5 Tdo 456/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. září 2002 o
dovolání obviněného Ing. A. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. 3. 2002, sp. zn. 6 To 634/2001, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp.
zn. 18 T 87/99, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově ze dne 27. 11. 2001,
sp. zn. 18 T 87/99, byl obviněný Ing. A. T. uznán vinným trestným činem
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zák. a
byl podle § 147 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou
roků. Podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. K odvolání obviněného Ing.
A. T. byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.
3. 2002, sp. zn. 6 To 634/2001, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém
rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný Ing. A. T. uznán vinným
trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §
59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání osmnácti měsíců. Uvedený trestný čin spáchal s obviněným L. B. tím, že v
době od měsíce listopadu 1994 do 31. 1. 1999 v J. ve S., okr. B., jako
jednatelé s. r. o. K. nezajistili řádné odvody pojistného na zdravotní
pojištění a sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
daně z příjmu fyzických osob, ze závislé činnosti a funkčních požitků přesto,
že tyto odvody byly z platů zaměstnanců s. r. o. K. strhávány a tyto částky
použili pro další výrobní činnost, čímž dlužili za uvedené období Všeobecné
zdravotní pojišťovně ČR, pracoviště B., nejméně 469.402,- Kč, kdy k 26. 6. 2001
uhradili 181.435,- Kč, Finančnímu úřadu v K. 958.462,- Kč, kdy ke stejnému
období uhradili 362.023,- Kč, a Okresní správě sociálního zabezpečení v B.
578.378,- Kč, kdy bylo uhrazeno 73.271,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. A. T. dovolání z důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby dovolací soud podle § 265m tr. ř.
napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se obviněný
zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. V dovolání namítl, že
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku, protože chybí základní předpoklady trestní odpovědnosti obviněného z
hlediska ustanovení § 3 a 4 trestního zákona. Poukázal na to, že působil jako
jednatel firmy K., s. r. o., z hlediska obchodního práva byl v postavení
statutárního orgánu, avšak právně relevantním způsobem nebyla jeho pravomoc
vymezena ani omezena, což je významný fakt z hlediska subjektivní stránky.
Obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu vůbec platby
neodvádět. Domnívá se, že srážky z mezd byly prováděny účetně a nikoliv
fakticky. Zpochybnil také materiální stránku trestného činu a poukázal na to,
že je obtížné posoudit, který ze zájmů společnosti je prioritní, zda zájem
státu na udržení zaměstnanosti v regionu, v němž nezaměstnanost překračuje
celostátní průměr nebo zájem státu na odvádění daní a plateb, z nichž jsou
kryty náklady na životní potřeby nezaměstnaných.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a zjistil, že
dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b)
tr. ř.] a bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 265e tr. ř.
Nejvyšší soud z obsahu dovolání dospěl k závěru, že rozhodnutí, které bylo
napadeno dovoláním, netrpí vytýkanými vadami, a že v dovolacím řízení proto
nelze učinit rozhodnutí, jehož se dovolatel domáhá. Dovolání obviněného je
zjevně neopodstatněné.
Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal v souladu
se zákonem se všemi námitkami obviněného, které uplatnil v odvolání a nyní
opakovaně uplatňuje v dovolání. Dovolatel namítá, že chybí základní předpoklady
trestní odpovědnosti podle § 3 a 4 tr. zák. Kromě toho, co již uvedl Krajský
soud v Ostravě v odůvodnění rozhodnutí, Nejvyšší soud podotýká, že skutková
podstata trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
odst. 1 tr. zák. byla zavedena do zvláštní části trestního zákona jeho novelou
zák. č. 253/1997 Sb., s účinností od 1. 1. 1998. Oproti skutkové podstatě
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1 tr. zák. je skutková podstata trestného činu podle § 147 odst. 1 tr.
zák. přísnější v tom, že pro naplnění objektivní stránky, a tedy pro trestnost
pachatele, postačí nesplnění povinnosti odvést zákonné povinné platby uvedené v
§ 147 odst. 1 tr. zák. Povinnost odvodu vzniká zaměstnavateli poté, co provedl
zákonné srážky zaměstnanci. Trestnost je podmíněna tím, že plátce –
zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné
částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v
rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným
účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení spolehlivě prokázat (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000).
Podnikatel, případně statutární zástupce, jsou povinni přizpůsobit hospodaření
společnosti tak, aby plnili svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §
147 tr. zák. Pokud nejsou schopni ji plnit, musí podnikání ukončit (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 3 Tz 155/2000).
Dokazováním bylo prokázáno, že společnost K., s. r. o. vznikla 11. 1. 1992,
vykazovala činnost od listopadu 1994, avšak povinnost platit za zaměstnance
zákonné platby nebyla plněna od počátku činnosti společnosti. Přitom společnost
byla schopna platit výdaje na výrobu, mzdy, nemocenské a další dávky,
vykazovala i zisk, o čemž svědčí závěry znaleckého posudku, i to, že již v r.
1995 došlo k převodu zisku do rezervního fondu.
Dovolatel namítal dále nedostatek tzv. materiální stránky trestného činu s
poukazem na to, že jeho jednáním byla udržována zaměstnanost pracovníků uvedené
společnosti v regionu, v němž nezaměstnanost vysoko překračuje celostátní
průměr. Také touto námitkou se zabýval soud druhého stupně. Poukázal na to, že
obviněný páchal trestnou činnost déle jak čtyři roky, řádným neodváděním
povinných plateb způsobil škodu přesahující 1.300.000,- Kč a vzhledem k
okolnostem případu i pohnutce byl naplněn materiální znak žalovaného trestného
činu. K tomu lze jen dodat, že nelze dovozovat zájem státu na zachování takové
společnosti, u níž přichází delší dobu v úvahu její zánik, přičemž nelze
přehlížet ani důsledky plynoucí z jednání obviněného pro zaměstnance
společnosti K., s. r. o., kteří dlouhou dobu neměli zaplaceno zdravotní
pojištění a pojistné na sociální zabezpečení, nehledě na placení příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti. Ostatně i nález pléna Ústavního soudu ze dne 13.
prosince 2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000, zdůraznil důležitý stupeň ochrany
společnosti, pokud jde o skutkovou podstatu trestného činu podle § 147 tr.
zák., když uvedl, že chrání zájem státu na řádném odvedení poplatníkům
sražených finančních prostředků a postihuje plátce za nesplnění jeho zákonné
povinnosti odvést za poplatníka daň, pojistné na sociální pojištění nebo
zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Přitom
akceptoval, že před 1. 1. 1998 bylo takové protiprávní jednání postihováno jako
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.
zák., přičemž ideovým základem legitimity trestněprávních postihů byl institut
zpronevěry, který postihoval osoby, které si přisvojily věc, která jim byla
svěřena. Zcela zřejmě z napadeného rozhodnutí plyne, že obviněný trestný čin
spáchal úmyslně. Pro posouzení věci jako trestného činu podle § 147 odst. 1 tr.
zák. je bez významu námitka dovolatele, že byl jako jednatel statutárním
orgánem společnosti, aniž byla jeho pravomoc vymezena či omezena. Všechny výše
uvedené námitky obviněného byly beze všech pochybností vyvráceny již v řízení
před odvolacím soudem, který se s nimi v souladu se zákonem vypořádal, jak je
zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání odmítl podle § 265i odst. 1
písm. d) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek