11 Tz 3/2018-35
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 v senátě
složeném z předsedy JUDr. Karla Hasche a soudců JUDr. Antonína Draštíka a JUDr.
Pavla Šilhaveckého stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti
proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 T
14/2016, ve prospěch obviněného R. H. a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269
odst. 2 a 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :
I. Pravomocným usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4.
2016, sp. zn. 5 T 14/2016, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v
ustanovení § 5 odst. 1, § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c), odst. 6, §
261 odst. 1, § 262, § 264 odst. 2 a § 268 odst. 1, 5 zákona č. 104/2013 Sb., o
mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v neprospěch obviněného R.
H.
II. Usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn.
5 T 14/2016, se zrušuje. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
III. Okresnímu soudu ve Strakonicích se přikazuje, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5
T 14/2016, bylo rozhodnuto podle § 268 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o
mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „z. m. j. s.“), o
uznání rozhodnutí o peněžitém trestu „úřadu Amtsgericht Schweinfurt“, Spolková
republika Německo (tedy Obvodového soudu Schweinfurt), ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 2 Cs 12 Js 6792/13, jímž byl R. H. uložen peněžitý trest ve výši 9 600 EUR
a dále povinnost zaplatit náklady řízení (které byly posléze vyčísleny) ve výši
12 739,58 EUR, celkem 22 339,58 EUR, za trestné činy spočívající v hrubém
týrání zvířat v 78 případech v souběhu trestných činů právně v souběhu s
trýznivým týráním zvířat v 78 případech v souběhu trestných činů podle § 17 č. 2a, 2b zákona na ochranu zvířat (TierschutzG) a § 52 trestního zákoníku (StGB),
přičemž část peněžitého trestu ve výši 400 EUR již byla zaplacena. Uznané
rozhodnutí se vykoná s tím, že je obviněný povinen zaplatit na účet Okresního
soudu ve Strakonicích částku 21 939,58 EUR, která po přepočtení podle § 268
odst. 5 z. m. j. s. na českou měnu činí 566 809 Kč. Napadené usnesení nabylo
právní moci dne 24. 5. 2016. Ministr spravedlnosti podal dne 29. 1. 2018 pod č. j. MSP-441/2017-OJD-SPZ/2
podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti shora uvedenému usnesení stížnost pro porušení
zákona ve prospěch obviněného. Své námitky rozdělil do dvou částí. V první z
nich ke způsobu doručování rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, s odkazem na
§ 5 odst. 1, § 267 odst. 1 písm. e) a § 267 odst. 3 z. m. j. s. uvedl, že v
dané věci bylo německou stranou deklarováno, že byla projednána v písemném
řízení, tj. bez soudního jednání, v nepřítomnosti obviněného, a bylo potvrzeno,
že obviněný byl v souladu s právem vydávajícího státu vyrozuměn o svém právu na
podání opravného prostředku v dané věci a o lhůtách pro tento opravný
prostředek osobně nebo prostřednictvím zástupce určeného nebo přiděleného v
souladu s vnitrostátním právem. Rozhodnutí vydané v písemném řízení přitom lze
na území České republiky uznat a vykonat pouze, je-li dána některá z výjimek z
důvodů pro neuznání podle § 267 odst. 1 z. m. j. s. stanovených v § 267 odst. 3
z. m. j. s., přičemž v úvahu s ohledem na povahu písemného řízení přichází
pouze výjimka stanovená v § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. Trestní příkaz Obvodového soudu Schweinfurt, o jehož uznání a výkon se jedná,
byl k osvědčení připojen pouze v německém jazyce a byl obviněnému doručen
prostřednictvím tzv. zmocněnce pro doručení (Zustellungsbevollmächtigter). K
institutu zmocněnce pro doručování v německém trestním právu poukázal ministr
spravedlnosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „Soudní dvůr
EU“) ze dne 15. 10. 2015 ve věci C-216/14 G. C. a ze dne 22. 3. 2017 ve spojené
věci C-124/l6 I. T., C-213/16 T. R. a C-188/16 I. O. Trestní příkaz Obvodového
soudu Schweinfurt byl vydán 4. 11. 2013 a právní moci nabyl již 20. 11. 2013,
přičemž adresa zmocněnce pro doručení je stejná jako adresa Obvodového soudu
Schweinfurt.
Za dané situace lze podle ministra pochybovat, zda obviněný
trestní příkaz Obvodového soudu Schweinfurt skutečně obdržel (a to v jazyce,
kterému rozumí). Pokud by se tak nestalo, nebylo by možné považovat výjimku
podle § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. za splněnou. Okresní soud ve
Strakonicích měl tedy podle § 267 odst. 6 z. m. j. s. vyžádat stanovisko
příslušného německého orgánu, a pokud by německá strana ve svém stanovisku
nevyvrátila závěr o existenci důvodu pro neuznání rozhodnutí podle § 267 odst. 1 písm. e) z. m. j. s., mělo být z daného důvodu rozhodnuto o neuznání
trestního příkazu. Dále ministr poukázal na bod 2 výroku rozhodnutí ve věci C., z něhož vyplývá,
že čl. 2, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. 5. 2012, o právu na informace v
trestním řízení (dále jen „směrnice 2012/13/EU“) nebrání takové právní úpravě v
členském státu Evropské unie (dále jen „EU“), která v rámci trestního řízení
ukládá obviněnému, jenž v konkrétním členském státě EU nemá bydliště, aby
ustanovil zmocněnce pro účely doručení trestního příkazu, pokud obviněnému
skutečně náleží celá lhůta pro podání odporu. Podle odstavce 65 odůvodnění
rozhodnutí je třeba umožnit obviněnému připravit si obhajobu a zabránit
jakékoliv diskriminaci mezi obviněnými, kteří mají pobyt v daném členském státě
EU, a obviněnými, kteří zde pobyt nemají. V odstavci 61 pak Soudní dvůr EU
dovodil, že doručení trestního příkazu obviněnému má v německém trestním řádu
povahu sdělení obvinění, a proto musí splňovat požadavky stanovené čl. 6
směrnice 2012/13/EU. To mj. znamená, že podle čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. 10. 2010, o právu na
tlumočení a překlad v trestním řízení (dále jen „směrnice 2010/64/EU“) má
obviněný, který nerozumí jazyku trestního řízení, právo na písemný překlad
takového trestního příkazu. Ustanovení § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c)
z. m. j. s. je se závěry zmíněného rozhodnutí Soudního dvora EU plně v souladu. Nerespektování daných závěrů by bylo podle ministra v rozporu s ústavním
pořádkem a zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez
výhrady trvat (ve smyslu § 5 odst. 1 z. m. j. s.) a takové nerespektování by
také zakládalo důvod pro neuznání rozhodnutí podle daného obecného důvodu pro
odmítnutí mezinárodní justiční spolupráce, který se uplatní na všechny druhy
mezinárodní justiční spolupráce podle z. m. j. s., tedy i na uznání a výkon
rozhodnutí jiného členského státu EU ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné
peněžité plnění podle části páté hlavy VI dílu 1 z. m. j. s. Ministr připustil, že ve spojených věcech C-124/16 I. T., C-213/16 T. R. a
C-188/16 I. O. bylo Soudním dvorem EU ve výroku rozhodnutí konstatováno, že čl. 2, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst.
1 a 3 směrnice 2012/13/EU nebrání ani
tomu, aby lhůta pro podání odporu proti danému trestnímu příkazu začala běžet
od jeho doručení zmocněnci pro doručení, pokud se obviněný při výkonu trestního
příkazu, jakmile se o něm skutečně dozví, nachází ve stejném postavení, jako
kdyby mu byl trestní příkaz osobně doručen, a může využít celou lhůtu k podání
odporu, případně navrácení lhůty pro zmeškání. Rozhodnutí Soudního dvora EU ve
spojených věcech T., R. a O. tak přeneslo otázku doručování trestního příkazu v
německém trestním řízení i do vykonávacího řízení. To by však podle ministra nemělo automaticky znamenat, že trestní příkaz
německého soudu, který nabude právní moci a vykonatelnosti pouze na základě
doručení zmocněnci pro doručování, lze bez dalšího zaslat k uznání a výkonu do
jiného členského státu EU na základě rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze
dne 24. 2. 2005, o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a
pokut (dále jen „rámcové rozhodnutí 2005/214/SVV“). Z hlediska řádného
fungování mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních ve formě uznávání
a výkonu rozhodnutí jiných členských států EU je nepřípustné, aby k uznání a
výkonu do jiného členského státu EU byla zasílána rozhodnutí, byť formálně
pravomocná a vykonatelná, která může obviněný stále napadnout řádným opravným
prostředkem, a aby se obviněný o svém odsouzení v jiném členském státě EU
dozvídal až v řízení o uznání a výkonu odsuzujícího rozhodnutí v jeho domovském
státě, zpravidla na základě doručení rozhodnutí o uznání a výkonu odsuzujícího
rozhodnutí. Práva obviněného v trestním řízení musí být aktivně zajišťována
státem, který dané řízení vede, nikoli až státem, který rozhoduje o uznání a
výkonu rozhodnutí a který posuzuje, zda tato práva byla ve státě, jenž trestní
řízení vedl, porušena. Zašlou-li německé orgány i přes výše uvedené do jiného členského státu EU k
uznání a výkonu na základě rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV trestní příkaz,
který nabyl právní moci a vykonatelnosti pouze na základě doručení zmocněnci
pro doručení, založí tím podle ministra důvod k odmítnutí uznání a výkonu podle
čl. 7 odst. 2 písm. g) rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV ve znění rámcového
rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. 2. 2009, kterým se mění rámcová
rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a
2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování
zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání,
kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně. Podle zmíněného ustanovení může
příslušný orgán vykonávajícího státu rovněž odmítnout uznat a vykonat
rozhodnutí, pokud se zjistí, že podle osvědčení stanoveného v čl. 4 dotčená
osoba nebyla v případě písemného řízení v souladu s právem vydávajícího státu o
svém právu na podání opravného prostředku proti danému rozhodnutí a o lhůtách
pro daný opravný prostředek vyrozuměna (informována) osobně ani prostřednictvím
zástupce určeného nebo přiděleného v souladu s vnitrostátním právem.
Ze
zmíněného ustanovení vyplývá, že rozhodnutí, o jehož uznání a výkon jde, vydané
v písemném řízení, musí být dotčené osobě (obviněnému) skutečně doručeno (ať už
přímo nebo prostřednictvím zástupce). Stačilo-li by pouze doručení zástupci
dotčené osoby (obviněného), neuvádělo by jistě ustanovení – vyrozumění
(informování) dotčené osoby (přímo nebo prostřednictvím zástupce), ale uvádělo
by – vyrozumění (informování) jejího zástupce. V konkrétním případě trestního příkazu německého soudu, který nabyl právní moci
a vykonatelnosti pouze na základě doručení zmocněnci pro doručení, by důvod k
odmítnutí uznání a výkonu podle čl. 7 odst. 2 písm. g) rámcového rozhodnutí
2005/214/SVV ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SVV nebyl podle ministra
naplněn pouze v případě, kdy by bylo doloženo, že zmocněnec pro doručení
skutečně informoval obviněného v jazyce, kterému obviněný rozumí, o trestním
příkazu, právu na podání opravného prostředku a lhůtách pro jeho podání. Skutečnost, že se v textu čl. 7 odst. 2 písm. g) rámcového rozhodnutí
2005/214/SVV ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SVV odkazuje pouze na
informace uvedené v osvědčení, neznamená, že vykonávající stát je povinen obsah
osvědčení bezvýhradně akceptovat a nemůže jej kriticky přezkoumat. Naopak
ministr zdůraznil, že pokud měl příslušný orgán vykonávajícího státu
pochybnosti o existenci tohoto důvodu k odmítnutí uznání a výkonu, měl podle
čl. 7 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214/SVV ve znění rámcového rozhodnutí
2009/299/SVV povinnost věc konzultovat s příslušným orgánem odsuzujícího státu. Nemožnost vykonávajícího orgánu kriticky přezkoumat důvody k odmítnutí uznání a
výkonu by navíc zpochybnila samotný smysl rozhodování o uznání a výkonu. Z
daného výkladu čl. 7 odst. 2 písm. g), odst. 3 rámcového rozhodnutí
2005/214/SVV ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299/SVV potom vychází znění §
267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c) a odst. 6 z. m. j. s. Uznání a výkon německého trestního příkazu, který nabyl právní moci a
vykonatelnosti pouze na základě doručení zmocněnci pro doručení a který nebyl
obviněnému doručen v jazyce, jemuž rozumí, by podle ministra spravedlnosti
nepochybně byly v rozporu se standardy práva na obhajobu a práva na tlumočníka
zejména ve smyslu čl. 40 odst. 3 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod, jež jsou rozvedeny v ustanoveních trestního řádu, zejména v § 33 odst. 1 a § 28. Rozpor s těmito standardy zakládá rozpor s ústavním pořádkem České
republiky a zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez
výhrady trvat, ve smyslu § 5 odst. 1 z. m. j. s. Samotné rámcové rozhodnutí
2005/214/SVV, které je v ustanoveních části páté hlavy VI dílu 1 z. m. j. s. implementováno, skýtá podklad pro uplatnění daného důvodu po neuznání
rozhodnutí o peněžité sankci nebo jiném peněžitém plnění v bodu 5 preambule,
kde je zdůrazněn respekt k základním právům a svobodám, a v čl. 20 odst. 3, kde
se stanoví, že každý členský stát EU může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí,
pokud osvědčení vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv
nebo obecných právních zásad podle čl.
6 Smlouvy o EU. Skutečnost, že v
rozhodnutí Soudního dvora EU ve spojených věcech T., R. a O. byla německá
úprava zmocněnce pro doručení shledána za určitých podmínek v souladu se
směrnicí 2012/13/EU, tak podle ministra nikterak neomezuje možnost uplatnění §
5 odst. 1 z. m. j. s. Ve druhé části stížnosti pro porušení zákona se pak ministr spravedlnosti
vyjádřil ke způsobu stanovení povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení. Odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tz 52/2016
a sp. zn. 11 Tz 54/2016, z nichž vyplývá, že každý druh peněžitých sankcí nebo
jiných peněžitých plnění musí být uložen rozhodnutím, které splňuje náležitosti
uvedené v § 261 odst. 1 písm. a) až d) z. m. j. s. Musí se tedy nejen jednat o
rozhodnutí ukládající jeden ze zde vyjmenovaných druhů peněžitých sankcí nebo
jiných peněžitých plnění, ale také o pravomocné rozhodnutí jiného členského
státu EU. Právě daný požadavek však způsob stanovení povinnosti k náhradě
nákladů řízení v německém trestním řízení nesplňuje, neboť výše povinnosti k
náhradě nákladů řízení není určována pravomocným rozhodnutím. V daném případě Obvodový soud Schweinfurt trestním příkazem stanovil pouze
obecnou povinnost k náhradě nákladů řízení, aniž by jejich výše byla konkrétně
vyčíslena. Ta je uvedena jen v osvědčení (12 739,58 EUR). V německém trestním
řízení je uplatňováno oddělené rozhodování o základu nároku na náhradu nákladů
trestního řízení a jejich výpočtu. Rozsudek nebo trestní příkaz německého soudu
vydaný v trestním řízení obsahuje pouze rozhodnutí o základu nároku na náhradu
nákladů trestního řízení, tj. stanovuje povinnost odsouzeného hradit náklady
trestního řízení bez určení jejich výše. Teprve po právní moci daného
rozhodnutí následuje rozhodnutí o výši nákladů. S výjimkou řízení ve věcech
mladistvých nerozhoduje o výši nákladů trestního řízení soud, ale poplatkový
úředník státního zastupitelství. Rozhodnutí zakládající nárok (rozsudek,
trestní příkaz) musí být obviněnému formálně doručeno, tj. tzv. na doručenku
(zde ministr ponechává stranou výše zmíněnou úpravu zmocněnce pro doručení). Rozhodnutí o výši nákladů řízení se však odsouzenému nedoručuje formálně, ale
pouze běžnou poštou, neboť zde není stanovena žádná lhůta pro podání opravného
prostředku. U rozhodnutí o výši nákladů řízení též není pořizován překlad do
jazyka, kterému odsouzený rozumí. Proti rozhodnutí o základu nároku je možné
podat opravný prostředek – okamžitou stížnost, o které rozhoduje nadřízený
soud; to neplatí, je-li opravný prostředek podán rovněž proti rozhodnutí ve
věci. Rozhodnutí o výši nákladů řízení není samostatným rozhodnutím, nemá
sankční povahu a nenabývá právní moci. Proti rozhodnutí o výši nákladů řízení
je přípustný opravný prostředek, jehož podání není omezeno lhůtou. O uvedeném
opravném prostředku rozhoduje soud prvního stupně (a za určitých podmínek lze
napadnout i jeho rozhodnutí o opravném prostředku).
Za situace, kdy výše nákladů trestního řízení je podle německé právní úpravy
určována rozhodnutím, které nenabývá právní moci, nelze podle ministra vůbec o
uznání a výkonu německých rozhodnutí o výši nákladů trestního řízení
rozhodovat. Požadavek německé strany na uznání a výkon rozhodnutí ohledně
povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení je třeba vyřešit ukončením řízení
o uznání a výkonu podle § 264 odst. 2 z. m. j. s. v této části, neboť v ní
nejsou splněny podmínky pro převzetí rozhodnutí jiného členského státu EU k
rozhodování o uznání a výkonu podle § 262 z. m. j. s. Podle § 262 z. m. j. s. lze totiž k rozhodování o uznání a výkonu převzít pouze rozhodnutí jiného
členského státu EU, tj. rozhodnutí ve smyslu § 261 odst. 1 z. m. j. s., jímž
však německé rozhodnutí o stanovení výše nákladů řízení, které nenabývá právní
moci, není. Závěrem své stížnosti pro porušení zákona ministr upozornil ještě na formální
vady napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí jiného členského státu EU se uznává „na
území České republiky“ a vykonávací výrok by neměl znít tak, že se vykonává
uznané rozhodnutí, ale tak, že se vykoná (konkrétně specifikovaná) peněžitá
sankce nebo jiné peněžité plnění uložené uznaným rozhodnutím (srov. § 268 odst. l z. m. j. s.). Ve vykonávacím výroku je také třeba rozlišit, jaká konkrétní
částka připadá na jednotlivé druhy peněžitých sankcí nebo jiných peněžitých
plnění, neboť ty mají rozdílné režimy výkonu (§ 270 odst. 1 až 3 z. m. j. s.). Vzhledem k výše uvedenému navrhl ministr spravedlnosti, aby Nejvyšší soud podle
§ 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu ve
Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 T 14/2016, a v řízení předcházejícím
byl porušen zákon v ustanovení § 5 odst. 1, § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3
písm. c), odst. 6, § 261 odst. 1, § 262, § 264 odst. 2 a § 268 odst. 1, 5
zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních,
v neprospěch obviněného R. H.. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Okresního soudu ve Strakonicích zrušil a zrušil i
další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Nejvyšší soud, jako soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro porušení zákona
(§ 266 odst. 1 tr. ř.), z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal
podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž
byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i předcházející řízení,
a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. Pokud jde o druhou část stížnosti pro porušení zákona, ministr spravedlnosti
správně odkázal na právní názor vyslovený v již konstantní judikatuře
Nejvyššího soudu, např. v citovaných rozhodnutích ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tz 52/2016, a sp. zn. 11 Tz 54/2016 (publikované jako č. 25/2017 Sb. rozh. tr.).
Ve druhém citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval: „Pakliže v
projednávaném uznávacím řízení byl ze strany německých orgánů vznesen požadavek
týkající se peněžitého trestu, jakož i nákladů trestního řízení, musí být k
úspěšnému provedení takového řízení zajištěna veškerá rozhodnutí k dané
materii, tzn. jak vlastní rozhodnutí o vině a uložení trestu, tak – jestliže
posledně uvedený dokument neobsahuje konkretizaci výše nákladů trestního
řízení, ale pouze stanovení obecné povinnosti k jejich úhradě – také navazující
rozhodnutí (v případě SRN nejčastěji ve věci příslušného státního
zastupitelství), který vymezilo výši nákladů řízení (60 EUR). Také toto
rozhodnutí přitom musí splňovat veškeré podmínky vymezené pro pravomocná
rozhodnutí cizozemského státu podle § 261 odst. 1 z. m. j. s., tedy zejména
musí být vydáno soudem v trestním řízení anebo sice jiným orgánem, ovšem za
předpokladu, že se v dané věci lze domáhat projednání věci před soudem v
trestním řízení. Současně se též musí jednat o rozhodnutí, které bylo
obviněnému řádně doručeno, tento byl s jeho obsahem adekvátně seznámen, což v
případě občana jiného členského státu vyžaduje jeho znalost jazyka odsuzujícího
státu, anebo zajištění překladu rozhodnutí do jazyka, kterému obviněný rozumí a
v neposlední řadě se musí jednat o rozhodnutí konečné, tedy pravomocné. Nejvyšší soud přitom vzhledem k dosavadní praxi ve vztahu ke Spolkové republice
Německo, jakož ostatně i naprosté většině dalších členských států EU,
nespatřuje problém v otázce doručování rozhodnutí o vině obviněného a uložení
příslušné sankce. Tento nastává až dodatečně u navazujících rozhodnutí o
vyčíslení původně obecně stanovené povinnosti nahradit náklady trestního
řízení, která jsou v rámci SRN podřazena gesci pracovníků státních
zastupitelství. Jak vyplynulo ze zprávy Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne
31. 8. 2016, č. j. MSP-35/2015-MOT-J/16, německé orgány vycházejí při stanovení
částky nákladů řízení z paušálních sazeb upravených zákonem, s možností jejich
další modifikace. Výsledné určení sumy nákladů řízení ve formě rozhodnutí je
následně zasíláno obviněnému nikoliv způsobem formálního doručení, ale toliko
běžným vhozením do poštovní schránky, bez potřeby vyhotovit překlad do jazyka,
který obviněný ovládá a rovněž bez stanovení lhůty k podání opravného
prostředku proti takovému rozhodnutí. Ačkoliv opravný prostředek je tedy v
tomto případě přípustný, jeho podání není omezeno jasně stanovenou lhůtou, a je
tak možno jej učinit de facto kdykoliv do doby úhrady nákladů řízení, anebo
promlčení stanovené povinnosti. …takový stav – rozuměno ve vztahu k požadavku
na uznání a výkon uložené povinnosti nahradit náklady trestního řízení, kdy je
uznávajícímu státu předkládáno toliko rozhodnutí s obsažením obecné povinnosti
k náhradě nákladů řízení, aniž je současně doloženo další, navazující
rozhodnutí konkretizující takovou povinnost, které současně splňuje veškeré
náležitosti na rozhodnutí ve smyslu § 261 odst. 1 z. m. j.
s., a to již v
samotném základním požadavku na existenci rozhodnutí pravomocného, nelze
považovat za adekvátní k postupu podle § 268 z. m. j. s. …Jelikož je však
nezbytné, aby se soudy projednávající žádost cizozemského orgánu zaobíraly
celou dotčenou materií a neopomenuly žádnou část učiněné žádosti, je namístě
vedle případného rozhodnutí o uznání a výkonu peněžité sankce (jsou-li k tomu
splněny veškeré náležitosti), rozhodnout též o otázce uznání a výkonu náhrady
nákladů trestního řízení, a to postupem podle § 264 odst. 2 z. m. j. s., tedy
ukončením řízení pro nesplnění podmínek pro převzetí rozhodnutí uvedených v §
261 odst. 1 z. m. j. s.“
Usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 5 T
14/2016, bylo rozhodnuto, že se podle § 268 odst. 1 z. m. j. s. uznává
rozhodnutí Obvodového soudu Schweinfurt ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 2 Cs 12 Js
6792/13, jímž byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 9 600 EUR a dále
povinnost zaplatit náklady řízení, které byly posléze vyčísleny ve výši 12
739,58 EUR, celkem 22 339,58 EUR. V samotném trestním příkazu Obvodového soudu
Schweinfurt je však uvedena pouze peněžitá sankce v celkové výši 9 600 EUR a
povinnost nahradit náklady řízení, jejichž výše však v rozhodnutí uvedena
nebyla a byla specifikována pouze v přiloženém osvědčení. Nejvyšší soud se
proto v souladu se svou dosavadní judikaturou ztotožňuje s názorem ministra
spravedlnosti, že výrok o nákladech řízení nevyhovuje ustanovení § 261 odst. 1
z. m. j. s., neboť předmětem uznání a výkonu je podle tohoto ustanovení
pravomocné rozhodnutí jiného členského státu. Jestliže tedy rozhodnutím
Obvodového soudu Schweinfurt ze dne 4. 11. 2013 nebyla výše nákladů řízení
stanovena, nelze ji v řízení o uznání rozhodnutí doplňovat, byť na základě
údajů oznámených německou stranou, pakliže nebylo předloženo žádné další
pravomocné rozhodnutí o jejich výši. Ve své druhé části je tedy stížnost
ministra spravedlnosti zcela důvodná. Pokud jde o první část, namítá ministr de facto dvě vady zásadní z hlediska
práva obviněného na spravedlivý proces. Jde jednak o otázku doručení trestního
příkazu Obvodového soudu Schweinfurt obviněnému takovým způsobem, aby se s ním
mohl skutečně seznámit a aby mu zůstala zachovaná celá lhůta k podání opravného
prostředku, a jednak o otázku, zda rozhodnutí bylo doručeno v jazyce, kterému
obviněný rozumí. Je třeba říci, že ani jedné z těchto otázek nevěnoval Okresní
soud ve Strakonicích v napadeném rozhodnutí žádnou pozornost. Ačkoli tedy ze
spisového materiálu jednoznačně nevyplývá, že by k porušení práv obviněného
skutečně došlo, jsou zde patrné pochybnosti, které měly okresní soud vést k
vyžádání si doplňujících informací, a jeho rozhodnutí je tak i v této části
minimálně předčasné. Ke druhé námitce lze upozornit, že podle osvědčení
předloženého německou stranou uznávané rozhodnutí do českého jazyka přeloženo
nebylo, ovšem byly dány důvody pro domněnku, že obviněný dostatečně ovládá
německý jazyk (č. l. 10v). Tuto skutečnost ovšem okresní soud nijak neověřoval.
Pokud jde o doručení trestního příkazu obviněnému, ze spisového materiálu je
skutečně patrné, že ten byl v německém jazyce doručen zmocněnci, jehož adresa
je totožná s adresou soudu, přičemž z data nabytí právní moci se jeví, že lhůta
pro podání opravného prostředku se odvíjela od doručení tomuto zmocněnci. Řízení přitom probíhalo v písemné formě, tedy bez přítomnosti obviněného. Okresní soud ve Strakonicích tak měl věnovat pozornost ustanovení § 267 odst. 1
písm. e) z. m. j. s., popřípadě vyžádat dodatečné podklady ke zvážení, zda je
dána výjimka upravená v § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s., která zde jako
jediná přichází v úvahu. Nejvyšší soud se pak ztotožňuje i s dále prezentovaným názorem ministra
spravedlnosti v tom směru, že právní názor přijatý Soudním dvorem EU ve
spojených věcech T., R. a O., podle něhož lze považovat podmínky čl. 2, čl. 3
odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1, 3 směrnice 2012/13/EU za splněné i v takovém
případě, kdy je obviněnému odsuzující rozhodnutí skutečně doručeno ve
vykonávacím řízení, přičemž může využít celou lhůtu k podání opravného
prostředku apod., není možné aplikovat v případě, kdy toto vykonávací řízení
probíhá v jiném státě na základě uznání odsuzujícího rozhodnutí. Takovým
postupem by se odsuzující stát zbavoval povinnosti zajistit doručení rozhodnutí
obviněnému způsobem, který je v souladu s jeho právem na obhajobu, a současně
by tuto povinnost přenášel na uznávající stát, jehož orgány by tak byly
zbytečně a neúnosně zatěžovány návrhy ve věcech, v nichž by o uznání nebylo
možno rozhodnout, neboť uznávané rozhodnutí by v důsledku doručení obviněnému
pozbylo právní moci. V případě, kdy by německé orgány doložily, že lhůta k
podání opravného prostředku je obviněnému zachována v rámci vykonávacího
řízení, by tak bylo namístě podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU. Správně také ministr spravedlnosti upozornil na formální vady rozhodnutí
okresního soudu. V uznávacím výroku není výslovně uvedeno, že se rozhodnutí
Obvodového soudu Schweinfurt uznává „na území ČR“ (§ 268 odst. 1 z. m. j. s.). Vykonávací výrok současně měl být v souladu s § 268 odst. 1 z. m. j. s. formulován tak, že se vykoná nikoli „toto rozhodnutí“, ale peněžitá sankce nebo
jiné peněžité plnění uložené uznaným rozhodnutím jiného členského státu EU. Ve
vykonávacím výroku by mělo být rozlišeno, jaká konkrétní částka připadá na
jednotlivé druhy peněžitých sankcí nebo jiných peněžitých plnění (viz § 270
odst. 1 až 3 z. m. j. s.). V daném případě však z výše řečeného vyplývá, že
předmětem vykonávacího výroku může být pouze trest, nikoli náklady řízení. Vzhledem ke shora uvedenému vyslovil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř.,
že pravomocným usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 4. 2016,
sp. zn. 5 T 14/2016, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení §
5 odst. 1, § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c), odst. 6, § 261 odst. 1, §
262, § 264 odst. 2 a § 268 odst. 1, 5 z. m. j. s. v neprospěch obviněného R. H.. Z toho důvodu Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil.
Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož nebyly ve zkoumané věci splněny podmínky § 271 odst. 1 tr. ř., přikázal
Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud ve Strakonicích opětovně projedná tuto trestní věc. Pokud to bude
nutné, vyžádá si od německé strany další podklady týkající se doručení
trestního příkazu obviněnému a zachování lhůty pro podání opravného prostředku. Dále zjistí, zda obviněný rozumí německému jazyku, v němž byl trestní příkaz
vyhotoven a okolnosti, za nichž mu byl doručen. Následně zhodnotí případné
splnění podmínky § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. a znovu rozhodne o uznání
rozhodnutí a případně o výkonu peněžitého trestu. Současně ukončí řízení v
části týkající se výkonu rozhodnutí o nákladech řízení. V novém rozhodnutí
napraví také formální vady obou výroků napadeného rozhodnutí. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je Okresní soud ve Strakonicích vázán právním
názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní
úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Podle § 273 tr. ř. je Okresní
soud ve Strakonicích rovněž povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu