11 Tvo 17/2025-718
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 stížnost obviněné J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, sp. zn. 6 To 77/2025, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněné J. V. zamítá.
1. Vrchní soud v Olomouci rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2025 usnesením z téhož dne, č. j. 6 To 77/2025-691 tak, že podle § 71a tr. ř. se žádost obviněné J. V. o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. ř. trvají i nadále. Současně vrchní soud podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal v náhradu vazby písemný slib obviněné, podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nad její osobou nestanovil dohled probačního úředníka, podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. ř. a contrario jí neuložil žádné z navržených předběžných opatření a podle § 73 odst. 4 tr. ř. a contrario jí neuložil výkon elektronické kontroly.
2. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná J. V. (dále také jen „obviněná“ či „stěžovatelka“) ihned po jeho vyhlášení v rámci veřejného zasedání dne 13. 10. 2025 do protokolu stížnost, jíž následně odůvodnila písemným podáním ze dne 27. 11. 2025 a kterou předmětné usnesení napadla v celém rozsahu, přičemž o něm prohlásila, že je nezákonné a nepřezkoumatelné. Za hlavní důvod podání řádného opravného prostředku stěžovatelka označila důvod, že soud ve svých úvahách nezohlednil celkovou délku trvání vazby, tedy skutečnost, že se ve vazbě nachází již od 31. 8. 2024, tj. po dobu patnácti měsíců. Rovněž v usnesení o jejím vzetí do vazby, jakož i o jejím dalším prodlužování, předmětný časový údaj absentuje, v důsledku čehož namítla, že soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces.
3. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněná vyhodnotila napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci za nesprávné, nedůvodné a učiněné v rozporu se zákonem, pročež závěrem navrhla, aby stížnostní soud toto napadené usnesení zrušil.
4. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti podané obviněnou J. V. přezkoumal správnost napadených výroků usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, č. j. 6 To 77/2025-691, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněnou podaná stížnost není důvodná.
5. Úvodem je namístě předeslat, že obviněná J. V. byla v dané trestní věci stíhána pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit v podstatě tím, že v obci XY, okres XY, dne 31. 8. 2024 ve večerních hodinách ve stavu střední opilosti, po předchozí hádce se svým druhem R. M. (který ji žádal, aby opustila společnou domácnost, což obviněná odmítala) se do rozepře vložil poškozený Z. K., který společně s R. M. obviněnou vyzýval k opuštění domu, v důsledku čehož mezi nimi došlo ke vzájemnému strkání a přetlačování. Na to obviněná reagovala tím, že z příborníku vzala kuchyňský nůž s délkou čepele 14 cm a na Z. K. zaútočila tak, že jej v úmyslu jej usmrtit intenzivně bodla zespodu pravé části krku, čímž mu způsobila bodnořezné poranění pravé části krku, vyžadující si lékařské ošetření na chirurgickém oddělení Nemocnice Kyjov, příspěvková organizace, s následnou hospitalizací, přičemž jen shodou šťastných okolností a náhod nedošlo v důsledku cíleného intenzivního útoku bodnořezným nástrojem k jeho usmrcení.
6. Na základě dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně byla obviněná rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 7. 2025, č. j. 68 T 2/2025-606, uznána vinnou výše uvedeným jednáním, které bylo krajským soudem právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 264 odst. 2 tr. ř. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí bylo soudem prvního stupně podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě, přičemž podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, částku ve výši 20.967 Kč.
7. Proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně však obviněná podala odvolání, jímž toto rozhodnutí soudu prvního stupně napadla v celém jeho rozsahu. Za tohoto stavu byla věc krajským soudem dne 2. 10. 2025 předložena k rozhodnutí o podaném řádném opravném prostředku Vrchnímu soudu v Olomouci, jímž bylo nařízeno veřejné zasedání o odvolání na termín 13. 11. 2025.
8. Jelikož trestní stíhání obviněné bylo v dané věci vedeno vazebně, bylo Nejvyšším soudem z předloženého spisového materiálu ověřeno, že o trvání vazby bylo naposledy rozhodováno Vrchním soudem v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2025, kdy tento soud svým usnesením č. j. 6 To 77/2025-691 zamítl žádost obviněné o její propuštění z vazby na svobodu s tím, že důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), c) tr. ř. na straně její osoby i nadále trvají, přičemž její setrvání ve vazbě nelze nahradit jejím písemným slibem, dohledem probačního úředníka či některým z navržených předběžných opatření, a to ani v kombinaci s výkonem elektronické kontroly její osoby. Ve spojitosti s vazbou útěkovou vrchní soud označil za stěžejní, že obviněné byl Krajským soudem v Brně - pobočka ve Zlíně, nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Takový trest vyhodnotil odvolací soud jako značně citelný, přičemž ve spojitosti s tím konstatoval nutnost aplikace čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v případě nepravomocného odsouzení se již nejedná o vazbu ve vlastním slova smyslu, nýbrž o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem. To prakticky znamená, že pro existenci vazby útěkové již není nutné vyžadovat splnění natolik zásadních podmínek, jaké jsou uplatňovány v situaci, kdy trestně stíhané osobě doposud nebyl uložen citelný nepodmíněný trest, byť nepravomocně.
9. Důvod vazby předstižné pak vrchní soud (s odkazem na materiály obsažené ve spise) spatřuje zejména v předchozím způsobu života obviněné, který byl charakteristický opakovaným zneužíváním alkoholu a následným jednáním výtržnické a násilné povahy. Jelikož byl u obviněné diagnostikován syndrom závislosti na alkoholu, bylo jí rozsudkem krajského soudu vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženo rovněž ochranné opatření ve formě protialkoholního ochranného léčení vykonávaného ústavní formou.
10. Se zřetelem na intenzitu výše uvedených vazebních důvodů dospěl vrchní soud k závěru, že oba vazební důvody uvedené v § 67 písm. a), c) tr. ř. v případě obviněné i nadále trvají, přičemž je nelze nahradit žádným z v úvahu přicházejících alternativních institutů předvídaných trestním řádem – tedy ze strany obviněné navrhovaným písemným slibem podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř., či některým z navrhovaných (ale ani žádných jiných) předběžných opatření ve smyslu § 73 odst. 1 písm. d) tr. ř. za užití § 88c až § 88l tr. ř., a to ani v kombinaci s výkonem elektronické kontroly podle § 73 odst. 4 tr. ř.
11. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil, neboť důvody ponechání obviněné J. V. ve vazbě tento soud přesvědčivě vymezil a současně i srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej vedly k jeho závěrům. Obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř., pročež závěrům Vrchního soudu v Olomouci nelze ničeho relevantně vytknout.
12. Stran důvodů vazby útěkové v obecné rovině platí, že podle § 67 písm. a) tr. ř. smí být obviněná osoba vzata do vazby jen tehdy, pokud z její strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnula trestnímu stíhání nebo trestu, zejména nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li její osobě vysoký trest. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu ve vztahu k existenci důvodů vazby útěkové akcentuje jako stěžejní skutečnost, že obviněná J. V. byla rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 68 T 2/2025, odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou (za současného uložení ochranného protialkoholního léčení vykonávaného ústavní formou a stanovení povinnosti nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu v soudem stanovené výši).
13. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněná podala řádný opravný prostředek, přičemž při absenci odvolání podaného v její neprospěch státním zástupcem byla v dané věci i nadále ohrožena uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, avšak nikoli v rámci zákonné trestní sazby podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku (zákonodárcem určené v rozmezí deseti až osmnácti let), nýbrž vzhledem k podmínkám uvedeným v § 264 odst. 2 tr. ř. ve smyslu platnosti zásady zákazu reformace in peius v maximální výměře osmi let.
14. V souvislosti se stavem, kdy obviněná osoba nebyla dosud pravomocně odsouzena, Nejvyšší soud připomíná konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí již dříve vyslovil právní názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může ve smyslu důvodů vazby útěkové znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněné osoby. V této situaci je totiž hrozba útěku značně zesílena, a to právě uloženým – byť nepravomocně – nepodmíněným trestem odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku obviněné osoby přitom Ústavní soud (v odkazovaných případech) považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03). V nyní posuzované věci přitom byla obviněná soudem prvního stupně nepravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi let.
15. Vyjma toho v situaci, kdy obviněná osoba byla soudem prvního stupně nepravomocně odsouzena k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se povaha omezení osobní svobody zásadně mění. Jak již bylo připomenuto i Krajským soudem v Brně – pobočka ve Zlíně, již se nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, nýbrž jde o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, kterak plyne mimo jiné i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Již jen na základě těchto judikatorních závěrů tak nebylo možné stížnosti obviněné J. V. v nyní posuzované věci vyhovět.
16. V rámci námitek uplatněných proti existenci vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. stěžovatelka poukázala na příslib svého druha R. M., který v rámci vazebního zasedání dne 2. 6. 2025 konstatoval, že s obviněnou vedl společnou domácnost (v bytě o velikosti 1+1 na adrese XY, XY) od 9. 9. 2022 do 31. 8. 2024, kdy byla vzata do vazby. V případě, že by obviněná byla z výkonu vazby propuštěna, přislíbil její bezplatné ubytování a současně doložil prohlášení majitele firmy XY s.r.o. R. R., u kterého je zaměstnán, že by obviněné (v případě jejího propuštění) umožnil v této firmě vykonávat uklízecí práce. Tyto námitky však Vrchní soud v Olomouci oprávněně odmítl.
17. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná před svým vzetím do vazby sice bydlela u svého druha R. M., avšak jejich společné soužití bylo provázeno – jak vyplývá z množství důkazů založených ve spisovém materiálu – dlouhou řadou verbálních i fyzických konfliktů (viz úřední záznam založený na č. l. 61, v němž je uveden přehled závadového jednání obviněné, které bylo v průběhu posledních cca tří let řešeno policejními orgány). S tím úzce souvisí u obviněné diagnostikovaný syndrom závislosti na alkoholu, který prozrazuje nejen nadměrnou konzumaci alkoholu, ale také obviněnou nezvládané oslabení mentálních i sociálních zábran, v důsledku čehož se opakovaně dopouštěla závažného výtržnického i násilného jednání (nelze např. pominout, že obviněná nožem zranila i samotného R. M., viz výpověď obviněné u vazebního zasedání dne 3. 9. 2024).
18. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že obviněná před svým vzetím do vazby nebyla nikde řádně zaměstnána a prostředky na svoji obživu si získávala toliko příležitostnými brigádami. Faktická sociální i bytová neukotvenost stěžovatelky (propojenou s jejími silnými sklony ke zneužívání alkoholických nápojů) oprávněně vedla k důvodné obavě z toho, že by v případě svého propuštění na svobodu vzhledem k reálnému ohrožení výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání osmi let, jímž již byla – byť nepravomocně - uznána vinnou, usilovala o útěk, aby se vyhnula výkonu tohoto citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Navíc s ohledem na zjištěné okolnosti, povahu i charakter jednání, jímž byla obviněná uznána vinnou, nelze nikterak eliminovat jí namítané „individuální okolnosti“, které tak byly soudy nižších stupňů správně vyhodnoceny jako nedostatečné stran odrazení osoby obviněné od jejího možného útěku.
19. Z výše rozvedených důvodů tak Nejvyšší soud stížnostní námitky obviněné kategoricky odmítl, neboť nejsou nikterak způsobilé rozptýlit jednoznačný závěr soudu o důvodnosti dalšího trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř.
20. De facto identické skutečnosti svědčí též o dalším trvání důvodu vazby předstižné ve smyslu § 67 odst. c) tr. ř., který sice stěžovatelka ve své stížnosti rovněž nepovažuje za naplněný, aniž by však toto své přesvědčení podložila jakýmikoli (natož relevantními) argumenty, neboť tuto svoji námitku uvedla pouze v záhlaví svého podání. K důvodům vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v obecné rovině konstatuje, že tyto jsou naplněny tehdy, pokud je u obviněné osoby dána obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhána, nebo že dokoná trestný čin, který připravovala, event. že vykoná trestný čin, kterým hrozila.
21. Rovněž v této souvislosti Nejvyšší soud vyhodnotil závěry vrchního soudu jako oprávněné, neboť s návratem obviněné do domácího prostředí v kombinaci s její faktickou závislostí na alkoholu (byť v době svého pobytu ve vězeňském zařízení byla nucena abstinovat) by bez pochyb došlo k navození obdobných situací, ve kterých v minulosti opakovaně selhávala. Ostatně i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie vyplynula charakteristická tendence obviněné jednat impulsivně, tedy bez uvážení následků, což fakticky představuje její silné sklony k vyvolávání konfliktů s dalšími osobami, zvláště pod vlivem alkoholu, přičemž jí ke vzniku sporů stačí toliko malicherné příčiny. K dokreslení této argumentace je vhodné doplnit, že obviněná nad svým jednáním fakticky neprojevila žádnou lítost, která by vyústila alespoň do formální omluvy poškozenému Z. K. za její osobou způsobené strádání.
22. Ze všech výše uvedených okolností je tedy zřejmé, že i nadále panuje důvodná obava, že by se obviněná v případě svého propuštění na svobodu mohla - ve spojení s konzumací alkoholických nápojů (ve které by jí žádná osoba nemohla zabránit) - opětovně dopustit násilné trestné činnosti. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně ostatně vyplynulo, že stěžovatelka se svým druhem M. v době jejich vzájemného soužití nadužívali alkoholické nápoje společně, přičemž obviněná se dopustila násilí i vůči jeho osobě (kterak bylo již zmíněno výše). Za tohoto stavu by propuštěním obviněné z vazby na svobodu mohla být jednoznačně zmařena či podstatně ztížena možnost dosažení účelu trestního stíhání (resp. trestního řízení), jímž je podle § 71 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 tr. ř. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů.
23. Současně nelze přehlédnout, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ve věci obviněné nařídil veřejné zasedání o podaném odvolání, a to na stejný termín, kdy v rámci veřejného zasedání rozhodl o zamítnutí žádosti obviněné o propuštění z vazby. Téhož dne (byť z hlediska běhu času později) tak odvolací soud rozhodl rovněž o tom, že se odvolání obviněné podané proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 68 T 2/2025 podle § 256 tr. ř. zamítá jako nedůvodné. Nejvyšší soud tedy rozhoduje o stížnosti obviněné podané proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, č. j. 6 To 77/2025-691, v době, kdy odsuzující rozsudek soudu prvního stupně již nabyl právní moci (a to ve spojení s usnesením odvolacího soudu), v důsledku čehož byla obviněná přeřazena z výkonu vazby do výkonu trestu odnětí svobody, konkrétně do věznice s ostrahou. Za této situace má již rozhodnutí o stížnosti obviněné toliko deklaratorní charakter, přičemž toliko potvrzuje, že existence obou vazebních důvodů na straně její osoby trvala i v době konaného odvolacího řízení, resp. ke dni 13. 11. 2025 (tzn. až do konečného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci stran otázky její viny a trestu).
24. Pro úplnost je namístě konstatovat, že obava pramenící z existence obou vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), c) tr. ř. byla i v den rozhodování odvolacího soudu o žádosti obviněné o propuštění z vazby na svobodu stále natolik závažná, že – ani s ohledem na okolnosti případu a dobu, kterou stěžovatelka v této věci strávila ve vazbě – nebyly předmětné důvody oslabeny natolik, že by bylo možné akceptovat nahrazení vazby některým z alternativních institutů (opatření) uvedených v § 73 a § 73a tr. ř.
25. V této souvislosti Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 13. 11. 2025, č. j. 6 To 77/2025-691, oprávněně vyhodnotil možnost nahrazení vazby obviněné využitím některého z výše navržených zákonných opatření jako zcela nedůvodnou. Své rozhodnutí řádně odůvodnil povahou a závažností jednání, kterého se obviněná dopustila, jakož i jejími osobními poměry, pročež návrhy obviněné na nahrazení vazby jinými procesními instituty zcela oprávněně odmítl. Nejvyšší soud i v tomto ohledu vyhodnotil závěry, které vrchní soud vedly k vydání napadeného usnesení, jako zcela správné. V opačném případě by orgány činné v trestním řízení podstoupily příliš velké riziko možného zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu probíhajícího trestního stíhání, což nelze za žádných okolností připustit.
26. Pokud stěžovatelka namítla, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého usnesení, jímž zamítl jí podanou žádost o propuštění z vazby, nikterak výslovně nezmínil „časové hledisko“, tedy faktickou délku trvání vazby, je nutné připustit, že vrchní soud celkovou délku trvání vazby skutečně ve svém odůvodnění výslovně nezmínil, avšak přesto ji vzal v úvahu – byť implicitně, když jasně deklaroval, že trvající vazbu obviněné nelze nahradit jinými náhradními zákonnými opatřeními. Přestože délka trvání vazby celkově dosáhla doby patnácti měsíců, nebyly Nejvyšším soudem v této trestní věci zjištěny žádné závažné průtahy, které by měly negativní vliv na dosavadní délku trvání vazby stěžovatelky. Délku trvání vazby u osoby obviněné nelze s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, pro kterou je důvodně trestně stíhána, považovat za nikterak nepřiměřeně dlouhou. V dané věci byl navíc řádně zachován cyklický přezkum dalšího trvání vazby příslušným soudem, a to v pravidelných zákonných lhůtách plynoucích z § 72 odst. 1 a odst. 3 tr. ř., přičemž překročena nebyla ani maximální tříletá délka trvání vazby stanovená v § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř.
27. Závěrem lze tedy shrnout, že s přihlédnutím k výše uvedeným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva byla intenzita vazebních důvodů, které byly Vrchním soudem v Olomouci na straně obviněné J. V. konstatovány i v den veřejného zasedání, kdy bylo projednáváno odvolání obviněné, stále mimořádně vysoká, pročež nebylo ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout využitím jednoho či kombinací vícero zákonných prostředků nahrazujících vazbu ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř.
28. Nejvyšší soud se se závěry vrchního soudu stran přetrvávající existence vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř., stejně jako nemožnosti náhrady vazby jinými zákonnými instituty plně ztotožnil, neboť dané závěry jsou zjevně přesvědčivé, správné, logicky odůvodněné a odpovídající všem v dané věci zjištěným okolnostem.
29. Za tohoto stavu byla stížnost obviněné J. V. podaná proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, č. j. 6 To 77/2025-691, v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu