11 Tvo 17/2025-718
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 stížnost
obviněné J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad
Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, sp. zn.
6 To 77/2025, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněné J. V. zamítá.
1. Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 13.
11. 2025 usnesením z téhož dne, č. j. 6 To 77/2025-691 tak, že podle § 71a tr.
ř. se žádost obviněné J. V. o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť
důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. ř. trvají i nadále. Současně
vrchní soud podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal v náhradu
vazby písemný slib obviněné, podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nad
její osobou nestanovil dohled probačního úředníka, podle § 73 odst. 1 písm. d)
tr. ř. a contrario jí neuložil žádné z navržených předběžných opatření a podle
§ 73 odst. 4 tr. ř. a contrario jí neuložil výkon elektronické kontroly.
2. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná J. V.
(dále také jen „obviněná“ či „stěžovatelka“) ihned po jeho vyhlášení v rámci
veřejného zasedání dne 13. 10. 2025 do protokolu stížnost, jíž následně
odůvodnila písemným podáním ze dne 27. 11. 2025 a kterou předmětné usnesení
napadla v celém rozsahu, přičemž o něm prohlásila, že je nezákonné a
nepřezkoumatelné. Za hlavní důvod podání řádného opravného prostředku
stěžovatelka označila důvod, že soud ve svých úvahách nezohlednil celkovou
délku trvání vazby, tedy skutečnost, že se ve vazbě nachází již od 31. 8. 2024,
tj. po dobu patnácti měsíců. Rovněž v usnesení o jejím vzetí do vazby, jakož i
o jejím dalším prodlužování, předmětný časový údaj absentuje, v důsledku čehož
namítla, že soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces.
3. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněná vyhodnotila napadené
usnesení Vrchního soudu v Olomouci za nesprávné, nedůvodné a učiněné v rozporu
se zákonem, pročež závěrem navrhla, aby stížnostní soud toto napadené usnesení
zrušil.
4. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti podané
obviněnou J. V. přezkoumal správnost napadených výroků usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, č. j. 6 To 77/2025-691, jakož i řízení, které
mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněnou podaná stížnost není důvodná.
5. Úvodem je namístě předeslat, že obviněná J. V. byla v dané trestní
věci stíhána pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §
140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit v podstatě tím, že v obci
XY, okres XY, dne 31. 8. 2024 ve večerních hodinách ve stavu střední opilosti,
po předchozí hádce se svým druhem R. M. (který ji žádal, aby opustila společnou
domácnost, což obviněná odmítala) se do rozepře vložil poškozený Z. K., který
společně s R. M. obviněnou vyzýval k opuštění domu, v důsledku čehož mezi nimi
došlo ke vzájemnému strkání a přetlačování. Na to obviněná reagovala tím, že z
příborníku vzala kuchyňský nůž s délkou čepele 14 cm a na Z. K. zaútočila tak,
že jej v úmyslu jej usmrtit intenzivně bodla zespodu pravé části krku, čímž mu
způsobila bodnořezné poranění pravé části krku, vyžadující si lékařské ošetření
na chirurgickém oddělení Nemocnice Kyjov, příspěvková organizace, s následnou
hospitalizací, přičemž jen shodou šťastných okolností a náhod nedošlo v
důsledku cíleného intenzivního útoku bodnořezným nástrojem k jeho usmrcení.
6. Na základě dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně
byla obviněná rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 7.
2025, č. j. 68 T 2/2025-606, uznána vinnou výše uvedeným jednáním, které bylo
krajským soudem právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §
140 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 264 odst. 2 tr. ř. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi
let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí bylo
soudem prvního stupně podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo
ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě, přičemž podle § 228 odst. 1 tr.
ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené RBP, zdravotní
pojišťovně, částku ve výši 20.967 Kč.
7. Proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně
však obviněná podala odvolání, jímž toto rozhodnutí soudu prvního stupně
napadla v celém jeho rozsahu. Za tohoto stavu byla věc krajským soudem dne 2.
10. 2025 předložena k rozhodnutí o podaném řádném opravném prostředku Vrchnímu
soudu v Olomouci, jímž bylo nařízeno veřejné zasedání o odvolání na termín 13.
11. 2025.
8. Jelikož trestní stíhání obviněné bylo v dané věci vedeno vazebně,
bylo Nejvyšším soudem z předloženého spisového materiálu ověřeno, že o trvání
vazby bylo naposledy rozhodováno Vrchním soudem v Olomouci ve veřejném zasedání
konaném dne 13. 11. 2025, kdy tento soud svým usnesením č. j. 6 To 77/2025-691
zamítl žádost obviněné o její propuštění z vazby na svobodu s tím, že důvody
vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. ř. na straně její osoby i nadále trvají,
přičemž její setrvání ve vazbě nelze nahradit jejím písemným slibem, dohledem
probačního úředníka či některým z navržených předběžných opatření, a to ani v
kombinaci s výkonem elektronické kontroly její osoby. Ve spojitosti s vazbou
útěkovou vrchní soud označil za stěžejní, že obviněné byl Krajským soudem v
Brně - pobočka ve Zlíně, nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v
trvání osmi let. Takový trest vyhodnotil odvolací soud jako značně citelný,
přičemž ve spojitosti s tím konstatoval nutnost aplikace čl. 5 odst. 1 písm. a)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v případě
nepravomocného odsouzení se již nejedná o vazbu ve vlastním slova smyslu, nýbrž
o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem. To prakticky znamená,
že pro existenci vazby útěkové již není nutné vyžadovat splnění natolik
zásadních podmínek, jaké jsou uplatňovány v situaci, kdy trestně stíhané osobě
doposud nebyl uložen citelný nepodmíněný trest, byť nepravomocně.
9. Důvod vazby předstižné pak vrchní soud (s odkazem na materiály
obsažené ve spise) spatřuje zejména v předchozím způsobu života obviněné, který
byl charakteristický opakovaným zneužíváním alkoholu a následným jednáním
výtržnické a násilné povahy. Jelikož byl u obviněné diagnostikován syndrom
závislosti na alkoholu, bylo jí rozsudkem krajského soudu vedle nepodmíněného
trestu odnětí svobody uloženo rovněž ochranné opatření ve formě
protialkoholního ochranného léčení vykonávaného ústavní formou.
10. Se zřetelem na intenzitu výše uvedených vazebních důvodů dospěl
vrchní soud k závěru, že oba vazební důvody uvedené v § 67 písm. a), c) tr. ř.
v případě obviněné i nadále trvají, přičemž je nelze nahradit žádným z v úvahu
přicházejících alternativních institutů předvídaných trestním řádem – tedy ze
strany obviněné navrhovaným písemným slibem podle § 73 odst. 1 písm. b) tr.
ř., dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř., či
některým z navrhovaných (ale ani žádných jiných) předběžných opatření ve smyslu
§ 73 odst. 1 písm. d) tr. ř. za užití § 88c až § 88l tr. ř., a to ani v
kombinaci s výkonem elektronické kontroly podle § 73 odst. 4 tr. ř.
11. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s
výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil, neboť důvody ponechání
obviněné J. V. ve vazbě tento soud přesvědčivě vymezil a současně i
srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej vedly k jeho závěrům. Obsah
odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím
z § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř., pročež závěrům Vrchního soudu v Olomouci nelze
ničeho relevantně vytknout.
12. Stran důvodů vazby útěkové v obecné rovině platí, že podle § 67
písm. a) tr. ř. smí být obviněná osoba vzata do vazby jen tehdy, pokud z její
strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne
nebo se bude skrývat, aby se vyhnula trestnímu stíhání nebo trestu, zejména
nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li její osobě vysoký trest. Nejvyšší soud po
prostudování příslušného spisového materiálu ve vztahu k existenci důvodů vazby
útěkové akcentuje jako stěžejní skutečnost, že obviněná J. V. byla rozsudkem
Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 68 T
2/2025, odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro
jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou (za současného uložení
ochranného protialkoholního léčení vykonávaného ústavní formou a stanovení
povinnosti nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu v soudem stanovené
výši).
13. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněná podala řádný
opravný prostředek, přičemž při absenci odvolání podaného v její neprospěch
státním zástupcem byla v dané věci i nadále ohrožena uložením nepodmíněného
trestu odnětí svobody, avšak nikoli v rámci zákonné trestní sazby podle § 140
odst. 1 tr. zákoníku (zákonodárcem určené v rozmezí deseti až osmnácti let),
nýbrž vzhledem k podmínkám uvedeným v § 264 odst. 2 tr. ř. ve smyslu platnosti
zásady zákazu reformace in peius v maximální výměře osmi let.
14. V souvislosti se stavem, kdy obviněná osoba nebyla dosud pravomocně
odsouzena, Nejvyšší soud připomíná konstantní judikaturu Ústavního soudu, který
v řadě svých rozhodnutí již dříve vyslovil právní názor, že i nepravomocně
uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může ve smyslu důvodů vazby útěkové
znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněné osoby. V této
situaci je totiž hrozba útěku značně zesílena, a to právě uloženým – byť
nepravomocně – nepodmíněným trestem odnětí svobody (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11.
3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS
3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši
nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující
obavu z útěku obviněné osoby přitom Ústavní soud (v odkazovaných případech)
považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III.
ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn.
II. ÚS 3/03). V nyní posuzované věci přitom byla obviněná soudem prvního stupně
nepravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi let.
15. Vyjma toho v situaci, kdy obviněná osoba byla soudem prvního stupně
nepravomocně odsouzena k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se
povaha omezení osobní svobody zásadně mění. Jak již bylo připomenuto i Krajským
soudem v Brně – pobočka ve Zlíně, již se nejedná o vazbu v pravém slova smyslu,
nýbrž jde o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, kterak plyne
mimo jiné i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních
závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu
č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Již jen na základě těchto
judikatorních závěrů tak nebylo možné stížnosti obviněné J. V. v nyní
posuzované věci vyhovět.
16. V rámci námitek uplatněných proti existenci vazebního důvodu
uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. stěžovatelka poukázala na příslib svého druha
R. M., který v rámci vazebního zasedání dne 2. 6. 2025 konstatoval, že s
obviněnou vedl společnou domácnost (v bytě o velikosti 1+1 na adrese XY, XY) od
9. 9. 2022 do 31. 8. 2024, kdy byla vzata do vazby. V případě, že by obviněná
byla z výkonu vazby propuštěna, přislíbil její bezplatné ubytování a současně
doložil prohlášení majitele firmy XY s.r.o. R. R., u kterého je zaměstnán, že
by obviněné (v případě jejího propuštění) umožnil v této firmě vykonávat
uklízecí práce. Tyto námitky však Vrchní soud v Olomouci oprávněně odmítl.
17. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná před svým vzetím do vazby sice
bydlela u svého druha R. M., avšak jejich společné soužití bylo provázeno – jak
vyplývá z množství důkazů založených ve spisovém materiálu – dlouhou řadou
verbálních i fyzických konfliktů (viz úřední záznam založený na č. l. 61, v
němž je uveden přehled závadového jednání obviněné, které bylo v průběhu
posledních cca tří let řešeno policejními orgány). S tím úzce souvisí u
obviněné diagnostikovaný syndrom závislosti na alkoholu, který prozrazuje nejen
nadměrnou konzumaci alkoholu, ale také obviněnou nezvládané oslabení mentálních
i sociálních zábran, v důsledku čehož se opakovaně dopouštěla závažného
výtržnického i násilného jednání (nelze např. pominout, že obviněná nožem
zranila i samotného R. M., viz výpověď obviněné u vazebního zasedání dne 3. 9.
2024).
18. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že obviněná před svým vzetím do
vazby nebyla nikde řádně zaměstnána a prostředky na svoji obživu si získávala
toliko příležitostnými brigádami. Faktická sociální i bytová neukotvenost
stěžovatelky (propojenou s jejími silnými sklony ke zneužívání alkoholických
nápojů) oprávněně vedla k důvodné obavě z toho, že by v případě svého
propuštění na svobodu vzhledem k reálnému ohrožení výkonem nepodmíněného trestu
odnětí svobody v trvání osmi let, jímž již byla – byť nepravomocně - uznána
vinnou, usilovala o útěk, aby se vyhnula výkonu tohoto citelného nepodmíněného
trestu odnětí svobody. Navíc s ohledem na zjištěné okolnosti, povahu i
charakter jednání, jímž byla obviněná uznána vinnou, nelze nikterak eliminovat
jí namítané „individuální okolnosti“, které tak byly soudy nižších stupňů
správně vyhodnoceny jako nedostatečné stran odrazení osoby obviněné od jejího
možného útěku.
19. Z výše rozvedených důvodů tak Nejvyšší soud stížnostní námitky
obviněné kategoricky odmítl, neboť nejsou nikterak způsobilé rozptýlit
jednoznačný závěr soudu o důvodnosti dalšího trvání vazebního důvodu podle § 67
písm. a) tr. ř.
20. De facto identické skutečnosti svědčí též o dalším trvání důvodu
vazby předstižné ve smyslu § 67 odst. c) tr. ř., který sice stěžovatelka ve své
stížnosti rovněž nepovažuje za naplněný, aniž by však toto své přesvědčení
podložila jakýmikoli (natož relevantními) argumenty, neboť tuto svoji námitku
uvedla pouze v záhlaví svého podání. K důvodům vazby předstižné podle § 67
písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v obecné rovině konstatuje, že tyto jsou naplněny
tehdy, pokud je u obviněné osoby dána obava, že bude opakovat trestnou činnost,
pro kterou je stíhána, nebo že dokoná trestný čin, který připravovala, event.
že vykoná trestný čin, kterým hrozila.
21. Rovněž v této souvislosti Nejvyšší soud vyhodnotil závěry vrchního
soudu jako oprávněné, neboť s návratem obviněné do domácího prostředí v
kombinaci s její faktickou závislostí na alkoholu (byť v době svého pobytu ve
vězeňském zařízení byla nucena abstinovat) by bez pochyb došlo k navození
obdobných situací, ve kterých v minulosti opakovaně selhávala. Ostatně i ze
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické
psychologie vyplynula charakteristická tendence obviněné jednat impulsivně,
tedy bez uvážení následků, což fakticky představuje její silné sklony k
vyvolávání konfliktů s dalšími osobami, zvláště pod vlivem alkoholu, přičemž jí
ke vzniku sporů stačí toliko malicherné příčiny. K dokreslení této argumentace
je vhodné doplnit, že obviněná nad svým jednáním fakticky neprojevila žádnou
lítost, která by vyústila alespoň do formální omluvy poškozenému Z. K. za její
osobou způsobené strádání.
22. Ze všech výše uvedených okolností je tedy zřejmé, že i nadále panuje
důvodná obava, že by se obviněná v případě svého propuštění na svobodu mohla -
ve spojení s konzumací alkoholických nápojů (ve které by jí žádná osoba nemohla
zabránit) - opětovně dopustit násilné trestné činnosti. Ze skutkových zjištění
učiněných soudem prvního stupně ostatně vyplynulo, že stěžovatelka se svým
druhem M. v době jejich vzájemného soužití nadužívali alkoholické nápoje
společně, přičemž obviněná se dopustila násilí i vůči jeho osobě (kterak bylo
již zmíněno výše). Za tohoto stavu by propuštěním obviněné z vazby na svobodu
mohla být jednoznačně zmařena či podstatně ztížena možnost dosažení účelu
trestního stíhání (resp. trestního řízení), jímž je podle § 71 odst. 1 tr. ř.
ve spojení s § 1 odst. 1 tr. ř. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé
potrestání jejich pachatelů.
23. Současně nelze přehlédnout, že Vrchní soud v Olomouci jako soud
odvolací ve věci obviněné nařídil veřejné zasedání o podaném odvolání, a to na
stejný termín, kdy v rámci veřejného zasedání rozhodl o zamítnutí žádosti
obviněné o propuštění z vazby. Téhož dne (byť z hlediska běhu času později) tak
odvolací soud rozhodl rovněž o tom, že se odvolání obviněné podané proti
odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. 7.
2025, sp. zn. 68 T 2/2025 podle § 256 tr. ř. zamítá jako nedůvodné. Nejvyšší
soud tedy rozhoduje o stížnosti obviněné podané proti shora citovanému usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, č. j. 6 To 77/2025-691, v době,
kdy odsuzující rozsudek soudu prvního stupně již nabyl právní moci (a to ve
spojení s usnesením odvolacího soudu), v důsledku čehož byla obviněná přeřazena
z výkonu vazby do výkonu trestu odnětí svobody, konkrétně do věznice s
ostrahou. Za této situace má již rozhodnutí o stížnosti obviněné toliko
deklaratorní charakter, přičemž toliko potvrzuje, že existence obou vazebních
důvodů na straně její osoby trvala i v době konaného odvolacího řízení, resp.
ke dni 13. 11. 2025 (tzn. až do konečného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci
stran otázky její viny a trestu).
24. Pro úplnost je namístě konstatovat, že obava pramenící z existence
obou vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), c) tr. ř. byla i v den
rozhodování odvolacího soudu o žádosti obviněné o propuštění z vazby na svobodu
stále natolik závažná, že – ani s ohledem na okolnosti případu a dobu, kterou
stěžovatelka v této věci strávila ve vazbě – nebyly předmětné důvody oslabeny
natolik, že by bylo možné akceptovat nahrazení vazby některým z alternativních
institutů (opatření) uvedených v § 73 a § 73a tr. ř.
25. V této souvislosti Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 13.
11. 2025, č. j. 6 To 77/2025-691, oprávněně vyhodnotil možnost nahrazení vazby
obviněné využitím některého z výše navržených zákonných opatření jako zcela
nedůvodnou. Své rozhodnutí řádně odůvodnil povahou a závažností jednání,
kterého se obviněná dopustila, jakož i jejími osobními poměry, pročež návrhy
obviněné na nahrazení vazby jinými procesními instituty zcela oprávněně odmítl.
Nejvyšší soud i v tomto ohledu vyhodnotil závěry, které vrchní soud vedly k
vydání napadeného usnesení, jako zcela správné. V opačném případě by orgány
činné v trestním řízení podstoupily příliš velké riziko možného zmaření či
podstatného ztížení dosažení účelu probíhajícího trestního stíhání, což nelze
za žádných okolností připustit.
26. Pokud stěžovatelka namítla, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění
svého usnesení, jímž zamítl jí podanou žádost o propuštění z vazby, nikterak
výslovně nezmínil „časové hledisko“, tedy faktickou délku trvání vazby, je
nutné připustit, že vrchní soud celkovou délku trvání vazby skutečně ve svém
odůvodnění výslovně nezmínil, avšak přesto ji vzal v úvahu – byť implicitně,
když jasně deklaroval, že trvající vazbu obviněné nelze nahradit jinými
náhradními zákonnými opatřeními. Přestože délka trvání vazby celkově dosáhla
doby patnácti měsíců, nebyly Nejvyšším soudem v této trestní věci zjištěny
žádné závažné průtahy, které by měly negativní vliv na dosavadní délku trvání
vazby stěžovatelky. Délku trvání vazby u osoby obviněné nelze s ohledem na
charakter a rozsah trestné činnosti, pro kterou je důvodně trestně stíhána,
považovat za nikterak nepřiměřeně dlouhou. V dané věci byl navíc řádně zachován
cyklický přezkum dalšího trvání vazby příslušným soudem, a to v pravidelných
zákonných lhůtách plynoucích z § 72 odst. 1 a odst. 3 tr. ř., přičemž
překročena nebyla ani maximální tříletá délka trvání vazby stanovená v § 72a
odst. 1 písm. c) tr. ř.
27. Závěrem lze tedy shrnout, že s přihlédnutím k výše uvedeným
judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského
soudu pro lidská práva byla intenzita vazebních důvodů, které byly Vrchním
soudem v Olomouci na straně obviněné J. V. konstatovány i v den veřejného
zasedání, kdy bylo projednáváno odvolání obviněné, stále mimořádně vysoká,
pročež nebylo ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout využitím jednoho
či kombinací vícero zákonných prostředků nahrazujících vazbu ve smyslu § 73 a §
73a tr. ř.
28. Nejvyšší soud se se závěry vrchního soudu stran přetrvávající
existence vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř., stejně jako
nemožnosti náhrady vazby jinými zákonnými instituty plně ztotožnil, neboť dané
závěry jsou zjevně přesvědčivé, správné, logicky odůvodněné a odpovídající všem
v dané věci zjištěným okolnostem.
29. Za tohoto stavu byla stížnost obviněné J. V. podaná proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, č. j. 6 To 77/2025-691, v
souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu