15 Tdo 287/2025

15 Tdo 287/2025-1013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovoláních, která podali obvinění Luboš Stojec, bytem Pod Hájem č. 398, Přezletice, okres Praha-východ, Petr Pouzar, bytem Všerubská č. 373/25, Praha 5 – Řeporyje, obviněná právnická osoba – obchodní společnost Luboss, s. r. o., IČ: 05528551, se sídlem Všerubská č. 373/25, Praha 5 – Řeporyje, a nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 11 To 167/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 140/2022, která byla postoupena velkému senátu trestního kolegia usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 7 Tdo 68/2025, takto:

Senátu č. 7 trestního kolegia Nejvyššího soudu se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl, protože nejsou splněny podmínky § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 3 T 140/2022, byli obvinění Luboš Stojec, Petr Pouzar a obviněná právnická osoba – obchodní společnost Luboss, s. r. o. (dále jen „obviněná právnická osoba Luboss, s. r. o.“), uznáni vinnými každý přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněným Luboši Stojcovi a Petru Pouzarovi byly uloženy tresty odnětí svobody každému v trvání 9 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu 2 roků a s povinností ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit způsobenou nemajetkovou újmu.

Dále jim byly uloženy peněžité tresty každému ve výměře 50 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Obviněné právnické osobě Luboss, s. r. o., byl uložen peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 70 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že všichni obvinění jsou povinni společně a nerozdílně nahradit nemajetkovou újmu čtyřem poškozeným, kterými jsou H. D., O. P. M., Z. M. a O. J., každé ve výši 400 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly všechny poškozené se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. O odvoláních, která podali obvinění Luboš Stojec, Petr Pouzar a právnická osoba Luboss, s. r. o., proti všem výrokům, státní zástupce v neprospěch obviněných Luboše Stojce, Petra Pouzara a právnické osoby Luboss, s. r. o., proti výrokům o vině a trestu a všechny čtyři shora jmenované poškozené proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, rozhodl rozsudkem Krajský soud v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 11 To 167/2023, ve znění opravného usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Praze ze dne 29. 2.

2024, sp. zn. 11 To 167/2023, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2024, sp. zn. 8 To 32/2024. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci nově rozhodnuto. Obvinění Luboš Stojec, Petr Pouzar a právnická osoba Luboss, s. r. o., byli uznáni vinnými každý přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzeni obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar podle § 143 odst. 2 tr.

zákoníku každý k trestu odnětí svobody na 24 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 3 roků s povinností ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit způsobenou nemajetkovou újmu. Podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim byl uložen i peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Obviněná právnická osoba Luboss, s. r. o., byla odsouzena podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr.

ř. bylo rozhodnuto, že všichni obvinění jsou povinni společně a nerozdílně nahradit nemajetkovou újmu, a to ve výši 454 068 Kč každé z poškozených, kterými jsou H. D. a O. J., a ve výši 605 424 Kč poškozeným, kterými jsou O. P. M. a Z. M.. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly všechny poškozené se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných Luboše Stojce, Petra Pouzara a právnické osoby Luboss, s. r. o., byla podle § 256 tr. ř.

zamítnuta.

3. Skutek, který byl u každého z obviněných posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, záležel podle zjištění Krajského soudu v Praze a předtím i podle zjištění Okresního soudu v Mělníku v podstatě v tom, že obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar jako jednatelé obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o., v rámci její podnikatelské činnosti dne 3. 4. 2021 v jejím areálu v obci XY, místní část XY, okres XY, sjednali s poškozeným I. M., nar. XY, ústní dohodu o provedení práce v tomto areálu spočívající v úpravě svahu pomocí bagru, přičemž nesplnili povinnost podle § 101 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „zákoník práce“), nepoučili poškozeného o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a možných rizicích a umožnili mu, aby podle jejich pokynů začal pracovat na zemních úpravách svahu s bagrem, ke kterému neměli žádnou průvodní ani provozní dokumentaci a u kterého neprováděli kontrolu bezpečnosti provozu podle § 4 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí (dále jen „nařízení vlády č. 378/2001 Sb.“), postupovali v rozporu i s dalšími požadavky na bezpečný provoz a používání pojízdných zařízení uvedenými v příloze č. 3, bodu 4.

citovaného nařízení vlády, podle něhož byli povinni zabezpečit zařízení před převrácením, a to ochranným zařízením, které zajistí, že se pojízdné zařízení nenakloní o více než čtvrtinu maximálního náklonu, a pokud existovalo riziko přimáčknutí obsluhy při převrácení zařízení, zajistit, aby bylo použito pouze takové zařízení, které je vybaveno zádržným systémem, v důsledku čehož bagr nebyl vůbec způsobilý pro bezpečný provoz, neověřili, zda poškozený disponuje průkazem o oprávnění k obsluze stavebních strojů podle vyhlášky č. 77/1965 Sb., o výcviku, způsobilosti a registraci obsluh stavebních strojů (dále jen „vyhláška č. 77/1965 Sb.“), a tím způsobili, že při provádění zemních úprav poškozeným došlo k pádu bagru ze svahu s přetočením na kabinu strojníka a k deformaci kabiny, v níž byl poškozený přimáčknut, takže utrpěl mnohačetná zranění neslučitelná se životem, v jejichž důsledku na místě zemřel.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podali dovolání obvinění Luboš Stojec, Petr Pouzar a právnická osoba Luboss, s. r. o., a nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara a ve prospěch i v neprospěch právnické osoby Luboss, s. r. o.

5. Obviněný Luboš Stojec napadl rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu, který se ho týká. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že účelem příjezdu poškozeného a následné schůzky bylo pouhé projednání možnosti jeho zaměstnání, tj. nikoli okamžitý výkon zaměstnání. Obviněný uvedl, že s poškozeným nejednal s úmyslem uzavřít s ním pracovní či jinou obdobnou smlouvu. Vytkl chybějící ohledání bagru a jeho zkoumání znalcem a v návaznosti na to namítl, že nebyl zjištěn skutečný technický stav bagru včetně jeho vybavení. Nebylo dokonce ani zjištěno, o jaký konkrétní stavební stroj šlo, a není zřejmé, z čeho byl učiněn skutkový závěr, že bagr nebyl vybaven zařízením zabraňujícím převrácení. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by příčinou nehody byl nevyhovující technický stav bagru či jeho technické vybavení. Za bezvýznamné obviněný označil zjištění, zda poškozený disponoval průkazem k obsluze stroje podle vyhlášky č. 77/1965 Sb., když bylo prokázáno, že dlouhodobě pracoval s bagry a měl k tomu ukrajinský průkaz, tudíž si musel být vědom i rizik této práce. Zároveň nebylo prokázáno, že by k následku nedošlo, pokud by obviněný měl k dispozici dokumentaci k bagru a kdyby u bagru byla prováděna pravidelná kontrola bezpečnosti a byl by vybaven zařízením proti převrácení a zádržným systémem. Obviněný rovněž namítl, že nebyl přibrán znalec z oboru kriminalistiky se specializací na forenzní biomechaniku, a z toho vyvozoval, že nebyla zjištěna skutečná příčina převrácení bagru, ani to, kdo zavinil jeho pád a další okolnosti pádu. Za nesprávné označil zjištění, podle něhož poškozený pracoval s tímto bagrem, přičemž obviněný zde poukázal na okolnost, že převrácený bagr měl složenou lžíci i rameno, tj. v poloze určené pro přesun. Z dokazování podle obviněného ani nevyplynulo, že dané místo bylo pracovištěm právnické osoby Luboss, s. r. o.

6. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tento obviněný spojil námitky v tom smyslu, že s poškozeným nebyla uzavřena žádná pracovní či jiná obdobná smlouva, že příčinou následku bylo jednání poškozeného, že sám obviněný neporušil žádnou povinnost, a pokud by se o případném porušení nějaké jeho povinnosti dalo uvažovat, šlo o tak bezvýznamnou příčinu následku, že z ní nelze vyvozovat trestní odpovědnost s ohledem na to, že příčinnou souvislost je nutno posuzovat nejen na základě teorie podmínky, ale také podle zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. Odvolací soud neuvedl, které konkrétní porušení povinnosti či povinností obviněným je příčinou způsobeného následku, takže je neakceptovatelné jeho vyhodnocení příčinného vztahu. Ze skutkového závěru odvolacího soudu, že poškozený dojel s bagrem téměř až na konec nově vytvořeného sypkého nájezdu, v důsledku čehož došlo k převrácení stroje, obviněný dovozuje významný podíl poškozeného na nehodovém ději.

7. Z namítané nesprávnosti výroku o vině podle obviněného vyplývá také nesprávnost dalších výroků včetně výroku o náhradě nemajetkové újmy. Vadnost tohoto výroku spatřoval také v tom, že mu byla uložena solidární povinnost k náhradě. V tomto směru vyjádřil souhlas s dovoláním nejvyššího státního zástupce. Připomněl i kritéria pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy a požadavek, že v adhezním řízení je soud povinen postupovat co do odůvodnění svého rozhodnutí se stejnou pečlivostí jako soud v občanskoprávním řízení. Rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy označil za nepřezkoumatelné.

8. Obviněný zmínil také stav právní nejistoty s ohledem na to, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze nerozhodl o jeho odvolání.

9. Obviněný Luboš Stojec se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. Obviněný Petr Pouzar napadl rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu, který se ho týká. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl nesprávnost zjištění, že bagr neměl zařízení bránící nadměrnému náklonu či překlopení a že neměl zádržné zařízení, přičemž pro nadbytečnost byl zamítnut návrh obviněného na znalecké zkoumání bagru. Za nesprávné označil obviněný zjištění, že poškozený vykonával zemní úpravy svahu s jeho vědomím, resp. s vědomím obou obviněných jako jednatelů a na základě jejich pokynů. Uvedl, že účelem příjezdu poškozeného do areálu bylo pouze projednání možnosti jeho zaměstnání. Obviněný vytkl, že pokud byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru dopravy a znaleckým posudkem zaměřeným na forenzní biomechaniku, má to ten důsledek, že nebyla zjištěna příčina pádu bagru a že nebyl objasněn pohyb těla poškozeného při pádu bagru.

11. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnul tento obviněný námitky, podle nichž soudy nesprávně posoudily příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Zpochybnil závěr, že by následek v podobě úmrtí poškozeného nastal z důvodu nevyhovujícího technického stavu bagru. Obviněný projevil nesouhlas také se závěrem, že by se na vzniku uvedeného následku podílel nějakým relevantním porušením svých povinností, a zdůraznil, že příčinou následku bylo jednání poškozeného, který se stejnými či podobnými stroji dlouhodobě pracoval, živil se touto prací a měl k ní ukrajinské oprávnění. Obviněný vyjádřil názor, že výrok o vině je v rozporu s teorií podmínky, umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. Zdůraznil též význam spoluzavinění poškozeného s tím, že odvolacím soudem stanovený jeho podíl spoluzavinění ve výši 20 % je nepřiměřeně nízký. Obviněný poukázal na to, že i sestra poškozeného jej (po zaslání fotografií z místa poškozeným) prostřednictvím komunikace telefonem upozorňovala na nebezpečí převrácení.

12. Ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy obviněný namítl jeho nesprávnost jednak z důvodu solidární povahy povinnosti k náhradě (v tomto směru se ztotožnil s dovoláním nejvyššího státního zástupce) a jednak z důvodu výše náhrady neodpovídající míře zavinění poškozeného. Ztotožnil se s dovoláním nejvyššího státního zástupce i v tom, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok, kterým by bylo rozhodnuto o odvoláních obviněných.

13. Obviněný Petr Pouzar se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

14. Obviněná právnická osoba Luboss, s. r. o., napadla rozsudek Krajského soudu v Praze v celém rozsahu, který se jí týká. Odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) a l) tr. ř. Na základě vlastního zhodnocení svědeckých výpovědí vyjádřila nesouhlas s tím, na podkladě jakých důkazů soudy učinily zjištění, že poškozený byl přivezen do jejího areálu jedním z jednatelů proto, aby zde začal ihned pracovat, a že práci vykonával podle jejich pokynů. Podle této obviněné bagr nebyl podroben žádnému odbornému zkoumání, takže není žádný spolehlivý podklad k závěrům o jeho technickém stavu. Za nesprávné označila obviněná zjištění, že s poškozeným uzavřela nějakou pracovní smlouvu, neboť jednatelé se s poškozeným pouze dohadovali o jejím budoucím uzavření, které odložili na příští pracovní den. Podle názoru obviněné právnické osoby tedy žádná smlouva nebyla uzavřena, poškozený se rozloučil a odešel, a pokud začal manipulovat s bagrem, činil tak pouze ze své vůle. Příčinu nehody a vzniklého následku pak obviněná spatřovala výlučně jen v nedostatku potřebné opatrnosti na straně poškozeného, a nikoli v tom, že by porušila nějaké své povinnosti. Obviněná rovněž namítla, že jí nemůže být přičítán následek, neboť zmíněný bagr nebyl v jejím vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví obviněného Luboše Stojce, zatímco obviněná vlastnila pouze areál, kde se posuzovaná událost odehrála. Obviněná poukázala i na to, že žádným výrokem nebylo rozhodnuto o jejím odvolání.

15. Obviněná právnická osoba Luboss, s. r. o., se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek a aby ji zprostil obžaloby nebo přikázal soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci.

16. Nejvyšší státní zástupce napadl rozsudek Krajského soudu v Praze s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara a v neprospěch obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o., proti výroku o jejich povinnosti k náhradě nemajetkové újmy. Namítl, že při správném hmotněprávním posouzení náhrady nemajetkové újmy měla být povinnost k náhradě uložena jen obviněné právnické osobě Luboss, s. r. o., a nikoli solidárně též obviněným Luboši Stojcovi a Petru Pouzarovi, protože k tomu nebyl žádný důvod. Nejvyšší státní zástupce argumentoval ustanovením § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „o. z.“), a jeho výkladem ve vztahu k ustanovení § 2914 o. z., jak byl podán v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2947/18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněných Luboše Stojce, Petra Pouzara a právnické osoby Luboss, s. r. o., proto, že v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze chybí výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o jejich odvoláních, konkrétně výrok, jímž se tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítají.

17. Nejvyšší státní zástupce v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku o povinnosti obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara k náhradě nemajetkové újmy, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, a aby sám podle § 256 tr. ř. zamítl nedůvodná odvolání obviněných Luboše Stojce, Petra Pouzara a právnické osoby Luboss, s. r. o.

18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných označil jejich námitky proti skutkovým zjištěním soudů za neopodstatněné a konstatoval, že tato zjištění mají odpovídající podklad v důkazech, přičemž se ztotožnil s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Žádné pochybení soudů nespatřoval ani v tom, že nevyhověly návrhům obviněných na doplnění důkazů, neboť soudy náležitě odůvodnily jejich neprovedení. Státní zástupce souhlasil se závěry soudů v otázce vzniku pracovněprávního vztahu mezi obviněnou právnickou osobou a poškozeným, v otázce porušení povinností obviněných a významu těchto povinností co do jejich důležitosti i v otázce příčinné souvislosti mezi porušením povinností obviněných a smrtelným následkem. Za důvodné považoval státní zástupce dovolání obviněných, pokud namítli, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze nebylo rozhodnuto o jejich odvoláních. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno v dovolání nejvyššího státního zástupce.

19. Obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar ve vyjádřeních k dovolání nejvyššího státního zástupce, která pojali do svých dovolání, projevili souhlas s jeho argumentací, pokud směřovala proti výroku o jejich povinnosti k náhradě nemajetkové újmy a pokud se týkala chybějícího výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o jejich odvoláních.

20. Obviněná právnická osoba Luboss, s. r. o., ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedla, že souhlasí s námitkami týkajícími se chybějícího výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o jejím odvolání. Nesouhlasila ovšem s tím, že by jí vůbec měla být uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy. V tomto směru obviněná zdůraznila, že podle svých subjektivních možností jednala se vší opatrností, že výlučnou příčinou smrtelného následku bylo jednání poškozeného a že jí tento následek nelze přičítat.

III. Postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu

21. V době, kdy byla tato trestní věc dne 22. 1. 2025 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o podaných dovoláních, připadla podle rozvrhu práce senátu č. 7 trestního kolegia. Ten ji usnesením ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 7 Tdo 68/2025, podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), postoupil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Důvodem byl odlišný právní názor senátu č. 7 trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „senát č. 7“) oproti právnímu názoru senátu č. 4 trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „senát č. 4“) vyslovenému v usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 To 1179/2022, v otázce solidární odpovědnosti obviněných za nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Tímto usnesením senátu č. 4 argumentoval ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce (viz výše). Senát č. 4 v citovaném usnesení totiž dospěl k závěru, že pokud nejde o exces z plnění úkolů, tak protiprávní čin způsobený někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci její činnosti, nezakládá jeho odpovědnost vůči třetí osobě, ale zakládá jen odpovědnost vůči právnické osobě v tzv. vnitřním vztahu, tj. podle pracovněprávních předpisů apod. S tím se senát č. 7 neztotožnil a s poukazem na aktuální judikaturu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že není vyloučeno, aby se v případě splnění podmínek odpovědnosti podle § 2910 o. z. uplatnila odpovědnost jak právnické osoby, tak zároveň i odpovědnost tzv. pomocné osoby, kterou právnická osoba použila při své činnosti. Vzhledem k odlišnému názoru dvou senátů trestního kolegia Nejvyššího soudu na tuto zásadní obecnou otázku hmotného práva považoval senát č. 7 za nezbytné, aby se k ní vyjádřil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu.

IV. Posouzení věci velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu

22. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., podali je obvinění jako oprávněné osoby podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž dovolání obviněných byla podána prostřednictvím obhájců podle § 265d odst. 2 tr. ř., všechna dovolání byla podána ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.

23. Velký senát však neshledal, že by byly splněné podmínky uvedené v § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích pro předložení věci velkému senátu.

24. Podle § 19 odst. 1 zákona o soudech a soudcích Nejvyšší soud rozhoduje v senátech nebo velkých senátech kolegií. Ve velkých senátech kolegií rozhoduje jen tehdy, jestliže jim byla věc postoupena podle § 20 zákona o soudech a soudcích, tj. dospěl-li (tříčlenný) senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, a postoupil-li věc velkému senátu kolegia. Senát při postoupení věci velkému senátu kolegia odůvodní svůj odlišný právní názor. Ustanovení o postoupení věci velkému senátu kolegia se neuplatní, byl-li odlišný právní názor již vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích (§ 20 odst. 3 zákona o soudech a soudcích).

25. Velký senát v nyní posuzované trestní věci dospěl především k předběžnému závěru, že jsou opodstatněné dovolací námitky obviněných vztahující se k důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

26. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

27. Podstatná část rozhodných skutkových zjištění zpochybňovaných obviněnými se týká otázek, jaké bylo a jaké mělo být vybavení a technický stav bagru, s nímž došlo uvedeného dne ke smrtelné nehodě, zda tento bagr vůbec mohl být použit k úpravě daného svahu, případně čím dalším by musel být vybaven, aby mohl být použit, a jaký měl být správný postup úpravy svahu. Jinak řečeno, jde o stěžejní otázku, jaká byla technická příčina nehody. Na to navazují námitky týkající se porušení povinností obviněnými a příčinné souvislosti mezi porušením konkrétních povinností a vzniklým následkem.

28. Obviněným je v odsuzujících rozhodnutích soudů vytýkáno jako relevantní příčina smrti poškozeného porušení několika povinností, jejichž porušení však zčásti nebylo prokázáno (a to i pokud se vychází z toho, že obvinění dali poškozenému pokyn k provádění konkrétní práce v daném čase a místě) a zčásti jde o porušení z hlediska následku irelevantní. Zaprvé jde o chybějící dokumentaci k bagru a neprovádění jeho pravidelných kontrol, což jsou okolnosti, u nichž nelze bez dalšího dovodit přímou příčinnou souvislost s následkem. Dále se obviněným vytýká neověření oprávnění poškozeného k obsluze bagru a neprovedení školení poškozeného. Ani tyto okolnosti se obecně nejeví jako podstatné vzhledem k příčině smrti poškozeného, zvláště když poškozený i v minulosti pracoval s bagry, což je svědecky doloženo, navíc měl mít průkaz strojníka, tj. doklady opravňující ho k obsluze bagru, byť ukrajinské.

29. Pokud jde o technický stav bagru, vytýkány jsou jednak nedostatky zjevně nepodstatné, např. že se bagr startoval šroubovákem, a nikoli klíčkem, jednak nejasné, neurčitě formulované a neprokázané. Jde o chybějící jednak blíže neidentifikované ochranné zařízení, jednak zádržný systém. Soudy poukazují na přílohu č. 3 bod 4. nařízení vlády č. 378/2001 Sb. a víceméně opakují znění této části, kde se jako požadavek na bezpečný provoz a používání pojízdných zařízení uvádí: „Zabezpečení zařízení řízeného obsluhou před převrácením při provozu za běžných podmínek, a to ochranným zařízením, které zajistí, že se pojízdné zařízení nenakloní o více než čtvrtinu maximálního náklonu, nebo konstrukcí, která zajistí dostatečný prostor kolem obsluhy, i když naklonění bude větší než čtvrtina maximálního náklonu, nebo jiným technickým opatřením se stejným účinkem; ochranné konstrukce nejsou nutné, pokud je zařízení během činnosti stabilizováno nebo jestliže jeho konstrukční provedení znemožňuje převrácení; existuje-li riziko přimáčknutí obsluhy při převrácení zařízení, lze používat pouze takové zařízení, které je vybaveno zádržným systémem, například bezpečnostními pásy.“ Nikde však soudy blíže nevysvětlují, co se tím rozumí, a ve spise nelze nalézt ani žádné bližší vysvětlení.

Není tedy jasné, co konkrétně je povinnou součástí (výbavou) bagru daného typu a pro jaké situace (práce) a zda je to někde blíže stanoveno. Soudy tedy nepodloženě dovozují, že tato chybějící blíže neidentifikovaná zařízení byla příčinou pádu zmíněného bagru.

30. Obvinění z tohoto hlediska důvodně vytýkají neúplné dokazování a zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Soudy odkazují na protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací, který je v tomto smyslu jediným exaktním důkazem objasňujícím alespoň vzhled bagru, polohu po pádu, povahu místa, svahu, odkud bagr spadl apod. Mimo jiné z něj vyplývá, že kabina bagru je zcela zdeformovaná, takže zmíněné bezpečnostní pásy by poškozeného patrně nezachránily. Jinak ovšem z tohoto důkazu zůstává pro laika (jímž je v těchto otázkách i soud) nejasný mechanismus pádu bagru, jeho technická příčina i to, jestli byl bagr vybaven tak, jak by měl být. Obvinění v této souvislosti navrhovali opatření znaleckých posudků (z oboru dopravy a z oboru kriminalistické techniky, odvětví biomechaniky). Takový požadavek na doplnění dokazování lze považovat v zásadě za důvodný, i když přesné vymezení znaleckého odvětví, resp. specializace, bude muset vyřešit soud v dalším řízení. V každém případě by však znaleckým zkoumáním a případně nějakým dalším důkazem mělo být objasněno, zda bagr měl veškeré vybavení, které mít měl na danou práci, a zda nějaký technický nedostatek či nějaké chybějící vybavení mohlo být příčinou pádu bagru a smrti poškozeného. To zatím nelze zjistit ze žádného opatřeného důkazu. Je proto nepodložené činit závěr o porušení povinnosti obviněných vybavit bagr jakýmsi „ochranným zařízením“ či „zádržným systémem“, což všechny orgány činné v trestním řízení opakovaně uvádějí, aniž by někde bylo vysvětleno, co se tím konkrétně míní.

31. Pokud obvinění namítají, že poškozený zapříčinil pád bagru především sám svou neopatrností, měla by být odborně posouzena rovněž otázka mechanismu a příčiny pádu bagru, míry zavinění obsluhy apod. Odbornou otázkou je i to, do jaké míry se na popsaném následku podílel způsob provádění terénních úprav v daném, bezpochyby nebezpečném terénu (sypký násep ze zavážky s převýšením přibližně 6 metrů).

32. Mělo by tedy být objasněno, čím by bylo nehodě zabráněno jednak z hlediska technického stavu a vybavení bagru, jednak z hlediska technologického postupu. K prvnímu by se patrně mohl vyjádřit znalec z oboru strojírenství, odvětví strojírenství, specializace posuzování technického stavu vozidel, strojů a zařízení (případně i znalec z oboru dopravy), k druhému nejspíš znalec z oboru bezpečnosti práce. Lze dodat, že pokud jde o technický stav bagru, je k dispozici fotodokumentace (poměrně obsáhlá) a protokol o ohledání, podle kterého „nebyla zjištěna žádná závada na stroji, která by mohla být příčinou sjezdu stroje ze srázu“ (č. l. 4 trestního spisu). V současné době je bagr údajně již sešrotován.

33. Ke správnému technologickému postupu by se patrně mohl vyjádřit i svědek J. V., podnikatel, který měl být původně najat na úpravu svahu (a už na místě byl, ale pak se svědek nedohodl s obviněnými na ceně). Svědek by se měl vyjádřit k postupu, když na místě už zkusmo odebíral zeminu, tj. zda z důvodu bezpečnosti a povahy svahu (sypká navážka, možnost vzduchových kapes) bylo třeba provádět manipulaci zespoda, případně jaká technika by musela být na práci použita apod. Při svědecké výpovědi (jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení) už svědek nebyl dostatečně dotazován na bezpečný postup.

34. Je otázkou, zda se na daný způsob práce v takovém terénu používají speciální stroje nebo nějaké speciální ukotvení apod. a jestli je obvyklý nějaký speciální postup, anebo zda jde prostě o rizikovou práci, při níž by i zkušený profesionál pracoval stejně, přičemž takovou práci musí provádět speciálně vyškolený, zkušený odborník. Současně bude nutno posoudit, zda poškozený nebyl dost obezřetný, anebo eventuálně byl lehkomyslný [rozdíl mezi běžnou neopatrností a lehkomyslností pak má důsledky i pro posouzení případné náhrady – viz § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce]. Obvinění v této souvislosti zdůrazňují sporadickou zmínku v protokolu o ohledání, že bagr „podle stop ve srázu dojel téměř až do konce nově tvořeného nájezdu, … zemina pod touto cestou byla velice sypká, … se jedná o suťovou navážku“, z čehož dovozují zásadní podíl samotného jednání poškozeného na vzniklé nehodě.

35. Pokud jde o samotný technický stav bagru, odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že je nadbytečné se detailněji zabývat průběhem nehodového děje a technickým stavem bagru, „neboť i kdyby se jednalo o bagr zcela nový bez jakýchkoli technických závad či nedostatků, je zjevné, že na straně obviněných byly zjištěny takové okolnosti, jak jsou shora shrnuty …“. Přitom odkázal na výše zmíněné výtky, zejména že poškozený neabsolvoval žádné školení apod., tj. na okolnosti z hlediska příčinné souvislosti značně diskutabilní.

36. Jestliže tedy ani odvolací soud – vědom si patrně určitého deficitu ve výsledcích dokazování – nestaví závěr o příčinné souvislosti na technickém stavu bagru zaviněném obviněnými, zbývá obecná povinnost, jejíž porušení je obviněným kladeno za vinu, a to povinnost zaměstnavatele podle § 101 odst. 5 zákoníku práce zajistit bezpečnost i všem fyzickým osobám (rozuměj jiným než zaměstnancům), kteří se s vědomím zaměstnavatele zdržují na pracovišti. Porušení této povinnosti je však obviněným kladeno za vinu chybně, neboť je to v rozporu se závěrem, že s poškozeným byla uzavřena dohoda o provedení práce. Ať už vznikl jakýkoliv pracovněprávní vztah, mohlo by se za této situace uvažovat nanejvýš o porušení ustanovení § 101 odst. 1 zákoníku práce, které se týká povinnosti zaměstnavatele zajistit bezpečnost zaměstnanců, případně § 102 odst. 1 zákoníku práce, jež se týká prevenční povinnosti.

37. S tím, že není dostatečně objasněn nehodový děj z hlediska technického stavu bagru, příčiny pádu bagru a příčinná souvislost mezi nějakým porušením povinnosti obviněnými a pádem bagru, souvisí i neobjasnění míry spoluzavinění poškozeného a otázka právní kvalifikace skutku.

38. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

39. Soudy nižších stupňů především nepochybovaly o tom, že smrtelnou nehodu zčásti způsobil i poškozený sám (porušením ustanovení § 106 odst. 4 zákoníku práce). Soud prvního stupně vycházel z 50% spoluzavinění poškozeného a na základě toho zmírnil oproti obžalobě právní kvalifikaci jednání obviněných na trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že poškozený se podílel na vzniku následku z 20 %, a jednání obviněných kvalifikoval ve shodě s obžalobou jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jak již bylo zmíněno, znakem této kvalifikované skutkové podstaty je porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce pachatele anebo uložené mu podle zákona, přičemž odvolací soud konkrétně dovodil porušení takové důležité povinnosti uložené obviněným podle zákona a zřejmě měl na mysli porušení povinnosti podle § 101 odst. 5 zákoníku práce, která je (nesprávně) uvedena ve výroku rozsudku. Použití přísnější právní kvalifikace činu podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se pak odvíjí i od posouzení míry spoluzavinění poškozeného. Odvolací soud však svůj závěr o pouze 20% spoluzavinění poškozeného nijak přesvědčivě neodůvodnil a – jak vyplývá ze shora uvedeného – neměl k tomu ani dostatečný skutkový podklad.

40. Z těchto ve stručnosti nastíněných důvodů nemůže napadené rozhodnutí obstát, neboť dosud nebyly náležitě zjištěny a odůvodněny skutečnosti zakládající trestní odpovědnost obviněných v té podobě, v jaké k ní dospěl odvolací soud, a proto se v této fázi řízení nelze ztotožnit ani s právním posouzením skutku. Obdobné vady jako napadené rozhodnutí odvolacího soudu však vykazuje i rozsudek soudu prvního stupně. Poté, co dospěl velký senát k tomuto závěru, nepovažoval už za potřebné zabývat se dalšími dovolacími námitkami obviněných ani nejvyššího státního zástupce.

V. Závěry velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu

41. Za shora popsané situace tedy velký senát uzavřel, že není namístě, aby se zabýval výrokem o náhradě nemajetkové újmy v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Velký senát si je vědom toho, že právě tohoto výroku se týkala sporná otázka, s poukazem na kterou mu předložil věc senát č. 7, a že námitky proti výroku o náhradě nemajetkové újmy učiněnému v adhezním řízení a poukaz na rozpor s výše citovaným rozhodnutím senátu č. 4 byly podstatou dovolání nejvyššího státního zástupce. Jestliže však dosud nebyla ustálena skutková zjištění a vyřešena otázka právního posouzení skutku, ke zmíněné sporné otázce nelze v dané fázi řízení zaujmout definitivní stanovisko a zatím není možné dospět k právnímu závěru, zda a podle jakých ustanovení bude možné vůbec zavázat jednotlivé obviněné (fyzické osoby a právnickou osobu) k povinnosti nahradit poškozeným nemajetkovou újmu a jestli se bude tento právní závěr odlišovat od toho, který byl vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022. Důvody, na nichž senát č. 7 založil své rozhodnutí o postoupení věci velkému senátu, se opírají o argumenty, jimiž velkému senátu nepřísluší zabývat se v této fázi řízení.

42. Ustanovení § 20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích je podkladem pro odnětí věci zákonným soudcům, kteří jsou členy tříčlenného senátu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, a pro projednání a rozhodnutí této věci soudci, kteří jsou členy velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu. Postup předpokládaný v citovaném ustanovení se uplatní jen tehdy, jde-li skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, a zároveň jde-li o právní názor, který je zásadní pro posouzení, jak má být v dané věci Nejvyšším soudem rozhodnuto. Velký senát příslušného kolegia Nejvyššího soudu má právo i povinnost posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby mu byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 20 zákona o soudech a soudcích a byla-li věc přesto postoupena velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu, rozhodne tento senát o jejím přikázání příslušnému (tříčlennému) senátu k projednání a rozhodnutí.

43. Podle názoru pléna Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho stanovisku ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011 (uveřejněného pod č. 1/2012 Sb. rozh. tr.), totiž velký senát kolegia musí být – stejně jako každý jiný senát kteréhokoli soudu – oprávněn a povinen zkoumat svoji příslušnost k rozhodnutí ve věci samé, tj. otázku, zda byly splněny zákonné podmínky, za nichž je tříčlenný senát Nejvyššího soudu oprávněn postoupit mu věc k rozhodnutí podle § 20 zákona o soudech a soudcích a za kterých se soudci velkého senátu kolegia stávají zákonnými soudci pro rozhodnutí v postoupené věci. Přitom neexistuje žádný další orgán, který by mohl řešit případně vzniklý „kompetenční spor“ mezi postupujícím tříčlenným senátem Nejvyššího soudu a velkým senátem kolegia stran splnění těchto podmínek, takže je logické, že takovým oprávněním je nadán velký senát kolegia, který v případě, když byly splněny podmínky podle § 20 zákona o soudech a soudcích, je oprávněn meritorně rozhodnout v postoupené věci. V opačném případě ovšem chybí zákonný podklad k jeho meritornímu rozhodnutí a velký senát kolegia to musí konstatovat a přikázat postoupenou věc příslušnému tříčlennému senátu k projednání a rozhodnutí (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 15 Tdo 1314/2004, uveřejněné pod č. 39/2005 Sb. rozh. tr.).

44. Jak vyplývá z výše uvedeného, hmotněprávní otázka, kterou shledal senát č. 7 jako spornou mezi ním a senátem č. 4 Nejvyššího soudu, není v tomto stadiu řízení zásadní pro posouzení, jak má Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních. Velký senát proto přikázal senátu č. 7, aby věc znovu projednal a rozhodl, protože nejsou splněny podmínky § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 5. 2025

JUDr. František Púry, Ph.D. předseda velkého senátu trestního kolegia

Vypracoval JUDr. Josef Mazák