11 Tdo 772/2024-763
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2024 o dovolání obviněného J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 4 To 407/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 51/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 52 T 51/2023, byl obviněný J. P. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným jednak jednáním popsaným pod bodem 1., jež bylo kvalifikováno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dále jednáním popsaným pod bodem 2., které bylo kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, a konečně jednáním popsaným pod bodem 3., které bylo kvalifikováno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedená jednání byl obviněný okresním soudem podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Chomutově byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výroku o vině pod bodem 2. a výroku o trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, který svým usnesením ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 4 To 407/2023, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Chomutově se obviněný trestné činnosti popsané pod bodem 2. výrokové části rozsudku dopustil tím, že: v přesně nezjištěné době od 23. 8. 2022 do prosince 2022 v XY na XY před ubytovnou při setkání s J. M., nar. XY, který v trestní věci vedené Policií ČR pod sp. zn. KRPU-155927/TČ-2022-040321 při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. dne 23. 8. 2022 uvedl, že obviněnému P. půjčil své kolo, později nalezené v XY nedaleko místa činu, požadoval po J. M., aby šel na policii a vypověděl, že kolo obviněnému P. nepůjčil, kdy nejprve navrhl, aby svědek uvedl, že mu kolo někdo ukradl a poté, aby řekl, že své kolo sám nechal na XY, kdy poté, co svědek odmítl, mu obviněný P. řekl, že ho zbije a následně v listopadu 2022 nebo v prosinci 2022 se J. M. od svých známých doslechl, že jej obviněný P. hledá a chce jej zbít.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2023, sp. zn. 4 To 407/2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 52 T 51/2023, napadl obviněný J. P. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, přičemž tak učinil v případě usnesení krajského soudu v celém jeho rozsahu a v případě rozsudku okresního soudu ve výroku o vině pod bodem 2. a ve výroku o trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť tak výslovně učinil s citací tohoto znění spočívajícího v tom, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se dopustil vůči svědku J. M. násilí, pohrůžky násilí či jiné těžké újmy. Při výslechu u hlavního líčení dne 17. 8. 2023 totiž svědek J. M. vypověděl, že mu obviněný osobně nevyhrožoval zbitím. Pohrůžku násilím se měl svědek podle své výpovědi dozvědět od známých, k jejichž osobám neuvedl jména, ale pouze to, že se s nimi nechce stýkat. Při výslechu u hlavního líčení navíc svědek uvedl, že skutečnost, že jej chce obviněný zbít, se měl dozvědět na podzim, přičemž předmětné krádeže se měl obviněný dopustit dne 22. 8. 2022, kdy bylo typické letní počasí. Nic relevantního pak podle obviněného k údajné pohrůžce násilím nevypověděl ani svědek F. S. Provedenými důkazy tedy podle dovolatele nebylo prokázáno, že by se mu svědek J. M. vyhýbal, jelikož se obával násilí z jeho strany, a to v souvislosti s požadavkem obviněného na změnu výpovědi.
6. Obviněný dále namítl, že jelikož v daném případě vůbec nedošlo k pohrůžce násilí, natožpak k dokonanému násilí, tak soud prvního stupně nesprávně právně posoudil skutek uvedený v obžalobě, neboť jej uznal vinným z trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, aniž byly naplněny a prokázány zákonné znaky skutkové podstaty daného trestného činu.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakož i ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově, a následně sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby pro označený skutek a nově jej odsoudí podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
8. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 440/2024-10, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že obviněný v podaném dovolání označil dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně výslovně hovoří taktéž o „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, a tedy zřejmě uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Argumentaci obviněného ovšem podle státního zástupce nelze přiřadit pod žádný z těchto dovolacích důvodů.
9. Konkrétně státní zástupce k námitkám obviněného uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn pouze předkládáním vlastních důkazních hodnocení a z nich vyplývajících skutkových tvrzení, přičemž v dovolání obviněného absentuje jakákoli hmotněprávní argumentace. K tomu dále uvádí, že ve věci činné soudy důvodně postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když vina byla spolehlivě zjištěna, usvědčující důkazy tvoří vzájemně souladný komplex, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Soudy nižších stupňů přitom důvodně vycházely z usvědčující výpovědi svědka J. M. Neměly totiž důvod pochybovat o jeho věrohodnosti, a navíc zmíněná usvědčující výpověď nestála osamocena, nýbrž plně korespondovala s výpovědí svědka F. S., jakož i se zjištěným motivem na straně obviněného. Správně zjištěný skutkový stav pak soudy podle názoru státního zástupce též přiléhavě právně kvalifikovaly.
10. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného pod jím vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. Za tohoto stavu proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
11. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla dovolacímu soudu nikterak předložena.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
13. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. V souvislosti s obviněným uplatněnými námitkami Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, zákon vyžadoval, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž byl popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak mohl obviněný namítat, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
16. Současně je namístě připomenout, že v době rozhodování Nejvyššího soudu o podaném dovolání je již od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v jejímž rámci je dovolací důvod původně uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 – v nezměněné dikci - vymezen v písmenu h) téhož ustanovení. Citovanou novelou byl totiž do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. pod písmenem g) vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově vymezený dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
17. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu však reálně nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
18. Současně je namístě připomenout, že podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), je Nejvyšší soud při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. (účinné od 1. 1. 2022). Nicméně i nadále pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 265f odst. 2 tr. ř.).
19. Pro pořádek proto Nejvyšší soud konstatuje, že napadená soudní rozhodnutí přezkoumal ve světle uplatněné dovolací argumentace obviněného, který ji podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jež nyní odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Neopomenul však zhodnotit dovolací námitky i optikou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž umožňuje předmětem dovolacího přezkumu učinit – za splnění podmínek v tomto ustanovení vymezených – i nesprávná skutková zjištění soudů nižších stupňů.
20. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
21. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. P. splňuje kritéria výše uvedených dovolacích důvodů, načež po prostudování přiloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, taxativně uvedenému v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž veškerými námitkami obsaženými v jím podaném mimořádném opravném prostředku ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2. výrokové části rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 52 T 51/2023, předkládá pouze svoji polemiku se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, kterážto označuje za nepodložená. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadá postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, se obviněný primárně snaží zpochybnit správnost, resp. dostatečný rozsah učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně (a též odvolacího soudu) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
22. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
23. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněný se totiž ve svém dovolání omezil pouze na předložení výtek stran chybného hodnocení výpovědi svědků J. M. a F. S. Takovéto námitky obviněného vyjadřující jeho nespokojenost s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a jako takové tedy nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
24. Obviněný se přitom ve svém dovolání věnuje zejména výkladu výpovědi svědka J. M. z hlavního líčení ze dne 16. 8. 2023, přičemž zcela opomíjí, že jmenovaný svědek v rámci výslechu konaného v přípravném řízení dne 29. 3. 2023 výslovně uvedl, že mu obviněný osobně vyhrožoval zbitím. Svědek J. M. totiž již při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. dne 23. 8. 2022 uvedl, že obviněnému půjčil své jízdní kolo. Na tomto kole se obviněný v rámci jednání popsaného pod bodem 1. výrokové části rozsudku Okresního soudu v Chomutově dopravil k prodejně smíšeného zboží, z níž se pokusil po vloupání do ní odcizit zboží, přičemž v její blízkosti následně zapůjčené kolo zanechal. Obviněný následně po svědku J. M. pod pohrůžkou zbitím požadoval, aby jmenovaný svědek do budoucna změnil svoji výpověď a znemožnil usvědčení obviněného z výše uvedeného jednání. Svědek J. M. následně ve své výpovědi učiněné v přípravném řízení vypověděl, že se k němu informace o tom, že jej obviněný zbije, dostala také prostřednictvím jeho známých, pročež se obviněnému systematicky vyhýbal. Ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení pak svědek J. M. vypovídal téměř identicky, avšak již nezopakoval, že by mu vyhrožoval zbitím přímo obviněný. Jelikož se tímto jmenovaný svědek odchýlil od své dřívější výpovědi, byla soudem prvního stupně za splnění podmínky podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečtena část protokolu z jeho výslechu z přípravného řízení, jehož se osobně zúčastnila také obhájkyně obviněného. V reakci na přečtenou výpověď z přípravného řízení svědek J. M. reagoval prohlášením, že si to už nyní přesně nepamatuje, nicméně v době, kdy vypovídal na policii (tedy v přípravném řízení), si vše pamatoval lépe.
25. Nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek [jak z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tak dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložily své úvahy, jimiž se řídily při hodnocení důkazů a vzájemných rozporů mezi nimi, zejména detekovaných rozporů mezi výpovědí obviněného a výpovědí svědka J.
M.. Řádně tedy odůvodnily svůj závěr o tom, že výpovědi svědka J. M. jsou pravdivé, podrobné, souvislé a dostatečně konzistentní, celkově tedy věrohodné, přičemž v dílčích souvislostech odpovídají – a to nejen pouze okrajově - výpovědi svědka F. S., ale rovněž výpovědi obviněného. Ten v hlavním líčení mimo jiné vypověděl, že je o něm všeobecně známo, že se násilí nevyhýbal a v minulosti páchal i násilnou trestnou činnost. Obviněný dále uvedl, že se svědkem J. M. hovořil poté, co jmenovaný svědek dne 23.
8. 2023 podal vysvětlení na policii, přičemž se s ním sešel, jelikož měl potřebu řešit s ním obsah jeho výpovědi. Při tomto setkání obviněný svědku J. M. podle vlastních slov řekl, aby policisty neposlouchal a jelikož se mu následně jmenovaný svědek začal vyhýbat, tak mu po známých vzkazoval, aby se uklidnil. Za této situace zůstal popis skutkového děje ze strany obviněného po ověření jeho výpovědi vnitřně rozporný a celkové nepřesvědčivý, když vyloučil, že by se mohl dopustit násilí na slabších osobách, svědka J.
M. označil za „mozkově přelétavého“ a popřel, že by jmenovanému svědkovi vyhrožoval zbitím, ačkoli výpověď tohoto svědka představovala ve vztahu k obviněnému zásadní usvědčující důkaz ve věci pokusu krádeže spáchané vloupáním do prodejny smíšeného zboží.
26. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soud prvního stupně posuzoval věrohodnost provedených důkazů, včetně výpovědi svědka J. M., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry okresního soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14.
7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
27. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že obviněný ve svém dovolání brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto uplatnil jím materiálně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuplatněný (nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
VI. Závěr
28. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba zdůraznit, že obviněný J. P. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi již řádně vypořádal zejména soud odvolací. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
29. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
30. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího postupu dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněného J. P. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pročež toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2024 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu