11 Tdo 965/2024

11 Tdo 965/2024-390

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2024 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2024, sp. zn. 6 To 198/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 26/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2024, č. j. 5 T 26/2024-326, byl obviněný J. M. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za jeho spáchání byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen jednak k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, a dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Vyjma toho okresní soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeným: - M. J. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 807.060 Kč a na majetkové újmě částku 45.237 Kč, - I. U. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 807.060 Kč, - J. U. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 403.530 Kč, - P. U. na náhradě nemajetkové újmy částku 403.530 Kč, - T. J. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 807.060 Kč, - M. J. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 403.530 Kč, - J. J. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 403.530 Kč, - a na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 78.233 Kč. Naopak se zbytky svých nároků na úhradu majetkové i nemajetkové újmy byli poškození M. J., I. U., J. U., P. U., T. J., M. J. a J. J. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku podal obviněný odvolání, a to do výroku o trestu a výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 8. 2024, č. j. 6 To 198/2024-362 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku okresního soudu výroky o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku 66.498 Kč. Naopak se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody poškozenou Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 25. 9. 2023 kolem 12:55 hodin řídil v obci XY, okr. XY, po místní pozemní komunikaci poblíže domu čp. XY, osobní motorové vozidlo tov. zn. Volkswagen Golf, RZ: XY, kdy nerespektoval dopravní značku P4 „Dej přednost v jízdě!“ a v tříramenné stykové křižovatce nedal přednost v jízdě zleva po hlavní pozemní komunikaci silnice III. třídy č. XY ul. XY jedoucímu cyklistovi V. J. na jízdním kole zn. Eska, kdy při střetu a pádu na vozovku utrpěl cyklista V. J. zranění spočívající zejména v nitrolebních úrazových změnách, přičemž v důsledku úrazového otoku mozku dne 27. 9. 2023 ve Fakultní nemocnici Ostrava-Poruba zemřel.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Obviněný J. M. napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2024, č. j. 6 To 198/2024-362, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2024, č. j. 5 T 26/2024-326, dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce a zaměřil jej proti výroku o trestu, přesněji proti výroku II. citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě a proti výroku o trestu citovaného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když výslovně uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (vynechal slovo „skutku“) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výše uvedenému doplnil, že právě v důsledku chybných právních závěrů mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.

5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel označil za nesprávný právní názor krajského soudu, že u dopravních nehod se smrtelným následkem (tedy v případě přečinu podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku) je odklon v trestním řízení zpravidla vyloučen. Podle dovolatele takový závěr nevyplývá z žádného právního předpisu, stejně jako žádné zákonné ustanovení výslovně neuvádí, že je v takovém případě nezbytné ukládat trest zákazu činnosti (spočívající v zákazu řízení motorových vozidel). Odvolací soud tímto výrokem aplikoval na projednávaný případ svůj nepřípustně extenzivní výklad, proti kterému obviněný brojí tvrzením, že odklon je v trestním řízení přípustný v každém trestním řízení, pokud jsou k jeho aplikaci splněny zákonné podmínky.

6. Podobně dovolatel odmítl argumentaci odvolacího soudu, podle které postup podle § 307 odst. 1, 2 tr. ř. (respektive § 309 odst. 1 tr. ř.) není dostačující vzhledem k „okolnostem případu“, neboli vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu i míře, jakou jím byl dotčen veřejný zájem. Podle obviněného porušení důležité povinnosti (tedy povinnosti „dej přednost v jízdě“ zakotvené v zákoně č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů) a následný smrtelný důsledek tvoří zákonné znaky skutkové podstaty dotčeného trestného činu, a proto by již neměly být považovány za okolnosti, které použití některého z odklonů vylučují. Je proto na orgánech činných v trestním řízení, aby u každého přečinu individuálně posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro uplatnění některého z odklonů, tedy zda lze – vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k dalším okolnostem případu – považovat rozhodnutí o odklonu za dostačující.

7. K okolnostem projednávané dopravní nehody dovolatel odkázal mimo jiné na závěry znaleckého posudku Ing. Korče, který za technickou příčinu střetu motorového vozidla a cyklisty označil skutečnost, že v době, kdy se zleva po vozovce blížil cyklista, měl obviněný jako řidič těsně před vyjetím na hlavní silnici zakrytý výhled levým sloupkem čelního okna (viz s. 29 znaleckého posudku). Na tomto základě obviněný akcentoval, že v rozhodující chvíli před vyjetím na hlavní vozovku poškozeného vůbec neviděl, pročež lze o dopravní nehodě hovořit jako o „nešťastné náhodě“.

8. Dále dovolatel zdůraznil, že v rámci probíhajícího trestního řízení učinil prohlášení o své vině, která byla soudem přijata a nad následkem svého jednání vyjádřil upřímnou lítost, kterou vyjádřil i pozůstalým na pohřbu poškozeného, který byl jeho dobrým známým. Rovněž ve vztahu ke způsobené škodě učinil všechny kroky nutné k tomu, aby Generali Česká pojišťovna a.s. pozůstalým vyplatila finanční náhradu. Navíc je držitelem řidičského oprávnění od září 1974 a do projednávané události se nikdy nedopustil porušení některé z povinností stanovené zákonem o silničním provozu. Projednávaná událost je tedy pouhým excesem z jeho jinak řádného života, pročež je přesvědčen, že není osobou, na kterou je nutné působit uložením trestu zákazu řízení motorových vozidel, zvláště když řidičské oprávnění potřebuje k tomu, aby on i jeho manželka mohli navštěvovat lékaře.

9. Z hlediska objektivního přístupu k okolnostem případu obviněný poukázal i na spoluzavinění dopravní nehody poškozeným, který se v inkriminovanou dobu pohyboval na jízdním kole bez cyklistické přilby, čímž svým dílem přispěl k tomu, že se z dopravní kolize vyvinula dopravní nehoda se smrtelným následkem. Přestože je nepochybné, že poškozený neměl přímou povinnost mít při jízdě na kole ochrannou přilbu ve smyslu § 58 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, svým jednáním minimálně porušil „obecnou prevenční povinnost“ zakotvenou v § 4 písm. a) tohoto zákona, podle které je každý účastník provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně, ukázněně a své jednání vždy přizpůsobit situaci na pozemních komunikacích i svým schopnostem, aby neohrožoval život, zdraví nebo majetek svůj i jiných osob. To samé platí i o porušení obecné povinnosti zakotvené v § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle které je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

10. Za podstatný dovolatel označil i postoj pozůstalých, kteří celou situaci posuzují jako tragickou shodu nešťastných náhod a kteří (prostřednictvím svého zmocněnce) uvedli, že jsou si vědomi toho, jaký má důsledek nehody dopad na osobu obviněného, pročež považují postup podle § 307 tr. ř. nebo § 309 tr. ř. za akceptovatelný. V této souvislosti dovolatel prohlásil svoji připravenost složit na účet soudu peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti a současně se zavázat, že během zkušební doby v délce dvanácti měsíců se zdrží řízení motorových vozidel, přičemž po dobu šesti měsíců tak hodlá učinit i v případě, pokud by věc byla vyřízena narovnáním (byť mezi podmínkami narovnání podle § 309 odst. 1 tr. ř. takový možný závazek obviněného zahrnut vůbec není).

11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2024, č. j. 6 To 198/2024-362, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. také výrok o trestu rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2024, č. j. 5 T 26/2024-326.

12. K podanému dovolání se ve svém stručném písemném stanovisku ze dne 21. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 741/2024-11, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě akcentoval, že ze zákonné dikce „nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ logicky vyplývá, že právním

posouzením skutku se rozumí toliko jeho hmotněprávní posouzení. Mimo meze uplatněného dovolacího důvodu proto stojí námitky procesního charakteru, mezi které patří i námitky o aplikaci odklonu v rámci trestního řízení. Pokud tedy obviněný v dovolání vznesl námitky ryze procesní povahy, je nutné jeho dovolání odmítnout, neboť předmětné výhrady nenaplňují citovaný, ale ani jakýkoli jiný dovolací důvod uvedený v katalogu dovolacích důvodů obsaženém v § 265b odst. 1 tr. ř.

13. Z návrhu dovolatele, aby okresní soud využil některého z odklonů (v rámci kterého nelze trest zákazu činnosti uložit) podle státního zástupce vyplývá, že obviněný fakticky neuplatňuje dovolací námitky ve vztahu k uloženému trestu (respektive trestům), nýbrž pouze ve vztahu ke splnění procesních podmínek pro postup soudu podle § 307 tr. ř. anebo § 309 tr. ř. Nicméně taková námitka stojí mimo záběr uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

14. Dále státní zástupce konstatoval, že s procesním postupem, kterého se obviněný dožaduje, se neztotožnil ani krajský soud, který uložení trestu zákazu činnosti odůvodnil tvrzením, že v případě porušení povinnosti „dej přednost v jízdě“ se smrtelným následkem je trest zákazu činnosti (spočívající v zákazu řízení motorových vozidel) ukládán vždy. Podle státního zástupce je však klíčové, že se jedná o druh trestu, který trestní zákoník připouští, přičemž stávající trest byl obviněnému uložen v rámci zákonné trestní sazby, pročež jej za žádných okolností nelze vyhodnotit jako nepřípustný či uložený mimo výměru stanovenou trestním zákoníkem. Z tohoto pohledu státní zástupce prohlásil námitky obviněného za nepodřaditelné jak pod uplatněný dovolací důvod, tak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (v rámci kterého je možné vznášet námitky proti uloženému trestu, na který však dovolatel neodkázal).

15. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání bylo obviněným podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., pročež závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

16. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice. Tuto možnost dovolatel využil, když dovolacímu soudu prostřednictvím svého obhájce doručil své vyjádření ke stanovisku státního zástupce ze dne 5. 11. 2024. V ní se dovolatel ohradil jednak proti výtce státního zástupce, že dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v „nesprávném právním posouzení“ procesních pravidel upravujících aplikaci podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. či aplikaci narovnání podle § 309 tr. ř., a jednak proti výhradě, že jeho dovolání nenaplňuje ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

17. Přestože obviněný ve svém dovolání brojí proti tomu, že soudy v projednávaném případě nepostupovaly podle § 307 tr. ř. anebo § 309 tr. ř., ve své podstatě formuloval námitky proti uloženým trestům i jejich výši. To však označil za „nesnadné“, neboť předmětné námitky je možné podřadit pouze pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) nebo i) tr. ř. Dovolatel nakonec zvolil prvně jmenovaný dovolací důvod (byť si byl vědom toho, že jeho použití je „na samém okraji přípustnosti“), neboť mu je známo, že dovolací soud dovolání směřující pouze proti výroku o trestu, který dovolatel hodnotí jako nepřiměřeně přísný, zpravidla odmítá jako nepřípustné. Přesto je přesvědčen o tom, že Nejvyšší soud má povinnost zabývat se i v rámci dovolacího řízení uloženými tresty a jejich výměrou. Může totiž nastat procesní situace, kdy soudy nižších stupňů obviněnému uloží přípustný druh trestu i v rámci zákonné sazby, ale dovolací soud za tohoto stavu vyhodnotí takový trest jako neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. V tomto smyslu dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, jakož i na nález ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, podle kterých mají obecné soudy povinnost vždy ukládat trestní sankce přiměřené a jejich uložení náležitě odůvodnit. Nejvyšší soud tedy není oprávněn zcela rezignovat na přezkum výroku o trestu, a to i přesto, že obviněnému byl uložen trest zákonný, neboť i takový trest může být trestem nepřiměřeným či nesprávně odůvodněným.

18. V projednávané věci dovolatel usiluje o to, aby se Nejvyšší soud s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zabýval v rámci přezkumu trestů uložených jeho osobě skutečností, že mu bylo nižšími soudy odepřeno dobrodiní v podobě uplatnění postupu podle § 307 tr. ř. nebo § 309 tr. ř., přestože k tomu byly splněny všechny zákonem požadované podmínky. Z těchto důvodů obviněný na podaném dovolání – navzdory vyjádření státního zástupce – trvá.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

20. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

22. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyžaduje, aby podstatu výhrad v rámci dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. Obecně platí, že obviněný s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem (k této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.) Ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné vznášet námitky i ve vztahu k vadám výroku o trestu, nicméně za relevantní je možné posoudit toliko vady spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního (nikoli tedy námitky stran druhu či výměry trestu).

23. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

24. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněného J. M. splňuje kritéria jím uplatněného dovolacího důvodu, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jím uplatněnému, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům taxativně uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř.

25. Dovolatel odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť okresní i krajský soud v jeho případě vyloučil možnost aplikace některého z odklonů v trestním řízení. Dovolatel vychází z toho, že takový postup je vždy přípustný, jsou-li pro to splněny podmínky. S odůvodněním odvolacího soudu, že v jeho trestní věci právně kvalifikované jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku nebyl aplikován postup podle § 307 tr. ř. nebo § 309 tr. ř., obviněný vyjádřil zásadní nesouhlas a požaduje, aby v jeho věci bylo takto postupováno.

26. Nejvyšší soud v prvé řadě deklaruje, že zákonná formulace „nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ předpokládá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. Dovolatel však záměrným vypuštěním slova „skutku“ ze zákonné formulace uplatněného dovolacího důvodu naznačil, že jeho naplnění shledává v „nesprávném právním posouzení“ procesních pravidel zakotvených v trestním řádu, která upravují aplikaci institutu podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. či aplikaci institutu narovnání podle § 309 tr. ř. Z toho je zjevné, že obviněný vznáší nikoli námitky hmotněprávní, nýbrž ryze procesního charakteru, které však citovaný dovolací důvod nenaplňují.

27. Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že obviněný svoji žádost o vyřízení projednávaného případu formou odklonu adresoval již okresnímu soudu (konkrétně navrhl podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 a násl. tr. ř.), načež se i v rámci veřejného zasedání obdobně domáhal narovnání, tedy postupu podle § 309 a násl. tr. ř., nicméně ani jeden z těchto návrhů nebyl soudy akceptován. S tvrzením dovolatele, že odklon je přípustný v každém trestním řízení, jsou-li k jeho aplikaci splněny zákonné podmínky, však nelze souhlasit.

28. Jak správně podotkl již krajský soud, možnost odklonit se od standardního průběhu trestního řízení je okolností ryze fakultativní, o jejímž procesním využití rozhoduje výhradně soud, který danou věc projednává. Obviněný proto nemá na aplikaci odklonu žádný právní nárok, a to ani v případě, že splnil (anebo byl připraven splnit) zákonné podmínky pro uvedený postup. Z tohoto důvodu je i námitka obviněného, že trestní zákoník expressis verbis neuvádí v případě dopravní nehody se smrtelným následkem faktickou nemožnost aplikace odklonu v trestním řízení (stejně jako neuvádí, že by v takovém případě bylo nezbytné ukládat trest zákazu řízení motorových vozidel), zcela irelevantní.

29. Dovolatel sám v rámci své repliky podotkl, že se s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice domáhá podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. anebo narovnání podle § 309 tr. ř., avšak ve své podstatě žádá zohlednění všech podstatných okolností, pro které mu neměl být ukládán podmíněný trest odnětí svobody a zejména trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel (které hodnotí jako nepřiměřeně přísné).

30. V návaznosti na to Nejvyšší soud podotýká, že námitky směřující proti uloženým trestům (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy výhradně v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští anebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Naopak jiná pochybení soudu, spočívající – z pohledu dovolatele – v uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

31. K tomu dovolací soud považuje za vhodné připomenout, že za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat toliko vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, nikoli tedy v případech aplikace druhu či výměry trestu. Takovou otázkou je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být obviněnému uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

32. Jistě lze oprávněně připustit, že uvedené zásady neplatí bezvýjimečně – kterak dovolatel správně namítl. Skutečně v případě, že by Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu zjistil, že uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, jakož i s dalšími relevantními hledisky, pročež by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, pak by taková situace implikovala zásah Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí, a navíc má ústavní povahu, jejíž existence je odvozována ze samé podstaty základních práv (jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda) a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestu se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a v této souvislosti zejména pamatuje na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.

33. O takové případy však může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné, v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním (zjevném) rozporu s provedeným dokazováním zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

34. S ohledem na shora uvedené je však zjevné, že v nyní posuzované věci obviněného J. M. se o takto zásadní pochybení nejedná. Okresní soud ve Frýdku- Místku totiž při svých úvahách o druhu a výměře trestu ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku akcentoval všechny okolnosti důležité pro odůvodnění ukládaného trestu ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Přitom přihlédl zejména k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jakož i k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, stejně jako k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro jeho budoucí život.

35. Pokud byl obviněný podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v rozmezí od jednoho do šesti let a Okresní soud ve Frýdku-Místku mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, uložil mu trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, a navíc bez nařízení povinnosti vykonat daný druh trestu v některém z vězeňských zařízení. Takový trest tedy nelze za žádných okolností vyhodnotit jako nepřiměřený.

36. Stejně tak nelze pominout, že obviněný se projednávaného přečinu dopustil v souvislosti s řízením motorového vozidla, pročež je zcela v souladu s platnou právní úpravou, pokud mu okresní soud uložil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Jestliže soud prvního stupně podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil takovýto druh trestu v trvání 18 měsíců (tedy toliko šest měsíců nad spodní hranicí zákonem stanové výměry, která je určena rozpětím od jednoho do deseti let), opět se jedná o trest zcela souladný s platnou právní úpravou, který v žádném případě nelze označit za nezákonný, exemplární či nepřiměřeně přísný narušující princip proporcionality trestní represe.

37. Rovněž ve vztahu k trestu zákazu činnosti platí, že jej nelze ukládat obligatorně, z čehož vyplývá, že existují výjimečné okolnosti, ke kterým soud přihlíží a v případě, že shledá jejich existenci, předmětný trest neuloží. Standardní judikatura přitom jako takovouto výjimečnou okolnost uvádí např. situaci, kdy obviněný jednal za okolností blížících se podmínkám krajní nouze ve smyslu § 28 tr. zákoníku u trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 9. 1989 sp. zn. 7 Tz 17/89, uveřejněné pod č. 17/1991 Sb. rozh. tr.). Trest zákazu činnosti rovněž nebyl v minulosti uložen ani pachateli trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku spáchaného řízením motorového vozidla, neboť nebezpečnost této trestné činnosti (stejně jako samotná nebezpečnost jejího pachatele) nevyplývá z řízení motorového vozidla, nýbrž ze skutečnosti, že touto činností byla neoprávněně užívána cizí věc (srov. přiměřeně rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 1. 1994 sp. zn. 3 To 752/93, uveřejněný pod č. 9/1995 Sb. rozh. tr.).

38. Nicméně pokud mělo porušení povinnosti „dej přednost v jízdě“ ze strany obviněného natolik fatální následek, že poškozený V. J. na následky utrpěného zranění zemřel, byl bez jakýchkoli pochybností závažně porušen veřejný zájem, čemuž musí adekvátně odpovídat i uložený trest, popř. kombinace více souběžně ukládaných trestů. Okresní soud tedy nikterak nepochybil, pokud v návaznosti na úmrtí poškozeného (pro závažné úrazové změny, které utrpěl během střetu s vozidlem řízeným dovolatelem) uložil obviněnému vedle podmíněného trestu odnětí svobody rovněž trest zákazu řízení motorových vozidel. Taktéž krajský soud nikterak nepochybil, pokud s uložením tohoto trestu vyslovil bezvýhradný souhlas a v odůvodnění svého rozsudku dodal, že v případě tak závažného následku se s ohledem na veřejný zájem trest zákazu řízení motorových vozidel v podstatě ukládá vždy.

39. Za těchto okolností nelze relevantně namítat ani spoluzavinění nehody ze strany poškozeného, porušení jeho obecné prevenční povinnosti, smířlivý postoj pozůstalých, stejně jako poukaz na to, že obviněný je zodpovědný řidič. Ostatně pokud je obviněný skutečně dobrým řidičem, kterak namítá, tak jistě chápe, že nesmí v tříramenné stykové křižovatce vjet z vedlejší komunikace na hlavní komunikaci bez toho, aby se důkladně přesvědčil, že zleva je komunikace volná, pročež může dokončit odbočovací manévr. A zvláště pak toto platí za situace, když je před křižovatkou viditelně umístěna značka „dej přednost v jízdě“. V tomto smyslu jej tedy nemůže vyvinit žádná výhrada – tím méně skutečnost, že v daný moment měl částečně zakrytý výhled levým sloupkem čelního okna, kterak zmínil znalec ve svém odborném posudku. Předmětná okolnost se jistě spolupodílela na vzniku nehodového stavu, avšak za žádných okolností nemůže být vyhodnocena jako skutečnost, která by obviněného ze spáchaného činu ospravedlnila či dokonce vyvinila.

40. Také námitky, kterými dovolatel poukázal na svůj věk, zdravotní stav či potřeby návštěv lékařů žádný z dotčených soudů nemohl akceptovat. I tato námitka by byla hodna zvláštního zřetele toliko v případě velmi závažných okolností. O takovou situaci by se jednalo např. v případě vážného onemocnění ledvin, pro kterou by obviněný či jeho manželka byla nucena dvakrát týdně navštěvovat odborné zdravotnické pracoviště, kde se krev pacienta mimotělně čistí pomocí speciálního filtru dialyzátoru neboli umělé ledviny. V takovém případě by skutečně šlo o situaci, která by postiženou osobu v případě uloženého trestu zákazu řízení motorového vozidla bezprostředně ohrožovala na životě (za předpokladu, že by pravidelnou dopravu pacienta k výkonu daného úkonu nezajišťovala dopravní zdravotní služba). Obviněný však prokazatelně není stižen žádnou natolik zásadní zdravotní komplikací či jiným důvodem hodným zvláštního zřetele, pro který by byla jeho výhrada oprávněná.

41. V projednávaném případě není možné pominout dovolatelovo úsilí o vyhnutí se trestu zákazu řízení motorových vozidel, neboť tento trest jeho osobě (stejně jako osobám žijícím s ním ve společné domácnosti) snižuje komfort bydlení ve vesnickém prostředí. Jistě nejde jen o občasné či pravidelné zdravotní prohlídky, ale i o snadnější dostupnost okolních nákupních středisek či kulturních zařízení. Avšak trest zákazu činnosti (který bezprostředně souvisí se spácháním projednávaného trestného činu) je ukládán právě proto, aby obviněný jeho dopad výrazně subjektivně pocítil, a tedy – aby po jeho odpykání byl při řízení svého motorového vozidla dostatečně motivován vyvarovat se již nepozornosti či spěchu – a to i v místě svého trvalého bydliště, kde to dobře zná (pročež může propadnout falešné podvědomé představě, že se „nemůže nic stát“).

42. V linii dovolatelových polemických výhrad nebylo možné přehlédnout ani zcela zřejmou okolnost, že za své procesní požadavky či námitky stran uložených trestů v podstatě skryl své výhrady proti výroku o vině, respektive o ní vede další polemiku. V tomto směru však nelze pominout, že obviněný u hlavního líčení konaného dne 29. 4. 2024 učinil prohlášení o vině v rozsahu popsaném v obžalobě, včetně právní kvalifikace skutku, načež soud prvního stupně v souladu s § 206c odst. 4 tr. ř. jeho prohlášení přijal (č. l. 313 verte). Nejvyšší soud přitom ověřil, že obviněný byl ještě před učiněným prohlášením o vině řádně poučen o tom, že pokud okresní soud takovéto prohlášení přijme, tak je již nelze odvolat a nelze ani skutečnosti uvedené v prohlášení o vině napadnout řádným či mimořádným opravným prostředkem. Z tohoto důvodu není možné přihlížet k námitkám, v rámci kterých se obviněný pokouší ospravedlnit vzniklou nehodu řadou výše uvedených výhrad, kterými usiluje svou vinu (byť poněkud zahaleně, resp. nepřímo) zpochybnit i v rámci svého mimořádného opravného prostředku.

VI. Závěr

43. Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neoprávněně, neboť žádnou konkrétní hmotněprávní námitku nevznesl, toliko uplatnil námitky procesního charakteru a v jejich rámci vyjádřil svůj nesouhlas s uloženými tresty. Avšak obviněnému byly oba tresty, tedy trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, jakož i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, uloženy zcela v souladu s platnými právními předpisy, neboť se jedná o takové druhy trestu, které trestní zákoník uložit připouští a obviněnému byly uloženy v rámci trestních sazeb stanovených za spáchaní přečinu, jímž byl uznán vinným. Takto uložené tresty nelze za žádných okolností označit za nezákonné, nepřiměřeně přísné, exemplární či dokonce za excesivní. Navíc platný trestní řád neumožňuje takovou námitku podřadit nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod, který taxativně stanoví zákon v rámci ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

44. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2024, č. j. 6 To 198/2024-362, ani jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2024, č. j. 5 T 26/2024-326, nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. M. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., pročež postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl.

45. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 11. 2024

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu