11 Tvo 3/2022-7008
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2022 stížnost obviněného A. K., nar. XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 2 To 98/2021, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného A. K. zamítá.
2. Proti tomuto usnesení podal obviněný A. K. podle protokolu o shora označeném vazebním zasedání prostřednictvím svého obhájce včas stížnost (viz č. l. 6962 verte spisu). Obviněný následně prostřednictvím obhájce tuto stížnost písemně potvrdil a sdělil, že ji odůvodní ve lhůtě 10 pracovních dní od doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení (viz č. l. 6974 verte spisu). Předmětné usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo obviněnému doručeno dne 11. 2. 2022 a jeho obhájci dne 9. 2. 2022 (viz č. l. 6982 verte spisu). Dne 8. 3. 2022 bylo Nejvyššímu soudu prostřednictvím Vrchního soudu v Olomouci postoupeno odůvodnění stížnosti obviněného A. K. proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2022, č. j. 2 To 98/2021-6965.
3. Z odůvodnění stížnosti se podává, že Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 48 T 5/2020, o vzetí obviněného do vazby. Toto usnesení nabylo právní moci a vykonatelnosti dne 27. 1. 2021. Podle § 72 odst. 1, odst. 3 tr. ř. Krajský soud v Ostravě nerozhodl ve lhůtě 3 měsíců od právní moci usnesení o vzetí obviněného do vazby (tj. do dne 27. 4. 2021) o jeho ponechání ve vazbě. Obviněný byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody dne 16. 6. 2021 v 10:50 a ihned byl vzat do vazby na základě předmětného usnesení o vzetí do vazby, které bylo vydáno dne 22. 1. 2021 a nabylo právní moci dne 27. 1. 2021. Obviněný podal dne 20. 12. 2021 žádost o propuštění z vazby z důvodu, že Krajský soud v Ostravě nevydal ve lhůtě do tří měsíců od právní moci usnesení o vzetí obviněného do vazby (tj. do 27. 4. 2021) rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě, a proto měl být v souladu s § 72 odst. 1 tr. ř. neprodleně propuštěn z vazby, což se nestalo. Obviněný tedy namítal, že se nachází ve vazbě nezákonně od 16. 6. 2021, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Vrchní soud v Olomouci ve napadeném rozhodnutí uzavřel, že Krajský soud v Ostravě rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě v tříměsíční propadné lhůtě, neboť ta běžela až ode dne 16. 6. 2021, kdy byl obviněný vzat fakticky do vazby. Stěžovatel však namítá, že Vrchní soud v Olomouci nesprávně posoudil otázku týkající se počátku běhu propadné tříměsíční lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby a setrvává na svém právním názoru, že z § 72 odst. 1 a 3 tr. ř. vyplývá, že propadná tříměsíční lhůta k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě začíná běžet od právní moci usnesení o vzetí obviněného do vazby, tj. v daném případě od 27. 1. 2021, nikoliv až od okamžiku jeho faktického vzetí do vazby, jak uvádí Vrchní soud v Olomouci. Obviněný je tedy toho názoru, že Krajský soud v Ostravě měl rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě nejpozději do 27. 4. 2021, bez ohledu na to, zda se ve vazbě fakticky nacházel či nikoliv. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Ostravě tuto lhůtu zmeškal a o ponechání obviněného ve vazbě nerozhodl, je držení obviněného ve vazbě nezákonné.
4. Závěrem obviněný A. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle § 73b odst. 6 tr. ř. vydal příkaz k jeho neprodlenému propuštění z vazby.
5. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s ustanovením § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tedy správnost jeho výroku i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného A. K. není důvodná.
6. Nejvyšší soud předně podotýká, že v řízení o stížnosti obviněného proti předmětnému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 2 To 98/2021, není oprávněn přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost dřívějších pravomocných rozhodnutí týkajících se vazebního řízení u obviněného A. K. Přezkumná činnost Nejvyššího soudu ve smyslu § 147 odst. 1 tr. ř. se totiž omezuje pouze na posouzení správnosti výroku napadeného usnesení a řízení, které mu předcházelo (srov. rozhodnutí č. 47/1998 Sb. rozh. tr.).
7. K tomu Nejvyšší soud dále doplňuje, že v projednávaném vazebním řízení není rozhodující, kdy nabylo právní moci a vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2021, č. j. 48 T 5/2020-5576, kterým bylo rozhodnuto, že se obviněný bere do vazby, která se mu ovšem započítává až od okamžiku faktického propuštění z aktuálního výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Rozhodující je, kdy skutečně došlo k omezení osobní svobody obviněného vazbou, tedy tím, že byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 15/2019 a ihned byl převeden do vazby v projednávané trestní věci, což bylo dne 16. 6. 2021 (viz č. l. 6260 spisu). V tomto ohledu Vrchní soud v Olomouci správně dovodil, že Krajský soud v Ostravě poté rozhodl o vazbě obviněného (viz § 72 odst. 1 tr. ř.) v tříměsíční propadné lhůtě dne 15. 7. 2021 (č. l. 6316 spisu), když zamítnul žádost obviněného o propuštění z vazby a rozhodl o nepřijetí jeho písemného slibu, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne 24. 8. 2021 rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 2 To 65/2021, jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost obviněného (č. l. 6512).
8. Pokud jde tedy o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, Nejvyšší soud s ohledem na obsah předloženého spisového materiálu a rozsah svého přezkumného oprávnění konstatuje, že v trestní věci obviněného A. K. byla dodržena jak zákonná ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby podle § 72 odst. 1 a odst. 3 tr. ř., tak i ustanovení o nejdelší přípustné době trvání vazby podle § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř. ve spojení s § 72a odst. 2 tr. ř.
9. Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby. Trestní stíhání obviněného A. K. je vedeno vazebně, když k jeho vzetí do vazby došlo usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 2 Nt 100/2019. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 2 Nt 319/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 1 To 308/2020, propustil obviněného z vazby za současného převedení do výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Karviné pod sp. zn 9 T 15/2019, který vykonal dne 16. 6. 2021. Od této doby pak soudy opakovaně v zákonných lhůtách rozhodovaly o ponechání obviněného A. K. ve vazbě s tím, že u něj nadále shledávaly trvání důvodů vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř.
10. Ze spisového materiálu se dále podává, že obviněný A. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 48 T 5/2020 (č. l. 6616 spisu), uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za toto jednání byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 10 let. Podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí části majetku, a to ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Tímto rozsudkem bylo odsouzeno ještě dalších šest obviněných, přičemž rozsudek doposud nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláními a věc se tak nyní nachází ve stádiu odvolacího řízení před Vrchním soudem v Olomouci. Téhož dne Krajský soud v Ostravě rozhodl o ponechání obviněného A. K. ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Usnesení nabylo právní moci dne 29. 9. 2021 (č. l. 6703).
11. O dalším trvání vazby rozhodoval Krajský soud v Ostravě pak naposledy usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 48 T 5/2020-6889, jímž obviněného A. K. ponechal ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 11. 2021. Od právní moci tohoto usnesení se tak odvíjí přezkumná činnost Nejvyššího soudu ve vztahu k řízení předcházejícímu napadenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
12. Po prostudování spisu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvodnost útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. v této konkrétní věci není založena pouze na výši trestní sazby, kterou je obviněný ohrožen. Obviněný A. K. je totiž stíhán pro zvlášť závažnou trestnou činnost, která vykazuje prvky organizovanosti a soustavnosti. Důvodnost podezření z této trestné činnosti není ani v současné době vyvrácena a je založena na podané obžalobě a konkrétních důkazních prostředcích, které byly provedeny v hlavním líčení a jež vyústily ve výše označený dosud nepravomocný odsuzující rozsudek.
13. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dále konstatuje, že s výše uvedeným závěrem Vrchního soudu v Olomouci o naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. se v zásadě ztotožňuje. V souvislosti s tím Nejvyšší soud poukazuje i na řadu rozhodnutí, v nichž Ústavní soud vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval i dobu šesti let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedmi let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003). V daném případě byl obviněnému A. K. v době rozhodování o ponechání ve vazbě nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání 17 let, tudíž i výše trestu uloženého nepravomocným rozsudkem odůvodňuje zesílenou obavu z útěku, resp. skrývání se před trestním stíháním či výkonem trestu.
14. Byl-li obviněnému A. K., byť nepravomocným odsuzujícím rozsudkem, uložen takto vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, tak při plném respektování principu presumpce neviny se povaha omezení osobní svobody mění, když se již nejedná o vazbu, ale o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak také plyne z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikaturních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964) a Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na vazbu po vynesení odsuzujícího rozsudku (byť nepravomocného) žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek pro zbavení osobní svobody podle čl. 5 Úmluvy, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, § 58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, § 102-104).
15. Podle názoru Nejvyššího soudu odsouzení soudem prvního stupně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 17 let, byť se jedná o odsouzení nepravomocné, společně se shora uvedenými skutečnostmi, jakými je závažnost páchané trestné činnosti a způsob jejího páchání, významně zesiluje obavu, že obviněný A. K. v případě propuštění na svobodu uprchne, případně se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, resp. uloženému trestu. V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Olomouci o existenci daného vazebního důvodu za situace, kdy shora uložený trest odnětí svobody lze ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu považovat za „vysoký trest“.
16. Ve vztahu k závěru Vrchního soudu v Olomouci o trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že se i s tímto závěrem v zásadě ztotožňuje. V napadeném usnesení je konstatováno, že je možné odkázat na odsuzující rozsudek, který obsahuje mj. posuzované skutky trestné činnosti obviněného a četnost jeho útoků proti zájmům společnosti, z nichž vyplývá, že není ochoten respektovat rozhodnutí příslušných orgánů, a je tak důvodná obava, že by v případě propuštění z vazby na svobodu v trestné činnosti, pro niž je stíhán, pokračoval. S ohledem na rozsah, dobu a způsob páchání trestné činnosti jsou zde okolnosti dostatečně odůvodňující obavu předpokládanou v § 67 písm. c) tr. ř.
17. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu dále konstatuje, že vrchní soud se v napadeném rozhodnutí zabýval též možností nahrazení vazby jinými opatřeními (srov. bod 14. usnesení). V předmětné trestní věci i podle názoru Nejvyššího soudu nejsou splněny zákonné podmínky pro nahrazení tzv. vazby útěkové a předstižné jiným opatřením, a to především s ohledem na charakter a společenskou škodlivost trestné činnosti, pro kterou je obviněný A. K. stíhán, a rovněž s ohledem na hrozbu vysokého trestu. S ohledem na výše uvedené pak vrchní soud důvodně nevyhověl žádosti obviněného o propuštění za vazby na svobodu.
18. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného A. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 2 To 98/2021, důvodnou, a proto ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2022
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu