11 Tvo 1/2026-36933
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 stížnost
obžalovaného M. P., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha – Pankrác,
proti výroku pod bodem II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2025,
sp. zn. 3 To 72/2025, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného M. P.
zamítá.
1. Vrchní soud v Praze rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 15. 12.
2025 usnesením č. j. 3 To 72/2025-36918 tak, že pod bodem I. podle § 148 odst.
1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost obžalovaného M. P. podanou proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36452, jímž bylo
podle § 72 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o ponechání jmenovaného ve vazbě z důvodů
uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Výrokem pod bodem II. vrchní soud současně
rozhodl podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario, že vazbu obžalovaného
nelze nahradit dohledem probačního úředníka.
2. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný M. P.
(dále také jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel“) téhož dne stížnost, kterou
následně odůvodnil písemným podáním ze dne 29. 12. 2025 a kterou předmětné
rozhodnutí napadl ve výroku pod bodem II. Jako hlavní důvod své stížnosti
označil skutečnost, že vrchní soud posoudil možnost nahrazení vazby mírnějším
zákonným opatřením toliko formálně, přičemž v odůvodnění svého usnesení se
dostatečně nezabýval možností využití institutu dohledu probačního úředníka ve
smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s elektronickou kontrolou
obžalovaného podle § 73 odst. 4 tr. ř. Vrchní soud se omezil toliko na
konstatování, že dohled probačního úředníka není dostatečný, aniž by však řádně
objasnil, z jakého důvodu by kombinace dohledu a elektronické kontroly za
současného stavu nebyla v případě osoby stěžovatele schopna nahradit důvody
vazby útěkové a předstižné.
3. Podle mínění stěžovatele je elektronickou kontrolou možné vyloučit
riziko jeho případného útěku či skrývání se na neznámém místě, čímž je v zásadě
vyloučeno i opakování trestné činnosti, za kterou byl v dané věci již
nepravomocně odsouzen. Navíc kombinace dohledu probačního úředníka a
elektronické kontroly představuje nejpřísnější možnou alternativu k vazbě,
neboť elektronická kontrola umožňuje nepřetržitý monitoring pohybu obžalované
osoby a současný dohled probačního úředníka zajišťuje pravidelný osobní
kontakt, kontrolu plnění stanovených povinností i možnost okamžité reakce na
případné porušení nastaveného režimu nahrazujícího vazbu. Přestože je předmětné
spojení obou zákonných opatření judikaturou považováno za vysoce efektivní
nástroj k eliminaci obav souvisejících s existencí jakéhokoli vazebního důvodu,
vrchní soud tuto možnost odmítl, načež se zabýval toliko hodnocením
charakterových rysů obžalovaného, čímž své rozhodnutí zatížil vadou
nepřezkoumatelnosti.
4. Závěrem stěžovatel konstatoval, že vazba představuje nejzávažnější
zásah do osobní svobody, a proto může být použita pouze tehdy, pokud žádné jiné
opatření není schopno zajistit dosažení účelu trestního řízení. V daném případě
však soud neprokázal, že by kombinace probačního dohledu a elektronické
kontroly byla u obžalovaného neúčinná, čímž porušil zásadu proporcionality a
subsidiarity vazby podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
5. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud výrok
pod bodem II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025,
č. j. 3 To 72/2025-36918, zrušil a sám rozhodl o nahrazení vazby dohledem
probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. za současného výkonu
elektronické kontroly podle § 73 odst. 4 tr. ř., případně obžalovanému uložil
další vhodná omezení podle § 73 odst. 1 tr. ř., která ve věci shledá
potřebnými.
6. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti podané
obžalovaným M. P. přezkoumal správnost napadeného výroku (uvedeného pod bodem
II.) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 3 To
72/2025-36918, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že
obžalovaným podaná stížnost není důvodná.
7. Úvodem je namístě předeslat, že obžalovaný M. P. je v dané trestní
věci stíhán pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i ze spáchání zločinu
účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr.
zákoníku, kterého se měl v podstatě dopustit tím, že:
nejméně v období od 29. 1. 2022 do 22. 12. 2022 ve 492 prokázaných skutcích
působil v rámci zločinecké struktury (s vnitřní organizační strukturou a
rozdělenými funkcemi a dělbou činnosti) v postavení tzv. navolávajícího, který
pod různými falešnými jmény opakovaně prováděl podvodné telefonáty jako
fiktivní bankéř i jako fiktivní policista z tzv. call center z různých míst,
která se nacházela na Ukrajině, společně se sedmi dalšími osobami, které jsou
na území České republiky samostatně trestně stíhány, cíleně telefonicky
kontaktoval poškozené a za užití legendy, že je z různých smyšlených důvodů
třeba neprodleně zabezpečit jejich úspory na bankovních účtech nebo zabezpečit
samotné bankovní účty před neoprávněným přístupem, a to tak, že poškozené
záměrně instruoval k zasílání jejich finančních prostředků řádově ve výši
desítek až stovek tisíc korun českých – zpočátku bezhotovostně na účet, posléze
i nákupem kryptoměny bitcoin za předem vybranou hotovost za užití pachateli
zaslaných QR kódů anonymních bitcoinových peněženek,
přičemž na stíhané trestné činnosti se podílel společně s dalšími osobami v
rámci organizované zločinecké skupiny za vzájemné a soustavné kooperace v
jednom call centru, do kterého docházeli každý všední den zpravidla v době od
09:00 hod. do 17:00 hod., kdy si poškozené vybírali ze zasílaných seznamů osob,
telefonáty si rozdělovali podle své časové vytíženosti a svých schopností a
možností, a to vše za účelem dosažení vlastního obohacení, v důsledku čehož měl
způsobit škodu velkého rozsahu, konkrétně škodu ve výši 136.888.530 Kč, a
současně se pokusil způsobit další škodu ve výši 41.517.997 Kč.
8. V důsledku toho byl obžalovaný M. P. rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36503, podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti a půl let, pro
jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále k trestu
propadnutí věci a trestu propadnutí náhradní hodnoty. Současně mu byla soudem
prvního stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě vzniklé
škody. Stejným rozsudkem městského soudu byli odsouzeni rovněž spoluobžalovaní
R. P. a D. R. Předmětný rozsudek Městského soudu v Praze však doposud nenabyl
právní moci, neboť ve věci byly podány řádné opravné prostředky, o kterých do
současné doby (tj. do okamžiku vydání tohoto usnesení Nejvyššího soudu) nebylo
rozhodnuto odvolacím soudem, když spisový materiál dosud ani nebyl Vrchnímu
soudu v Praze za tímto účelem předložen.
9. O trvání vazby stěžovatele naposledy rozhodoval Městský soud v Praze
usnesením ze dne 10. 9. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36452, jímž podle § 72 odst. 1
tr. ř. rozhodl o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c)
tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí podal obžalovaný řádně a včas stížnost, o které
Vrchní soud v Praze rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 15. 12. 2025 pod
č. j. 3 To 72/2025-36918 tak, že stížnost obžalovaného podle § 148 odst. 1
písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl (výrokem pod bodem I.). Jelikož
obžalovaný až u tohoto vazebního zasedání konaného před soudem druhého stupně
navrhl nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, případně spojeným s
dalšími v úvahu přicházejícími opatřeními, vyhodnotil Vrchní soud v Praze tento
návrh jako novou skutečnost (nové podání stěžovatele), o které tak sám rozhodl
jako soud prvního stupně s tím, že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a
contrario nelze vazbu obžalovaného nahradit dohledem probačního úředníka (výrok
pod bodem II.). V návaznosti na tuto skutečnost podal obžalovaný do výroku
uvedeného pod bodem II. citovaného usnesení vrchního soudu ještě téhož dne
prostřednictvím svého obhájce písemnou stížnost, jejíž obsah byl rekapitulován
výše.
10. Nejvyšší soud se po prostudování připojeného spisového materiálu s
výrokem uvedeným pod bodem II. napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze
ztotožnil, neboť dospěl k totožnému závěru, tedy že vazbu obžalovaného M. P.
nelze s přihlédnutím k okolnostem dané věci, osobním poměrům stěžovatele, jakož
i aktuálnímu vývoji trestního řízení nahradit dohledem probačního úředníka, a
to ani v kombinaci s výkonem elektronické kontroly umožňující detekci pohybu
obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř. Zároveň stížnostní soud deklaruje,
že obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu zcela odpovídá
požadavkům vyplývajícím z § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř., pročež jeho závěrům
nelze ničeho relevantně vytknout.
11. V projednávané věci je předně namístě konstatovat, že vazební důvody
uvedené v § 67 písm. a), c) tr. ř. na straně obžalovaného poté, co byl dosud
nepravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze nikterak nepolevily, a
to ani přes dosavadní délku vazebního řízení. Naopak byly umocněny právě
vyhlášeným (byť dosud nepravomocným) odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 10 T 3/2024-36503, jímž byl jmenovaný
obžalovaný uznán vinným jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4
písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a současně zločinem účasti na
organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, za
což mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr.
zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen (vedle trestu propadnutí věci a
propadnutí náhradní hodnoty) úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti a
půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Za této
situace Vrchní soud v Praze oprávněně konstatoval faktickou nemožnost náhrady
vazby dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř., ve
vztahu k němuž je posuzována především povaha projednávaného případu a osoba
obžalovaného.
12. V daných souvislostech je klíčové, že zákonné instituty uvedené v §
73 a v § 73a tr. ř. (tedy i stěžovatelem navrhovaný dohled probačního úředníka)
vždy nahrazují další výkon vazby. Z tohoto důvodu musí disponovat způsobilostí
náhrady adekvátní, to znamená náhrady, která svojí silou vyvažuje existenci
vazebních důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř., s předpokladem, že
takovým opatřením bude vždy docíleno účelu vazby [tedy v případě důvodu vazby
útěkové ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. zajištění osoby obžalovaného pro další
fáze probíhajícího trestního stíhání a v případě důvodu vazby předstižné ve
smyslu § 67 písm. c) tr. ř. předejití dokonání či dalšího/opakovaného páchání
trestné činnosti osobou obžalovaného]. Přijetí zákonných opatření uvedených v §
73 odst. 1 a § 73a tr. ř. je však třeba považovat vždy za postup striktně
fakultativní, nikoli obligatorní. Bude tedy vždy a výhradně záležet na úvaze
soudu rozhodujícího o vazbě, zda takové opatření, popř. kombinaci vícero
opatření, vyhodnotí jako dostačující k tomu, aby jeho uložením byly vyváženy
vazební důvody, které jím byly na straně obžalovaného shledány za stále
existující. Takovou sílu obžalovaným nabízeného opatření v podobě dohledu
probačního úředníka doplněného o výkon elektronické kontroly umožňující detekci
pohybu obžalovaného však Vrchní soud v Praze v nyní projednávané věci oprávněně
neshledal.
13. V této souvislosti nelze přehlížet, že obžalovaný je osobou trestně
stíhanou pro dlouhodobou, velmi závažnou a promyšleně páchanou trestnou činnost
vedenou snahou získat neoprávněný finanční profit na úkor poškozených (a to
nejen ve vztahu k likvidnímu zůstatku na jejich bankovních účtech, ale i díky
jejich dalšímu zadlužování). Trestné činnosti, pro kterou již byl – byť
nepravomocně – odsouzen, se měl dopouštět bez ohledu na osudy trestnou činností
zasažených osob (které se navíc zpravidla nacházely v seniorském věku), přičemž
opakovanou a dlouhodobou trestnou činností si na jejich úkor opatřoval finanční
prostředky za účelem trvalého zajištění vlastního vysokého životního standardu.
14. Vyjma vysoké společenské škodlivosti a typové závažnosti jednání,
jímž byl obžalovaný nepravomocně uznán vinným, je nutné akcentovat, že ani sám
o sobě z pohledu dosavadního způsobu vedení svého života neskýtá dostatečné
záruky stran možného nahrazení vazby dohledem probačního úředníka (popř. v
kombinaci s jinými opatřeními uvedenými v § 73 a § 73a tr. ř.), neboť finanční
prostředky pro svoji obživu si velmi často opatřoval jakýmikoli, nikoli však
řádnými způsoby (když v minulosti se např. nechal finančně vydržovat od své
rodiny, přestože se jedná o pětadvacetiletého zdravého muže, vyučeného v oboru
zedník a obkladač, což je na trhu práce vysoce žádaný a nedostatkový obor).
Ostatně i před svým zadržením obžalovaný nevykazoval žádné finanční příjmy,
tzn. že nejen že nebyl zaměstnán, ale nebyl ani veden na Úřadu práce jako
uchazeč o zaměstnání. Jasným dokladem jeho zcela nezodpovědného přístupu k
plnění jeho základních povinností konvenujících s vedením řádného života je
mimo jiné i skutečnost, že uzavřel se společností Moneta Money Bank smlouvu o
úvěru na částku přesahující 200.000 Kč. Tímto krokem na svoji osobu vzal
finanční závazek, který však spláceli jeho rodiče a přítelkyně. Stran jeho
osobních poměrů nelze přehlédnout ani jeho místní neukotvenost, neboť před svým
vzetím do vazby nebyl nikterak (dlouhodobě či vážným způsobem) vázán ke
konkrétnímu místu bydliště, k zaměstnání či k majetku.
15. Za této situace Vrchní soud v Praze oprávněně vyhodnotil návrh
obžalovaného na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka za zcela
nedostatečný, neboť jeho uložením by v žádném ohledu nedošlo k zajištění účelu
vazby – tedy k zajištění dosažitelnosti osoby obžalovaného pro orgány činné v
trestním řízení pro další fáze probíhajícího trestního stíhání, včetně
případného výkonu reálně hrozícího trestu odnětí svobody, stejně jako k
zabránění obžalovanému v opakovaném páchaní trestné činnosti.
16. Jelikož instalace monitorovacího elektronického zařízení
umožňujícího detekci pohybu obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř.
představuje jednou z možných forem faktické realizace dohledu nad osobou
obžalovaného, nikoli samostatný zákonný institut ve smyslu § 73 odst. 1 a § 73a
tr. ř., jímž je možné v případě existence některého z důvodů vazby uvedených v
§ 67 písm. a) nebo písm. c) tr. ř. nahradit vazbu obžalovaného, vrchní soud
zcela správně jeho možnou instalaci nezvažoval a rovněž v odůvodnění napadeného
rozhodnutí ji nikterak blíže nerozebíral. Využití elektronického kontrolního
systému je totiž vždy podmíněno primárním nahrazením vazby některým ze
zákonných opatření uvedených v taxativním výčtu § 73 odst. 1 a § 73a tr. ř.
Pakliže soud v rámci svého posouzení dospěl k odůvodněnému závěru, že v jím
posuzovaném případě nelze setrvání obžalovaného ve vazbě nahradit žádným ze
zákonem nabízených alternativních opatření uvedených § 73 odst. 1 a § 73a tr.
ř. [tzn. zárukou zájmového sdružení občanů, zárukou důvěryhodné osoby, písemným
slibem obžalovaného, dohledem probačního úředníka, kterýmkoli z předběžných
opatření uvedených v § 88c tr. ř. nebo peněžitou zárukou], pak je zcela zřejmé,
že účelu vazby nelze dosáhnout ani vzájemnou kombinací těchto opatření, popř.
jejich doplněním o další fakultativní povinnosti či omezení v podobě jednak
povinnosti obžalovaného zdržovat se po dobu výkonu probačního dohledu ve
stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části ve smyslu § 73 odst.
3 tr. ř., dále povinnosti podrobit se (v souvislosti s nahrazením vazby
některým z opatření uvedených v § 73 odst. 1 tr. ř.) výkonu elektronické
kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s touto náhradou
prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu
obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 4 tr. ř. či omezení spočívajícího v zákazu
vycestování do zahraničí ve smyslu § 73 odst. 5 tr. ř.
17. Pokud v této souvislosti stěžovatel namítl, že „kombinace obou
opatření (míněno probačního dohledu a výkonu elektronické kontroly) je
judikaturou považována za vysoce efektivní nástroj k eliminaci všech vazebních
důvodů“, Nejvyšší soud k této námitce pouze stručně uvádí, že ani tato sestava
zákonných opatření v žádném ohledu nezaručuje, že by účelu vazby bylo možné
dosáhnout jinak, než výkonem vazby ve vězeňském zařízení. Jak bylo již
konstatováno výše, obžalovaný M. P. je z pohledu dosavadního způsobu vedení
svého života osobou krajně nezodpovědnou a nespolehlivou, sociálně apatickou
(zvláště k lidem vyššího věku s více či méně sníženou mírou ostražitosti),
místně neukotvenou, zjevně tendující k páchání závažné trestné činnosti
majetkového charakteru, kterou navíc páchal v rámci organizované zločinecké
skupiny (v níž byl aktivní nikoli jako prostý člen, ale jako vedoucí
představitel). Vzhledem k těmto okolnostem tak nejsou dány dostatečné
objektivní záruky proto, aby bylo v případě jeho osoby účelu vazby dosaženo
jiným, méně invazivním způsobem, včetně dohledu probačního úředníka nad jeho
osobou v případné kombinaci s využitím elektronického kontrolního systému
umožňujícího detekci jeho pohybu.
18. Stran nepravomocného odsouzení obžalovaného M. P. Nejvyšší soud pro
úplnost odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých
rozhodnutí již dříve vyslovil právní názor, že i nepravomocně uložený
nepodmíněný trest odnětí svobody může ve smyslu důvodů vazby útěkové znamenat
konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obžalované osoby. V této
situaci je totiž hrozba útěku značně zesílena, a to právě nepravomocným
uložením trestu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp.
zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení
ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn.
III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody
odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku obžalované osoby přitom Ústavní
soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn.
III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp.
zn. II. ÚS 3/03), zatímco v nyní projednávané věci byl obžalovanému
nepravomocně uložen dokonce trest odnětí svobody ve výměře jedenácti a půl let.
19. Vyjma toho v situaci, kdy je obžalovaná osoba soudem prvního stupně
již nepravomocně odsouzena k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se
povaha omezení osobní svobody zásadně mění. Již se totiž nejedná o vazbu v
pravém slova smyslu, ale o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným
soudem, kterak plyne mimo jiné i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené
na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např.
rozhodnutí ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož
i Ústavního soudu (srov. nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Již
jen na základě těchto judikatorních závěrů tak nebylo možné stížnosti
obžalovaného M. P. v nyní posuzované věci vyhovět.
20. Lze tedy shrnout, že obava pramenící z trvání obou vazebních důvodů
ve smyslu § 67 písm. a), c) tr. ř. byla v době rozhodování vrchního soudu stále
natolik silná a závažná, že ani s ohledem na okolnosti případu a osobu
obžalovaného (včetně doby, kterou doposud v dané věci strávil ve vazbě) nebyly
předmětné vazební důvody oslabeny natolik, že by bylo možné akceptovat
nahrazení vazby některým z alternativních institutů uvedených v § 73 a § 73a
tr. ř., konkrétně dohledem probačního úředníka či kombinací tohoto institutu s
jakýmkoli jiným opatřením uvedeným v § 73 odst. 1 tr. ř., popř. v kombinaci
elektronickým kontrolním systémem umožňujícím detekci pohybu obžalovaného ve
smyslu § 73 odst. 4 tr. ř.
21. Nejvyšší soud tedy vyhodnotil závěry, které vrchní soud vedly k
vydání napadeného usnesení, jako přesvědčivé, správné, logicky odůvodněné a
odpovídající všem v dané věci relevantně zjištěným okolnostem. Za tohoto stavu
byla stížnost obžalovaného M. P. podaná proti výroku uvedenému pod bodem II.
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2025, č. j. 3 To 72/2025-36918,
v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu