenou pozornost. Nejvyšší soud proto v této části konstatuje, že v projednávané věci neshledal obviněným vytýkané vady. Oba soudy nižších stupňů náležitě zjistily skutkový stav, přičemž argumentaci obviněného již jednou správně vypořádaly. Nejvyšší soud se s takovým postupem ztotožňuje, považuje jej za správný, a především pak zákonný. Nejvyšší soud nezjistil žádná pochybení stran provedeného dokazování ani obviněným vytýkané vady, proto v podrobnostech odkazuje na výše uvedené body rozsudků obou soudů.

30. Obviněný ve svém dovolání rovněž uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že brojí proti nesprávnému procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, které nevydaly usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osoby pro zločin znásilnění. Namítá také nenaplnění znaků zločinu znásilnění s ohledem na změnu stanoviska poškozené a její chování po ukončení vztahu s obviněným.

31. Nejvyšší na tomto místě konstatuje, že ani tyto námitky neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu. Je tomu tak proto, že obviněný prostřednictvím první námitky brojí proti procesnímu postupu policejního orgánu, nikoliv proti právnímu posouzení věci, je tedy zřejmé, že taková námitka nespadá do rámce výše citovaného dovolacího důvodu (srov. bod 22 tohoto usnesení). Pokud se jedná o argumentaci ohledně nenaplnění znaků trestného činu s ohledem na prvotní stanovisko obviněné a její chování po ukončení vztahu s obviněným, pak těmito námitkami obviněný především míří do skutkových zjištění soudů, tedy tyto stojí zcela mimo uvedený dovolací důvod.

32. Nejvyšší soud dále dodává, že námitku ohledně procesního postupu policejního orgánu již dostatečně vypořádal odvolací soud (viz bod 43 jeho rozsudku). Ten konstatoval, že pokud bylo zahájeno trestní stíhání pro jednání spočívající v tom, že se po delší dobu dopouštěl násilného jednání vůči poškozené, pak při zjištění, že si ve stejném období vůči ní násilně vynucoval pohlavní styk, nebylo namístě považovat toto jednání za samostatný odlišný skutek, pro nějž by bylo nutno zahajovat trestní stíhání. V takovém případě bylo namístě obviněného ve smyslu § 160 odst. 6 tr. ř. „pouze“ upozornit na změnu právní kvalifikace, což ostatně policejní orgán učinil. 33.

Nejvyšší soud dodává, že zahájení nového trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 5 tr. ř. totiž přichází v úvahu pouze za situace, když během vyšetřování vyjde najevo, že se obviněný dopustil dalšího skutku, který není uveden v původním usnesení o zahájení trestního stíhání. Taková situace však nenastala, v projednávané věci došlo k rozšíření popisu skutku a v návaznosti na to policejní orgán ve smyslu § 160 odst. 6 tr. ř. obviněného upozornil na změnu právní kvalifikace a obviněný měl rovněž prostor se proti nové právní kvalifikaci náležitě hájit. Uvedeným postupem tedy nemohlo dojít ani k porušení práva na spravedlivý proces.

34. K obviněným zpochybňované právní kvalifikaci na podkladě prvotního vyjádření poškozené a jejímu chování po ukončení jejího vztahu s obviněným, Nejvyšší soud konstatuje, že předmětem právního posouzení je soudy zjištěný skutkový stav. Právní posouzení nelze činit na základě prvotního laického pohledu poškozené, zda ke znásilnění došlo či nikoliv. Obviněnému sice lze dát obecně za pravdu, že není možné, aby poškozená osoba zaujala své stanovisko k (ne)dobrovolnosti uskutečněného pohlavního styku zpětně, což by předurčovalo závěr o (ne)naplnění znaků trestného činu znásilnění.

Obviněný nicméně přehlíží, že taková situace v projednávané věci nenastala. Poškozená sice na počátku trestního řízení uvedla, že o znásilnění v jejím případě nešlo, nicméně tento závěr vycházel z její zkreslené představy o tom, jaké jednání lze podřadit pod skutkovou podstatu tohoto trestného činu, a až s odstupem času si začala uvědomovat, že se často obviněnému podvolila proti své vůli, a to i z obavy z dalšího fyzického napadání (viz bod 36 rozsudku soudu prvního stupně). Následně soud prvního stupně uzavřel, že výpověď poškozené je věrohodná.

Tento závěr pak podrobil přezkumu i odvolací soud a v postupu soudu prvního stupně neshledal pochybení (srov. bod 41 jeho rozsudku). S takovým závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší soud a dodává, že k právnímu posouzení skutkových závěrů, k nimž dospěly oba soudy na základě provedeného dokazování, nemá výhrady.

35. Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v jehož rámci namítá, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu, jelikož pro trestný čin znásilnění nemohl být odsouzen. Trest odnětí svobody mu měl být ukládán „pouze“ v rozmezí od dvou do osmi let pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku. Jemu uložený trest odnětí svobody v trvání devíti let však převyšuje horní hranici této trestní sazby, a jde tak o trest nezákonný.

36. Nejvyšší soud konstatuje, že ani tato argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná závěry uvedené v bodě 23 tohoto usnesení. Z takto vymezené argumentace obviněného navíc vyplývá, že touto fakticky navazuje na jím namítanou vadu údajného nezahájení jeho trestního stíhání pro zločin znásilnění. Jak ovšem Nejvyšší soud výše vysvětlil (srov. body 32 a násl. tohoto usnesení), takovou vadou trestní řízení netrpí. Je rovněž třeba konstatovat, že obviněný byl shledán vinným též zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Za tento zločin a další ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu uvedené přečiny a zločiny odvolací soud obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 a za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let. Takový trest přitom nepřekračuje trestním zákoníkem stanovenou trestní sazbu, která podle aplikovaného znění činila od dvou do deseti let odnětí svobody. Nejvyšší soud proto obviněným vytýkanou vadu v projednávané věci neshledal. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že přesvědčení obviněného, zda měl být tímto trestným činem uznán vinným či nikoliv, je z hlediska uvedeného dovolacího důvodu zcela irelevantní, neboť pro ukládání trestu je rozhodná toliko právní kvalifikace stanovená soudy.

37. V doplnění svého dovolání pak obviněný brojí proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Přibližuje původní stanovisko poškozené M. z přípravného řízení a dochází k závěru, že pokud tato po obviněném nic nechtěla a připojila se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy až následně při hlavním líčení, jde o nárok účelový, který neodpovídá podstatě této náhrady. Rovněž nesouhlasí s výší přiznaného nároku ve vztahu k poškozené K. V tomto směru poukazuje především na to, že její problémy ji nijak nevyřazují ze života, tyto jsou zanedbatelné a podle závěrů znalců dojde k jejich zlepšení.

38. Pokud jde o okruh námitek obviněného směřujících na procesní postup či taktiku poškozené M., pak tato námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný se totiž vymezuje proti procesnímu postupu poškozené M., která svůj nárok uplatnila až v řízení před soudem. Je tak zřejmé, že obviněný shledává účelovost jejího nároku až v návaznosti na vlastní hodnocení jejího procesního postupu. Z ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. se přitom podává, že poškozený může svůj návrh uplatnit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování.

Obviněný však nenamítá, že by jmenovaná poškozená svůj nárok uplatnila opožděně či jinak vadně. Nejvyšší soud proto konstatuje, že se uvedenou námitkou nemůže zabývat, neboť v takových případech je na poškozených, jakou taktiku při uplatnění svého nároku zvolí. V situaci, kdy poškozený svůj nárok řádně ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. uplatní, nelze vytýkat soudu, že o takovém návrhu rozhodl, i přes odlišné původní stanovisko poškozeného před uplatněním tohoto nároku.

39. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak již shora Nejvyšší soud uvedl, odpovídá pouze ta část námitek obviněného, v jejichž rámci obviněný brojí proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení výše náhrady nemajetkové újmy ve vztahu k poškozené K., je však zjevně neopodstatněná. Předně je třeba uvést, že totožnou námitku vypořádal již odvolací soud (viz body 58 až 60 jeho rozsudku). Ten se rovněž zabýval tím, že výpočet znalkyně vycházel z předpokladu, že zjištěné omezení v určitých oblastech sociální činnosti zůstane pro poškozenou trvalé a celoživotní, což však neodpovídalo skutkovým zjištěním ve věci. Z uvedených důvodů pak přiznanou částku na náhradě nemajetkové újmy poškozené K. snížil.

Pokud má obviněný přesto za to, že přiznaná částka je stále nepřiměřeně vysoká a nesouhlasí s ní, jde podle Nejvyššího soudu o prezentování nespokojenosti s konečným rozhodnutím ohledně tohoto nároku, kterou však nedoprovází žádnou relevantní hmotněprávní argumentací. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

40. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného I. A. A. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému zákonnému důvodu dovolání) a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Jelikož na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 2. 2026 JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu