11 Tvo 18/2019-35289
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2019 stížnost
obviněného D. R., nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Teplice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6.
2019, č. j. 6 To 64/2018-34583, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného D. R. zamítá.
1. Usnesením ze dne 3. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34583, rozhodl Vrchní
soud v Praze o podání obviněného D. R., jímž vznesl námitku podjatosti
soudkyně JUDr. Kateřiny Korečkové, Ph. D., pro její poměr k obžalovanému, pro
poměr k projednávané věci a pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení
tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. není soudkyně JUDr. Kateřina Korečková, Ph.
D., vyloučena z vykonávání úkonů v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze
pod sp. zn. 6 To 64/2018.
2. Z odůvodnění napadeného usnesení se podává, že obviněný D. R.
poukazoval na hostilní vztah dotčené soudkyně k němu, což dokládal mimo jiné
pasážemi z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp.
zn. 5 To 69/2015, dále z usnesení téhož soudu ze dne 15. 2. 2018, č. j. 6 To
72/2017-3494, a z usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To
106/2015. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení konstatoval, že hodnotící
úvahy soudu obsažené v odůvodnění výše uvedených usnesení nezakládají obavy, že
by namítaná soudkyně měla jakýkoliv poměr k projednávané věci, k obžalovanému
či k jinému orgánu činnému v trestním řízení a že by v důsledku toho vznikaly
pochybnosti o její nestrannosti.
3. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce včas
stížnost, a to již dne 5. 6. 2019, přičemž současně sdělil, že ji odůvodní „…v
dodatečné lhůtě 10 dnů“. Ke dni rozhodnutí o této stížnosti však odůvodnění
nebylo Nejvyššímu soudu doručeno.
4. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem
podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze,
tedy správnost jeho výroku i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k
závěru, že stížnost obviněného D. R. není důvodná.
5. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonu trestního řízení
vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet
např. v tom, že orgán činný v trestním řízení nebo osoba mu blízká byly
poškozeny projednávanou trestnou činností nebo jí byly svědky. Za poměr k
osobám ve smyslu tohoto ustanovení trestního řádu je pak třeba považovat
zejména poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. úzký vztah
přátelský nebo úzký vztah nepřátelský.
6. Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z
vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako
státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako
zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na
schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní
prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo
příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána
obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
7. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně
kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u
soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu
je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu
souhlas nebo pokyn.
8. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že pochybnosti zakládající vyloučení
soudce či dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně
existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno,
pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností
odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám
v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro
podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro
posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či
nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo
1495/2015). Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků
řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti,
tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04). Vedle toho může
nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v
případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná
osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na
rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s
účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.;
Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
9. Při aplikaci výše uvedených hledisek na posuzovanou věc je zřejmé, že
závěru Vrchního soudu v Praze učiněnému napadeným usnesením nelze ničeho
vytknout.
10. Současně je nutno v obecné rovině dodat, že vztah k projednávané
věci nelze vyvozovat toliko ze způsobu jejího rozhodování či z odůvodnění
rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, příp. z procesního postupu soudu,
a to ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov.
Draštík A., Fenyk J. aj., Trestní řád. Komentář, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer,
2017). Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení
řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy
jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či
nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního
soudcovského rozhodování jsou totiž primárně zajištěny vícestupňovým
rozhodováním soudů, nikoli institutem vznesení námitky podjatosti ve smyslu §
30 odst. 1 tr. ř.
11. Pakliže tedy obviněný za dané situace (z těchto okolností) dovozoval
podjatost soudkyně JUDr. Kateřiny Korečkové, Ph. D., jedná se o jeho ryze
subjektivní názor, který není podložen žádnou relevantní a objektivní
argumentací, jež by mohla vést k závěru o faktické podjatosti této soudkyně.
12. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost
obviněného D. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2019,
č. j. 6 To 64/2018- 34583, důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř. zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Antonín
Draštík předseda senátu