11 Tz 117/2022

11 Tz 117/2022-1034

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Škvaina, Ph.D. a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr. Tomáše Durdíka, stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 8 To 25/2020, v neprospěch obviněné N. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, a rozhodl podle § 268 odst. 1 tr. řádu t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona zamítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 11. 2019, č. j. 80 T 9/2019-858, byla obviněná N. M. uznána vinnou ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1) a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2). Za uvedené sbíhající se trestné činy obviněné soud prvního stupně podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 13,5 (třinácti a půl) roku, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu dále soud prvního stupně obviněné uložil povinnost nahradit nemajetkovou újmu v penězích, a to poškozené K. M. ve výši 425 000 Kč, poškozenému R. M. ve výši 425 000 Kč, poškozenému F. M. ve výši 150 000 Kč, poškozené N. M. ve výši 150 000 Kč a poškozené České republice – Ministerstvu spravedlnosti (dále také jen „Česká republika“) ve výši 350 000 Kč, a dále nahradit majetkovou škodu, a to poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky ve výši 194 109 Kč.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněná, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a poškození K. a R. M. odvolání, kdy Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem z podnětu odvolání obviněné a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy. Pokud jde o poslední skupinu výroků, platí, že odvolací soud takto rozhodl ve vztahu k poškozeným K., R., F. a N. M. a České republice.

3. Stran nároku na náhradu nemajetkové újmy uplatněného Českou republikou, odvolací soud připomněl, že na tuto přešel nárok na náhradu nemajetkové újmy v rozsahu částek, které poskytla jako peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů poškozeným K. a R. M., a to na základě § 33 zákona o obětech trestných činů. Přechod nároku z poškozených na Českou republiku tato oznámila soudu prvního stupně dne 11. 9. 2019. Podle § 43 odst. 3 tr. řádu je přitom poškozený povinen nárok na náhradu nemajetkové újmy, která mu byla trestným činem způsobena, uplatnit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Protože v projednávané trestní věci bylo dokazování v hlavním líčení zahájeno již dne 26. 8. 2019, uzavřel odvolací soud, že Česká republika nárok na náhradu nemajetkové újmy neuplatnila včas, a proto výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento obviněné uložil povinnost nahradit České republice nemajetkovou újmu ve shora uvedené výši, zrušil. K opožděně uplatněnému nároku České republiky pak odvolací soud nepřihlédl s tím, že o něm v řízení již nelze rozhodnout, a to ani tak, jak předvídá § 229 tr. řádu (srov. body 38. až 41. jeho rozsudku).

4. Nově odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněné uložil podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu dále odvolací soud rozhodl, že poškození K., R., F. a N. M. se se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací soud odvolání poškozených K. a R. M. zamítl.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2020, č. j. 11 Tdo 1201/2020-1044, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

6. Ministr spravedlnosti (dále jen „ministr“) podal dne 12. 10. 2022 u Nejvyššího soudu proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v neprospěch obviněné stížnost pro porušení zákona. Citovaný rozsudek odvolacího soudu ministr napadá pouze v části výroku, kterým tento soud rozhodl o zrušení povinnosti obviněné uhradit České republice nárokovou částku ve výši 350 000 Kč.

7. Konkrétně ministr v podané stížnosti pro porušení zákona nejprve rekapituluje obsah rozsudku odvolacího soudu se zaměřením na jeho kasační výrok. V rámci stěžejní argumentace pak připomíná, že Ministerstvo spravedlnosti jménem České republiky poskytuje peněžitou pomoc obětem trestných činů, a to podle zákona o obětech trestných činů, který nahradil zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů. Současně poukazuje na skutečnost, že peněžitá pomoc obětem trestných činů není poskytována automaticky, ale pouze na žádost oběti, o které musí Ministerstvo spravedlnosti rozhodnout v zákonem stanovené lhůtě.

8. V souvislosti s předchozí právní úpravou upravující poskytování peněžité pomoci obětem trestných činů ministr uvádí, že od 1. 8. 2013 je v § 33 zákona o obětech trestných činů zakotven princip přechodu nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy z oběti na stát zastoupený Ministerstvem spravedlnosti. Tento nárok oběti vůči pachateli trestného činu přechází na stát okamžikem poskytnutí peněžité pomoci, a to nejvýše v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci. Ministr dále s odkazem na § 37 zákona o obětech trestných činů konstatuje, že v případě poskytnutí peněžité pomoci dochází podle § 33 citovaného zákona k zákonné cesi podle předpisů občanského práva. Občanský zákoník však neobsahuje pro zákonnou cesi vlastní úpravu, pročež v souladu s § 1723 odst. 2 o. z. se na závazky vznikající na základě zákona (tedy „jiných právních skutečností“) přiměřeně použije právní úprava smluvní cese. Stát tak v dané situaci podle ministra v souladu s § 1879 a násl. o. z. vstupuje do práv původního věřitele, tj. oběti.

9. Podle ministra je podstatou sporu při aplikaci § 33 zákona o obětech trestných činů otázka, zda na základě daného ustanovení přechází pouze hmotněprávní nárok, anebo stát v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci vstupuje do postavení poškozeného i z hlediska procesněprávního. V návaznosti na uvedené podle ministra vystává další otázka, a to zda stát, na který přešel nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, má povinnost uplatnit svůj nárok za podmínek § 43 odst. 3 tr. řádu či nikoliv. V této souvislosti ministr prezentuje dosavadní soudní stanoviska k této problematice.

Stran přechodu nároku poškozeného na stát se podle ministra kuse vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 6 Tz 38/2019, když uvedl: „Je sice skutečností, že poskytnutím peněžité pomoci jmenovaným poškozeným na stát přešel ve smyslu § 33 zákona o obětech trestných činů jejich nárok v rozsahu vyplacených částek, to však nelze interpretovat tak, že by stát vstoupil do práv poškozených v tom smyslu, že pokud ony svůj nárok na nárok nemajetkové újmy uplatnily řádně a včas, platí totéž i pro stát.

Jeho nárok je totiž zcela samostatný (regresní povahy) a vznikl teprve poskytnutím peněžité pomoci, neboť teprve tehdy byla státu způsobena újma, kterou je se zřetelem ke zmíněnému ustanovení § 33 zákona o obětech trestných činů obviněný povinen uhradit.“ Podle názoru ministra je však nutné vzít v úvahu, že se jednalo o tzv. obiter dictum bez podrobného zdůvodnění. Opačný názor zaujal např. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku ze dne 26. 5. 2020, č. j. 4 To 14/2020-1487, v němž uvedl, že „se nejedná o samostatný nárok, nýbrž o nárok, který na stát přešel z poškozeného okamžikem výplaty peněžité pomoci oběti (poškozenému).

Stát zde není v pozici poškozeného, nebyla mu způsobena žádná škoda nebo újma, pouze na něj přešel nárok, který je vázán na poškozeného.“ Podle názoru ministra v tomto rozsudku Vrchní soud v Olomouci podrobněji rozebírá zmíněný § 33 zákona o obětech trestných činů, který je nutné interpretovat nikoliv samostatně, nýbrž v kontextu celého právního předpisu, jakož i právního řádu a obecných právních zásad s ním bezprostředně souvisejících. Jak je dále zmíněno v tomto rozsudku, „z jazykového výkladu by bylo možno sice uvažovat, že přejde pouze hmotněprávní nárok z poškozeného na stát, když § 33 zákona o obětech trestných činů stanoví přechod nároku a nikoliv práv, z teleologického výkladu je však zřejmé, že účelem daného ustanovení je přechod práv a povinností jak v hmotném právu, tak i v právu procesním.

V opačném případě by nastala jedna ze dvou absurdních možností, a to buď by se stát musel domáhat přiznání nároků v občanskoprávním řízení, čímž by došlo k zatížení soudů a zvýšení nákladů na straně státu, event. by částku nevymáhal, a takto by sanoval za odsouzeného náhradu škody (nemajetkové újmy), kterou měl uhradit odsouzený. Je nutno poukázat na skutečnost, že stát v převážném množství případů vstoupí do řízení až v okamžiku, kdy již není možné se připojit k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 43 odst. 3 trestního řádu.

V právním řádu navíc není obvyklé, že by přecházel pouze nárok hmotněprávní a že by právní nástupce nevstoupil do procesních práv a povinností svého předchůdce.“ Problematice přechodu nároku peněžité pomoci na stát se podle ministra věnoval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2018, č. j. 10 As 278/2017–46, v němž uvedl, že „nárok vymáhat část neuhrazené náhrady škody či újmy vůči pachateli přechází okamžikem vyplacení peněžité pomoci oběti trestné činnosti ze strany oběti trestného činu na stát.

Je tedy na státu, aby následně využil všech zákonných prostředků, aby se části takto vyplacené náhrady škody či újmy ve formě peněžité pomoci domohl přímo na pachateli trestného činu.“ Dále ministr provádí rozsáhlé citace z článku Mgr. Stanislava Cika (CIK, Stanislav. Poskytnutí peněžité pomoci oběti státem a následný přechod nároku oběti na náhradu škody vůči pachateli na stát. Státní zastupitelství. č. 2/2021, s. 30-31.), ve kterém tento autor odmítá názor vyslovený ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu a přiklání se k závěru, že stát vstupuje i do procesních práv poškozeného, kterému poskytl peněžitou pomoc.

10. S ohledem na shora uvedené se ministr přiklání k názoru, že nárok poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli přechází na stát z hmotněprávního i procesněprávního hlediska. Opačný závěr – i z hlediska délky trestního řízení a možnosti státu připojit se se svým nárokem na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. řádu – by podle něj vedl k absurdním závěrům. Ačkoliv by totiž Ministerstvo spravedlnosti – odbor odškodňování vyplatilo peněžitou pomoc a vyplacením na něj přešel nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, v případě, že svůj nárok, ač z objektivních důvodů, nemohlo přihlásit a nepřihlásilo včas (tj. nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování) nemohlo by svůj peněžní nárok vůči pachateli trestného činu uplatnit. Ostatně uvedené problémy podle ministra vznikají ve většině posuzovaných případů. Posouzení aspektů žádostí, na jejímž základě Ministerstvo spravedlnosti poskytuje peněžitou pomoc obětem trestných činů a její následné vyplacení ve větším množství případů časově přesahuje dobu, do kdy by mohlo uplatnit svůj nárok v trestním řízení podle § 43 odst. 3 trestního řádu. Dále by podle tohoto výkladu následoval postup, ve kterém by se stát musel domáhat přiznání nároku v občanskoprávním řízení, což je samo o sobě v rozporu se zásadou hospodárnosti. Za ještě závažnější důsledek pak ministr považuje skutečnost, že by v tomto řízení byla nutná další součinnost poškozených (obětí), čímž by došlo k jejich sekundární viktimizaci, což by naprosto popíralo základní zásady, na kterých je zákon o obětech trestných činů založen. Výklad § 33 zákona o obětech trestných činů kuse uplatněný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 6 Tz 38/2019, se tak ministrovi jeví jako absurdně úzký, a zároveň jdoucí zcela proti smyslu a účelu zákona a v praxi znemožňuje účinně hájit pozici státu v trestním řízení.

11. Ministr závěrem své argumentace doplňuje, že v tomto případě shledává značný judikaturní potenciál, když s ohledem na význam přezkoumávané problematiky je následné rozhodnutí Nejvyššího soudu podle jeho názoru vysoce žádoucí a může sjednotit aktuálně roztříštěnou rozhodovací praxi soudů ohledně přechodu nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli na stát, čímž rovněž může státu ušetřit nemalé finanční prostředky, o které v současné době kvůli nesprávné aplikaci § 33 zákona o obětech trestných činů v četných případech přichází, a dále tím může ušetřit oběti trestných činů od případné sekundární viktimizace v navazujícím občanskoprávním řízení.

12. K podané stížnosti pro porušení zákona též ministr „z procesní opatrnosti“ uvádí, že ji podává v neprospěch obviněné. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 8 To 25/2020, napadá pouze v části výroku, kterým tento soud rozhodl o zrušení povinnosti obžalované uhradit České republice – Ministerstvu spravedlnosti nárokovou částku a k údajně opožděně uplatněnému nároku již dále nepřihlížel. Ačkoliv stále existuje možnost České republiky – Ministerstva spravedlnosti vymáhat výše specifikovanou nárokovou částku v občanskoprávním řízení, považuje ministr uvedené porušení zákona spíše ve prospěch obviněné, a tuto stížnost z tohoto důvodu podává v její neprospěch. Pokud však Nejvyšší soud rozhodne o porušení zákona, ponechává s ohledem na posuzovanou problematiku na jeho zvážení, zda k jeho porušení došlo ve prospěch obviněné či v její neprospěch.

13. S ohledem na shora uvedené ministr navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 8 To 25/2020, byl porušen zákon v ustanovení § 258 odst. 1 písm. f) tr. řádu a § 33 zákona o obětech trestných činů a o změně některých zákonů.

14. Nejvyšší soud v souladu s § 274 odst. 5 tr. řádu zaslal stížnost pro porušení zákona obviněné a jejímu obhájci Mgr. Tomáši Hříbkovi, advokátovi, k možnému vyjádření. Jak Nejvyšší soud zjistil, stížnost pro porušení zákona byla zaslána také Nejvyššímu státnímu zastupitelství, a to již ministrem.

15. K podané stížnosti pro porušení zákona se vyjádřila toliko státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martina Havlíková (dále jen „státní zástupkyně“), která se s podanou stížností pro porušení zákona a argumentací v ní obsaženou ztotožňuje. Státní zástupkyně považuje za zjevné, že pokud Ministerstvo spravedlnosti v souladu se zákonem o obětech trestných činů poskytne peněžitou pomoc oběti, dochází ve smyslu § 33 zákona o obětech trestných činů k zákonné cesi tohoto nároku, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci, na stát.

Na procesní nástupnictví v adhezním řízení, lhostejno zda univerzální či singulární, přitom podle státní zástupkyně pamatuje § 45 odst. 3 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení, jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení, přecházejí práva, která tento zákon přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce. Takovým právním nástupcem je v případě zákonné cese nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy ve smyslu § 33 zákona o obětech trestných činů, zjevně také stát, a to právě v důsledku singulární sukcese.

S tím se podle státní zástupkyně pojí i otázka případného zachování lhůty pro uplatnění nároku v trestním řízení ve smyslu § 43 odst. 3 tr. řádu (tj. nejpozději před zahájením dokazování v hlavním líčení), neboť uplatnil-li poškozený svůj nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy včas, v důsledku singulární sukcese, při níž právní nástupce vstupuje do práv a povinností svého právního předchůdce, je lhůta k uplatnění nároku v adhezním řízení zachována i právnímu nástupci. Z tohoto důvodu považuje státní zástupkyně za neudržitelné právní závěry odvolacího soudu obsažené v bodech 39.

až 41. napadeného rozsudku, podle nichž Česká republika svůj nárok neuplatnila včas. Pokud poškození K. a R. M. včas uplatnili svůj nárok, je nutné dospět k závěru, že v důsledku singulární sukcese je včasné uplatnění těchto nároků i ze strany České republiky. Na „návrh“ České republiky totiž nelze podle státní zástupkyně pohlížet jako na nové uplatnění nároku ve smyslu § 43 odst. 3 tr. řádu, jako spíš na oznámení právní skutečnosti, na jejímž základě dochází k singulární sukcesi, a tedy částečnému vstupu České republiky do práv a povinností poškozených, kteří svůj nárok již procesně bezvadně uplatnili.

16. Nad rámec úvah ministra prezentovaných v podané stížnosti pro porušení zákona se státní zástupkyně kategoricky ohrazuje proti spekulacím odvolacího soudu uvedeným v bodě 42. napadeného rozsudku. Odvolací soud na tomto místě odůvodňuje odkázání poškozených F. a N. M. podle § 229 odst. 1 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních tím, že „kvalita jejich vztahu s poškozeným L. byla pravděpodobně nulová, neboť ani nevěděli, že nějakého dalšího polorodého sourozence mají.“ Z tohoto důvodu tak odvolací soud dospěl k závěru, že „nebylo prokázáno, že by [pozn. státní zástupkyně: poškození F. a N. M.] intenzivně prožívali duševní útrapy spojené s úmrtím osoby blízké.“ Takové úvahy však považuje státní zástupkyně za zcela nepřijatelné. Vyslovuje závěr, že se stále jedná o sourozence poškozeného, kteří se dříve či později dozví, jakým způsobem o svého polorodého bratra přišli. Proto státní zástupkyně dochází, nad rámec podané stížnosti pro porušení zákona, k závěru, že tímto postupem odvolacího soudu došlo i k porušení § 229 odst. 1 tr. řádu. Oproti ministrem podané stížnosti pro porušení zákona má však za to, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení především § 45 odst. 3 tr. řádu, podle něhož práva, jež trestní řád v adhezním řízení přiznává poškozenému, přecházejí i na jeho právního nástupce, což se týká i případu singulární sukcese tehdy, dojde-li podle § 33 zákona o obětech trestných činů k přechodu nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy na stát, je-li poskytnuta peněžitá pomoc oběti. Naopak nelze podle názoru státní zástupkyně dospět k závěru, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení § 33 zákona o obětech trestných činů, neboť toto ustanovení upravuje pouze hmotněprávní přechod nároku na náhradu škody, což odvolacím soudem zpochybňováno nebylo. S ohledem na shora uvedené státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl ve prospěch obviněné porušen zákon v ustanoveních § 45 odst. 3 a § 229 odst. 1 tr. řádu.

III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

17. Nejvyšší soud shledal stížnost pro porušení zákona podle § 266 odst. 1 tr. řádu přípustnou, a z jejího podnětu pak podle § 267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku v rozsahu a z důvodů uvedených ve stížnosti pro porušení zákona, jakož i řízení předcházející napadenému rozsudku. Přitom shledal, že odvolací soud nepochybil, jestliže v záhlaví uvedeným rozsudkem (mimo jiné) zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o náhradě nemajetkové újmy, jímž tento podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněné povinnost zaplatit České republice – z titulu přechodu části nároku poškozených K. a R. M. na náhradu nemajetkové újmy podle § 33 zákona o obětech trestných činů na Českou republiku – na náhradě nemajetkové újmy částku 350 000 Kč. Podaná stížnost pro porušení zákona tudíž není důvodná, pročež ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu Nejvyšší soud zamítl.

18. Podle § 43 odst. 3 věty první a věty druhé části před středníkem tr. řádu platí, že poškozený je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2).

19. Z § 45 odst. 3 tr. řádu plyne, že jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 43 odst. 3), přecházejí práva, která tento zákon přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce.

20. Podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů má právo na peněžitou pomoc osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem, registrovaným partnerem, dítětem nebo sourozencem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu.

21. Z § 33 zákona o obětech trestných činů se podává, že poskytnutím peněžité pomoci oběti přechází nárok oběti na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci.

22. Podstatou podané stížnosti pro porušení zákona je spor o výklad § 33 zákona o obětech trestných činů. Jak ministr ve svém mimořádném opravném prostředku zdůrazňuje, jde především o zodpovězení otázky, zda na základě tohoto zákonného ustanovení dochází k přechodu nároku oběti (a poškozeného v jedné osobě) na náhradu škody nebo nemajetkové újmy na Českou republiku pouze v hmotněprávním smyslu, či zda stát v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci vstupuje do postavení oběti a především poškozeného i z hlediska procesněprávního, včetně následků plynoucích ze všech dosavadních procesních úkonů učiněných poškozeným v trestním řízení.

23. Nejvyšší soud souhlasí s argumenty ministra v tom rozsahu, že § 33 zákona o obětech trestných činů upravuje tzv. zákonnou cesi (cessio legis), na jejímž základě přechází nárok oběti na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci. Jako rozhodnou skutečnost pro stanovení přesného okamžiku přechodu tohoto nároku přitom zákonodárce stanovil poskytnutí (výplatu) peněžité pomoci oběti trestného činu. Dále je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že ačkoliv nebyla státu pachatelem trestného činu způsobena žádná škoda nebo nemajetková újma, má tento – poté co na něj takový nárok přešel – nárok na jejich náhradu vůči pachateli. Jde přitom o nárok regresní povahy, který vznikl teprve až poskytnutím peněžité pomoci oběti trestného činu, a tedy v závislosti na ní (CIK, Stanislav. Poskytnutí peněžité pomoci oběti státem a následný přechod nároku oběti na náhradu škody vůči pachateli na stát. Státní zastupitelství. č. 2/2021, s. 30).

24. Na hmotněprávní úpravu § 33 zákona o obětech trestných činů (pozn. když navazující procesní ustanovení upravující dopady přechodu nároku na náhradu nemajetkové újmy na stát na probíhající trestní řízení zákon o obětech trestných činů neobsahuje) navazuje ustanovení § 45 odst. 3 tr. řádu podle něhož jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení, přecházejí práva, která tento zákon přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce.

25. Jak plyne již z textu zákona, platí, že § 45 odst. 3 tr. řádu dopadá pouze na případy přechodu práv spojených s nárokem na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení, a to ať jde o přechod v podobě tzv. univerzální sukcese, tj. přechází-li na právního nástupce poškozeného všechna jeho práva a povinnosti, tak i v podobě sukcese singulární, tj. v případě přechodu pouze některého z práv nebo povinností poškozeného. Dané ustanovení tedy procesní právní nástupnictví výslovně omezuje jen na výše uvedené nároky (obdobně jako § 33 zákona o obětech trestných činů výslovně omezuje přechod nároku oběti vůči pachateli na stát pouze ve vztahu k nárokům na náhradu škody nebo nemajetkové újmy), přičemž žádné další nároky, resp. žádná další práva, nemohou tímto způsobem přejít (což naopak ve svém vyjádření přehlíží státní zástupkyně). Odborná literatura zde dovozuje, že na právního nástupce poškozeného nepřecházejí práva spojená s uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, neboť se jedná o nároky ryze osobnostního charakteru, které smrtí poškozeného zanikají (srov. ŠÁMAL, P., RŮŽIČKA, M., ZEZULOVÁ, J. In: GŘIVNA, T., ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H. a kol. Oběti trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 304., shodně také DURDÍK, T. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 386.). Shodný závěr se podává i z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je právní nástupnictví upravené v § 45 odst. 3 tr. řádu je omezeno jen na uplatňování nároků na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení a jenom v tomto rozsahu přecházejí práva, která přiznává trestní řád poškozenému, na jeho právní nástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 682/2016, uveřejněné pod číslem 49/2017 Sb. rozh. tr.). Naopak v případě přechodu práv spojených s nárokem na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení platí, že právní nástupce poškozeného „vždy vstupuje přímo do práv poškozeného, tzn. že není třeba, aby právní nástupce po svém vstupu do řízení znovu uplatnil již dříve poškozeným uplatněné nároky na náhradu škody nebo (sic!) nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.“ (viz DURDÍK, T. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 386.).

26. Ačkoliv v případě úpravy obsažené v § 33 zákona o obětech trestných činů jde o přechod nároku na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s jinou právní skutečností, než je smrt osoby, jíž zákon takový nárok přiznává, a aplikace ustanovení § 45 odst. 3 tr. řádu by se zde nepochybně nabízela, platí, že tento druh nároku pod rozsah posledně vzpomenutého ustanovení není zahrnut.

27. Je tedy zřejmé, že zákon o obětech trestných činů, ani trestní řád nijak neupravují procesní stránku přechodu nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy způsobené pachatelem na stát. To za situace, kdy § 33 zákona o obětech trestných činů výslovně stanovuje, že poskytnutím peněžité pomoci oběti přechází nárok oběti na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli na stát, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci. V takové situaci se nabízí dva možné výklady. Podle prvního z nich stát vstupuje do trestního řízení v pozici poškozeného, jehož postavení je v rovině procesněprávní originární (původní), není odvislé od práv dosavadního poškozeného, a stát tak musí svůj vlastní nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnit samostatně, neboť zákonná úprava s přechodem v rovině hmotného práva nespojuje (na rozdíl od nároku na náhrady škody) žádné procesní účinky [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 6 Tz 38/2019]. Druhý výklad, zastávaný ministrem, staví na teleologickém výkladu § 33 zákona o obětech trestných činů, kdy účelem daného ustanovení má být přechod práv a povinností jak v rovině hmotněprávní, tak i procesněprávní (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 4 To 14/2020 a citovaný článek Stanislava Cika).

28. Již na tomto místě je zřejmé, že výklad předkládaný ministrem je nesprávný, neboť účel právní normy obsažené v § 33 zákona o obětech trestných činů sice může směřovat i k procesněprávním důsledkům, avšak jejich vyvození na půdorysu daného ustanovení naráží na zcela jednoznačné procesní ustanovení § 45 odst. 3 tr. řádu, které otázku procesních účinků právního nástupnictví na straně poškozeného v rovině hmotného práva pro účely trestního řízení výslovně upravuje (na rozdíl od § 33 zákona o obětech trestných činů). Jde tedy o zjevnou mezeru v zákonné právní úpravě, přičemž je otázkou, zda zákonodárce toliko opomněl v § 45 odst. 3 tr. řádu zohlednit úpravu obsaženou v § 33 zákona o obětech trestných činů, anebo tak učinil úmyslně.

29. Stanovení dvou odlišných procesních režimů – jednoho pro uplatnění nároku státu na náhradu škody, který na něj přešel poskytnutím peněžité pomoci oběti, a to v rozsahu poskytnuté peněžité pomoci (v němž by stát vstupoval do procesního postavení poškozeného, včetně přijetí účinků všech jím doposud uplatněných procesních úkonů) a druhého pro uplatnění nároku státu na náhradu nemajetkové újmy, který na něj přešel týmž způsobem a v témže rozsahu (v němž by naopak stát musel práva, která trestní řád přiznává poškozenému, především pak právo uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 43 odst. 3 věty první tr.

řádu, uplatnit samostatně) je zjevně nesmyslné a tato argumentace naznačuje, že zákonodárce opomněl zohlednit právě situaci, kdy nárok na náhradu nemajetkové újmy přejde na právního nástupce poškozeného – stát – na základě § 33 zákona o obětech trestných činů. Uvedené však současně nic nemění na tom, že přijetí výkladu předkládaného ministrem by znamenalo vytváření nové právní normy, kterou ani zákon o obětech trestných činů, ani trestní řád neobsahují. Taková role však Nejvyššímu soudu, vzhledem k principu děly moci, nepřísluší, neboť podle článku 15 odst. 1 Ústavy České republiky zákonodárná moc v České republice náleží toliko Parlamentu.

30. Ke zbývajícím argumentům ministra je třeba dodat, že úvahy obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 6 Tz 38/2019, je nutno korigovat do té míry, že na stát skutečně poskytnutím peněžité pomoci oběti na základě § 33 zákona o obětech trestných činů přechází nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené oběti pachatelem trestného činu, avšak správný závěr, že tím současně stát nevstupuje do procesních práv poškozeného (typicky pokud poškozený svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil řádně a včas, neplatí totéž i pro nárok který přešel na stát) má svůj podklad právě v absenci procesní úpravy upravující přechod procesních práv poškozeného na stát. S ministrem citovanými závěry rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 4 To 14/2020, je třeba souhlasit do té míry, že účelem § 33 zákona o obětech trestných činů by měl být přechod práv a povinností jak v hmotném právu, tak i v právu procesním, nicméně nezbytná procesní úprava navazující na hmotněprávní § 33 zákona o obětech trestných činů, jak Nejvyšší soud vysvětlil výše, jednoduše schází. Opak lze ostatně dobře demonstrovat v rovině civilního řízení soudního, které na hmotněprávní úpravu změny závazků navazuje procesními ustanoveními § 107 a § 107a o. s. ř. Konečně poukazuje-li ministr na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 10 As 278/2017, podle něhož „nárok vymáhat část neuhrazené náhrady škody či újmy vůči pachateli přechází okamžikem vyplacení peněžité pomoci oběti trestné činnosti ze strany oběti trestného činu na stát. Je tedy na státu, aby následně využil všech zákonných prostředků, aby se části takto vyplacené náhrady škody či újmy ve formě peněžité pomoci domohl přímo na pachateli trestného činu.“, platí, že uvedené nijak nepopírá výše předestřené posouzení klíčové otázky povahy § 33 zákona o obětech trestných činů Nejvyšším soudem.

31. Zbývá dodat, že ministru spravedlnosti je třeba přisvědčit v tom směru, že naznačený výklad § 33 zákona o obětech trestných činů a § 45 odst. 3 tr. řádu vede nezbytně k situacím, kdy stát prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti – odboru odškodňování vyplatí peněžitou pomoc a vyplacením na něj přejde v rozsahu poskytnuté pomoci nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, avšak již tento nestihne v rozporu s § 43 odst. 3 větou první a větou druhou částí před středníkem tr. řádu uplatnit u hlavního líčení před zahájením dokazování. To však neznamená, že stát nebude moci svůj peněžní nárok vůči pachateli trestného činu uplatnit, neboť mu nadále zbývá možnost domoci se přiznání nároku v občanskoprávním řízení, jakkoliv tím dochází k navyšování nákladů, které je třeba z jeho strany na vymožení tohoto nároku vynaložit. Argument, že tímto postupem dochází k sekundární viktimizaci obětí trestných činů naopak Nejvyšší soud nepovažuje za validní, neboť stejné podklady nutné pro přiznání nároku by stát musel opatřit i v případě adhezního řízení.

32. K vyjádření státní zástupkyně pak Nejvyšší soud toliko stručně (a především nad rámec vymezeného přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu) dodává, že s touto je možno se ztotožnit v rozsahu, v němž brojí proti hodnotícím úvahám odvolacího soudu stran kvality vztahu mezi zesnulým L. M. a jeho sourozenci (poškozenými) F. a N. M., když kvalita jejich vztahu nebyla předmětem dokazování v řízení před odvolacím soudem (viz bod 42. napadeného rozsudku).

33. Promítnuto do poměrů projednávané trestní věci tudíž platí, že jestliže Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutími ze dne 21. 8. 2019, č. j. MSP-165/2019-ODSK-OTC/9 a č. j. MSP-166/2019-ODSK-OTC/7 (viz č. l. 742 a násl. a 746 a násl.) přiznalo poškozeným K. a R. M. každému peněžitou pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 28 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů ve výši 175 000 Kč a následně každému z uvedených poškozených tuto částku i vyplatilo, došlo k okamžiku poskytnutí peněžité pomoci a v jejím rozsahu k přechodu nároku těchto poškozených na náhradu nemajetkové újmy vůči obviněné na stát. Poškození svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnili v řízení před soudem prvního stupně dne 10. 7. 2019 (viz č. l. 692). Česká republika soudu prvního stupně oznámila přechod nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy přípisem došlým uvedenému soudu dne 11. 9. 2019 (viz č. l. 765). Protože hlavní líčení bylo v dané trestní věci zahájeno dne 26. 8. 2019 (viz č. l. 750) a dokazování bylo zahájeno tentýž den (viz č. l. 750 verte) avšak Česká republika svůj nárok uplatnila teprve dne 11. 9. 2019, tj. po zahájení dokazování (srov. § 43 odst. 3 větu druhou část před středníkem tr. řádu a contrario), platí, že svůj nárok Česká republika uplatnila opožděně. To proto, že nejde ani o nárok na náhradu škody, ani o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, u nichž by – v souladu s § 45 odst. 3 tr. řádu – došlo k přechodu práv, která trestní řád přiznává poškozenému, i na jeho právní nástupce, a to včetně procesních práv v řízení již uplatněných, resp. účinků s jejich uplatněním spjatých (srov. DURDÍK, T. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 386). Jestliže tedy odvolací soud v nyní napadeném rozsudku shledal, že Česká republika neuplatnila svůj nárok včas a z tohoto důvodu výrok o povinnosti obviněné nahradit České republice na náhradu nemajetkové újmy 350 000 Kč zrušil a k opožděně uplatněnému nároku nepřihlížel (viz bod 41. jeho rozsudku), nelze tomuto postupu ničeho vytknout.

IV. Závěrem

34. Nejvyšší soud neshledal stížnost pro porušení zákona podanou ministrem proti v záhlaví označenému rozsudku v neprospěch obviněné N. M. důvodnou, neboť postupem odvolacího soudu nebyl porušen zákon.

35. Je tomu tak proto, neboť odvolací soud postupoval v souladu s § 33 zákona o obětech trestných činů, když shledal, že na Českou republiku sice přešel nárok na náhradu nemajetkové újmy v rozsahu částek, které poskytla jako peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů poškozeným K. a R. M., avšak tento uplatnila v rozporu s § 43 odst. 3 větou druhou částí před středníkem tr. řádu až po zahájení dokazování v hlavním líčení v projednávané trestní věci, tedy opožděně. Ustanovení § 45 odst. 3 tr. řádu totiž nepřipouští přechod procesních práv, která § 43 tr. řádu přiznává poškozenému na jeho právní nástupce, pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy a Česká republika tak byla povinna tento svůj nárok uplatnit buďto ještě před zahájením dokazování v dané trestní věci, anebo (poté) jedině žalobou podanou v civilním řízení soudním. K opožděně uplatněnému nároku České republiky přitom zcela správně odvolací soud již nepřihlížel. Z tohoto důvodu mimořádný opravný prostředek ministra Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu