11 Tz 205/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. května 2002 ve veřejném
zasedání stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve
prospěch obviněného V. W. (V.), proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího
vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. ledna 1954 sp. zn. T 2/54 a rozhodl
Podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., se věc V. W. postupuje velkému senátu k
rozhodnutí.
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 7. ledna 1954
sp. zn. T 2/54 byl V. W. (V.) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební
povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. a odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Současně byla vyslovena podle § 43
téhož zákona ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v § 44
odst. 2 téhož zákona na dobu tří let.
Trestné činnosti se jmenovaný dopustil tím, že po nástupu vojenské základní
služby dne 1. 11. 1953 si odmítl obléci vojenský stejnokroj, odmítl převzít
přidělenou zbraň, cvičit s ní a vykonat vojenskou přísahu. Odvolával se přitom
na své náboženské přesvědčení, které mu nedovoluje vykonávat vojenskou službu.
Rozsudek nabyl právní moci dne 7. ledna 1954.
Rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb. ve vztahu k tomuto odsouzení
neproběhlo.
Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení
zákona ve prospěch obviněného. Uvádí v ní, že tímto rozsudkem byl porušen zákon
v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270
odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst.
1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
Vychází z toho, že zakotvení trestní odpovědnosti za činy proti povinnosti
konat vojenskou činnou službu se jako důsledek kompatibility právního řádu
tehdejší Československé republiky odráželo od příslušných ustanovení Ústavy
upravující předmětnou problematiku. Ústava však poskytovala pouze formální
právní garance pro deklarovanou svobodu svědomí a vyznání s tím, že jejich
faktický výkon současně omezovala. Striktně vymezila základní povinnosti občana
ke státu a společnosti, mezi nimi i povinnosti každého občana související s
obranou vlasti. To ve svých důsledcích znamenalo, že rozsah faktického využití
ústavně zaručené občanské svobody vyznání byl omezen právní vynutitelností
plnění občanských povinností, které plynuly jak z článku 34 Ústavy, tak z § 20
branného zákona. Tím podle názoru ministra došlo k porušení rovnosti občanů
zakotvené v článku 1 Ústavy, neboť uvedený způsob nerovnoměrnosti mezi
přiznanými právy a uloženými povinnostmi jednoznačně stavěl do nevýhodné pozice
ty občany, kteří chtěli výkon ústavně zaručené náboženské svobody prakticky
realizovat oproti těm, jejichž přesvědčení podle názoru ministra spravedlnosti
postrádalo duchovní dimenzi. Obviněný tedy nemohl dostát svému náboženskému
přesvědčení, aniž by se dostal do rozporu se svými povinnostmi občana vůči
státu. Jestliže tedy obviněný odmítl vykonávat vojenskou službu, vyjádřil svoje
přesvědčení prakticky realizovat ústavně zaručenou náboženskou svobodu a jeho
svědomí mu nedovolovalo jednat jinak, a proto se ministr spravedlnosti domnívá,
že s jeho jednáním na základě takové motivace nelze spojovat úmyslný zásah do
sféry plnění povinnosti plynoucích z výkonu vojenské služby. Jeho jednání tedy
není úmyslným trestným činem a z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl,
aby Nejvyšší soud, poté co vysloví porušení zákona v naznačeném směru, napadený
rozsudek zrušil a sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud projednal podanou stížnost pro porušení zákona ve veřejném
zasedání. V jeho průběhu strany kromě jiného poukázaly na rozdílnou rozhodovací
praxi senátů Nejvyššího soudu v obdobných případech. Po projednání věci v
závěrečné poradě dospěl senát Nejvyššího soudu k názoru, že nelze než s
poukazem na rozdílnou praxi souhlasit. Senáty Nejvyššího soudu zaujímají k této
otázce v podstatě dva názory:
Jeden z nich lze ilustrovat na rozhodnutí ze dne 10. října 2001 sp. zn. 5 Tz
250/2001, ve kterém senát Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že jednání obdobné,
jakého se dopustil obviněný W. (V.), je trestným činem (i v tomto případě podle
§ 270 odst. 1 tr. zák. z roku 1950) a odsouzení za takovéto jednání nelze samo
o sobě pokládat za neslučitelné z demokratickými a právními předpisy a bez
dalšího v něm shledávat porušení zákona, třebaže k původnímu odsouzení došlo v
období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 za skutek spáchaný po 5. květnu 1945.
Toto rozhodnutí argumentuje dále tím, že ani z Všeobecné deklarace lidských
práv nevyplývá, že by snad trestní postih za neplnění některých zákonem
stanovených povinnosti vůči státu, a to i s poukazem na náboženské přesvědčení,
nebyl přípustný. Ani mezinárodní smlouvy o lidských právech nezakládají žádné
výslovně uvedené právo odmítnout plnění zákonných povinností vůči státu včetně
povinnosti vojenské. I v demokratických státech je takový trestní postih
přípustný dokonce i v případech, kdy neexistuje možnost volby alternativní
služby k vojenské službě. Obdobný názor byl vysloven i v usnesení sp. zn. 5 Tz
163/2001.
Opačný názor byl vysloven např. v rozsudku sp. zn. 7 Tz 241/2001 a tento názor
v podstatě vychází z názoru totožného, který vyslovil ministr spravedlnosti v
projednávané stížnosti pro porušení zákona. I v rozsudku sp. zn. 3 Tz 244/2001
dospěl senát Nejvyššího soudu k závěru v podstatě totožnému s názorem
vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona obviněného W. (V.). Obdobně bylo
rozhodováno v trestní věci sp. zn. 3 Tz 121/2001 a v rozsudku sp. zn. 11 Tz
27/2001, kde je přímo vysloven názor, že za situace, kdy nebyla alternativa k
výkonu vojenské základní služby pro případ, že by její výkon vedl k popření
náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen
realizoval Ústavu a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za
trestný čin.
Podle § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., dospěje-li senát Nejvyššího soudu při
svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již
vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému
senátu. Za výše popsané situace nezbylo senátu, než věc velkému senátu
postoupit vzhledem k tomu, že jakýmkoliv rozhodnutím ve věci by se dostal do
rozporu s právním názorem vysloveným již v rozhodnutích patřících do některých
ze dvou výše uvedených skupin. Klíčovou otázkou totiž je, zda jednání, kterého
se obviněný W. (V.) dopustil, bylo nebo nebylo trestným činem vzhledem k tomu,
že tímto jednáním jenom realizoval Ústavou garantovanou náboženskou svobodu,
avšak v rozporu s Ústavou uloženými povinnostmi vůči státu a společnosti. Je
nepochybně nezbytné, aby se pro řešení obdobných otázek praxe senátů Nejvyššího
soudu sjednotila a k tomu právě má sloužit předložení této věci velkému senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2002
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman