11 Tvo 12/2024-5588
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 stížnost odsouzeného T. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2024, č. j. 11 To 9/2024-5579, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost odsouzeného T. V. zamítá.
1. Vrchní soud v Praze v rámci veřejného zasedání konaného dne 3. 6. 2024 rozhodl usnesením pod č. j. 11 To 9/2024-5579 o zamítnutí žádosti dříve obviněného (nyní již odsouzeného) T. V. (dále též jen „odsouzený“) o propuštění z vazby na svobodu podle § 71a tr. ř., neboť u jeho osoby i nadále trval důvod vazby uvedený v § 67 písm. c) tr. ř. V rámci téhož veřejného zasedání Vrchní soud v Praze následně meritorně rozhodl o vině a trestu odsouzeného V., když konstatoval, že jím podané odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2023, č. j. 4 T 3/2023-5255, se podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítá.
2. V důsledku shora uvedeného usnesení odvolacího soudu nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2023 č. j. 4 T 3/2023-5255, kterým byl T. V. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byly uloženy podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest (a to v celkové výši 1.500.000 Kč, rozdělený do padesáti denních sazeb ve výši 30.000 Kč). Krajský soud současně rozhodl podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věci.
3. Pro úplnost je vhodné doplnit, že citovaným rozsudkem krajského soudu bylo v dané trestní věci rozhodnuto o vině i dalších šesti spoluobviněných osob, konkrétně D. B., M. P., V. H., R. Č., Š. S. a D. Č.
4. Nyní již pravomocně odsouzený T. V. se projednávané trestné činnosti dopustil (zkráceně vyjádřeno) tím, že v období od měsíce května roku 2021 do počátku měsíce února roku 2022 bez zákonného povolení v rámci organizované součinnosti společně s výše uvedenými spoluobviněnými osobami intenzivně opatřoval, přechovával a rozsáhle distribuoval vysoké množství marihuany, přičemž v této skupině zastával vedoucí úlohu.
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze o zamítnutí žádosti jmenovaného o propuštění z vazby na svobodu podal odsouzený T. V. dne 3. 6. 2024 přímo do protokolu o veřejném zasedání stížnost (č. l. 5568). Vzhledem k následujícímu rozhodnutí vrchního soudu o jím podaném odvolání, na základě něhož nabyl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k jeho osobě právní moci bez jakýchkoli zásahů ze strany odvolacího soudu (č. l. 5571), byl dne 11. 6. 2024 dotázán obhájce odsouzeného V., zda jeho klient i nadále setrvává na svém požadavku na projednání předmětné stížnosti. V reakci na to obhájce jmenovaného sdělil, že odsouzený V. na projednání své stížnosti i nadále trvá (č. l. 5582), pročež byla dne 17. 6. 2024 stížnost tohoto odsouzeného společně s příslušným spisovým materiálem předložena Nejvyššímu soudu.
6. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu odsouzeným T. V. podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2024, č. j. 11 To 9/2024-5579, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odsouzeným podaná stížnost není důvodná.
7. V přiloženém spisovém materiálu Nejvyšší soud nejprve dohledal, že Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2024 rozhodl, že nyní již odsouzený T. V. se podle § 72 odst. 1, 3 tr. ř. ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. ř. (č. l. 5355). Proti tomuto usnesení podal odsouzený stížnost ze dne 26. 2. 2024, kterou Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 19. 3. 2024, č. j. 11 Tvo 7/2024-5280, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
8. Následně odsouzený T. V. podal žádost ze dne 6. 5. 2024, (č. l. 5516 a násl.), následně doplněnou dne 23. 5. 2024 (č. l. 5534 a násl.), o okamžité propuštění z vazby v důsledku údajně nezákonného zadržování jeho osoby na základě „ex tunc“ neplatného rozhodnutí soudu Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 11 To 107/2023-5241. Podstatou této jeho žádosti byla námitka porušení procesních práv odsouzeného ve stížnostním řízení, neboť soud projednávající tento případ se jej výslovně nedotázal, zda chce být před rozhodnutím o stížnosti slyšen ve vazebním zasedání. V této souvislosti odsouzený namítl, že osobní slyšení své osoby nikdy expressis verbis neodmítl, dosud se každého vazebního zasedání osobně účastnil, vrchní soud jej však nepoučil o jeho právech a neposkytl mu plnou možnost jejich uplatnění.
9. Vrchní soud v Praze však žádost odsouzeného svým usnesením ze dne 3. 6. 2024, č. j. 11 To 9/2024-5579, oprávněně zamítl, neboť ve shodě se závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva konstatoval, že z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nelze dovodit nezadatelné právo obviněného zúčastnit se řízení před soudem (v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání ve smyslu respektování záruk spravedlivého procesu zakotveného v čl. 6 Úmluvy) a s ním související povinnost jeho fyzické účasti ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (vyjma prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy).
10. V této souvislosti vrchní soud přiléhavě konstatoval, že nyní již odsouzený jej o konání vazebního zasedání v rámci projednání jím podané stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2023, č. j. 4 T 3/2023-5197, výslovně nepožádal, pročež nebyl povinen se jej (prostřednictvím Vazební věznice Plzeň) dotazovat, zda žádá o eskortu a následné slyšení v rámci vazebního zasedání. Z tohoto důvodu vrchní soud neměl povinnost konat vazební zasedání a pokud rozhodl o stížnosti odsouzeného v neveřejném zasedání, učinil tak v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 343/19, a ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1466/19). Vyjma toho tvrzení odsouzeného, že se dosud účastnil každého vazebního zasedání, bylo shledáno nepravdivým, neboť rozhodování o vazbě ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 11 To 9/2024) proběhlo u Vrchního soudu v Praze v tzv. neveřejném zasedání, když obviněný V. k dotazu předsedkyně senátu písemně sdělil, že nechce být slyšen před rozhodováním soudu o jeho vazbě a eskortován k vazebnímu zasedání (č. l. 5351).
11. Stran důvodů trvání vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že odsouzený byl ke dni 27. 6. 2024, tedy ke dni konání neveřejného zasedání o jím podané stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2024, č. j. 11 To 9/2024-5579, již pravomocně odsouzen za jednání, kterým naplnil zákonné znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Samotné jednání odsouzeného přitom spočívalo nikoli v ojedinělém, nýbrž v dlouhodobém, velmi rozsáhlém, organizovaně prováděném a ziskuchtivou pohnutkou vedeném neoprávněném nakládání s konopnou sušinou obsahující psychotropní (psychoaktivní) látku delta-9-tetrahydrokanabinol. Současně nebylo možné přehlédnout, že neoprávněná distribuce předmětné psychotropní látky je z hlediska finančního profitu velmi výnosná, což pro odsouzeného beze sporu představovalo silnou motivaci pro opětovné páchání předmětného protiprávního jednání. V této souvislosti nebylo možné pominout ani skutečnost, že odsouzený byl mezi lety 2002 a 2018 celkem osmkrát soudně trestán (mimo jiné i pro majetkovou a násilnou trestnou činnost). Z výše uvedených důvodů byla tedy obava odvolacího soudu z opakování druhově shodné (tj. drogové) trestné činnosti ze strany odsouzeného jednoznačně oprávněná.
12. Jelikož Vrchní soud v Praze důvody vedoucí k ponechání osoby nyní již odsouzeného ve vazbě přesvědčivě a logicky správně posoudil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej vedly k jeho závěrům, mohl se Nejvyšší soud s jeho výše uvedenými argumenty plně ztotožnit a na tyto zcela odkázat. Obsah odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí vrchního soudu současně odpovídá zákonným požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř. Jelikož intenzita předstižného vazebního důvodu byla v případě odsouzeného T. V. v době rozhodování vrchního soudu o jím podané žádosti o propuštění z vazby na svobodu stále mimořádně vysoká, nebylo ani hypoteticky možné dosáhnout sledovaného cíle, tedy předejití dalšímu případnému páchání trestné činnosti ze strany odsouzeného, jinými prostředky či opatřeními ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. Za tohoto stavu tak nelze prezentovaným závěrům vrchního soudu ničeho relevantně vytknout.
13. Současně nelze přehlédnout, že výše uvedené skutečnosti již nebyly ke dni konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu o odsouzeným podané stížnosti aktuální, neboť – jak již bylo uvedeno shora – rozsudkem Vrchního soudu v Praze, vyhlášeným dne 3. 6. 2024 pod sp. zn. 11 To 9/2024, nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2023, č. j. 4 T 3/2023-5255, kterým byl T. V. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, včetně souběžně uloženého peněžitého trestu a trestu propadnutí věci. S ohledem na skutečnost, že výrok o uložení nepodmíněného trestu se tak stal ve vztahu k osobě odsouzeného V., který byl v té době stíhán vazebně, pravomocným a vykonatelným citovaným rozhodnutím odvolacího soudu, byl odsouzenému přímo předsedkyní senátu odvolacího soudu postupem podle § 321 odst. 1 tr. ř. nařízen jeho výkon, tzn. že v době konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu se T. V. již nenacházel ve vazbě, nýbrž ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v nyní posuzované věci pravomocně uložen.
14. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem tak byla stížnost nyní již pravomocně odsouzeného T. V. v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2024 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu