11 Tz 57/2019-75
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 v senátě
složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Tomáše Durdíka a
JUDr. Petra Škvaina, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem
spravedlnosti České republiky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.
3. 2016, č. j. 5 To 112/2016-35, ve prospěch i v neprospěch obviněného R. C.,
nar. XY ve XY, bytem XY, XY, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a §
270 odst. 1 tr. řádu t a k t o :
I. Pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, č.
j. 5 To 112/2016-35, byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. C. v § 147
odst. 1 a v § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a v řízení mu předcházejícím dílem
v neprospěch obviněného v § 5 odst. 1, § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3 písm. c)
a v § 268 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve
věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, a dílem ve prospěch obviněného
v § 268 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve
věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, č. j. 5 To
112/2016-35, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne
22. 2. 2016, č. j. 1 T 122/2015-24, se zrušují. Současně se zrušují také
všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Okresnímu soudu ve Vyškově se přikazuje, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 22. 2. 2016, č. j. 1 T
122/2015-24 rozhodl, že podle § 268 odst. 1, odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o
mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „z. m. j. s.“), se uznává rozhodnutí Okresního soudu v
Neumarktu, Spolková republika Německo, ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 20 Cs 708 Js
74341/14, které nabylo právní moci dne 31. 12. 2014. Označeným rozhodnutím byl
R. C. (dále jen „obviněný“) podle § 52 a § 53 StGB uložen peněžitý trest v
celkové výši 3 250 €, a to za trestné činy donucování podle § 240 odst. 1, 2
StGB, urážky na cti podle § 185 ve spojení s § 194 odst. 1 StGB a úmyslného
ublížení na těle podle § 223 odst. 1, ve spojení s § 230 odst. 1 StGB. Současně
Okresní soud ve Vyškově rozhodl, že obviněný uložený peněžitý trest vykoná ve
výši 87 831 Kč.
2. Shora označených trestných činů se obviněný – stručně řečeno –
dopustil tím, že dne 24. 10. 2014 kolem 17:30 hod. na parkovišti čerpací
stanice E. v obci P., Spolková republika Německo, nejprve odmítl zaplatit
hlídači parkoviště E. L. parkovací poplatek ve výši 5 €. Následně obviněný
nastoupil do svého nákladního motorového vozidla značky MAN TGX a pokusil se
odjet, v čemž mu E. L. bránil tím, že se před dané vozidlo postavil, načež mu
obviněný ukázal prostředníček, což se jej dotklo. Následně začal obviněný svým
vozem na E. L. pomalu najíždět, aby jej tímto přinutil uhnout a nechat jej
odjet bez zaplacení. V návaznosti na to E. L. vyšplhal ke kabině řidiče,
otevřel dveře a pevně se chytil volantu, načež se obviněný pomalu rozjel a
zatáčel při jízdě vozidlem zleva doprava, čímž chtěl dosáhnout toho, aby se E.
L. pustil volantu a on mohl pokračovat v jízdě. Nakonec obviněný E. L. uhodil
rukou do tváře, čímž mu způsobil bolest a zarudnutí obličeje, a s tímto byl
přinejmenším srozuměn.
3. Proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově podal obviněný dne 7. 3.
2016 stížnost, v níž namítal, že v dané věci byl dán důvod neuznání rozhodnutí
jiného členského státu podle § 268 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. (pozn. obviněný
měl zřejmě na mysli § 267 odst. 1 písm. e) z. m. j. s.), neboť prý neumí dobře
německy, v řízení před Okresním soudem v Neumarktu se nekonalo žádné jednání, v
němž by mohl uplatnit své námitky a nebyl mu ustanoven obhájce, ani tlumočník.
Obviněný sice uznal, že mu byly „doručovány nějaké listiny“, ale těmto prý
nerozuměl. Závěrem popřel, že se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za
vinu, a uloženou peněžitou sankci označil za zcela nepřiměřenou.
4. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 3. 2016, č. j. 5 To
112/2016-35, stížnost obviněného zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu
jako nedůvodnou. K námitkám obviněného Krajský soud v Brně (mimo jiné) uvedl,
že soudní řízení ve Spolkové republice Německo se vede v německém jazyce,
přičemž není povinností daného státu tlumočit rozhodnutí svých soudů do rodného
jazyka obviněných (cizinců). Z osvědčení dle článku 4 Rámcového rozhodnutí Rady
2005/214/SVV ze dne 24. 2. 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání
peněžitých trestů a pokut (č. l. 3 až 14) bylo přitom dle Krajského soudu v
Brně zřejmé, že obviněný byl v souladu s právem vydávajícího státu vyrozuměn o
svém právu na podání opravného prostředku v dané věci, jakož i o lhůtách k jeho
podání, čehož však nevyužil. V postupu Okresního soudu ve Vyškově proto Krajský
soud v Brně neshledal žádné pochybení. Zbývající námitky obviněného pak
označil za nedůvodné, včetně výhrad proti výši uloženého peněžitého trestu.
5. Dne 23. 4. 2019 podal ministr spravedlnosti pod č. j.
MSP-72/2017-OJD-SPZ/6, podle § 266 odst. 1 tr. řádu proti shora označenému
usnesení Krajského soudu v Brně stížnost pro porušení zákona, a to dílem ve
prospěch obviněného, dílem v jeho neprospěch.
6. Porušení zákona v neprospěch obviněného ministr spravedlnosti
shledává předně v tom, že v daném řízení o uznání a výkonu rozhodnutí
ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění Krajský soud v Brně
porušil § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť nesplnil svoji přezkumnou
povinnost. Dle ministra spravedlnosti totiž Krajský soud v Brně zamítl stížnost
obviněného v situaci, kdy usnesením Okresního soudu ve Vyškově (jehož zrušení
se obviněný prostřednictvím uvedené stížnosti domáhal) byl porušen zákon v §
268 odst. 1 z. m. j. s., a to v neprospěch obviněného, neboť daný soud v
rozporu s označeným ustanovením uznal rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu na
území České republiky, byť pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
Dle obsahu shora označeného osvědčení (č. l. 13 verte) byla věc obviněného
projednána v písemném řízení, tedy v nepřítomnosti obviněného, přičemž obviněný
byl v souladu s právem vydávajícího státu (tj. s právem německým) vyrozuměn o
právu na podání opravného prostředku a o lhůtách pro jeho podání, a to buďto
osobně, anebo prostřednictvím zástupce určeného nebo přiděleného v souladu s
německým právem. Ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení
zákona nezpochybňuje tvrzení, že rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu, včetně
poučení o právu podat proti němu opravný prostředek, bylo obviněnému doručeno,
což ostatně připustil i sám obviněný. V dané situaci se však dle ministra
spravedlnosti Krajský soud v Brně měl – s ohledem na tvrzení obviněného, že
neumí německy – zabývat klíčovou otázkou, zda bylo dané rozhodnutí Okresního
soudu v Neumarktu obviněnému doručeno i v češtině. Ministr spravedlnosti k
tomuto dále dodává, že pokud by český překlad daného rozhodnutí obviněnému
nebyl doručen, pak by (s ohledem na jeho neznalost německého jazyka) nebylo
možné mít za to, že tento byl řádně poučen o svém právu na podání opravného
prostředku ve smyslu § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s., čímž by byl založen
důvod pro neuznání rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu podle § 267 odst. 1
písm. e) z. m. j. s.
7. Vedle shora uvedeného ministr spravedlnosti shledává ještě další
důvod pro odepření mezinárodní justiční spolupráce v projednávané věci. S
poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tz
54/2016, uveřejněného pod číslem 25/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část trestní, má ministr spravedlnosti za to, že uznání a výkon
rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu by bylo v rozporu s ústavním pořádkem
České republiky a zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba
bez výhrad trvat (§ 5 odst. 1 z. m. j. s.). V neposlední řadě by dle ministra
spravedlnosti doručení rozhodnutí pouze v německém jazyce nesplňovalo podmínky
článku 5 odst. 3 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými
státy Evropské unie, ani § 52 odst. 1 z. m. j. s.
8. Ze všech shora uvedených důvodů je tedy ministr spravedlnosti
přesvědčen, že v situaci, kdy se Okresní soud ve Vyškově ani Krajský soud v
Brně nezabývaly otázkou, zda rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu bylo
obviněnému doručeno v češtině, je třeba uznání peněžité sankce, takovým
rozhodnutím uložené, označit přinejmenším za předčasné. Dle ministra
spravedlnosti měly naopak soudy v dané věci postupovat podle § 267 odst. 6 z.
m. j. s. a vyžádat si stanovisko příslušného německého orgánu, kterým mohl být
případně vyvrácen důvod pro neuznání rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu, a
to např. tak, že by bylo prokázáno, že obviněný s německými úřady komunikoval v
němčině a nevyžadoval tlumočníka.
9. Porušení zákona ve prospěch obviněného pak ministr spravedlnosti
shledává v tom, že Okresní soud ve Vyškově ve svém usnesení dále rozhodl, že
obviněný vykoná uloženou peněžitou sankci ve výši 87 831 Kč, kdy při stanovení
výše, ve které se tato vykoná, nesprávně aplikoval § 268 odst. 5 z. m. j. s.
Rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu totiž bylo vydáno dne 9. 12. 2014,
přičemž k tomuto dni činil kurz devizového trhu vyhlášeného Českou národní
bankou (dále také jen „ČNB“) pro měnu euro 27,615 Kč. Při přepočtu částky 3 250
€ však dle ministra spravedlnosti Okresní soud ve Vyškově vyšel nesprávně z
kurzu devizového trhu vyhlášeného ČNB ke dni vydání jeho usnesení, tedy k 22.
2. 2016, na základě čehož stanovil výši peněžité sankce, která se má vykonat.
Protože při správném výpočtu výše peněžité sankce by Okresní soud ve Vyškově
tuto musel stanovit ve výši 89 748,75 Kč (tedy o 1 917,75 Kč vyšší než
stanovil), porušil svým postupem v dané věci dle ministra spravedlnosti zákon
ve prospěch obviněného. Co se týče usnesení Krajského soudu v Brně, ten v tomto
směru usnesení Okresního soudu ve Vyškově potvrdil, aniž by se však zabýval
blíže tím, ke kterému konkrétnímu dni byl kurz devizového trhu vyhlášený ČNB
určen.
10. Závěrem své stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti
upozornil na formální vadu usnesení Okresního soudu ve Vyškově, spočívající v
absenci odkazu na § 268 odst. 5 z. m. j. s. ve výrokové části jeho rozhodnutí,
byť jej daný soud (ač nesprávně) aplikoval při přepočtu peněžité sankce uložené
rozhodnutím německého soudu z měny euro na měnu českou.
11. Vzhledem ke shora uvedenému proto ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 5 To 112/2016, byl porušen zákon v
neprospěch obviněného R. C., v § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a v řízení
předcházejícím jednak v neprospěch obviněného R. C. v § 268 odst. 1 z. m. j.
s., jednak ve prospěch obviněného R. C. v § 268 odst. 5 z. m. j. s. Dále
ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu
zrušil napadené usnesení a rovněž i jemu předcházející usnesení Okresního soudu
ve Vyškově ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 1 T 122/2015, jakož i další rozhodnutí
na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. V neposlední řadě ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
se při veřejném zasedání plně ztotožnila s obsahem podané stížnosti pro
porušení zákona a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud této stížnosti pro
porušení zákona vyhověl a rozhodl tak, jak navrhl ministr spravedlnosti.
13. Nejvyšší soud, jakožto soud příslušný rozhodovat o stížnostech pro
porušení zákona (§ 266 odst. 1 tr. řádu), z podnětu stížnosti pro porušení
zákona podané ministrem spravedlnosti dílem ve prospěch, dílem v neprospěch
obviněného (§ 267 odst. 1 tr. řádu), přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu
zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost
podána, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná.
14. Pokud jde o tu část argumentace ministra spravedlnosti, na níž
vystavěl svůj závěr o porušení zákona v neprospěch obviněného v § 148 odst. 1
písm. c) tr. řádu a v § 268 odst. 1 z. m. j. s., považuje Nejvyšší soud za
nezbytné předně poukázat na dotčená ustanovení příslušných zákonů a připomenout
závěry své dosavadní rozhodovací praxe stran interpretace ustanovení § 267
odst. 1 písm. e) ve spojení s § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. (o jejichž
nesprávnou aplikaci se závěr ministra spravedlnosti o porušení zákona v
neprospěch obviněného – mimo jiného – rovněž opírá).
15. Podle § 147 odst. 1 tr. řádu platí, že při rozhodování o stížnosti
přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti
nimž může stěžovatel podat stížnost [písm. a)], řízení předcházející napadenému
usnesení [písm. b)].
16. Z ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se podává, že nadřízený
orgán zamítne stížnost není-li důvodná.
17. Podle § 5 odst. 1 z. m. j. s. platí, že mezinárodní justiční
spolupráci nelze cizozemskému orgánu poskytnout, pokud by to bylo v rozporu s
ústavním pořádkem České republiky nebo s takovou zásadou právního řádu České
republiky, na které je třeba bez výhrady trvat.
18. Z § 267 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. se podává, že samosoudce neuzná
rozhodnutí jiného členského státu, pokud takové rozhodnutí bylo vydáno v řízení
vedeném v nepřítomnosti osoby, vůči níž směřuje, není-li dále stanoveno jinak.
19. Podle § 267 odst. 3 písm. c) z. m. j. s. platí, že rozhodnutí jiného
členského státu lze uznat, i když je dán důvod pro neuznání uvedený v odstavci
1 písm. e), pokud osoba, vůči níž takové rozhodnutí směřuje, poté, co jí bylo
osobně doručeno rozhodnutí a byla výslovně poučena o svém právu na nové
projednání věci nebo právu na podání opravného prostředku, jejichž využití
umožňuje její účast v novém nebo opravném řízení, opětovné posouzení nebo
přezkoumání věci a provedení nových důkazů a může vést ke změně původního
rozhodnutí, se takového práva výslovně vzdala, nebo je v příslušné lhůtě
neuplatnila nebo opravný prostředek vzala zpět.
20. Z § 268 odst. 1 z. m. j. s. se podává, že nejde-li o případ uvedený
v § 264 odst. 2 nebo 3 nebo v § 266 odst. 1, anebo není-li dán důvod pro
neuznání rozhodnutí jiného členského státu, samosoudce uzná takové rozhodnutí
na území České republiky a současně rozhodne, že se peněžitá sankce nebo jiné
peněžité plnění uložené tímto rozhodnutím vykoná.
21. Co se týče dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tento ve
svém rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tz 54/2016, uvedl, že: „námitka
směřující do otázky doručení meritorního (cizozemského) rozhodnutí obviněnému,
resp. překladu takového rozhodnutí, se (…) úzce dotýká stěžejní problematiky
zachování práva obviněného na spravedlivý proces.“, v návaznosti na což
doplnil, že pro úspěšné provedení uznávacího řízení je zapotřebí, aby předmětem
takového řízení bylo „rozhodnutí, které bylo obviněnému řádně doručeno, tento
byl s jeho obsahem adekvátně seznámen, což v případě občana jiného členského
státu vyžaduje jeho znalost jazyka odsuzujícího státu, anebo zajištění překladu
rozhodnutí do jazyka, kterému obviněný rozumí (…).“ V témže rozhodnutí (na
jehož závěry nejnověji poukázal např. ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2018, sp.
zn. 11 Tz 3/2018) pak Nejvyšší soud připomenul, že problematika překladu
rozhodnutí a poučení obviněného o právu na podání opravného prostředku proti
soudnímu rozhodnutí je upravena článkem 5 odst. 3 Úmluvy o vzájemné pomoci v
trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. 5. 2000, z něhož
se podává, že lze-li předpokládat, že adresát nezná jazyk, ve kterém je
písemnost vyhotovena, je třeba přeložit ji nebo alespoň její důležité části do
jazyka (jednoho z jazyků) členského státu, na jehož území se adresát nachází.
Pokud je orgánu, který písemnost vydal, známo, že adresát zná pouze jiný jazyk,
musí být písemnost nebo alespoň její důležité části přeloženy do tohoto jiného
jazyka. Právo obviněného být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně
seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, má v tomto směru ještě hlubší
základ, neboť je obsaženo v článku 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, ve znění pozdějších Protokolů. Tato povinnost orgánů
činných v trestním řízení je pak dále podložena dosavadní judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Kamasinski
proti Rakousku, č. 9783/82 ze dne 19. 12. 1989, anebo rozsudek ESLP ve věci
Brozicek proti Itálii, č. 10964/84 ze dne 19. 12. 1989), která stanoví
poskytnutí tlumočnických služeb na takové úrovni, aby obviněnému umožnily
rozumět řízení, které je proti němu vedeno, a obhajovat se. K obdobné
problematice nelze opomenout ani rozhodovací praxi Soudního dvora EU (srov.
rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 10. 2015 ve věci Gavril Covaci, C-216/14).
22. Obdobně jako ve věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval pod sp. zn. 11 Tz
54/2016, se i zde z dokumentů předložených německými orgány [osvědčení písm. h)
odst. 2] podává toliko, že trestní věc obviněného byla projednána v písemném
řízení a tento byl v souladu s právem vydávajícího státu vyrozuměn o jeho právu
na podání opravného prostředku v dané věci a o lhůtách pro daný opravný
prostředek, a to osobně nebo prostřednictvím zástupce určeného nebo přiděleného
v souladu s německým právem. Schází však informace o tom, v jakém jazyce bylo
vyhotoveno rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu, včetně příslušného poučení o
opravných prostředcích, které bylo obviněnému doručeno, tedy zda v jazyce
českém či německém. Konečně pokud bylo rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu
vyhotoveno v německém jazyce, zcela absentuje informace o tom, zda tomuto
jazyku obviněný rozumí [Nejvyšší soud na tomto místě připomíná tvrzení
obviněného, obsažené v jeho stížnosti proti usnesení Okresního soudu ve
Vyškově, že mu byly doručovány „nějaké listiny“, jimž však nerozuměl (srov. č.
l. 31)].
23. Za této situace se proto Nejvyšší soud zcela ztotožnil se závěrem
ministra spravedlnosti, že usnesením Krajského soudu v Brně, jakož i v řízení
mu předcházejícím, byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Krajský soud v
Brně měl totiž v situaci, kdy nebylo zřejmé, zda obviněnému bylo rozhodnutí
Okresního soudu v Neumarktu, včetně poučení o opravných prostředcích, doručeno
v jazyce, kterému rozumí, napadené usnesení Okresního soudu ve Vyškově zrušit a
postupovat podle § 149 odst. 1 písm. a), nebo b) tr. řádu. K objasnění této
sporné skutečnosti přitom slouží postup podle § 266 odst. 1 z. m. j. s., na
jehož základu samosoudce příslušný německý orgán požádá o zaslání nezbytných
dodatkových informací s poučením, že pokud tyto nebudou v soudem stanovené
lhůtě zaslány, bude řízení ukončeno. Teprve na základě těchto dalších
dodatkových informací mohly soudy nižších stupňů učinit závěr o splnění
podmínek pro uznání rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu dle § 267 odst. 1
písm. e), odst. 3 písm. c), ve spojení s § 268 odst. 1 z. m. j. s., či naopak o
jejich nesplnění. Nejvyšší soud pouze připomíná, že ministrem spravedlnosti
zmiňovaný postup podle § 267 odst. 6 z. m. j. s. (viz bod 8. tohoto rozsudku)
je namístě teprve tehdy, dospěje-li samosoudce k závěru, že v dané věci jsou
dány důvody pro neuznání rozhodnutí jiného členského státu uvedené v § 267
odst. 1 písm. g) nebo e) z. m. j. s. (srov. také článek 7 odst. 3 Rámcového
rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. 2. 2005 o uplatňování zásady vzájemného
uznávání peněžitých trestů a pokut). Postup dle § 267 odst. 6 z. m. j. s. je
přitom obligatorní a samosoudce tedy nemůže v takových případech neuznat
rozhodnutí jiného členského státu bez toho, aniž by si předtím nevyžádal
stanovisko příslušného orgánu daného členského státu.
24. Postup Krajského soudu v Brně, spočívající v zamítnutí stížnosti
obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodné v situaci, kdy
zde byly dány pochybnosti o tom, zda obviněný vůbec porozuměl obsahu rozhodnutí
Okresního soudu v Neumarktu, jakož i poučení o opravných prostředcích, a zda
tedy uznáním takového rozhodnutí českými soudy nedošlo k porušení § 5 odst. 1
z. m. j. s. s poukazem na článek 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, jakož i článek 5 odst. 3 Úmluvy o vzájemné pomoci v
trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, Nejvyšší soud nemohl
akceptovat. Uznání a výkon rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu českými soudy
totiž v takovém případě bylo – jak již nastínil ministr spravedlnosti –
přinejmenším předčasné.
25. Namítal-li dále ministr spravedlnosti, že v projednávané věci došlo
rovněž k porušení zákona ve prospěch obviněného, a to konkrétně v § 268 odst. 5
z. m. j. s., je třeba říci, že i v tomto rozsahu je stížnost pro porušení
zákona důvodná.
26. Podle ustanovení § 268 odst. 5 z. m. j. s. platí, že peněžitou
sankci nebo jiné peněžité plnění uložené rozhodnutím jiného členského státu
samosoudce přepočte z cizí měny na českou měnu podle kursu devizového trhu
vyhlášeného Českou národní bankou ke dni, kdy bylo takové rozhodnutí vydáno.
27. Z prostého jazykového výkladu daného ustanovení je zřejmé, že
samosoudce, rozhodující o uznání a výkonu rozhodnutí ukládajícího peněžitou
sankci nebo jiné peněžité plnění, tuto přepočte z cizí měny na českou měnu dle
kurzu devizového trhu vyhlášeného ČNB ke dni, kdy bylo vydáno dané rozhodnutí
jiného členského státu, nikoliv ke dni vydání rozhodnutí o uznání a výkonu
takového rozhodnutí jiného členského státu. Jestliže tedy Okresní soud ve
Vyškově při přepočtu peněžité sankce uložené rozhodnutím Okresního soudu v
Neumarktu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 20 Cs 708 Js 74341/14, vycházel z kurzu
devizového trhu vyhlášeného ČNB ke dni vydání jeho rozhodnutí tj. k 22. 2. 2016
(viz č. l. 23), postupoval v rozporu s § 268 odst. 5 z. m. j. s. Téhož
pochybení se pak v rámci své přezkumné činnosti dopustil i Krajský soud v Brně,
když konstatoval, že Okresní soud ve Vyškově podmínky stanovené § 268 odst. 4 a
5 z. m. j. s. při přepočtu peněžité sankce dodržel. Pouze na okraj Nejvyšší
soud dodává, že při zjišťování kurzu devizového trhu vyhlášeného ČNB k určitému
dni lze postupovat dle návodu uvedeného na příslušné webové stránce České
národní banky:
<https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Kurzy-devizoveho-trhu-na-www-stranka
ch-CNB/>.
28. Nejvyšší soud se dále ztotožnil i s argumentací ministra
spravedlnosti stran absence odkazu na § 268 odst. 5 z. m. j. s. ve výrokové
části usnesení Okresního soudu ve Vyškově. Uvedený soud nejenže dané ustanovení
zákona nesprávně aplikoval, ale opomenul také uvést právní základ, o který svůj
– byť nesprávný – závěr opřel. Jak přitom Nejvyšší soud uvedl ve svém rozsudku
ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tz 54/2016, platí, že „výrok o přepočtu částky
určené k výkonu sankce či jiného peněžitého plnění představuje nedílnou součást
rozhodnutí uznávajícího státu (…).“ Jinými slovy daný výrok musí obsahovat i
označení příslušného zákonného ustanovení, na němž je založen (tj. § 268 odst.
5 z. m. j. s.).
29. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto Nejvyšší soud ke
stížnosti ministra spravedlnosti vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu závěr,
že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, č. j. 5 To
112/2016-35, byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. C., a to konkrétně v
§ 147 odst. 1 a v § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a v řízení mu předcházejícím
dílem v neprospěch obviněného v § 5 odst. 1, § 267 odst. 1 písm. e), odst. 3
písm. c) a v § 268 odst. 1 z. m. j. s., dílem ve prospěch obviněného v § 268
odst. 5 z. m. j. s. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, č. j. 5 To 112/2016-35,
jakož i předcházející usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 2. 2016,
č. j. 1 T 122/2015-24, zrušil. Současně Nejvyšší soud zrušil také všechna další
rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. řádu pak
Nejvyšší soud Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
30. Okresní soud ve Vyškově nyní opětovně projedná danou trestní věc
obviněného, a to tak, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Za tímto
účelem si zváží možnost výslechu obviněného ve veřejném zasedání podle § 266
odst. 2 věty druhé z. m. j. s. ve spojení s § 235 odst. 2 trestního řádu.
Následně postupem podle § 266 odst. 1 z. m. j. s. obstará od orgánu uvedeného v
osvědčení písm. c) [č. l. 10] nezbytné dodatkové informace pro své nové
rozhodnutí. Konkrétně by měl Okresní soud ve Vyškově u příslušného německého
orgánu zjistit, zda tento postupoval v souladu s článkem 5 odst. 3 Úmluvy o
vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie. Tedy zda
v situaci, kdy mohl daný orgán předpokládat, že obviněný nezná jazyk, v němž
bylo rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu vyhotoveno, dané rozhodnutí nebo
jeho důležité části (tj. včetně poučení o opravných prostředcích) přeložil do
jazyka členského státu, na jehož území se adresát takové písemnosti (obviněný)
nacházel, popřípadě do jiného jazyka, o němž bylo danému orgánu známo, že pouze
tento jazyk obviněný zná. Pokud tak naopak neučinil, prověří Okresní soud ve
Vyškově, zda tak příslušný německý orgán nepostupoval právě proto, že mohl
předpokládat, že obviněný jazyk, v němž bylo rozhodnutí Okresního soudu v
Neumarktu vyhotoveno, zná. Určujícím proto bude pro Okresní soud ve Vyškově
zjištění, zda obviněný s německými orgány komunikoval pouze v českém jazyce,
anebo i v němčině [což může ověřit dotazem, zda informace ohledně postoje
obviněného k rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu, která je obsažena v
osvědčení mezi písm. j) a k), byla obviněným podána v češtině nebo v němčině].
Poté, co Okresní soud ve Vyškově obdrží od příslušného německého orgánu
nezbytné dodatkové informace, posoudí, zda v projednávané věci nejsou dány
důvody pro odmítnutí mezinárodní justiční spolupráce podle § 5 odst. 1 z. m. j.
s. , popř. pro neuznání rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu podle § 267
odst. 1 písm. e) z. m. j. s. (v takovém případě však neopomene před rozhodnutím
o neuznání daného rozhodnutí vyžádat stanovisko příslušného orgánu). Dospěje-li
následně k závěru, že podmínky pro uznání a výkon daného rozhodnutí jsou
splněny, znovu rozhodne o jeho uznání a výkonu v souladu s výše vyslovenými
právními názory. Přitom bude dbát správné formulace výroku o tom, v jaké výši
obviněný vykoná peněžitou sankci uloženou rozhodnutím Okresního soudu v
Neumarktu.
31. Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je Okresní soud ve Vyškově vázán
právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést
procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Zcela na závěr
Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že zásada zákazu reformationis
in peius, zakotvená v § 273 tr. řádu platí i v případě, kdy napadeným
rozhodnutím byl porušen zákon jak v neprospěch, tak i ve prospěch obviněného.
Jestliže tedy bylo za uvedených okolností zrušeno podle § 269 odst. 2 tr. řádu
i usnesení Okresního soudu ve Vyškově v nedělitelném výroku, jehož se takové
porušení zákona týká, lze v novém řízení napravit jen ty vytýkané vady, jejichž
nápravou nedojde ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 1996, sp. zn. 2 Tzn 126/96, uveřejněný pod č.
43/1997 Sb. rozh. tr.). Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že
budou-li ve věci splněny zákonné podmínky, Okresní soud ve Vyškově podle § 268
odst. 5 z. m. j. s. přepočte uloženou peněžitou sankci ve výši 3 250 € na
českou měnu podle kursu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou ke
dni, kdy bylo rozhodnutí Okresního soudu v Neumarktu vydáno. S ohledem na shora
uvedenou zásadu však Okresní soud ve Vyškově nemůže nově rozhodnout, že
obviněný uložený peněžitý trest vykoná ve vyšší výši, než o jaké označený soud
rozhodl ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2016, č. j. 1 T 122/2015-24.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.