11 Tdo 947/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25.
září 2008 dovolání podané obviněným Ing. L. Z. proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 4 To 324/2007, jako soudu odvolacího, v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 470/2004, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného L. Z. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 1 T 470/2004,
byl obviněný Ing. L. Z. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného
na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 147 odst. 1
tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, který mu
byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební
dobu v délce trvání jednoho roku.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný dopustil shora uvedené
trestné činnosti tím, že jako jednatel obchodní společnosti Z. M. s. r. o. (od
4. 11. 2003 Z. S. G., s. r. o.) se sídlem Z., P., zapsané v obchodním rejstříku
Krajského soudu v Brně, oddíl C, jako zaměstnavatel úmyslně z hrubých mezd
srazil a neodvedl za své zaměstnance, přestože si byl této povinnosti vědom:
– v období od 28. 6. 2001 do 30. 11. 2003 pojistné na sociální zabezpečení a
příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v rozporu s § 8 odst. 1 a § 9 odst.
2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti v platném a účinném znění, a na účet České
republiky zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení ve Znojmě, tak
dluží 407 268 Kč,
– v období od 28. 6. 2001 do 16. 12. 2003 dávky zdravotního pojištění, čímž
porušil § 5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní
pojištění v platném znění a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění v platném znění, a za uvedené období tak dluží na účet
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Okresní pojišťovny Znojmo,
částku 342 591 Kč,
– v období od 1. 4. 1998 do 31. 12. 1998 a od 1. 5. 2001 do 31. 7. 2002 dávky
zdravotního pojištění, čímž porušil § 5 odst. 1, 2 zákona č. 592/92 Sb., o
pojistném na zdravotní pojištění v platném znění a § 9 odst. 2 zákona č.
48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění v platném znění, a za uvedené
období tak dluží na účet H. z. p., J., O., částku 13 997 Kč,
– v období od 1. 6. 2001 do 30. 9. 2001 dávky zdravotního pojištění, čímž
porušil § 5 odst. 1, odst. 2 zákona č. 592/92 Sb., o pojistném na zdravotní
pojištění v platném znění a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění v platném znění, a za uvedené období tak dluží na účet R.
b. p., M., S. O., částku 2 043 Kč,
celková dlužná částka činí 765 899 Kč.
Obviněný byl dále podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn části obžaloby státního
zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 17. 9. 2004, č. j.
Zt 604/2004–6, pro skutek spočívající v tom, že jako jednatel obchodní
společnosti Z. M. s. r. o. (od 4. 11. 2003 Z. S. G. s. r. o.) se sídlem Z., P.,
zapsané v obchodním rejstříku Krajského soudu v Brně, oddíl C, jako
zaměstnavatel úmyslně z hrubých mezd srazil a neodvedl za své zaměstnance,
přestože si byl této povinnosti vědom:
– v době od 1. 9. 2002 do 31. 12. 2002 daň z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti a funkčních požitků, čímž porušil § 38h zákona č. 586/1992 Sb., o
daních z příjmů v platném a účinném znění a na účet České republiky zastoupené
Finančním úřadem ve Znojmě, tak dluží 115 260 Kč,
– v období od 1. 5. 2001 do 31. 12. 2001 dávky zdravotního pojištění, čímž
porušil § 5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném za zdravotní
pojištění v platném znění a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění v platném znění, a za uvedené období tak dluží na účet
Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky, pobočky Brno, částku
6 100 Kč,
– v období od 1. 5. 2001 do 31. 8. 2003 dávky zdravotního pojištění, čímž
porušil § 5 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní
pojištění v platném znění a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném
zdravotním pojištění v platném znění, a za uvedené období tak dluží na účet
České národní zdravotní pojišťovny, částku 8 158 Kč,
v čemž byl spatřován trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální
zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti
podle § 147 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu žalovaný skutek není
trestným činem.
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, na jehož
podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 13.
11. 2007, sp. zn. 4 To 324/2007, tak, že podle § 256 tr. ř. obviněným podané
odvolání zamítl. Toto usnesení odvolacího soudu bylo doručeno mimo jiné
obviněnému dne 8. 2. 2008, jeho obhájkyni dne 28. 1. 2008 a Okresnímu státnímu
zastupitelství ve Znojmě dne 25. 1. 2008.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný, prostřednictvím své
obhájkyně JUDr. I. T. dovolání, které bylo doručeno Okresnímu soudu ve Znojmě
dne 17. 3. 2008.
Obviněný svým dovoláním napadl výrok citovaného usnesení odvolacího soudu a
jeho prostřednictvím i výrokovou část rozsudku nalézacího soudu. Ohledně
dovolacího důvodu odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že nebyl řádně
zpracován znalecký posudek soudního znalce M. F., resp. že závěry tohoto
znaleckého posudku týkající se vzniku a výše škody nejsou správné. Naproti tomu
poukázal obviněný na znalecký posudek vypracovaný Č. z., a. s., z něhož
vyplývá, že jeho společnost uhradila za sledované období minimálně částky
odpovídající sraženému pojistnému z mezd zaměstnanců. Částka neodvedeného
pojistného za zaměstnance, rozhodná z hlediska trestní odpovědnosti, je proto
nulová. Obviněný rovněž zpochybnil metodiku soudního znalce M. F., kterou
použil při zpracování svého posudku. Dodal, že jmenovaný znalec vycházel pouze
z údajů převzatých od jednotlivých správců pojistného.
V další části svého dovolání obviněný poukázal na závěry Ing. B. (zpracovatele
znaleckého posudku Č. z., a. s.), který uvedl, že společnost obviněného byla ve
špatné ekonomické situaci a v žádném případě se nemohla rozhodovat, zda a kdy
uhradí své závazky vůči správcům jednotlivých pojistných, neboť měla problémy s
úhradami všech závazků. Nelze proto souhlasit se závěrem, že měl obviněný
dostatek prostředků, které mohly být použity na úhradu pojistného, avšak
naložil s nimi jinak.
Obviněný dále zpochybnil rovněž správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl,
že nesouhlasí s jeho závěrem, že nalézací soud provedl dokazování odpovídajícím
způsobem. Znovu poukázal na vadnost posudku soudního znalce M. F. a
konstatoval, že se soudy nevypořádaly s rozpory, které existují mezi oběma
znaleckými posudky. Dále zpochybnil názor odvolacího soudu, že nelze platit po
delší dobu pouze část zákonných plateb s odůvodněním, že se jedná pouze o
platby stržené zaměstnancům. Obviněný rovněž vytkl odvolacímu soudu, že
nepřihlédl k tomu, kolik zaměstnanců zaměstnával, že měl mnoho nedobytných
pohledávek a že vzhledem k počtu zaměstnanců nebylo jednoduché podnikání
ukončit. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl,
že trestnost jeho činu zanikla a že proto mělo být postupováno podle § 226
písm. e) tr. ř. K tomu dodal, že pro posouzení trestnosti přisouzeného činu je
třeba zjistit, zda měla společnost k dispozici potřebné finanční prostředky.
Nestačí tedy pouhé zjištění, že společnost neodvedla platby v době, kdy je
odvést měla, ale je nutné zjišťovat hospodářskou situaci příslušného subjektu.
Tato otázka je přitom významná i pro posouzení materiální stránky trestného
činu. Navíc obviněný uhradil dlužnou částku a jsou proto splněny podmínky
uvedené v § 147a tr. zák. upravující účinnou lítost. Měl být proto obžaloby
zproštěn.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby
Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, a aby
sám ve věci rozhodl tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí
předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, pokud jde o
námitky týkající se otázky, zda měla společnost dostatek volných finančních
prostředků, a námitky týkající se znaleckého posudku soudního znalce F., že
tyto námitky směřují do oblasti skutkových zjištění, přičemž obviněný vychází z
jiného skutkového stavu, než ke kterému dospěly soudy v předchozím řízení.
Pokud jde o námitky, které se okrajově týkají i naplnění subjektivní stránky
přisouzeného trestného činu, uvedl státní zástupce, že u jednání, která
odpovídají § 147 tr. zák., trvajících delší dobu, je naplnění subjektivní
stránky zpravidla zřejmé právě z délky doby neplnění zákonné povinnosti stržené
částky odvádět. V posuzovaném případě přitom obviněný tyto částky neodváděl
řadu měsíců i několik let. Podle mínění státního zástupce se neodvádění
povinných plateb stalo součástí hospodaření společnosti obviněného.
Neexistovaly přitom žádné konkrétní okolnosti na jejichž podkladě by mohl
obviněný spoléhat na to, že v dohledné době dojde ke zlepšení hospodářské
situace jeho společnosti. Byl proto přinejmenším srozuměn se škodlivým
následkem svého jednání.
Pokud jde o námitku týkající se nebezpečnosti činu pro společnost uvedl státní
zástupce, že špatná ekonomická situace nesnižuje stupeň nebezpečnosti činu
natolik, aby nedosahovala typového stupně nejlehčích v praxi se vyskytujících
případů trestného činu podle § 147 tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem konstatoval státní zástupce závěrem svého
vyjádření, že ty dovolací námitky obviněného, které lze podřadit pod jím
zvolený dovolací důvod, je nutno označit za zjevně neopodstatněné. Navrhl proto
aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v
souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné,
zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že
dovolání obviněného přípustné je [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že
bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst.
1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině
uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází
Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím
řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného
práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl
dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž
nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká
především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví
(k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v
tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný
právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho
správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v
chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších
ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání,
že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě,
kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve
skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v případě námitky obviněného, že neměl k dispozici dostatek
finančních prostředků na uhrazení pojistného a že se společnost nemohla
rozhodovat, co zaplatí, neboť měla problémy s úhradami všech závazků, která
směřuje ve skutečnosti proti skutkovým zjištěním. Nalézací soud dospěl na
základě znaleckého posudku znalce F. ke skutkovému závěru, že obviněný měl
dostatek prostředků, které mohl použít na úhradu plateb, ale s těmito
prostředky naložil jinak. Nadto je třeba podotknout, že pokud by se obviněný
jako zaměstnavatel ocitl ve stavu předlužení, měl by poměrně uspokojovat
všechny své závazky, tedy např. i přiměřeně snížit vyplacené mzdy, jinak by se
mohl dopustit trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. (srov.
č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Tato námitka obviněného tedy nemůže obstát.
K námitce obviněného, kterou zpochybňuje závěry znaleckého posudku znalce F. a
naopak poukazuje na závěry posudku Č. z., a. s., týkající se vzniku a výše
škody, je třeba uvést, že obviněný ve skutečnosti zpochybňuje způsob, jakým
byly jeho platby rozděleny na část odváděnou za zaměstnance, a část hrazenou
zaměstnavatelem. Obviněný se přitom domnívá, že jeho platby měly být vždy
nejprve započítány jako pojistné hrazené za zaměstnance. Způsob rozdělení
platby však zde vyplývá z příslušných hmotně právních předpisů, nejedná se tedy
o otázku, kterou by příslušelo posoudit znalci. Pokud by byla výše neodvedených
částek za zaměstnance stanovena v rozporu s právními předpisy upravujícími
jednotlivé odvody, pak by šlo o skutkové zjištění učiněné na podkladě jiného
nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a tuto vadu by bylo možno v dovolacím řízení účinně napadnout. Tato námitka
obviněného tedy nesměřuje primárně proti skutkovým zjištěním.
Přesto Nejvyšší soud shledal, že tato námitka obviněného je neopodstatněná.
Otázkou, jakým způsobem je třeba rozdělit platby pojistného, se Nejvyšší soud
zabýval ve věci sp.zn. 11 Tdo 1332/2005. Zde uvádí následující: „Za situace,
kdy při platbě částek příslušným správcům pojistného nebyly tyto výslovně
označeny jako částky určené pouze ke splnění zákonné povinnosti společnosti S.
B., a. s., odvést v příslušné výši částky pojistného sražené z hrubých mezd
zaměstnanců, je třeba částky uhrazené na pojistné rozdělit v poměru stanoveném
příslušnými právními předpisy, a to na částku pojistného, kterou je
zaměstnavatel povinen srazit a odvést za zaměstnance a částku pojistného
hrazenou zaměstnavatelem. V případě pojistného na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je tedy třeba rozdělit uhrazenou
částku pojistného v takovém poměru, aby částka pojistného hrazeného
zaměstnavatelem činila 26 % z vyměřovacího základu a částka pojistného sražená
a odvedená za zaměstnance činila 8 %. Podobně pak v případě pojistného na
všeobecné zdravotní pojištění třeba rozdělit uhrazenou částku pojistného ve
výši 13,5 % z vyměřovacího základu v takovém poměru, aby částka pojistného
hrazeného zaměstnavatelem činila dvě třetiny (tj. 9 %) a částka pojistného
sražená a odvedená za zaměstnance činila jednu třetinu (tj. 4,5 % ). Je třeba
říci, že příslušné právní předpisy předpokládají, že platba pojistného
zaměstnavatelem v sobě zahrnuje dvě složky, a to složku pojistného hrazeného
zaměstnavatelem a složku pojistného sraženého a odváděného za zaměstnance,
přičemž obě složky jsou chápány jako jedno pojistné. Tomu odpovídá i
skutečnost, že zaměstnavatelům není stanovena povinnost označit jednotlivé
úhrady pojistného tak, jak je tomu v případě placení daní, v tom smyslu, zda
(popř. v jakém rozsahu) jde o úhradu pojistného hrazeného zaměstnavatelem a
nebo jde o úhradu pojistného sraženého a odváděného zaměstnavatelem za
zaměstnance, přičemž příslušné právní předpisy rovněž neobsahují úpravu, jenž
by umožňovala správcům při nedostatku identifikace plateb z vlastní iniciativy
zjišťovat, na které závazky jsou jednotlivé platby zaměstnavatelů určeny, jak
to umožňuje správcům daní zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve
znění pozdějších předpisů.“ V daném případě tak soudy obou stupňů z tohoto
právního posouzení zjevně vycházely, když vzaly za prokázanou výši škody
vypočítanou jednotlivými správci pojistného právě výše popsaným způsobem. Nelze
pak přisvědčit ani námitce obviněného, že trestnost činu zanikla podle § 147a
tr. zák. tím, že jednotlivým správcům pojistného doplatil částky vyčíslené v
posudku Č. z., a. s.
Pokud v další části dovolání obviněný uvádí, že se jedná o trestný čin úmyslný,
u kterého nestačí pouhé zjištění, že obviněný neodvedl platby v době, kdy je
odvést měl, ale je nutno zabývat se celkovou hospodářskou situací příslušného
subjektu, pak se jedná o námitku směřující do oblasti skutkových zjištění.
Soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že
obviněný si byl vědom toho, že platby nebudou uskutečněny vůbec a s takovým
stavem byl srozuměn, což vyplývá zejména i z doby, po kterou byl trestný čin
páchán. Tento skutkový závěr Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Je jím
bezpochyby naplněn úmysl eventuální. Praxe soudů zastává názor, že pokud
pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen přizpůsobit
hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost
odvádět platby uvedené v § 147 odst. 1 tr. zák., musí podnikání ukončit (viz
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 228/2001, publikováno in Soubor
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12/2002, T 297, usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 456/2002, publikováno in Soubor trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19/2003, T 458).
Obviněný dále k závěrům odvolacího soudu namítá, že tento nepřihlédl k tomu,
kolik vytvořil pracovních míst, k důvodům, které vedly k finančním potížím
společnosti, a k tomu, že není jednoduché ukončit podnikání při 700
zaměstnancích. Má-li tím obviněný namysli, že nebyla naplněna materiální
stránka trestného činu, pak je třeba konstatovat, že k páchání trestné činnosti
popsané v § 147 tr. zák. dochází zpravidla právě v situacích, kdy se
zaměstnavatel dostane do tíživé finanční situace, a jak správně uvádí státní
zástupce, nesnižuje se tím stupeň nebezpečnosti činu natolik, aby nedosahoval
typového stupně společenské nebezpečnosti ani nejlehčích v praxi se
vyskytujících případů trestného činu podle § 147 tr. zák.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch