11 Tdo 878/2024

11 Tdo 878/2024-216

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného R. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 13 To 104/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ vedené pod sp. zn. 17 T 46/2023, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. B. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. 9. 2023, č. j. 17 T 46/2023-145, byl obviněný R. B. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu Praha – západ podal obviněný odvolání. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 13 To 104/2024-189, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání projednávaného skutku, který nově právně kvalifikoval toliko jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jej podle téhož ustanovení odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

3. Podle skutkových zjištění okresního soudu, následně revidovaných krajským soudem, se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 16. 6. 2023 okolo 10:00 hodin v obci XY, okres XY, poblíž domu č. p. XY na pozemní komunikaci číslo XY, přistoupil k otevřenému okénku osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Felicia, registrační značky XY stojícího v koloně vozidel před semafory a minimálně před dalšími čtyřmi přítomnými osobami, úmyslně neočekávaně fyzicky napadl M. Š., sedícího na místě řidiče, a to tak, že ho rukou sevřenou v pěst minimálně třemi silnými údery udeřil do oblasti obličeje a do oblasti nosu, v důsledku čehož poškozenému M. Š. způsobil krvácivé zranění nosu, přičemž způsobené zranění poškozeného neomezilo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný R. B. podal proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 13 To 104/2024-189 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. 9. 2023, č. j. 17 T 46/2023-145) prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, neboť je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Vyjma toho dovolatel odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V prvé řadě dovolatel namítl, že odvolací soud nepřihlédl ke všem v trestním řízení provedeným důkazům, respektive provedené důkazy vyhodnotil zjevně v jeho neprospěch. Zjevné rozpory mezi skutkovými zjištěními a učiněnými skutkovými závěry obviněný spatřuje u výpovědí poškozeného M. Š. a svědků I. H. a J. N. na straně jedné a videozáznamy pořízenými kamerou umístěnou ve vozidle svědka N. na straně druhé, neboť podle jeho názoru vzájemně obsahově nekorespondují. Konkrétně dovolatel tvrdí, že z kamerových záznamů vyplynulo, že oba jmenovaní svědci nemohli zahlédnout, jakým způsobem a kolikrát udeřil poškozeného, a to pro nedostatečný výhled z jejich motorových vozidel. Jediný, kdo je oprávněn se relevantně vyjádřit k počátku incidentu, je samotný poškozený a jeho partnerka K. H., která se v době incidentu nacházela na místě spolujezdce ve vozidle řízeném poškozeným (včetně její dcery, která však u soudu prvního stupně nevypovídala). Poškozený však logicky vypovídal ve svůj prospěch, pročež je jeho výpověď zjevně tendenční, stejně jako výpověď jeho partnerky – nehledě na to, že i mezi jejich výpověďmi je podle obviněného patrný rozpor, neboť se neshodly na počtu úderů, které měl poškozenému uštědřit.

6. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný poskytl orgánům činným v trestním řízení vlastní rozbor klíčového videozáznamu. Z jeho analýzy vyplynulo, že sám poškozeného na veřejnosti fyzicky neinzultoval, toliko k jeho osobě natáhl paži a u toho jej verbálně káral, neboť ten jej svojí jízdou před několika minutami ohrozil na životě. Jediným agresorem, který se dopustil fyzického násilí, je tak poškozený, který poté, co opustil své vozidlo, obviněného napadl jedním úderem do obličeje. Soudy obou nižších stupňů však tuto skutečnost neakceptovaly, a to přesto, že poškozený byl za fyzické napadení osoby obviněného na veřejném místě odsouzen v přestupkovém řízení, zatímco za totožný skutek byl obviněný shledán vinným ze spáchání trestného činu. Na tomto základě dovolatel prohlásil, že soudy obou nižších stupňů provedené důkazy zjevně hodnotily v jeho neprospěch, když skutkový stav si „dokreslily“ podle svých potřeb, aniž by zohlednily základní procesní zásadu in dubio pro reo.

7. V následující části svého dovolání obviněný poukázal na bod 7. odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha – západ, kde tento soud citoval výpověď svědka N., který uvedl, že obviněný zastavil u otevřeného okénka vozidla poškozeného Š. a hned tím směrem začal „pálit rány“. Následně konkretizoval, že poškozený měl během napadení třemi údery pěstí chytit obviněného za ruku, poté vystoupit z vozidla, kde měl obviněného udeřit. Dovolatel však tuto výpověď označil za „značně nekonzistentní“, neboť není fyzicky možné, aby poškozený držel za ruku obviněného při výstupu z vozidla a rovněž posloupnost fází incidentu vyvolává otázky stran toho, kdy vlastně měl poškozeného udeřit a kam.

8. Podle názoru dovolatele svědek N. nemohl průběh napadení dostatečně popsat, neboť ze svého vozidla neměl dostatečný výhled a ani poté, co své vozidlo opustil, incident dostatečně neviděl, což je doloženo z pořízeného videozáznamu. Vyjma toho se tento svědek k vozidlu poškozeného přiblížil o devět vteřin později než obviněný. Z těchto důvodů má dovolatel za to, že svědek N. nemohl svědčit o tom, kterak obviněný dorazil k okénku poškozeného a začal jej bít. Okresní soud však naznačené výše popsané okolnosti, ani časový rámec, který prezentoval v rámci hlavního líčení, nikterak nezohlednil. Vzhledem k této skutečnosti dovolatel označil výpověď svědka N. za nevěrohodnou, a tedy nepoužitelnou v jeho neprospěch.

9. Podobně okresní soud úmyslně zkreslil v jeho neprospěch i svědeckou výpověď svědka H. Tohoto přesvědčení obviněný nabyl poté, co zjistil, že protokol o hlavním líčení na mnoha místech neodpovídá audiozáznamu z konaného hlavního líčení. Zcela konkrétně svědek H. popsal, že obviněný levou rukou držel řídítka koloběžky a pravou rukou jej začal bezprizorně bít, přičemž vyjádřil domněnku, že obviněný jej pokaždé udeřil s velkou razancí, neboť viděl prudké nápřahy rukou sevřenou v pěst. Podle tvrzení svědka mělo jít o čtyři až pět ran, které mířily na hlavu obviněného. Nicméně ze zvukového záznamu pořízeného v průběhu hlavního líčení (konaného dne 6. 9. 2023) je zřejmé, že jmenovaný svědek uvedl, že obviněný „začal mlátit bezprizorně do auta toho řidiče“, to znamená, že nikoli do osoby poškozeného, kterak soud prvního stupně zaprotokoloval. Stejně tak okresní soud svévolně upravil výpověď tohoto svědka, když k jeho dotazu sdělil, že poškozený „možná obviněného jednou lehce zasáhl“, následně však soudu spontánně dodal, že neviděl ani to, že by ten řidič (míněno poškozený Š.) nějakým způsobem zaútočil na osobu obviněného (viz čas 2:11 min. předmětného audiozáznamu).

10. Objektivně však byl obviněný ze strany poškozeného inzultován ranou do obličeje, a to přímo před svědky N. a H. Z toho je mimo jiné dovoditelné, že svědek H. nadržoval poškozenému, a to přesto, že z videozáznamu (který tento svědek sám poskytl orgánům činným v trestním řízení) je patrné, že z jeho vozidla mohl jen stěží vidět počet ran obviněného vůči poškozenému i jejich směr, a naopak že fyzický útok poškozeného na osobu obviněného byl náhlý a tak silný, že mu způsobil otok tváře. Ostatně za toto jednání byl poškozený odsouzen v přestupkovém řízení, a to přesto, že se zjevně dopustil trestného činu výtržnosti.

11. Na tomto základě obviněný rekapituloval, že rozsudkem odvolacího soudu byl odsouzen za jednání, které nemá oporu v soudem provedených důkazech. Skutkový děj je tak založen na důkazech, které si vzájemně odporují. Skutečnost, že chtěl konfrontovat poškozeného za riskantní jízdu, kterou fakticky způsobil dopravní nehodu s nepřímým střetem a díky které mu způsobil škodu na elektrické koloběžce, jíž řídil, nenaplnila žádnou ze skutkových podstat trestných činů výslovně uvedených v trestním zákoníku.

12. Vyjma toho dovolatel dodal, že u projednávaného jednání zcela absentuje míra společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, coby materiální stránka trestného činu, jež musí být naplněna stejně jako všechny zákonné znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu. Ze strany dovolatele se tak mohlo jednat maximálně o přestupek. Vzhledem k těmto okolnostem dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 13 To 104/2024-189, zrušil, případně věc postoupil příslušnému orgánu projednávajícímu přestupky.

13. K dovolání obviněného se ve svém písemném stanovisku ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 1 NZO 663/2024-12, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem svého stanoviska předeslala, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy nižších stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Současně státní zástupkyně označila všechny námitky obviněného za zjevně neopodstatněné, neboť Okresní soud Praha – západ ve věci realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů, a rovněž Krajský soud v Praze podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami obviněného se přiléhavě vypořádal.

14. K problematice úplnosti dokazování státní zástupkyně v obecné rovině poznamenala, že rozsah dokazování rozhodně není určován požadavky obviněného či státního zástupce – ve smyslu, že by soud byl povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu a je vymezen výlučně nutností objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli stranami vznesený důkazní návrh.

15. Podle státní zástupkyně bylo jednání obviněného dostatečně prokázáno výpovědí svědků N. a H., kteří popsali vše, co a jakým způsobem svými smysly vnímali. Ostatně agresivní jednání obviněného bylo důvodem, proč oba svá vozidla opustili a šli poškozenému pomoci vzniklou situaci vyřešit. V naznačeném rámci nemohlo obstát tvrzení obviněného stran obsahu kamerového záznamu, který měl dokázat, že svědek N. nemohl zahlédnout to, co ve své výpovědi uvedl. Naopak je nutno vzít v úvahu, že palubní kamera byla ve vozidle tohoto svědka umístěna ve střední části vozidla u zpětného zrcátka, což limitovalo její záběr, zatímco svědek N. celou situaci sledoval z místa řidiče, tedy z místa umožňujícího lepší výhled na celou situaci. Okresní soud tedy správně uzavřel, že skutečnosti, o nichž svědek N. vypovídal, skutečně viděl, a na ně způsobem konstatovaným shora zareagoval.

16. Taktéž námitky obviněného, že nebylo specifikováno, před kterými čtyřmi osobami došlo k uvedenému jednání, státní zástupkyně striktně odmítla, neboť soud prvního stupně na základě provedeného dokazování jasně identifikoval, že obviněný se fyzického napadení poškozeného dopustil před svědky N., H., H. a její dcerou (přičemž je zcela irelevantní, že dcera svědkyně H. nebyla jako svědkyně ve věci vyslechnuta). Jednání obviněného tak bylo správně právně kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť svého jednání se dopustil veřejně ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku, tedy nejméně před třemi osobami současně přítomnými na místě veřejnosti přístupném. Pokud jde o společenskou škodlivost jeho jednání, pak v daném případě (zejména s ohledem na intenzitu jednání) nebylo možné projednávané jednání obviněného posoudit jako přestupek.

17. Vzhledem k tomu, že meritorní rozhodnutí není v této věci zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravovat cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání nebyly naplněny, státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby tak dovolací soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu však vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud případně učinil v neveřejném zasedání i jiné než jí navrhované rozhodnutí.

18. Vyjádření státní zástupkyně k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu předložena.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

20. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

22. Dovolatel v prvé řadě odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž se tak stalo v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.

23. Cílem tohoto dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno).

24. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností ode dne 1. 1. 2022 však nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

25. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

26. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

27. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného R. B. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že vznesené dovolací námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.

28. Nejvyšší soud nejprve prověřil, že Okresní soud Praha – západ odvodil své skutkové závěry z poměrně dlouhé řady provedených důkazů, mezi nimiž dominují (vyjma vyjádření samotného obviněného) zejména výpovědi poškozeného M. Š. a jeho partnerky – svědkyně K. H., doplněné výpověďmi dalších na místě přítomných svědků I. N. a J. H. Součástí dokazování byla i řada listinných důkazů, zahrnující protokol o ohledání místa činu, včetně náčrtku a fotodokumentace, lékařskou zprávu poškozeného z Fakultní Thomayerovy nemocnice a zejména úřední záznam popisující dva videozáznamy pořízené palubní kamerou umístěnou ve vozidle svědka N., která zachytila prověřované události z inkriminovaného dne, včetně dalších, z hlediska objasnění skutkové děje, méně podstatných důkazů.

29. Všechny tyto důkazy Okresní soud Praha – západ vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Přitom dostatečně vyložil, na základě jakých důkazů má za prokázaná jím učiněná skutková zjištění, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil a na základě jakých zjištění dospěl ke svému rozhodnutí. Jeho závěry jsou tedy zcela v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. řádu a nikterak neodporují principům formální logiky.

30. Stran otázky právního posouzení žalovaného skutku, tedy stran naplnění zákonných znaků aplikovaných skutkových podstat, se krajský soud neztotožnil s okresním soudem užitou právní kvalifikací skutku podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že na základě provedených skutkových zjištění nebylo možné uzavřít, že obviněný poškozenému skutečně ublížil na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, byť byl tento útok kvalifikován toliko jako pokus. Z tohoto důvodu odvolací soud posoudil projednávanou trestnou činnost pouze podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož zrušil napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, načež nově formuloval výrok o vině a v návaznosti na to i výrok o trestu, kterak bylo zmíněno výše.

31. Obviněný však i přes tyto skutečnosti podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – západ) mimořádný opravný prostředek, ve kterém se opětovně zříká odpovědnosti za spáchaný přečin, a i nadále tvrdí, že se předmětného trestného jednání nedopustil. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc znovu přezkoumal, nicméně v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k tak zásadním pochybením, v důsledku kterých by došlo k objektivnímu porušení základních procesních zásad, zejména ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.

V. 1. Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

32. Dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě popřel samotnou podstatu prokazované trestné činnosti, tedy to, že by z provedených důkazů byla jeho vina jakkoli dovoditelná.

33. Jak bylo naznačeno výše, dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje napadnout skutkový základ projednávaného trestného jednání pouze v omezené míře (tedy za přesně vymezených předpokladů). Avšak ani podle platného znění trestního řádu se v rámci dovolacího řízení nelze domáhat skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze relevantně napadat pouze zásadní skutková pochybení spočívající v tom, že obsah provedených důkazů buď vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, anebo nemůže být podkladem pro skutková zjištění soudů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Takový případ však v nyní projednávané věci obviněného podle Nejvyššího soudu nenastal.

34. Z přiloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že oba soudy nižších stupňů dovodily skutkový závěr o vině obviněného především z výpovědí na místě přítomných svědků I. H. a J. N., které byly zcela v souladu s výpovědí poškozeného a jeho spolujezdkyně, svědkyně K. H. Výpovědi všech svědků byly současně ověřeny autentickými kamerovými záznamy, které orgánům činným v trestním řízení poskytl svědek N.

35. Dále dovolací soud prověřil, že z výpovědi poškozeného a svědka N. vyplývá, že obviněný se bezprostředně před incidentem pohyboval po vozovce na elektrické koloběžce poměrně vysokou rychlostí, přičemž se během své jízdy nedržel pravé krajnice, ale přejížděl zprava doleva, někdy až doprostřed vozovky a zpět (což v obou svědcích vzbudilo podezření, že obviněný může být pod vlivem alkoholu). Současně z učiněných výpovědí vyplynulo, že řidič motorového vozidla zn. Škoda Felicia (za kterým byl upevněn přívěsný vozík) si při předjíždění obviněného nepočínal dostatečně opatrně, neboť obviněný byl v důsledku jeho jízdy donucen k úhybnému manévru, který měl vést i k mírnému odření koloběžky. Poškozený si ohrožení osoby obviněného musel být vědom, neboť po předjetí obviněného mu gestem levé ruky dal najevo, že se omlouvá, avšak pokračoval v jízdě, neboť ke kolizi, která by byla doprovázena pádem a následným zraněním obviněného zjevně nedošlo.

36. Na toto ohrožení však dovolatel reagoval tak, že svou jízdu na koloběžce zrychlil, riskantně předjel vozidlo svědka N. (včetně dalšího vozidla jedoucího před ním) a vozidlo zn. Škoda Felicia s přívěsným vozíkem (tj. vozidlo řízené poškozeným) v obci XY dojel, když stálo v koloně na semaforu. Zde obviněný přistoupil k otevřenému okénku řidiče a úmyslně poškozeného napadl verbálně i fyzicky. Celý útok se odehrál před minimálně čtyřmi svědky (konkrétně před poškozeným, jeho spolujezdkyní svědkyní H. a svědky N. a H.), přičemž svědek N. (který stál v koloně za vozidlem poškozeného) a svědek H. (který stál před vozidlem poškozeného a vše sledoval ve zpětném zrcátku) v průběhu konfliktu ze svých vozidel vystoupili a pokusili se obviněného a poškozeného (kterému se v mezičase podařilo vystoupit z vozidla a vzápětí napadl obviněného jednou ranou pěstí) uklidnit, a to do doby, než k dotčeným osobám přistoupili policisté v civilu, kteří náhodou jeli v protisměru a na situaci adekvátně reagovali.

37. Po celou dobu trestního řízení obviněný tvrdí, že provedenými skutkovými zjištěními nebyla jeho vina prokázána. Za jediného agresora označuje poškozeného, který ho svou jízdou ohrozil a po výstupu z vozidla i jednorázově fyzicky napadl. V tomto smyslu namítá důkazní rozpory mezi výpověďmi svědků Š., H. a N. na straně jedné a pořízenými videozáznamy na straně druhé, včetně řady dalších navazujících námitek.

38. Nicméně předmětné napadení poškozeného jednoznačně prokázaly dva kamerové záznamy z palubní kamery umístěné ve vozidle svědka N., které byly pro účely trestního řízení vypáleny na DVD a jsou součástí procesního spisového materiálu (č. l. 56), stejně jako jejich podrobný přepis zachycený v policejním úředním záznamu (na č. l. 57). Na prvním záznamu označeném jako „video1“ je přitom zachycena část incidentu předcházející jízdy obviněného, dále je zjevné, jak svědek N. obviněného předjíždí (v čase 10:08:08 hodin), poté jak je obviněný předjížděn vozidlem poškozeného (v čase 10:09:03) a také jak obviněný následně předjíždí vozidlo svědka a další vozidlo tov. zn. Chevrolet (v čase 10:09:22 hodin). Na druhém záznamu označeném jako „2023_0616_100940_033a.mov“ je relevantní okamžik 10:10:03 hodin, kdy obviněný svojí pravou rukou prudce udeří směrem vpravo (z pohledu svědka N.), krátce poté se objeví ruka a dochází k vzájemnému přetahování. V čase 10:10:18 hodin je zřejmé, že se obviněný otáčí směrem k přicházejícímu poškozenému, obviněný pozvedá levou ruku, kterou učiní pohyb směrem k poškozenému, který jej pravou rukou udeří do obličeje. Následně mezi ně vstupuje svědek H. a oba od sebe odtlačuje. V čase 10:10:30 hodin se na místě objevuje vozidlo s policisty v civilu (č. l. 55-57).

39. Vyjma toho předmětné napadení ze strany obviněného shodně popsali všichni slyšení svědci, kteří se shodli na tom, že to byl právě obviněný, který na poškozeného zaútočil vulgárními nadávkami a vzápětí i silnými údery, které směřoval do oblasti jeho obličeje. O jejich intenzitě svědčí mimo jiné i lékařská zpráva o ošetření poškozené ve Fakultní Thomayerově nemocnici ze dne 21. 6. 2023 a fotografie jeho osoby (č. l. 50-51), stejně jako skutečnost, že poškozený byl následně omezen v obvyklém způsobu života po dobu cca 14 dní, což u hlavního líčení dosvědčil nejen on (č. l. 134), ale i jeho partnerka – svědkyně H. (č. l. 135). Výpovědi všech jmenovaných svědků jsou tedy v dokonalé shodě s obsahem výše popsaných videozáznamů i dalších ve věci provedených listinných důkazů.

40. K opakovaným poukazům dovolatele na to, že svědci I. H. a J. N. nemohli ze svých motorových vozidel zahlédnout, kterak zaútočil na poškozeného, se oba soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně vyjádřily (okresní soud v bodech 10. a 14., krajský v bodě 6.). Nejvyšší soud potvrzuje, že předmětné tvrzení obviněného je zcela neakceptovatelné, neboť palubní kamera zachycující aktuální situaci na vozovce, byla ve vozidle svědka N. umístěna ve střední části vozidla u zpětného zrcátka, což její záběr limitovalo (zvláště když vozidlo svědka N. nejelo bezprostředně za vozidlem poškozeného, ale přibližovalo se k vozidlu jedoucímu bezprostředně za vozidlem poškozeného, což úhel jejího záběru ještě snížilo). Svědek N. však celou situaci sledoval z místa řidiče, tj. oproti poloze kamery z místa vychýleného více vlevo, odkud měl mnohem lepší výhled.

41. Stejně tak bylo nutné odmítnout „časovou výhradu“ dovolatele, který tvrdí, že na místo činu dorazil o cca devět vteřin dříve, pročež svědek N. nemohl incident zahlédnout. Naopak tento svědek dostatečně podrobně popsal vše, co svými smysly vnímal a jeho svědectví je zcela v souladu s doloženým kamerovým záznamem. To samé se týká posloupnosti jednotlivých fází incidentu, v rámci kterých dovolatel usiloval zpochybnit ověřené skutkové závěry zcela absurdními poznámkami, např. když tvrdí, že není fyzicky možné, aby poškozený držel obviněného za ruku a přitom vystupoval z vozidla – ačkoliv takový výrok svědek N. vůbec neuvedl (srov. na č. l. 135 verte).

42. Zcela smyšlené a tudíž i nepravdivé jsou námitky dovolatele stran údajného zkreslení výpovědi dalšího ve věci slyšeného svědka I. H., kterého se měl svévolně dopustit okresní soud, když údajně upravil protokol z hlavního líčení stran jeho výpovědi v rozporu s tím, co ve skutečnosti uváděl.

43. Nejvyšší soud z předmětného audiozáznamu (viz č. l. 141) ověřil, že svědek H. na dotaz soudu upřesnil, že nezaznamenal rány do vozidla, ale „dovnitř auta“, když (jak doslovně uvedl) „bylo otevřené okýnko, obviněný držel řídítka a s velkou razancí několikrát praštil pravou rukou pěstí (směrem) do auta“. Následně k dotazu samosoudkyně dodal, že „mohlo jít o čtyři až pět ran, které mířily na hlavu poškozeného“ (čas 2:10:04 hod.). Poté tento svědek skutečně uvedl, že po svém výstupu z vozidla poškozený obviněného „možná jednou lehce zasáhl“ (čas 2:11:26 hod.), následně však upřesnil, že „obviněnému krev netekla, zatímco poškozenému ano“.

44. V daných souvislostech nelze rovněž přehlédnout, že svědci N. a H. jsou svědky zcela náhodnými, to znamená, že k poškozenému nemají žádný vztah, pročež je námitka, že by záměrně vypovídali v rozporu s tím, jak se konflikt udál, krajně nepravděpodobná. Ostatně je logické, že pokud by obviněný na poškozeného skutečně nezaútočil, kterak se pokouší opakovaně tvrdit, tak by svědci ani neměli důvod k tomu, aby vystoupili ze svých vozidel. Navíc – jak je zřejmé z prvního kamerového záznamu – obviněný na sebe sám dostatečně upozornil již tím, když zleva na své elektrokoloběžce předjížděl vyšší rychlostí zcela neočekávaným (a bezpečnost ohrožujícím) způsobem před ním jedoucí vozidlo svědka N., včetně dalšího vozidla, které jelo před ním, což byl manévr krajně riskantní a nerespektující pravidla silničního provozu. Je nepochybné, že tato skutečnost musela u svědka N. vzbudit pozornost, jak ostatně sám u hlavního líčení potvrdil (viz č. l. 135 verte).

45. K doprovodné námitce obviněného, že poškozený a svědkyně H. mají motivaci vypovídat v jeho neprospěch, neboť bránili své osoby, Nejvyšší soud opětovně dodává, že věrohodnost jejich výpovědí byla spolehlivě ověřena dalšími skutkovými zjištěními. Rozpor v jejich výpovědích je patrný toliko v počtu jimi uváděných úderů, avšak tento nesoulad je v daném kontextu zcela marginální. Faktický počet ran (kdy poškozený popsal, že obviněný na jeho osobu zaútočil třemi údery, zatímco svědkyně H. uvedla dvě až čtyři rány, k čemuž dodala, že napadení proběhlo „velmi rychle“) nemůže mít na posouzení závažnosti útoku v daném kontextu již žádný vliv.

46. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Nejvyšší soud striktně odmítá tvrzení dovolatele, že by byl soudy nižších stupňů odsouzen na základě pouhých spekulací či že byl uznán vinným ze smyšleného jednání, které nemá oporu v provedených důkazech. Ostatně předmětné tvrzení obviněného je zcela irelevantní, neboť jeho vinu mají právo objektivně posoudit pouze nezávislé soudy na základě řádně provedených skutkových zjištění. Jeho subjektivní nespokojenost s tím, jak oba soudy vyhodnotily provedené důkazy, nelze jakkoli akceptovat, stejně jako jím nabízenou vlastní verzi průběhu skutkového děje, která však nerespektuje skutková zjištění vyplynuvší z provedených důkazů.

47. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že státní zástupkyně ve svém stanovisku dodala, že dovolatel ve svém podání rovněž zpochybnil rozsah provedeného dokazování, a to přesto, že v dovolání taková námitka explicitně nefiguruje. Nicméně je pravdou, že obviněný u hlavního líčení i veřejného zasedání navrhoval provedení dalších důkazů, což však oba soudy odmítly, přičemž uvedly důvody, které jej k takovému rozhodnutí vedly. Lze jistě souhlasit s okresním soudem, že doplnění dokazování fakturou o ocenění škody na koloběžce obviněného je pro posouzení věci zcela nepodstatná. A pokud obviněný uplatnil v rámci odvolacího řízení návrh na provedení opakovaných výslechů svědků H. a N., jakož i opětovného přehrání dvou pořízených videozáznamů, pak i tyto návrhy byly odvolacím soudem oprávněně zamítnuty, neboť údajné rozpory z těchto důkazů vyplývající jsou předmětem hodnocení skutkových zjištění.

48. Především však nelze označit navrhované důkazy za „podstatné a soudem nedůvodně neprovedené“ ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť za „opomenutý“ nelze označit důkazní návrh, kterým se obecný soud řádně zabýval, avšak rozhodl, že jeho provedení již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl již náležitě zjištěn a provedení navrhovaných důkazů by nemělo na posouzení skutkového stavu žádný vliv (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). V projednávané věci je zcela zřejmé, že oba soudy nižších stupňů důkazní návrhy odmítly, svůj postup však dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily (viz odůvodnění rozsudku okresního soudu v bodu 14. a krajského soudu v bodu 8.).

V. 2. Odkaz obviněného na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

49. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pouze proto, že v návaznosti na výše uvedené skutkové a procesní námitky je přesvědčen, že nebyly naplněny znaky subjektivní ani objektivní stránky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pročež se nemohl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu. Touto argumentací však nevznesl relevantní námitku, která by splňovala zákonem stanovená kritéria pro jím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

50. Jak je zřejmé, dovolatel své přesvědčení o naplnění předmětného dovolacího důvodu založil pouze na svém subjektivním přesvědčení, že soudy nižších stupňů v dané věci učinily vadná skutková zjištění. Proto také všechny jím vznesené výhrady směřují toliko proti skutkovým závěrům, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. Jelikož však jeho mimořádný opravný prostředek neobsahuje námitku, kterou by skutečně prokázal faktický nesoulad mezi skutkovými zjištěními shrnutými ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu) a hmotněprávními znaky daného trestného činu, kterak bylo konstatováno výše, bylo nutné námitky obviněného i ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu odmítnout.

51. Pod daný dovolací důvod je podřaditelná pouze námitka obviněného stran údajně absentující společenské škodlivosti jeho jednání ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou obviněný vyjádřil v závěru svého dovolání. Tím zároveň naznačil, že podle jeho mínění lze na projednávaný čin aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, neboť je přesvědčen, že svým jednáním v konečném důsledku nezpůsobil žádnou škodu.

52. Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát podotkl, že při posuzování míry společenské škodlivosti projednávaných skutků je tato zásada využívána ve dvojím smyslu; jednak jako interpretační pravidlo a jednak jako materiální korektiv. Ve druhé z naznačených variant je daná zásada aplikována zejména v situacích, kdy byl sice spáchán trestný čin, nicméně se jedná o skutek tak malé závažnosti, že de facto není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (čímž zákonodárce naznačil provázanost této zásady s principem ultima ratio). Posláním předmětné zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011).

53. Z objektivního hlediska je třeba připomenout, že společenská škodlivost násilného jednání obviněného, které bylo úmyslně namířeno proti jinému účastníku silničního provozu, který jej svou jízdou ohrozil, je z hlediska své intenzity vyšší. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že výtržností se rozumí každé jednání, které závažným způsobem hrubě narušuje veřejný klid a pořádek a je pro něj typický neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, uveřejněné pod č. 44/1990, Sb. rozh. tr.). Zpravidla se jedná o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem. Jakýkoli fyzický útok zamířený proti tělesné integritě druhé osoby, ale i vulgární slovní výpady samy o sobě, naplňují objektivní stránku tohoto trestného činu. Této typové závažnosti ostatně odpovídá i možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

54. Vzhledem k nepochybně naplněné objektivní i subjektivní stránce skutkové podstaty předmětného trestného činu, stejně jako k poměrně závažné společenské škodlivosti projednávaného činu nelze za žádných okolností hodnotit projednávané trestné jednání obviněného jako společensky méně závažné, tedy toliko jako přestupek.

V. 3. Shrnutí

55. Nejvyšší soud po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Okresní soud Praha – západ se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. řádu a ty poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. řádu, tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Krajský soud v Praze jako soud odvolací sice rozhodnutí okresního soudu následně zrušil, avšak nikoli stran vadných skutkových závěrů soudu prvního stupně, nýbrž na základě pochybení týkajícího se chybného právního posouzení skutku podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, který měl být spáchán obviněným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když krajský soud (na rozdíl od soudu okresního) dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se obviněný svým útokem pokusil ublížit poškozenému na zdraví. Z tohoto důvodu krajský soud rozsudek Okresního soudu Praha – západ patřičně revidoval.

56. Ani Nejvyšší soud neshledal mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry učiněnými odvolacím soudem na straně druhé žádný, natož zjevný či extrémní nesoulad. V nyní posuzované věci nebyl dovolacím soudem zjištěn jakýkoli nedůvodný zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Námitky obviněného jsou pouze projevem jeho nesouhlasu s tím, kterak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým a v návaznosti na to i hmotněprávním závěrům dospěly.

57. Oba soudy nižších instancí se v přezkoumávané věci nezpronevěřily ani přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěrů vyplývajících z jednotlivých důkazů. Následně byl projednávaný skutek přiléhavě právně kvalifikován, neboť prokazatelně byly naplněny všechny zákonné znaky aplikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

VI. Závěr

58. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 13 To 104/2024-189, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. 9. 2023, č. j. 17 T 46/2023-145, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného R. B. nedošlo ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu k porušení zákona, pročež bylo jím podané dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

59. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 10. 2024

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu