11 Tdo 852/2016-51
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. 2. 2017 o dovolání, které
podal obv. P. T., obv. I. CH., a M. H., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 41/2014, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obv. P. T., I. Ch. a M.
H. odmíta j í .
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5.
2015, sp. zn. 16 T 41/2014, byl obv. P. T. uznán vinným zvlášť závažným
zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm.
b) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest
propadnutí věci, přičemž taxativní výčet těchto věcí je vymezen v tomto
rozsudku.
Obv. I. Ch. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest
propadnutí věci, přičemž taxativní výčet těchto věcí je vymezen v tomto
rozsudku.
Obv. M. H. byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného
zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku,
za což byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. I jemu
byl uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci,
konkrétně 178,8 g rostlinné drti konopí.
Společně s výše uvedenými obviněnými byl uznán vinným i obv. L.
B., a to ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst.
2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
2. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nenabyl právní moci,
neboť jej napadli všichni obvinění a také státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Českých Budějovicích odvoláními. O nich rozhodl Vrchní soud v
Praze rozsudkem z 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015 tak, že
· podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. se k odvolání obv. M.
H. ruší napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a
nově se podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazuje pro výkon uloženého trestu
odnětí svobody do věznice s dozorem,
· podle § 256 tr. ř. se odvolání státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v Českých Budějovicích a obv. P. T., I. Ch. a L. B.
zamítají, neboť nejsou důvodná.
3. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích
(zkráceně řečeno):
v přesně nezjištěné době, nejméně od 21. 11. 2012 do doby zadržení, tj. do 3.
1. 2014 jako členové organizované skupiny, dílem I. Ch. a P. T. i
samostatně, s cílem získat značný prospěch, distribuovali sušenou rostlinu
konopí – marihuanu a I. Ch. i metamfetamin – pervitin, přičemž obchodování
realizovali na území Jihočeského kraje v K., Č. B., S., ale i jinde.
I. Ch. zajistil odběratele, některé větší dodávky marihuany a dodávku
pervitinu zajišťoval sám, dodavateli marihuany byli kromě neustanovených osob
převážně M. H. a L. B. podle požadavků P. T., jemuž marihuanu předali, a
on zajistil dodávku rakouským odběratelům; jakmile získal finanční prostředky z
prodeje marihuany, zaplatil M. H. i L. B., kteří věděli, že marihuana je
dodávána mimo území Česka; za uvedené období I. Ch. se podílel na prodeji
nejméně 5 180,9 g marihuany, P. T. 7 319,1 g marihuany, L. B. dodal nejméně
1 400 g marihuany a M. H. nejméně 4 300 g marihuany, v řadě případů přesně
množství marihuany, které bylo předmětem prodeje, nebylo zjištěno, I. Ch. se
snažil prodat nejméně 38,4 g pervitinu, cena marihuany byla dohodnuta buď 5 €
za 1 gram nebo 7 € za 1 gram, případně byla stanovena konečná částka.
Prodej probíhal tak, že kupujícími zpravidla byli A. K., G. C., S. A.,
a případně další neustanovené osoby, jmenovaní trvale žijí na území Rakouska a
bylo proti nim vedeno trestní řízení rakouskými justičními orgány, neboť drogy
dále prodávali nejméně dalším rakouským občanům H. K., M. P., M. A. A.,
M. P., a případně dalším odběratelům. Takto si počínali i přes to, že věděli,
že konopí je řazeno mezi omamné látky podle Seznamu IV. Jednotné úmluvy o
omamných látkách a je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o
seznamech návykových látek a delta-9-tetrahydrocannabinol je psychotropní
látkou zařazenou v Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a je veden v
příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a obv.
Ch. věděl, že metamfetamin - pervitin náleží mezi psychotropní látky zařazené
do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je veden v příloze č. 5
nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek.
Konrétně obv. I. Ch., P. T., M. H., L. B. společně v období od 7. 3. 2013
do 25. 8. 2013 celkem v 38 případech přijímali objednávky na zprostředkování
marihuany, kterou následně výše uvedeným zákazníkům dodávali. Mimo to obv. I.
Ch. navíc sám dne 22. 10. 2012 v K. u obchodního centra Credo předal D. C. a
G. C. marihuanu v množství 1 695,6 g a 3. 1. 2014 domluvil s neustanovenou
osobou dodávku pervitinu, k převzetí mělo dojít na hraničním přechodu D. D. –
W., ale k předávce nedošlo pro zásah českých policejních orgánů. Přesný popis
všech skutků obsahuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
11. 5. 2015, sp. zn. 16 T 41/2014.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 11
To 67/2015, podali obv. P. T., I. Ch. a M. H. prostřednictvím svých obhájců
a v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obv. P. T. a I. Ch., kteří jsou zastoupeni týmž advokátem, napadli
svým dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 67/2015, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 16 T
41/2014. Odkázali přitom na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l)
tr. ř., neboť mají za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a
zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v
řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
6. V prvé řadě oba obvinění pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadili námitku procesních pochybení, které se dle jejich
názoru staly příčinou nesprávného hmotněprávního posouzení. Dovolatelé mají za
to, že soudy obou stupňů rozhodly o vině dovolatelů, aniž by si plně ozřejmily
všechny skutečnosti důležité pro správné posouzení skutků. Oba jsou přesvědčeni
o tom, že jejich jednání mělo být kvalifikováno pouze podle § 283 odst. 1,
odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů však neprokázaly, že
projednávané skutky se skutečně staly tak, jak jsou popsány ve skutkové větě, a
které krajský soud založil zejména na výpovědích svědků D. a G. C., A. K. a
S. A. i spoluobviněných H. a B. a na záznamech telekomunikačního provozu.
7. Konkrétně obv. T. namítl, že z provedených důkazů nevyplynulo, že se
podílel na obchodu s marihuanou v množství 7.319,8 g. Stejně tak obv. Ch.
zpochybňuje množství obchodované marihuany o hmotnosti 5.180,9 g. Oba
dovolatelé rovněž vyjádřili nesouhlas s tím, že jednali se záměrem získat z
prodeje drog značný finanční prospěch. S touto právní kvalifikací soudu I.
stupně však vyjádřil souhlas i vrchní soud, byť současně v odůvodnění svého
rozhodnutí konstatoval, že se nepodařilo zcela objektivně zjistit, s jakou
marží byla dovolateli marihuana dodávána. Dovolatelé s těmito závěry nesouhlasí
a zdůraznili, že v daném stavu věci jsou možné dva či více výkladů provedených
důkazů. Je však v rozporu s principy presumpce neviny a in dubio pro reo učinit
skutková zjištění, která je nejvíce zatěžují. Tato pochybení se pak odrazila i
v nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. oba uvedli,
že v jejich případě byl zamítnut řádný opravný prostředek, a přitom v řízení mu
předcházejícím byly dány důvody k dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Přitom dle jejich náhledu nejsou skutková zjištění soudů I. a II. stupně
správná, nejsou ani úplná a stále vzbuzují v rovině hmotněprávní pochybnosti.
Proto závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud na základě jejich dovolání zrušil
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2.
11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 16 T 41/2014, stejně jako
předcházející vadné řízení, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému
soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
9. Také obv. M. H. svým dovoláním napadl rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015, a své námitky podřadil pod
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že výše a
způsob výkonu uloženého trestu mu byl uložen nesprávně.
10. V záhlaví svého dovolání obv. H. nejprve odkázal na aktuální
rozhodovací praxi Ústavního soudu – konkrétně odkázal na usnesení I. ÚS 3315/13
z 6. 11. 2013 a nález I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, ze kterých dovodil, že
námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako námitka proti
porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení.
11. V hlavní části svého dovolání obviněný rekapituloval odůvodnění
rozsudků soudů nižších stupňů ve vztahu k trestné činnosti, kterou všichni
obvinění spáchali jako organizovaná skupina, byť se na jednotlivých útocích
nepodílel každý stejnou měrou. Poté upozornil na to, že Vrchní soud v Praze
nenašel přesah a propojení těchto znaků do zahraničí. Odvolací soud se však
ztotožnil s výroky o uložených trestech odnětí svobody. Obv. H. vyjádřil
nesouhlas s výší i způsobem výkonu uloženého trestu odnětí svobody a ve svém
dovolání akcentoval, že soudy nižších instancí nepostupovaly v souladu s § 39 a
násl. tr. zákoníku a nepřihlédly k polehčujícím okolnostem. Soud I. stupně
totiž při úvahách o trestu přehlédl rozdíly mezi obviněnými, a ačkoliv v
případě ostatních obviněných stanovil trest při dolní hranici trestní sazby, v
jeho případě se trest blíží polovině trestní sazby. Při rozhodování o výši
trestu tedy soudy nižších stupňů nedodržely zásady spravedlivého procesu,
rovnosti stran před soudem, ale také zásadu předvídatelnosti soudního
rozhodnutí, neboť rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí.
12. Mimo to dovolatel zdůraznil, že trest odnětí svobody by měl odrážet
níže prokázané skutečnosti. Především:
- doba páchání trestné činnosti činila maximálně 4 měsíce,
- zisk z trestné činnosti nepřesáhl 50.000 Kč,
- obviněný svého protiprávního jednání sám dobrovolně zanechal,
- k protiprávnímu jednání se doznal a vyjádřil nad ním lítost, a
- navíc nebyl v minulosti trestně stíhán a ani nespáchal přestupek,
během páchání trestné činnosti měl stálé zaměstnání s pravidelným příjmem,
takže zisk z trestné činnosti nebyl hlavním zdrojem jeho obživy, apod.
Dále shrnul i výčet okolností, ke kterým je povinen soud při ukládání trestu
přihlédnout, aby poté zdůraznil, že trest odnětí svobody ve výši 5 (pěti) let,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, je trest nepřiměřeně přísný.
Podle jeho názoru postačí uložení trestu podmíněného s delší zkušební dobou, s
dohledem probačního úředníka a k tomu uložení případných dalších omezení či
povinností.
13. Z těchto důvodů obv. H. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil podle §
265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, sp.
zn. 11 To 67/2015, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 16 T 41/2014, a věc tomuto soudu přikázal k novému
projednání a rozhodnutí.
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním
všech tří obviněných vyjádřila ve svém stanovisku ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 1
NZO 265/2016. V dovolání obv. M. H. uvedla, že dovolání do výroku o trestu je
obecně možné pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., tedy v případech, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon v
konkrétním případě nepřipouští, popř. byl-li uložen trest mimo zákonnou trestní
sazbu. Pod tento dovolací důvod nelze podřadit případy, kdy uložený trest lze
považovat za nepřiměřený, tedy ať mírný nebo přísný. Tedy pouhá nepřiměřenost
trestu nezakládá možnost nápravy cestou dovolání.
15. Pokud jde o dovolání obv. Ch. a T., státní zástupkyně konstatuje,
že se jedná pouze o polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů,
když zejména v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně jsou velmi pečlivě rozebrány
i jednotlivé provedené důkazy. Jednání obviněných bylo prokázáno zejména
pořízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 odst.
1 tr. ř. a jednotlivými svědeckými výpověďmi. Proto státní zástupkyně navrhla
dovolání všech tří obviněných odmítnout.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením
trestního řádu. To znamená – zda byla podána v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2
písm. a), h) tr. ř., ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně
a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3 tr. ř. i
oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř. Dále
Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splnila obligatorní obsahové náležitosti,
upravené v § 265f tr. ř. Po jejich prostudování shledal, že obvinění výše
uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, a proto jejich dovolání
vyhodnotil jako přípustná. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., bylo nutné rovněž posoudit otázku, zda konkrétní
argumenty obviněných naplňují uplatněný deklarovaný dovolací důvod. Pouze
reálná existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
17. Obecně platí, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze
z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně
právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už nelze a
znovu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
18. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na
spravedlivý proces lze však v případech, kdy objektivně existuje extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (za podmínky, že
dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně i přesně uvede, v
čem konkrétně tento nesoulad spatřuje) výjimečně uvažovat o naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takovýto závažný rozpor je dán
zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec
žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném
z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo
jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna,
apod. Teprve poté, co dovolatel vznáší takto formulovanou námitku, Nejvyšší
soud zhodnotí, zda je tato námitka akceptovatelná a relevantní a své rozhodnutí
řádně odůvodní.
IV. K meritu věci
IV.1. P. T. a I. Ch.
19. Obv. T. a Ch. sice společně odkázali na § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ve svých dovoláních však v podstatě zopakovali argumenty své obhajoby,
které již uplatnili v předchozích stadiích trestního řízení, a to přesto, že se
s nimi již pečlivě vypořádal Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze
dne 11. 5. 2015, sp. zn. 16 T 41/2014, i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku
z 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015. Dovolatelé přesto vznesli námitky,
kterými opět usilovali zpochybnit ukončené důkazní řízení, neboť jak tvrdí:
„soudy obou stupňů rozhodly o vině, aniž by si plně ozřejmily všechny
skutečnosti důležité pro správné posouzení skutků“. Touto argumentací v
podstatě dali najevo, že z provedených důkazů dle jejich názoru nevyplynul
skutkový děj, ke kterému dospěl soud I. stupně, a se kterým vyjádřil souhlas i
soud II. stupně.
20. Hodnocení provedených důkazů je výsadním právem nalézacího soudu,
před kterým jsou důkazy bezprostředně prováděny a který meritorně rozhoduje o
vině a trestu. Odvolací soud svou přezkumnou činností zajišťuje rychlou a
účinnou nápravu nesprávných, nezákonných či nespravedlivých prvoinstančních
rozsudků, týkající se meritorního rozhodnutí o vině i trestu. Pro Nejvyšší soud
je skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (vzhledem k zásadě
dvouinstančního řízení) definitivní a nezměnitelný. Proto dovolatel, který
podřazuje skutkové námitky pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., již nemá právo
na věcnou revizi svého případu, kterému by „zrcadlově“ odpovídala povinnost
Nejvyššího soudu k tomuto přezkumu. Průlom do tohoto pravidla je (v případě
tohoto dovolacího důvodu) možný pouze pokud je prokázán existující extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
21. Po prostudování spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru,
že celé dokazování Krajského soudu v Českých Budějovicích je založeno na
respektování ust. § 2 odst. 5 tr. ř. a skutkové závěry, ke kterým dospěl soud
I. stupně, jsou v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., a jsou tedy výsledkem pečlivého
uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud I.
stupně své skutkové závěry v souladu s § 125 tr. ř. důkladně objasnil v
odůvodnění svého rozsudku – především podrobně vysvětlil, které skutečnosti
vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami
se při hodnocení provedených důkazů řídil. V rámci této části soud I. stupně
rovněž popsal, jak se vyrovnal s námitkami obviněných (s. 20-25, č. l.
2301-2306). Následně vysvětlil i to, jakými úvahami se řídil při právním
hodnocení skutků a při ukládání trestů (viz s. 26-31, č. l. 2307-2312).
22. Společným jmenovatelem námitek obou obviněných je snaha o
zpochybnění skutkových závěrů z provedených důkazů. Podle tvrzení dovolatelů:
„pochybení procesního charakteru našla svůj odraz v nesprávném hmotněprávním
posouzení, když pro úvahy soudů obou stupňů nebyly sneseny takové důkazy, které
by splňovaly požadavky řádného odůvodnění nepřipouštějící jinou možnost
výkladu“. Nelze však přehlédnout, že sami dovolatelé nesnesli žádné konkrétní
námitky, kterými by doložili, že skutkové závěry jsou skutečně chybné – pouze v
dovolání demonstrovali svůj nesouhlas.
23. Jelikož výhrady skutkového charakteru nenaplňují ust. § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., mohl zde Nejvyšší soud svůj přezkum ukončit. Protože však
oba obvinění ve svých dovoláních zdůraznili závažné porušení ústavních zásad
(zejména zásady spravedlivého procesu, principu presumpce neviny a z ní
plynoucí zásady in dubio pro reo), v podstatě tím implicitně namítli existenci
„extrémního rozporu“. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud tento případ přezkoumal v
meritu.
24. Skutková zjištění soudu I. stupně vyplynula především ze záznamů
telekomunikačního provozu, ale také ze svědectví řady svědků, zejména A. K.,
D. C., G. C., S. A., dále ze záznamů o domovních prohlídkách a z listinných
materiálů získaných cestou právní pomoci. Tyto důkazy přinesly přesné údaje o
datu, místu i osobách, které se podílely na jednotlivých dodávkách marihuany,
stejně jako informace o množství sušiny a (v některých případech) o ceně. K
této trestné činnosti došlo mezi 7. 3. 2013 do 25. 8. 2013, (resp. mezi 21. 11.
2012 do 3. 1. 2014, s ohledem na první a poslední skutek, kterého se dopustil
pouze obv. Ch.).
25. Oba dovolatelé napadli výrok o vině, přičemž se ve svých námitkách
soustředili na zpochybnění objemu obchodované marihuany a zisku z jejího
prodeje. Nejvyšší soud při svém přezkumu ověřil, že Krajský soud v Českých
Budějovicích při určování množství omamných látek důsledně vycházel z výše
uvedených důkazů. Přitom v některých případech bylo kvantum obchodované sušiny
zjištěno přesně (10, 27, 30), v několika soud I. instance stanovil zjištěné
množství v nejmenší možné míře, a v několika skutcích objem sušiny nemohl být
přesně určen vůbec (skutky 6, 12, 16, 33-34, 36). V každém případě však bylo
celkové množství určeno podle zásad trestního řízení, zejm. podle principů in
dubio pro reo a in dubio mitius. Tímto postupem soud I. stupně vypočítal, že
obv. T. se zcela jistě podílel na prodeji marihuany v minimálním množství
7319,8 gramů a obv. Ch. minimálně v množství 5.180,9 gramů.
26. Soud I. stupně z důkazů taktéž dovodil úmysl obou dovolatelů získat
prodejem marihuany značný prospěch, který odpovídá ve smyslu § 138 odst. 1 tr.
zákoníku částce ve výši nejméně 500.000 Kč. Krajský soud ze záznamů odposlechů
zjistil, že cena marihuany se pohybovala v rozpětí 5 až 7 EUR a s přihlédnutím
k doloženým případům prodeje (i doby páchání trestné činnosti) dospěl k závěru,
že toto jednání skutečně dosáhlo půlmilionové částky, a to i přesto, že
obchodované množství bylo ještě vyšší (např. se do tohoto výsledku nepromítl
prodej 700 g marihuany, o kterém vypověděla svědkyně D. C.). S tím
koresponduje také to, že obv. T. a Ch. v daném období neměli žádné legální
příjmy a prodej marihuany byl hlavní zdroj jejich obživy. Pouze obv. H. byl
zaměstnán a trestnou činností si pouze přivydělával.
27. K námitce obou dovolatelů, že finanční prospěch nemohl této částky
dosáhnout, Nejvyšší soud pouze připomíná, že k dokonání postačí, když pachatel
jedná v úmyslu získat značný finanční prospěch, ale nemusí tohoto prospěchu
dosáhnout. A tento závěr z provedených důkazů rozhodně vyplynul, zvláště když
obvinění tuto výdělečnou činnost ukončili až na základě policejního zásahu.
28. Dovolatelé s údaji o množství obchodované marihuany, její kvality i
zisku z prodeje vyjadřují opakovaně nesouhlas. Tyto námitky nejsou nijak nové,
neboť je vznesli už během hlavního líčení (č. l. 2299) a později v rámci
odvolání (č. l. 2440). Nejvyšší soud však znovu zdůrazňuje, že obvinění svůj
nesouhlas neopřeli o žádný pádný argument a pouze se omezili na tvrzení, že
podle jejich mínění deklarované závěry z důkazů nevyplynuly. Tím nejenom, že
nenaplnili dovolací důvod, ale navíc jejich námitky mají charakter zcela
neseriózní polemiky se skutkovými závěry. Takový způsob obhajoby je sice možný,
nemůže však obstát ve světle provedených důkazů – zvláště, když Krajský soud v
Českých Budějovicích svá skutková zjištění velmi podrobně objasnil a s jeho
závěry vyjádřil souhlas i soud odvolací. Ani Nejvyšší soud při svém přezkumu
neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními, které vyplynuly z
provedených důkazů a skutkovými závěry, tím méně rozpor extrémní. Naopak dospěl
k závěru, že obě meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatíženy
vadami, kterou je možné vznést s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
29. Mimo to obvinění ve svém dovolání ještě odkázali na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť měli
za to, že v řízení, které předcházelo zamítavému rozhodnutí, byl dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že v
napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona. Proto nemohl být naplněn ani
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
IV.2. M. H.
30. Obviněný M. H. napadl dovoláním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 11 To 67/2015, a odkázal v něm na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně pak vyjádřil nesouhlas s výší
uloženého trestu odnětí svobody i se způsobem jeho výkonu. Podle jeho názoru
soudy nižších instancí nepostupovaly v souladu s § 39 a násl. tr. zákoníku,
když v jeho případě jednak nepřihlédly k polehčujícím okolnostem a navíc
přehlédnuly rozdíly mezi obviněnými – v případě ostatních stanovily tresty při
dolní hranici trestní sazby, v jeho případě se však nepodmíněný trest odnětí
svobody blíží polovině trestní sazby.
31. Především platí, že výhrady proti uloženému trestu je možné
subsumovat pouze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento
dovolací důvod však předpokládá, že dovolatel namítne, že mu byl uložen druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu,
stanovenou tr. zákoníkem. Na tento dovolací důvod však obv. H. neodkázal.
32. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu uložení trestu odnětí
svobody v rámci jeho rozmezí nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(srov. např. NS 17/2002- T416, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006,
sp. zn. 8 Tdo 872/2006, nebo usnesení sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 22/2003, apod.).
33. Navíc pokud byl obviněný ustanovením § 283 odst. 2 tr. zákoníku
ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v rozmezí od 2 do 10 let a krajský
soud mu uložil trest ve výši 5 let nepodmíněně, tak tímto rozhodnutím nijak
nevybočil z mezí zákona. Své závěry také řádně odůvodnil – při ukládání trestů
přihlédl k závažnosti páchané trestné činnosti, rozdílům mezi jednotlivými
obviněnými, i k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (viz s. 29-30, č. l.
2310-2311). Také Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku sp. zn. 1 To 67/2015 (č.
l. 2428) ponechal nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 5 let a nově rozhodl
pouze o způsobu jeho výkonu (tj. že pro výkon uloženého trestu odnětí svobody
bude zařazen do věznice s dozorem), neboť výši uloženého trestu vyhodnotil jako
správnou.
34. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitka proti pouhé
přiměřenosti trestu není podřaditelná pod žádný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 tr. ř. a tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
V. Závěr
35. Nejvyšší soud po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k tomu, že v
napadeném rozhodnutí nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. k porušení zákona. Proto Nejvyšší soud
dovolání obv. P. T., I. Ch. a M. H. odmítl, a to s odkazem na ust. § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve všech případech bylo dovolání podáno z jiného
důvodu, než je uveden v ust. § 265b tr. ř.
36. Za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil
Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (viz § 265n tr. řádu).
V Brně dne 2. 2. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu