11 Tdo 767/2024-5144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněné L. T. M., t. č. neznámého pobytu, vůči níž je vedeno řízení jako proti uprchlé ve smyslu § 302 a násled. tr. ř., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 15 To 9/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 8/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. T. M. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 57 T 8/2022, byla obviněná L. T. M. (dále též jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznána vinnou jednak jednáním popsaným pod bodem III., jež bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a dále jednáním popsaným pod bodem IV., které bylo kvalifikováno jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedená jednání byla obviněná městským soudem podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
2. Výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněné, která tak učinila proti výrokům o vině a trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Vrchní soud v Praze, který svým usnesením ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 15 To 9/2023, odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněná L. T. M. předmětné trestné činnosti dopustila společně s dalšími osobami (tj. se spoluobviněnými T. T. A. a V. T. T. K.) v podstatě tím, že:
III. obvinění T. T. A., L. T. M. a V. T. T. K. v přesně nezjištěném období měsíce prosince 2019, na základě předchozí objednávky učiněné od T. T. A., zajistila L. T. M. tablety obsahující psychotropní látku 3,4-methylendioxymethamin (MDMA) a krystalickou substanci obsahující psychotropní látku ketamin, které na základě elektronické komunikace s V. T. T. K., předala prostřednictvím dosud přesně neustanovené osoby přesně nezjištěného dne na území hlavního města Prahy, v obvodu městské části Praha XY, na ulici před domem XY, právě V. T. T. K., který následně za takto opatřené psychotropní látky předal L. T. M. finanční hotovost ve výši 31.000 eur, které mu předtím prostřednictvím osoby působící na XY na Praze XY, ulici XY, zaslal T. T. A., kdy následně V. T. T. K. takto opatřené psychotropní látky, na základě předchozích pokynů od T. T. A., zabalil do, v běžné obchodní síti zakoupených, plastových dóz s doplňky stravy, přičemž těmi psychotropními látkami nahradil jejich původní legální obsah, a z takto ukrytých psychotropních látek vytvořil poštovní zásilky, na kterých byla jako adresát (příjemce) uvedena minimálně osoba L. T. T., C. G., Hanoj, Vietnam, a poté tyto zásilky za účelem jejich vývozu pro T. T. A., působícího na území Vietnamské socialistické republiky, a jejich následné distribuce na území tohoto státu odeslal V. T. T. K. ve dnech 7. 12. 2019 až 6. 1. 2020 prostřednictvím zasilatelské společnosti působící na XY na Praze XY, ulici XY, kdy následně - dne 9. 1. 2020 na území Vietnamské socialistické republiky, v Hanoji, policejní orgán Veřejné Bezpečnosti města Hanoje zajistil u osoby D. C. C. 2 ks kartónových krabic se žlutou páskou a výše uvedeným adresátem, ve kterých se nacházely bílé tablety, prášky a krystaly, ve kterých byla prokázána přítomnost 4.615,676 gramů psychotropní látky 3,4-methylen-dioxymethamin (MDMA) a 1.587,009 gramů ketaminu, - dne 20. 1. 2020 policejní orgán Veřejné Bezpečnosti města Hanoje zajistil v provozovně, do které jsou doručovány zásilky z České republiky, kartonovou krabici se žlutou páskou a stejným adresátem, ve které se nacházelo 14 bílých plastových dóz, ve kterých byly ukryty růžové tablety s logem koruny obsahující psychotropní látku 3,4-methylendioxymethamin (MDMA) o celkové hmotnosti 4.509,1 gramů,
IV. obviněná L. T. M. dne 24. 2. 2020 na území hlavního města Prahy, v obvodu městské části Praha XY, u komplexu domů XY u ulice XY, předala J. R. (samostatně odsouzen na území Spolkové republiky Německo) tvrdý skořepinový cestovní kufr na kolečkách značky CARPISA žluté barvy, s požadavkem na převoz tohoto kufru na území Norského království do města Oslo, za což mu slíbila peněžní odměnu ve výši 1.500 euro, kdy na základě této žádosti a udělených pokynů ke způsobu provedení převezl J. R. dne 25.
2. 2020 jím užívaným motorovým vozidlem předmětný kufr na území Spolkové republiky Německo do města XY, kde v tamních garážích zanechal motorové vozidlo a dále pokračoval jako cestující mezinárodní autobusové linky číslo XY společnosti FlixBus, přičemž předmětný kufr uložil do zavazadlového prostoru autobusu, kde byl dne 25. 2. 2020 okolo 21:00 hodin na úrovní XY při prováděné kontrole hlídkou celní správy předmětný kufr označen psem pro vyhledávání návykových látek, a v němž byl při následné kontrole nalezen mimo jiné plastový sáček obsahující bílou krystalickou látku o hmotnosti 7,26 gramů, ve které byla provedeným zkoumáním jednoznačně prokázána psychotropní látka metamfetamin hydrochlorid s obsahem 5,65 gramů účinné látky metamfetaminu báze, a takto jednali přesto, že věděli, a na základě svých osobních poměrů a s ohledem na užitý konspirativní postup svého jednání museli vědět, o jaké látky se jedná, a že nakládání s nimi bez příslušného povolení je nezákonné, kdy si byli vědomi toho, že nemají příslušné povolení k zacházení s návykovými látkami, tedy, že jednají v rozporu s ustanovením § 4 a následujícími zákona číslo 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákona o návykových látkách“), neboť látky 3,4-methylendioxymethamin (MDMA), ketamin a metamfetamin jsou jako psychotropní látky uvedeny v přílohách a seznamech nařízení vlády číslo 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které ve smyslu ustanovení § 44c zákona o návykových látkách stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a zároveň jsou zařazeny v seznamech Úmluvy o psychotropních látkách.
II.
Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 15 To 9/2023, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 57 T 8/2022, napadla obviněná L. T. M. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinila v celém jeho rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť podle jejího mínění ve věci rozhodl vyloučený orgán. Zároveň pak obviněná odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021 (byť dovolání bylo datováno dnem 18. 6. 2024), neboť tak výslovně učinila s citací tohoto znění spočívajícího v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněná v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily listinné důkazy postoupené v rámci právní pomoci z Vietnamské socialistické republiky. Z těchto s ohledem na jejich neurčitost podle obviněné nebylo možno důkazně vycházet, jelikož neobsahovaly údaje o tom, jaká konkrétní metoda byla použita pro zjištění, zda zadržené zásilky obsahovaly omamné a psychotropní látky. Zároveň nebyla jako důkaz provedena jakákoliv obdoba znaleckého posudku či odborného vyjádření z oboru chemie, kterými by bylo určeno množství účinné látky obsažené v zadržených zásilkách. Bez znalosti těchto konkrétních skutečností podle obviněné nebylo možno její jednání právně kvalifikovat podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Orgány činné v trestní řízení měly podle dovolatelky učinit další potřebné úkony k prokázání skutkového stavu jako je např. možnost dožádání a spolupráce orgánů činných v trestním řízení podle Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 98/1984 Sb.
6. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítla, že skutková zjištění soudů nižších stupňů stran jednání popsaného pod bodem III. jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a postup těchto soudů nebyl v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jelikož se náležitě nevypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí. Konkrétně pak k výpovědi spolupracujícího obviněného T. T. K. V. (dále též jen „spolupracující obviněný“) dovolatelka uvádí, že se jedná o svědectví tzv. z doslechu.
Přitom pro podporu tohoto nepřímého důkazu nebyly provedeny žádné další důkazy a nelze vyloučit, že zásilka zadržená na území Vietnamu pocházela od osoby označené jako Z., nikoliv od obviněné. Verze spolupracujícího obviněného je navíc podle obviněná nelogická a rozporná, když tento uvedl, že se zboží po jeho převzetí nejprve kontroluje a až poté se zasílají finanční prostředky prodávajícímu jakožto zasilateli. Pokud bylo ovšem zboží zadrženo orgány činnými v trestním řízení ve Vietnamu, nemohlo být zboží příjemcem kontrolováno a finanční prostředky nemohly být vyplaceny.
Podobně pak obviněná považuje za nelogické, aby ona a spoluobviněný T. T. A., který byl v předmětné době jejím přítelem, využívali pro převod finančních prostředků třetí osobu. Navíc podle jejího mínění nebylo prokázáno, jakým způsobem se finanční prostředky za zásilku dostaly do České republiky a jakým způsobem měla být ona sama zapojena do této finanční transakce. Z prostorových odposlechů z vozidla tov. zn. Land Rover pak podle ní nevyplývá nic určitého, přičemž obsah těchto hovorů nemá žádnou souvztažnost se skutkem popsaným pod bodem III.
Podle obviněné není zřejmé ani to, že se v těchto odposleších hovoří o její osobě, přičemž pokud zde hovořící osoby mluví o barvách, pak se mohly bavit o prodeji kosmetiky a drahých kamenů. Spoluobviněný N. T. S., jehož hovor byl uvedenými odposlechy zaznamenán, měl navíc zajištěn jiný zdroj omamných a psychotropních látek a neměl tedy žádný důvod tyto požadovat nebo odebírat od její osoby.
7. Dále obviněná v souvislosti s jí uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) t. ř. namítla, že soud prvního stupně vyjádřil svůj postoj k její trestné činnosti již tím, že před jejím odsouzením přijal prohlášení viny učiněné spolupracujícím obviněným V. T. T. K. Z popisu skutku uvedeného pod bodem III. a prohlášení viny učiněného ze strany spolupracujícího obviněného totiž podle obviněné jasně vyplynulo přesvědčení soudu prvního stupně i o její vině. Takový postup je však podle dovolatelky v rozporu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) vyjádřeným v rozsudku ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63703/2019 (dále též jen „věc Mucha proti Slovensku“). Podle obviněné soud prvního stupně nerespektoval ve smyslu uvedeného rozhodnutí ESLP nutnost vyjádřit jednání dalších spoluobviněných tak, aby z něho neplynulo, že uvedené činy rovněž spáchali, tedy v tomto směru výrok o vině spolupracujícího obviněného V. T. T. K. ve skutkové větě neupravil, neboť ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem III. převzal popis skutku z podané obžaloby. V této souvislosti obviněná poukazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, jelikož soud prvního stupně podle jejího mínění nedostál požadavkům na předcházení vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu, resp. soudce. Tímto vadným postupem podle ní došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a k porušení § 2 odst. 2 a § 30 odst. 1 tr. ř. Na podkladě výše uvedeného má obviněná za to, že v její věci rozhodoval po přijetí prohlášení viny spoluobviněného V. T. T. K. podjatý a vyloučený senát Městského soudu v Praze ve složení JUDr. Petra Blažka, Ph.D. a přísedících JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Jaromíra Vlčka, přičemž soud druhého stupně toto závažné porušení nenapravil.
8. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze (pozn. Nejvyššího soudu: obviněná měla zřejmě na mysli zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, který v dané věci rozhodoval jako soud druhého stupně) a následně věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněné zaslal svá písemná stanoviska ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 425/2023-35, a ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 1 NZO 425/2023-21, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, které by odůvodňovaly jeho zrušení. Obviněná totiž svou dovolací argumentací brojí zejména vůči hodnocení důkazů, přičemž státní zástupce považuje ve shodě se soudy nižších stupňů trestnou činnost obviněné po skutkové stránce za spolehlivě prokázanou a k danému odkazuje zejména na výpověď spolupracujícího obviněného V. T. T. K., výpověď spoluobviněného N. T. S. a záznam prostorového odposlechu z motorového vozidla tov. zn. Land Rover. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí podle státního zástupce současně vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou daná rozhodnutí plně přezkoumatelná. Soudy nižších stupňů se rovněž dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněné, přičemž její námitky mířící do oblasti dokazování a skutkových zjištění vyvrátily. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy státní zástupce uzavírá, že v dané věci nelze shledat existenci zjevného rozporu usvědčujících důkazů v porovnání s učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními.
10. Argumentaci obviněné formálně zpochybňující správnost právní kvalifikace pak podle státního zástupce nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), jelikož obviněná sice namítá nesprávnou právní kvalifikaci z důvodu pochybení soudu co do naplnění zákonného znaku ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ovšem příslušné výtky primárně vycházejí z její vlastní představy o hodnocení důkazů, resp. o skutkovém ději.
11. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněné L. T. M., pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod jí deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněnou byla soudem prvního stupně zaslána obhájci obviněné k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla Nejvyššímu soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněné bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
14. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněná všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnou uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Obviněná ve svém podání předně odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod přitom nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Současně platí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
17. V souvislosti s obviněnou uplatněnými námitkami Nejvyšší soud dále připomíná, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, zákon vyžadoval, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž byl popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný mohl namítat, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
18. Současně je namístě připomenout, že v době rozhodování Nejvyššího soudu o podaném dovolání je již od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v jejímž rámci je dovolací důvod původně uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 – v nezměněné dikci - vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Citovanou novelou pak byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. pod písmenem g) vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno).
19. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu však reálně nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
20. Podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je Nejvyšší soud při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. (účinné od 1. 1. 2022), avšak s tím, že i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 265f odst. 2 tr. ř.).
21. Pro pořádek proto Nejvyšší soud konstatuje, že napadená soudní rozhodnutí přezkoumal ve světle uplatněné dovolací argumentace obviněné, která ji podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jež nyní odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Neopomenul však zhodnotit dovolací námitky i optikou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž umožňuje učinit předmětem dovolacího přezkumu – avšak jen za splnění striktních podmínek v tomto ustanovení jasně vymezených – i nesprávná skutková zjištění soudů nižších stupňů, jež měla pro posouzení věci zásadní význam.
22. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
23. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněné L. T. M. splňuje kritéria výše uvedených dovolacích důvodů, načež po prostudování přiloženého spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněnou vznesené dovolací námitky jsou částečně podřaditelné pouze pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Převážnou část námitek obsažených v jí podaném dovolání však obviněná postavila pouze na své polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kterážto - při zdůraznění jí tvrzených skutečností - označuje za nepodložená a rozporná. Tímto způsobem přitom obviněná opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v jejímž rámci již před soudy nižších stupňů prostřednictvím prakticky zcela identické argumentace namítla, že provedené důkazy nejsou dostatečné pro závěr o její vině jednáním popsaným pod bodem III. A v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spočívá na nesprávném právním posouzení téhož skutku. V souvislosti s dovolatelkou přednesenou argumentací je pak dále třeba zdůraznit, že tato své námitky - vyjma námitky podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze - uplatnila již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž se s nimi řádně vypořádaly oba soudy nižších instancí, zejména odvolací soud v bodech 16. až 31. a v bodě 40. odůvodnění svého rozhodnutí.
24. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. představuje mimořádný opravný prostředek, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněné, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
25. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněná nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění městského soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
Obviněná se totiž ve svém dovolání soustředila především na předestření výtek, jejichž prostřednictvím předkládá vlastní verzi hodnocení veškerých důkazů, které podle závěrů soudů nižších soudů podpořily usvědčující výpověď spolupracujícího obviněného V. T. T. K. Teprve na základě jí požadovaných změn skutkového stavu pak rozporuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku. Takovéto námitky obviněné vyjadřující její nespokojenost s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
26. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložily své úvahy, jimiž se řídily při hodnocení důkazů a vypořádání vzájemných rozporů mezi nimi, zejména detekovaných rozporů mezi výpovědí obviněné a výpovědí spolupracujícího obviněného.
Řádně tedy odůvodnily svůj závěr o tom, že výpověď spolupracujícího obviněného, jenž se ve svém vyjádření nikterak nesnažil umenšit svůj podíl na páchané trestné činnosti, je pro svou podrobnost a souvislost věrohodná. Spolupracující obviněný zejména podrobně popsal, jak na pokyn spoluobviněného T. T. A. přebral omamné a psychotropní látky určené k zaslání do Vietnamu, jejich přibližné množství a způsob, jakým je zabalil a odeslal. Zároveň se podle jeho výpovědi od spoluobviněného T. T. A. dozvěděl, že tyto látky pocházejí od obviněné, přičemž jako platbu za ně následně převzal od třetí osoby finanční prostředky ve výši 31.000 eur.
Tyto finanční prostředky poté spolupracující obviněný předal obviněné, a to poté, co mu i sama obviněná v elektronické komunikaci sdělila, že zásilky jsou od ní a peníze jsou určeny pro ni. Skutečnosti vypovězené spolupracujícím obviněným o jím připravených zásilkách s přibližně deseti kilogramy omamných a psychotropních látek odeslaných do Vietnamu pak odpovídají skutečnostem vyplývajícím z odpovědi styčného důstojníka ve Vietnamu ze dne 11. 6. 2021 a sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, mezinárodního odboru ze dne 20.
10. 2020, z nichž vyplynulo, že vietnamské orgány činné v trestním řízení zadržely na území Vietnamské socialistické republiky balíky pocházející z České republiky, přičemž tyto podle výsledků forenzního zkoumání obsahovaly 1.587 g ketaminu a celkem 9.124,8 g MDMA ve formě tablet. V dílčích souvislostech pak výpověď spolupracující obviněného odpovídá – a to nejen pouze okrajově - výpovědi spoluobviněného N. T. S., který uvedl, že věděl o zásilkách s drogami zasílaných do Vietnamu, jakož i o skutečnosti, že tyto pocházejí od obviněné.
Stejná skutečnost pak vyplynula i z prostorových odposlechů, které byly pořízeny v motorovém vozidle tov. zn. Land Rover. V těchto byly zachyceny nejen četné konspirativně vedené komunikace týkající se zpracování omamných a psychotropních látek a zapojení spoluobviněného T. T. A. do obchodu s nimi, ale rovněž hovory spoluobviněného N. T. S. vedené pravděpodobně přímo se spoluobviněným T. T. A. a následně s dalšími neustanovenými osobami. V jejich rámci pak tyto osoby opět konspirativním způsobem hovořily o spolupráci obviněné (označované pod přezdívkou M.) a spoluobviněného T.
T. A., a to včetně zmínek o problémech s různou barvou zboží zajišťovaného obviněnou pro zásilky do Vietnamu, jejích požadavcích na minimální množství k odběru a skutečnosti, že obviněná další zásilky nedodělává, jelikož ji spoluobviněný T. T. A. dluží peníze.
27. Obviněná přitom oproti výše uvedenému ve svém dovolání předkládá vlastní hodnocení důkazů, neurčitá tvrzení o tom, že obchodovala pouze s kosmetikou a drahým kamením a celkově popírá své zapojení do obchodu s omamnými a psychotropními látkami. Konkrétně pak k výpovědi spolupracujícího obviněného uvádí, že se jedná pouze o výpověď „z doslechu“, přičemž zcela pomíjí, že jmenovaný v rámci své výpovědi v hlavním líčení uvedl nejen to, že byl o zapojení obviněné do obchodu s drogami informován spoluobviněným T. T. A., ale sám převzal za zaslané látky peníze určené pro obviněnou a tyto jí předal, přičemž sama obviněná mu potvrdila skutečnost, že se jednalo o finanční prostředky určené pro její osobu a jednalo se o platbu za její „zásilku“, tedy psychotropní látky, jenž spolupracující obviněný pouze zabalil a odeslal podle pokynů spoluobviněného T. T. A. Nad rámec uvedeného pak obviněná poukazuje na jí vnímané zcela irelevantní nelogičnosti stran zapojení většího množství osob a realizace převodů finančních prostředků, které ovšem mají své odůvodnění v organizované povaze této trestné činnosti vedené snahou o minimalizaci rizika odhalení jejích pachatelů. Za této situace zůstal popis skutkového děje ze strany obviněné po ověření její výpovědi a vyhodnocení výše uvedených důkazů vnitřně rozporný a celkové nepřesvědčivý, přičemž obviněná ke skutkovým zjištěním rozhodným pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu popsaného pod bodem III. nevznesla jedinou námitku, jejímž prostřednictvím by fakticky namítla, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech, nýbrž vyjádřila opětovně toliko svůj nesouhlas s hodnocením jejich průkaznosti, čímž se ovšem domáhá toliko odlišného hodnocení těchto důkazů v souladu se svými představami.
28. Pakliže dále dovolatelka předložila vlastní skutkovou verzi spočívající v tom, že v projednávaném případě vůbec nebylo prokázáno, že zásilky odeslané spolupracujícím obviněným do Vietnamu obsahovaly psychotropní látky, navíc v jakém množství a kvalitě, a to s ohledem na neurčitost informací poskytnutých vietnamskými orgány činnými v trestním řízení a absenci znaleckého zkoumání těchto látek, nelze podle Nejvyššího soudu dané tvrzení ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů dovodit ani v náznaku. Městský soud totiž při určení množství psychotropních látek nevycházel čistě jen z odpovědi styčného důstojníka ve Vietnamu ze dne 11. 6. 2021 a sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, mezinárodního odboru ze dne 20. 10. 2020, nýbrž tyto hodnotil v kontextu zbylých důkazů, s nimiž byly v plném souladu, a to zejména výpovědí spolupracujícího obviněného, přičemž s jeho závěry se Nejvyšší soud v plné míře ztotožňuje.
29. Městský soud v Praze v návaznosti na tyto závěry následně správně poukázal rovněž na stanovisko trestní kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., přičemž lze konstatovat, že i ve své navazující rozhodovací činnosti Nejvyšší soud zakotvil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 11 Tdo 415/2019), že nelze-li zjistit přesné množství účinné látky (např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již spotřebovaná jejími konzumenty), lze vycházet z celkového množství drogy, kterou pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd.
ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, pokud zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, zda pachatel vyrobil nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě. V daném případě bylo ze strany tuzemských orgánů činných v trestním řízení objektivně nemožné realizovat vlastní znalecké zkoumání látek zaslaných do Vietnamu, přičemž s ohledem na prodlevy, s nimiž byla spojena snaha těchto orgánů získat podrobnější informace k zadrženým zásilkám s látkami, jakožto i skutečnost, že nikoli vinou tuzemských orgánů činných v trestním řízení se k nim poznatky o zadržených zásilkách dostaly až se značným časovým odstupem, se tak možnost získání dodatečných informací k výsledku znaleckého zkoumání zajištěných látek či dokonce možnost jejich opětovného zkoumání objektivně jevila jako značně ztížená až nemožná.
Nelze tak ve prospěch obviněné vyhodnotit skutečnost, že v dané věci nebylo prokázáno, jaké konkrétní množství účinné látky obsahovaly tablety MDMA a substance s ketaminem, s nimiž měla nakládat, neboť je v tomto směru možno vycházet z celkového množství drogy, s níž obviněná prokazatelně nakládala, jakož i ze způsobu, jakým byly obchody s touto látkou prováděny, a výše finančních prostředků, jež za ně obviněná přijala, což v daném případě vede k potvrzení závěrů soudů nižších stupňů. V tomto směru tak na základě provedeného dokazování nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že se skutečně jednalo o drogu v její obvyklé kvalitě, pročež lze uzavřít, že absence závěrů o faktickém množství účinné látky, stejně jako důkazů, z nichž by bylo možno toto množství prokázat, v daném případě nelze považovat za skutečnost, jež vylučuje spáchání trestné činnosti obviněnou v rozsahu stanoveným pod bodem III.
S ohledem na výše uvedené pak nelze považovat za relevantní ani tvrzení obviněné o tom, že s ohledem na neprokázání skutkového stavu měly orgány činné v trestním řízení dále usilovat o získání dodatečných důkazů na základě Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 98/1984 Sb.
30. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry městského soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněnou v rámci jejího mimořádného opravného prostředku tak nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která byla aprobována i soudem odvolacím, a to při plném respektování práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
31. Jedinou námitku, jíž lze podřadit pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., pak představuje dovolací námitka, podle níž v dané trestní věci rozhodl vyloučený orgán, konkrétně senát soudu prvního stupně. Podle obviněné totiž tento senát nelze považovat za nestranný a nepředpojatý, neboť předtím přijal v rámci společného řízení v hlavním líčení konaném dne 13. 10. 2024 prohlášení viny spoluobviněného T. T. K. V. stran skutků tak, jak byly popsány pod body II. a III. podané obžaloby. V popisu skutku uvedeného pod bodem III. obžaloby přitom bylo zahrnuto též jednání samotné obviněné. Ta přitom poukazuje na závěry rozsudku ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, a je přesvědčena, že tyto jsou plně aplikovatelné i na její případ.
32. K tomuto Nejvyšší soud předně připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, když však tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
33. Jde-li o naplnění druhé ze zákonných podmínek pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu, tj. včasné namítnutí podjatosti rozhodujícího orgánu činného v trestním řízení, Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že Městský soud v Praze usnesením vyhlášeným v průběhu hlavního líčení dne 13. 10. 2022 za osobní přítomnosti obviněné a jejího obhájce podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal prohlášení viny spolupracujícího obviněného T. T. K. V. stran skutků popsaných pod body II. a III. obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. 1KZV 161/2021, podané k Městskému soudu v Praze dne 24. 8. 2022, v nichž byl spatřován zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 206c odst. 6 tr. ř. dále Městský soud rozhodl tak, že neprovede dokazování ve vztahu ke spolupracujícímu obviněnému. Za tohoto stavu tak v rámci hlavního líčení konaného dne 13. 10. 2022 a následně dne 9. 11. 2022 postupoval v rámci dokazování zaměřeného na otázku viny pouze ve vztahu k osobám obviněné a spoluobviněného T. T. A.
34. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněná již v rámci řízení před soudem prvního stupně věděla o tom, že v její věci a věci spoluobviněných bude ve společném řízení rozhodovat senát ve stejném složení, v němž tento přijal prohlášení viny učiněného osobou spolupracujícího obviněného T. T. K. V. Obviněná ovšem i přesto námitku podjatosti v nalézacím ani v odvolacím řízení žádným způsobem nevznesla, z čehož plyne, že podmínka včasného uplatnění námitky podjatosti v předchozím řízení nebyla její osobou v projednávané trestní věci splněna, pročež nebyly splněny ani formální předpoklady pro použití důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
35. Z věcného hlediska lze pro úplnost k námitkám obviněné dále připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, přitom nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
36. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska (srov. rozhodnutí ve věci věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, č. 15651/89, rozsudek ze dne 22.
4. 1994, a rozhodnutí ve věci Gautrin a další proti Francii, č. 21257/93, 21258/93, 21259/93 a 21260/93, rozsudek ze dne 20. 5. 1998), přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž výslovně uvedl, že „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám.
Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I.
a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
37. S ohledem na zvolenou dovolací argumentaci obviněné je podle Nejvyššího soudu nutné poukázat též na obecné zásady týkající se nestrannosti v kontextu podílení se soudce na předchozích rozhodnutích ve stejné (trestní) věci, které shrnul Evropský soud pro lidská práva ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17, rozsudek ze dne 16. 2. 2021, a to zejména v bodech 46. až 48. V této věci dospěl daný soud mimo jiné k závěru, že „samotná skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost.
Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již soudil spoluobviněného v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby vyvolala pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce v pozdější věci“. Otázka nestrannosti soudce však podle Evropského soudu pro lidská práva vyvstává tehdy, „pokud již dřívější rozhodnutí obsahuje podrobné posouzení role osoby, jež byla následně souzena za trestný čin spáchaný vícero osobami, a to zejména tehdy, pokud dřívější rozhodnutí obsahuje konkrétní kategorizaci účasti stěžovatele nebo je z něj zřejmé, že později souzená osoba naplnila všechny podmínky nezbytné pro spáchání trestného činu.
V závislosti od okolností konkrétního případu mohou být takové skutečnosti považovány za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má již na počátku soudního řízení s později souzenou osobou předpojatý názor ohledně skutkových okolností týkajících se této osoby.“ Tyto závěry přitom Evropský soud pro lidská práva nejen potvrdil, ale i dále rozvedl ve své pozdější věci Mucha proti Slovensku, č. 63703/19, rozsudek ze dne 25.
11. 2021 (srov. zejména body 49. až 64.). Ve vztahu k nyní projednávané trestní věci lze též přiměřeně poukázat na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, zejména pak na jeho rozsudek ze dne 18. 3. 2021, C-440/19, ve věci Pometon proti Komisi.
38. Ustálená rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie tedy pro případy, v nichž se týž soudce (mimo jiné) podílí jak na předchozích rozhodnutích o vině skupiny spoluobžalovaných, tak na pozdějším rozhodnutí o vině dalších spoluobžalovaných, vyžaduje, aby soud předcházel vzniku objektivně oprávněných pochybností o nestrannosti rozhodujícího senátu, resp. soudce. Dosáhnout toho lze (kromě dalšího) pečlivým odlišením osoby obžalovaného, o jehož vině není rozhodováno, a jeho konkrétní účasti na společné trestné činnosti tak, aby bylo zřejmé, že jeho vina není aktuálně posuzována (srov. zejména Mucha proti Slovensku, bod 58.).
Takovému přístupu ostatně odpovídá i znění článku 4 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (dále jen „směrnice“). Podle citovaného článku směrnice platí, že „členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutí jiných, než o vině označována za vinnou“.
39. Při aplikaci výše uvedených východisek na danou trestní věc Nejvyšší soud shledal, že nelze přisvědčit tvrzení obviněné, že senát soudu prvního stupně byl vyloučen z rozhodování její trestní věci, jelikož nebyl nestranným a nepředpojatým, když v témže řízení přijal prohlášení viny spolupracujícího obviněného T. T. K.
V. Nejvyšší soud totiž nikterak neshledal, že by Městský soud v Praze nepostupoval nestranně, neobjektivně či zaujatě vůči osobě obviněné, přičemž je vhodné uvést, že postup soudu prvního stupně není v rozporu s obviněnou poukazovanými rozhodnutími ESLP a Nejvyššího soudu, které dopadají na zcela jiné procesní situace, než je procesní situace v nyní posuzované trestní věci. V předmětné trestní věci v průběhu hlavního líčení došlo k situaci, kdy spolupracující obviněný T. T. K. V. prohlásil svoji vinu ke skutkům popsaným pod body II.
a III. obžaloby, načež Městský soud v Praze dané prohlášení viny přijal a zároveň rozhodl o tom, že neprovede ve vztahu k osobě spolupracujícího obviněného stran otázky viny žádné dokazování. Z uvedeného lze a contrario jednoznačně vyvodit, že ve vztahu ke zbylým osobám, jež v tomto společně vedeném řízení neučinily prohlášení viny (tj. vůči obviněné a spoluobviněnému T. T. A.), bylo na místě přistoupit ke standardnímu dokazování, jež bylo následně řádným způsobem realizováno. V souvislosti s přijetím prohlášení viny tedy nebylo vyhotovováno žádné usnesení, které by zmiňovalo osobu obviněné a její procesní postavení, ze kterého by bylo možno dovozovat podjatost senátu soudu prvního stupně v duchu výkladu obviněnou poukázané judikatury ESLP a Nejvyššího soudu.
Zjednodušeně řečeno obsahem usnesení, které učinil Městský soud v Praze dne 13. 10. 2022 v průběhu hlavního líčení, bylo prosté přijetí prohlášení spolupracujícího obviněného o tom, že je vinným spácháním skutků popsaných pod body II. a III. obžaloby s tím, že souhlasí s jejich v obžalobě uvedenou právní kvalifikací. Prohlášení viny učiněné spolupracujícím obviněným ve společném řízení se tak vztahovalo výlučně k jeho osobě a jednání, které mu bylo kladeno za vinu, přičemž Městský soud v Praze se v rámci rozhodnutí o jeho přijetí nemohl odchýlit od popisu a právní kvalifikace skutků popsaných pod body II.
a III. podané obžaloby. Závěr o vině obviněné stran jednání popsaného po bodem III. obžaloby pak městský soud neučinil nikterak s ohledem na prohlášení viny učiněné spolupracujícím obviněným, nýbrž na základě jeho až následně v rámci hlavního líčení podané výpovědi, jakož i dalších důkazů (k tomu viz výše vypořádání skutkových námitek obviněné). Rozhodnutí senátu Městského soudu v Praze, kterým bylo ve společném řízení přijato prohlášení viny spolupracujícího obviněného ve vztahu k jednání, na němž se měla podílet rovněž obviněná, tedy nemohlo bez dalšího za výše popsané situace založit vyloučení členů tohoto senátu z dalšího rozhodování v její věci.
40. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněná ve svém dovolání brojí proti pochybení, kterých se podle jejího mínění dopustil soud prvního stupně, čímž de facto uplatnila jí materiálně uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. b) tr. ř., ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jí podané odvolání bylo Vrchním soudem v Praze podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněnou uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněnou výslovně neuplatněný (nicméně v jí podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI. Závěr
41. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatelky je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněné v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces. Současně byly projednávané skutky správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.
42. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 15 To 9/2023, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněné L. T. M. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jí fakticky uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněné z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jí podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2024 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu