11 Tvo 16/2024-3868
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o stížnosti obžalovaného T. D. N., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, č. j. 15 To 46/2024-3813, takto:
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného T. D. N. zamítá.
2. Proti tomuto usnesení podal obviněný dne 24. 6. 2024 stížnost, a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. Davida Karabce, advokáta, zastoupeného JUDr. Petrou Veruňákovou, advokátkou, s tím, že uvedl, že tuto odůvodní ve lhůtě do 20 dnů. Podáním ze dne 9. 7. 2024 pak obžalovaný, opět prostřednictvím svého obhájce, svoji stížnost dodatečně odůvodnil.
3. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a důvodů napadeného usnesení odvolacího soudu obžalovaný ve vztahu k vazebním důvodům podle § 67 písm. a), c) tr. řádu poukazuje na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2024 ve věci Zadeh proti České republice. Podle obžalovaného z tohoto rozsudku vyplývá, že soudy nemají neomezenou pravomoc prodlužovat vazbu obžalovaného, a to zejména za situace, kdy se jedná o neměnné důvody vazby. Obžalovaný má za to, že totožná situace je i v projednávaném případě, kdy stejné vazební důvody zde existují již od počátku vazby. Odvolací soud podle něj zopakoval stejné důvody k odůvodnění jeho vazby, které mají spočívat především v přísnosti trestu, který mu hrozí, v jeho osobní situaci a v občanství cizí země, aniž by však tento soud uvedl jakékoli nové skutečnosti, které by opakované prodlužování vazby odůvodňovaly. V této souvislosti obžalovaný též poukazuje na skutečnost, že protiprávní jednání, kterého se měl dopustit, je nenásilné povahy.
4. Obžalovaný chce v České republice nadále žít, má zde pracovní zázemí, se kterým je spjato jeho ubytování. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 980/14 (N 125/73 SbNU 887), podle kterého jediným důvodem pro závěr soudu prvního stupně o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu nemůže být skutečnost, že obžalovaný je cizím státním příslušníkem. K tomu obžalovaný dodává, že s orgány činnými v trestním řízení plně spolupracuje a že neexistuje žádná reálně podložená obava, že by se vyhýbal trestnímu stíhání.
5. Obžalovaný je přesvědčen, že v daném případě neexistují konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly reálnou obavu, že se bude skrývat a nebude spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení nebo, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je vůči němu vedeno trestní řízení. Připomíná, že vazební důvody jsou od počátku trestního stíhání neměnné. Soudy ve svých rozhodnutích neuvedly žádné důvody, které by ospravedlňovaly prodlužování vazby.
6. Ze shora uvedených důvodů obžalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým byl ponechán ve vazbě a obžalovaného propustil na svobodu.
7. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že tyto zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle § 147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obžalovaného není důvodná.
8. Z předloženého trestního spisu vyplývá, že dne 20. 9. 2022 v 11:00 hodin byl obžalovaný podle § 76 odst. 1 tr. řádu zadržen jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu. Dne 21. 9. 2022 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro skutek, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
9. Na základě usnesení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2022, č. j. 43 Nt 75/2022-114, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2022, č. j. 61 To 606/2022-124, byl obžalovaný z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu vzat do vazby. O dalším trvání vazby bylo následně opakovaně rozhodováno ve lhůtách stanovených v § 72 odst. 1 tr. řádu.
10. Dne 19. 9. 2022 byla u Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) podána obžaloba na obžalovaného [a další spoluobžalované] pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
11. V této trestní věci byl následně soudem prvního stupně dne 14. 2. 2024, č. j. 46 T 17/2023-3563, vydán odsuzující rozsudek, jímž byl obžalovaný uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle § 70 odst. 2 písm. a) a § 70 odst. 4 tr. zákoníku uložil soud prvního stupně tresty propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku o trestu svého rozsudku podrobně vymezil a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti v celkové výši 16 000 Kč.
12. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal následně obžalovaný (jakož i další spoluobžalovaní) odvolání, které zaměřil do všech jeho výroků.
13. O dalším trvání vazby obžalovaného naposledy rozhodoval soud prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 13. 2. 2024, kdy usnesením z téhož dne, č. j. 46 T 17/2023-3534, rozhodl tak, že podle § 72 odst. 1, 3 tr. řádu se obžalovaný ponechává ve vazbě, neboť vazební důvody uvedené v § 67 písm. a), písm. c) tr. řádu nadále trvají. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 3. 2024.
14. Odvolacímu soudu byla předmětná trestní věc předložena soudem prvního stupně k rozhodnutí o odvoláních obžalovaného a dalších spoluobžalovaných dne 16. 5. 2024 (č. l. 3776). Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci dosud probíhá odvolací řízení, byla podle § 72 odst. 4 tr. řádu, s ohledem na běh vazební lhůty, založena příslušnost odvolacího soudu k rozhodování o dalším trvání vazby obžalovaného.
15. Dne 22. 5. 2024 předseda senátu odvolacího soudu obžalovaného přípisem vyrozuměl o tom, že odvolací soud bude rozhodovat o dalším trvání vazby podle § 72 odst. 1, 4 tr. řádu a v této souvislosti obžalovaného vyzval, aby sdělil, zda žádá či nežádá o osobní výslech v souvislosti s dalším rozhodováním o vazbě, a zda se chce vazebního zasedání účastnit či nikoliv. Dne 30. 5. 2024 bylo odvolacímu soudu doručeno vyjádření obžalovaného, že tento nežádá být přítomen vazebnímu zasedání a nechce využít svého práva na slyšení (č. l. 3790a, 3790b).
16. S ohledem na stanovisko obžalovaného rozhodl odvolací soud o dalším trvání vazby obžalovaného dne 17. 6. 2024 v neveřejném zasedání v záhlaví označeným usnesením tak, že podle § 72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu se obžalovaný ponechává nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Toto usnesení bylo obžalovanému (spolu s překladem do vietnamského jazyka) doručeno dne 4. 7. 2024, jeho obhájci pak dne 19. 6. 2024 (viz založené doručenky na č. l. 3815).
17. Dne 28. 6. 2024 předseda senátu odvolacího soudu nařídil veřejné zasedání o odvolání obžalovaného a dalších spoluobžalovaných na den 5. 9. 2024.
18. V odůvodnění svého nyní napadeného usnesení odvolací soud nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení ve věci obžalovaného, včetně posouzení, zda v průběhu celého trestního řízení obžalovaného byla řádně dodržována ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 tr. řádu) a nedošlo ani k překročení nejdelší přípustné doby trvání vazby (§ 72a tr. řádu). V tomto směru v dosavadním řízení žádné nezákonnosti odvolací soud nezjistil (viz body 1. až 4. jeho usnesení).
19. Stran důvodnosti dalšího trvání vazby obžalovaného odvolací soud ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v § 67 písm. a) tr. řádu konstatoval, že tento vazební důvod byl v době rozhodování i nadále dán a nezměnil se navzdory délce vazebního stíhání, nevymizel ani neoslabil natolik, aby vazba mohla být nahrazena jiným vhodným opatřením. Vazba tedy byla u obžalovaného v době rozhodování i nadále důvodná a značně posílila především po vynesení nepravomocného odsuzujícího rozsudku a dále s přihlédnutím k povaze, typové závažnosti projednávané věci, dále i vzhledem k osobě obžalovaného a částečně jeho předchozího způsobu života.
Vazební důvody tedy podle odvolacího soudu uplynutím doby neoslabily, naopak obecně v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité vyšší výměře značně zesílila obava z útěku a skrývání se. K tomu odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 33/2014, podle kterých samotná hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno.
V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo. Tento závěr má podle odvolacího soudu oporu kromě výše citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i v rozhodnutích Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že nepravomocně uložený trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem, v každém případě je hrozba útěku existencí nepravomocného odsuzujícího rozsudku značně zesílena, což se vztahuje i k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, protože jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, k čemuž odkázal usnesení Ústavního soudu ze dne 20.
12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3411/2016. Nejde proto již jen o typové vyjádření rozpětí zákonné trestní sazby, nýbrž o zcela konkrétní výši nepodmíněného trestu odnětí svobody, tedy jde o hrozbu již zcela konkrétní a reálnou. Odvolací soud připomněl, že obžalovaný je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky, do České republiky přicestoval za účelem práce a získal zde i trvalý pobyt. V České republice nemá rodinu, ta žije ve Vietnamu, ani žádné stálé zaměstnání či legální příjem. V minulosti po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání již ve dvou případech, neboť na jeho osobu byl vydán předchozí souhlas se zadržením a příkaz k zatčení.
Odvolací soud seznal, že i tyto skutečnosti mohou posílit pravděpodobnost nebezpečí jeho uprchnutí do domovského státu, příp. do jiného státu a jsou předpokladem hrozby skrývání se obžalovaného před trestním řízením, kde by byla jeho dosažitelnost a dohledatelnost pro orgány činné v trestním řízení komplikovanější.
20. Co do samotného posouzení trvání vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu odvolací soud uvedl, že již z nepravomocného rozsudku bylo patrné, že obžalovaný se měl trestné činnosti dopouštět po delší časový úsek. Odvolací soud následně přiblížil povahu a dobu trvání presumované trestné činnosti obžalovaného. Připomněl též, že před vzetím do vazby neměl obžalovaný legální zaměstnání a pravidelný příjem, a tak tyto skutečnosti nasvědčovaly tomu, že presumovaná trestná činnost mohla být s velkou pravděpodobností jeho zásadním finančním zdrojem, což vyplynulo z výpisu z katastru nemovitostí, ze zprávy od ČSSZ, z Generálního finančního ředitelství a z Centrální evidence exekucí ČR. Podle odvolacího soudu dosavadní způsob života obžalovaného naplňoval obavu, že nevedl řádný život, neboť z jeho opisu z Rejstříku trestů bylo patrné, že v něm má celkem tři záznamy, dva z nich jsou amnestijní rozhodnutí, ohledně nichž se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, což bylo třeba respektovat, avšak poslední záznam se týkal drogové trestné činnosti. Tyto záznamy, prokazovaly jeho vztah k případnému páchání trestné činnosti či jeho odpovědnost vůči dodržování nastavených norem a bylo možné je vzít v úvahu v rámci jeho osobnostního profilu. Významným aspektem hodnocení osoby obžalovaného pak podle odvolacího soudu byla i jeho trestní minulost, neboť ta spoluutváří představu o jeho charakteru, a též umocňuje některé z možných rizik a obav, kterým lze zajišťujícími opatřeními v trestním řízení předejít. Ze všech uvedených skutečností tak vyplynula důvodná obava, že obžalovaný uprchne do ciziny, nebo se bude skrývat, aby tak byl nedosažitelný, či bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, aby se tak trestnímu stíhání nebo nepravomocně uloženému trestu odnětí svobody, jímž je i nadále reálně ohrožen, vyhnul. Propuštěním obžalovaného na svobodu přitom hrozilo, že dojde ke zmaření či ztížení účelu trestního řízení.
21. Ve vztahu k době trvání vazby obžalovaného odvolací soud uzavřel, že tato nepřesahuje nejvyšší přípustnou dobu trvání vazby podle § 72a tr. řádu, výrazným způsobem nevybočuje ze zavedené trestní praxe a ani z aktuální situace neplyne odůvodněný závěr o nepřípustné a neúčelné déletrvající vazbě, v řízení nebyly zaznamenány ani žádné nedůvodné průtahy. Ze všech uvedených skutečností tak podle odvolacího soudu vyplynula důvodná obava, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat či bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, aby se tak trestnímu stíhání nebo nepravomocně uloženému citelnému trestu odnětí svobody vyhnul.
22. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že u obžalovaného v době jeho rozhodování i nadále existovaly důvody vazby podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. řádu, a bylo proto třeba jej i nadále ponechat ve vazbě, neboť jeho propuštěním by mohlo dojít ke zmaření či ztížení naplnění účelu trestního stíhání. Nahrazení fakultativními zajišťovacími prostředky podle příslušných ustanovení tr. řádu přitom odvolací soud neshledal možným, a to rovněž s ohledem na osobu obžalovaného a povahu a závažnost projednávané trestní věci.
23. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu a v souladu se závěry odvolacího soudu konstatovat, že v trestní věci obžalovaného byla dodržena ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 odst. 1, 3 tr. řádu), jakož i ustanovení stanovující nejdelší přípustnou dobu trvání vazby (§ 72a tr. řádu; srov. též § 72b tr. řádu). Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy v postupu odvolacího soudu, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby. Konkrétní délku trvání vazby u obžalovaného v řízení před soudem (byť tato trvala ke dni vydání napadeného usnesení již téměř 21 měsíců) není možné, s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, z jejíhož spáchání je tento důvodně podezřelý, jakož i složitost dané trestní věci, považovat za nepřiměřeně dlouhou.
24. Odvolací soud taktéž nikterak nepochybil, pokud o dalším trvání vazby obžalovaného rozhodl ve smyslu § 72 odst. 1, 3, 4 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to s ohledem na předchozí písemné vyjádření obžalovaného (srov. bod 15. tohoto usnesení).
25. Podle § 67 písm. a), c) tr. řádu platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá- li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
26. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry odvolacího soudu plně ztotožnil, neboť důvody vedoucí k ponechání obžalovaného ve vazbě tento soud vymezil správně, přičemž zcela dostatečně a srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela jistě odpovídá požadavkům vyplývajícím z § 134 odst. 2 a § 73c tr. řádu. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud, v souladu se zásadou procesní ekonomie, plně odkazuje zejména na argumentaci odvolacího soudu uvedenou v bodech 5. a 6. napadeného usnesení, a to ve vztahu k existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), písm. c) tr. řádu, v bodech 7. a 8. co do dalších zákonných požadavků obsažených v § 67 tr. řádu, když tuto považuje za správnou, logickou, a především pak zákonnou.
27. Nejvyšší soud se tedy nemohl v zásadě ztotožnit se stížnostními námitkami obžalovaného, který s odkazem na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2024 ve věci Zadeh proti České republice (stížnost č. 35207/17 a šest dalších), namítá, že odvolací soud „zopakoval stejné důvody k odůvodnění vazby obžalovaného, které mají spočívat především v přísnosti trestu, který obžalovanému hrozí, v jeho osobní situaci a v občanství cizí země, aniž by však soud uvedl jakékoliv nové skutečnosti, které by opakované prodlužování vazby odůvodňovaly“, neboť tyto nejsou důvodné. Současně Nejvyšší soud konstatuje, že argumentaci obsaženou zejména v bodech 16. a 17. citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva nelze na trestní věc obžalovaného přiléhavě aplikovat.
28. Nejvyšší soud akcentuje především skutečnost, že obžalovaný je trestně stíhán pro zvlášť závažnou drogovou trestnou činnost, která měla spočívat (mimo jiné) též ve výrobě a distribuci metamfetaminu, které se měl dopustil jako člen organizované skupiny, za podmínek tzv. speciální recidivy, a v neposlední řadě též ve velkém rozsahu. Za tento zvlášť závažný zločin byl soudem prvního stupně nepravomocně odsouzen, a to (mimo jiné) k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let (srov. bod 11. tohoto usnesení). V tomto smyslu Nejvyšší soud, při plném respektování zásady presumpce neviny, odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obžalovaného. V každém případě však platí, že je hrozba útěku obžalovaného za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).
29. Pokud tedy odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. řádu po vynesení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, byť tento dosud nenabyl právní moci, naopak zesílil, nelze takovému závěru, jak již bylo uvedeno výše, ničeho vytknout, neboť zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (srov. „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a a základních svobod (dále jen „Úmluva“) [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24. 3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04).
30. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obžalovaného T. D. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2024, č. j. 15 To 46/2024-3813, důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu