7 Tdo 68/2025

7 Tdo 68/2025-992

USNESENÍ

Senát Nejvyššího soudu rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 2. 2025 v řízení o dovoláních, která podali obvinění Luboš Stojec, bytem Přezletice, Pod Hájem 398, okres Praha-východ, Petr Pouzar, bytem Praha 5 – Řeporyje, Všerubská 373/25, a právnická osoba Luboss, s. r. o., IČ 05528551, se sídlem Praha 5 – Řeporyje, Všerubská 373/25, a nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 11 To 167/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 140/2022, takto:

Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc postupuje k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 7. 9. 2023, č. j. 11 To 167/2023-815, ve znění opravného usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024 bylo mimo jiné rozhodnuto tak, že po zrušení rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2023, č. j. 3 T 140/2022-734, byli obvinění Luboš Stojec, Petr Pouzar a právnická osoba Luboss, s. r. o., uznáni vinnými každý přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v návaznosti na to jim vedle uložených trestů byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit čtyřem poškozeným nemajetkovou újmu, a to ve výši 454 068 Kč u každé z poškozených, kterými jsou H. D. a O. J., a ve výši 605 424 Kč u každé z poškozených, kterými jsou O. P. M. a Z. M., přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly všechny čtyři poškozené se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Skutek, který byl u každého z obviněných posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, záležel podle zjištění Krajského soudu v Praze v podstatě v tom, že obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar jako jednatelé obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o., v rámci její podnikatelské činnosti dne 3. 4. 2021 v jejím areálu v obci XY, místní část XY, okres XY, sjednali s poškozeným I. M. ústní dohodu o provedení práce spočívající v úpravě svahu pomocí bagru, přičemž nesplnili povinnost podle § 101 odst. 5 zákoníku práce, umožnili poškozenému, aby začal pracovat na zemních úpravách přilehlého svahu s bagrem, ke kterému neměli žádnou průvodní ani provozní dokumentaci a u kterého neprováděli kontrolu bezpečnosti provozu podle § 4 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., postupovali v rozporu i s dalšími požadavky na bezpečný provoz a používání pojízdných zařízení uvedenými v příloze č. 3, bod 4 citovaného nařízení vlády, podle něhož byli povinni zabezpečit zařízení před převrácením a zajistit, aby bylo použito pouze takové zařízení, které je vybaveno zádržným systémem, v důsledku čehož bagr nebyl vůbec způsobilý pro bezpečný provoz, neověřili, zda poškozený disponuje průkazem o oprávnění k obsluze stavebních strojů podle vyhlášky č. 77/1965 Sb., a tím způsobili, že při provádění zemních úprav došlo k pádu bagru ze svahu s přetočením na kabinu strojníka a k deformaci kabiny, takže poškozený utrpěl zranění, v důsledku kterého zemřel na úrazové dušení v důsledku nemožnosti vykonávat dechové pohyby v oblasti hrudníku při jeho smáčknutí.

3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podali dovolání všichni obvinění a nejvyšší státní zástupce, ten ve prospěch obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara a ve prospěch i v neprospěch obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o.

4. Nejvyšší státní zástupce v té části dovolání, v níž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., napadl výrok o náhradě nemajetkové

újmy. Jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku) namítl nesprávnost výroku o náhradě nemajetkové újmy, pokud jím byli obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar zavázáni k náhradě nemajetkové újmy společně a nerozdílně s obviněnou právnickou osobou Luboss, s. r. o. Z porovnání obsahu ustanovení § 167 a § 2914 o. z. vyvodil, že za způsobenou újmu, ke které došlo při plnění úkolů právnické osoby, odpovídá tato právnická osoba a že člena voleného orgánu, zaměstnance nebo jiného zástupce právnické osoby nelze zavázat k náhradě škody, k náhradě nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení.

V této spojitosti odkázal mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, které vycházelo z uvedeného právního názoru. Uzavřel, že pro uložení solidární povinnosti k náhradě nemajetkové újmy nebyl důvod a že tato povinnost měla být správně uložena pouze obviněné právnické osobě. Nejvyšší státní zástupce proto ve zmíněné části dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v rozsahu, v němž byla tato povinnost uložena obviněným Luboši Stojcovi a Petru Pouzarovi, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí.

5. Pokud byl výrok o náhradě nemajetkové újmy napaden také dovoláními obviněných, bylo to především v důsledku jejich nesouhlasu s výrokem o vině. Dovolací námitky obviněných se primárně nevztahovaly k otázce solidární odpovědnosti za nemajetkovou újmu, i když obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar se ve svých dovoláních ztotožnili s dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným v jejich prospěch.

6. Senát č. 7, jemuž podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu připadlo rozhodnout o dovoláních podaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze, se neztotožňuje s právním názorem senátu č. 4 vysloveným v usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, v otázce subjektu, kterému lze uložit povinnost k náhradě újmy způsobené při činnosti právnické osoby, jestliže se člen jejího voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce při plnění svých úkolů dopustil protiprávního činu vůči třetí osobě. Senát č. 7 v tomto ohledu dospěl k odlišnému právnímu názoru.

7. Podle § 167 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě.

8. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

9. Pro úplnost lze uvést, že podle § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), platilo, že škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

10. Právní názor senátu č. 4 je v jeho usnesení formulován jednoznačně tak, že z něho bezvýjimečně vyplývá závěr, podle něhož pokud se člen voleného orgánu právnické osoby, zaměstnanec nebo jiný její zástupce při plnění svých úkolů dopustí protiprávního činu vůči třetí osobě, zavazuje to (pokud nejde o tzv. exces, tj. vybočení z rámce plnění úkolů) ve vztahu k třetí osobě vždy pouze právnickou osobu, a nikoli člena jejího voleného orgánu, zaměstnance nebo jiného jejího zástupce, přičemž ti mají odpovědnost vůči právnické osobě v jejich tzv. vnitřním vztahu. Podle závěru senátu č. 4 tedy zástupce, a to ani člen statutárního orgánu, neodpovídá přímo poškozenému, nýbrž jen té právnické osobě, která jej ke své činnosti použila. Jestliže by se senát č. 7 neměl odchýlit od tohoto právního názoru, musel by výrok o uložení solidární povinnosti k náhradě nemajetkové újmy všem třem obviněným považovat za nesprávný. Senát č. 7 však zastává názor, že solidární odpovědnost není vyloučena a že přichází v úvahu.

11. Jak ve věci, v níž rozhodoval senát č. 4, tak ve věci, v níž rozhodnutí připadlo senátu č. 7, se jedná o náhradu nemajetkové újmy způsobené smrtí poškozeného (v obou případech jde o přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku). V obou věcech bylo dotčeno právo na život podle § 81 odst. 2 o. z., které má povahu absolutního práva. Za tohoto stavu je nutno vzít v úvahu ustanovení § 2910 o. z., podle něhož škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil, a povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

12. Jestliže jde o náhradu nemajetkové újmy vzešlé z usmrcení poškozeného, nelze přesvědčivě argumentovat ustanovením § 2914 o. z., které se týká náhrady škody, tj. újmy na jmění (§ 2894 o. z.). Je ale nutno vyřešit otázku, jaký je vztah ustanovení § 167 a § 2910 o. z. za situace, kdy smrtelný následek vzešel z protiprávního činu zástupce právnické osoby při plnění jeho úkolů a při činnosti právnické osoby. Z ustanovení § 167 o. z. vyplývá, že takový protiprávní čin zavazuje právnickou osobu, avšak výslovně z něho neplyne, že tím je vyloučena odpovědnost zástupce. Ustanovení § 2910 o. z. za subjekt odpovědnosti označuje „škůdce“. V posuzované věci byli přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku uznáni vinnými jak obviněná právnická osoba, tak obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar. Škůdcem ve smyslu § 2910 o. z. tedy je každý z nich. Přitom z tohoto ustanovení nelze vyvodit nějaké omezení či dokonce vyloučení odpovědnosti škůdce z důvodu, že jeho čin je zároveň přičitatelný jinému subjektu, v dané věci obviněné právnické osobě.

13. Z ustanovení § 167 o. z., podle něhož právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil její zástupce vůči třetí osobě, vyplývá povinnost právnické osoby nahradit třetí osobě při splnění příslušných podmínek újmu v obou jejích formách, tj. škodu i nemajetkovou újmu. Naproti tomu podle § 2910 o. z. povinnost škůdce k náhradě toho, co poškozenému způsobil, je podmíněna z objektivního hlediska tím, že porušením povinnosti stanovené zákonem zasáhl do absolutního práva poškozeného, a ze subjektivního hlediska tím, že tu je „vlastní zavinění“ škůdce. Rozdílnost obou citovaných ustanovení neznamená, že jedno vylučuje druhé, konkrétně že aplikace ustanovení § 2910 o. z. na škůdce jednajícího v postavení zástupce právnické osoby je vyloučena tím, že jednání zástupce zavazuje právnickou osobu podle § 167 o. z. Znovu je nutno zdůraznit, že odpovědnost škůdce podle § 2910 o. z. je zesílena tím, že jde o zásah do absolutního práva poškozeného, že k němu musí dojít porušením povinnosti stanovené zákonem a že se vyžaduje vlastní zavinění škůdce, zatímco právnickou osobu podle § 167 o. z. zavazuje jakýkoli protiprávní čin jejího zástupce při plnění jeho úkolů.

14. Podle názoru senátu č. 7 z toho logicky vyplývá, že není vyloučeno, aby se v případě, kdy jsou splněny podmínky obou ustanovení, uplatnila odpovědnost právnické osoby a zároveň i odpovědnost jejího zástupce, který při plnění svých úkolů jako škůdce vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem a zasáhl tak do absolutního práva poškozeného.

15. V posuzovaném případě obviněná právnická osoba měla právní formu společnosti s ručením omezeným. Obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar byli jejími jedinými společníky a zároveň jedinými jednateli. Tím oba personifikovali obviněnou právnickou osobu a výlučně ji ovládali. Jednání, jímž byli uznáni vinnými, se dopustili v postavení, které jim ze soukromoprávního hlediska poskytovalo vysokou míru autonomie, neboť vůči nikomu nebyli ve vztahu podřízenosti, nebyli vázáni žádnými příkazy či pokyny jiných osob a nebyli vystaveni žádnému vnějšímu vlivu na formování své vlastní vůle. Pokud obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar zformovali svou vysoce autonomní vůli tak, že to vyústilo ve skutek posouzený u každého z nich jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pak soukromoprávním důsledkem jejich jednání logicky musí být jejich odpovědnost za způsobenou újmu, a to solidární odpovědnost s obviněnou právnickou osobou. Vyloučení odpovědnosti obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara s odkazem na ustanovení § 167 o. z. není přesvědčivě podloženo ani zněním tohoto ustanovení, neopodstatněně zeslabuje postavení poškozených, pokud jde o reálnou možnost dosáhnout faktického uspokojení jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy, a koliduje se zásadami soukromého práva, konkrétně s obecně uznanou zásadou spravedlnosti podle § 3 odst. 3 o. z. Senát č. 7 zastává názor, že by bylo v rozporu se zásadou spravedlnosti, aby obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar neměli povinnost k náhradě nemajetkové újmy společně a nerozdílně s obviněnou právnickou osobou, jestliže jako jediní společníci a jednatelé obviněné právnické osoby způsobili smrt poškozeného zaviněným protiprávním jednáním porušujícím zákonnou povinnost a odehrávajícím se v rámci soukromoprávní autonomie, která nebyla v podstatě nijak omezena.

16. Právní názor senátu č. 7, podle něhož za uvedených okolností není vyloučena solidární odpovědnost právnické osoby a jejích zástupců, koresponduje s tendencí, kterou vykazuje judikatura v oboru občanského práva.

17. Rozhodnutí č. 51/2022 Sb. rozh. obč. v tzv. právní větě uvádí, že újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel. V odůvodnění je však výslovně zmíněno, že poškozený „v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou“, tj. od právnické osoby i od zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka. V návaznosti na to je při výkladu ustanovení § 2914 o. z. zdůrazněna míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní jako kritérium pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní. Tento názor zastává i aktuální odborná literatura.

18. Ustanovení § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená (srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055– 3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1577.). Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou. Výhoda bývá spatřována i v tom, že zmocnitel (hlavní osoba, někdy nazývaná též principál) bude zpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak snáze domůže náhrady (to ovšem nemusí být pravidlem, někdy tomu bude právě naopak). Ustanovení § 2914 o. z. má zjevně předobraz v § 420 odst. 2 obč. zák., avšak oproti němu neobsahuje formulaci, která by výslovně vylučovala přímou odpovědnost pomocníka. Není tedy zřejmé, zda zákonodárce skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocné osoby, případně zda na všechny či jen některé z nich. Odpověď nedává ani důvodová zpráva, která obecně hlásí diskontinuitu vůči občanským zákoníkům z let 1950 a 1964, avšak o záměru změnit vyloučení přímé odpovědnosti pomocníka, které bylo do českého práva vneseno v období komunistického zákonodárství, mlčí, ač řadu jiných, i méně podstatných změn vysvětluje. Ve prospěch změny úpravy bývá argumentováno, že vzorem pro rekodifikaci občanského práva byla řada zahraničních úprav a většina z nich nevidí přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být povinnosti k náhradě zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhradě nese i další osoba. Výhodou by mělo být posílení ochrany poškozeného, který by měl možnost požadovat náhradu od obou.

19. Jazykovým výkladem § 2914 věty první o. z. se lze dobrat víceméně k oběma závěrům, tedy že odpovídá za činnost pomocníka vedle hlavní osoby i pomocník, nebo že odpovídá pouze hlavní osoba. Problémem tohoto ustanovení je jeho přílišná šíře zahrnující nejrůznější typy pomocníků bez rozlišení jejich postavení vůči hlavní osobě. Zákon příkladmo uvádí zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, jímž může být i statutární orgán či společník obchodní společnosti. Jejich právní postavení vůči hlavní osobě je velmi odlišné zejména od zaměstnance, a nelze proto přijmout paušální pravidlo, které by odporovalo i teleologickému výkladu, vyžadujícímu zohlednění konkrétních okolností případu, zvyklostí soukromého života i obecně uznávaných zásad spravedlnosti. Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. proto Nejvyšší soud v postupně se tvořící judikatuře vychází z toho, že právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. zda naopak autonomie pomocníka založí jeho vlastní povinnost k náhradě spolu s osobou hlavní (Púry, F., Vojtek, P. Nároky poškozeného v adhezním řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, str. 27-28).

20. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ve věci, v níž soud prvního stupně uložil povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně právnické osobě a jejímu zaměstnanci, který byl zároveň jejím společníkem a jednatelem, a odvolací soud změnil rozsudek tak, že povinnost k náhradě škody uložil jen právnické osobě s odkazem na ustanovení § 2914 o. z. Nejvyšší soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, přičemž zdůraznil, že škodu při střetu motorových vozidel způsobil zaměstnanec, který ale byl zároveň společníkem a jednatelem, že jeho pracovní činnost nelze považovat za závislou práci ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, že byl subjektem ovládajícím právnickou osobu, sám řídil svou pracovní činnost a rozhodl o vykonání pracovní cesty, při které došlo ke škodní události. Na tomto podkladě Nejvyšší soud připustil jeho solidární odpovědnost.

21. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí také vyložil, že značně specifickou situaci v rámci široké množiny případů představuje pozice osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance), která způsobila újmu z nedbalosti. Odpovědnost zaměstnance (má-li vzniknout) se totiž odvíjí od události vyplývající z činnosti zaměstnavatele, neboť zaměstnanec se v situaci, ve které způsobil újmu, zpravidla ocitl v důsledku činnosti zaměstnavatele. Má-li nést riziko s tím spojené, nelze přehlédnout, že takové riziko podstupuje právě v důsledku činnosti pro zaměstnavatele. Přitom zde neobstojí námitka, že svou činnost vykonává za úplatu, neboť ta nemusí být ekvivalentní riziku, které přitom nese. Pak je ovšem nutné zabývat se tím, zda zvláštní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže mít vliv na rozsah náhrady poskytované poškozenému přímo z jeho strany. Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, publikovaný pod č. 51/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 287/22). Vycházel přitom ze zákonné definice závislé práce (§ 2 odst. 2 zákoníku práce), tedy práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. V této definici shledal zjevnou navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí, a uzavřel, že jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil.

22. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2613/2022, bylo v souvislosti s výkladem ustanovení § 2914 o. z. rovněž konstatováno, že pro stanovení případné odpovědnosti pomocníka je podstatná míra jeho autonomie či závislosti. Nejvyšší soud uzavřel, že pokud je tatáž osoba poskytovatelem zdravotních služeb jako právnická osoba a současně i lékařem, který vykonává odbornou činnost, nelze při výkonu léčebné péče uvažovat o její faktické nebo organizační podřízenosti, takže nic nebrání tomu, aby lékař jako fyzická osoba odpovídal spolu s poskytovatelem zdravotních služeb za případnou újmu.

23. Nejvyšší soud vyložil, že proti uvedenému principu nelze přesvědčivě argumentovat ani povahou společnosti s ručením omezeným. Společnost s ručením omezeným je právnickou osobou s právní osobností (§ 15 a § 20 o. z.) a vlastním majetkem odděleným od majetku jejích společníků, kteří za dluhy společnosti ručí společně a nerozdílně pouze do výše, v jaké nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku v době, kdy byli věřitelem vyzváni k plnění. Smyslem a účelem založení společnosti s ručením omezeným může být zajisté ochrana osobního majetku společníka před možnými negativními důsledky činnosti, kterou chce vykonávat. Je třeba odlišovat případy, kdy je pomocník nejen zaměstnancem, ale i statutárním zástupcem společnosti s ručením omezeným, a z toho titulu je povinen vykonávat i jiné činnosti, přičemž se na něj vztahuje ochrana týkající se specifik společnosti s ručením omezeným. Vykonává- li však současně osobně činnost jako pomocník své vlastní právnické osoby, není dán žádný důvod k tomu, aby osobně nenesl odpovědnost za případné porušení povinnosti. Jestliže se za vůli právnické osoby považuje rozum a vůle člověka, který za tuto právnickou osobu jedná (tzv. fiktivní teorie právnických osob), musí být tyto atributy stejné, vystupuje-li současně v pozici pomocníka. Jinak řečeno, i když by byl v pozici zaměstnance, je to on sám v pozici zaměstnavatele, jehož pokyny by se měl řídit, a proto se na něj ochrana poskytovaná zaměstnancům závislým na pokynech a pravidlech od nich odlišných subjektů při odpovědnosti za újmu nevztahuje. Tyto úvahy platí obecně, tj. nikoli jen pro odůvodnění neadekvátnosti a nespravedlnosti zvýhodnění lékařů, kteří svoji lékařskou praxi vykonávají pod záštitou společnosti s ručením omezeným, což byl případ řešený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2613/2022.

24. Obdobně na věc nahlíží komentář k občanskému zákoníku, který poukazuje na to, že nová úprava se od dřívějšího ust. § 420 odst. 2 obč. zák. liší v otázce postavení pomocníků, kteří doposud nenesli povinnost k náhradě újmy, povinnost jejich nadřízeného byla výlučná (s jeho následným regresem), zatímco podle nového občanského zákoníku se může poškozený domáhat náhrady újmy nejen na nadřízeném, ale i přímo na jeho pomocníkovi, což vyplývá např. též z § 2915 odst. 2 o. z. Jedinou výjimkou je postavení zaměstnance. Zákoník práce totiž omezuje povinnost zaměstnance hradit újmu, kterou způsobí zaměstnavateli zaviněním z nedbalosti (§ 257 odst. 2 zákoníku práce). Způsobí-li zaměstnanec újmu sice někomu jinému, ale jako pomocník zaměstnavatele, je ten povinen k její náhradě podle § 2914 o. z., čímž mu de facto vzniká újma, kterou může vymáhat po zaměstnanci v rámci regresního nároku, ale opět pouze do zákonného limitu. Pokud by byl zaměstnanec k náhradě povinen přímo, tento limit by byl obejit, což by popřelo ochranu, kterou mu zákoník práce poskytuje. Pro zaměstnance tak i nadále platí, že újmu, kterou způsobí jako pomocníci zaviněním z nedbalosti, nejsou povinni přímo nahradit (Bezouška, Petr. § 2914 [Přičitatelnost újmy způsobené pomocníkem]. In: Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1579, marg. č. 9.). K tomu je ovšem nutno připomenout, že toto pravidlo se neuplatní v případech, kdy zaměstnanec je zároveň např. statutárním orgánem obchodní společnosti.

25. Výše zmíněná občanskoprávní judikatura se primárně vztahuje k ustanovení § 2914 o. z., které upravuje odpovědnost toho, kdo při své činnosti použil zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka. Jestliže tu přichází v úvahu odpovědnost pomocníka podle hlediska míry jeho autonomie či závislosti, pak tím spíše musí podle tohoto hlediska přicházet v úvahu také odpovědnost člena voleného orgánu, zaměstnance nebo jiného zástupce právnické osoby, který při plnění svých úkolů způsobil třetí osobě újmu tím, že vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem a zasáhl tak do absolutního práva třetí osoby.

26. Podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu.

27. Senát č. 7 tedy dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí senátu č. 4, a proto podle § 20 odst.1 zákona o soudech a soudcích postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (§ 19 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Věc zároveň nebyla řešena ve stanovisku Nejvyššího soudu (§ 20 odst. 3 zákona o soudech a soudcích).

28. Je namístě zdůraznit, že ačkoliv je v předchozích částech tohoto rozhodnutí zmiňován skutkový děj, z něhož vycházel v napadeném rozhodnutí Krajský soud v Praze, a jím použitá právní kvalifikace, není tímto rozhodnutím řešena otázka opodstatněnosti ostatních námitek dovolatelů a tedy není nijak předjímáno rozhodnutí o dovoláních. Jde tu pouze o předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z důvodu rozdílného právního názoru dvou senátů Nejvyššího soudu na výše nastíněnou obecnou otázku hmotného práva.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2025

JUDr. Josef Mazák předseda senátu