11 Tdo 843/2016-60
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 11. 2016 dovolání
obviněného M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 3.
2015, sp. zn. 4 To 65/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích
pod sp. zn. 7 T 77/2014, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. B.
o d m í t á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7
T 77/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem (pozn. správně zvlášť
závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 283
odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon
byl dle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu dalších společně
obviněných, a to K. D. V., D. H. L., V. N. H. a M. H.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (ad 2.) se obviněný M.
B. (společně s dalšími obviněnými) dopustil trestné činnosti tím, že
,,obžalovaní D. H. L., K. D. V., M. B. dne 5. 11. 2013 v domě na adrese H. č.
p. … v T., okres T., se pokusili vyrobit z nezjištěného množství vyloupaných
tablet nezjištěného léku pervitin, kdy tablety k výrobě dodal obž. D. H. L.,
který také domluvil s obž. M. H. poskytnutí prostor k výrobě pervitinu v
uvedeném domě, kdy k dokončení varu a vyrobení pervitinu nedošlo proto, že
obžalovaný H. zbylé obžalované z domu ve večerních hodinách vykázal, neboť
přesáhli stanovenou dobu, do které měli dům opustit, kdy obžalovaný D. H. L.
domluvil s obžalovaným M. H. poskytnutí prostor k výrobě pervitinu v uvedeném
domě, kdy obž. M. H. o prováděné výrobě věděl a souhlasil s ní, a měl za tuto
službu přislíbenou odměnu,
přičemž látka označovaná jako pervitin obsahuje metamfetamin, což je
psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách, kdy efedrinem je pro účely zákona č. 167/1998 Sb., o návykových
látkách jako prekurzor uveden v přílohách přímo použitelného předpisu
Evropských společenství, a to Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č.
273/2004 a Nařízení rady (ES) č. 111/2005,
a k nakládání s těmito látkami obžalovaní K. D. V., D. H. L., V. N. H., M. B. a
M. H. neměli příslušné zákonné oprávnění,
a uvedeného jednání se obžalovaný M. B. dopustil přesto, že byl rozsudkem
Okresního soudu v Teplicích vedeným pod č. j. 3 T 220/2007-210 ze dne 14. 5.
2010, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro spáchání přečinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou,
a který vykonal dne 1. 1. 2012.
3. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Teplicích však nenabyl právní
moci, neboť proti němu podali odvolání obvinění K. D. V., D. H. L., V. N. H.,
M. B., družka obviněného M. B. A. K., dcera obviněného M. B. N. K. a státní
zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích. Krajský soud v Ústí nad
Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 4 To 65/2015,
zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku
o trestu obviněného V. N. H. a z podnětu odvolání státního zástupce též ve
výroku o trestu obviněného D. H. L. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o
trestu těchto obviněných. Odvolací soud současně podle § 256 tr. ř. zamítl
odvolání obviněných K. D. V., D. H. L., M. B., družky obviněného M. B. A. K. a
dcery obviněného M. B. N. K. jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. B. prostřednictvím
advokátky JUDr. Lucie Plochové dovolání. V podaném dovolání pak obviněný napadl
výrok, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, jakož i výroky rozsudku
soudu prvního stupně o jeho vině a trestu, a to s odkazem na důvody dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, a rovněž z důvodu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v
řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný v první řadě zdůraznil, že v daném případě nedošlo k
dokonání přisuzovaného trestného činu, neboť pachatelé dobrovolně upustili od
dalšího jednání směřujícího k jeho dokonání a odstranili tak nebezpečí, které
vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu trestného
činu. Je tedy zřejmé, že trestní odpovědnost za tento pokus trestného činu
podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku zanikla. Další pochybení soudů spočívající v
nesprávném hmotněprávním posouzení skutku pak obviněný shledal v tom, že z
výroku napadeného rozsudku není jasné, zda se nejednalo o pokus trestného činu
absolutně nezpůsobilý, když nebylo jednoznačně určeno, z jakých surovin se
obvinění měli pokoušet pervitin vyrobit. Vzhledem k zásadě subsidiarity trestní
represe měly soudy rovněž zvážit, zda v daném případě vůbec došlo k ohrožení
zájmů chráněných zákonem v takovém měřítku, aby bylo na místě uplatnit
prostředky trestního práva.
6. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dle obviněného dále spočívá v
tom, že trestný čin podle § 283 tr. zákoníku je definován podzákonným
předpisem, a to nařízením vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,
k jehož vydání je vláda zmocněna dle § 44c zákona č. 167/1998 Sb. S ohledem na
znění § 289 odst. 1 tr. zákoníku je totiž nevyhnutelný závěr, že ustanovení §
44c zákona č. 167/1998 Sb. je v rozporu s trestním zákoníkem i s čl. 39 Listiny
základních práv a svobod, neboť v takovém případě je trestný čin stanoven
podzákonným předpisem.
7. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl existenci extrémního rozporu
mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jakož i existenci
opomenutých důkazů, a to v takové míře, že ze strany soudů obou stupňů došlo
tímto postupem k neoprávněnému zásahu do práva obviněného na spravedlivý
proces. Zejména pak vytkl, že soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho vině
pouze na základě výpovědi M. H., který svou výpověď v průběhu řízení několikrát
změnil. Soud prvního stupně proto pochybil, když pro nadbytečnost neprovedl
obviněným navrhované důkazy, které mohly tuto stěžejní výpověď vyvrátit. Je
tedy zřejmé, že takové hodnocení důkazů je zcela v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný ve vztahu k uplatněné námitce upozornil i na nejednoznačnost a
rozpornost použitého úředního záznamu o sledování osob ze dne 8. 11. 2013.
Dalšího závažného pochybení se rovněž dopustil i dozorující státní zástupce,
který se nijak nevypořádal s návrhem obviněného ve smyslu § 157a odst. 1 tr. ř.
Závěrem pak obviněný namítl, že soud prvního stupně při zahájení hlavního
líčení vyhlásil usnesení, v němž rozhodl, že o průběhu hlavního líčení nebude
pořizován zvukový záznam (ačkoli obhajoba jeho pořízení navrhovala) a toto své
rozhodnutí nijak nezdůvodnil.
8. Vzhledem ke shora uvedenému obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud
jako soud dovolací zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 25. 3. 2015, sp. zn. 4 To 65/2015, i rozsudek Okresního soudu v Teplicích
ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 7 T 77/2014, a věc vrátil Okresnímu soudu v
Teplicích k dalšímu řízení. Dále též navrhl, aby byl propuštěn z výkonu
uloženého trestu odnětí svobody a nebylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby.
9. K dovolání obviněného zaslala státní zástupkyně činná u Nejvyššího
státního zastupitelství jenom stručné oznámení (sp. zn. 1 NZO 412/2016-13 ze
dne 15. 4. 2016), ve kterém Nejvyššímu soudu sdělila, že se k tomuto dovolání
nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního
řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na
příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst.
1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní
obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší
soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval,
a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které
se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná
existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
12. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
13. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit
proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému
hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp.
zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze
z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně
právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem
určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Případy, na
které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat
od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
14. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces lze však výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud – objektivně existuje mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů extrémní rozpor, za podmínky,
že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně
uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán,
pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou
vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických
způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce
pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. Teprve
poté, co dovolatel vznese takto formulovanou námitku, Nejvyšší soud zhodnotí,
zda je tato námitka relevantní. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat
pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím
vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná
logická návaznost.
15. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu shledal, že námitky
obviněného spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení pokusu trestného
činu podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to z
hlediska dobrovolného upuštění obviněného od dokonání trestného činu a možné
absolutní nezpůsobilosti pokusu, v zásadě směřují do oblasti právního posouzení
skutku, a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky nejsou
opodstatněné.
16. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině
připomenout, že pokus je trestním zákoníkem charakterizován jako jednání
bezprostředně směřující k dokonání určitého trestného činu, vedené úmyslem
takový čin spáchat, ovšem nedokonané, a to s ohledem na to, že ještě nenaplňuje
všechny znaky jeho skutkové podstaty. O dobrovolné upuštění od dalšího jednání
směřujícího k spáchání trestného činu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku se
pak z povahy věci jedná jen v případě, že pachatel má za to, že jím zamýšlený
trestný čin je uskutečnitelný a přesto se rozhodne od dalšího zamýšleného
jednání upustit a zachovat se tak, aby bylo odstraněno nebezpeční již vzniklé z
podniknutého pokusu. Musí tedy předpokládat, že mu nic nebrání dokončit
trestnou činnost v souladu se svými představami, a musí sám z vlastní vůle
ukončit jednání směřující k dokonání zamýšleného činu, tedy nedokončit to, co
si předsevzal. Dobrovolnost upuštění pachatele od dalšího jednání směřujícího k
spáchání trestného činu není tehdy, pokud upustil od dalšího jednání pod vlivem
nepřekonatelné překážky nebo proto, že mu v něm zabránila jiná osoba, případně
s ohledem na to, že se ocitl v situaci, v níž neměl reálnou šanci uspět. K
zániku trestní odpovědnosti pachatele za ukončený pokus je rovněž třeba, aby
pachatel nejen dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání
trestného činu, ale aby také dobrovolně odstranil nebezpečí, které vzniklo
zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, nebo učinil o pokusu
trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému
trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněn.
17. Ve vztahu k otázce nezpůsobilosti pokusu pak Nejvyšší soud uvádí, že
současná teorie rozlišuje pokusy na nezpůsobilém předmětu útoku a pokusy
nezpůsobilými prostředky, případně též pokusy nezpůsobilých pachatelů. O pokus
nezpůsobilými prostředky (jehož možnou existenci namítl i obviněný) pak půjde
tehdy, jestliže pachatel použil k trestné činnosti takové prostředky, které
podle svých objektivních vlastností nemohly vést k dokonání trestného činu. Při
posuzování těchto případů je na jedné straně na místě zohlednit to, že trestná
činnost se odehrává toliko v představách pachatele, a na druhé straně to, že
mezi tyto případy spadají velice různorodá jednání vykazující různou
společenskou škodlivost a závažnost zejména s ohledem na specifické okolnosti a
důvody toho, co bránilo dokonat zamýšlené trestné činy. Trestní odpovědnost
pachatele je tedy sice třeba zvážit v kontextu zásady subsidiarity trestní
represe, ovšem není důvod a priori dovozovat beztrestnost všech takových
případů, protože ta by někdy v podstatě závisela na náhodě. (srov. Draštík, A.
a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. § 1 až 232. Praha: Wolters Kluwer, a.
s., 2015, s. 162-165).
18. V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska
Nejvyšší soud konstatuje, že v případě obviněného k zániku trestní odpovědnosti
za přisuzovaný trestný čin podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku nedošlo. Obviněný
zřejmě opomněl, že k dokonání trestného činu nedošlo jeho dobrovolným upuštěním
od dalšího jednání směřujícího k spáchání tohoto činu, nýbrž zde nastala
překážka nezávislá na jeho vůli. Překážka, která ve skutečnosti zabránila ve
výrobě pervitinu, totiž spočívala v tom, že obviněný M. H. vykázal obviněného
M. B. i další obviněné osoby z prostor domu, v nichž docházelo k výrobě
pervitinu, a to z důvodu, že přesáhli stanovenou dobu, do které měli dům
opustit. Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s tvrzením obviněného, že o
dobrovolném upuštění od jednání směřujícího k dokonání trestného činu svědčí i
skutečnosti, že v případě vůle tento čin dokonat, mohli obvinění zvolit jiné
místo nebo pozdější dobu, což však neučinili. Ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně totiž v tomto směru vyplývá, že výběr prostor k výrobě pervitinu
nebyl náhodný, právě naopak, poskytnutí prostor v domě na adrese H. č. p. … v
T. se uskutečnilo na základě domluvy obviněného D. H. L. s obviněným M. H.,
přičemž obviněný M. H. o výrobě pervitinu věděl a souhlasil s ní, a měl za
takto poskytnutou službu přislíbenou odměnu. Jen stěží si proto lze představit,
že obviněným by nezáleželo na tom kdy, kde a za jakých podmínek výrobu
pervitinu uskuteční, a to obzvlášť za situace, když za tímto účelem podnikli
výše uvedené promyšlené kroky.
19. Nejvyšší soud pak neshledal důvodnou ani námitku obviněného stran
možného pokusu trestného činu nezpůsobilými prostředky. Ačkoli je sice pravdou,
že skutková zjištění soudu prvního stupně nejsou ve vztahu k výchozí surovině
pro výrobu pervitinu zcela konkrétní, nejedná se o skutečnost, která by mohla
mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S předmětnou námitkou se navíc vypořádal již
soud odvolací, který v odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 1107) poukázal, že na
základě provedeného dokazování bylo možné dospět k jednoznačnějším závěrům
ohledně výchozí suroviny pro výrobu pervitinu při prvním a druhém varu, a to
zejména na základě výpovědi obviněného M. B. z přípravného řízení dne 22. 11.
2014, výpovědi obviněného M. H. u hlavního líčení dne 22. 8. 2014, jež byly
dokreslovány i skutečnostmi zjištěnými při domovní prohlídce provedené dne 20.
11. 2013. Z provedených důkazů tak bylo možné dovodit, že výchozí surovinou pro
výrobu pervitinu byl podobně jako u třetího varu lék Cirrus obsahující
prekursor pseudoefedrin. Je tedy zřejmé, že v daném případě se o pokus
nezpůsobilými prostředky jednat nemohlo. Po zhodnocení argumentace odvolacího
soudu pak Nejvyšší soud konstatuje, že s touto se v plném rozsahu ztotožnil.
20. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že jednání obviněného M.
B. bylo správně právně posouzeno jako pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný se
dopustil úmyslného jednání, které bezprostředně směřovalo k neoprávněné výrobě
pervitinu, ačkoli k dokonání trestného činu nedošlo a obviněný byl za takový
čin v posledních třech letech potrestán. Nejvyšší soud tak uplatněným námitkám
obviněného nemohl přiznat opodstatněnost.
21. Další námitka obviněného M. B. pak směřovala k tomu, že trestný čin
podle § 283 tr. zákoníku je definován podzákonným právním předpisem (nařízením
vlády č. 463/2013 Sb.) v rozporu s trestním zákoníkem i čl. 39 Listiny
základních práv svobod.
22. Stran uplatněné námitky má Nejvyšší soud za nutné poukázat na
výklad § 289 tr. zákoníku, jenž je společnou odkazovací a zmocňovací právní
normou pro tzv. drogové trestné činy – tedy i § 283 tr. zákoníku. Toto
ustanovení trestního zákoníku totiž v odst. 1 odkazuje na právní předpisy
vymezující, co jsou návykové látky, ve vztahu k nimž je trestněprávně
postižitelné neoprávněné nakládání s nimi, tedy co se považuje za omamné látky,
psychotropní látky, přípravky obsahující omamnou nebo psychotropní látku a
prekursory používané pro nezákonnou výrobu omamných nebo psychotropních látek.
23. Zvláštním zákonem, který stanoví, co se rozumí omamnými látkami,
psychotropními látkami a přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní
látku, je zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých
dalších zákonů (dále jen ,,zákon o návykových látkách“). Zvláštním zákonem,
který stanoví, co jsou prekursory používané pro nezákonnou výrobu omamných nebo
psychotropních látek, je zákon č. HYPERLINK
"aspi://module='ASPI'&link='272/2013%20Sb.'&ucin-k-dni='30.12.9999'"272/2013
Sb., o prekursorech drog (dále jen ,,zákon o prekursorech drog“). Zákon o
návykových látkách se vztahuje pouze na dílčí výseč návykových látek, a to na
omamné a psychotropní látky, a vedle nich též na přípravky je obsahující.
Návykovými látkami se podle něj rozumí omamné látky a psychotropní látky dříve
uvedené v jeho přílohách č. 1 až 7, nyní v přílohách č. 1 až 7 nařízení vlády
č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (dále jen ,,nařízení vlády o
seznamech návykových látek“). Jde o vymezení návykových látek výrazně užší než
je jejich obecné vymezení v trestním zákoníku. Ve vztahu k trestnému činu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy
podle § 283 tr. zákoníku se tak nepoužije obecná úprava návykových látek podle
trestního zákoníku – tedy jejich vymezení v § 130 tr. zákoníku – nýbrž jejich
zvláštní právní úprava obsažená konkretizována v zákoně o návykových látkách.
Omamnými látkami podle zákona o návykových látkách – a potažmo též podle § 283,
284, 285 a 286 tr. zákoníku – jsou látky s omamným účinkem uvedené v přílohách
č. 1 až 3 nařízení vlády o seznamech návykových látek. Tyto přílohy nařízení
vlády o seznamech návykových látek korespondují s přehledem daných látek
obsažených v seznamu č. I, II a IV Jednotné úmluvy o omamných látkách
(uveřejněné po ratifikaci Českou republikou včetně dodatkových protokolů ve
vyhlášce č. 47/1965 Sb. ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.). Psychotropními
látkami podle zákona o návykových látkách – a současně podle § 283, 284, 285 a
286 tr. zákoníku – jsou látky s psychotropním účinkem uvedené v přílohách č. 4
až 7 nařízení vlády o seznamech návykových látek. Látky uvedené v těchto
přílohách nařízení vlády o seznamech návykových látek odpovídají látkám
uvedeným v seznamu č. I, II, III a IV Úmluvy o psychotropních látkách
(uveřejněné ve vyhlášce č. 62/1989 Sb.). Prekursory podle zákona o návykových
látkách – a potažmo též podle § 283 a 286 tr. zákoníku – jsou látky použitelné
k výrobě omamných nebo psychotropních látek uvedené v příslušných přímo
použitelných předpisech Evropské unie, konkrétně látky uvedené v kategorii 1
přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2.
2004 o prekursorech drog a v kategorii 1 přílohy nařízení Rady (ES) č. 111/2005
ze dne 22. 12. 2004 o pravidlech pro sledování obchodu s prekursory drog, a to
včetně směsí, přírodních produktů a farmaceutických přípravků, které tyto látky
obsahují (srov. Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. § 233 až
421. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2394-2395).
24. Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem je zřejmé, pokud obviněný
namítl protizákonnost a protiústavnost stávající právní úpravy návykových
látek, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Obviněný totiž svou
argumentací účelově vytrhává jednotlivé skutečnosti ze souvislostí, aniž
zohledňuje příslušný kontext. Nejvyšší soud však konstatuje, že předmětná
právní úprava plně vychází (a i předtím vycházela) nejen ze zákonné úpravy, ale
především z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republiky vázána, a přímo
použitelných nařízení Evropské unie, jež mají navíc podle čl. 10 Ústavy
aplikační přednost před zákonem. V souvislosti s vymezením omamných a
psychotropních látek v přílohách nařízení vlády o seznamech návykových látek je
pak nutné zdůraznit, že ačkoli se skutečně jedná o podzákonný právní předpis,
jeho aplikací nemůže v tomto směru dojít k porušení ústavněprávních norem, a to
proto, že zde uvedené omamné a psychotropní látky plně korespondují s přehledem
daných látek obsažených v seznamu č. I, II a IV Jednotné úmluvy o omamných
látkách a v seznamu č. I, II, III a IV Úmluvy o psychotropních látkách. Ve
vztahu k prekursorům, jakožto látkám používaným pro nezákonnou výrobu omamných
nebo psychotropních látek pak Nejvyšší soud pouze ve stručnosti odkazuje na
přehled těchto látek vymezených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.
273/2004 ze dne 11. 2. 2004, a nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12.
2004, které jsou závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských
státech Evropské unie (čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie).
25. Pro úplnost pak Nejvyšší soud považuje za vhodné v hypotetické
rovině zdůraznit, že i kdyby bylo nařízení vlády o seznamech návykových látek v
rozporu s ústavním pořádkem České republiky, tato skutečnost by nijak
neovlivnila právní postavení obviněného. V daném případě totiž soudy obou
stupňů při právním posouzení konkrétních omamných a psychotropních látek a
prekursorů vycházely vzhledem k datu spáchání přisuzovaného trestného činu (5.
11. 2013) pouze z tehdy účinného znění trestního zákoníku, zákona o návykových
látkách a přímo použitelných nařízení Evropské unie (nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a nařízení Rady (ES) č. 111/2005) a jejich
příloh, a nikoli z napadeného nařízení vlády o seznamech návykových látek, když
k tomuto postupu ani logicky dojít nemohlo, a to s ohledem na účinnost
nařízení, jež nastala až dne 1. 1. 2014. Na základě shora uvedeného je tedy
zřejmé, že soudy obou stupňů v předmětné souvislosti nijak nevybočily ze
zákonného, tím měně ústavního rámce dle čl. 39 Listiny základních práv a
svobod. Nejvyšší soud proto považuje obviněným uplatněnou námitku za ryze
účelovou a zjevně neopodstatněnou.
26. Poslední okruh námitek obviněného pak směřoval k existenci
opomenutých důkazů, nesprávnému hodnocení svědeckých výpovědí a rozpornosti
použitého úředního záznamu o sledování osob, na základě kterých byl ve věci dán
extrémní nesoulad. Obviněný rovněž vytkl i vady v postupu dozorujícího státního
zástupce a soudu prvního stupně při rozhodnutí o pořizování zvukového záznamu v
hlavním líčení.
27. Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám, že obviněnému nebylo bez
důvodných pochybností a procesně správným způsobem prokázáno jednání, které
bezprostředně směřovalo k výrobě pervitinu, předně konstatuje, že tyto
neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím
důvodem, neboť zpochybňují rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy
nižších stupňů. Obviněný tak uplatnil námitky výhradně skutkové povahy, které
nejsou obecně způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky
typu, že nebylo dostatečně prokázáno jednání obviněného, že z důkazní situace
nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětného trestného činu, případně vlastní
hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání,
tak vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny
výlučně do procesu dokazování. Je tedy zřejmé, že uplatněné námitky primárně
nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným
nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní
kvalifikaci. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však
nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná
povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého
procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv.
opomenutých důkazů, nezákonných důkazů a v neposlední řadě se jedná o případy
shora již uvedeného extrémního nesouladu.
28. V souvislosti s problematikou tzv. opomenutých důkazů má pak
Nejvyšší soud za nutné odkázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě
svých nálezů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1995, sp. zn.
III. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97,
nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další)
podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného
hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.
Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování
(v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které
nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a
které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko
třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž
ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s
to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení
nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj.
argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou
jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS
177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a
další).
29. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu konstatuje, že soudy obou
stupňů ve svých rozhodnutích postupovaly v naprostém souladu s výše vyloženou
zásadou, neboť se ve svých rozhodnutích zaobíraly velmi podrobně nejen všemi
provedenými důkazy, a to jak z hlediska jejich významu a hodnocení, avšak
rovněž věnovaly pozornost otázce zamítnutých návrhů na doplnění dokazování.
Pokud tedy zamítly návrhy na doplnění dokazování o výslech družky a dcery
obviněného, svědka D. a bývalé přítelkyně M. H., jakož i zkoumání duševního
stavu obviněného M. H., tak tomuto postupu nelze vytknout žádné pochybení,
neboť soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí již dříve přesvědčivě
uvedly (č. l. 929, 1108), z jakých důvodů považovaly návrhy na doplnění
dokazování za ryze účelové a vzhledem k objasněnosti skutkového stavu i
nadbytečné. Pro úplnost pak nutno připomenout, že není absolutní povinností
soudního orgánu provést veškeré stranami navržené důkazy, ale pokud tak neučiní
a provedení konkrétního důkazu zamítne, musí tak učinit s adekvátním
odůvodněním, které odpovídá povaze a závažnosti věci. Takové povinnosti pak oba
soudy dostály.
30. S ohledem na zbylé uplatněné námitky pak Nejvyšší soud shrnul, že
pokud obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi hodnocením a prováděním
důkazů a skutkovými zjištěními, tak těmto námitkám rozhodně nelze přisvědčit.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy
své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě
provedených důkazů. Jedná se především o výpověď obviněného M. H., která byla
doplňována výpovědí obviněného D. H. L. i výsledky z uskutečněného sledování
osob ze dne 5. 11. 2013. Soudy se navíc v rámci svých hodnotících úsudků
dostatečně vypořádaly i s otázkou věrohodnosti jednotlivých svědeckých
výpovědí. Ve vztahu k námitce, že sledování osob ze dne 5. 11. 2013 bylo vůči
obviněnému provedeno nezákonně, pak Nejvyšší soud ve shodě se závěry odvolacího
soudu (č. l. 1106) konstatuje, že se jedná o námitku ryze procesní povahy a
navíc zcela neopodstatněnou. Předmětné sledování bylo totiž uskutečněno na
základě povolení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v
Teplicích ze dne 24. 10. 2013 vydaného v souladu s § 158d odst. 2, odst. 4 tr.
ř. Skutečnost, že toto sledování se primárně vztahovalo k osobě D. H. L., nijak
nebrání tomu, aby informace získané tímto zákonným postupem nemohly být použity
i ve vztahu k dalším osobám, které se na tomtéž místě a ve stejnou dobu
nacházely. Závěrem pak nutno zdůraznit, že pokud obviněný vytýká vady v
procesním postupu dozorujícího státního zástupce dle § 157a odst. 1 tr. ř.,
které však blíže a konkrétně nespecifikoval, a nepořízení zvukového záznamu o
průběhu hlavního líčení, jedná se námitky zcela vybočující z mezí uplatněného
dovolacího důvodu (i dalších dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1). Nad rámec
uvedeného lze však doplnit, že předseda senátu je dle § 55b odst. 1 tr. ř.
oprávněn rozhodnout že z důležitých důvodů nebude pořizován v hlavním líčení
zvukový záznam, ale protokol bude pořízen přibraným zapisovatelem podle jeho
diktátu. Ačkoli tedy o průběhu hlavního líčení nebyl pořizován zvukový záznam,
tento postup nijak neznehodnocuje výsledky zachycené v pořízených protokolech,
a to z i důvodu, že trestní řád rozeznává dva rovnocenné způsoby protokolace v
řízení před soudem, přičemž jedním z nich je právě výše uvedený postup.
31. Podle názoru Nejvyššího soudu se tedy soudy obou stupňů ve svých
rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení
§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost,
rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková
zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v
dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky
na tuto činnost soudů. Soudy obou stupňů rovněž věnovaly náležitou pozornost i
námitkám obviněného (i dalších obviněných), s nimiž se vyčerpávajícím způsobem
vypořádaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. V návaznosti na to
dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy není žádný nesoulad, tím méně nesoulad extrémní a uplatněná argumentace
obviněného tak zcela míjí meze dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
32. Pokud pak jde o druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod
první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný
prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů
uvedených v § 253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., takže byl
dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou
variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu
předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo
navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
33. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento
dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím
napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, a to konkrétně
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že
uplatněné námitky obviněného M. B. nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., nemohl být dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
34. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve
smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l)
tr. ř. nedošlo. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. B. odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
35. Pokud v dovolání obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud v jeho
případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o
podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový
návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k
ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této
situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu
rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
36. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil
Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu