11 Tvo 3/2025

11 Tvo 3/2025-12837

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 stížnost obžalovaného H. E. M., bez platného povolení k pobytu na území České republiky, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha – Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalovaného H. E. M. zamítá.

1. Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“ nebo „odvolací soud“) poté, co mu byla dne 15. 1. 2025 Městským soudem v Praze jako soudem prvního stupně předložena k rozhodnutí odvolání obžalovaného H. E. M., státního zástupce a dalších spoluobžalovaných osob, rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 28. 1. 2025 usnesením, č. j. 11 To 3/2025-12740 tak, že se obžalovaný H. E. M. podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. bere do vazby s tím, že vazba započne okamžikem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který obžalovaný ke dni rozhodnutí vykonával v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 141/2022 (výrok pod bodem I.). Současně bylo vrchním soudem rozhodnuto o tom, že se podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijímá písemný slib obžalovaného (výrok pod bodem II.) a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario se nad osobou obžalovaného nestanoví dohled probačního úředníka (výrok pod bodem III.).

2. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný H. E. M. (dále také jen „obžalovaný“ nebo „stěžovatel“) dne 7. 2. 2025 prostřednictvím svého obhájce stížnost, kterou zaměřil proti všem výše uvedeným výrokům a kterou odůvodnil písemným podáním z téhož dne. Obsahově se obžalovaný

zaměřil zejména proti bodu I. výrokové části napadeného usnesení, kterým jej Vrchní soud v Praze vzal do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.

3. Stran vazebního důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. vrchní soud konstatoval, že obžalovaný byl nepravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem a odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, přičemž akcentoval, že stěžovatel je občanem XY, kde žije jeho bratr, na území České republiky se zdržoval bez platného povolení k pobytu a v jiné trestní věci mu byl uložen trest vyhoštění. Obžalovaný má však za to, že vrchní soud jeho vzájemné vazby k bratrovi žijícímu v XY přecenil a následně prohlásil, že naopak má pevné vazby v České republice, kde převážnou část svého života žije, stejně jako jeho další dva bratři. V této souvislosti dodal, že je citově vázán na družku, se kterou žil na adrese Praha XY, XY a která je občankou České republiky a je výdělečně činná, takže je schopna jej finančně zajistit. Je tedy zjevné, že v České republice má pevné rodinné i sociální zázemí, které skýtá záruku jeho dostupnosti pro orgány činné v trestním řízení. S ohledem na uvedené okolnosti je obžalovaný přesvědčen, že důvod vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř. není v jeho případě dán.

4. Ohledně důvodu vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř., respektive obavy soudu, že by mohl trestnou činnost opakovat, obžalovaný uvedl, že v minulosti již vykonal relativně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. V jeho průběhu přitom nebyly k jeho osobě ze strany věznice zjištěny žádné negativní poznatky, naopak svým chováním a plněním povinností prokázal, že se

5. Stran výroků napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jež jsou uvedeny pod body II. a III., má stěžovatel za to, že vrchní soud dospěl k nesprávnému závěru, podle kterého v jeho případě nelze vazbu nahradit žádným z alternativních institutů, konkrétně písemným slibem obžalovaného ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nebo dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. Ve vztahu k těmto institutům nahrazujícím vazbu obžalovaný tvrdí, že jsou za současného uložení předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí dostatečnou zárukou toho, že svým povinnostem řádně dostojí.

6. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem obžalovaný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, č. j. 11 To 3/2025-12740, zrušil a aby sám rozhodl tak, že se obžalovaný propouští na svobodu.

7. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu stížnosti podané obžalovaným H. E. M. přezkoumal správnost napadených výroků usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, č. j. 11 To 3/2025-12740, jakož i řízení, které mu předcházelo, načež dospěl k závěru, že obžalovaným podaná stížnost není důvodná.

8. Úvodem je namístě předeslat, že obžalovaný je v dané trestní věci trestně stíhán pro spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měl podle závěrů Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně obsažených v dosud nepravomocném odsuzujícím rozsudku ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 T 1/2024, dopustit v podstatě tím, že od 11. 10. 2022 do 20. 1. 2023 na blíže nezjištěných místech (přinejmenším na území hlavního města Prahy a Středočeského kraje) v rámci organizované skupiny operující ve více státech realizoval výrobu metamfetaminu ve velkém rozsahu, stejně jako jeho následný prodej, přičemž společně se spoluobžalovaným K. R. zastával vedoucí a organizační úlohu spočívající ve financování, plánování výroby, jakož i rozhodování o distribuci metamfetaminu a prodejních cenách, a to za využití tablet s obsahem prekurzoru efedrinu, červeného fosforu a využití dalších nezbytných chemických látek, které si opakovaně obstarával od dalších ztotožněných osob, aby následně zřídil a provozoval nelegální laboratoře na výrobu metamfetaminu, a to s vědomím, že se dopouští protiprávního jednání.

9. V důsledku toho byl stěžovatel výše citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 T 1/2024-12307, podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (jejichž výčet soud podrobně vymezil ve výroku o trestu) a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty v podobě finanční částky ve výši 68.700 Kč.

10. Současně nelze pominout, že týmž rozsudkem Městského soudu v Praze byly (dosud nepravomocně) uznáni vinnými i další osoby, konkrétně spoluobžalovaní K. R., D. T. L., V. D. D., O. R., J. B. S. a F. H., které byly uznány vinnými totožným zločinem jako stěžovatel, a odsouzeny k vysokým trestům odnětí svobody v trvání od osmi do jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou nebo se zvýšenou ostrahou.

11. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 T 1/2024-12307, však přímo v řízení před soudem prvního stupně právní moci nenabyl, neboť proti němu podal odvolání jak obžalovaný H. E. M., tak spoluobžalovaní K. R., D. T. L., V. D. D., O. R., J. B. S. a F. H. (všichni do výroků o vině a trestu), jakož i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který však podal odvolání toliko v neprospěch obžalovaných O. R. do výroku o vině a trestu a J. B. S. do výroku o trestu.

12. Z obsahu předloženého spisového materiálu je zřejmé, že v nyní posuzované věci byl stěžovatel vzat do vazby již v rámci přípravného řízení, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 1. 2023, sp. zn. 0 Nt 2/2023, neboť na jeho straně byly shledány důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. s tím, že osobní svoboda obžalovaného byla omezena okamžikem jeho zadržení, tj. ode dne 25. 1. 2023 v 18:50 hodin. Toto usnesení nabylo právní moci dne 6. 4. 2023. Následně však bylo usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 1 KZV 15/2023, pravomocně rozhodnuto o propuštění obžalovaného z vazby za tzv. současného převedení jeho osoby do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 T 141/2022. Tímto rozsudkem obvodního soudu byl totiž obžalovaný uznán vinným spácháním přečinu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců. V návaznosti na tuto skutečnost tak státní zástupkyně v odůvodnění výše citovaného usnesení konstatovala, že výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody lze v případě osoby obžalovaného dosáhnout účelu vazby útěkové i vazby předstižné. Konec výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 T 141/2022, byl stanoven na den 2. 2. 2025.

13. Poté, co byla trestní věc obžalovaného H. E. M. dne 15. 1. 2025 předložena Městským soudem v Praze Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu, bylo tímto odvolacím soudem na základě vazebního zasedání konaného dne 28. 1. 2025 rozhodnuto o vzetí jmenovaného obžalovaného do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř. s tím, že vrchní soud podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal písemný slib obžalovaného, stejně jako podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nestanovil nad jeho osobou dohled probačního úředníka (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, č. j. 11 To 3/2025-12740).

14. Ve vztahu k důvodům vazby útěkové vrchní soud ve svém usnesení uvedl, že jsou (mimo jiné) dány již samotnou výší trestu odnětí svobody, který byl obžalovanému, byť dosud nepravomocně, v nyní projednávané věci uložen. Dále vrchní soud podotkl, že obžalovaný je občanem XY, v České republice se před svým vzetím do vazby zdržoval bez platného povolení k pobytu a zároveň mu byl v předchozí trestní věci uložen trest vyhoštění z území České republiky. Vzhledem k těmto okolnostem má obžalovaný velmi reálnou alternativu života ve svém domovském státě, kde žije jeho bratr, což podstatně zvyšuje obavu, že právě vycestováním do ciziny by se mohl vyhýbat probíhajícímu trestnímu stíhání. Ve vztahu k naplnění důvodů vazby předstižné naopak vrchní soud konstatoval, že obžalovaný byl v nyní posuzované věci nepravomocně odsouzen za závažnou drogovou trestnou činnost, která je z hlediska finančního profitu pro osoby, které ji páchají, velmi výnosná. Tato skutečnost tak podle vrchního soudu pro osobu obžalovaného představuje velmi silnou motivaci k opětovnému zapojení se do další druhově totožné trestné činnosti. Navíc je stěžovatel osobou zjevně inklinující k páchání stejnorodé trestné činnosti, neboť – jak bylo zmíněno shora – byl v minulosti v jiné věci pro drogovou trestnou činnost již pravomocně odsouzen, přičemž před svým vzetím do vazby neměl žádné stabilní zaměstnání, a tedy ani legální zdroj příjmů.

15. Se zřetelem k intenzitě uvedených vazebních důvodů dospěl vrchní soud rovněž k závěru, že vazbu obžalovaného nelze v dané věci nahradit žádným z alternativních institutů, které přicházejí v úvahu a které v tomto směru v obecné rovině předvídá trestní řád – tedy nejen ze strany obžalovaného předloženým písemným slibem či dohledem probačního úředníka, ale ani žádným z předběžných opatření ve smyslu § 73 odst. 1 písm. d) a § 88c až 88l tr. ř., a to ani v jejich vzájemné kombinaci.

16. Vrchní soud tedy rozhodl, že vazební důvody uvedené v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. ve vztahu k osobě obžalovaného i nadále trvají, přičemž ani plynutím času nedošlo k jejich zeslabení. Obžalovaný je totiž podle vrchního soudu reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, což vede k oprávněné obavě z toho, že by se mohl před výkonem hrozícího trestu skrývat či uprchnout, přičemž v současné době nelze vyloučit ani to, že by po svém propuštění z vazby mohl znovu navázat na předchozí způsob svého života, včetně páchání trestné činnosti.

17. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil, neboť důvody ponechání obžalovaného ve vazbě tento soud přesvědčivě vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej k jeho závěrům vedly. Rovněž obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 134 odst. 2 a § 73c tr. ř., pročež nelze závěrům Vrchního soudu v Praze ničeho relevantně vytknout.

18. Stran důvodů vazby útěkové v obecné rovině platí, že podle § 67 písm. a) tr. ř. smí být obviněný (a tedy i obžalovaný) vzat do vazby jen tehdy, pokud z jeho strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí- li mu vysoký trest.

19. Nejvyšší soud po prostudování příslušného spisového materiálu ve vztahu k existenci důvodů vazby útěkové jako stěžejní akcentuje skutečnost, že obžalovaný H. E. M. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2024, č. j. 57 T 1/2024-12307, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Z přiloženého procesního spisu je přitom zřejmé, že obžalovaný podal proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně dne 3. 12. 2024 odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze dosud nerozhodl.

20. Za situace, kdy obžalovaný ještě nebyl pravomocně odsouzen, neboť odvolacím soudem doposud nebylo rozhodnuto o jím podaném řádném opravném prostředku, kterým napadá odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, je Nejvyšší soud nucen odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí již dříve vyslovil právní názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může ve smyslu důvodů vazby útěkové znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku osoby obžalovaného. V této situaci je totiž hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku obžalovaného přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03).

21. Mimo to v situaci, kdy byl obžalovaný soudem prvního stupně nepravomocně odsouzen k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, se povaha omezení osobní svobody mění. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, ale o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, kterak plyne mimo jiné i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Již jen na základě těchto judikatorních závěrů nebylo možné stížnosti obžalovaného v nyní posuzované věci vyhovět.

22. V rámci námitek uplatněných proti vazebnímu důvodu uvedenému v § 67 písm. a) tr. ř. obžalovaný namítl, že má pevné rodinné a sociální vazby v České republice, neboť na území tohoto státu žijí i jeho dva bratři, přičemž v případě svého propuštění z vazby na svobodu by žil se svojí družkou na adrese Praha XY, XY. Tyto skutečnosti tak podle jeho tvrzení skýtají dostatečnou záruku jeho dostupnosti pro orgány činné v trestním řízení. Tyto námitky obžalovaného však byly vrchním soudem v rámci stížností napadeného usnesení oprávněně odmítnuty.

23. V projednávané věci je totiž podle Nejvyššího soudu třeba akcentovat, že obžalovaný byl Městským soudem v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem, za což byl nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře jedenácti let. Takto vysoký trest odnětí svobody již sám o sobě odůvodňuje existenci důvodu vazby útěkové, když nelze přehlédnout, že daná okolnost je přímo obsažena v demonstrativním výčtu situací vedoucích k závěru o existenci důvodů vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř. Současně je nutné doplnit, že v nyní projednávaném případě nejsou dány jakékoli jiné okolnosti zásadního významu, které by mohly obavu soudu z možného útěku obžalovaného dostatečným způsobem eliminovat (či alespoň oslabit).

24. Obžalovaný je totiž občanem XY, přičemž v České republice se bezprostředně před svým zadržením a prvotním vzetím do vazby (k němuž došlo již v lednu roku 2023) zdržoval bez platného povolení k pobytu a pominout nelze ani to, že v jiné trestní věci mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky. Vzhledem k těmto okolnostem má obžalovaný velmi reálnou alternativu života mimo území České republiky, zejména ve svém domovském státě, kde žije jeho třetí bratr, tzn. že má vybudovány rodinné vazby na území jiného státu, což podstatně zvyšuje obavu, že by se právě vycestováním do ciziny mohl vyhýbat dalším fázím trestního stíhání probíhajícího v České republice (zejména fázi odvolacího řízení), popř. výkonu reálně hrozícího trestu odnětí svobody.

25. Námitka obžalovaného, že na území České republiky žijí jeho další dva bratři, naproti tomu představuje skutečnost, která nebyla žádným relevantním způsobem prokázána. Rovněž obžalovaným tvrzená možnost bydlení v místě trvalého bydliště jeho družky nemá na existenci vazebního důvodu zásadní vliv, neboť předmětné sociální vazby nejsou pro obžalovaného natolik zásadního charakteru, aby z pohledu soudu věrohodně eliminovaly existenci důvodů vazby útěkové. V této souvislosti navíc nelze přehlédnout, že stěžovateli již byl v předchozí trestní věci pravomocně uložen trest vyhoštění. Ze všech výše rozvedených důvodů tak Nejvyšší soud námitky obžalovaného striktně odmítl, neboť je zjevné, že na učiněný závěr o dalším trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. žádným zásadním způsobem nedopadají.

26. K důvodům vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř. lze v obecné rovině konstatovat, že tyto jsou naplněny tehdy, pokud je u obviněného (tedy i obžalovaného) dána obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, který připravoval, event. že vykoná trestný čin, kterým hrozil.

27. Obžalovaný H. E. M. v rámci své stížnosti napadl usnesení Vrchního soudu v Praze s odkazem i na tento důvod vazby, k němuž uvedl, že doposud vykonal relativně přísný trest, v rámci kterého nebyly k jeho osobě zjištěny žádné negativní poznatky. Má tedy za to, že se na základě výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v jiné trestní věci, již polepšil, respektive že pobyt ve vězeňském prostřední měl na jeho osobu dostatečný výchovný vliv, aby se nadále zdržel jakékoli delikventní činnosti.

28. I ve vztahu k závěrům o existenci tohoto vazebního důvodu je však třeba opětovně akcentovat, že obžalovaný byl v nyní posuzované věci nepravomocně odsouzen za velmi závažnou drogovou trestnou činnost spočívající v tom, že se coby člen organizované skupiny operující na území více států podílel na realizaci výroby a následném prodeji metamfetaminu ve velkém rozsahu, přičemž v rámci dané skupiny zastával vedoucí a organizační úlohu, a to vše za účelem cyklického získávání významného finančního profitu. Otázka peněžního zisku přitom zcela zjevně motivovala všechny zapojené osoby k opakovanému páchání předmětné trestné činnosti. V této souvislosti přitom nelze pominout, že stěžovatel je osobou fakticky inklinující k opakovanému páchání „drogové“ trestné činnosti, neboť již v minulosti byl pro trestnou činnost identického charakteru pravomocně odsouzen. Tomuto závěru odpovídá i okolnost, že před svým posledním vzetím do vazby neměl žádné stabilní zaměstnání, a tedy ani legální zdroj příjmů, které by mohl využít k uspokojování svých základních (či dalších) životních potřeb.

29. Všechny výše uvedené skutečnosti tak i nadále zakládají silnou obavu, že by se obžalovaný v případě svého propuštění na svobodu mohl opětovně zapojit do aktivit spojených s nelegální produkcí a následnou distribucí metamfetaminu, tedy do dalšího páchání trestné činnosti. Za těchto okolností by propuštěním obžalovaného z vazby (resp. jeho propuštěním na svobodu po výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody bez následného vzetí do vazby) byla jednoznačně zmařena či podstatně ztížena možnost dosažení účelu trestního stíhání (resp. trestního řízení), jímž je podle § 71 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 tr. ř. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. V tomto směru nelze současně přehlédnout, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ve věci obžalovaného (stejně jako dalších spoluobžalovaných osob) již nařídil veřejné zasedání o podaných odvoláních, a to v termínu 23. 4. až 24. 4. 2025 a 12. 5. až 13. 5. 2025. Všechny výše zmíněné okolnosti tedy podle Nejvyššího soudu na straně stěžovatele jednoznačně zakládají existenci důvodu vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř.

30. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu rovněž hodnotil, zda je důvodná obava (pramenící z deklarované existence obou výše uvedených vazebních důvodů) stále natolik intenzivní a závažná, aby bylo nutné i nadále trvat na omezení svobody obžalovaného H. E. M., anebo zda je s ohledem na okolnosti případu a dobu, kterou obžalovaný strávil ve vazbě (resp. ve výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody), již natolik oslabená, že by byla akceptovatelná náhrada vazby některým z alternativních institutů uvedených v § 73 či § 73a tr. ř. Pakliže obžalovaný navrhl nahrazení vazby svým písemným slibem a dohledem probačního úředníka, Nejvyšší soud oba tyto návrhy, stejně jako jiné obecně se nabízející zákonné instituty nahrazující vazbu, v souladu s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze odmítl, a to z níže uvedených důvodů.

31. Z obecného hlediska platí, že jsou-li dány důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. a § 67 písm. c) tr. ř., je soud rozhodující o vazbě oprávněn rozhodnout, že jejího účelu lze dosáhnout přijetím písemného slibu obžalovaného nebo dohledem probačního úředníka (stejně jako přijetím peněžité záruky, jejíž výši určil soud, přijetím záruky důvěryhodné osoby nebo zájmového sdružení občanů za další chování obžalovaného, či uložením některého z předběžných opatření ve smyslu § 88b a násl. tr. ř.). Výše uvedené zákonné instituty má však příslušný orgán možnost využít toliko fakultativně, tedy pokud vzhledem k osobě obžalovaného a povaze projednávaného případu vyhodnotí dané opatření (z hlediska zajištění účelu probíhajícího trestního řízení) jako dostatečné.

32. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 28. 1. 2025, č. j. 11 To 3/2025-12740, oprávněně vyhodnotil nahrazení stávající vazby obžalovaného H. E. M. využitím výše uvedených zákonných možností jako krok krajně nevhodný. Své rozhodnutí oprávněně odůvodnil povahou, rozsahem a dlouhodobým charakterem jednání, kterého se měl obžalovaný podle závěrů odsuzujícího (byť dosud nepravomocného) rozsudku soudu prvního stupně dopustit, jakož i jeho osobními poměry, pročež návrhy obžalovaného na nahrazení vazby jinými procesními instituty odmítl. Nejvyšší soud proto i v tomto ohledu vyhodnotil závěry, které Vrchní soud v Praze vedly k vydání napadeného usnesení, jako zcela správné.

33. V souvislosti s úvahami o možnostech náhrady vazby některým z alternativních opatření ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, že obžalovaný již byl pro předmětnou trestnou činnost nepravomocně uznán vinným. Oproti této skutečnosti postavené návrhy obžalovaného na přijetí jeho písemného slibu či stanovení dohledu probačního úředníka jsou zcela nedostatečné, neboť zjevně nemají procesní sílu přesvědčit orgány činné v trestním řízení o ukončení nutnosti držení jeho osoby ve vazbě a možnosti její náhrady některým z institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř. Vrchní soud v Praze v souladu s výše popsanými okolnostmi projednávaného případu oprávněně vyhodnotil důvody vazby útěkové i předstižné jako stále aktuální a navíc naplněné se značnou intenzitou, a to mimo jiné s přihlédnutím k rozsahu a složitosti projednávané věci.

34. Nejvyšší soud v návaznosti na to konstatuje, že za dané situace nemohou být obžalovaným navrhované instituty (stejně jako kterýkoli jiný z alternativních prostředků nahrazujících vazbu, které ze strany obžalovaného nebyly předloženy) nikterak akceptovány. V opačném případě by orgány činné v trestním řízení podstoupily příliš velké riziko možného zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu probíhajícího trestního stíhání, což nelze za žádných okolností připustit.

35. Závěrem tak lze shrnout, že s přihlédnutím k výše uvedeným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva je intenzita vazebních důvodů, které byly Vrchním soudem v Praze na straně obžalovaného H. E. M. aktuálně detekovány, stále mimořádně vysoká, pročež není ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout náhradou jedním či kombinací vícero zákonných prostředků nahrazujících vazbu. Nejvyšší soud se se závěry vrchního soudu stran přetrvávající platnosti vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř., stejně jako nemožnosti náhrady vazby jinými instituty plně ztotožnil, neboť dané závěry jsou zjevně přesvědčivé, správné, logicky odůvodněné a odpovídající všem v dané věci zjištěným okolnostem.

36. Za tohoto stavu tak byla stížnost obžalovaného H. E. M. podaná proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 11 To 3/2025, v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 3. 2025

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu