11 Tvo 4/2025-12849
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 stížnost obžalovaného O. R., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha – Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného O. R. zamítá.
1. Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“ nebo „odvolací soud“) poté, co mu byla dne 15. 1. 2025 Městským soudem v Praze jako soudem prvního stupně předložena k rozhodnutí odvolání obžalovaného O. R., státního zástupce a dalších spoluobžalovaných osob, rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 4. 2. 2025 usnesením, č. j. 11 To 3/2025-12763 tak, že se obžalovaný O. R. podle § 72 odst. 1, odst. 3 tr. ř. i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. [výrok B) pod bodem I.]. Současně bylo vrchním soudem rozhodnuto o tom, že se obžalovanému podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nestanoví dohled probačního úředníka [výrok B) pod bodem II.] a podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze vazbu obžalovaného nahradit předběžným opatřením v podobě zákazu vycestování do zahraničí podle § 88c písm. e) tr. ř. [výrok B) pod bodem III.].
2. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný O. R. (dále též jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel“) dne 13. 2. 2025 prostřednictvím
své obhájkyně stížnost, kterou zaměřil proti výroku B) bod I. napadeného usnesení, kterým jej Vrchní soud v Praze i nadále ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř.
3. K vazebnímu důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. obžalovaný uvedl, že je v České republice plně etablován, neboť zde pobývá celá jeho rodina, včetně jeho bývalé manželky, dvou dětí, sestry a jejích potomků. Svoji naturalizaci v českém prostředí podle svého vyjádření doložil mimo jiné tím, že v rámci hlavního líčení hovořil výhradně česky, tzn. že nevyužil možnosti tlumočení do svého rodného jazyka nebo do ruštiny. Z těchto důvodů považuje za krajně nepravděpodobné, aby před závěrečnou fází trestního řízení opustil Českou republiku, navíc v době, kdy mu na území Ukrajiny v důsledku vojenského rusko-ukrajinského konfliktu hrozí narukování do armády a následné aktivní nasazení v pozemních bojích.
4. Stran závěrů vrchního soudu o naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. obžalovaný doplnil, že osobně nevlastní žádný majetek, když disponuje pouze finančními závazky, které přesahují částku 300.000 Kč a které z důvodu trvání vazby nemohl splácet. Po svém případném propuštění z vazby stěžovatel deklaroval svoji okamžitou připravenost zajišťovat si finanční prostředky zaměstnaneckou prací nebo podnikáním. V této souvislosti dodal, že v minulosti pracoval spolu se svým otcem, avšak vzhledem k jeho (míněno otcově) aktuálně neuspokojivému zdravotnímu stavu již nelze v tomto podnikání pokračovat. Sám je nicméně připraven převzít všechny pracovní povinnosti svého otce a vypomoci rodině nejen finančně, ale i péčí o svého nemocného otce.
5. Závěr vrchního soudu, že je osobou se sklonem k páchání trestné činnosti a že by mohl v budoucnu v trestné činnosti pokračovat (i s ohledem na to, že byl aktivním uživatelem omamných látek) pak obžalovaný odmítl jako „zcela scestný“. V této souvislosti tvrdí, že neexistuje žádný důkaz, který by potvrdil jeho aktivní podíl na prodeji omamných látek nebo prekurzorů, byť připustil, že se se zadrženými osobami osobně stýkal. Soud prvního stupně však z těchto kontaktů dovodil jeho bezprostřední účast na trestné činnosti, přestože se do ní nikdy fakticky nezapojil. I proto považuje tvrzení soudu o trvání důvodů vazby předstižné za zcela neopodstatněné. V této souvislosti stěžovatel upozornil mimo jiné na skutečnost, že rozhodnutím Městského soudu v Praze byl z vazby propuštěn spoluobžalovaný J. B. S., a to i přes skutečnost, že se jedná o polského (tedy cizího) státního příslušníka, který je trestně stíhán za stejný trestný čin, jemuž v důsledku odvolání podaného v jeho neprospěch státním zástupcem hrozí i stejný trest.
6. Závěrem svého podání obžalovaný shrnul, že do vazby byl vzat usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 0 Nt 2/2023, přičemž jeho osobní svoboda byla fakticky omezena již dne 25. 1. 2023. Ve vazbě se tedy nachází již přes dva roky, přičemž dosud nebylo o jeho vině pravomocně rozhodnuto. S ohledem na tyto okolnosti navrhl, aby Nejvyšší soud jeho stížnosti proti usnesení o ponechání jeho osoby ve vazbě vyhověl, neboť vazební důvody v jeho případě již pominuly, a aby jej propustil z vazby na svobodu.
7. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti podané obžalovaným O. R. přezkoumal správnost napadených výroků usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 11 To 3/2025-12763, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovaným podaná stížnost není důvodná.
8. Úvodem je namístě předeslat, že obžalovaný O. R. je v dané trestní věci stíhán pro podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl podle závěrů Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně obsažených v dosud nepravomocném odsuzujícím rozsudku ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 T 1/2024, dopustit v podstatě tím, že od dubna 2022 do 25. 1. 2023 na přesně nezjištěných místech v České republice (nejčastěji na území hlavního města Prahy a města Plzně) se jako člen organizované skupiny operující ve více státech, společně s dalšími ztotožněnými i neztotožněnými osobami, podílel na dovozu a prodeji prekurzorů – konkrétně tablet s obsahem prekurzoru pseudoefedrinu a efedrinu (nejčastěji se jednalo o tablety dovezené z Polska zn. Efedrina Arena 50 mg Comprimate, které lze označit za „čistý efedrin“), na opakované, pravidelné nelegální výrobě metamfetaminu a na následné distribuci této drogy v řádech několika kilogramů na území České republiky, když konkrétně tyto látky s obsahem prekurzoru přebíral na území České republiky za finanční hotovost, popř. za již vyrobený pervitin od dalších osob, načež je ve velkém rozsahu rozprodával dalším odběratelům, a to s vědomím, že se dopouští protiprávního jednání.
9. V důsledku toho byl obžalovaný O. R. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 T 1/2024-12307, podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl soudem prvního stupně podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, jejichž výčet soud podrobně vymezil ve výrokové části citovaného rozsudku. Týmž rozsudkem Městského soudu v Praze přitom byly nepravomocně uznány vinnými také další osoby, konkrétně spoluobžalovaní D. T. L., V. D. D., K. R., J. B. S. a F. H. Všechny uvedené osoby byly uznány vinnými za spáchání totožného zločinu jako stěžovatel, pročež byly odsouzeny k vysokým trestům odnětí svobody ve výměře od osmi do jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou nebo se zvýšenou ostrahou.
10. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 T 1/2024-12307, však přímo v řízení před soudem prvního stupně právní moci nenabyl, neboť proti němu podal odvolání jak obžalovaný O. R., tak spoluobžalovaní K. R., D. T. L., V. D. D., H. E. M., J. B. S. a F. H. (všichni do výroků o vině a trestu), jakož i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který však podal odvolání toliko v neprospěch obžalovaných O. R. do výroku o vině a trestu a J. B. S. do výroku o trestu.
11. Z obsahu předloženého spisového materiálu je současně zřejmé, že před vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, č. j. 11 To 3/2025-12763, bylo o dalším trvání vazby ve vztahu k osobě obžalovaného naposledy rozhodováno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2024, č. j. 57 T 1/2024-12200, které nabylo právní moci téhož dne. Následně tak bylo vrchním soudem rozhodováno o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. za současného nepřijetí dohledu probačního úředníka, stejně jako předběžného opatření v podobě zákazu vycestování do zahraničí v náhradu vazby v rámci zákonné tříměsíční lhůty ve smyslu § 72 odst. 1, 3 tr. ř.
12. Ve spojitosti s důvody vazby útěkové vrchní soud označil za stěžejní skutečnost, že obžalovanému byl Městským soudem v Praze, byť dosud nepravomocně, uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Trest v takové výši přitom jednoznačně zakládá důvodnou obavu, že by se obžalovaný při svém pobytu na svobodě mohl vyhýbat dalším fázím trestního stíhání, respektive že by se skrýval či uprchl, aby se vyhnul výkonu reálně hrozícího trestu. Toto riziko v daném případě podle vrchního soudu posiluje skutečnost, že obžalovaný je občanem cizího státu, konkrétně Ukrajiny, pročež by se případným vycestováním do svého domovského (popř. i jiného státu) mohl reálně vyhýbat probíhajícímu trestnímu stíhání.
13. Naopak existenci důvodu vazby předstižné vrchní soud spatřuje zejména v tom, že obžalovaný byl v projednávané věci Městským soudem v Praze nepravomocně odsouzen za velmi závažnou trestnou činnost drogového charakteru, která je z hlediska finančního profitu pro osoby, které se jí dopouštějí, velmi výnosná. Tato skutečnost tak podle vrchního soudu může pro obžalovaného logicky představovat velmi silnou motivaci k opětovnému zapojení se do takovýchto nelegálních aktivit. Navíc nelze pominout, že stěžovatel je osobou zjevně inklinující k páchání trestné činnosti, neboť již v minulosti byl opakovaně odsouzen pro různorodou trestnou činnost (když v opisu rejstříku trestů má dosud evidovány tři záznamy). Stíhaného jednání se navíc dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2022, v rámci které byl pravomocně odsouzen (mimo jiné) i pro zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti let (konkrétně do 26. 10. 2026).
14. S přihlédnutím k intenzitě, jíž byly výše uvedené vazební důvody na straně obžalovaného naplněny, dospěl vrchní soud k závěru, že důvody vazby útěkové i předstižné podle § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. i nadále trvají, přičemž je nelze nahradit žádným z v úvahu přicházejících alternativních institutů předvídaných trestním řádem – tedy nejen ze strany obžalovaného navrhovaným dohledem probačního úředníka ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. či předběžným opatřením v podobě zákazu vycestování do zahraničí podle § 88c písm. e) tr. ř., ale ani některým z ostatních předběžných opatření ve smyslu § 73 odst. 1 písm. d) a § 88c až 88l tr. ř., a to ani při jejich vzájemné kombinaci.
15. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil, neboť důvody ponechání obžalovaného ve vazbě tento soud přesvědčivě vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř., pročež nelze závěrům Vrchního soudu v Praze ničeho relevantně vytknout.
16. Stran důvodů vazby útěkové v obecné rovině platí, že podle § 67 písm. a) tr. ř. smí být obviněný (a tedy i obžalovaný) vzat do vazby jen tehdy, pokud z jeho strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí- li mu vysoký trest.
17. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu ve vztahu k existenci důvodů vazby útěkové jako stěžejní akcentuje skutečnost, že obžalovaný O. R. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 T 1/2024, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně přitom podal řádný opravný prostředek jak obžalovaný, tak i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který tak učinil v jeho neprospěch do výroku o vině i trestu, když tímto způsobem vyjádřil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, který oproti podané obžalobě zmírnil právní kvalifikaci stíhaného jednání obžalovaného, neboť se domáhá toho, aby bylo jednání stěžovatele právně kvalifikováno jako zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a nikoli jen podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Vzhledem k této skutečnosti je tak obžalovaný v dané věci i nadále ohrožen uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, tedy minimálně v trvání deseti let.
18. Za situace, kdy obžalovaný ještě nebyl pravomocně odsouzen, neboť odvolacím soudem doposud nebylo rozhodnuto o řádných opravných prostředcích podaných ve vztahu k jeho osobě proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v důsledku odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch je reálně ohrožen možností změny, konkrétně zpřísněním, právní kvalifikace dotčeného jednání a tím i uložením přísnějšího nepodmíněného trestu odnětí svobody, je Nejvyšší soud nucen odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí již dříve vyslovil právní názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může ve smyslu důvodů vazby útěkové znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku osoby obžalovaného. V této situaci je totiž hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku obžalovaného přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
19. Mimo to v situaci, kdy je obviněný soudem prvního stupně nepravomocně odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se povaha omezení osobní svobody mění. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, ale o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, kterak plyne mimo jiné i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Již jen na základě těchto judikatorních závěrů nebylo možné stížnosti obžalovaného O. R. v nyní posuzované věci vyhovět.
20. V rámci námitek uplatněných proti existenci vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. obžalovaný předně poukázal na své trvající a pevné rodinné vazby v České republice, kde žije od roku 2006, a kde vyjma jeho bývalé manželky a dvou dětí žije i jeho otec a sestra (se svými potomky). Tyto námitky však Vrchní soud v Praze oprávněně odmítl, neboť zmíněné nebezpečí útěku nikterak nezeslabují.
21. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že obžalovaný má coby státní příslušník Ukrajiny velmi reálnou alternativu života ve svém domovském státě, což podstatně zvyšuje obavu, že právě svým vycestováním do zahraničí by se mohl vyhýbat dalším fázím probíhajícího trestního stíhání, a to navíc v době, kdy má být odvolacím soudem rozhodnuto mimo jiné i o odvolání podaném státním zástupcem proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně co do výroku o vině a trestu, a to v jeho neprospěch. Skutečnost, že obžalovanému i nadále reálně hrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání osmi let, respektive deseti let, tj. trestu odnětí svobody v rámci státním zástupcem navrhované [za užití § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku zpřísněné] právní kvalifikace jednání, jímž byl obžalovaný uznán vinným, je natolik významná, že ji nemohou nikterak eliminovat ani jeho stávající rodinné vztahy, kterými na území České republiky disponuje, stejně jako jeho tvrzení, že je na území Ukrajiny ohrožen aktivním zapojením do pozemních bojů v rámci rusko-ukrajinského válečného konfliktu. Ze všech výše rozvedených důvodů tak Nejvyšší soud námitky obžalovaného striktně odmítl, neboť je zjevné, že na učiněný závěr o dalším trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. žádným zásadním způsobem nedopadají.
22. K důvodům vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř. lze v obecné rovině konstatovat, že tyto jsou naplněny tehdy, pokud je u obviněného (tedy i obžalovaného) dána obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, který připravoval, event. že vykoná trestný čin, kterým hrozil.
23. V souvislosti s detekcí tohoto vazebního důvodu, resp. závěrem o jeho dalším trvání, je třeba znovu akcentovat skutečnost, že obžalovaný O. R. byl v nyní posuzované věci, byť dosud nepravomocně, uznán vinným ze spáchání velmi závažné drogové trestné činnosti, spáchané navíc ve velkém rozsahu a za účelem opakovaného získávání finanční hotovosti. Otázka peněžního zisku přitom zcela zjevně motivovala všechny zapojené osoby, tedy i obžalovaného R., k opakovanému podstupování rizika spojeného s participací na dalších nelegálních obchodech s metamfetaminem a prekursory, po kterých je na „černém trhu“ velká poptávka, a proto jsou prokazatelně velmi výnosné.
24. V návaznosti na vrchním soudem učiněný závěr o přetrvávající existenci důvodů vazby předstižné nelze ignorovat ani fakt, že obžalovaný je osobou zjevně inklinující k opakovanému páchání trestné činnosti, neboť v opise rejstříku trestů má evidovány tři odsuzující záznamy, přičemž stíhaného jednání se navíc dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2022. V této (jiné) trestní věci byl přitom pravomocně odsouzen (mimo jiné) pro zvlášť závažný zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti let (konkrétně do 26. 10. 2026), nicméně obžalovaný si ani z této životní zkušenosti zjevně nevzal patřičné poučení, když se opětovně (alespoň podle závěrů soudu prvního stupně obsažených v odsuzujícím – byť dosud nepravomocném – rozsudku) dopustil trestné činnosti, navíc (s ohledem na její charakter a způsob páchání) krajně závažné. V této souvislosti je nutné kategoricky odmítnout účelové tvrzení obžalovaného o „zcela zcestné“ argumentaci Městského soudu v Praze ve vztahu k údajné neprokázanosti trestné činnosti, která je mu přičítána k tíži.
25. Ze všech výše uvedených okolností je tak zcela zřejmé, že všechny shora uvedené skutečnosti i nadále zakládají důvodnou (a navíc silnou) obavu, že by se obžalovaný O. R. v případě svého propuštění na svobodu mohl opětovně zapojit do aktivit spojených s nákupem prekurzorů a jejich následnou nelegální distribucí, to vše v souvislosti s nelegální výrobou pervitinu a jeho prodejem. Za tohoto stavu by propuštěním obžalovaného z vazby mohla být jednoznačně zmařena či podstatně ztížena možnost dosažení účelu trestního stíhání (resp. trestního řízení), jímž je podle § 71 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 tr. ř. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. V tomto směru nelze současně přehlédnout, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve věci obžalovaného (stejně jako dalších spoluobžalovaných osob) již nařídil veřejné zasedání o podaných odvoláních, a to v termínu 23. 4. až 24. 4. 2025 a 12. 5. až 13. 5. 2025. Všechny výše uvedené okolnosti tak podle Nejvyššího soudu na straně stěžovatele jednoznačně zakládají existenci důvodů vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř.
26. Ačkoli stěžovatel v rámci podané stížnosti výslovně nenapadl rozhodnutí vrchního soudu stran nemožnosti nahrazení vazby dohledem probačního úředníka stejně jako předběžným opatřením v podobě zákazu vycestování do zahraničí (výrok B) body II. a III.), Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu zvažoval, zda je důvodná obava pramenící z deklarované existence obou vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. stále natolik závažná a silná, aby bylo nutné i nadále trvat na omezení svobody obžalovaného jeho setrváním ve vazební věznici, anebo zda je s ohledem na okolnosti případu a dobu, kterou již obžalovaný v této věci strávil ve vazbě, tato obava oslabena natolik, že by bylo možné akceptovat nahrazení vazby některým z alternativních institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř.
27. Z obecného hlediska platí, že jsou-li dány důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. a § 67 písm. c) tr. ř., je soud rozhodující o vazbě oprávněn rozhodnout, že jejího účelu lze dosáhnout dohledem probačního úředníka, případně přijetím písemného slibu obžalovaného, přijetím peněžité záruky, jejíž výši určil soud, přijetím záruky důvěryhodné osoby, případně zájmového sdružení občanů za další chování obžalovaného, anebo uložením některého z předběžných opatření ve smyslu § 88b a násl. tr. ř., mezi které patří i zákaz vycestování do zahraničí. Výše uvedené zákonné instituty má však příslušný orgán možnost využít toliko fakultativně, tedy pokud vzhledem k osobě obžalovaného a povaze projednávaného případu vyhodnotí dané opatření (z hlediska zajištění účelu probíhajícího trestního řízení) jako dostatečné.
28. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 4. 2. 2025, č. j. 11 To 3/2025-12763, oprávněně vyhodnotil možnost nahrazení stávající vazby obžalovaného využitím některého z výše navržených zákonných opatření jako krok krajně nevhodný. Své rozhodnutí řádně odůvodnil povahou, rozsahem a dlouhodobým charakterem jednání, kterého se měl obžalovaný podle závěrů odsuzujícího (byť dosud nepravomocného) rozsudku soudu prvního stupně dopustit, jakož i jeho osobními poměry, pročež návrhy obžalovaného na nahrazení vazby jinými procesními instituty odmítl. Nejvyšší soud proto i v tomto ohledu vyhodnotil závěry, které Vrchní soud v Praze vedly k vydání napadeného usnesení, jako zcela správné.
29. V souvislosti s možností náhrady vazby některým z alternativních prostředků ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. považuje Nejvyšší soud za zásadní, že obžalovaný O. R. byl již pro předmětnou trestnou činnost nepravomocně uznán vinným. Důvodnou obavu z útěku, stejně jako z pokračování v páchání trestné činnosti přitom v nyní projednávaném případě nelze rozptýlit žádnými alternativními instituty nahrazujícími vazbu (§ 73 a § 73a tr. ř.), neboť tyto nemají procesní sílu přesvědčit orgány činné v trestním řízení o ukončení nutnosti držení jeho osoby ve vazbě, a to již jen s ohledem na výše konstatovanou recidivu obžalovaného, který se měl předmětného jednání dopouštět ve zkušební době podmíněného odsouzení z jiné trestní věci. Ostatně Vrchní soud v Praze v souladu s výše popsanými okolnostmi projednávaného případu zcela oprávněně vyhodnotil důvody vazby útěkové i vazby předstižné jako stále aktuální, navíc naplněné se značnou intenzitou, a to zejména s přihlédnutím k rozsahu a složitosti projednávané věci. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že za dané situace nemůže být účelu vazby obžalovaného dosaženo nejen jím navrhovaným dohledem probačního úředníka nebo zákazem vycestování do zahraničí, ale ani kterýmkoli jiným z alternativních prostředků nahrazujících vazbu. V opačném případě by totiž orgány činné v trestním řízení podstoupily příliš velké riziko možného zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu probíhajícího trestního stíhání, což nelze za žádných okolností připustit.
30. K doprovodné námitce obžalovaného, že jeho osobní svoboda byla fakticky omezena již dne 25. 1. 2023, pročež se ve vazbě nachází již přes dva roky, nicméně dosud nebylo o jeho vině pravomocně rozhodnuto, je nutné dodat, že Nejvyšším soudem nebyly v této trestní věci zjištěny žádné průtahy, které by měly negativní vliv mimo jiné i na dosavadní délku trvání vazby stěžovatele. Dosavadní délku trvání vazby u osoby obžalovaného O. R. nelze s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, pro kterou je důvodně trestně stíhán, považovat za nikterak nepřiměřeně dlouhou. V dané věci byl navíc řádně zachován cyklický přezkum dalšího trvání vazby příslušným soudem, a to v pravidelných zákonných lhůtách plynoucích z § 72 odst. 1 a odst. 3 tr. ř., přičemž překročena dosud nebyla ani maximální tříletá délka trvání vazby stanovená v § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť obžalovaný je i nadále trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
31. V závěru své písemné stížnosti obžalovaný O. R. vznesl skutkově polemickou námitku stran toho, že soud prvního stupně dovodil jeho aktivní účast na trestné činnosti toliko ze společenských styků se spoluobžalovanými, ačkoli se do ní nikdy bezprostředně nezapojil. V tomto směru však Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že námitky směřující k otázce důkazní situace, respektive k faktickému prokázání projednávaného jednání, včetně posouzení jeho trestnosti, nejsou předmětem vazebního přezkumu, pročež nelze v této souvislosti relevantně namítat. Ke skutkovým závěrům Městského soudu v Praze, prezentovaným v jeho rozsudku ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 T 1/2024, bude mít obžalovaný dostatečnou příležitost se vyjádřit v rámci veřejného zasedání o podaných odvoláních, které je u Vrchního soudu v Praze nařízeno na termín 23. 4. až 24. 4. 2025 a 12. 5. až 13. 5. 2025.
32. Vyjma výše uvedeného obžalovaný ve své stížnosti namítl, že spoluobžalovaný J. B. S., byť se nachází v obdobné situaci jako stěžovatel, byl městským soudem z vazby propuštěn, tedy i přes skutečnost, že se jedná o polského (tedy cizího) státního příslušníka, který je trestně stíhán za stejný trestný čin a jemuž v důsledku odvolání podaného v jeho neprospěch státním zástupcem hrozí stejný trest. Takovéto námitky však nelze za žádných okolností reflektovat, neboť existenci, stejně jako míru naplnění některého důvodu vazby je nutné u každého obžalovaného hodnotit striktně individuálně, pročež je jakékoli vzájemné porovnávání vazební situace jednotlivých spoluobžalovaných značně zavádějící, resp. irelevantní.
33. V současném stadiu trestního řízení, kdy bylo ve vztahu k osobě stěžovatele podáno odvolání mimo jiné státním zástupcem v jeho neprospěch, a to do výroku o vině i trestu, i nadále platí, že důvodnost podezření ze spáchání závažné trestné činnosti (na podkladě odůvodnění nepravomocného odsuzujícího rozsudku) stále trvá. Propuštěním obžalovaného z vazby na svobodu by tak bylo přinejmenším vážně ohroženo či podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, z čehož je zřejmé, že za daného stavu nelze – a to s přihlédnutím k osobě obžalovaného, jakož i povaze projednávaného případu, účelu vazby dosáhnout jiným alternativním opatřením ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř.
34. Závěrem tak lze shrnout, že s přihlédnutím k výše uvedeným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva je intenzita vazebních důvodů, které byly Vrchním soudem v Praze na straně obžalovaného O. R. aktuálně detekovány, stále mimořádně vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout náhradou jedním či kombinací vícero zákonných prostředků nahrazujících vazbu.
35. Nejvyšší soud se se závěry vrchního soudu stran přetrvávající platnosti vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř., stejně jako nemožnosti náhrady vazby jinými instituty plně ztotožnil, neboť dané závěry jsou zjevně přesvědčivé, správné, logicky odůvodněné a odpovídající všem v dané věci zjištěným okolnostem.
36. Za tohoto stavu tak byla stížnost obžalovaného O. R. podaná proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025, v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu