11 Tvo 8/2025

11 Tvo 8/2025-777

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2025 stížnost státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci obžalovaného P. L. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 6 To 48/2024, a rozhodl t a k t o :

Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 6 To 48/2024, zrušuje a podle § 31 odst. 3 tr. ř. za použití § 30 odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že předsedkyně senátu 6 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Kateřina Jonáková, Ph.D. a soudci JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D. a JUDr. Pavel Zelenka nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného P. L. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 48/2024.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 42 T 8/2022–393, byl obžalovaný P. L. (dále též jen „obžalovaný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, jenž spáchal jako účastník ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obžalovanému podle § 67 odst. 1 tr.

zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 20 000 Kč, tedy v celkové výměře 2 000 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích v trvání 7 let. Poškozená ve výroku rozsudku specifikovaná insolvenční správkyně byla se svým nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti napadenému rozsudku podal obžalovaný po jeho vyhlášení odvolání proti všem jeho výrokům, které posléze odůvodnil jednak prostřednictvím svého obhájce JUDr. Aleše Mendela, jednak sám.

3. Vrchní soud v Praze k projednání podaného odvolání ve věci vedené pod sp. zn. 6 To 48/2024 nařídil veřejné zasedání na 20. 1. 2025. Ve veřejném zasedání bylo podle § 263 odst. 6 tr. ř. doplněno dokazování, mj. ve smyslu § 213 odst. 1 tr. ř. předložením spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 28/2020 včetně rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 3/2016 (trestní věc P. J. a spol.) a spisem Městského soudu Praha, sp. zn. 42 T 5/2022, včetně rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 To 22/2023 (trestní věc V. T. a spol.). Dne 27. 2. 2025 bylo Vrchnímu soudu v Praze doručeno podání obžalovaného obsahující námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph.D. Obžalovaný svoji námitku zdůvodnil pochybností o možnosti předsedkyně senátu v jeho trestní věci nestranně rozhodnout, když současně byla předsedkyní senátu v trestní věci vedené pod sp. zn. 6 To 22/2023. Obžalovaný poté vznesl námitku i proti zbývajícím členům senátu 6 To JUDr. Kateřině Korečkové, Ph.D. a JUDr. Pavlu Zelenkovi s tím, že rovněž rozhodovali v trestní věci sp. zn. 6 To 22/2023.

4. Vrchní soud v Praze rozhodl stížností napadeným usnesením ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 6 To 48/2024, tak, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. jsou z důvodu § 30 odst. 1 tr. ř. předsedkyně senátu JUDr. Kateřina Jonáková, Ph.D., a soudci JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D. a JUDr. Pavel Zelenka vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného vedené u Vrchního soudu v Praze pod „sp. zn. 6 T 48/2024“.

5. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal, že všichni tři dotčení soudci jsou ve věci obžalovaného nestranní, nemají jakýkoliv poměr k obžalovanému ani dalším osobám a nemají ani jakýkoliv vztah k projednávané věci. Fakt, že již jednou ve věci jiných obžalovaných, která se dotýká obžalovaného, rozhodovali, neznamená, že by soudci rezignovali na přezkum trestní věci obžalovaného a o trestní věci tohoto obžalovaného si učinili závěr na základě svého předchozího rozhodování. Senát však musel námitce obžalovaného „s politováním“ přisvědčit, neboť formulace užité v odůvodnění rozsudku vrchního soudu ve věci T. a spol., tj. v rozsudku ze dne 10. 6. 2024, č. j. 6 To 22/2023-5110, jsou tak „nešťastné“, že skutečně mohou vzbuzovat pochybnost o tom, zda je senát nepodjatý pro rozhodování v trestní věci obžalovaného. Konkrétně jde o citace v odst. 58 a 61 (pozn. správně se jedná o odstavce 61 a 64) odůvodnění rozsudku ve věci T. a spol. Vrchní soud dále uvedl, že dalším pochybením rozsudku bylo, že nikde v odůvodnění (když výrok rozsudku skutkovou větu již neobsahoval) není zmínka o tom, že ve věci svědka L. je vedeno samostatné trestní řízení a o jeho vině nebylo dosud rozhodnuto. Vrchní soud tak uzavřel, že v projednávané věci existují okolnosti, jež vzbuzují pochybnosti o nestrannosti senátu Vrchního soudu v Praze ve složení JUDr. Kateřina Jonáková, Ph.D., JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D. a JUDr. Pavel Zelenka.

6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, sp. zn. 6 To 48/2024, podal v zákonné lhůtě stížnost státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen „státní zástupce“).

7. Státní zástupce v odůvodnění stížnosti dospěl k závěru, že proces utváření názoru senátu 6 To vrchního soudu završený jeho skutkovými a právními závěry ve věci sp. zn. 6 To 22/2023 nevede ve vztahu k obžalovanému k pochybnostem o nepodjatosti tohoto senátu ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV.ÚS 1340/22, z nějž vyplývá, že interpretace nemůže vést až k tomu, že soudům bude zúženo nebo omezeno rozhodování natolik, že by je vlastní rozhodnutí v jedné věci bez dalšího vyloučilo z rozhodování o jiné věci, byť propojených věcně (skutkovými okolnostmi) nebo personálně (osobami, proti nimž se řízení vede).

Vrchní soud v Praze se v bodu 58 a 61 (pozn. správně se jedná o body 61 a 64) odůvodnění usnesení ze dne 10. 6. 2024, č. j. 6 To 22/2023-5110, přidržel při hodnoceních důkazů pevné skutkové vazby na tehdy projednávanou trestní věc. Žádným tehdy ani později zpochybnitelným způsobem se nevyjádřil po právní stránce, natož po stránce viny k jednání obžalovaného, nýbrž toliko hodnotil opatřené důkazy ve vztahu k tam stíhaným obžalovaným. Skutkový závěr vypovídá jen o tom, že v jiné trestní věci odsouzený T.

spolupracoval s obžalovaným, že obžalovaný T. dosadil obžalovaného do společnosti HMT Prešov a že vrchní soud hodnotil výpověď obžalovaného H. Vrchní soud v souladu se svými povinnostmi reagoval na potřebu dosáhnout ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. důkazní úrovně umožňující rozhodnout. Naproti tomu vrchní soud se žádným proaktivním, aktivistickým nebo jinak excesivním způsobem jdoucím nad rámec souvislosti s obžalovaným T. nevyjadřoval k zásadním skutkovým a právním otázkám dotýkajících se obžalovaného.

Nestalo se tak pochopitelně ani v rozsahu, který by měl zavdat příčinu pochybovat o způsobu jeho rozhodnutí do budoucna ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Na žádném místě neučinil závěr, že se obžalovaný dopustil trestného činu, že se trestní stíhání proti obžalovanému vede důvodně atp. Ve vztahu k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Meng v. Německo ze dne 16. 2. 2021, č. 1128/17 (jehož závěry byly následně potvrzeny i v rozhodnutí ve věci Mucha v. Slovensko ze dne 25. 11. 2021, č. 63703/19), dovodil, že komplexní hodnocení spočívající v popisu jednání obžalovaného, výkladu znaků objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a subsumpci jednání pod konkrétní znaky s tím, že jde o spáchání trestného činu, se soudy ve vztahu k obžalovanému zásadně vyhnuly, neboť zachovaly přiměřenou zdrženlivost.

8. Státní zástupce rovněž uvedl, že z praktických důvodů je někdy velmi obtížné až téměř nemožné jednoznačně skutkově oddělit v rozsáhlé trestní součinnosti jednání jednoho obžalovaného od jednání spoluobžalovaného, jehož věc byla z různých procesních důvodů vyloučena do samostatného řízení, a to proto, aby bylo vyhověno jakékoliv, byť náznakem uvedené zmínce o činnosti toho druhého. Do určité míry je pochopitelná opatrnost soudů, aby „nevhodnou zmínkou“ neporušili práva druhého, avšak nepochopené požadavky soudní judikatury vedou k nepřípustné pře opatrnosti. V této souvislosti státní zástupce poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mucha v. Slovenská republika ze dne 25. 11. 2021 (stížnost č. 63703/19), v níž byl vyloučený spoluobžalovaný označen iniciálami. V související trestní věci tak soudy učinily dokonce ještě více anonymizujícím způsobem, a to písmeny XY. Z pochopitelných důvodů Městský soud v Praze i vrchní soud si byly vědomy toho, že trestní věc obžalovaného je vedena na podkladě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 42 T 5/2022, samostatně a k tomu bylo nutno zaměřit a bylo zaměřeno přezkoumatelné hodnocení důkazů. Panuje-li proto až taková představa, že se téměř musí zabránit soudu vnímat, kdo je tím samostatným obžalovaným, o jehož vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, jedná se o požadavek zcela iluzorní a odtržený od reality aplikace práva a výkonu spravedlnosti. Není jasné, co by soudy měly ještě více učinit pro to, aby vyhověly požadavku vynechat jednání jiné osoby z trestné součinnosti v takovém rozsahu, aby na jedné straně rozhodly přezkoumatelným způsobem o vině jednoho obžalovaného a na druhé straně, aniž by se nebezpečně dotkly věci vyloučeného bývalého spoluobžalovaného.

9. Státní zástupce rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022, a ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 4 Tdo 908/2023, s tím, že pokud závěr o neporušení presumpce neviny platí u obžalovaného, který uzavřel dohodu o vině a trestu, tím spíše je aplikovatelný na situaci, kdy jeden obžalovaný je odsouzen po provedení „standardního“ důkazního řízení a druhý obžalovaný rovněž (arg. a maiori ad minus), jako tomu bylo v této trestní věci.

10. Vrchní soud v bodu 56 odůvodnění rozsudku ze dne 10. 6. 2024, č. j. 6 To 22/2023-5110, k procesnímu postavení obžalovaného, resp. ke stavu jeho trestního řízení výslovně uvedl, že „[o]bžaloba byla v projednávané věci podána dne 6. 6. 2022, přičemž kromě obžalovaných byla podána i na P. L. (někde uváděn jako L. a v napadeném rozsudku označen jako osoba XY), jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí“, čímž bylo všem výše uvedeným požadavkům beze zbytku vyhověno. Vysvětlení procesního postavení obžalovaného (tj. zdůraznění, že o jeho vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto) postačuje v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací řízení neposkytlo a nemohlo poskytnout prostor pro zásah do popisu skutku. Z přístupu soudů je evidentní, že si byly vědomy, že o vině vyloučeného spoluobžalovaného nebylo ještě pravomocně rozhodnuto, a svůj postup tomu přizpůsobily. Nelze uzavřít, že by se jakési soudní nedostatky nakumulovaly do míry přesahující hranici jakési neobratnosti do kategorie závažných pochybení ohledně dodržování zásady presumpce neviny.

11. Závěrem stížnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud stížnostní podle § 149 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 6 To 48/2024-759, zrušil a podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

12. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem napadené usnesení Vrchního soudu v Praze prověřil podle § 147 odst. 1 tr. ř., tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost státního zástupce je důvodná.

13. V obecné rovině je třeba připomenout, že podle § 30 odst. 1 až odst. 3 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící (jakož i státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vylouče/n z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla následně podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.

14. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, kterak by se rozhodování jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla mimo jiné i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně zohledňuje obě tato hlediska, přičemž k tomuto pojetí se přiklonil i Ústavní soud.

15. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, ve kterém uvedl, že: „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).

16. Při posouzení stížnosti státního zástupce výše uvedenými hledisky a konkrétními okolnostmi daného případu je zřejmé, že dospěl-li Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 13. 3. 2025, č. j. 6 To 48/2024-759, k závěru, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. za užití § 30 odst. 1 tr. ř. jsou předsedkyně senátu a soudci senátu 6 To Vrchního soudu v Praze vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného L., vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 48/2024, dopustil se nesprávného posouzení projednávané otázky podjatosti. Z obsahu příslušného spisového materiálu předně nebyly zjištěny žádné konkrétní známky osobní podjatosti soudců dotčeného senátu vůči osobě obžalovaného, a to ani z důvodu existujícího poměru k projednávané věci či osobám, jichž se dané řízení přímo dotýká, ani z důvodu poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu § 30 tr. ř.

17. Nejvyšší soud se již opakovaně zabýval otázkou nestrannosti soudce. Tato otázka vyvstává tam, kde dřívější rozsudek již obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené pro trestný čin spáchaný několika dalšími osobami (srov. rozsudky ESLP ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, stížnost č. 19874/92, § 56, § 59, ve věci Rojas Morales proti Itálii ze dne 16. 11. 2000, stížnost č. 39676/98, § 33, ve věci Rudnichenko proti Ukrajině ze dne 11. 7. 2013, stížnost č. 2775/07, § 116, a další), a to zejména tam, kde dřívější rozsudek již obsahuje konkrétní kvalifikaci účasti stěžovatele.

V okolnostech konkrétního případu lze takové prvky považovat za předjímání otázky viny projednávané v následném řízení, což může vést k objektivně oprávněným pochybnostem, že soud má předpojatý názor na podstatu případu a osoby souzené v následném soudním řízení. Z výše citované judikatury vyplývá, že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména tam, kde vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov. rozsudek ESLP ze dne 16.

2. 2021 ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 44.). Je nutno též zdůraznit, že pouhá skutečnost, že soudce prvního stupně učinil předchozí rozhodnutí týkající se stejného trestného činu, nemůže vyvolávat sama o sobě důvodné obavy ohledně jeho nestrannosti. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodl o obdobných, avšak nesouvisejících trestních obviněních nebo že již spoluobviněného soudil v samostatném trestním řízení, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění nepodjatosti tohoto soudce v následné věci.

Zejména ve složitém trestním řízení, jehož se účastní několik osob, které nemohou být souzeny společně, mohou být odkazy nalézacího soudu na účast třetích osob, které mohou být později souzeny odděleně, nezbytné pro posouzení viny těch, kdo jsou souzeni (srov. rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu ze dne 16. 2. 2021, stížnost č. 1128/17, bod 47.). Z výše citované judikatury vyplývá, že objektivně odůvodněné pochybnosti byly shledány zejména tam, kde vnitrostátní soudy kromě toho, že vylíčily skutečnosti týkající se později souzené osoby, rovněž vyslovily právní závěry o spáchání činů, jichž se měla dopustit (srov. výše označený rozsudek ESLP ve věci Meng proti Německu, bod 48., obdobně již dříve ve věci Karaman proti Německu ze dne 27.

2. 2014, stížnost č. 17103/10, či ve věci Navalnyj a Oficerov proti Rusku ze dne 23. 2. 2016, stížnost č. 46632/13 a 28671/14) – a viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 546/2023.

18. V rámci uvedených souvislostí je třeba rovněž poukázat na rozsudek ESLP ve věci Mucha proti Slovensku ze dne 25. 11. 2021, stížnost č. 63073/19, v němž se ESLP zabýval otázkou, jestli v případě stěžovatele nedošlo k porušení jeho práva na projednání věci nestranným soudem a práva na presumpci neviny ve smyslu čl. 6 Úmluvy tím, že byl za trestné činy odsouzen stejným senátem, který předtím schválil dohodu o vině a trestu ohledně další osoby, která se k trestnému jednání doznala. Vyjádřil, že odsuzující rozsudky schvalující dohody o vině a trestu spolupachatelů stěžovatele byly vzhledem ke svému znění na újmu stěžovatelovy presumpce neviny, neboť obsahovaly podrobný popis skutků, kterými měli procesně dosud „nevinní obvinění“ spolupachatelé trestné činy spáchat, včetně role, kterou v nich hrál stěžovatel jako spolupachatel, a dále proto, že přesný popis některých jimi spáchaných trestných činů byl shodný s přesným skutkovým popisem trestných činů připisovaných stěžovateli.

Ačkoli rozsudek schvalující dohody o vině a trestu neobsahuje samotný závěr o vině stěžovatele, je třeba na něj nahlížet se zřetelem na znaky skutkových podstat daných trestných činů. ESLP dále rozsudku schvalujícímu dohody o vině a trestu vytkl, že se v něm nikde neobjevuje žádná formulace ani jiné vysvětlení v tom smyslu, že stěžovatelova vina nebyla dosud pravomocně prokázána. Zásadní rozdíl je totiž třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného trestného činu, aniž byla pravomocně odsouzena (srov. bod 57.

cit. rozsudku). Rovněž odkazoval a citoval zásady, které již byly vyjádřeny v předchozích rozhodnutích (srov. body 58., 59. cit. rozsudku). Odsouzení stěžovatelových spolupachatelů za trestné činy na základě popisu skutků, které byly formulovány soudem prvního stupně v rozsudku o schválení dohod o vině a trestu stejně jako později v rozsudku odsuzujícím stěžovatele za jím spáchané trestné činy (tj. včetně konkrétního vymezení role stěžovatele), v zásadě tedy mohlo vyvolat pochybnosti, že soud předjímal otázku o tom, jestli stěžovatel naplnil všechny podmínky nezbytné k závěru o jeho vině (srov. bod 55.

cit. rozsudku).

19. Nejvyšší soud na podkladě výše rozvedených obecných přístupů k problematice podjatosti, potažmo respektování zásady presumpce neviny, přistoupil k posouzení důvodnosti podané stížnosti. Vrchní soud v Praze v bodě 2. odůvodnění rozsudku ze dne 10. 6. 2024, č. j. 6 To 22/2023-5110 (rozsudek týkající se dřívějších spoluobviněných neobsahuje výrok o vině s popisem skutku) konstatoval, že „Uvedených trestných činů se obžalovaní podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustili ve stručnosti tak, že obžalovaný T. společně s osobou XY, která je pro takové jednání stíhána samostatně … Současně po předchozí dohodě s obžalovaným T. osoba XY vědomě fakticky řídila činnost obžalovaného H.…“. V bodě 56. odůvodnění vrchní soud výslovně uvádí, že „Obžaloba byla v projednávané věci podána dne 6. 6. 2022, přičemž kromě obžalovaných byla podána i na P. L. (někde uváděn jako L. a v napadeném rozsudku označen jako osoba XY), jehož trestní věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí“. Stejně tak v bodě 50. odůvodnění vrchní soud konstatuje, že u L. jde o „vyloučeného obžalovaného“. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je tak evidentní, že proti P. L. je vedeno trestní stíhání samostatně, že jeho věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí a že o ní dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. V tomto směru vrchní soud postupoval souladně se závěry vyplývajícími z výše citované judikatury.

20. Pokud v bodě 61. odůvodnění vrchní soud uvádí, že o spolupráci obžalovaného (T.) se svědkem L. jednoznačně svědčí koordinace činností tak, aby byla zajištěna zástava nemovitostí pro předmětný úvěr, že do společnosti HMT Prešov byl svědkem L. účelově dosazen obžalovaný H. a že je logický závěr o spolupráci obžalovaného T. a svědka L., nepochybně tak činí v rámci vypořádání se s obhajobou obžalovaného T. Přitom opakovaně P. L. označuje jako svědka, z čehož je také zřejmé, že o jeho vině nerozhoduje. Obdobné platí i k argumentaci v bodě 64., kde vrchní soud jako soud odvolací se vypořádává s obhajobou obžalovaného H. Jde o hodnotící úvahy ve vztahu k těmto obžalovaným, přičemž P. L. je důsledně označován za svědka.

21. Nejvyšší soud též s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1340/22, jehož bod 23. se stal součástí argumentace státního zástupce v podané stížnosti, dospěl k závěru, že v projednávané věci se Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 10. 6. 2024, č. j. 6 To 22/2023-5110, nedopustil nevhodných formulací, kterými by naznačoval předpojatost vůči obžalovanému. Vrchní soud hodnotil opatřené důkazy ve vztahu k obžalovaným v trestní věci T. a spol. Současně je třeba podtrhnout, že vrchní soud se nevyjadřoval k zásadním skutkovým a právním otázkám týkajícím se obžalovaného. Obžalovaný je v rozsudku vrchního soudu ve věci T. a spol. označován jako „osoba XY“, přičemž současně v bodě 56. je jednoznačně uvedeno, že trestní věc obžalovaného byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že vrchní soud reflektoval aktuální procesní situaci a odlišil procesní postavení obviněných ve věci T. a spol. od procesního postavení obžalovaného, jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Rovněž je třeba zdůraznit, že ve zmiňovaných bodech 61. a 64. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2024, č. j. 6 To 22/2023-5110, je obžalovaný označován jako svědek, tedy jako osoba procesně odlišná od ostatních obviněných.

22. Uvedené skutečnosti svědčí pro závěr o tom, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2024, č. j. 6 To 22/2023-5110, bylo formulováno tak, aby se předešlo jakékoliv potenciální předběžné předpojatosti o vině třetí osoby, a tedy nedošlo k ohrožení spravedlivého posouzení obvinění v rámci samostatného řízení (k tomu srov. rozsudky ESLP ve věci Karaman proti Německu, bod 65., a ve věci Mucha proti Slovensku, bod 58., nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 3. 2021, C-440/19, ve věci Pometon proti Komisi, bod 63.).

23. Nejvyšší soud tedy v rámci svého přezkumu realizovaného na podkladě stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze uzavřel, že Vrchní soud v Praze nepostupoval správně, když rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Kateřina Jonáková, Ph.D., a soudci JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D. a JUDr. Pavel Zelenka jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 48/2024. Fakticky totiž nebylo zjištěno nic, co by dokládalo skutečnost, pro kterou by jmenovaní soudci byli vůči obžalovanému v takovém objektivním nebo subjektivním vztahu, pro který by bylo namístě vyslovit pochybnosti o jejich nepodjatosti.

24. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud z výše rozvedených důvodů, na podkladě podané stížnosti státním zástupcem, se neztotožnil s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 6 To 48/2024-759, mohl ve věci sám rozhodnout, a to tak, jak je uvedeno shora ve výrokové části tohoto usnesení, tedy že dotčené usnesení vrchního soudu se zrušuje a předsedkyně senátu 6 To Vrchního soudu v Praze JUDr. Kateřina Jonáková, Ph.D. a soudci JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D. a JUDr. Pavel Zelenka nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného P. L. vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 48/2024.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 6. 2025

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu