11 Tvo 8/2024-2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2024 stížnost obžalované A. C., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 2 To 86/2023, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obžalované A. C. zamítá.
1. Vrchní soud v Olomouci v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 12. 3. 2024 usnesením pod č. j. 2 To 86/2023-1996 tak, že návrh obžalované A. C. (dále pouze „obžalovaná“) na zrušení dohledu probačního úředníka stanoveného podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a zrušení předběžného opatření uloženého podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. ř., spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, se zamítá.
2. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v současnosti není obžalovaná dlouhodobě hospitalizovaná, zdržuje se v místě bydliště a k léčení dochází či dojíždí. Přes nepochybné komplikace spojené se zdravotním stavem však nelze jednoznačně uzavřít, že není schopna spolupráce s probačním úředníkem či nemůže cestovat. Ostatně i probační a mediační služba, stejně tak jako soud, musí akceptovat určitá omezení obžalované a tomu přizpůsobit podmínky stanoveného dohledu i jeho vyhodnocení. S přihlédnutím i k uloženému trestu odnětí svobody, byť dosud nepravomocnému, má soud za to, že existence uložených omezení a institutů nahrazujících vazbu je nadále důvodná a nelze mít za to, i při respektování současného nepříznivého zdravotního stavu, jak uvádí obžalovaná, že z důvodu tohoto stavu není schopna dodržovat podmínky dohledu či využívat volného pohybu a cestování. Návrh obžalované tak soud neakceptoval.
3. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala obžalovaná stížnost, v níž namítala, že soud pochybil, když shledal, že jsou stále dány důvody pro zachování vazby podle § 67 písm. a) tr. ř., a tím i pro zachování institutů tuto vazbu nahrazujících. Z odůvodnění daného usnesení se podává, že jediným důvodem pro trvání útěkové vazby je délka nepravomocně uloženého trestu, když žádný jiný důvod není uveden. Obžalované byl prvoinstančním rozsudkem nepravomocně uložen trest odnětí svobody v délce 8 let. Tento trest nemůže být v odvolacím řízení obžalované, s ohledem na odvolání podané Krajským státním zastupitelstvím, zvýšen. Tedy obžalovaná je ohrožena trestem v délce, kterou judikatura považuje za nejnižší možnou, aby bylo možno uvažovat o tom, že délka trestu může obstát jako samojediný důvod útěkové vazby. V těchto souvislostech obžalovaná odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013. Obhajoba si je vědoma toho, že dané rozhodnutí se zabývá přímo vazbou a nedopadá tak přesně na situaci v tomto případě (na instituty nahrazující vazbu), přesto je ale přesvědčena, že uvedené rozhodnutí má dopady i do této věci. S odkazem na shora uvedené rozhodnutí je obhajoba přesvědčena, že pokud nejsou žádné jiné okolnosti nasvědčující tomu, že by se obžalovaná chystala uprchnout či skrývat, je namístě s ohledem na délku trestního řízení a zdravotní stav obžalované rozhodnout, že zde nejsou dány vazební důvody podle § 67 písm. a) tr. ř., a v návaznosti na to zrušit dohled probačního úředníka stanoveného podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a zrušit předběžné opatření uložené podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. ř., spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
4. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému rozhodnutí, anebo aby, bude-li to možné, ve věci rozhodl sám, tak že ve vztahu k obžalované zanikly vazební důvody podle § 67 písm. a) tr. ř., zruší dohled probačního úředníka stanoveného podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř., a zruší předběžné opatření uložené podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. ř., spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
5. Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu obžalované podané stížnosti přezkoumal správnost výroků napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2024, č. j. 2 To 86/2023-1996, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovanou podaná stížnost není důvodná.
6. Obžalovaná byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2023, č. j. 54 T 10/2022-1879, uznána vinnou zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinem kuplířství podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 8 roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci a uložena povinnost zaplatit poškozené nemajetkovou újmu. Toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, když bylo napadeno odvoláním jak obžalované, tak i státního zástupce, ovšem v její neprospěch. Odvolací řízení je v dané věci vedeno u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 To 86/2023, a doposud o těchto řádných opravných prostředcích nebylo rozhodnuto.
7. Obžalovaná byla vzata do vazby usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 3. 2022, č. j. 2 Nt 29/2022-12, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. ř. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 6. 2022, č. j. 2 Nt 319/2022-36, bylo rozhodnuto o propuštění obžalované na svobodu s tím, že nadále trvá pouze vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř., k propuštění na svobodu pak došlo za přijetí písemného slibu obžalované podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř., stanovení dohledu probačního úředníka podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a uložení opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí podle § 73 odst. 1 písm. d) tr. ř.
8. Nejvyšší soud prostudoval příslušný spisový materiál a musí konstatovat, že se s výše uvedenými závěry vrchního soudu v napadeném rozhodnutí plně ztotožnil, neboť důvody vedoucí k zamítnutí návrhu obžalované na zrušení dohledu probačního úředníka a předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí Vrchní soud v Olomouci sice stručně, nicméně přesvědčivě a logicky vymezil, přičemž srozumitelně objasnil, které skutečnosti jej vedly k jeho závěrům. Vrchní soud přitom vycházel zejména z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2023, č. j. 54 T 10/2022-1879, usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 6. 2022, č. j. 2 Nt 319/2022-36, a z lékařských zpráv na č. l. 1973, 1983 a 1992 spisu.
9. Z předmětných lékařských zpráv se podává, že obžalovaná skutečně trpí závažným onkologickým onemocněním, v současné době probíhá léčba chemoterapií, zhruba v měsíci červenci je plánováno radikální operační řešení a následně radioterapeutické léčení. K samotné prognóze se lze vyjádřit až po definitivní operační histologii. Jak bylo dále zjištěno, veškerá současná léčba je realizována ambulantně. V jejím průběhu převládá u obžalované únava, nevolnost a nevýkonnost.
10. Vrchní soud tedy nepochybil, pokud uzavřel, že v současnosti není obžalovaná dlouhodobě hospitalizovaná, zdržuje se v místě bydliště a k léčení dochází či dojíždí. Přes nepochybné komplikace spojené se zdravotním stavem však nelze jednoznačně uzavřít, že není schopna spolupráce s probačním úředníkem či nemůže cestovat. Ostatně i probační a mediační služba, stejně tak jako soud, musí akceptovat určitá omezení obžalované a tomu přizpůsobit podmínky stanoveného dohledu i jeho vyhodnocení (srov. bod 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nejvyšší soud rovněž neshledal existenci důvodů pro zrušení dohledu probačního úředníka a pro zrušení předběžného opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, když v průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že obžalovaná není vázána k žádné nemovitosti, kterou by vlastnila, v minulosti pobývala ve Skotsku a udržuje pevné vazby se svým bývalým manželem, který pobývá na Slovensku.
11. Pokud se týká trvání vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř., Nejvyšší soud předně obecně konstatuje, že podle uváděného ustanovení smí být obžalovaný vzat do vazby jen tehdy, pokud z jeho strany nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště nebo hrozí-li mu vysoký trest.
12. V návaznosti na tento důvod vazby Nejvyšší soud předně akcentuje skutečnost, že obžalovaná již byla Krajským soudem v Ostravě nepravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře osmi let.
13. V tomto smyslu Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku. V každém případě však platí, že hrozba útěku je za tohoto stavu věci značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud doposud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03), přičemž v nyní posuzované věci byl obžalované uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ještě delší, konkrétně ve výměře osmi let.
14. Mimo to byl-li obžalované, byť dosud nepravomocně, uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, dochází ke změně povahy případného omezení osobní svobody. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, nýbrž o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, jak plyne mimo jiné z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikaturních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14).
15. Odkaz obžalované na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 není přiléhavý, neboť v případě obžalované byla vazba nahrazena jinými opatřeními podle trestního řádu. Nadto se vrchní soud rovněž zabýval a prověřil poznatky zavdávající důvodnost rizika útěku obžalované, když si vyžádal aktuální zprávy o jejím zdravotním stavu a byl rovněž obeznámen s její rodinnou, sociální a materiální situací.
16. Za tohoto stavu tak byla stížnost obžalované A. C. v souladu s § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu