11 Tvo 6/2025-
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 3. 6. 2025 stížnost státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 9 To 3/2025, v trestní věci obžalovaného O. S., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2024, a rozhodl t a k t o :
Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 9 To 3/2025, v celém rozsahu a nově se rozhoduje
Podle § 72 odst. 1, 4 tr. ř. se obžalovaný O. S., ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř.
Podle § 73 odst. 1 písm. a), b) a contrario tr. ř. se písemný slib obžalovaného, nabídka převzetí záruky ze strany I. Y., spolku Cizinec není otrok z. s., I. B. a S. S., nepřijímají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 47 T 2/2024, byl obžalovaný O. S. (dále jen „obžalovaný“) uznán vinným skutky pod body II.a) a III. pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil společně s dalšími 21 spoluobžalovanými, za což byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest vyhoštění na dobu 5 let. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100denních sazeb po 5 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně spolu s dalšími spolupachateli škodu ve výši 16 123 400 Kč.
2. Z podnětu odvolání obžalovaného Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 napadený rozsudek ohledně obžalovaného podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Důvodem zrušení bylo zásadní procesní pochybení, když soud prvního stupně v rozporu se zákonem přijal prohlášení viny obžalovaného podle § 206c tr. ř., neprovedl řádným způsobem dokazování a rozhodl o vině a trestu obžalovaného, jak je výše uvedeno. Poté, co obžalovaný při veřejném zasedání odvolacího soudu prohlásil skutečnosti týkající se skutku pod bodem II.a) obžaloby nespornými ve smyslu § 206a odst. 1 tr. ř. a § 206d tr. ř., rozhodl odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu tak, že uznal obžalovaného vinným skutkem pod bodem II.a) obžaloby, který kvalifikoval jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a uložil mu podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let. Dále uložil obviněnému podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 1 000 Kč. Ve zbývající části věc obžalovaného po zrušení podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
3. Následně Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 9 To 3/2025, tak, že I. podle § 73 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. přijal písemný slib obžalovaného a stanovil nad ním dohled probačního úředníka jako náhradu za vazbu, II. podle § 73 odst. 5 tr. ř. bylo obžalovanému uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a byl vyzván, aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení vydal Vrchnímu soudu v Praze ukrajinské cestovní pasy na jeho jméno č. XY, vydaný dne 7. 7. 2015, a č. XY, vydaný dne 14. 9. 2017, jinak mu budou odebrány, a III. podle § 72 odst. 1, 4 tr. ř. byl obžalovaný propuštěn z vazby na svobodu.
4. V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že pokud jde o tzv. vazbu útěkovou podle § 67 písm. a) tr. ř., má za to, že u obžalovaného nadále trvá. Není českým státním příslušníkem, na Českou republiku nemá, vyjma přechodného pobytu matky, žádné významné rodinné a sociální vazby. Přetrvává proto obava, že se zachová způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Její intenzita je však snižována skutečností, že předchozí nepravomocný odsuzující rozsudek byl zrušen a v současné době se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení, byť je nadále stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Totéž platí pro důvod tzv. vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř. Nadále sice přetrvává obava, že si bude opatřovat prostředky k životu trestnou činností, jak činil před vzetím do vazby, tato obava je však nepochybně po 19 měsících vazby menší než na jejím počátku, a zejména po zrušení napadeného rozsudku. Především však má vrchní soud na zřeteli ustanovení § 71 odst. 1 tr. ř., podle kterého musí soud přihlížet k tomu, zda ponechání obviněného ve vazbě vyžaduje obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nebylo možno trestní stíhání skončit a zda propuštěním obviněného z vazby by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
5. Tyto podmínky pro další ponechání obžalovaného ve vazbě splněny podle názoru vrchního soudu nejsou. Městský soud vyhlásil v této věci rozsudek 26. 9. 2024 a pokud by věc obžalovaného nebyla zatížena zásadní procesní vadou, mohla jeho vazba skončit, nejpozději dne 26. 2. 2025, kdy rozhodoval odvolací soud. Ve věci bude odvolací soud rozhodovat o odvolání ještě dalších obžalovaných, obžalovaný je přitom ve vazbě již nyní 19 měsíců, z toho ve vazbě soudní 10 měsíců.
6. Vrchní soud po provedení důkazů ve vazebním zasedání a na podkladě spisu za situace, kdy obžalovaný má zajištěno zaměstnání i bydlení a organizátoři trestné činnosti jsou ve výkonu trestu, dospěl k závěru, že oba vazební důvody lze nahradit přijetím jeho písemného slibu a dohledem probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. za současného uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a odevzdání obou cestovních pasů podle § 73 odst. 5 tr. ř.
7. Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen „státní zástupce“) v rámci vazebního zasedání konaného dne 6. 3. 2025 stížnost, kterou následně odůvodnil.
8. Státní zástupce v odůvodnění stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry vrchního soudu, že oba vazební důvody ve smyslu ustanovení § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. u obžalovaného trvají i nadále. Neztotožňuje se však již s názorem vrchního soudu v tom směru, že tyto vazební důvody jsou v případě obžalovaného zeslabeny natolik, že v daném případě již lze účelu vazby dosáhnout instrumenty písemného slibu obviněného podle § 73 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a uložení omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí dle § 73 odst. 5 tr. ř.
9. K vazebnímu důvodu ve smyslu ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. státní zástupce rozvedl, že obžalovaný pochází z Ukrajiny, kde má i rodinné zázemí. U vazebního zasedání uvedl, že na Ukrajině má babičku, dědu a sestřenici, žije tam i velká rodina jeho otce. Nadto má obžalovaný rodinné zázemí i ve Spojených arabských emirátech, když v Dubaji žije jeho mladší sourozenec s manželkou. Vrchní soud sice přijal písemný slib obžalovaného a stanovil nad ním dohled probačního úředníka, resp. uložil mu omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí a vyzval jej, aby do tří dnů od právní moci usnesení o propuštění z vazby vydal své ukrajinské cestovní pasy, nicméně již v minulosti si obviněný tzv. „nedělal velkou hlavu“ z dodržování předpisů týkajících se podmínek pro překračování státní hranice, když u vazebního zasedání dne 6. 3. 2025 sám uvedl: „...pracuji v Česku od roku 2016, když mi bylo už 18 let a dostal jsem pas, jezdil jsem do České republiky za prací, pracoval jsem ve skladech, na stavbách. Bylo to na tři měsíce, protože v té době se nedal zařídit dlouhodobý pobyt v České republice. Chtěl jsem tady dlouhodobý pobyt, stál jsem ve frontě, protože když někdo chce požádat, musí se to vyřídit na Ukrajině. Stál jsem ve frontě asi 10 až 18 měsíců, pak jsem nevydržel“.
10. Pokud tedy obžalovaný nevydržel dodržovat pravidla týkající se pohybu přes hranice ani v situaci, kdy mu nehrozil žádný trest odnětí svobody, pak si lze klást otázku, jak se k pravidlům, která mu jsou nyní stanovena a kterými má být nahrazována vazba, bude stavět nyní, kdy si je vědom zcela reálného nebezpečí uložení vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tato otázka platí tím spíše, že vrchní soud v napadeném usnesení vyzývá obžalovaného, aby do tří dnů od právní moci usnesení vydal soudu dva ukrajinské cestovní pasy, nicméně sám obžalovaný u předmětného vazebního zasedání uvedl, že si v minulosti vyřídil i slovenský pas. Tato skutečnost však zůstala při rozhodování ze strany soudu bez povšimnutí.
11. K vazebnímu důvodu ve smyslu ustanovení § 67 písm. c) tr. ř., státní zástupce poznamenal, že při vazebním zasedání předseda senátu velmi správně a přiléhavě upozornil, že obžalovaný předložil listinu, podle které by měl mít přislíbenou práci s hrubou mzdou 20.600 Kč. Přitom z odposlechů, které jsou součástí spisového materiálu, je zřejmé, že v minulosti se vyjadřoval značně despektivně k příjmům i výrazně vyšším (viz jeho vyjádření, že za 40.000 nebo 50.000 Kč dělat nebude). Navíc předmětná částka je na samé hranici minimální mzdy, resp. by byla dokonce pod ní. Tvrzení obžalovaného, stejně jako jím předložené podklady, se tak jeví jako účelové. Obžaloba má proto za to, že účelu vazby za daného stavu věci nelze dosáhnout žádným z nabízených instrumentů, tedy ani písemným slibem obžalovaného se stanoveným dohledem probačního úředníka nebo uložením omezení spočívajícím v zákazu vycestování do zahraničí, a to tím spíše, má-li obžalovaný ještě další cestovní pas.
12. Pouze obiter dictum pak lze ještě dodat, že obžalovaný byl postaven před soud pro dva skutky, které byly právně kvalifikovány jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit společně s dalšími 21 spoluobžalovanými. Původně obžalovaný před soudem prvního stupně prohlásil vinu ve smyslu ustanovení § 206c tr.
ř. ve vztahu k oběma skutkům, které mu byly kladeny obžalobou za vinu. Proto byl také rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 47 T 2/2024, uznán vinným pro oba tyto skutky a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Z podnětu odvolání obžalovaného nicméně Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 napadený rozsudek ohledně obžalovaného podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. zrušil. Důvodem zrušení bylo to, že podle právního názoru odvolacího soudu došlo na straně Městského soudu v Praze k procesnímu pochybení spočívajícím v nesprávném poučení obžalovaného, které mělo mít za následek to, že soud prvního stupně v rozporu se zákonem přijal prohlášení viny obžalovaného podle § 206c tr.
ř. Poté, co obžalovaný při odvolacím veřejném zasedání před vrchním soudem prohlásil skutečnosti týkající se prvního skutku [skutku pod bodem II. a) obžaloby] nespornými ve smyslu § 206a odst. 1 tr. ř. a § 206d tr. ř., rozhodl odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu tak, že uznal obžalovaného vinným skutkem pod tímto bodem obžaloby, který kvalifikoval jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a uložil mu podle § 240 odst. 2 tr.
zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let. Dále uložil obžalovanému podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 1.000 Kč. Stran druhého skutku (skutek pod bodem III. obžaloby) bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k obžalovanému zrušeno a věc obviněného byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena Městskému soudu v Praze k projednání a rozhodnutí.
Pro část jednání [skutek pod bodem II. a) obžaloby] byl tak obviněný pravomocně uznán vinným a ve zbylé části pak bude stát znovu před soudem prvního stupně, který provede dokazování, když toto jednání je stále právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
13. Je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, nesmí podle ustanovení § 72a odst. 1 písm. c) tr. ř. celková doba trvání vazby v trestním řízení přesáhnout tři roky, když podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že z této doby připadá jedna třetina na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Maximální zákonná délka vazby v řízení před soudem je tedy v případě obžalovaného dva roky. Obžalovaný byl do vazby vzat dne 1. 7. 2023 (zadržen byl dne 29. 6. 2023). Obžaloba byla na něj podána dne 31. 5. 2024. Z celkové maximální přípustné délky vazby dvou roků, která v tomto případě na řízení před soudem připadá, dosud neuplynulo ani 10 měsíců. V této trestní věci byla podána obžaloba na celkem 22 fyzických osob. První hlavní líčení před soudem prvního stupně proběhlo dne 14. 8. 2024, rozsudek ve věci pak byl ve vztahu ke všem obviněným soudem prvního stupně vyhlášen již dne 26. 9. 2024. Celou věc, ve které se před soudem projednávala trestná činnost celkem 22 obžalovaných osob, tedy soud prvního stupně zvládl projednat za cca 6 týdnů. Je-li tedy nyní po kasaci ze strany odvolacího soudu vrácena soudu prvního stupně věc týkající se toliko jediného obžalovaného, a to dokonce jenom v části původní obžaloby (k projednání jediného skutku), pak je legitimně očekávatelné, že řízení před tímto soudem prvního stupně bude nyní ještě méně časově náročné, když nejenže soud prvního stupně nyní bude projednávat toliko jeden skutek jediného obžalovaného, ale navíc je s věcí logicky již také důkladně seznámen ze svého předešlého rozhodování. V tomto směru je pak obžaloba přesvědčena, že s ohledem na silnou důkazní situaci i ve vztahu ke skutku, který bude před soudem prvního stupně nyní projednáván, bude obžalovaný uznán vinným podle podané obžaloby. V takovém případě by bylo zcela na místě ukládání trestu v rozsahu přinejmenším obdobném, jaký byl obžalovanému uložen již původním rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 47 T 2/2024, kdy mu byl uložen mimo jiné úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle názoru obžaloby je zde tedy legitimní předpoklad nejen toho, že celková doba trvání vazby pro řízení před soudem se ani zdaleka nepřiblíží zákonným limitům ve smyslu § 72a tr. ř., ale zároveň i toho, že obžalovanému bude uložen delší nepodmíněný trest odnětí svobody.
14. S ohledem na vše shora uvedené tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že obžalovaný se ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Současně aby rozhodl o tom, že nahrazení vazby obžalovaného předloženým jeho písemným slibem, ani nabídka peněžité záruky spolku Cizinec není otrok z. s., I. B. a S. S., se nepřijímá.
15. Ke stížnosti státního zástupce se vyjádřil obžalovaný prostřednictvím svého obhájce. Ve vztahu k útěkové vazbě upozornil na závěry konstantní judikatury Ústavního soudu, podle které platí, že sama skutečnost, že se v daném případě jedná o obviněného, který je občanem cizího státu, nepostačuje k vyslovení závěru o důvodnosti vazebního stíhání, a musí být dáno i dostatečně konkrétní riziko, pro které by byl závěr o důvodnosti vazby dostatečně odůvodněn (viz nález ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 347/96, nález ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 645/99 a nález ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03). Státní zástupce opomíjí konkrétní okolnosti projednávané věci (zejména pak dlouhodobý a zcela stabilní vztah obžalovaného k České republice). Obžalovaný tedy v daném směru opakovaně poukázal na to, že má v České republice zajištěno bydlení, práci, má zde sociální zázemí a okruh rodiny (matku), přátel a známých, kteří ho jsou schopni v aktuální životní situaci nejen podporovat, ale také na něj nápravně působit. V minulosti rovněž nebyl za obdobnou trestnou činnost trestán ani souzen. V rámci trestního řízení přitom řádně s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, neodmítl výpověď a uvedl i jemu známé údaje o ostatních spoluobžalovaných, není tak možné argumentovat tím, že by nespolupracoval nebo záměrně „kryl“ své údajné komplice. Obžalovaný naopak opakovaně deklaroval a přímo projevil svoji vůli spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, se kterými kooperoval od samotného počátku trestního řízení, poskytl přesný popis toho, za jakých okolností byl prováděn převoz cigaret (skutek pod bodem II.a obžaloby) a pravdivě vylíčil svou účast na něm. Za případnou nelze konečně považovat ani námitku státního zástupce, že důvod pro ponechání ve vazbě zakládá skutečnost, že obžalovaný disponuje slovenským pasem. I pokud by tomu tak skutečně bylo (což nebylo nad rámec neurčitých tvrzení obžalovaného prokázáno), omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí ve smyslu § 73 odst. 5 tr. ř. je ukládáno bez ohledu na množství pasů, kterými obžalovaný disponuje.
16. Pokud se týká vazebních důvodů podle § 67 písm. c) tr. ř., není možné pouze paušálně tvrdit, že obžalovaný je stíhán pro trestnou činnost, a z toho důvodu i bez dalšího hrozí, že by ji mohl opakovat, aniž by k tomuto zjištění existovaly další podpůrné důvody, o které lze danou obavu opřít. Taková úvaha a konkrétní obavy z možného pokračování v trestné činnosti, pro kterou je obžalovaný stíhán (nikoliv tedy pouze páchání „libovolné“ majetkové trestné činnosti), ve stížnosti státního zástupce chybí. Tento obsahový deficit pak nelze překlenout abstraktní a spekulativní úvahou o tom, že obžalovaný kdysi v minulosti nechtěl pracovat za odměnu vyšší, než která mu je nyní nabízena.
17. S ohledem na výše uvedené obžalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 9 To 3/2025, jako nedůvodnou zamítl.
18. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán nejprve posoudil, zda zákon podání stížnosti v tomto případě připouští, zda byla podána řádně, včas a oprávněnou osobou, načež zjistil, že zákonné podmínky pro přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu jsou v tomto směru splněny. Následně proto v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení podle § 147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal jeho správnost, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo.
19. Jde-li o průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení, může Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisu a v souladu se závěry vrchního soudu konstatovat, že v trestní věci obžalovaného byla dodržena ustanovení upravující periodický přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 odst. 1, 3 tr. ř.), jakož i ustanovení stanovující nejdelší přípustnou dobu trvání vazby (§ 72a tr. ř.). Nejvyšší soud též nezjistil v projednávané trestní věci žádné průtahy v postupu soudů, které by měly negativní vliv na délku trvání vazby, a ani konkrétní délku trvání vazby obžalovaného v řízení před soudem nepovažuje za nepřiměřeně dlouhou, a to především s ohledem na rozsah a složitost trestní věci. Lze tak připomenout, že jde o posouzení závažné trestné činnosti více jak dvaceti obviněných, navíc vesměs cizích státních příslušníků.
20. Nejvyšší soud přezkoumal důvody, které vedly vrchní soud k jeho závěrům o propuštění obžalovaného z vazby na svobodu, a to za současného nahrazení vazby při přetrvávajících vazebních důvodech předpokládaných v § 67 písm. a) a písm. c) tr. ř. slibem obžalovaného, vyslovením dohledu probačního úředníka nad obžalovaným, uložením omezení spočívajícím v zákazu vycestování do zahraničí, popřípadě přijetím záruk nad jeho chováním.
21. Podle § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, nebo že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.
22. Nejvyšší soud předně akcentuje skutečnost, že obžalovaný byl postaven před soud pro dva skutky, které byly právně kvalifikovány podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a podle § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pro něž byl následně soudem prvního stupně uznán vinným a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Pro část jednání [skutek pod bodem II.a) obžaloby] byl obžalovaný pravomocně uznán vinným byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody, zatímco ve zbylé části soud prvního stupně provede dokazování pro skutek, který má zakládat trestné činy podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a § 268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Je přitom i nadále ohrožen zákonnou trestní sazbou odnětí svobody v rozpětí od pěti do deseti let, resp. s ohledem na zákaz reformace in peius trestem do šesti let a šesti měsíců.
23. Předně je třeba zdůraznit, že vrchní soud učinil ve věci obžalovaného nijak nezpochybněný závěr o existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti ve vztahu k vazebnímu důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. konstatuje, že obžalovaný má coby státní příslušník Ukrajiny velmi reálnou alternativu života ve svém domovském státě, případně jinde v cizině (ve Spojených arabských emirátech žije jeho bratr), což zvyšuje obavu, že právě vycestováním do zahraničí by se mohl vyhýbat dalším fázím probíhajícího trestního řízení. Skutečnost, že obžalovanému i nadále reálně hrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí v závažné trestní věci více obviněných je natolik významná, že ji nemohou nikterak eliminovat ani jeho stávající rodinné či přátelské vztahy, kterými na území České republiky disponuje, stejně jako jeho tvrzení, že je na území Ukrajiny ohrožen aktivním zapojením do pozemních bojů v rámci rusko-ukrajinského válečného konfliktu.
24. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v rámci rozhodování o vazbě nemůže činit kategorické závěry o vině či nevině obžalovaného, stejně tak i o druhu a konkrétní výměře trestní sankce, která má být obžalovanému případně uložena. Takový požadavek by ostatně nebyl reálný ve většině případů při rozhodování o vazbě, resp. o dalším trvání vazby. Na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že z obsahu předloženého trestního spisu je i po citovaném kasačním zásahu odvolacího soudu zřejmé, že v trestní věci jsou dány konkrétní skutečnosti odůvodňující důvodné podezření ze závažné trestné činnosti mnohačlenné skupiny osob (se škodou více jak 120 mil. Kč), o níž bude soud prvního stupně nově rozhodovat.
25. Nejvyšší soud tak akceptoval stížnostní námitky státního zástupce, neboť je zjevné, že na učiněný závěr o dalším trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. a nemožnosti jeho nahrazení reálně dopadají.
26. Pokud se týká důvodu vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř., lze konstatovat, že soud prvního stupně bude opětovně projednávat velmi závažnou trestnou činnost daňového charakteru, která je z hlediska finančního profitu pro osoby, které se jí dopouštějí, velmi výnosná. Tato skutečnost tak podle Nejvyššího soudu může pro obžalovaného logicky představovat velmi silnou motivaci k opětovnému zapojení se do takovýchto nelegálních aktivit, zvláště když u něj nebyl zjištěn jiný legální příjem.
27. Je tak zcela zřejmé, že shora uvedené skutečnosti i nadále zakládají důvodnou obavu, že by se obžalovaný v případě svého propuštění na svobodu mohl opětovně zapojit do jemu za vinu kladených nelegálních aktivit. Za tohoto stavu by propuštěním obžalovaného z vazby mohla být jednoznačně zmařena či podstatně ztížena možnost dosažení účelu trestního stíhání (resp. trestního řízení), jímž je podle § 71 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 tr. ř. náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Výše uvedené okolnosti tak podle Nejvyššího soudu odůvodňují existenci důvodů vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) tr. ř., jak to ostatně správně vrchní soud dovodil v napadeném usnesení.
28. Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu pochopitelně zvažoval, zda je důvodná obava pramenící z deklarované existence obou vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. stále natolik závažná a silná, aby bylo nutné i nadále trvat na omezení svobody obžalovaného jeho setrváním ve vazební věznici, anebo zda je s ohledem na okolnosti případu a dobu, kterou již obžalovaný v této věci strávil ve vazbě, tato obava oslabena natolik, že by bylo možné akceptovat nahrazení vazby některým z alternativních institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř.
29. Z obecného hlediska platí, že jsou-li dány důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. a § 67 písm. c) tr. ř., je soud rozhodující o vazbě oprávněn rozhodnout, že jejího účelu lze dosáhnout dohledem probačního úředníka, případně přijetím písemného slibu obžalovaného, přijetím peněžité záruky, jejíž výši určil soud, přijetím záruky důvěryhodné osoby, případně zájmového sdružení občanů za další chování obžalovaného, anebo uložením některého z předběžných opatření ve smyslu § 88b a násl. tr. ř., mezi které patří i zákaz vycestování do zahraničí. Výše uvedené zákonné instituty má však příslušný orgán možnost využít toliko fakultativně, tedy pokud vzhledem k osobě obžalovaného a povaze projednávaného případu vyhodnotí dané opatření (z hlediska zajištění účelu probíhajícího trestního řízení) jako dostatečné.
30. Nejvyšší soud však má oproti Vrchnímu soudu v Praze za to, že důvodnou obavu z útěku, stejně jako z pokračování v páchání trestné činnosti přitom v projednávaném případě ani nyní nelze rozptýlit žádnými alternativními instituty nahrazujícími vazbu (§ 73 a § 73a tr. ř.), neboť tyto nemají procesní sílu přesvědčit orgány činné v trestním řízení o ukončení nutnosti držení osoby obžalovaného ve vazbě. Nejvyšší soud ve shodě s vrchním soudem vyhodnotil důvody vazby útěkové i vazby předstižné jako stále aktuální, navíc naplněné s potřebnou intenzitou, a to rovněž s přihlédnutím k rozsahu a složitosti projednávané věci. V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že za dané situace nemůže být účelu vazby obžalovaného dosaženo nejen vrchním soudem přijatým písemným slibem obžalovaného, uloženým dohledem probačního úředníka nebo zákazem vycestování do zahraničí, ale ani kterýmkoli jiným z alternativních prostředků nahrazujících vazbu. V opačném případě by totiž orgány činné v trestním řízení podstoupily příliš velké riziko možného zmaření či podstatného ztížení dosažení účelu probíhajícího trestního stíhání, což nelze za žádných okolností připustit.
31. Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že důvody vazby útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř., stejně tak předstižné podle § 67 písm. c) tr. ř., jsou u obžalovaného nejen nadále dány, přičemž propuštěním obžalovaného z vazby na svobodu by tak bylo přinejmenším vážně ohroženo či podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Je tak zřejmé, že za daného stavu nelze, a to s přihlédnutím k osobě obžalovaného, jakož i povaze projednávaného případu, účelu vazby dosáhnout jiným alternativním opatřením ve smyslu § 73 a § 73a tr. ř. Na tomto závěru nic nezměnilo ani osobní slyšení obžalovaného v rámci vazebního zasedání konaného u Nejvyššího soudu. Nelze současně přehlédnout, že Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve věci již nařídil hlavní líčení v termínu 9. – 13. června 2025.
32. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, tedy podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 9 To 3/2025, v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že se obžalovaný i nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř., a dále, že se nepřijímají písemný slib obžalovaného, nabídka převzetí záruky ze strany I. Y., spolku Cizinec není otrok z. s., I. B. a S. S.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 6. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu