U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2016 o
dovolání obviněného N. H. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
9. 2015, sp. zn. 11 To 62/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 49 T 2/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. H. S. o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v v Ústí nad Labem, sp. zn. 49 T 2/2015 ze dne 30. 3.
2015, byl obviněný N. H. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku
uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle § 80
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu
neurčitou.
Trestná činnost obviněného spočívala v tom, že dne 16. 9. 2014 řídil v obci Č.
K. – N. V., nákladní motorové vozidlo zn. Volkswagen Transporter, v němž bez
povolení přepravoval 5 ks plastových pytlů s obsahem 30.691 g sušiny rostliny
konopí účinnosti THC 11,8 – 13,2 % a zjištěné báze 2994 g čistého THC, přičemž
konopí je jako omamná látka uvedena v příloze č. 3 a sušená drť konopí obsahuje
psychotropní látku tetrahydrokanabinol, která je uvedena v příloze č. 4
nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. V podrobnostech
popisu skutkového děje odkazuje Nejvyšší soud na výrokovou část rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem.
V rámci následného odvolacího řízení byl dne 21. 9. 2015 vyhlášen Vrchním
soudem v Praze rozsudek pod sp. zn. 11 To 62/2015, kterým byl – při nezměněném
výroku o vině – zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o vině a
obviněnému byl uložen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v
trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s dozorem, a dále mu byl podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku
uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu 10 let.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které
založil na důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
Dovolatel své podání opřel o dvě základní námitky, a to jednak, že z jeho
strany nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, a dále došlo k
závažnému pochybení, když jeho jednání bylo chybně podřazeno pod ustanovení §
283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Obviněnému nebyla prokázána jeho vina nade vší pochybnost, a bylo tak namístě
aplikovat zásadu in dubio pro reo. Své pochybnosti dovolatel vztáhl ke svému
vědomí o převáženém zboží a jeho skutečném obsahu. Jediným důkazem v tomto
směru byly prosté spekulace o racionálním jednání obviněného a přesvědčení
soudu, že každý musí vědět, jak je cítit marihuana. V daném směru poukázal na
závěry Nejvyššího soudu pod č. j. 5 Tdo 328/2012 ze dne 22. 3. 2012, které lze
vztáhnout také na projednávaný případ, neboť nebylo prokázáno, že by obviněný
věděl, jaké zboží převáží, stejně jako nebyl relevantně popsán úmysl spáchání
trestného činu.
I pokud by se dovolací soud neztotožnil s první z uvedených námitek, mohlo
jednáním obviněného dojít toliko k naplnění skutkové podstaty trestného činu
podle § 283 odst. 1, maximálně odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a nikoliv podle §
283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Bylo zajištěno celkem 32,060 kg, avšak ani
toto množství nelze – ve spojení s dalšími okolnostmi případu – podřadit pod
pojem „ve velkém rozsahu“, tím spíše, nebylo-li zjištěno skutečné množství THC.
Tento názor je podporován závěry velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu pod sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 ze dne 27. 2. 2013, podle něhož nelze
redukovat rozsah spáchání trestného činu jen na množství příslušné drogy. V
případě obviněného se tak mohlo jednat maximálně o „značný rozsah“. K tomu
dovolatel uvádí i další podpůrné okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a to, že
sušina se nacházela nikoliv ve faktickém držení obviněného, ale pouze ve
vozidle, tento s ní mohl nakládat maximálně několik hodin, tedy převážel ji v
autě, eventuelně přechovával drogu pro jiného, ale nevyrobil ji, ani nikomu
nedistribuoval. Nebylo prokázáno, že by na trestné činnosti obviněný finančně
profitoval. V jeho případě se mohlo jednat pouze o „kurýrní“ odměnu, která se
však pohybuje v řádech tisíců, maximálně desetitisíců. Rovněž druh drogy patří
mezi tzv. drogy lehké (méně škodlivé), což samo o sobě snižuje míru škodlivosti
a intenzitu hrozící újmy. Aniž by dovolatel chtěl takovou trestnou činnost
bagatelizovat, poukázal na procentuální (65 %) zastoupení české populace ve
věku 16–24 let, která má s takovou omamnou látkou zkušenosti, a je proto třeba
rozlišovat mezi distribucí tzv. tvrdých a měkkých drog, u nichž je společenská
škodlivost výrazně nižší.
Pro výše uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou
nižších soudů zrušil a věc přikázal – dle svého uvážení – soudu prvního či
druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého oprávnění
vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., a uvedl
následující. V počátku svého vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh
trestního řízení, jakož i obsah dovolání obviněného. Ač pak v dovolání obsažené
námitky považuje za relevantní k uplatněnému dovolacímu důvodu, současně uvedl,
že se s nimi neztotožňuje.
V prvém případě, tedy k námitce ve vztahu k subjektivní stránce zločinu, je
tato zčásti zaměřena skutkově, neboť obviněný uvedl, že její naplnění mu nebylo
prokázáno. Tímto postupem tedy zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění, na
nichž je závěr o subjektivní stránce jeho jednání založen. Státní zástupce je
však přesvědčen, že soudy řádně vyhodnotily provedené důkazy, z nichž vyplývá,
že obviněný musel vědět o povaze jím přepravované látky, s níž sám nedovoleně
nakládal. Státní zástupce se pak neztotožnil ani s výhradou náležitého
vyjádření subjektivní stránky, když odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné
trestní věci je zcela nepřípadný. V napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně
je výslovně uvedeno, že „obviněný řídil nákladní motorové vozidlo, …v němž bez
povolení a s vědomím, o jaký druh omamné a psychotropní látky se jedná,
přepravoval…“. Takový popis je z hlediska vyjádření subjektivní stránky zcela
postačující.
Pokud se jedná o námitku k naplnění znaku „ve velkém rozsahu“, obviněný hrubě
dezinterpretuje relevantní judikaturu. Uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 15 Tdo 1003/2012 považuje za zcela primární hledisko kvantitativní, tj.
celkové množství omamné látky a psychotropní látky, s níž pachatel nedovoleně
nakládal. Kritéria kvalitativní, jež obviněný staví do popředí, jsou naopak
ryze podpůrná a na významu nabývají v případě hraničních situací, kdy se
množství příslušné látky „dostatečně přiblížilo“ jednotlivým judikatorně
stanoveným kvantitativním hranicím rozsahu. Množství sušiny zajištěné v tomto
případě přesahovalo více než třikrát hranici velkého rozsahu, u THC pak téměř
třikrát.
Způsob, jakým obviněný nakládal s omamnou látkou, nelze redukovat na
skutečnost, zda tuto držel či ji převážel ve vozidle, neboť právě fakt, že
nakládal s významným množstvím takové látky, dokládá užití dodávkového vozidla
k transportu. Není podstatné, zda obviněný byl v postavení kurýra, neboť
varianty trestního jednání zahrnuté pod uvedenou skutkovou podstatu jsou v
zásadě rovnocenné. Tato skutečnost nalezla odraz v nižší výměře uloženého
trestu. Bez významu je též námitka o počtu osob, které (ne)byly distribucí
návykové látky dotčeny, neboť tato skutečnost nebyla závislá na vůli
obviněného. Pokud se jedná o finanční prospěch, lze souhlasit, že tento nebyl
obviněnému prokázán, ovšem opět nejde o skutečnost mající vliv na právní
posouzení jeho jednání, ale okolnost vážící se k úvahám o trestu. V neposlední
řadě, ač lze v obecné rovině akceptovat tvrzení o poněkud nižší míře
zdravotních rizik spojených se škodlivým zneužíváním marihuany ve srovnání s
jinými omamnými a psychotropními látkami, nelze na druhou stranu přehlédnout,
že trestná činnost tohoto druhu se značně rozmáhá a nejedná se tak o okolnost,
která by měla vyviňovat obviněného z aplikace kvalifikačního znaku „ve velkém
rozsahu“.
Vzhledem k uvedenému, jakož i k tomu, že shora uvedené námitky obviněný
uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů a tyto se s nimi adekvátně
vypořádaly, navrhl státní zástupce závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) primárně konstatuje, že
dovolání obviněného je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu podle §
265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za
předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně
proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň
upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních
vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud
není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů
druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší
soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích
důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je
tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen
tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s
provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý
proces. O to však v tomto případě nejde.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož
i Krajského soudu v Ústí nad Labem, a řízení jim předcházejících, to vše ve
světle uplatněného dovolacího důvodu, dospěl k následujícímu závěru. Obviněný
ve svém dovolání brojí proti dvěma skutečnostem, a to jednak neexistenci, resp.
nevyjádření subjektivní stránky protiprávního jednání, kterým byl uznán vinným,
a dále chybnému podřazení množství zajištěné omamné látky pod znak „ve velkém
rozsahu“. Nutno hned v počátku podotknout, že uvedenou argumentaci obviněný
prezentoval již v průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně a tyto se
danými otázkami zaobíraly v odůvodnění svých rozhodnutí (zejména Krajský soud v
Ústí nad Labem na str. 4–5 rozsudku, Vrchní soud v Praze na str. 4–6 rozsudku).
Jednání obviněného bylo podřazeno pod ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm.
c) tr. zákoníku, tedy, že neoprávněně pro jiného přechovával omamnou a
psychotropní látku a čin spáchal ve velkém rozsahu. Přechováváním je přitom
třeba rozumět držení omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího
omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, přičemž pachatel nemusí
mít takovou látku přímo u sebe, ale postačí, že ji má ve své moci. Na délce
doby přechovávání pro vymezení tohoto pojmu nezáleží, byť za adekvátní lze
považovat časový úsek alespoň několika hodin, tak aby bylo možno v jednání
pachatele identifikovat dispoziční moc na přechovávanou látku. Další aspekty
časového rámce pak lze již zohlednit jen při stanovení druhu trestu a jeho
výměry (blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo
115/2003).
Pokud obviněný namítá, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo
prokázat jeho zavinění, je třeba uvést, že taková argumentace nepodléhá
uplatněnému dovolacímu důvodu, když směřuje proti správnosti skutkových
zjištění a dovolatel se tak domáhá toliko jiného, pro něj příznivějšího
hodnocení důkazů. K takovému postupu však Nejvyšší soud oprávněn není. Oba
nižší soudy dostatečně rozvedly své závěry o zavinění obviněného, a to při
zachování veškerých procesních práv obviněného. V daném ohledu lze poukázat na
konstatování Vrchního soudu v Praze (str. str 3–5 rozsudku), kde – přes zmínění
určitých drobných procesních pochybení soudu prvního stupně – vymezil přesně
definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly
k závěru o úmyslném jednání obviněného. Nejvyšší soud se s názorem odvolacího
soudu kompletně ztotožňuje a pro stručnost na něj může odkázat. Pouze stručně
lze zrekapitulovat, že obviněný dle zjištění obou soudů svým jednáním
nevykazoval známky neobeznámenosti s převáženým nákladem. Jeho výpověď obsahuje
zřejmé nelogičnosti (zejména spolujízda s další osobou na dětskou narozeninovou
oslavu bez schopnosti konkretizovat údaje o osobách či místech), přítomnost
pytlů s rostlinou konopí pak byla ve vozidle patrná, ať již pro její objemové
množství, tak zápach. Ostatně daktyloskopickým zkoumáním byla manipulace
nejméně se dvěma pytli ze strany obviněného rovněž prokázána.
Z hlediska skutečnosti, že obviněný musel vědět o převozu pytlů
obsahujících omamnou látku, ať už vzhledem k jejímu množství, které bylo
uloženo ve vozidle v prostém zorném poli řidiče, jakož i pro zápach, či s
těmito dokonce manipuloval a takový převoz nelze považovat za jakkoliv nahodilý
a z časového hlediska bezvýznamný, lze uzavřít, že dané jednání je třeba
označit za vědomé (úmyslné) držení omamné látky, kterou pachatel měl ve své
faktické moci a s touto disponoval. Nižším soudům tak nelze ničeho vytknout,
pakliže subjektivní stránku jednání obviněného subsumovaly pod zákonné
ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jakožto úmysl eventuální.
Druhá z námitek obviněného směřuje k užití kvalifikačního znaku podřazeného
ustanovení § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy spáchání činu ve velkém
rozsahu. Problematika vymezující kvantitativní znak páchání drogové trestné
činnosti prošla v rámci soudní rozhodovací praxe dosti signifikantním vývojem,
který reagoval, a stále reaguje, na vyvíjející se sféru drogové delikvence.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná svou dosavadní judikaturu, kterou
ostatně zmiňuje i dovolatel, stejně jako státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství ve svém vyjádření, a odkaz na kterou je obsahem též obou
napadených rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
Předně je třeba konstatovat, že pro závěr o naplnění znaků spočívajících ve
spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve
velkém rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr.
zákoníku je východiskem určitý násobek takového množství látky, jehož hodnota
byla vymezena jako desetinásobek. Toto určení by se mělo odvíjet od násobku
množství účinné látky (drogy), přičemž jen v případě, když nelze zjistit přesné
množství účinné látky, např. byla-li omamná nebo psychotropní látka již
spotřebovaná jejími konzumenty, lze vycházet z celkového množství drogy, kterou
pachatel neoprávněně vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl atd. ve smyslu §
283 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou-li zde pochybnosti o tom, že pachatel vyrobil
nebo jinak nakládal s drogou v její obvyklé kvalitě. Určitý rozsah (větší,
značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy ovšem nelze redukovat jen na
množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak
nakládal ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se
uplatní i další okolnosti. Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i
tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný
(kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a
vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel
vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým
množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného
množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento
zákonný znak naplněn, když množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený
desetinásobek rozhodný pro daný rozsah. Množství drogy, kterou pachatel vyrobil
nebo s níž dále nakládal způsobem uvedeným v § 283 odst. 1 tr. zákoníku, je
však i nadále rozhodujícím hlediskem pro stanovení rozsahu spáchání tohoto
trestného činu. (blíže usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012).
Pokud se týká vymezení minimálního množství účinné látky – THC v případě
marihuany, byla pro množství „větší než malé“ stanovena hranice 1 g a
proporcionálně k tomu bylo určeno prahové množství „větší než malé“ na více než
10 g sušiny marihuany (konopí). V případě účinné látky THC tak množství
„velkého rozsahu“ představuje hodnota 1000 g, popř. u sušiny obsah 10.000 g
(blíže srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014,
sp. zn. Tpjn 301/2013).
V projednávaném případě došlo k zajištění 5 ks plastových pytlů s
obsahem 30.691 g sušiny konopí s účinností THC 11,8 – 13,2 % a zjištěné báze
2994 g čistého THC. Při podřazení daných hodnot výše uvedenému nazírání na
dotčenou omamnou látku je třeba konstatovat, že tato u obviněného přesáhla více
než trojnásobně hranici množství „velkého rozsahu“ pro účinnou látku, a téměř
trojnásobně tutéž hranici pro sušinu konopí. Znovu je nezbytné zdůraznit, že
kvantitativní kritérium je určujícím prvkem pro stanovení kvalifikačního znaku
skutkové podstaty, byť pochopitelně nelze odhlížet ani od dalších okolností
projednávaného případu. Tyto však hrají výraznější roli za situace, kdy dotčená
omamná látka se určité hranici zákonem vymezeného množství dostatečně přiblíží,
anebo naopak tuto jen nevýrazně přesáhne. Ani jedna z posledně uvedených
situací však neodpovídá projednávanému případu a námitkám dovolatele. Také jeho
argumentace stran délky nakládání s drogou, množství osob či finančního zisku,
který z trestné činnosti měl či mít mohl, je značně nepřiléhavá.
Formy páchání trestné činnosti vymezené v § 283 odst. 1 tr. zákoníku
jsou v zásadě rovnocenné, a z hlediska viny proto není podstatné, zda se
pachatel jednání dopouští v pozici např. výrobce, kurýra či distributora drogy.
Taková okolnost může najít odraz při úvahách soudu o druhu a výměře ukládané
sankce, k čemuž ostatně také došlo (str. 6 rozsudku Vrchního soudu v Praze).
Totéž je možné uvést k dalším prezentovaným námitkám, které nebylo možné
zohlednit při otázce viny obviněného, avšak nalezly náležitý odraz v uloženém
trestu odnětí svobody, který byl vyměřen na samé spodní hranici zákonné trestní
sazby a současně došlo k využití soudní moderace podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku při zařazení obviněného k výkonu trestu do věznice s dozorem.
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že ani argumentace směrem k povaze a
druhu omamné látky, kterou dovolatel označil (nutno říci správně) za tzv.
lehkou drogu, nemůže mít vliv na otázku právního posouzení skutku. Je zřejmé,
že její konzumace není z hlediska zdravotních rizik a závislosti natolik
škodlivá, jako je tomu u jiných drog (typicky heroin či pervitin), nicméně se
stále jedná o látku, která byla na základě shromažďování dlouhodobých poznatků
označena za drogu, jejíž zneužívání představuje natolik závažné nebezpečí, že
je třeba protiprávní činnost v tomto směru podřadit trestněprávnímu režimu, a
jak správně upozornil ve svém vyjádření státní zástupce, trestná činnost
spojená s takovým zneužíváním marihuany se v posledních letech značně rozmáhá a
představuje značně sociálně a zdravotně rizikový společenský jev. Také dovolací
soud již dříve opakovaně poukázal, že z hlediska České republiky drogovou
situaci nelze považovat za uspokojivou, neboť v některých oblastech vykazuje či
v dřívější době vykazovala dokonce rekordní hodnoty, kdy např. v roce 2012
prevalence (počet výskytů v dané populaci) užívání konopí (THC) mezi studenty
ve věku 15 až 16 let byla nejvyšší mezi všemi evropskými státy (42 % – viz
výroční zpráva Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogovou závislost
o stavu drogové problematiky v Evropě za rok 2012), (blíže opět stanovisko
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013).
Pro veškeré výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
Vrchní soud v Praze, coby soud odvolací, jakož i Krajský soud v Ústí nad Labem,
jako soud nalézací, zvolily v případě obviněného při řádném posouzení všech
klíčových okolností případu odpovídající právní kvalifikaci a rovněž tak
uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se
závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud
prvého stupně. Z tohoto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi
neshledal žádný rozpor, který by mu umožnil do skutkových zjištění jakkoliv
zasáhnout. Ačkoliv tedy v případě obviněného byl dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. vyargumentován adekvátními námitkami podřaditelnými pod
příslušné ustanovení, Nejvyšší soud tyto námitky považuje za zjevně
neopodstatněné a dovolání obviněného proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. O odmítnutí dovolání pak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.