11 Tvo 12/2025-
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2025 stížnost státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025, v trestní věci obžalovaného O. R., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha – Pankrác, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2024, a rozhodl t a k t o :
Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025, a to pouze ve výroku pod písmenem B) bod I. až IV., tedy pouze v té části, v níž bylo rozhodováno o vazbě ve vztahu k osobě obžalovaného O. R., a nově se rozhoduje takto:
Podle § 72 odst. 1, 4 tr. ř. se obžalovaný O. R., ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.
Podle § 71a tr. ř. a contrario se žádost obžalovaného o propuštění z vazby zamítá.
Podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario se nepřijímá písemný slib obžalovaného.
Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka nad osobou obžalovaného.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 T 1/2024, byl obžalovaný O. R. (dále též jen „obžalovaný“) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku městským soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku městského soudu.
2. Výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl v zákonné lhůtě napaden ve výroku o vině i trestu odvoláním obžalovaného, jakož i odvoláním státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaným v neprospěch obžalovaného do výroku o vině i trestu. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“ nebo „odvolací soud“) svým rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 T 1/2024, a to tak, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 T 1/2024, z podnětu odvolání všech výše uvedených osob podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d) a písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně osoby obžalovaného R. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. pak Vrchní soud v Praze danou trestní věc ohledně tohoto obžalovaného vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
3. Následně Vrchní soud v Praze rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 12. 5. 2025 usnesením, sp. zn. 11 To 3/2025, pod bodem B) I. tak, že se obžalovaný O. R. podle § 71a tr. ř. propouští z vazby na svobodu. Současně vrchní soud pod bodem B) II. citovaného usnesení podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. v náhradu důvodů vazby ve smyslu § 67 písm. a), c) tr. ř. přijal písemný slib obžalovaného a pod bodem B) III. nad obžalovaným podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. stanovil dohled probačního úředníka. Pod bodem B) IV. vrchní soud podle § 73 odst. 5 tr. ř. obžalovanému uložil omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Nad rámec výše uvedeného je vhodné doplnit, že pod bodem A) citovaného usnesení vrchní soud rozhodl o tom, že se spoluobžalovaný V. D. D. podle § 72 odst. 1, 3 tr. ř. ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.
4. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal bezprostředně po jeho vyhlášení v rámci vazebního zasedání konaného dne 12. 5. 2025 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen „státní zástupce“ nebo „stěžovatel“) stížnost směřující do výroku pod bodem B), kterou následně odůvodnil ve svém písemném podání ze dne 27. 5. 2025 (byť v textu je uveden nesprávný rok 2024, ze záznamu o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že písemné odůvodnění stížnosti bylo odesláno dne 28. 5. 2025).
5. Státní zástupce v odůvodnění podané stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry vrchního soudu, že oba vazební důvody ve smyslu ustanovení § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. u obžalovaného O. R. trvají i nadále. Neztotožňuje se však již s názorem vrchního soudu v tom směru, že by došlo k takovému jejich oslabení, které by odůvodňovalo propuštění obžalovaného z vazby a zajištění účelu vazby pomocí alternativních institutů. K vazebnímu důvodu ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. státní zástupce konkrétně rozvedl, že obžalovaný může kdykoliv a fakticky i bez dokladu vycestovat do svého domovského státu, kde jeho vydání zpět do České republiky není možné.
Obžalovaný je přitom podanou obžalobou viněn z toho, že se podílel na předávce 54 ks plastových dóz tablet Efedrina Arena, obsahujících pseudoefedrin, ze kterého by bylo možno vyrobit 2.386,26 g metamfetaminu, tedy celkem 7.158,78 g metamfetaminu, což i přes poměrně krátkou dobu páchání více než čtrnáctkrát přesahuje hranici velkého rozsahu, a dále se podílel na jejich distribuci, navíc s vědomím, že byly dovezeny z Polské republiky. Toto jednání obžalovaného je podle stěžovatele prokazováno celou řadou důkazů a v podané obžalobě bylo právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku, za nějž je obžalovaný ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od deseti do osmnácti let. Sám odvolací soud pak podle stěžovatele připouští, že důvodné podezření vůči obžalovanému stále existuje, byť se soud prvního stupně řádně nevypořádal se všemi skutkovými okolnostmi. Státní zástupce přitom zdůrazňuje, že byť se ve své judikatuře vztahující se k odůvodněnosti útěkové vazby při hrozbě vysokého trestu Ústavní soud vyslovuje, že se k době ve vazbě již strávené má přihlížet, nelze tento přístup zautomatizovat a při každém přezkoumávání důvodů vazby od hrozícího trestu odečítat dobu ve vazbě již strávenou, neboť touto argumentací by ad absurdum docházelo k tomu, že by vazební důvody existovaly pouze na počátku trestního řízení, zatímco v jeho průběhu by museli být obvinění, kteří by byli drženi ve vazbě z tohoto vazebního důvodu, zákonitě propouštěni.
6. K vazebnímu důvodu ve smyslu ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že důvody vazby předstižné podle jeho mínění nikterak oslabeny nejsou. Obžalovaný byl totiž již třikrát soudně trestán, což se zcela minulo výchovným účinkem a trestnou činnost páchal ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení. Obžalovaný je sice osobou samostatně výdělečně činnou, avšak v letech 2017 až 2021 vykázal pouze velmi podprůměrný zisk ve výši pouhých cca 164.000 Kč. Za rok 2022 pak obžalovaný nepodal daňové přiznání vůbec, bylo na něj vedeno pět exekucí a jeho vykázaný legální způsob obživy je tak podle stěžovatele navýsost pochybný. Podle stěžovatele je zároveň obžalovaný motivován si na své živobytí přivydělávat drogovou trestnou činností, ježto byť má v rámci výkonu vazby přístup k drogám logicky minimálně omezen, ne-li zamezen, před svým zadržením pravidelně užíval půl gramu pervitinu jedenkrát až třikrát denně. Nadto podle státního zástupce obžalovaný na svou trestnou činnost nemá dostatečný náhled a svoji vinu popírá. Stále tedy panuje důvodná obava, že svoji trestnou činnost bude opakovat. Pokud jde o jeho vztah k dětem žijícím na území České republiky, lze podle státního zástupce uvést, že během páchání trestné činnosti si byl vědom, že má nezletilé děti a že svým chováním zahrnujícím zneužívání návykových látek, tedy svojí činností páchanou na svobodě a jejími možnými následky může své rodinné vztahy narušit, neřku-li, že sám ani k řádné výchově svých dětí mnoho nepřispíval. K úvaze soudu, že lze v obecné rovině předpokládat oslabení rizika opakování trestné činnosti, neboť obžalovaný svůj postoj k životu přehodnotil, státní zástupce namítá, že se jedná o prohlášení svojí povahou spíše účelové.
7. Závěrem své stížnosti státní zástupce souhrnně uvedl, že dohled probačního úředníka opakování trestné činnosti či útěku nebo skrývání se obžalovaného nemůže fakticky zabránit vůbec, či jen minimálně. Zároveň připomíná, že o vazbě obžalovaného rozhodoval i Nejvyšší soud, a to v poměrně nedávné době, kdy svým usnesením ze dne 19. 3. 2025 stížnost obžalovaného proti usnesení vrchního soudu o jeho ponechání ve vazbě zamítl, a to s odůvodněním, že obžalovaný coby státní příslušník Ukrajiny má velmi reálnou alternativu života ve svém domovském státě, trestná činnost jej motivovala k dosažení zisku, jde o osobu inklinující k páchání trestné činnosti, délku vazby nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou a v řízení nebyly zjištěny žádné průtahy.
8. S ohledem na vše shora uvedené tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že se obžalovaný ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.
9. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že všechny zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze jsou v tomto směru řádně splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení vrchního soudu podle § 147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo.
10. Úvodem je namístě předeslat, že obžalovaný O. R. je v dané trestní věci trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl podle obžaloby dopustit v podstatě tím, že od dubna 2022 do 25. 1. 2023 na přesně nezjištěných místech v České republice (nejčastěji na území hlavního města Prahy a města Plzně) se jako člen organizované skupiny operující ve více státech, společně s dalšími ztotožněnými i neztotožněnými osobami, podílel na dovozu a prodeji prekurzorů – konkrétně tablet s obsahem prekurzoru pseudoefedrinu a efedrinu (nejčastěji se jednalo o tablety dovezené z Polska zn. Efedrina Arena 50 mg Comprimate, které lze označit za „čistý efedrin“), na opakované, pravidelné nelegální výrobě metamfetaminu a na následné distribuci této drogy v řádech několika kilogramů na území České republiky, když konkrétně tyto látky s obsahem prekurzoru přebíral na území České republiky za finanční hotovost, popř. za již vyrobený pervitin od dalších osob, načež je ve velkém rozsahu rozprodával dalším odběratelům, a to s vědomím, že se dopouští protiprávního jednání.
11. Jak již bylo konstatováno výše, obžalovaný byl v dané věci rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 T 1/2024-12307, shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a v důsledku toho podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl soudem prvního stupně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Týmž rozsudkem městského soudu přitom byly nepravomocně uznány vinnými také další osoby, konkrétně spoluobžalovaní D. T. L., V. D. D., K. R., J. B. S. a F. H. Všechny uvedené osoby byly uznány vinnými za spáchání totožného zločinu jako obžalovaný R., pročež byly odsouzeny k vysokým trestům odnětí svobody ve výměře od osmi do jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou nebo se zvýšenou ostrahou.
12. Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 T 1/2024-12307, však byl následně z podnětu odvolání obžalovaného směřujícího proti výroku o vině i výroku o trestu a identicky směřujícího odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obžalovaného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) a e) tr. ř. (ve vztahu k jeho osobě) zrušen v celém rozsahu, a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025. Podle § 259 odst. 1 tr.
ř. přitom vrchní soud danou trestní věc ohledně obžalovaného R. vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Důvody vedoucí ke zrušení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně přitom odvolací soud spatřoval zejména v zásadních pochybeních spočívajících v tom, že městský soud řádně neodůvodnil, z jakých důkazů dovodil svá skutková zjištění stran jednání obžalovaného. Současně se městský soud podle závěrů vrchního soudu nevypořádal s některými skutkovými a na ně navazujícími právními otázkami, které však měly pro posuzovanou věc podstatný význam, a to zejména stran skutkových závěrů rozhodných pro naplnění části kvalifikačních okolností jakožto okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u trestného činu podle § 283 tr.
zákoníku. Zároveň vrchní soud označil za zcela předčasnou argumentaci Městského soudu v Praze ve vztahu k údajnému nedovození participace obžalovaného R. na spáchání stíhaného jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech ve smyslu zákonného znaku uvedeného v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
13. Z obsahu předloženého spisového materiálu je současně zřejmé, že před vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025, bylo o dalším trvání vazby ve vztahu k osobě obžalovaného O. R. naposledy rozhodováno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025, resp. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 11 Tvo 4/2025, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost obžalovaného proti rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, lze s ohledem na obsah spisu a v souladu se závěry vrchního soudu konstatovat, že v trestní věci obžalovaného byla řádně dodržena veškerá zákonná ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 odst. 1, 3 tr. ř.), jakož i ustanovení stanovující nejdelší přípustnou dobu trvání vazby (§ 72a tr. ř.). Nejvyšší soud v projednávané trestní věci nezjistil ani žádné průtahy v postupu soudů obou nižších stupňů, které by měly negativní vliv na celkovou (dosavadní) délku trvání vazby, přičemž konkrétní délku trvání vazby obžalovaného ve fázi řízení před soudem nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou, a to především s ohledem na rozsah a složitost trestní věci. V tomto směru je na místě zdůraznit, že se jedná o posouzení závažné trestné činnosti páchané početnou organizovanou skupinou sestávající se navíc vesměs z cizích státních příslušníků, k jejichž ochraně základních práv je mimo jiné třeba zajišťovat služby soudních tlumočníků či překladatelů, což je jeden z faktorů, který nelze z hlediska detekce případných průtahů v řízení zcela pomíjet.
14. Stran napadeného rozhodnutí o vazbě Nejvyšší soud přezkoumal důvody, které vedly Vrchní soud v Praze k tomu, že oproti svým předchozím závěrům napadeným usnesením rozhodl i při přetrvávající existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř. o propuštění obžalovaného z vazby na svobodu, a to za současného nahrazení vazby jednak slibem obžalovaného a jednak vyslovením dohledu probačního úředníka nad jeho osobou v kombinaci s uložením omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí.
15. V souvislosti se svojí přezkumnou činností Nejvyšší soud předně konstatuje, že za účelem řádného projednání stížnosti státního zástupce nepřikročil ke konání vazebního zasedání, neboť v daném případě shledal za splněné zákonné podmínky předvídané ustanovením § 73d odst. 3 tr. ř., podle něhož není třeba vazební zasedání konat, pakliže v projednávané věci nastane alespoň jedna ze čtyř alternativně stanovených podmínek. V praxi se tedy jedná o situaci, kdy a) obviněný se následně odmítl vazebního zasedání osobně zúčastnit, b) obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech a neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě, c) zdravotní stav obviněného neumožňuje jeho výslech, nebo d) obviněný se propouští z vazby.
V nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud nepovažoval osobní slyšení obžalovaného pro účely rozhodnutí o vazbě za potřebné, a to s ohledem na skutečnost, že obžalovaný byl k vazbě podrobně slyšen ve vazebním zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze dne 12. 5. 2025, tedy před méně než šesti týdny, přičemž tento neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě (naopak výslovně odkázal na svá vyjádření z předchozích vazebních zasedání) a ani jím případně uváděné okolnosti zjevně nemohly vést ke změně rozhodnutí o vazbě.
Za dané situace, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti státního zástupce, nikoli obžalovaného, proti rozhodnutí vrchního soudu o propuštění obžalovaného z vazby na svobodu za současného přijetí některých z alternativních opatření nahrazujících vazbu, neboť i nadále shledal – byť značně zesláblou - existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř., tedy nebylo třeba s odkazem na druhý důvod uvedený v § 73d odst. 3 písm. b) tr. ř. konat vazební zasedání.
16. V souvislosti s naplněním důvodů vazby útěkové ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. vrchní soud označil v napadeném usnesení za stěžejní skutečnost, že obžalovaný není českým státním příslušníkem a na území České republiky má sice rodinné a sociální vazby, nicméně u něho i nadále přetrvává obava, že by se při svém pobytu na svobodě mohl vyhýbat dalším fázím trestního stíhání, respektive že by se skrýval či uprchl, aby se vyhnul výkonu reálně hrozícího trestu. Podle současné situace, ve které se dané trestní stíhání nachází, totiž platí, že ačkoli byl předchozí nepravomocný odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze v rámci odvolacího řízení zrušen a věc byla ve vztahu k osobě obžalovaného R. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, stalo se tak mimo jiné i na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch jmenovaného obžalovaného proti výroku o vině. Z právě uvedeného tak plyne jasný závěr, podle kterého je obžalovaný R. na podkladě podané obžaloby i nadále trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a tedy reálně ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trestní sazbě od deseti do osmnácti let. Kterak vrchní soud v rámci svého kasačního usnesení jasně zdůraznil, není vyloučeno, že po novém projednání věci v řízení před soudem prvního stupně může být shledáno, že obžalovaný svým jednáním naplnil rovněž zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, v důsledku čehož je aktuálně ohrožen vyšší trestní sazbou, díky čemuž vazební důvod uvedený v § 67 písm. a) tr. ř. v jeho případě i nadále trvá.
17. Totéž pak podle vrchního soudu platí i pro naplnění důvodů tzv. vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř., jelikož i nadále přetrvává obava, že by si obžalovaný s ohledem na finanční výnosnost jím páchané trestné činnosti mohl i v budoucnu opatřovat prostředky k životu trestnou činností. V tomto ohledu odvolací soud zdůraznil skutečnost, že se měl obžalovaný projednávané trestné činnosti dopouštět ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2022, přičemž v evidenci rejstříku trestů má dosud evidovány tři záznamy.
18. Vrchní soud však v rámci konaného vazebního zasedání na podkladě výslechu obžalovaného, aktuálního stavu řízení a obsahu příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že intenzita obou jím detekovaných vazebních důvodů je výrazně zeslabena, že lze účelu vazby dosáhnout i za užití alternativních opatření ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b), c), odst. 5 tr. ř. K tomuto svému závěru dospěl s ohledem na skutečnost, že ačkoli je i po zrušení předchozího odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně i nadále dáno důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti obžalovaným, rozsah jeho aktivní participace na tomto jednání byl ve vztahu k výsledkům dokazování nedostatečně odůvodněn, přičemž městský soud pochybil i ve svých právních závěrech stran právního posouzení žalovaného skutku, tedy stran naplnění (či naopak nenaplnění) jednotlivých zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 tr. zákoníku. Odvolací soud rovněž zohlednil fakt, že se měl obžalovaný předmětné trestné činnosti dopouštět po dobu přibližně jednoho měsíce, přičemž ve vazbě se nachází již více než dva roky a tři měsíce. V neposlední řadě vrchní soud zdůraznil, že obžalovaný ve vazebním zasedání deklaroval, že přehodnotil svůj postoj ke zneužívání návykových látek a do budoucna má v úmyslu zajistit si finanční prostředky k životu podnikáním živnostenským způsobem, k němuž má patřičná oprávnění. Jelikož obžalovaný není držitelem platného cestovního dokladu, v České republice žije od roku 2006 a má zde i nadále rodinné zázemí, dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že oba detekované vazební důvody lze nahradit přijetím jeho písemného slibu a dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. za současného uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí podle § 73 odst. 5 tr. ř.
19. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu stran přetrvávající existence vazebních důvodů předpokládaných v § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř. plně ztotožnil, neboť důvody svědčící o jejich dalším trvání tento soud přesvědčivě vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Ve shodě se státním zástupcem však Nejvyšší soud oproti vrchnímu soudu dospěl k závěru, že byť díky zrušení dosud nepravomocného, nicméně odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obžalovanému původně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, došlo k částečnému oslabení důvodů vazby útěkové, propuštěním obžalovaného z vazby na svobodu by bylo přinejmenším vážně ohroženo či podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, z čehož je zřejmé, že za daného stavu nelze – a to s přihlédnutím k osobě obžalovaného, jakož i povaze projednávaného případu - účelu vazby dosáhnout jiným alternativním opatřením ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř., popř. jejich vzájemnou kombinací.
20. Podle § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá jednak důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, anebo důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Zároveň je soud rozhodující o vazbě oprávněn rozhodnout, že jejího účelu lze v konkrétním případě dosáhnout dohledem probačního úředníka, případně přijetím písemného slibu obžalovaného, přijetím peněžité záruky, jejíž výši soud určí, přijetím záruky důvěryhodné osoby, případně zájmového sdružení občanů za další chování obžalovaného, anebo uložením některého z předběžných opatření ve smyslu § 88b a násl. tr. ř., a to za případného souběžného uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí ve smyslu § 73 odst. 5 tr.
ř. Výše uvedené zákonné instituty má však příslušný orgán možnost využít toliko fakultativně, tedy pokud vzhledem k osobě obžalovaného a povaze projednávaného případu vyhodnotí dané opatření, popř. jejich vzájemnou kombinaci, z hlediska zajištění účelu probíhajícího trestního řízení jako dostatečné.
21. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu ve vztahu k existenci důvodů vazby útěkové ve shodě s Vrchním soudem v Praze, jakož i tvrzením stěžovatele akcentuje jako stěžejní skutečnost, že obžalovaný byl postaven před soud pro skutek, který byl v rámci podané obžaloby právně kvalifikován podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Následně byl sice Městským soudem v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, nicméně toto nepravomocné odsouzení bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu zrušeno, a to nikoli pouze z podnětu odvolání podaného osobou obžalovaného, ale rovněž z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podaného v neprospěch obžalovaného mimo jiné i proti výroku o vině. Vrchní soud v Praze totiž shledal nedostatečným odůvodnění skutkových závěrů městského soudu rozhodných pro závěr o naplnění (či naopak nenaplnění) okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby s tím, že tento svůj závěr výslovně vztáhl i na úvahy, na jejichž základě městský soud shledal za nenaplněné zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty projednávaného trestného činu ve smyslu § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku. Ačkoli Vrchní soud v Praze ve svém kasačním rozhodnutí neučinil v rámci rozhodování o odvolání obžalovaného a odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze kategorické závěry o vině či nevině obžalovaného žalovaným skutkem, stejně jako o druhu a konkrétní výměře trestní sankce, která má být obžalovanému v případě shledání viny uložena, je třeba zdůraznit, že z obsahu předloženého trestního spisu, jakož i obsahu citovaného kasačního rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že v nyní projednávané trestní věci jsou i nadále dány konkrétní skutečnosti odůvodňující důvodné podezření ze spáchání závažné trestné činnosti drogového charakteru, na jejíž realizaci se podílela mnohačlenná skupina osob, o níž bude soud prvního stupně nucen nově rozhodovat.
Vzhledem k této skutečnosti je tak obžalovaný v dané věci i nadále reálně ohrožen uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, tedy minimálně v trvání deseti let, jelikož se díky odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného R. proti výroku o vině, jemuž bylo odvolacím soudem vyhověno, při novém rozhodování Městského soudu v Praze neuplatní zákaz reformace in peius.
22. Skutečnost, že obžalovanému i nadále reálně hrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody od deseti do osmnácti let, tj. trestu odnětí svobody v rámci státním zástupcem původně navrhované právní kvalifikace skutku ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za natolik významnou, že ji nemohou nikterak eliminovat ani jeho stávající rodinné vztahy, kterými na území České republiky disponuje, pročež se nemohl ztotožnit se závěrem vrchního soudu o podstatném zeslabení důvodu vazby útěkové.
Tento reálně hrozící trest odnětí svobody je totiž u obžalovaného stále stěžejní skutečností, která zakládá obavu předvídanou ustanovením § 67 písm. a) tr. ř., tedy obavu, že by se mohl na svobodě vyhýbat dalším fázím probíhajícího trestního stíhání tím, že by se skrýval nebo uprchl, a to s ohledem na další faktory přistupující na straně obžalovaného, které zmíněné nebezpečí umocňují, aniž by došlo k jejich eliminaci oproti situaci, kdy Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 11 Tvo 4/2025, zamítl stížnost obžalovaného proti usnesení o ponechání ve vazbě.
Z těchto je místě zdůraznit zejména to, že obžalovaný je občanem Ukrajiny, který má velmi reálnou alternativu života mimo území České republiky, zejména ve svém domovském státě, přičemž ve vazebním zasedání konaném dne 12. 5. 2025 sám uvedl, že jeho rodina vlastní na území Ukrajiny nemovitost, což podstatně zvyšuje obavu, že by se právě vycestováním do ciziny mohl vyhýbat probíhajícímu trestnímu stíhání.
23. K doprovodné skutečnosti, která podle vrchního soudu oslabila intenzitu vazebních důvodů na straně obžalovaného, tedy že jeho osobní svoboda byla fakticky omezena již dne 25. 1. 2023, přičemž se měl dopouštět trestné činnosti pouze po dobu jednoho měsíce, je nutné dodat, že Nejvyšším soudem nebyly v této trestní věci zjištěny žádné průtahy, které by měly negativní vliv mimo jiné i na dosavadní délku trvání vazby obžalovaného. Při hodnocení dosavadní délky trvání vazby u jeho osoby pak nelze – a to ani navzdory vrchním soudem shledaným nedostatkům v odsuzujícím rozsudku městského soudu - významně přeceňovat délku období, v němž měl obžalovaný tuto trestnou činnost páchat a nadřadit tuto celkovému charakteru a rozsahu trestné činnosti, pro kterou je důvodně trestně stíhán.
V dané věci byl navíc řádně zachován cyklický přezkum dalšího trvání vazby příslušným soudem, a to v pravidelných zákonných lhůtách plynoucích z § 72 odst. 1 a odst. 3 tr. ř., přičemž dosavadní délku vazby nelze nikterak považovat za nepřiměřeně dlouhou, přičemž aktuálně nebyla překročena ani maximální tříletá délka trvání vazby stanovená v § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř., když obžalovaný je i nadále trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.
zákoníku. V tomto směru je namístě připomenout, že podle § 72b tr. ř. se doba vazby od vyhlášení rozsudku městského soudu ze dne 30. 9. 2024, jímž byl obžalovaný v dané věci odsouzen pro zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi let, až do zrušení tohoto rozhodnutí rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 5. 2025, se do celkové doby trvání vazby stanovené podle § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř. nezapočítává.
24. Nejvyšší soud tak akceptoval stížnostní námitky státního zástupce, neboť je zjevné, že na učiněný závěr o dalším trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. a nemožnosti jeho nahrazení jakýmkoli alternativním opatřením ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. reálně dopadají. S ohledem na charakter vad detekovaných v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 T 1/2024, kteréžto městskému soudu vytkl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v rámci svého rozsudku ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025, totiž nelze shledat, že by toliko zrušením odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně došlo k natolik významnému oslabení důvodů vazby útěkové, že by bylo možno účelu vazby dosáhnout slibem obžalovaného v kombinaci s dohledem probačního úředníka omezením obžalovaného spočívajícím v zákazu jeho vycestování do zahraničí. V tomto směru totiž nelze pominout opakovaně zdůrazňovanou skutečnost spočívající v tom, že obžalovaný je i nadále reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, ježto s ohledem na zachování možnosti právní kvalifikace skutku, pro který je trestně stíhán, mimo jiné i podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je ohrožen uložením vyššího trestu odnětí svobody, než k jakému byl odsouzen původním rozsudkem městského soudu, který byl následně (i na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného) v celém rozsahu zrušen rozhodnutím odvolacího soudu.
25. Stran existence a intenzity naplnění důvodu vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř. lze konstatovat, že soud prvního stupně bude na základě kasačního rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k osobě obžalovaného R. opětovně projednávat velmi závažnou trestnou činnost drogového charakteru, která je z hlediska finančního profitu pro osoby, které se jí dopouštějí, velmi výnosná, přičemž obava z jejího opětovného páchání je posilována rovněž drogovou závislostí obžalovaného. Tato skutečnost tak podle Nejvyššího soudu může pro obžalovaného logicky představovat velmi silnou motivaci k opětovnému zapojení se do nelegálních aktivit daného charakteru, a to zvláště za situace, kdy u něho nebyl zjištěn jiný legální zdroj příjmů, jelikož obžalovaný již v roce 2022 upustil od provozování samostatné výdělečné činnosti, kterou si byl v letech 2017 až 2021 schopen zajistit alespoň nějaký, byť i jen minimální, zisk nezbytný k uspokojování jeho základních potřeb.
26. Při zkoumání důvodů vazby předstižné nelze podle Nejvyššího soudu ignorovat ani fakt, že obžalovaný je osobou zjevně inklinující k opakovanému páchání trestné činnosti, neboť v opise rejstříku trestů má evidovány tři odsuzující záznamy, přičemž stíhaného jednání se navíc dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2022. V této (jiné) trestní věci byl přitom pravomocně odsouzen (mimo jiné) pro zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti let (konkrétně do 26. 10. 2026), nicméně z této životní zkušenosti si obžalovaný zjevně nevzal patřičné poučení.
27. Je tak zcela zřejmé, že shora uvedené skutečnosti i nadále zakládají důvodnou obavu, že by se obžalovaný v případě svého propuštění na svobodu mohl opětovně zapojit do nelegálních aktivit, které jsou mu kladeny za vinu a které jsou spojeny s nákupem léčiv obsahujících prekurzor nezbytný k výrobě drog a jejich následnou nelegální distribucí, to vše v souvislosti s nelegální výrobou pervitinu a jeho prodejem, přičemž na těchto okolnostech, kteréžto Nejvyšší soud shledal již ve svém posledním usnesení ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 11 Tvo 4/2025, se ani po kasačním zásahu odvolacího soudu fakticky ničeho nezměnilo. Tato obava totiž podle Nejvyššího soudu nemůže být nikterak snížena prostou, opakovaně předkládanou deklarací změny postoje obžalovaného k užívání drog, když přístup k těmto látkám je mu v současné době s ohledem na výkon vazby logicky – a to nuceně – odepřen. Za tohoto stavu by tak propuštěním obžalovaného z vazby na svobodu mohla být jednoznačně zmařena či podstatně ztížena možnost dosažení účelu trestního stíhání (resp. trestního řízení), jímž je podle § 71 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 tr. ř. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Výše uvedené okolnosti tak podle Nejvyššího soudu ve shodě s argumentací státního zástupce, vtělenou do jím podané stížnosti, odůvodňují existenci důvodů vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř.
28. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu pochopitelně zvažoval, zda je důvodná obava pramenící z deklarované existence obou vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. stále natolik závažná a silná, aby bylo nutné i nadále trvat na faktickém omezení svobody obžalovaného jeho setrváním ve vazební věznici, anebo zda je s ohledem na okolnosti případu a dobu, kterou již obžalovaný v této věci strávil ve vazbě, tato obava oslabena natolik, že by bylo možné akceptovat nahrazení vazby některým z alternativních institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř.
29. Z obecného hlediska platí, že jsou-li dány důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. a § 67 písm. c) tr. ř., je soud rozhodující o vazbě oprávněn rozhodnout, že jejího účelu lze dosáhnout dohledem probačního úředníka, případně přijetím písemného slibu obžalovaného, přijetím peněžité záruky, jejíž výši určí soud, přijetím záruky důvěryhodné osoby, případně zájmového sdružení občanů za další chování obžalovaného, anebo uložením některého z předběžných opatření ve smyslu § 88b a násl. tr. ř., a to za případného doplnění omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí podle § 73 odst. 5 tr. ř. Výše uvedené zákonné instituty má však příslušný orgán možnost využít toliko fakultativně, tedy pokud vzhledem k osobě obžalovaného a povaze projednávaného případu vyhodnotí dané opatření, popř. jejich vzájemnou kombinaci, z hlediska zajištění účelu probíhajícího trestního řízení jako dostatečné.
30. Nejvyšší soud však má oproti Vrchnímu soudu v Praze za to, že důvodnou obavu z útěku, stejně jako z pokračování v páchání trestné činnosti v projednávaném případě nelze za současné situace rozptýlit žádnými alternativními instituty nahrazujícími vazbu (§ 73 a § 73a tr. ř.), neboť tyto nemají procesní sílu přesvědčit orgány činné v trestním řízení o ukončení nutnosti držení osoby obžalovaného ve vazbě. Nejvyšší soud ve shodě s vrchním soudem vyhodnotil důvody vazby útěkové (s ohledem na výši reálně hrozícího trestu a riziko vycestování obžalovaného, který je cizím státním příslušníkem bez hlubších a stabilních vazeb na území České republiky) z území tohoto státu, stejně jako vazby předstižné (s ohledem na výše konstatovanou recidivu obžalovaného, jeho zneužívání návykových látek v době, kdy se pohyboval na svobodě, jakož i absenci legálního zdroje příjmů) coby stále aktuální, navíc naplněné s potřebnou intenzitou, a to rovněž s přihlédnutím k rozsahu a složitosti projednávané věci. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že za daného stavu nelze účelu vazby obžalovaného dosáhnout nejen vrchním soudem přijatým písemným slibem obžalovaného v kombinaci s uloženým dohledem probačního úředníka a omezením spočívajícím v zákazu vycestování do zahraničí, ale ani kterýmkoli jiným z alternativních prostředků nahrazujících vazbu. V opačném případě by totiž orgány činné v trestním řízení podstoupily příliš velké riziko možného zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu probíhajícího trestního stíhání, což nelze za žádných okolností připustit.
31. Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že důvody vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř., stejně jako důvody vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř., jsou u obžalovaného nejen nadále dány, ale navíc v takové intenzitě, že by propuštěním obžalovaného z vazby na svobodu bylo přinejmenším vážně ohroženo či podstatně ztíženo dosažení primárního účelu trestního řízení. Je tedy zřejmé, že za daného stavu nelze, a to s přihlédnutím k osobě obžalovaného, jakož i povaze projednávaného případu, účelu vazby dosáhnout jiným alternativním opatřením ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř.
32. Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tedy podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025, a to pouze ve výroku pod písmenem B) bod I. až IV., tedy pouze v té části, v níž bylo rozhodováno o vazbě ve vztahu k osobě obžalovaného O. R., a nově rozhodl tak, že se žádost obžalovaného o propuštění z vazby zamítá (když za žádost o propuštění z vazby ve smyslu § 71a tr. ř. je třeba považovat i návrh obžalovaného na přijetí některého z opatření nahrazujících vazbu, což je také případ obžalovaného O. R.), nepřijímá se písemný slib obžalovaného, a dále že účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka vykonávaným nad osobou obžalovaného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2025
JUDr. Tomáš Durdík v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Eva Veškrnová