11 Tdo 1201/2020-1044
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání
obviněné N. M., narozené XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.
5. 2020, sp. zn. 8 To 25/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 80 T 9/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné N. M. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 21. 11. 2019, č. j. 80 T 9/2019-858, byla obviněná N. M.
uznána vinnou ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst.
1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1) a přečinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2). Uvedených trestných
činů se přitom obviněná – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně –
dopustila tím, že:
1)
v době od 12. 3. 2018 při pohybu po XY, v bytě č. 2 uživatele L. Z.,
narozeného XY, v přízemí domu na adrese XY, při přepravě vlakem dne 13. 3.
2018 mezi XY a XY a od příjezdu do bytu č. 20, nacházejícího se v 6. patře
panelového domu na adrese XY, uživatele M. S., narozeného XY, kam se
obžalovaná uchýlila se svými třemi dětmi okolo 19:00 hodin dne 13. 3. 2018, do
14:58 hod dne 15. 3. 2018, kdy bylo z tohoto bytu učiněno telefonické oznámení
na linku 112 o špatném zdravotním stavu nezletilého poškozeného AAAAA
(pseudonym), narozeného XY, s vyžádáním přítomnosti rychlé lékařské služby pro
tohoto nezletilého, napadla nejméně 2x intenzivním třesením při jeho držení bez
poskytnutí opory hlavičce, svého syna, poškozeného nezletilého AAAAA, kterému
způsobila závažná zranění nitrolebí, krční míchy a krční páteře, provázená z
povahy poranění mozku vyplývajícími zánětlivými komplikacemi, poruchu funkce
životně důležitých orgánů, stavem po opakovaných krváceních pod tvrdou plenu
mozkovou, krevními výrony pod omozečnice, pohmožděním mozku, prokrvácením
sítnice obou očí, krevními výrony podél optických nervů, krevními výrony kolem
obratlů horní krční páteře, krevními výrony v obalech krční míchy, otokem krční
míchy, pohmožděním nervových kořenů vystupujících z krční míchy, uzávěrem žil
při krčních obratlích krevními sraženinami, ložisky odúmrti srdeční svaloviny a
oboustranným zánětem plic, přičemž tato poranění, i přes hospitalizaci
poškozeného nezletilého na oddělení dětské JIP M. nemocnice v XY v odpoledních
hodinách dne 15. 3. 2018, vedla dne 20. 3. 2018 v 07:20 hodin k jeho smrti,
která nastala v důsledku nitrolebního poranění, tj. pohmoždění mozku s
krvácením do nitrolebí, které vedly k reaktivnímu otoku mozku, přičemž poranění
hlavy a páteře byla závažná, nitrolební poranění poškozeného ohrožovalo na
životě a jen samotné poranění krční páteře by ke smrti vést nemuselo, bylo by
ovšem spojeno s ochrnutím, trvalou nesoběstačností a se zánětlivými
komplikacemi,
2)
v době od první poloviny května 2018 do 6. 6. 2018, na různých místech v XY
opakovaně nejméně ve 3 případech prodala vždy za částku 500 – 2 000 Kč za dávku
blíže nezjištěné množství drogy metamfetamin, označované jako pervitin, M.
V. (dříve P.), narozené XY, konkrétně jí drogu nejméně v jednom případě
přinesla do azylového zařízení v ulici XY, v XY, kde M. V. (dříve P.)
bydlela, a ve dvou případech si ji M. V. (dříve P.) od obžalované koupila v
bytě nacházejícím se v blízkosti Horního vlakového nádraží v XY v ulici XY,
přestože k jakémukoliv nakládání a zacházení s psychotropní látkou
metamfetamin, která je uvedena jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II
podle Úmluvy o psychotropních látkách a v příloze č. 5 nařízení vlády č.
463/2013 Sb. a v seznamu Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška ministra
zahraničních věcí č. 62/1989 Sb.), nemá a nikdy neměla oprávnění.
2. Za uvedené sbíhající se trestné činy jí byl soudem prvního stupně
podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen
úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 13,5 (třinácti a půl) roku, pro jehož
výkon obviněnou podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. řádu dále soud prvního stupně obviněné uložil povinnost
nahradit nemajetkovou újmu v penězích, a to poškozené K. M. ve výši 425 000
Kč, poškozenému R. M. ve výši 425 000 Kč, poškozenému F. M. ve výši 150 000
Kč, poškozené N. M. ve výši 150 000 Kč a poškozené České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ve výši 350 000 Kč, a dále nahradit majetkovou
škodu, a to poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky
ve výši 194 109 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněná, státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a poškození K. a R. M.
odvolání, kdy Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozsudkem z podnětu odvolání obviněné a státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Ústí nad Labem podle § 258 odst. 1 písm. e), f),
odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to ve výroku o trestu
a způsobu jeho výkonu a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy. Nově odvolací
soud podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněné uložil podle § 145
odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí
svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu dále
odvolací soud rozhodl, že poškození K., R., F. a N. M. se se svými nároky na
náhradu nemajetkové újmy v penězích odkazují na řízení ve věcech
občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu pak odvolací soud odvolání poškozených
K. a R. M. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněná prostřednictvím
svého obhájce JUDr. Zdeňka Gruse, advokáta, dovolání, ve kterém uplatňuje
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu, s tím, že jejímu odvolání nebylo vyhověno a při rozhodování soudů obou
stupňů došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními.
5. Obviněná následně ve svém dovolání popisuje dosavadní průběh řízení,
přičemž konstatuje, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces
ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a
článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)
a také právo na účinný právní prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy. Dále
obviněná uvádí, že „zopakuje v tomto dovolání své dosavadní argumenty, na
kterých bez výhrady nadále a konstantně trvá a odkáže na nejnovější stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014“. Rovněž obecně konstatuje, že rozsudek
soudu prvního stupně měl být odvolacím soudem zrušen z důvodů uvedených v
odvolání, k čemuž cituje důvody uvedené v § 258 odst. 1 písm. a), c), d), e)
tr. řádu.
6. Podle obviněné oba soudy nižších stupňů pochybily, když rozhodly o
její vině, ač tato nebyla řádně prokázána ani u jednoho ze skutků a v celém
trestním řízení tak byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť zde byla řada
skutečností zpochybňujících její vinu. V tomto směru dále obviněná zdůrazňuje,
že v případě obou skutků soudy uvěřily zcela nevěrohodným svědkům se skandální
minulostí a nezakrývanou záští k její osobě.
7. Co se týče skutku uvedeného pod bodem 1) obviněná namítá, že v
rozhodné (resp. soudem tvrzené) době bylo v kontaktu s jejími dětmi několik
osob. Znalci, jejichž posudky rovněž obviněná obecně zpochybňuje, shodně
uvedli, že k jednání, které zapříčinilo smrt poškozeného nezletilého AAAAA
(dále jen „poškozený“), došlo oněch pár dní před jeho hospitalizací. Uvedené
časové období se zejména kryje s pobytem obviněné a jejích dětí u svědka M.
S., přičemž tento sám uvedl, že obviněná mu děti několikrát nechala na starosti
a vzdalovala se na delší časová období z bytu. Zejména svědek byl tedy
opakovaně s dětmi sám bez dohledu další osoby, kdy měl sám uvést, že nemá
zkušenosti s dětmi, nikdy žádné nevychovával a neumí s nimi pracovat. V řízení
dále vyšlo najevo, že svědek má násilnické sklony (k čemuž obviněná odkazuje na
výpovědi svědka). Soud prvního stupně přitom tyto skutečnosti nijak nezohlednil
a ani neověřil svědkovu věrohodnost. Obviněná má naopak pět dětí a s jejich
výchovou má bohaté zkušenosti a neprokázalo se, že by se ke svým dětem chovala
hrubě (a to ani ve vypjatých situacích), ani že by se na nich dopouštěla
fyzického násilí.
8. Jestliže se tedy v rozhodné době kromě obviněné nacházela s dětmi o
samotě po nezanedbatelnou dobu další osoba shora uvedených vlastností, nelze
postavit najisto, že se tvrzeného jednání dopustila právě ona. Rovněž je třeba
zohlednit, že s poškozeným manipulovaly i další děti BBBBB (pseudonym) a CCCCC
(pseudonym). Pokud poškozený v době, kdy nebyl pod dohledem matky, delší dobu
plakal či mu zaskočilo, což se malému miminku běžně děje, a někdo s ním
opakovaně zatřepal (ač tak mohl činit v dobré víře), mohlo dle obviněné dojít
ke zraněním, která zapříčinila smrt poškozeného. V tomto se obviněná dle svého
mínění nerozchází ani se závěry soudních znalců.
9. Podle obviněné je rovněž „k pozastavení“, že ke smrti poškozeného
měla dle znalců vést dvě jednání a obě tato jednání měla být učiněna ve dnech
před jeho hospitalizací, tedy v době, kdy se obviněná s dětmi nacházela v bytě
svědka S. Obviněná v tomto směru připomíná, že poškozený byl jejím pátým
dítětem v horizontu deseti let a nikdy se nic ani vzdáleně takového nestalo.
„Nehází“ přitom vinu na jiné osoby, pouze poukazuje na do očí bijící
pochybnosti o její vině a apeluje na dodržování zásady in dubio pro reo, když
soudy obou stupňů, zvláště soud prvního stupně, vycházely při svém rozhodování
z pravděpodobných, nikoliv však jednoznačně prokázaných závěrů.
10. Dle přesvědčení obviněné je třeba rovněž zohlednit, že v řízení M.
S. vystupoval od počátku jako svědek, čímž bylo její postavení značně ztíženo
a jejich osoby nebyly rovnocenně zkoumány a taktéž nebyly rovnocenně prováděny
důkazy ve prospěch či neprospěch obou z nich, ač soud prvního stupně při své
hypotéze výslovně v bodu 116. zmiňuje, že: „[z]bývají tedy jedině dva dospělí
vyskytující se v domácnosti.“ Nutno také zmínit, že svědek S. si musel být
vědom – poté, co poškozeného odvezla záchranka a tento následně zemřel – že
bude osobou podezřelou, a proto bude nutné vše popsat tak, aby se
pravděpodobnost jeho viny snížila na minimum. Pokud zjistil, že poškozený
zemřel v důsledku „třesení“ (to mu prý nebylo od počátku tajeno ani ze strany
policie, což se podle obviněné jeví jako možné ovlivnění osoby svědka), tak až
podezřele při svých výpovědích zdůrazňoval, že obviněná poškozeným třásla, z
čehož dovozuje patrnou účelovost výpovědi svědka.
11. Stran věrohodnosti sebe samé obviněná namítá, že jí nelze přitížit
proto, že je osobou, která často lže. Zaprvé totiž osoba v procesním postavení
obviněné nemá zákonnou povinnost mluvit pravdu a zadruhé, s ohledem na minulost
obviněné, je pro ni lhaní obranným mechanismem a něčím jako „životní
standard“ (k uvedenému obviněná přibližuje svoje původní rodinné prostředí a
rodičovské zázemí, kdy ve svých rodičích neměla potřebný vzor a nebyla vedena k
řádnému životu, skutečnost, že nedostudovala žádnou školu, počala děti v nízkém
věku, nemá žádnou práci, ani oporu v osobách kolem sebe). Uvedené však nelze
zohledňovat při rozhodování o vině. Obviněná se vzhledem k nastíněným
skutečnostem neumí v životě pohybovat jako jiní, proto po činu jednala tak, jak
jednala a měnila svoji výpověď. Má sklony nechat se ovlivňovat cizími osobami,
zavděčovat se jim, neplánuje žádné promýšlení lží s cílem vyhnout se
odpovědnosti. Naopak, i přes popsanou situaci se v rozhodné době snažila pro
své tři děti (o které v dané době pečovala) udělat to nejlepší, což svědčí o
tom, že byla v rámci svých možností dobrou matkou, která by s ohledem na své
instinkty svým dětem nikdy neublížila (což potvrdila i sociální pracovnice).
12. Obviněná se dále pozastavuje nad tím, že ačkoliv je v odsuzujícím
rozsudku jako počátek skutku uvedena již doba, kdy byla s dětmi u svědka L.
Z., tomuto svědkovi a možnému jeho přičinění v těchto událostech se soud
prvního stupně nevěnuje.
13. Ve vztahu k danému skutku tak obviněná uzavírá, že ačkoliv je
lákavé, že psychická situace ji dohnala k takovému jednání, nelze se k takovéto
variantě přiklonit jen z důvodu, aby soud alespoň někoho potrestal. Obviněná v
tomto směru zdůrazňuje, že soud musí vždy zjistit skutkový stav věci tak, aby o
něm nebyly důvodné pochybnosti. Za současné situace má obviněná za to, že
skutkový stav nelze považovat za zjištěný uvedeným způsobem. Otázkou pak je,
zda za daných okolností takovýto stav zjistit lze, kdy obviněná nesouhlasí se
závěrem soudu prvního stupně, že se v projednávané věci nedostal do důkazní
nouze.
14. Ohledně skutku uvedeného pod bodem 2) obviněná tvrdí, že soud
prvního stupně vycházel z jediného důkazu – výpovědi rovněž nevěrohodného
svědka, a to dlouholeté uživatelky drog, která jimi v rozhodné době byla
„nejspíš“ ovlivněna. Ani tato svědkyně se dle obviněné svojí záští vůči její
osobě netají a její výpověď tak považuje za účelovou a lživou, když jí drogy
nikdy neprodala ani jinak nezprostředkovala. K uvedenému pak „odkazuje na
bohatou judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, která se věnuje problematice
jediného důkazu“.
15. Závěrem svého dovolání obviněná jednak žádá o odložení výkonu
rozhodnutí, neboť by na ní nezákonně a v rozporu s jejími ústavními a lidskými
právy byl vykonáván trest odnětí svobody (přičemž pokud tomuto návrhu Nejvyšší
soud vyhoví a posléze zruší rozhodnutí odvolacího soudu, pak, žádá, nechť je
ponechána na svobodě) a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu, jako i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále přikázal odvolacímu soudu,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Dovolání obviněné soud prvního stupně zaslal Nejvyššímu státnímu
zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) nejprve rekapituluje dosavadní
rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i argumentaci obviněné. Poté uvádí, že
obviněná na podporu uplatněného důvodu dovolání použila argumentaci známou z
její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Podle státní zástupkyně správně
prvoinstanční soud dospěl k závěru, že vzniklá poranění si poškozený nemohl
přivodit sám a rovněž ani jeho sourozenci BBBBB a CCCCC neměli potenciál
přivodit poškozenému vzniklá poranění. Na základě výslechu znalkyně MUDr.
Andrey Vlčkové prvoinstanční soud určil období, kdy mělo dojít ke vzniku
fatálních zranění poškozeného na dobu mezi 12. 3. 2018 až 15. 3. 2018, tedy na
dobu, kdy se obviněná s dětmi pohybovala po XY, cestovala s nimi do XY a
nakonec pobývala u svědka S. v jeho bytě. Výpověď svědka S. je tak jediným
přímým důkazem o jednání obviněné vůči poškozenému. Tato výpověď byla podle
názoru státní zástupkyně správně soudy obou stupňů vyhodnocena jako výpověď
věrohodná, korespondující s ostatními provedenými důkazy.
17. Pouze nad rámec uvedeného státní zástupkyně připomíná, že dovolání
je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem
není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti
tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o
dovolání neumožňuje přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či posouzení
věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání
obviněné se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně,
jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování,
takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém
stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu
přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněná uplatnila již v řízení o řádném
opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto
jako zjevně neopodstatněné.
18. Kromě toho má státní zástupkyně za to, že obviněná se v dovolací
argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive
komentuje rozsah dovolání (pozn. státní zástupkyně má zjevně na mysli
„dokazování“) a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené
důkazy. Podle státní zástupkyně jsou skutkové závěry soudu náležitě podepřeny
výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek tento správně zastřešil
příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i
odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí státní zástupkyně
odkazuje. Obviněná uplatnila důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná
skutková zjištění. Ve skutečnosti však uplatňuje obviněná námitky, jejichž
povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly
důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž
tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v její prospěch. Obviněná se
tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy
pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení
vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté
výhrady však podle státní zástupkyně nesměřují proti právnímu posouzení věci,
nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému
ze zákonných důvodů dovolání.
19. Výhrady obviněné proto státní zástupkyně nemá za důvodné a napadené
rozhodnutí nepovažuje za zatížené žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno
napravit cestou dovolání. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby Nejvyšší
soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, protože
bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. řádu.
20. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k
případné replice – tu však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje
obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku
upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné
splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
22. Obviněná v dovolání uplatnila jednak dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) a dále podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
23. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že na podkladu tohoto
dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy
dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. řádu.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je pak naplněn
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího
důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou
právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního
posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení
nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní
posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na
skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
25. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na
tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné
skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud
změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být
další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr.
řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který
může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až
§ 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III.
ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp.
zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této
souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu
hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento
postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
26. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů
je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze
tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad
právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových
závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006,
sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004,
sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř.
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
27. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje
a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní
práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu
srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st.
38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
28. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozsudků
soudů obou stupňů, jakož i s průběhem jim předcházejícího trestního řízení,
konstatuje, že dovolací námitky obviněné neodpovídají jí uplatněným, ale ani
žádným jiným, zákonným dovolacím důvodům.
29. Předně je třeba říci, že obviněná ve svém dovolání uplatnila
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé variantě,
totiž, že její odvolání bylo de facto zamítnuto, ačkoliv byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Rozsah dovolacího přezkumu tak obviněná vztáhla nejen na rozsudek odvolacího
soudu, nýbrž i na rozsudek soudu prvního stupně, přičemž platí, že jádro její
dovolací argumentace spočívá ve zpochybnění skutkových zjištění soudu prvního
stupně, potažmo způsobu, jakým tento hodnotil ve věci provedené důkazy, zvláště
co do jejich věrohodnosti. Obviněná má tedy (stručně řečeno) za to, že závěr
soudů nižších stupňů o její vině výše popsanými skutky je neudržitelný, neboť
učiněná skutková zjištění se ocitají v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy. Takto fromulované námitky – samy o sobě – neodpovídají žádnému z jí
uplatněných, popř. jiných, zákonných dovolacích důvodů a Nejvyšší soud by tak
byl nucen její dovolání bez dalšího odmítnout.
30. Současně ale platí, že obviněnou vznesená námitka extrémního
nesouladu a její výhrady stran hodnocení věrohodnosti svědků, jakož i otázka
hodnocení svědeckých výpovědí v situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, představují
námitky, které – pokud by byly shledány důvodnými – by vyústily v závěr o
porušení práva obviněné na spravedlivý proces, jež zaručují výše vzpomenutá
ustanovení Listiny a Úmluvy. Jak přitom připomněl Nejvyšší soud výše, podmínky
připuštění dovolání je třeba interpretovat a aplikovat tak, aby i on dostál své
primární úloze, jíž je ve smyslu článků 4 a 90 Ústavy České republiky ochrana
základních práv a svobod. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud přistoupil k
přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle dovolacích námitek obviněné, načež
shledal (při vědomí, o jak lidsky nešťastný příběh v projednávané trestní věci
jde), že tyto nejsou důvodné. K samotné argumentaci obviněné pak považuje
Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvést
následující:
31. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1) platí, že závěr o vině
obviněné výše popsaným jednáním se opírá primárně o výpověď svědka S. (viz
body 15. a násl. rozsudku soudu prvního stupně), dílem pak o znalecký posudek
MUDr. Andrey Vlčkové a MUDr. Miroslava Kůdely, znalců z oboru zdravotnictví,
odvětví soudní lékařství ze dne 10. 7. 2018 na č. l. 28 a násl. (viz body 59. a
násl. rozsudku soudu prvního stupně, dále jen „znalecký posudek“). Zároveň ale
platí, že v projednávané trestní věci byla provedena i řada dalších důkazů,
nicméně z hlediska otázky zjištění pachatele shora popsaného skutku – kterýžto
závěr soudů nižších stupňů obviněná rozporuje – platí, že stěžejní byla právě
výpověď svědka S.
32. V tomto ohledu obviněná namítá, že bylo třeba zohlednit, že s
poškozeným manipulovaly i její další dvě děti, jež se v dané době v bydlišti
svědka S. spolu s ní nacházely a konečně i svědek S. Soud prvního stupně se
touto otázkou pečlivě zabýval, kdy vycházel jednak z již zmíněné výpovědi
svědka S. (který neuváděl nic o tom, že by další děti obviněné s poškozeným
manipulovaly způsobem, jímž by mu mohly způsobit následně zjištěná a výše
specifikovaná poranění – srov. jeho výpověď při hlavním líčení na č. l. 830 a
navazující výpověď znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové na č. l. 833; nic takového
ostatně netvrdila ani obviněná) a dále ze znaleckého posudku. Právě z druhého z
uvedených důkazních prostředků plyne, že poškozený si uvedená zranění sám
způsobit nemohl a tato vznikla v důsledku opakovaného aktivního jednání druhé
osoby, a to opakovaného třesení (tzv. shaken baby syndrome) [viz č. l. 30]. V
rámci výslechu znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové v hlavním líčení pak tato doplnila
závěry znaleckého posudku v návaznosti na výpověď svědka S. v tom směru, že
lze vyloučit, že by poškozenému daná poranění způsobili jeho dva sourozenci,
neboť s ním nebyli schopni zatřást takovým způsobem, aby tím vznikla popsaná
poranění (viz č. l. 833). Lze pouze dodat, že ve vztahu k obviněnou
vzpomínanému svědku Z. (jehož výpověď z přípravného řízení, zal. na č. l. 392
a násl., byla podle § 211 odst. 1 tr. řádu přečtena v hlavním líčení – viz č.
l. 845) soud prvního stupně nezjistil žádné skutečnosti, které by byly pro
posouzení dané trestní věci relevantní a ani obviněná v rámci své výpovědi nic
takového neuváděla (viz body 3., 7. a násl. a 47. rozsudku soudu prvního
stupně). Navazující závěr soudu prvního stupně, tedy že jakožto potenciální
pachatelé daného činu „zbývají jedině dva dospělí vyskytující se v domácnosti
(pozn. svědka S.)“ (viz bod 116. jeho rozsudku), tak má zcela jednoznačnou
oporu v provedených důkazech.
33. Závěr, že předmětná zranění poškozenému nemohl způsobit svědek S.,
soud prvního stupně rovněž fakticky vyloučil, přičemž vyšel – neboť obviněná v
tomto ohledu ničeho neuváděla – z jeho svědecké výpovědi a z výpovědi znalkyně
MUDr. Andrey Vlčkové. Ve své výpovědi svědek S. popsal situaci, kdy za ním
druhý den pobytu obviněné a jejích dětí v jeho domácnosti přišly dvě starší
děti s tím, že se poškozený dusí (zvratky), načež popsal, jak poškozeného
uchopil, otočil do předklonu a klepnul mu prsty na záda, aby z něj předmět,
jímž se dusil, vyšel ven (což se dle svědka i stalo). Následně poškozeného umyl
a popsal, že tento dýchal těžčeji, což přikládal předmětnému incidentu, při
němž se poškozený dusil (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 410, který
soud prvního stupně za podmínek § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu v hlavním
líčení přečetl – srov. č. l. 830 a 830 verte). K dotazu obhajoby v rámci
hlavního líčení pak svědek znovu popsal předmětný incident (viz č. l. 831
verte), načež se k tomuto vyjádřila i znalkyně MUDr. Andrea Vlčková, která
uvedla, že z lékařského hlediska se jí jeho postup jako laika zdál na místě a
doplnila, že i kdyby s poškozeným během 5 až 10 minut, co se jej snažil oživit
a zamezit vdechnutí zvratků, prudce dvakrát zatřásl, nepovede to ke změnám,
které u něj byly popsány na magnetické rezonanci (viz č. l. 834).
34. Za takto popsaného skutkového stavu tak jediný důkaz o tom, kdo
způsobil poškozenému zranění, jež byla příčinou jeho úmrtí, vyplynul z výpovědi
svědka S. Ten jak v hlavním líčení (po předestření části své výpovědi z
přípravného řízení na č. l. 411 podle § 212 tr. řádu) [viz č. l. 830 verte],
tak i v přípravném řízení [viz č. l. 410 a 411, přičemž výpověď svědka byla
následně čtena za podmínek § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu], popsal, že
obviněná „chodila rychle. Zatřásla s ním asi takto (svědek ukazuje razantní
třesení rukama – dává ruce od těla a zase zpět). Viděl jsem to asi dvakrát, pak
jsem šel pryč, vedle, protože bych se s ní akorát pohádal. Nevím, jak dlouho
třesení trvalo, bylo to chvilku, pak si zase sedla. Když jsem popisoval, že
hlavička lítala, tak svědek ukazuje pohyb hlavy dopředu a dozadu, ze strany na
stranu. (…) Třesení jsem viděl druhý den dvakrát, mohlo to být ráno a
odpoledne. Ona mi řekla, že je to normální, že se do toho nemám plést. Byla i
výbušná.“ (viz výpověď svědka z hlavního líčení na č. l. 830 verte). Takto
svědkem popsané jednání obviněné následně hodnotila znalkyně MUDr. Andrea
Vlčková, která k dotazu předsedy senátu uvedla, že „[p]okud se týká toho, co
jsme zde viděli a předvedl tady pan svědek razanci, kterou předváděl ve vztahu
ke konkrétnímu poškozenému, tak jak vypadal, tak takovéto třesení, to co on
přesně ukazoval v jednací síni, bylo způsobilé (…) [č]asoprostorově by to
odpovídalo v podstatně úrazovým změnám, které jsme zjistili.“ [viz č. l. 833].
Namítá-li obviněná, že ze strany policie svědkovi nemělo být tajeno, že
poškozený zemřel v důsledku třesení, pak platí, že tuto informaci, jak Nejvyšší
soud zjistil z obsahu spisu, poskytl svědek S. policejnímu orgánu již při
podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. řádu dne 15. 3. 2018 (viz č. l. 422 a
424), tj. ještě v době, kdy poškozený žil.
35. Jestliže tedy na takto položeném skutkovém základu soud prvního
stupně konstatoval, že svědkem popsané jednání jako mechanismus vzniku poranění
poškozeného potvrdil i znalecký posudek (viz bod 119. rozsudku soudu prvního
stupně), má Nejvyšší soud takový skutkový závěr za cela přesvědčivě podložený.
36. Soud prvního stupně si přitom byl od počátku hlavního líčení zjevně
vědom toho, že výpověď svědka S., která přímo usvědčuje obviněnou, představuje
jediný přímý důkaz o tom, že se tato dopustila vůči poškozenému jednání, jež
mělo za následek jeho smrt. To vyjádřil (mimo jiné) i slovy, že „izolovaně
posuzováno svědectví usvědčujícího svědka S. by nebylo způsobilé poskytnout
dostatečně robustní skutkový podklad pro závěry soudu, neboť zcela reálně může
hovořit o tom, co viděl, nebo o tom, čeho se sám dopustil, a toto jednání
přiřknout obžalované.“ (viz bod 116. jeho rozsudku).
37. Právě z tohoto důvodu se soud prvního stupně zaměřil na posouzení
věrohodnosti jak obviněné, tak i svědka S., přičemž za účelem objasnění této
otázky vyslechl řadu svědků – především R. Ř. (bývalou partnerku svědka, která
vypovídala zvláště k osobě svědka S., jejich soužití a jeho povaze) [č. l. 841
verte až 842], L. B. (otce poškozeného, který vypovídal zejména k jejich
soužití s obviněnou a její povaze) [č. l. 835 až 836], M. A. (matku obviněné,
která vypovídala k osobě obviněné a k její povaze, péči o děti, jakož i např. k
tvrzené zkušenosti obviněné s drogami) [č. l. 836 až 838], P. K. (bývalého
partnera matky obviněné, který vypovídal k osobě obviněné, její péči o děti,
tvrzené zkušenosti obviněné s drogami) [č. l. 838 až 839], M. K. M. (tetu
obviněné a poručnici čtyř dětí obviněné, která vypovídala k osobě obviněné, k
tvrzené zkušenosti obviněné s drogami, k jejím dětem a k tomu, jak se tyto s
předmětnou událostí vyrovnávaly, popř. jak o daném dni hovořily) [č. l. 849 až
851] a další osoby, které se vyjádřily především k osobě obviněné, popř. jejímu
chování k jejím dětem [viz body 24. až 57. rozsudku soudu prvního stupně].
38. Soud prvního stupně rovněž k důkazu provedl znalecký posudek Ing.
Josefa Holoubka z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, týkající se
případné intoxikace obviněné či svědka vybranými návykovými látkami, a to s
negativními výsledky (č. l. 315 a násl. a 432 a násl.) [viz bod 58. rozsudku
soudu prvního stupně], dále znalecký posudek MUDr. Evy Vítkové z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 123 a násl.), týkající se duševního
stavu obviněné v době spáchání daného činu, popř. jejího vztahu k užívání
alkoholu a omamných nebo psychotropních látek [viz body 65. a násl. rozsudku
soudu prvního stupně] a znalecký posudek MUDr. PhDr. Štěpánky Tůmové z oboru
zdravotnictví, odvětví klinická psychologie (č. l. 94 a násl.), zaměřený na
zkoumání intelektu a osobnosti obviněné [viz body 71. a násl. rozsudku soudu
prvního stupně]. V hlavním líčení byly rovněž provedeny i listinné důkazy, z
nichž se pro posouzení předmětné otázky věrohodnosti obviněné a svědka jeví
jako stěžejní poznatky získané z jejich facebookových profilů a elektronické
komunikace (č. l. 327 a 441) [viz bod 97. rozsudku soudu prvního stupně].
39. Soud prvního stupně dále za účelem vyhodnocení tvrzení obviněné
provedl k důkazu sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Labem
ze dne 21. 6. 2019 (za účelem ověření tvrzení obviněné, že svědek „byl dříve u
policie a umí v tom chodit“, jakož i pro opatření případného služebního
hodnocení a výsledků psychotestů), z něhož se podává, že svědek nebyl
příslušník policie České republiky či městské policie (č. l. 686) [viz bod 102.
rozsudku soudu prvního stupně], dále zprávu OSPOD Kolín ze dne 30. 9. 2019 (za
účelem ověření tvrzení obviněné, že její teta M. K. M. měla do XY přijet s
požadavkem na zajištění pervitinu), kdy ze zprávy OSPOD Kolín se žádný poznatek
o užívání návykových látek touto osobou, vč. alkoholu, nepodává (č. l. 785)
[viz bod 103. rozsudku soudu prvního stupně], telefonicky se dotázal pracovníků
Azylového domu pro ženy a rodiny s dětmi Litoměřice, zda byla na počátku roku
2018 vybírána kauce (k ověření tvrzení obviněné, že v rozhodné době se nemohla
s dětmi uchýlit do azylového domu pro matky s dětmi, neboť zde byla vyžadována
kauce 7 000 Kč), přičemž zjistil, že v rozhodné době žádná kauce vybírána
nebyla (viz č. l. 792 a 793) [viz bod 104. rozsudku soudu prvního stupně].
40. K požadavku obhajoby se pak soud prvního stupně ve vztahu ke svědku
S. zabýval otázkou, zda mu byl policejním orgánem poskytnut opis protokolu o
jeho výslechu, což potvrzeno nebylo (viz č. l. 793) [viz bod 105. rozsudku
soudu prvního stupně]. K osobě svědka dále soud prvního stupně zjistil, že nemá
žádné záznamy v Opisu z evidence přestupků (č. l. 797) [viz bod 105. rozsudku
soudu prvního stupně]. Ze spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 25 P 77/2015,
soud prvního stupně zjistil, že cca od roku 2016 a zejména od roku 2018 probíhá
poměrně vyhrocený „souboj“ o rozsah styku svědka S. s jeho synem J. Ř. o výši
výživného (soud v tomto směru poukázal na fragmenty komunikace ze strany svědka
z roku 2012, kdy se tento velmi vulgárně vyjadřuje ke svědkyni Ř.), přičemž v
dané věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, zvláštní specializace klinická psychologie, který byl v nynějším
trestním řízení proveden k důkazu za účelem zhodnocení osobnosti svědka S.,
stejně jako bylo k důkazu provedeno vyjádření znalkyně ke svědkově inklinaci k
okrajovým společenským postojům a výtržnickým událostem – to se týkalo účasti
svědka na demonstracích. Podle soudu prvního stupně výše označeným spisem
Okresního soudu v Berouně neprochází žádná zmínka o brachiální agresi svědka
ani o snaze uvádět o sobě jiné skutečnosti, než jaké jsou následně objektivně
postaveny najisto dokazováním, ze spisu ani neplyne, že by kdy jakkoliv
nepřiměřeně trestal či si vyléval zlost na dětech (viz bod 110. rozsudku soudu
prvního stupně). Soud prvního stupně dále ve vztahu ke svědku S. provedl důkaz
trestními spisy Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 T 9/2014 a sp. zn.
31 T 5/2015, z nichž zjistil, že svědek byl v roce 2016 uznán vinným ze
spáchání přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod
člověka podle § 404 tr. zákoníku (pohyboval se dne 1. 5. 2014 na demonstraci v
tričku s ozubeným kolem, což dle své výpovědi netušil, že se nesmí), dále v
roce 2017 byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1
tr. zákoníku (kopem napadl jiného muže). V minulosti byl svědek uznán vinným
ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1
tr. zákona (1996) a přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení
práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku (2012) [viz bod 111. rozsudku
soudu prvního stupně].
41. Stran obviněné a jejích dětí dále soud prvního stupně provedl k
důkazu rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto o svěření CCCCC a posléze i BBBBB do
společné pěstounské péče M. K. M. a J. K. (posléze o poručenství daných osob
ve vztahu k těmto dětem obviněné), jakož i o zbavení obviněné rodičovské
odpovědnosti stran CCCCC a BBBBB. Z příslušných spisových materiálů přitom dle
soudu prvního stupně neplynou jakékoliv negativní poznatky o poručnících (jak
tvrdila obviněná), naopak společným jmenovatelem odůvodnění všech rozsudků byl
dle soudu prvního stupně naprostý nezájem obviněné o daná řízení [viz body 107
a násl. rozsudku soudu prvního stupně]. Z trestního spisu Okresního soudu v
Litoměřicích sp. zn. 3 T 68/2012, pak soud prvního stupně ve vztahu k obviněné
zjistil, že tato byla uznána vinnou spácháním pokusu přečinu podvodu podle § 21
odst. 1, § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kdy z obsahu spisu soud prvního stupně
zjistil vývoj stanovisek obžalované, která v přípravném řízení kategoricky
popírala, že by se čehokoliv dopustila a vinila svého spolupachatele, aby se
poté v rámci hlavního líčení doznala. Z opisu evidence přestupků pak soud
prvního stupně k obviněné zjistil, že tato byla postižena mj. napomenutím za
přestupek proti občanskému soužití (2018), kdy šlo o fyzickou insultaci jiného
muže; obviněná je dle soudu prvního stupně častou účastnicí událostí, u kterých
je nutná přítomnost policie, což plyne z ETŘ (č. l. 680-681 a 699-733) [srov.
body 112. a 113. rozsudku soudu prvního stupně].
42. Na základě výše popsaného obsáhlého dokazování ve vztahu k osobě
svědka S. a obviněné následně soud prvního stupně přistoupil k hodnocení
jejich věrohodnosti, načež dospěl k závěru, že v případě obviněné platí, že
tato „lhala prakticky o všem, o čem hovořila“, přičemž daný závěr vyplynul dle
soudu prvního stupně z jednotlivých svědeckých výpovědí, ze znaleckého posudku
MUDr. PhDr. Štěpánky Tůmové, či z obsahu telefonátu na linku 112 (viz bod 92.
rozsudku soudu prvního stupně) – uvedené tento následně podrobně demonstroval
na vyvrácení jednotlivých tvrzení obviněné v bodech 120. až 125. svého
rozsudku. Dle soudu prvního stupně zároveň nelze ani přehlédnout, že obviněná v
průběhu přípravného řízení (resp. po zahájení trestního stíhání) odmítla ve
věci vypovídat, načež svoji výpověď učinila až v hlavním líčení po seznámení se
s kompletním obsahem trestního spisu, což jeho závěr o věrohodnosti výpovědi
obviněné rovněž ovlivnilo. Obviněná podle soudu prvního stupně, na rozdíl od
svědka S. – což má oporu ve výše provedených důkazech – uváděla „na všechny
strany“ radikálně jiná vysvětlení stavu poškozeného a příčin jeho smrti, často
v reakci na aktuálně sdělované poznatky svědkyně M. K. M. z nemocnice (viz
hodnotící úvahu soudu prvního stupně v bodu 121. jeho rozsudku). Na základě
veškerých – zde pouze pro stručnost – připomenutých poznatků, pak soud prvního
stupně shledal, že výpověď obviněné je třeba hodnotit kriticky, když prakticky
ve všem, o čem hovořila, lhala a nic z toho, co uváděla, ani vzdáleně
nevysvětlovalo zranění poškozeného (viz bod 128. rozsudku soudu prvního stupně).
43. Ve vztahu k osobě svědka S. pak soud prvního stupně uvedl, že
věrohodnost jeho výpovědi zvyšuje to, že její verzi v průběhu řízení neměnil,
navíc tato byla doplněna i o důkazy nepřímé spočívající v souladu jím
popisovaného děje se závěry znalců. V řízení bylo dále zjištěno, že tento není
vůči dětem agresivní (zde soud prvního stupně vyšel i z výpovědi svědkyně H. –
viz bod 36. jeho rozsudku), bylo vyvráceno tvrzení obviněné, že důvodem omezení
styku svědka s jeho synem byla jeho agresivita a rovněž bylo vyvrácena tvrzení
obviněné, že svědek, jako bývalý policista „v tom umí chodit“. Svědkyně Ř.
pak, přestože svědkovi vyčítala řadu věcí, nikdy neuvedla, že by byl brachiálně
agresivní vůči ní či jejich synovi, a to ani ve vyhrocených situacích. Soud
prvního stupně se rovněž zabýval tím, zda by svědkovu věrohodnost nemohla
vylučovat skutečnost, že byl odsouzen za přečin podle § 404 tr. zákoníku, byť
uvedl, že není příznivcem žádné extremistické ideologie. Z obsahu příslušného
spisu a při zohlednění závěrů znaleckého posudku však dospěl ke zjištění, že
svědek při své relativní jednoduchosti a přímočarosti vše bezelstně a
překvapeně přiznával (viz body 129. a násl. rozsudku soudu prvního stupně).
44. Soud prvního stupně rovněž hodnotil výpověď svědka v přípravném
řízení a v řízení před soudem, kdy druhá z uvedených byla sice významně plošší
a méně detailní, avšak zdůraznil, že výslech svědka v přípravném řízení byl
proveden kontradiktorním způsobem, a proto byly dány podmínky pro následné
předestření jeho výpovědi a poté i její čtení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr.
řádu. Skutečnost, že si svědek již celou událost nevybavoval ve všech
detailech, přitom přesvědčivě vysvětlil jinými starostmi – opatrovnickým
„bojem“ a odstupem bezmála dvou let od dané události.
45. Zcela na závěr svých hodnotících úvah soud prvního stupně vážil i
zcela odlišnou situaci, v jaké se svědek a obviněná nacházeli. Obviněná v
rozhodné době byla na konci ekonomických i fyzických sil (rovněž její zdravotní
stav nebyl dobrý, jak je zřejmé z její facebookové komunikace), nacházela se v
enormně zátěžové situaci. Oproti tomu svědek S. nijak zvlášť zátěžové situaci
nečelil a nemusel si tak potenciálně vybíjet frustraci na kterémkoliv z dětí,
což ani dle zjištění soudu prvního stupně nebylo v souladu s jeho osobním
založením (viz body 134. a 135. rozsudku soudu prvního stupně).
46. Po stručném předestření veškerých poznatků soudu prvního stupně
učiněných k osobě svědka S. (kdy je třeba zdůraznit, že odůvodnění soudu
prvního stupně je v tomto směru více než precizní a hluboce detailní a Nejvyšší
soud proto výše odkazuje na příslušné pasáže jeho rozsudku) Nejvyšší soud
považuje za dostatečně důkazně podložený závěr soudu prvního stupně o tom, že
byť svědek S. není svědkem ideálním, tak v kontextu provedených důkazů, včetně
výpovědi obviněné, bylo vyvráceno, že by se vícenásobného napadení poškozeného
dopustil on. Naopak, a tento závěr Nejvyšší soud shledává rovněž důkazně
dostatečně podloženým, svědek v kontextu dalších důkazů z tohoto jednání svou
věrohodnou výpovědí usvědčuje obviněnou (srov. bod 137. rozsudku soudu prvního
stupně).
47. Nejvyšší soud na tomto místě – při vážení dovolacích námitek
obviněné – akcentuje, že soud prvního stupně v dané věci a za dané důkazní
situace, kdy šlo zcela jednoznačně o tzv. případ „tvrzení proti tvrzení“,
věnoval pečlivou pozornost důkladnému prověření a hodnocení věrohodnosti
výpovědi svědka S. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat
na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, bod
44., z něhož se podává, že: „(…) v situaci ‚tvrzení proti tvrzení‘ jsou obecné
soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících
výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto
výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu
presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou
opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi
obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na
výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v
případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi, stojící proti
výpovědi obviněného, představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána
vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý
proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy
jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze
vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je
posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou
sankce v případě křivé výpovědi.“
48. Shora předestřené hodnotící úvahy soudu prvního stupně opírající se
o obsáhlé dokazování, které bylo do značné míry zaměřeno právě na posouzení
věrohodnosti obviněné a svědka S., přitom dle Nejvyššího soudu plně odpovídají
intencím citovaného nálezu Ústavního soudu. Zcela totiž respektují skutečnost,
jíž si byl soud prvního stupně od počátku řízení vědom, že svědek S., jakožto
jedna ze dvou dospělých osob, jež byly s poškozeným v rozhodné době v kontaktu,
které jediné (myšleno dospělé osoby) mu dle závěru znalkyně MUDr. Andrey
Vlčkové byly s to způsobit předmětná zranění, byl zainteresován na výsledku
řízení a svoji výpověď mu mohl přizpůsobit. Tuto hypotézu, však soud prvního
stupně na základě provedených důkazů ve vztahu k jeho osobě zcela a
přesvědčivým způsobem dle Nejvyššího soudu vyloučil. Rovněž nebylo zjištěno nic
o obviněnou tvrzené neskrývané zášti svědka vůči její osobě (když z obsahu
jejich výpovědi vyplývá spíše kamarádský vztah, což je zřejmé i z facebookové
konverzace svědka a obviněné). Konečně je nutné doplnit, že Nejvyšší soud se ve
světle výše uvedeného neztotožnil s námitkou obviněné stran dokazování, totiž
že její osoba a osoba svědka S. nebyly rovnocenně zkoumány a rovněž nebyly
rovnocenně prováděny důkazy ve prospěch či v neprospěch obou z nich, když ze
shora uvedeného vyplývá přesný opak.
49. Pokud jde o přezkumnou činnost soudu odvolacího, Nejvyšší soud
toliko pro dokreslení doplňuje, že se plně ztotožňuje s jeho hodnotícími
úvahami stran dodržení základních zásad trestního řízení zakotvených v § 2
odst. 5 a 6 tr. řádu v řízení před soudem prvního stupně (viz bod 17 a násl.
rozsudku odvolacího soudu). Jak zcela správně připomenul odvolací soud, platí,
že proces provádění a následného hodnocení důkazů je výhradní doménou soudu,
který ve věci rozhoduje v prvním stupni a který tyto důkazy v hlavním líčení
bezprostředně provádí. Případný zásah vyšší soudní instance je pak na místě
toliko tehdy, pokud je učiněné hodnocení s provedenými důkazy zjevně v rozporu,
je nelogické, nepřezkoumatelné, popř. v jeho průběhu došlo k porušení ústavně
zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces (to představují i výše
vzpomenuté případy tzv. extrémního nesouladu). Žádné takové pochybení však
Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledává, když provedené důkazy a
své navazující hodnotící úvahy soud prvního stupně zcela logicky, srozumitelně
a přesvědčivě vyložil – v souladu s § 125 odst. 1 tr. řádu – v odůvodnění svého
rozsudku.
50. Pokud jde o skutek pod bodem 2) pak platí, že i v tomto případě
obviněnou z daného jednání přímo usvědčuje toliko výpověď svědkyně M. V.
(dříve P.). Rovněž ve vztahu k této svědkyni proto soud prvního stupně – v
intencích výše uvedeného – přistupoval obezřetně a hodnotil její věrohodnost, a
to nejen na základě svého bezprostředního dojmu nabitého v rámci hlavního
líčení (viz výpověď svědkyně z hlavního líčení na č. l. 843 verte až 845), ale
i na základě listinných důkazů týkajících se svědkyně, a to lékařské zprávy
Psychiatrické nemocnice XY ze dne 16. 11. 2018 (č. l. 537) a zprávy o průběhu
programu podpory v abstinenci Kontaktního centra XY ze dne 27. 3. 2019 (č. l.
546). Přitom z prvého z uvedených listinných důkazů mimo jiné vyplynulo, že při
nástupu do psychiatrické nemocnice (7. 6. 2018) dobrovolně odevzdala psaníčko s
drogou; ze druhého listinného důkazu pak plyne, že svědkyně od 25. 9. 2018
dobrovolně dochází na individuální terapii a poradenství (celkem šlo o 29
kontaktů, z toho 21 individuálních intervencí), na tyto schůzky dochází včas a
pravidelně, je velmi aktivní, odpovědná, má zaměstnání, spolupracuje úzce s
psychiatrem a s daným zařízením a podařilo se jí zajistit svým dětem, které má
ve své péči, stálé bydlení.
51. Na základě výše uvedených poznatků pak soud prvního stupně shledal,
že pokud svědkyně v situaci, kdy „staví svůj život na nohy, přebírá odpovědnost
za život svůj i svých dětí“, opakovaně uvedla, že jí obviněná poskytla v
minulosti pervitin, pak je toto tvrzení dle jeho názoru uvěřitelné a zapadající
do fungování obviněné v dané době (viz bod 139. rozsudku soudu prvního stupně).
Podle soudu prvního stupně si lze jen stěží představit, že by svědkyně, která
se „ve svém životě odkopla ode dna“, i přes opakované poučení o následcích
křivého obvinění, z prosté msty (za údajnou nevěru jejího bývalého manžela s
obviněnou) lživě bazírovala na tom, že jí obviněná poskytla pervitin. Nadto
platí, a této skutečnosti si byl soud prvního stupně rovněž zjevně vědom, že
svědkyně V. neměla žádný osobní zájem na výsledku trestního řízení obviněné,
resp. neměla žádný důvod tuto křivě obviňovat z relativně bagatelního deliktu,
to navíc při vědomí jejího trestního stíhání pro shora uvedený trestný čin (viz
tamtéž).
52. I ve vztahu k uvedenému skutku má proto Nejvyšší soud za to, že soud
prvního stupně se ve vztahu k obviněné nedopustil při zjišťování skutkového
stavu věci žádného excesu, jenž by měl za následek porušení jejího práva na
spravedlivý proces, potažmo představující zásah do zásady materiální pravdy,
jež ovládá míru nezbytného objasnění skutkového stavu pro potřeby rozhodování v
trestním řízení (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu).
53. Závěrem považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že smysl
obviněnou opakovaně vzpomínaného pravidla in dubio pro reo spočívá v příkazu,
že pokud nebylo v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci
relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve
vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího
důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního
soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp.
zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to
vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten
nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň
na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou
pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS
553/05). Aplikace pravidla in dubio pro reo proto vyžaduje vyčerpání všech
reálných možností doplnění dokazování (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12.
1998, sp. zn. III. ÚS 286/98).
54. V nyní projednávané trestní věci však obviněná přehlíží skutečnost,
že na straně soudů nižších stupňů nepanovala žádná dílčí pochybnost o její vině
shora popsanými trestnými činy, když po rozsáhlém a zcela vyčerpávajícím
dokazování, jehož smyslem bylo prověřit především spornou otázku věrohodnosti
jejích tvrzení a tvrzení svědka S. (popř. svědkyně P.), když jiné skutkové
okolnosti dané věci byly zcela zřetelně objasněny, tento dospěl k přesvědčivému
a žádným jiným provedeným důkazem nezpochybněnému závěru, že se dopustila jí
přisuzovaného jednání.
V.
K návrhu na odklad či přerušení výkonu napadeného rozsudku
55. Pokud jde o podnět obviněné, aby Nejvyšší soud přerušil výkon
napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o
odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího
soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno
dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace
uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by
argumentace obviněné s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit
závěru, že jejímu dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro
odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto
důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněné rozhodnout samostatným
rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
56. Dovolací argumentace obviněné N. M. neodpovídá jí uplatněným, ale
ani žádným jiným zákonným dovolacím důvodům. Protože Nejvyšší soud současně
nezjistil, že by v průběhu trestního řízení došlo k porušení ústavně zaručeného
práva obviněné na spravedlivý proces, když v rozhodování soudů nižších stupňů
neshledal ani vadu extrémního nesouladu, ani porušení zásady in dubio pro reo,
nezbylo mu, než dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu
odmítnout, přičemž v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v
neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.