15 Tz 47/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17.
10. 2002 ve velkém senátě trestního kolegia stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. W. (V.), proti
pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7.
1. 1954, sp. zn. T 2/54, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á, protože není důvodná.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954,
sp. zn. T 2/54, byl obviněný V. W. (V.) uznán vinným trestným činem vyhýbání se
služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.,
kterého se dopustil tím, že po nástupu vojenské základní služby dne 1. 11. 1953
si odmítl obléci vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati
vojenskou službu a odvolával se přitom na to, že mu to nedovoluje jeho
náboženské přesvědčení. Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 tr. zákona
č. 86/1950 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku.
Současně byla vyslovena podle § 43 tr. zákona č. 86/1950 Sb. ztráta čestných
práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zákona č. 86/1950
Sb. na dobu tří let.
Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp.
zn. T 2/54, nabyl právní moci dne 7. 1. 1954.
Rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, ve vztahu k tomuto odsouzení obviněného V. W. (V.)
neproběhlo.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení
zákona ve prospěch obviněného, v jejímž odůvodnění uvedl, že tímto rozsudkem
byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., ve vztahu k
ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., z důvodů uvedených v
ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů. Porušení zákona dovozuje z toho, že zakotvení
trestní odpovědnosti za činy proti povinnosti konat vojenskou činnou službu se
jako důsledek kompatibility právního řádu tehdejší Československé republiky
odráželo od příslušných ustanovení Ústavy (ústavního zákona č. 150/1948 Sb.),
jako základního zákona státu, upravujících předmětnou problematiku. Ústava však
poskytovala pouze formální právní garance pro deklarovanou svobodu svědomí a
vyznání s tím, že jejich faktický výkon současně omezovala. Na straně jedné ve
svém § 16 odst. 1 Ústava přiznávala každému občanovi státu právo volby
jakékoliv náboženské víry, či být bez vyznání a v odstavci 2 uvedeného článku
pak postavila všechna náboženská vyznání vzájemně mezi sebou na stejnou úroveň,
jakož i právo být bez vyznání. Na straně druhé Ústava striktně vymezila
základní povinnosti občana ke státu a společnosti, mezi nimi i povinnosti
každého občana související s obranou vlasti (článek 3 odst. 1 a § 34 odst. 1, 2
Ústavy). To ve svých důsledcích znamenalo, že rozsah faktického využití ústavně
zaručené občanské svobody vyznání byl omezen právní vynutitelností plnění
občanských povinností, které plynuly jak z § 34 Ústavy, tak z § 20 branného
zákona. Tím podle názoru ministra spravedlnosti došlo k porušení rovnosti
občanů zakotvené v § 1 Ústavy, neboť uvedený způsob nerovnoměrnosti mezi
přiznanými právy a uloženými povinnostmi jednoznačně stavěl do nevýhodné pozice
ty občany, kteří chtěli výkon ústavně zaručené náboženské svobody prakticky
realizovat oproti těm, jejichž přesvědčení postrádalo duchovní rozměr. Obviněný
tedy nemohl dostát svému náboženskému přesvědčení, aniž by se dostal do rozporu
se svými povinnostmi občana vůči státu. Jestliže tedy obviněný odmítl vykonávat
vojenskou službu, vyjádřil tím svoje přesvědčení prakticky realizovat ústavně
zaručenou náboženskou svobodu a jeho svědomí mu nedovolovalo jednat jinak, a
proto se ministr spravedlnosti domnívá, že s jeho jednáním na základě takové
motivace nelze spojovat úmyslný zásah do sféry plnění povinnosti plynoucí z
výkonu vojenské služby. Jednání obviněného tedy není úmyslným trestným činem, a
to ani v nepřímé formě vnitřního vztahu k následkům takového jednání. Z těchto
důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze
dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. W. (V.) v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., aby podle § 269
odst. 2 tr.
řádu napadený rozsudek zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručil opis podané
stížnosti pro porušení zákona nejvyššímu státnímu zastupitelství, obviněnému i
jeho obhájci s tím, že mají právo se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřit.
Příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil s
podanou stížností a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu petitu
stížnosti a v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. řádu zprostil obviněného
obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Obviněný, který se vyjádřil
prostřednictvím svého obhájce podáním ze dne 20. 5. 2002, rovněž souhlasil se
stížností pro porušení zákona s tím, že navrhl, aby bylo vysloveno porušení
zákona též z důvodů uvedených v § 1 zákona č. 119/1990 Sb. a navrhl, aby
obviněný byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) projednal podanou
stížnost pro porušení zákona ve veřejném zasedání již dne 29. 5. 2002. V jeho
průběhu strany kromě jiného poukázaly na rozdílnou rozhodovací praxi senátů
Nejvyššího soudu v obdobných případech. Po projednání věci v závěrečné
poradě dospěl senát Nejvyššího soudu k názoru, že nelze než souhlasit s
poukazem na rozdílnou dosavadní rozhodovací praxi. Rozhodl proto usnesením ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 11 Tz 205/2001 tak, že podle § 20 odst. 1 zák. č.
6/2002 Sb. věc obviněného V. W. (V.) postoupil velkému senátu k rozhodnutí. Za
klíčovou otázku, kterou je v daném případě třeba řešit, označil příslušný senát
v odůvodnění shora uvedeného usnesení to, zda jednání, kterého se obviněný V.
W. (V.) dopustil, bylo nebo nebylo trestným činem vzhledem k tomu, že tímto
jednáním realizoval Ústavou garantovanou náboženskou svobodu, avšak v rozporu s
Ústavou uloženými povinnostmi vůči státu a společnosti.
Obviněný V. W. (V.) doplnil prostřednictvím svého obhájce své vyjádření ke
stížnosti pro porušení zákona ještě podáním ze dne 4. 7. 2002, které bylo
doručeno Nejvyššímu soudu dne 8. 7. 2002. V tomto doplnění poukázal na některá
rozhodnutí Ústavního soudu, dále citoval řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu,
týkající se „odpíračských“ kauz, na kterých právě demonstroval rozdílnou
rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu. Připomněl též, že obviněný neměl
možnost řešit svou situaci prací v podzemí, neboť opatření, jenž umožňovalo
řešit tímto způsobem daný problém, bylo přijato až v březnu roku 1958, tedy
čtyři roky po odsouzení obviněného W. (V.). Konstatuje též, že v případě
obviněného W. (V.) existuje i další závažná skutečnost a to, že náčelník
bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zmařil panu W. (V.) rehabilitaci tím,
že dal zavádějící informaci o zákoně o soudní rehabilitaci.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal
podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a
zjistil, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, protože napadeným
rozhodnutím zákon porušen nebyl. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zákona č.
86/1950 Sb. spáchal ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo
služebního úkonu tím, že a) se poškodil na zdraví, opil nebo učinil jinak
nezpůsobilým, nebo b) padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku
nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Pro naplnění skutkové
podstaty trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1
písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. spočívající v tom, že se pachatel odvolával
na náboženské nebo jiné přesvědčení, bylo přitom bezvýznamné, zda pachatel
náboženské nebo jiné přesvědčení jen předstíral nebo zda bylo jeho přesvědčení
opravdové. Zákon k trestnosti rovněž nevyžadoval, aby pachatel byl veden
trvalým úmyslem vyhýbat se plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu. V
této souvislosti je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud správnost napadeného
rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení posuzuje v řízení o stížnosti pro
porušení zákona podané podle § 266 odst. 1 tr. řádu ex tunc, tedy podle
skutkového i právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř.
kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Zákon v této části
řízení o stížnosti pro porušení zákona tzv. nova nepřipouští.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že k porušení
zákona v neprospěch obviněného došlo v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950
Sb. ve vztahu k ust. § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. a to s
poukazem na zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), z důvodů uvedených v
ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci.
Zákon o soudní rehabilitaci mimo jiné stanovil, do jaké míry a která dřívější
odsouzení nelze považovat za spravedlivá a zákonná. Ustanovením § 2 odst. 1
zákona o soudní rehabilitaci byla přímo ze zákona zrušena odsuzující soudní
rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s
principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a
svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a
mezinárodních právních normách (viz § 1 zákona o soudní rehabilitaci). Trestný
čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona
č. 86/1950 Sb., není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci, podle kterého byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena
přímo ze zákona, aniž by bylo třeba jejich zákonnost jakkoli přezkoumávat.
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného
V. W. (V.) za nezákonné jen proto, že se při jeho spáchání odvolával na své
náboženské přesvědčení. Jestliže zákonodárce odsouzení za takový trestný čin
nepovažoval za nutné zrušit přímo ze zákona podle § 2 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci, pak nejde o čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě
odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům
demokratické společnosti respektující zaručená občanská politická práva a
svobody. Naopak, umožnil-li zákonodárce v ustanovení § 4 písm. c) zákona o
soudní rehabilitaci, aby odsouzení pro trestný čin vyhýbání se služební
povinnosti podle § 270 tr. zákona 1950 bylo zrušeno pouze v rámci přezkumného
rehabilitačního řízení a jen v tom případě, že byla zjištěna některá vada
takového rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci či
jiná obdobná vada, je nepochybné, že existují odsuzující soudní rozhodnutí
pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zákona č.
86/1950 Sb., která žádnou z těchto vad netrpí a je nutno je považovat za
zákonná, třebaže se jednalo o odsouzení za trestné činy podle § 270 odst. 1
písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., spáchané s odvoláním se na náboženské
přesvědčení.
Jak bylo výše konstatováno, nelze ani s ohledem na ustanovení § 1, § 2 odst. 1,
§ 4 písm. e) a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci trestný čin vyhýbání
se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb., považovat
za čin, který by byl prohlášen za trestný čin v rozporu s principy demokratické
společnosti, právního státu a s mezinárodními normami o lidských právech a
svobodách. Proto ani odsouzení pro uvedený trestný čin nelze samo o sobě
pokládat za neslučitelné s demokratickými a právními principy a bez dalšího v
něm spatřovat porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení došlo v období od
25. února 1948 do 1. ledna 1990.
K námitce stížnosti pro porušení zákona i obhajoby, že náčelník Vojenského
obvodového soudu Brno poskytl v odpovědi ze dne 4. 2. 1991 sp. zn. Ntr 5/91 na
dotaz advokátky obviněnému zavádějící informaci, že se na trestný čin podle §
270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. rehabilitace ze zákona
nevztahuje, když uvedený trestný čin byl v rámci novely zákonem č. 47/1991 Sb.
do rehabilitačního zákona doplněn, je třeba uvést, že tato informace podle
názoru Nejvyššího soudu neznamenala odepření aplikace příslušných ustanovení
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů,
poněvadž jednak šlo o doplnění trestného činu vyhýbání se služební povinnosti
podle § 270 tr. zákona č. 86/1950 Sb. do § 4 zákona o soudní rehabilitaci, tedy
do oddílu, který upravoval zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, které se
podle § 5 zahajovalo jen na návrh osob uvedených v tomto ustanovení uvedených,
a jednak tato informace žádným způsobem nebránila uplatnění práv obviněného V.
W. (V.) vyplývajícím z tohoto zákona. Navíc je třeba vzít v úvahu, že uvedená
novela zákona o soudní rehabilitaci byla schválena dne 30. ledna 1991 a
uveřejněna v částce č. 10 Sbírky zákonů, která byla rozesílána dne 1. 2. 1991 a
tedy ji zřejmě ještě v době vyřizování dotazu advokátky neměl náčelník
Vojenského obvodového soudu Brno k dispozici, přičemž tato novela nabyla
účinnosti až dne 1. 3. 1991 (v době vyřizování dotazu dne 4. 2. 1991 nebyl tedy
zákon č. 47/1991 Sb. účinný). Navíc advokátka je osoba práva znalá a nemá se v
tomto směru řídit odpověďmi na neformální dotazy, ale právními předpisy a
poskytovat kvalifikovanou právní pomoc svým klientům, včetně obviněného V. W.
(V.). Nelze tedy podle názoru Nejvyššího soudu dovodit, že by uvedeným postupem
bylo obviněnému V. W. (V.) bráněno v uplatnění jeho práva na soudní
rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, popř. že by mu postupem náčelníka Vojenského obvodového
soudu Brno byla odepřena aplikace ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byť informace vzhledem k platnosti
zákona č. 47/1991 Sb. nebyla přesná, neboť měla upozornit na tuto novelu zákona
o soudní rehabilitaci a její účinnost.
„Právo na odepření vojenské služby“ nelze dovodit ani z článku 18 Všeobecné
deklarace lidských práv. Citované ustanovení totiž pouze deklaruje svobodu
myšlení, svědomí, náboženství a víry. Podle něj každý má právo na svobodu
myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změniti
své náboženství nebo víru, jakož i svobodu, projevovati své náboženství nebo
víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním,
prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů. Článek 29
odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí, jaké mají být meze výkonu
deklarovaných práv a svobod. Ani z jednoho z těchto ustanovení nevyplývá, že by
snad trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči
státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení, nebyl přípustný. Rovněž
mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, konkrétně Mezinárodní pakt
o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských,
sociálních a kulturních právech (oba publikované pod č. 120/1976 Sb.) a
evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č.
209/1992 Sb.) nezakládají žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění
zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské. Proto je v mnoha
demokratických a právních státech přípustný trestní postih bezdůvodného
odmítnutí nástupu či výkonu vojenské služby nebo neplnění i některých dalších
povinností, a to v určitých státech dokonce i bez možnosti volby alternativní
služby k vojenské službě [viz v této souvislosti rovněž např. ustanovení čl. 4
odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož
plyne, že nikoli ve všech zemích vázaných citovanou Úmluvou je uznáváno za
přípustné odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí].
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nezbytné poukázat též na článek 1
Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodni a rovni v
důstojnosti i v právech a že základní práva a svobody jsou nezadatelné,
nezcizitelné, nepromlčitelné a nezměnitelné. Významný je též článek 2 odst. 1
Listiny základních práv a svobod o tom, že stát je založen na demokratických
hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské
vyznání. Konečně Nejvyšší soud zdůrazňuje znění článku 3 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož základní práva a svobody se zaručují všem
bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického
či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k
národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. V tomto
článku se zaručuje rovnost všech lidí bez rozdílu, vyjadřuje se univerzálnost
základních práv a svobod a tím také všeobecný zákaz jakékoliv diskriminace či
zvýhodňování některých skupin (srov. prof. JUDr. Václav Pavlíček a kolektiv:
Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl, Práva a svobody,
Linde, a. s., Praha 1999, str. 50-51). Tomuto článku Listiny práv a svobod by
odporovalo, kdyby mělo docházet ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí
jen u těch obviněných, kteří nenastoupili vojenskou službu nebo odepřeli konat
vojenskou službu z náboženských důvodů (např. Svědků Jehovových), zatímco u
obviněných, kteří se takových činů dopustili z jiných důvodů a bez odvolání se
na náboženské nebo jiné přesvědčení, by ke zrušování odsuzujících soudních
rozhodnutí nedocházelo. Zákaz diskriminace z náboženských důvodů na druhé
straně znamená, že z týchž důvodů nelze jednu skupinu osob zvýhodňovat proti
jiné skupině (články 1, 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Vzhledem ke všem výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst.
1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože nezjistil, že by
napadeným rozhodnutím nebo v řízení, jež mu předcházelo, byl v rozsahu
vymezeném stížností pro porušení zákona a z důvodů v ní uvedených porušen
zákon, a proto ji neshledal důvodnou.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2002
Předseda velkého senátu trestního kolegia
JUDr. Zdeněk Sovák
15 Tz 47/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 17.
10. 2002 ve velkém senátě trestního kolegia stížnost pro porušení zákona,
kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. W. (V.), proti
pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7.
1. 1954, sp. zn. T 2/54, a rozhodl t a k t o :
Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t
á, protože není důvodná.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954,
sp. zn. T 2/54, byl obviněný V. W. (V.) uznán vinným trestným činem vyhýbání se
služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.,
kterého se dopustil tím, že po nástupu vojenské základní služby dne 1. 11. 1953
si odmítl obléci vojenský stejnokroj, převzíti přidělenou mu zbraň a konati
vojenskou službu a odvolával se přitom na to, že mu to nedovoluje jeho
náboženské přesvědčení. Za tento trestný čin byl podle § 270 odst. 1 tr. zákona
č. 86/1950 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku.
Současně byla vyslovena podle § 43 tr. zákona č. 86/1950 Sb. ztráta čestných
práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44 odst. 2 tr. zákona č. 86/1950
Sb. na dobu tří let.
Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. 1. 1954, sp.
zn. T 2/54, nabyl právní moci dne 7. 1. 1954.
Rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů, ve vztahu k tomuto odsouzení obviněného V. W. (V.)
neproběhlo.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení
zákona ve prospěch obviněného, v jejímž odůvodnění uvedl, že tímto rozsudkem
byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., ve vztahu k
ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., z důvodů uvedených v
ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů. Porušení zákona dovozuje z toho, že zakotvení
trestní odpovědnosti za činy proti povinnosti konat vojenskou činnou službu se
jako důsledek kompatibility právního řádu tehdejší Československé republiky
odráželo od příslušných ustanovení Ústavy (ústavního zákona č. 150/1948 Sb.),
jako základního zákona státu, upravujících předmětnou problematiku. Ústava však
poskytovala pouze formální právní garance pro deklarovanou svobodu svědomí a
vyznání s tím, že jejich faktický výkon současně omezovala. Na straně jedné ve
svém § 16 odst. 1 Ústava přiznávala každému občanovi státu právo volby
jakékoliv náboženské víry, či být bez vyznání a v odstavci 2 uvedeného článku
pak postavila všechna náboženská vyznání vzájemně mezi sebou na stejnou úroveň,
jakož i právo být bez vyznání. Na straně druhé Ústava striktně vymezila
základní povinnosti občana ke státu a společnosti, mezi nimi i povinnosti
každého občana související s obranou vlasti (článek 3 odst. 1 a § 34 odst. 1, 2
Ústavy). To ve svých důsledcích znamenalo, že rozsah faktického využití ústavně
zaručené občanské svobody vyznání byl omezen právní vynutitelností plnění
občanských povinností, které plynuly jak z § 34 Ústavy, tak z § 20 branného
zákona. Tím podle názoru ministra spravedlnosti došlo k porušení rovnosti
občanů zakotvené v § 1 Ústavy, neboť uvedený způsob nerovnoměrnosti mezi
přiznanými právy a uloženými povinnostmi jednoznačně stavěl do nevýhodné pozice
ty občany, kteří chtěli výkon ústavně zaručené náboženské svobody prakticky
realizovat oproti těm, jejichž přesvědčení postrádalo duchovní rozměr. Obviněný
tedy nemohl dostát svému náboženskému přesvědčení, aniž by se dostal do rozporu
se svými povinnostmi občana vůči státu. Jestliže tedy obviněný odmítl vykonávat
vojenskou službu, vyjádřil tím svoje přesvědčení prakticky realizovat ústavně
zaručenou náboženskou svobodu a jeho svědomí mu nedovolovalo jednat jinak, a
proto se ministr spravedlnosti domnívá, že s jeho jednáním na základě takové
motivace nelze spojovat úmyslný zásah do sféry plnění povinnosti plynoucí z
výkonu vojenské služby. Jednání obviněného tedy není úmyslným trestným činem, a
to ani v nepřímé formě vnitřního vztahu k následkům takového jednání. Z těchto
důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze
dne 7. 1. 1954, sp. zn. T 2/54, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. W. (V.) v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., aby podle § 269
odst. 2 tr.
řádu napadený rozsudek zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na
zrušený rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručil opis podané
stížnosti pro porušení zákona nejvyššímu státnímu zastupitelství, obviněnému i
jeho obhájci s tím, že mají právo se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřit.
Příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil s
podanou stížností a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl ve smyslu petitu
stížnosti a v rámci postupu podle § 271 odst. 1 tr. řádu zprostil obviněného
obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Obviněný, který se vyjádřil
prostřednictvím svého obhájce podáním ze dne 20. 5. 2002, rovněž souhlasil se
stížností pro porušení zákona s tím, že navrhl, aby bylo vysloveno porušení
zákona též z důvodů uvedených v § 1 zákona č. 119/1990 Sb. a navrhl, aby
obviněný byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) projednal podanou
stížnost pro porušení zákona ve veřejném zasedání již dne 29. 5. 2002. V jeho
průběhu strany kromě jiného poukázaly na rozdílnou rozhodovací praxi senátů
Nejvyššího soudu v obdobných případech. Po projednání věci v závěrečné
poradě dospěl senát Nejvyššího soudu k názoru, že nelze než souhlasit s
poukazem na rozdílnou dosavadní rozhodovací praxi. Rozhodl proto usnesením ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 11 Tz 205/2001 tak, že podle § 20 odst. 1 zák. č.
6/2002 Sb. věc obviněného V. W. (V.) postoupil velkému senátu k rozhodnutí. Za
klíčovou otázku, kterou je v daném případě třeba řešit, označil příslušný senát
v odůvodnění shora uvedeného usnesení to, zda jednání, kterého se obviněný V.
W. (V.) dopustil, bylo nebo nebylo trestným činem vzhledem k tomu, že tímto
jednáním realizoval Ústavou garantovanou náboženskou svobodu, avšak v rozporu s
Ústavou uloženými povinnostmi vůči státu a společnosti.
Obviněný V. W. (V.) doplnil prostřednictvím svého obhájce své vyjádření ke
stížnosti pro porušení zákona ještě podáním ze dne 4. 7. 2002, které bylo
doručeno Nejvyššímu soudu dne 8. 7. 2002. V tomto doplnění poukázal na některá
rozhodnutí Ústavního soudu, dále citoval řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu,
týkající se „odpíračských“ kauz, na kterých právě demonstroval rozdílnou
rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu. Připomněl též, že obviněný neměl
možnost řešit svou situaci prací v podzemí, neboť opatření, jenž umožňovalo
řešit tímto způsobem daný problém, bylo přijato až v březnu roku 1958, tedy
čtyři roky po odsouzení obviněného W. (V.). Konstatuje též, že v případě
obviněného W. (V.) existuje i další závažná skutečnost a to, že náčelník
bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zmařil panu W. (V.) rehabilitaci tím,
že dal zavádějící informaci o zákoně o soudní rehabilitaci.
Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal
podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a
zjistil, že stížnost pro porušení zákona není důvodná, protože napadeným
rozhodnutím zákon porušen nebyl. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zákona č.
86/1950 Sb. spáchal ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo
služebního úkonu tím, že a) se poškodil na zdraví, opil nebo učinil jinak
nezpůsobilým, nebo b) padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku
nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení. Pro naplnění skutkové
podstaty trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1
písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. spočívající v tom, že se pachatel odvolával
na náboženské nebo jiné přesvědčení, bylo přitom bezvýznamné, zda pachatel
náboženské nebo jiné přesvědčení jen předstíral nebo zda bylo jeho přesvědčení
opravdové. Zákon k trestnosti rovněž nevyžadoval, aby pachatel byl veden
trvalým úmyslem vyhýbat se plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu. V
této souvislosti je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud správnost napadeného
rozhodnutí i správnost předcházejícího řízení posuzuje v řízení o stížnosti pro
porušení zákona podané podle § 266 odst. 1 tr. řádu ex tunc, tedy podle
skutkového i právního stavu v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, popř.
kdy bylo konáno řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo. Zákon v této části
řízení o stížnosti pro porušení zákona tzv. nova nepřipouští.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona namítá, že k porušení
zákona v neprospěch obviněného došlo v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950
Sb. ve vztahu k ust. § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. a to s
poukazem na zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), z důvodů uvedených v
ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci.
Zákon o soudní rehabilitaci mimo jiné stanovil, do jaké míry a která dřívější
odsouzení nelze považovat za spravedlivá a zákonná. Ustanovením § 2 odst. 1
zákona o soudní rehabilitaci byla přímo ze zákona zrušena odsuzující soudní
rozhodnutí za takové činy, které byly prohlášeny za trestné činy v rozporu s
principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a
svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a
mezinárodních právních normách (viz § 1 zákona o soudní rehabilitaci). Trestný
čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona
č. 86/1950 Sb., není uveden v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci, podle kterého byla některá odsuzující soudní rozhodnutí zrušena
přímo ze zákona, aniž by bylo třeba jejich zákonnost jakkoli přezkoumávat.
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze bez dalšího považovat odsouzení obviněného
V. W. (V.) za nezákonné jen proto, že se při jeho spáchání odvolával na své
náboženské přesvědčení. Jestliže zákonodárce odsouzení za takový trestný čin
nepovažoval za nutné zrušit přímo ze zákona podle § 2 odst. 1 zákona o soudní
rehabilitaci, pak nejde o čin, jehož prohlášení za trestný čin by samo o sobě
odporovalo mezinárodním dokumentům, mezinárodním právním normám a principům
demokratické společnosti respektující zaručená občanská politická práva a
svobody. Naopak, umožnil-li zákonodárce v ustanovení § 4 písm. c) zákona o
soudní rehabilitaci, aby odsouzení pro trestný čin vyhýbání se služební
povinnosti podle § 270 tr. zákona 1950 bylo zrušeno pouze v rámci přezkumného
rehabilitačního řízení a jen v tom případě, že byla zjištěna některá vada
takového rozhodnutí uvedená v § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci či
jiná obdobná vada, je nepochybné, že existují odsuzující soudní rozhodnutí
pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 tr. zákona č.
86/1950 Sb., která žádnou z těchto vad netrpí a je nutno je považovat za
zákonná, třebaže se jednalo o odsouzení za trestné činy podle § 270 odst. 1
písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., spáchané s odvoláním se na náboženské
přesvědčení.
Jak bylo výše konstatováno, nelze ani s ohledem na ustanovení § 1, § 2 odst. 1,
§ 4 písm. e) a § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci trestný čin vyhýbání
se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb., považovat
za čin, který by byl prohlášen za trestný čin v rozporu s principy demokratické
společnosti, právního státu a s mezinárodními normami o lidských právech a
svobodách. Proto ani odsouzení pro uvedený trestný čin nelze samo o sobě
pokládat za neslučitelné s demokratickými a právními principy a bez dalšího v
něm spatřovat porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení došlo v období od
25. února 1948 do 1. ledna 1990.
K námitce stížnosti pro porušení zákona i obhajoby, že náčelník Vojenského
obvodového soudu Brno poskytl v odpovědi ze dne 4. 2. 1991 sp. zn. Ntr 5/91 na
dotaz advokátky obviněnému zavádějící informaci, že se na trestný čin podle §
270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. rehabilitace ze zákona
nevztahuje, když uvedený trestný čin byl v rámci novely zákonem č. 47/1991 Sb.
do rehabilitačního zákona doplněn, je třeba uvést, že tato informace podle
názoru Nejvyššího soudu neznamenala odepření aplikace příslušných ustanovení
zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů,
poněvadž jednak šlo o doplnění trestného činu vyhýbání se služební povinnosti
podle § 270 tr. zákona č. 86/1950 Sb. do § 4 zákona o soudní rehabilitaci, tedy
do oddílu, který upravoval zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, které se
podle § 5 zahajovalo jen na návrh osob uvedených v tomto ustanovení uvedených,
a jednak tato informace žádným způsobem nebránila uplatnění práv obviněného V.
W. (V.) vyplývajícím z tohoto zákona. Navíc je třeba vzít v úvahu, že uvedená
novela zákona o soudní rehabilitaci byla schválena dne 30. ledna 1991 a
uveřejněna v částce č. 10 Sbírky zákonů, která byla rozesílána dne 1. 2. 1991 a
tedy ji zřejmě ještě v době vyřizování dotazu advokátky neměl náčelník
Vojenského obvodového soudu Brno k dispozici, přičemž tato novela nabyla
účinnosti až dne 1. 3. 1991 (v době vyřizování dotazu dne 4. 2. 1991 nebyl tedy
zákon č. 47/1991 Sb. účinný). Navíc advokátka je osoba práva znalá a nemá se v
tomto směru řídit odpověďmi na neformální dotazy, ale právními předpisy a
poskytovat kvalifikovanou právní pomoc svým klientům, včetně obviněného V. W.
(V.). Nelze tedy podle názoru Nejvyššího soudu dovodit, že by uvedeným postupem
bylo obviněnému V. W. (V.) bráněno v uplatnění jeho práva na soudní
rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění
pozdějších předpisů, popř. že by mu postupem náčelníka Vojenského obvodového
soudu Brno byla odepřena aplikace ustanovení zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byť informace vzhledem k platnosti
zákona č. 47/1991 Sb. nebyla přesná, neboť měla upozornit na tuto novelu zákona
o soudní rehabilitaci a její účinnost.
„Právo na odepření vojenské služby“ nelze dovodit ani z článku 18 Všeobecné
deklarace lidských práv. Citované ustanovení totiž pouze deklaruje svobodu
myšlení, svědomí, náboženství a víry. Podle něj každý má právo na svobodu
myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změniti
své náboženství nebo víru, jakož i svobodu, projevovati své náboženství nebo
víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním,
prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů. Článek 29
odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí, jaké mají být meze výkonu
deklarovaných práv a svobod. Ani z jednoho z těchto ustanovení nevyplývá, že by
snad trestní postih neplnění některých zákonem stanovených povinností vůči
státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení, nebyl přípustný. Rovněž
mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, konkrétně Mezinárodní pakt
o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských,
sociálních a kulturních právech (oba publikované pod č. 120/1976 Sb.) a
evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č.
209/1992 Sb.) nezakládají žádné výslovně uvedené právo odmítnout plnění
zákonných povinností vůči státu, včetně povinnosti vojenské. Proto je v mnoha
demokratických a právních státech přípustný trestní postih bezdůvodného
odmítnutí nástupu či výkonu vojenské služby nebo neplnění i některých dalších
povinností, a to v určitých státech dokonce i bez možnosti volby alternativní
služby k vojenské službě [viz v této souvislosti rovněž např. ustanovení čl. 4
odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož
plyne, že nikoli ve všech zemích vázaných citovanou Úmluvou je uznáváno za
přípustné odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí].
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nezbytné poukázat též na článek 1
Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodni a rovni v
důstojnosti i v právech a že základní práva a svobody jsou nezadatelné,
nezcizitelné, nepromlčitelné a nezměnitelné. Významný je též článek 2 odst. 1
Listiny základních práv a svobod o tom, že stát je založen na demokratických
hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské
vyznání. Konečně Nejvyšší soud zdůrazňuje znění článku 3 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, podle něhož základní práva a svobody se zaručují všem
bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického
či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k
národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. V tomto
článku se zaručuje rovnost všech lidí bez rozdílu, vyjadřuje se univerzálnost
základních práv a svobod a tím také všeobecný zákaz jakékoliv diskriminace či
zvýhodňování některých skupin (srov. prof. JUDr. Václav Pavlíček a kolektiv:
Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl, Práva a svobody,
Linde, a. s., Praha 1999, str. 50-51). Tomuto článku Listiny práv a svobod by
odporovalo, kdyby mělo docházet ke zrušování odsuzujících soudních rozhodnutí
jen u těch obviněných, kteří nenastoupili vojenskou službu nebo odepřeli konat
vojenskou službu z náboženských důvodů (např. Svědků Jehovových), zatímco u
obviněných, kteří se takových činů dopustili z jiných důvodů a bez odvolání se
na náboženské nebo jiné přesvědčení, by ke zrušování odsuzujících soudních
rozhodnutí nedocházelo. Zákaz diskriminace z náboženských důvodů na druhé
straně znamená, že z týchž důvodů nelze jednu skupinu osob zvýhodňovat proti
jiné skupině (články 1, 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Vzhledem ke všem výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst.
1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona zamítl, protože nezjistil, že by
napadeným rozhodnutím nebo v řízení, jež mu předcházelo, byl v rozsahu
vymezeném stížností pro porušení zákona a z důvodů v ní uvedených porušen
zákon, a proto ji neshledal důvodnou.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není další opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2002
Předseda velkého senátu trestního kolegia
JUDr. Zdeněk Sovák