11 Tdo 881/2024-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněného P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 5. 2024, č. j. 3 To 190/2024-184, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 39 T 16/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 4. 2024, č. j. 39 T 16/2024-164, byl P. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin mu soud prvního stupně podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se obviněný – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně – dopustil následovně: dne 14. 8. 2023 v době mezi 18:00 až 19:00 hod. v Českých Budějovicích ve Vazební věznici České Budějovice, na cele č. 112 jednajíce se záměrem neoprávněně nakládat s psychotropními látkami, nabídl a dále předal odsouzenému Z. D., nar. XY, v jednom případě přesně nezjištěné množství – „psaníčko“ s obsahem cca 0,01 g pervitinu, který si před tím opatřil blíže nezjištěným způsobem, kdy následně tuto látku společně s odsouzeným Z. D. i formou vdechování výparů ze zahřívaného pervitinu na cele společně užili, přičemž pervitin obsahuje psychotropní látku metamfetamin zařazenou do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a do přílohy č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, kdy k zacházení s takovou látkou je třeba zvláštního povolení, kterým obviněný P. H. nedisponoval a nedisponuje.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, jenž tak učinil v plném rozsahu a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, který svůj řádný opravný prostředek směřoval toliko do výroku do trestu napadeného rozsudku. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) obě odvolání zamítl jako nedůvodná. II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení odvolacího soudu a proti rozhodnutí soudu prvního stupně podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jaroslava Drvoty, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. V předmětné trestní věci totiž podle něj nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný připomíná, že z hlediska principu presumpce neviny musí být vina vždy prokázána výsledky dokazování a musí z nich logicky a bez rozumných pochybností plynout. To se však v této trestní věci nestalo a podle obviněného měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
4. Obviněný vyslovuje přesvědčení, že oba soudy měly řádně posoudit jeho úmysl při opatření pervitinu jinému a dále zda byl a jak moc aktivní při poskytnutí či nabídnutí pervitinu svědku Z. D. V návaznosti na uvedené obviněný připomíná znění skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným s tím, že konkrétně je mu za vinu kladeno nabídnutí a předání pervitinu uvedenému svědkovi. Zdůrazňuje, že pervitin si opatřil pouze pro svou potřebu a s úmyslem jej užít sám, přičemž od počátku nebyl veden úmyslem jej nabídnout či předat jinému, a to ani svědku D. Opačný úmysl v žádném případě podle obviněného nebyl prokázán a v úvahu tak nepřichází – co do objektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným – opatření této látky pro jiného. V návaznosti na uvedené obviněný připomíná svoji dosavadní obhajobu, jejíž podstatou je tvrzení, že svědek D. užil jeho pervitin svévolně, a to vdechováním volně se šířících výparů z nahřívané drogy, přičemž obviněný mu v tom pouze nezabránil. Znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, nadto není omisivní jednání, o nějž ale šlo v daném případě. Jeho aktivní přístup nelze dovozovat ze skrytého užívání pervitinu na toaletě, když šlo o užívání zakázané látky, za nějž mohl být postižen. Rovněž konzumace čisticího prostředku, který mu svědek D. poskytl nezávisle na užití pervitinu, nijak neprokazuje aktivitu obviněného vůči svědkovi, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
5. Podle obviněného soudy nižších stupňů pochybily také tím, že k jeho návrhu neprovedly důkazy, které měly přispět k posouzení věrohodnosti svědka D. a hodnocení jeho osoby, když tento měl motivaci vyhnout se vlastnímu trestnímu postihu za eventuální nabídnutí pervitinu naopak z jeho strany obviněnému a kázeňskému postihu včetně přeřazení do jiné věznice, jak se nakonec stalo obviněnému. Právě proto obviněný učinil tyto důkazní návrhy.
6. Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný žádá, aby byla napadená soudní rozhodnutí zrušena a aby bylo rozhodnuto o přikázání věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martina Havlíková (dále jen „státní zástupkyně“). Po připomenutí dosavadního průběhu řízení, obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolací argumentace obviněného konstatuje, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku – a podle jejího názoru také správně – vypořádaly (přičemž za dané situace má dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné, k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z tohoto důvodu se státní zástupkyně ve svém vyjádření zaměřuje na vypořádání dovolacích námitek soudy nižších stupňů, s nímž souhlasí.
8. Ke konkrétní dovolací argumentaci obviněného státní zástupkyně uvádí, že tento uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, přičemž má za to, že jím přednesené výhrady sice pod uvedené dovolací důvody s jistou dávkou tolerance podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně předně zdůrazňuje, že soud prvého stupně realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Prvostupňový soud tak podle státní zástupkyně v bodech 16. až 19. odůvodnění svého rozsudku stručně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu neuvěřil obhajobě obviněného a proč naopak preferoval výpověď svědka D., která navíc zcela koresponduje se záznamy telefonických hovorů, které vedl obviněný z věznice. Bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, který si nezjištěným způsobem opatřil pervitin, který posléze nabídl k užití spoluvězni Z. D. Způsob užití pervitinu skrytě na toaletě vězeňské cely a předchozí konzumace čistícího prostředku, který obsahuje alkohol, zjevně napovídá, že obviněný vystupoval vůči svědku D. aktivně a lze podle státní zástupkyně vyloučit, že tento využil bez vědomí obviněného inhalaci výparů ze zahřátého pervitinu, jak argumentoval obviněný již v odvolání a nyní v dovolání. Jeho jednání vůči svědku D. bylo tedy aktivní a cíleně zaměřené. Trestná činnost obviněného H. tak byla provedenými důkazy prokázána s tím, že použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
9. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
10. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice. V této obviněný oponuje závěru státní zástupkyně, že by jeho dovolání bylo vystavěno na opakování odvolacích námitek, resp. tvrdí, že jeho námitkami se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly a tyto nevypořádaly. Znovu připomíná, že z provedených důkazů, včetně výpovědi svědka D., nelze učinit hodnověrný závěr o jeho aktivním jednání vůči svědku D. a soudy na něj usuzují ze způsobu užití pervitinu, který však zvolil proto, aby při této činnosti nebyl odhalen Vězeňskou službou České republiky. Namítá také, že soudy vycházejí z nesprávného popisu skutkového děje, neboť požití dezinfekce jím a svědkem následovalo po užití pervitinu a ne obráceně. Není tak nijak podložený závěr, že obviněný vůči svědkovi vystupoval aktivně. Podané dovolání proto podle obviněného není zjevně neopodstatněné a napadená rozhodnutí naopak nadále postrádají vypořádání jeho námitek. III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
12. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
13. Obviněný ve svém dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, k nimž Nejvyšší soud připomíná následující.
14. K nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních je určen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jenž je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (prvá alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).
15. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu) [prvá alternativa], případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.) [druhá alternativa], a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno (třetí alternativa).
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (prvá alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa).
17. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové
zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
18. Nejvyšší soud toliko dodává, že i při respektování taxativního charakteru výčtu dovolacích důvodů, platí, že interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). IV. Důvodnost dovolání
19. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně, jakož i s řízením, které předcházelo jejich vydání, dospěl k závěru, že dovolací argumentace obviněného neodpovídá žádnému z jím uplatněných dovolacích důvodů. Současně neshledal opodstatněnými ani jeho námitky směřující do oblasti ochrany jeho ústavně zaručených základních práv, především principu presumpce neviny a z něj plynoucí zásady in dubio pro reo, které jsou integrální součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy a článku 36 a násl. Listiny. K jednotlivým dovolacím námitkám (v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu) pak uvádí následující.
20. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, jádro dovolací argumentace obviněného spočívá v nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně stran toho, že obviněný vůči svědku D. vystupoval aktivně, když drogu pervitin, kterou si předtím opatřil, tomuto nabídl ke konzumaci a následně ji společně s ním užil na toaletě vězeňské cely formou vdechování výparů vzniklých nahřívaním drogy. Obviněný má za to, že učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně jsou založena na nesprávných závěrech a že výpovědi svědka D. soud neměl uvěřit, neboť tento byl motivován vypovídat v neprospěch obviněného, aby se vyhnul vlastnímu trestnímu postihu.
21. Pokud jde o první část dovolací argumentace obviněného, platí, že soudu prvního stupně vytýká jako nesprávná jeho skutková zjištění stran nabídnutí a předání drogy pervitin obviněným svědku D., založená především na výpovědi svědka D. Nejde tedy o případ, na který dopadá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, neboť odpovídající skutková zjištění soudu prvního stupně mají oporu v provedeném dokazování a obviněný toliko nesouhlasí s tím, že tento soud namísto jeho výpovědi uvěřil tvrzením daného svědka. V tomto směru je však třeba připomenout, že to je soud prvního stupně, nikoliv obviněný, kdo je povolán, aby v souladu se základními zásadami trestního řízení (především zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu a zásadou materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu) a pravidly dokazování zjistil skutkový stav věci a svá skutková zjištění pak v souladu s požadavky zakotvenými v § 125 odst. 1 tr. řádu náležitě, tj. logicky, srozumitelně a přesvědčivě, odůvodnil. Tak se podle Nejvyššího soudu stalo i v nyní projednávané trestní věci a pouhý nesouhlas obviněného se způsobem hodnocení provedených důkazů, založený na preferování vlastní výpovědi namísto výpovědi svědka D., na správnosti postupu soudu prvního stupně nemůže ničeho změnit.
22. Soud prvního stupně podle přesvědčení Nejvyššího soudu provedl pečlivé a co do rozsahu naprosto dostačující dokazování, přičemž si byl velmi dobře vědom skutečnosti, že v projednávané trestní věci je stěžejní posouzení věrohodnosti obviněného a svědka D. a pravdivosti jejich výpovědí. V bodech 16. až 18. svého rozsudku se pečlivě zabýval těmito otázkami, přičemž dospěl k závěru, že v případě svědka D. nebyl důvod pochybovat o jeho věrohodnosti (srov. bod 17. rozsudku soudu prvního stupně), když svědek v přípravném řízení vypovídal konstantně, s obviněným neměl žádné spory a dále byl pro související jednání i sám rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2024, sp. zn. 8 T 3/2024, uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, za nějž mu soud prvního stupně uložil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 4 měsíců. Oproti tomu obviněný v průběhu trestního řízení opakovaně měnil svoji výpověď (srov. body 2., 5. a 18. rozsudku soudu prvního stupně a bod 17. usnesení odvolacího soudu), včetně toho jakým způsobem si pervitin opatřil (dlužno dodat, že i nyní ve svém dovolání nejprve sám připouští, že pervitin si obstaral pro svoji potřebu, ale následně osočuje svědka D. ze lži motivované údajně tím, že se svědek chtěl vyhnout vlastnímu trestnímu postihu za nabídnutí pervitinu obviněnému, čímž popírá své předchozí tvrzení o tom, že pervitin si opatřil sám); v řízení bylo navíc prokázáno, že obviněný též opakovaně nerespektuje vnitřní řád věznice a byl již několikrát kázeňsky trestán (srov. body 17. a 22. rozsudku soudu prvního stupně).
23. Jestliže na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že obhajoba obviněného se nezakládá na pravdě a skutek se odehrál tak, jak uváděl svědek D., pak platí, že takový skutkový závěr podle Nejvyššího soudu odpovídá výše uvedeným požadavkům na dokazování v trestním řízení. Ani výhrady vůči argumentaci odvolacího soudu (srov. bod 17. jeho usnesení) přitom nejsou opodstatněné. Závěr odvolacího soudu o tom, že obviněný vůči svědkovi D. vystupoval aktivně, vychází z obsahu výpovědi svědka D. a odmítnutí obhajoby obviněného, že svědek D. v podstatě svévolně inhaloval výpary nahřívaného pervitinu, který tímto způsobem užíval obviněný, a to pouze pro vlastní potřebu. Skutkové zjištění o aktivním jednání obviněného vůči svědkovi logicky implikuje závěr, že takto obviněný činil vědomě a záměrně a otázka jeho vnitřního psychického vztahu ke spáchanému trestném činu tak byla rovněž postavena najisto. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že ačkoliv lze obviněnému přisvědčit v tom směru, že ze samotného užití pervitinu na toaletě, popř. ze společné konzumace dezinfekce se svědkem po užití pervitinu, nelze automaticky vyvozovat, že pervitin svědkovi nejprve nabídl a poté mu jej poskytl (tedy že byl vůči němu aktivní), uvedené nic nemění na závěru o věrohodnosti svědka a pravdivosti jeho výpovědi, z níž to, jak pervitin svědkovi poskytl, jednoznačně podává.
24. Také námitka obviněného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, neodpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě. To proto, neboť obviněný neuvádí, že soud prvního stupně nedůvodně neprovedl jím navrhované podstatné důkazy. Toliko tvrdí, že jím navržené důkazy tento neprovedl. Stanovení rozsahu dokazování však závisí na úvaze soudu, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit stav dokazování, přičemž jen soud posuzuje důvodnost návrhu na doplnění dokazování (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 373/2017). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoliv důkazní návrh. Jestliže však odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. To se v dané trestní věci stalo (srov. bod 15. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž obviněný již nenabízí žádné argumenty zpochybňující správnost závěru daného soudu o nadbytečnosti navrhovaných důkazů. Lze jen dodat, že ve světle výše uvedeného shledává takový závěr soudu prvního stupně Nejvyšší soud jako zcela důvodný.
25. Zbývající část dovolací argumentace pak neodpovídá obviněným uplatněnému druhému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první variantě, když tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku obviněný staví na vlastní verzi skutkového stavu věci, která je ale odlišná od toho, jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování (viz výše). Pouze pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že obviněnému není kladeno za vinu pasivní nezabránění svědku D. v inhalaci výparů nahřívaného pervitinu, který tímto způsobem užíval obviněný, ale nabídnutí a předání této drogy svědkovi. Takové jednání však plně odpovídá užité právní kvalifikaci podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku co do znaků „neoprávněně nabídl a jinak jinému opatřil psychotropní látku“.
26. Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že v rozhodování soudu prvního stupně rozhodně nelze spatřovat porušení zásady in dubio pro reo. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz výše) totiž plyne, že daný soud neměl žádnou pochybnost, pokud jde o skutkový stav věci, již by bylo třeba vyložit ve prospěch obviněného. Podle judikatury Ústavního soudu přitom platí, že zásada in dubio pro reo se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů, jak se domáhá obviněný v nyní projednávané trestní věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18). Takový požadavek zcela logicky odráží zásadu volného hodnocení důkazů, podle níž je soud povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Konečně platí, že soud prvního stupně se nezpronevěřil ani zásadě materiální pravdy, neboť skutkový stav zjistil na základě provedených důkazů bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
27. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. H. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 15.11.2024
JUDr. Petr Škvain Ph.D. předseda senátu