U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014
dovolání podané obviněným Bc. P. F.,proti usnesení Krajského soudu v Hradci
králové ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 10 To 42/2014, jako soudu odvolacího, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T
97/2006, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. P. F. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 2
T 97/2006, byl Bc. P. F. uznán vinným návodem k trestnému činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.) k ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., za který
byl podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán,
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný Bc. P. F. dopustil shora
uvedené trestné činnosti tím, že poté, kdy dne 10. 10. 2005 v době od 10:06
hod. do 11:03 hod. v kanceláři vedoucího Odboru dopravy a silničního
hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou Ing. J. L., u tohoto
intervenoval a tak naváděl správní orgán Ing. J. L. k nezákonnému postupu ve
správním řízení ve prospěch účastníka správního řízení vedeného odborem dopravy
a silničního hospodářství Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou pod č. j. OD2/407/05/H, a to přestupce J. K. K., jenž se dopustil přestupku na úseku
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. f) a
přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30
odst. 1 písm. f), i), odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, v úmyslu zajistit přestupci neoprávněné výhody spočívající
v co nejmírnějším postihu za spáchané přestupky, dne 10. 11. 2005 v době před
zahájením správního řízení v úmyslu ovlivnit zákonnost řízení u správního
orgánu ve smyslu § 2 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení, doprovázel
přestupce J. K. K. do kanceláře Ing. J. L. na Městském úřadě v Rychnově nad
Kněžnou, kde se podílel na předběžné, pro přestupce výhodné dohodě o době
projednání přestupku tak, aby předem dohodnutý trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou měsíců připadl na
dobu, kdy přestupce nebude pobývat na území České republiky, v důsledku čehož
mu nebylo v příslušném řízení vůbec odebráno řidičské oprávnění a uložený trest
zákazu činnosti by ho s přihlédnutím k pobytu v cizině vůbec nepostihl a to i z
toho důvodu, požádá-li po návratu z ciziny po uplynutí poloviny uloženého
trestu zákazu činnosti o upuštění od výkonu zbytku tohoto uloženého trestu,
přičemž v důsledku takto uzavřené dohody byl přestupci J. K. K. ve správním
řízení vedeném Odborem dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v
Rychnově nad Kněžnou pod č. j. OD2/407/05/H uložen správním orgánem, podřízeným
vedoucího odboru Ing. J. L., který byl s uzavřenou dohodou seznámen, dne 27. 1. 2006 mimo dalšího i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu dvou měsíců, který však přestupce z důvodu pobytu v
cizině vůbec nevykonal, neboť byl pro účely případné kontroly stále držitelem
řidičského oprávnění, a po svém návratu z ciziny po uplynutí poloviny uloženého
trestu zákazu činnosti bylo správním orgánem dne 23. 3.
2006 na základě žádosti
ze dne 22. 3. 2006 upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, přičemž
celá záležitost proběhla tak, jak je popsáno v rozsudku Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou, č. j. 1 T 120/2006-857, ze dne 26. 5. 2010, který nabyl
právní moci dne 19. 11. 2010, v souvislosti s odsouzenými Ing. J. L., a P. S.,
pod bodem 2 výrokové části tohoto rozsudku: „v řízení č. j. OD2/407/05/H
přestupce J. K. K., poté, co u Ing. J. L. intervenoval ve prospěch přestupce
náměstek ředitele Okresního ředitelství Policie ČR v Rychnově nad Kněžnou mjr. Bc. P. F., pozval Ing. L. J. K. K. dne 10. 11. 2005 do své kanceláře na
městském úřadě, kde v přítomnosti mjr. Bc. P. F. zjišťoval, jakou sankci by
přestupce byl ochoten přijmout, přičemž po licitaci o výši zákazu řízení
motorových vozidel, jehož uložení přestupce nejprve kategoricky odmítal, se
zúčastnění dohodli na tom, že přestupci bude vedle pokuty uložen trest zákazu
řízení motorových vozidel na dobu dvou měsíců, jehož počátek má přestupce
možnost ovlivnit tím, že se na úřad dostaví k projednání přestupku tak, aby
následně po vydání rozhodnutí s dohodnutým obsahem doba výkonu trestu připadla
na období, kdy J. K. K. bude na dovolené mimo území České republiky, a zákaz
řízení se jej tak nedotkne, v dohodě bylo zdůrazněno, že faktická doba trvání
trestu zákazu činnosti bude pouze poloviční, neboť po uplynutí poloviny trestu
bude vyhověno žádosti přestupce o upuštění od výkonu zbytku trestu, Ing. J. L. vzápětí dne 10. 11. 2005 a dále opětovně dne 14. 11. 2005 na poradě seznámil s
uvedenou dohodou P. S. s tím, že je třeba rozhodnout ve smyslu uvedené dohody,
a S. poté, co se J. K. K. dostavil dne 4. 1. 2006 k projednání přestupku, jako
vedoucí oddělení vydal dne 27. 1. 2006 rozhodnutí, kterým byl J. K. K. uznán
vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22
odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích a přestupkem na úseku ochrany před
alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm. h), i) pododstavec
2 zákona o přestupcích, za které mu byla uložena jako sankce jednak pokuta ve
výši 15 000 Kč a jednak zákaz řízení všech motorových vozidel v trvání dvou
měsíců, rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 2. 2006, na základě žádosti J. K. K. ze dne 22. 3. 2006 bylo rozhodnutím č. j. OD2/14/06/H ze dne 22. 3. 2006,
které nabylo právní moci dne 23. 3. 2006, vydaným M. H. upuštěno od výkonu
zbytku trestu zákazu činnosti. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podal obviněný
odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, jako soud
odvolací, usnesením ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 10 To 42/2014, tak, že odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
svého obhájce JUDr. Milana Jelínka dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal
na § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. s tím, že ve věci rozhodl vyloučený
orgán JUDr. Jiří Fuks a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. obviněný
spatřuje v tom, že skutek, jak byl v původním řízení soudem I. stupně zjištěn,
byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli zjištěné jednání obviněného
této kvalifikaci neodpovídá. Soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi
okolnostmi významnými pro rozhodnutí a má tak za to, že byla porušena jedna ze
základních zásad trestního řízení, a to zásada spravedlivého procesu, neboť
skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný
uvádí, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně ani skutková
zjištění v odůvodnění usnesení odvolacího soudu neposkytují žádná zjištění či
konkrétní okolnosti, které by vedly k závěru, že obviněný úmyslně vzbudil v
Ing. J. L. rozhodnutí spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §
158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Naopak obviněný činí závěr, že ze skutkových
zjištění nepochybně vyplývá, že ho k žádnému jednání nenaváděl a jeho
intervence v konkrétní podobě tedy nebyla žádným důkazem prokázána. Klíčovým
důkazem ve věci mají být prostorové odposlechy realizované v jiné trestní věci,
a to trestní věci L. F. Legitimita pořízených odposlechů však měla být
zpochybněna nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09. Nezákonnost použití prostorových odposlechů se podle obviněného soud I. stupně
snažil zhojit doplněním dokazování. S tímto postupem obviněný nesouhlasí,
nicméně si je vědom, že je vázán dovolacími důvody a nemůže tuto námitku v
dovolacím řízení relevantně uplatňovat. Obviněný dále poukazuje na výslech Ing. J. L., podle kterého jednání obviněného
nemělo vliv na probíhající rozhovor mezi Ing. J. L. a J. K. K. a obviněný se do
tohoto rozhovoru ani neměl aktivně zapojovat. Tento výslech byl podle
obviněného soudem zcela opomenut, neboť jím činěné závěry jsou v příkrém
rozporu s Ing. J. L. uvedenými skutečnostmi. V textu dovolání jsou dále
citovány pasáže z rozhodnutí soudů obou stupňů, s kterými obviněný polemizuje,
a činí závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu I. stupně. Obviněný také
cituje pasáž z rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se účastenství ve formě
návodu a uvádí, že Ing. J. L. jím nebyl ovlivněn, vše činil z vlastního
rozhodnutí a také byl v souvislosti se skutkem projednávaným v této věci
odsouzen též pro další skutky podobného rázu, k nimž nepotřeboval návodce. Na závěr části dovolání týkající se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že Ing. J. L. byl odsouzen za spáchání
trestného činu v samostatném trestním řízení, nicméně jeho kauza se týkala
vyjma případu J. K. K. dalších osob, což má stavět Ing. J. L. do jiného světla
než obviněného. Je zřejmé, že Ing. J. L. tento model jednání, zneužívání
pravomoci veřejného činitele, používal opakovaně, avšak v žádném z dalších
případů nefigurovala žádná osoba jako návodce, a tedy že návodce k tomuto
jednání nepotřeboval. Navíc nelze s jistotou konstatovat, že by jednání Ing. J. L. bylo samo o sobě kvalifikováno jako trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele a zda by tedy byla splněna podmínka nezbytná pro trestnost
účastenství.
Dále se podle obviněného také nabízí otázka, proč nebylo jako
trestněprávně relevantní vyhodnoceno jednání J. K. K. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný
uvádí, že námitku podjatosti soudce JUDr. Jiřího Fukse podal dne 21. 8. 2012,
přičemž jako samosoudce JUDr. Jiří Fuks rozhodl usnesením ze dne 27. 8. 2012,
č. j. 2 T 87/2006-573, tak, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení v dané věci. Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, která byla
zamítnuta usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2012, č. j. 10 To 353/2012-598. Obviněný shrnuje skutečnosti ohledně jeho vztahu k soudci
JUDr. Jiřímu Fuksovi, s kterým měl přijít několikrát do kontaktu v trestních
věcech, ale také mu osobně pomoci v zimním období s vyproštěním osobního
automobilu ze sněhové závěje a uvádí, že byl v častém kontaktu také s dalšími
členy orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak byl v kontaktu s členy
těchto orgánů v rámci pracovních či společenských událostí, kterých se
účastnili vedoucí pracovníci těchto orgánů, zejména kolega obviněného JUDr. Zdeněk Hlaváček, který se aktivně podílel na šetření kauzy obviněného, udržuje
přátelské vztahy s JUDr. Jiřím Fuksem a již v přípravném řízení se neměl tajit
tím, že usiluje o odchod obviněného od policie a má zájem na jeho odsouzení. Obviněný také poukazuje na usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze
dne 9. 7. 2012, č. j. 2 T 97/2006-561, kterým se soudkyně Mgr. Zuzana Ursová
vyloučila z projednávané kauzy, což odůvodnila mj. tím, že odsouzený pochází ze
stejného města, přičemž jeho bratr je jejím spolužákem ze základní školy,
setkávali se s odsouzeným ve sportovním oddíle, tykají si atd. K tomuto
obviněný uvádí, že přes 20 let Mgr. Ursovou neviděl a žádné přátelské vztahy
neudržují. Obviněný dále odkazuje na komentář JUDr. Jiřího Fukse, který byl uveřejněn v
regionálním tisku dne 20. 7. 2010, v němž se měl JUDr. Jiří Fuks vyjádřit k
průběhu kauz bezprostředně souvisejících i s kauzou odsouzeného a měl zde pro
tyto kauzy použít expresivní výraz „východočeská podorlická korupční
chobotnice“, čímž měl podle názoru obviněného vyslovit své přesvědčení o vině
všech zúčastněných, a to včetně obviněného. Obviněný se též domnívá, že ve věci
byl podjatý nejen JUDr. Jiří Fuks, ale i senát odvolacího soudu, který zrušil
rozsudky soudu prvního stupně v těch případech, ve kterých byl obviněný viny
zproštěn, či řízení proti němu zastaveno a navíc odejmul věc samosoudkyni,
která jej ve věci opakovaně zprošťovala obžaloby. Obviněný činí závěr, že senát
odvolacího soudu je podjatý, neboť měl dát najevo, že bude akceptovat pouze
rozhodnutí, kterým bude odsouzený uznán vinným a potrestán, aniž by pro to
musely být splněny zákonné důvody, protože prostřednictvím § 264 odst. 1 tr. ř. měl opakovaně soudu prvního stupně nařizovat, k jakým závěrům má po provedení
důkazů dospět. Odvolací soud navíc nařídil, aby věc byla projednána a
rozhodnuta v jiném složení senátu, díky čemuž lze o jeho nestrannosti také
důvodně pochybovat. V závěru textu svého dovolání obviněný odkazuje na základní zásady trestního
práva, zejména zásadu spravedlivého procesu, presumpce neviny a in dubio pro
reo, které v jeho věci neměly být dodrženy, a také na judikaturu Nejvyššího a
Ústavního soudu, týkající se zejména extremního rozporu mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy, a činí závěr, že takovýto rozpor v jeho
věci nastal.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
odvolacího soudu v celém rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal
Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k novému projednání a rozhodnutí, nebo
aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že v souladu s § 226 písm. b) tr. ř. odsouzeného zprostí obžaloby. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím
státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí
průběhu předchozího řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že
podjatost JUDr. Fukse obviněný namítal již v řízení před soudem prvního stupně,
sám soudce však nezjistil důvody, pro něž by měl být z rozhodování v této věci
vyloučen. Státní zástupce v této souvislosti poukazuje na podle něj
pozoruhodnou diferenci pohledů obviněného a soudce na míru a kvalitu jejich
dřívějších profesních kontaktů. JUDr. Jiří Fuks o námitce podjatosti rozhodl
tak, že z rozhodování této trestní věci vyloučen není, a jeho právní názor
potvrdil i soud druhého stupně. Toto rozhodnutí je třeba podle názoru státního
zástupce považovat za správné a zákonné, neboť argumentace obviněného nesvědčí
pro závěr, že by JUDr. Fuks měl jakýkoli důvod nerozhodovat v jeho věci
nestranně. Pokud se tak mělo stát kvůli jeho vztahům s někdejším nadřízeným
obviněného JUDr. Hlaváčkem, jenž měl mít snahu docílit propuštění obviněného od
Policie ČR, pak je třeba připomenout, že k ukončení služebního poměru
obviněného u policie došlo rozhodnutím ředitele Policie ČR, Okresního
ředitelství Rychnov nad Kněžnou dne 6. 10. 2006, č. j. ORRK-522/2006 – sotva je
tedy podle státního zástupce možno připustit myšlenku, že by JUDr. Fuks
sledoval údajný stejný cíl rozhodnutím v trestním řízení ze dne 18. 12. 2013,
tedy v situaci, kdy obviněný již více než sedm let nebyl příslušníkem Policie
ČR. Obdobně lze podle názoru státního zástupce nahlížet i na další argumentaci
obviněného shromážděnou k tomuto důvodu dovolání. Proto se domnívá, že námitky
obviněného neprokazují vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí,
že tento předpokládá, že obviněný v dovolání uplatní námitky proti aplikaci
ustanovení hmotného práva na skutková zjištění, která soud učinil z provedeného
dokazování. Obviněný tedy musí akceptovat tato skutková zjištění a právní vady
vytýkat ve vztahu k nim. V daném případě tak tomu podle názoru státního
zástupce není. Obviněný má totiž svým výkladem (či negací) provedených důkazů
upravovat skutková zjištění, ke kterým dospěly ve věci činné soudy. Podstata
námitek obviněného má vyznívat tak, že se skutek neodehrál, jak je popsán ve
výroku rozhodnutí, nýbrž odlišně, a na základě takto odlišného skutkového
základu činí výhrady proti způsobu, jímž soudy ve věci rozhodly. Přitom, vedeny
výhradami vyjádřenými v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV.
ÚS 1235/09, se podle státního zástupce soudy pečlivě věnovaly objasnění
otázky zákonnosti prostorových odposlechů a informaci nesenou tímto důkazem
důsledně komparovaly s důkazy ostatními. Pokud tedy obviněný vznáší námitky
právě proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů, má tak
činit výhrady nikoli právní, nýbrž skutkové povahy, které pod tento důvod
dovolání nelze podřadit. Pokud obviněný tvrdí, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena extrémním
nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními,
nelze této námitce s ohledem na výše uvedené podle státního zástupce
přisvědčit. Za extrémní nesoulad podle něj není možno označovat skutečnost, že
soud vyložil provedené důkazy způsobem, který není v zájmu obviněného, nýbrž že
se musí jednat o zcela zásadní pochybení, například pokud soud vyloží důkaz
způsobem neslučitelným se zásadami formální logiky, zcela obrátí smysl
informace nesené důkazem, vychází z důkazu, který nebyl řádně proveden v řízení
před soudem nebo který byl opatřen nezákonným způsobem apod. Žádná z takovýchto
extrémních vad však napadené meritorní rozhodnutí nezatěžuje a výhrady
obviněného v tomto smyslu nepřekračují rámec pouhé polemiky s názorem soudu na
význam toho kterého důkazu. Obviněný rovněž brojí proti konkrétním pasážím z
odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně – to jsou ovšem námitky v
dovolacím řízení nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Podstata výhrad vtělených obviněným do jeho mimořádného opravného prostředku
nemají být víc než opakováním námitek, o něž opíral své předešlé opravné
prostředky a které tvořily podstatu jeho obhajoby víceméně od počátku trestního
stíhání. Těmito námitkami se však podle státního zástupce soud druhého stupně
náležitě zabýval a vyčerpávajícím způsobem na ně odpověděl. V tomto ohledu je
tedy možno bez dalšího odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolání nelze chápat jako opravný prostředek, jehož účelem by byl opakovaný
komplexní přezkum pravomocného meritorního rozhodnutí, nýbrž jde o specifický
mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odhalování zvlášť závažných vad
rozhodnutí, které je možno podřadit pod některý z dovolacích důvodů. Jestliže
obviněný opírá své dovolání o shodné námitky, které již dříve neúspěšně vznášel
v řádném opravném prostředku, pak taková dovolání zpravidla bývají Nejvyšším
soudem odmítána jako zjevně neopodstatněná. Státní zástupce se domnívá, že zde
se jedná o právě takový případ. Z těchto skutečností pak plyne závěr, že
dovolání obviněného Bc. P. F. přisvědčit nelze. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, a
toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno
oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.] v zákonné lhůtě,
jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází
Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím
řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného
práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým
zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl
dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž
nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §
2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování
skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká
především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví
(k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v
tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný
právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho
správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v
chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších
ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by
rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě,
kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve
skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu částečně i v posuzovaném případě, co se týče tvrzeného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný namítá, že popis
skutku ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně či skutková zjištění rozvedená
v odůvodnění usnesení odvolacího soudu neposkytují žádná zjištění či konkrétní
skutkové okolnosti, vedoucí k závěru, že obviněný úmyslně vzbudil u Ing. J. L. rozhodnutí spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby, a namítá, že ho
naopak svým jednáním nenaváděl a intervence obviněného v konkrétní podobě
nebyla žádným důkazem prokázána, jedná se o skutkovou námitku, která je v
rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudem. Obviněný dále ve svém dovolání poukazuje na zpochybnění legitimity klíčového
důkazu, tj. pořízených odposlechů, nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a snahu soudu I. stupně zhojit nezákonnost odposlechů
doplněním dokazování. Jak sám obviněný v textu dovolání uvádí, jde o námitku
směřující mimo dovolací důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a jako
takovou ji nelze v dovolacím řízení uplatňovat. Těmito námitkami se je však
nutno zabývat i nad rámec dovolacího řízení, neboť Nejvyšší soud je vázán
právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v citovaném nálezu. Tím byla
předchozí soudní rozhodnutí ve věci zrušena. Ústavní soud v tomto nálezu
odkázal na svůj nález ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II ÚS 2806/08, vydaný v
související trestní věci Ing. J. L., ve kterém ovšem nebyla vyloučena procesní
použitelnost předmětných prostorových odposlechů, nýbrž zde Ústavní soud učinil
závěr, podle kterého „aby bylo možno použít jako důkaz záznamy ať už
odposlechnutého telekomunikačního provozu nebo prostorového odposlechu v jiné
trestní věci, než ve které byly nařízeny, resp. povoleny, je nezbytné, aby
jejich nařízení, resp. povolení bylo ústavně souladné. Proto musí z příslušných
opatření vyplývat, na základě jakých konkrétních indicií je dán vztah mezi
sledovanou osobou (jí užívaným telefonním číslem nebo jí užívaným prostorem) a
podezřením ze spáchání určité trestné činnosti. Pokud je nařizováno, resp.
přikazováno a povolováno prodloužení těchto odposlechů, je pak nezbytné, aby
bylo posilováno, resp. trvalo podezření existence této souvislosti. Obecné
soudy jsou přitom povinny i z vlastní povinnosti provést ty důkazy, které
legitimitu nařízených, resp. povolených odposlechů a záznamů osvědčují, pokud
návrhy v tomto směru nečiní s ohledem na své povinnosti v trestním řízení již
samy orgány veřejné žaloby“. Po zrušení soudních rozhodnutí soud prvního stupně
v hlavních líčeních dne 29. 4. 2013 a 2. 10. 2013 doplnil a to zejména o
přečtení nových listinných důkazů a o výslech svědka npor. Ing. R. N. Odvolací
soud se pak v odůvodnění svého usnesení vyjádřil k legitimitě prostorových
odposlechů tak, že dokazování potvrzující jejich legitimitu bylo provedeno
dostatečným způsobem, a že soudy nezjistily jakékoliv důvody k pochybnostem o
jejich autentičnosti. V otázce legitimity odposlechů je také nutno odkázat na
usnesení Nejvyššího soudu, ve věci Ing. J. L., ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 6
Tdo 368/2011, které skutkově souvisí s věcí obviněného a byla v něm podrobně
řešena otázka legitimity stejných odposlechů (str. 13-17), jako ve věci
obviněného. Proti tomuto usnesení byla Ing. J. L. podána ústavní stížnost,
která byla zamítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 370/12. Ústavní soud se v tomto rozhodnutí ztotožnil s názorem Nejvyššího
soudu a v podrobnostech na něj odkázal. Námitka obviněného, podle které je rozsudek soudu I. stupně nepřezkoumatelný,
je v rámci dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř. nepřípustná a navíc se
jí dříve zabýval odvolací soud. Ten dospěl k závěru, že přestože rozsudek soudu
I. stupně je poněkud nepřehledný, nelze souhlasit s tím, že je jako celek
nepřezkoumatelný, neboť okresní soud ve vztahu k významným skutečnostem
postupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Z konkrétních citací rozsudku, které
uvádí ve svém dovolání obviněný, nelze vyvozovat závěr o nepřezkoumatelnosti,
neboť jednání obviněného soudy hodnotily jako celek, toto hodnocení logicky
zdůvodnily a jejich závěry nebudí žádné pochybnosti. Námitka obviněného, že soudy zcela opomenuly výslech Ing. J. L., je
bezpředmětná, neboť výslech Ing. J. L. byl jako důkaz hodnocen v usnesení
odvolacího soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 10 To 200/2012, a
toto hodnocení bylo převzato jak do odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak do
odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Se závěrem obviněného, podle kterého Ing. J. L. nepotřeboval návodce, neboť byl
v souvislosti se skutkem projednávaným v této věci odsouzen též pro další
skutky podobného rázu, k nimž žádného návodce nepotřeboval, se nelze ztotožnit. Ze samotného faktu, že Ing. J. L. mohl skutek spáchat sám, tj. i bez návodce,
nelze vyvozovat závěr, že obviněný návodcem v této věci nebyl. Je také nutno
podotknout, že se J. K. K. s Ing. J. L. neznal, což vyplývá z rozhodnutí soudů
obou stupňů, a přímo by se tedy za ním ve snaze ovlivnit řízení ve svůj
prospěch přijít neodvážil. Pokud by nedošlo k intervenci obviněného tj.
sjednání návštěvy, doprovod, osobní účast na návštěvě, nemohlo by dojít k
domluvě o výši správní sankce. Ze skutkových okolností je jednoznačně patrné,
že se obviněný do rozhovoru zapojoval a aktivně se přimlouval za přestupce,
čili k právní kvalifikaci jeho jednání jako návodu nelze mít výhrady. Pokud jde o námitku obviněného, že nelze s jistotou konstatovat, že jednání
Ing. J. L. či případně J. K. K. by samo o sobě bylo kvalifikováno jako trestný
čin, resp. zda by pouze jen toto jeho jednání bylo schopno naplnit znaky
skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, je
nutno podotknout, že jednání Ing. J. L. naplňuje všechny znaky trestného činu a
obviněný ve svém dovolání neuvádí, na základě jakých konkrétních skutečností by
nemělo být za trestné považováno. Ing. J. L. byl za skutek, přímo související
se skutkem obviněného, již uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pravomocně
odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 10 To 367/2010. Obviněný argumentuje tím, že v případě J. K. K. šlo pouze o
jeden útok pokračujícího trestného činu, kterého se Ing. L. podle citovaných
rozhodnutí dopustil. Nicméně i jeden dílčí útok pokračujícího trestného činu
musí podle trestního zákona (§ 89 odst. 3) stejně jako podle stávající právní
úpravy naplňovat danou skutkovou podstatu. Tak tomu také v případě Ing. J. L. je, jak je ostatně zřejmé i z popisu skutkových okolností, které soud prvního
stupně ve věci obviněného převzal právě z rozhodnutí ve věci Ing. J. L. K námitce obviněného, podle které nebylo jako trestněprávně relevantní
vyhodnoceno též jednání J. K. K. Nejvyšší soud uvádí, že ve smyslu obžalovací
zásady podle § 2 odst. 8 tr. ř. je trestní stíhání před soudy možné jen na
základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o
prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce. Soud tudíž není
oprávněn nařizovat dalším orgánům činným v trestním řízení, proti které osobě,
pro jaký čin a z jakých důvodů mají zahájit trestní stíhání či podat obžalobu. V posuzované trestní věci to potom znamená, že Nejvyšší soud nemůže v dovolacím
řízení posuzovat jednání J. K. K., který v této věci nevystupuje v pozici
obviněného. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci
rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla
tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění uvedeného dovolacího
důvodu je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci
rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v
původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuta. Dovolatel, jinými slovy, nemůže namítat podjatost
soudce, který ve věci rozhodoval, až v dovolacím řízení, věděl-li o této
skutečnosti již dříve. Podle obviněného došlo v případě JUDr. Fukse k naplnění obou variant
předpokládaných ustanovením § 30 odst.
1 tr. ř., tedy existují pochybnosti, zda
je pro poměr jak k projednávané věci, tak i k jeho osobě, schopen nestranně
rozhodovat. Poměr k projednávané věci může podle ustálené soudní judikatury
spočívat např. v tom, že orgán činný v trestním řízení byl poškozen
projednávaným trestným činem, byl svědkem trestného činu, ve věci vystupoval
jako tlumočník, vyjádřil se v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně
správnosti rozsudku soudu prvního stupně (č. 14/2000 Sb. rozh. tr.) apod. Naopak mezi důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří úroveň
jejich odborné způsobilosti (srov. č. 23/1998 Sb. rozh. tr.) nebo odlišný
právní názor. Poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze také vyvozovat z
rozhodnutí soudu druhého stupně, které nalézacímu soudu vytýká pochybení při
hodnocení důkazů (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 1998,
sp. zn. 1 To 90/1998. Poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo o poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení
je dán, je-li orgán činný v trestním řízení k těmto osobám v poměru
příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně
přátelském nebo naopak osobně nepřátelském. Naopak za takový poměr se
nepovažuje pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť i zařazenými ve stejném
senátu, ani okolnost, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě (srov. Šámal, P., a kol, Trestní řád I. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013,
s. 376). Při porovnání s výše uvedenými judikaturou uznávanými důvody zakládajícími
možnou pochybnost o nepodjatosti orgánu činného v trestním řízení je zřejmý
závěr, že v případě JUDr. Jiřího Fukse taková pochybnost dána není. K námitce známosti JUDr. Zdeňka Hlaváčka, který měl podle názoru obviněného
usilovat o jeho propuštění od Policie ČR, a JUDr. Jiřího Fukse je Nejvyššího
soud toho názoru, že je takováto námitka bezpředmětná vzhledem k tomu, že
obviněný byl ze služebního poměru propuštěn rozhodnutím ředitele Policie ČR,
Okresního ředitelství Rychnov nad Kněžnou dne 6. 10. 2006, č. j. ORRK-522/2006,
tedy o sedm let dříve než ve věci rozhodoval JUDr. Jiří Fuks. Pokud jde o
možnou podjatost policejního orgánu, daný dovolací důvod pokrývá pouze ty
případy, kdy ve věci vyloučený orgán rozhodl, tj. podílel se na vzniku
rozhodnutí. V žádném případě se tedy nevztahuje na orgán, který ve věci
prováděl konkrétní procesní úkony v přípravném řízení. Pokud jde o námitku, podle které se obviněný v několika trestních věcech s
JUDr. Jiřím Fuksem setkal a tvrzení, že mu v zimním období ve sněhové vánici
pomáhal vyprostit osobní automobil (toto tvrzení by samo o sobě mělo obviněného
vykreslovat spíše v lepším světle, nikoli mu být na újmu, tedy není zřejmé, zda
vztah JUDr. Fukse k obviněnému má být nepřátelský nebo snad naopak přátelský)
nejde o tak významný poměr k obviněnému, na základě kterého by mohl být JUDr. Jiří Fuks považován za podjatého a nemohl by tak ve věci nestraně rozhodovat. Jestliže se JUDr.
Jiří Fuks v rámci soudního řízení a na tiskové konferenci
vyjádřil o „kauzách bezprostředně souvisejících i s kauzou odsouzeného“ jako o
tzv. „východočeské podorlické korupční chobotnici“ nevyplývá z tohoto výroku,
že jde o vyjádření přímo ke kauze obviněného nebo k jeho osobě a nelze ani
usuzovat, že by se JUDr. Jiří Fuks vyjadřoval k jeho vině. Nejvyšší soud v této věci nepřezkoumává možné důvody pro vyloučení Mgr. Zuzany
Ursové, proto srovnání důvodů, pro které se tato soudkyně považovala za
vyloučenou z projednání věci, s důvody, které namítá obviněný vzhledem k JUDr. Fuksovi, nemá žádný význam. Pokud jde o údajnou podjatost senátu odvolacího soudu, tuto námitku obviněný v
předchozím řízení neuplatnil, tedy není splněna podmínka § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Navíc, pokud uvádí jako důvod této pojatosti rozhodnutí, že soud
prvního stupně má věc projednat v jiném složení senátu, je třeba připomenout,
že se obviněný proti tomuto rozhodnutí bránil ústavní stížností, přičemž
Ústavní soud v tomto postupu pochybení neshledal (nález ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného Bc. P. F. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch