7 Tz 241/2001

7 Tz 241/2001

ČESKÁ REPUBLIKA/

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 9.

října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Sováka a soudců JUDr. Jana

Engelmanna a JUDr. Petra Hrachovce stížnost pro porušení zákona, podanou

ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. P., proti

usnesení bývalého Vojenského soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv

146/91, a rozhodl t a k t o :

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1.

1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, a v řízení, které jeho vydání předcházelo,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních § 14 odst. 1 písm. f), § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990

Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch

obviněného J. P.

Citované usnesení se z r u š u j e . Současně se zrušují i všechna

další rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke

změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

Obviněný J. P., je účasten soudní rehabilitace podle zák. č. 119/1990

Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, se v celém rozsahu zrušuje rozsudek

bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T

234/57.

Podle § 14 odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve

znění pozdějších předpisů, se zároveň zrušují všechna další rozhodnutí na

zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením

došlo, pozbyla podkladu.

Rozsudkem bývalého Vojenského vojenského soudu v Brně ze dne 9. 8.

1957, sp. zn. 3 T 234/57, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem

vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č.

86/1950 Sb. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Uvedeného deliktu se obviněný dopustil podle rozsudečného výroku tím, že po

nástupu vojenské základní služby dne 2. 7. 1957 u vojenského útvaru odmítl

převzít zbraň a plnit své vojenské povinnosti s odvoláním na své náboženské

přesvědčení - Svědek Jehovův. Odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 18. 8.

1957.

Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1.

1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, byl shora citovaný rozsudek podle § 14 odst. 1

písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o trestu a zároveň byla zrušena

všechna další rozhodnutí na tuto zrušenou část rozsudku obsahově navazující,

pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Toto

usnesení nabylo právní moci dne 23. 1. 1992.

Usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, bylo

rozhodnuto, že obviněný J. B. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne

9. 5. 1960 a trestní stíhání obviněného pro shora uvedený skutek bylo podle §

11 odst. 1 písm. a) tr. řádu zastaveno. Obviněný J. P. však dne 13. 3. 1992

prohlásil, že trvá na projednání věci, trestní řízení pokračovalo a dne 31. 3.

1992 rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem pod sp. zn. 3 Rtv

146/91 tak, že obviněnému J. P. při nezměněném výroku o vině z rozsudku

bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T

234/57, podle § 227 tr. řádu neuložil trest. Tento rozsudek nabyl právní moci

dne 16. 4. 1992.

Ministr spravedlnosti České republiky podal proti pravomocnému usnesení

bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv

146/91, u Nejvyššího soudu České republiky stížnost pro porušení zákona s tím,

že citovaným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. řádu

a § 1 zák. č. 119/1990 Sb. v neprospěch obviněného J. P.

V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr

spravedlnosti především zdůraznil, že důvodem odmítnutí výkonu vojenské služby

bylo náboženské přesvědčení obviněného J. P. a na jeho jednání se proto

vztahuje § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. V

této souvislosti stěžovatel poukázal i na stanovisko Ústavního soudu České

republiky, vyjádřené v nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II ÚS 187/2000, podle

něhož nelze v takových případech rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a

ponechat bez povšimnutí výrok o vině. V citovaném nálezu Ústavní soud České

republiky extenzivně vyložil i pojem trestu ve smyslu § 6 zák. č. 198/1993 Sb.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně proto pochybil, jestliže v rehabilitačním

řízení ponechal výrok o vině nezměněn.

Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky

vyslovil, že stížností napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu

v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, byl v neprospěch obviněného J.

P. porušen zákon ve shora citovaných ustanoveních, aby Nejvyšší soud tento

rozsudek včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí zrušil a dále aby

postupoval podle ustanovení § 270 odst. 1, event. § 271 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal na podkladě podané stížnosti

pro porušení zákona podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost a odůvodněnost

výroku napadeného pravomocného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v

Brně, jakož i správnost postupu řízení, jež tomuto rozhodnutí předcházelo.

Shledal, že stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného J. P.

ministrem spravedlnosti České republiky, je důvodná, neboť k porušení zákona v

přezkoumávaném řízení ve směrech stěžovatelem vytýkaných skutečně došlo.

Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky nelze pochybovat o tom,

že na jednání, pro které byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem

vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č.

86/1950 Sb., se vztahuje ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb.,

o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení vymezuje

účel samotného zákona o soudní rehabilitaci a současně deklaruje, že činy,

které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů, zaručených Ústavou a

vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních

dokumentech o občanských a politických právech, byly československými zákony

prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu

odporovalo rovněž trestní stíhání pro tyto trestné činy.

Na čin obviněného J. P. bylo proto nutno nahlížet jako na čin, který

směřoval k uplatnění základního práva občana, zaručeného výše uvedenými

normami, a proto také bylo jeho odsouzení v zásadním rozporu s principy

demokratické společnosti. Právě tyto skutečnosti a postuláty se měly stát

podkladem pro rozhodování bývalých vojenských soudů v přezkoumávané trestní

věci obviněného J. P.

Obviněný J. P. shora uvedeným jednáním toliko uplatňoval své právo na

svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, které mu sice bylo Ústavou z roku

1960 výslovně garantováno, ve skutečnosti však pouze formálně, protože

konkrétní zákonná úprava, na základě které by mohl občan toto právo realizovat,

tehdy přijata nebyla a obviněný tudíž neměl žádnou faktickou možnost, jak svým

zákonným povinnostem dostát, aniž by se dostal do rozporu se svým náboženským

přesvědčením.

Z tohoto zřetele bylo nutno především hodnotit, zda lze na jednání

obviněného vzhledem k výše uvedeným ustanovením vůbec pohlížet jako na úmyslný

trestný čin. Trestní právo totiž sice v uvedené době formálně proklamativně

chránilo jak společnost, tak i jednotlivce, právní ochrana jednotlivce a jeho

základních práv však byla ve zjevném nepoměru k ochraně a uplatňování práv

tehdejší socialistické společnosti, což je ostatně patrno i z odsuzujícího

rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn.

3 T 234/57.

Zákon o soudní rehabilitaci neváže ochranu lidských práv a svobod

výlučně na Českou republikou vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy,

nýbrž se dovolává principů demokratické společnosti a poukazuje na občanská a

politická práva a svobody, vyjádřené v mezinárodních dokumentech a

mezinárodních právních normách všeobecně, v mezích článku 10 Ústavy České

republiky. Souběžně s článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948

je tak nutno vzít v úvahu článek 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod, podle kterého svoboda projevovat náboženství a přesvědčení

může podléhat výhradně omezením stanoveným zákony, nezbytným v demokratické

společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku zdraví nebo

morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

V konkrétním případě obviněného J. P. bylo tudíž nutno rovněž uvážit,

zda se u něho jednalo o omezení tohoto základního práva, či jeho popření, neboť

obviněný neměl faktickou možnost beztrestně odmítnout výkon vojenské služby a

zvolit kupř. alternativní službu beze zbraně, protože zákon umožňující využití

této či podobné eventuality v uvedené době neexistoval.

Nejvyšší soud proto při svém rozhodování přihlížel v prvé řadě k již

citovanému ustanovení § 1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, jehož stěžejním

účelem bylo zrušení odsuzujících rozsudků za činy, které směřovaly k uplatnění

práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci

lidských práv a v navazujících paktech o občanských a politických právech,

pokud souzené skutky směřovaly k prosazení takových práv nenásilnou cestou,

přičemž tyto činy byly československými zákony prohlášeny za trestné v rozporu

s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní

stíhání a potrestání obviněných.

Pokud by bývalý Vojenský obvodový soud v Brně při svém rozhodování v

rehabilitačním řízení důsledně vycházel právě z ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2

zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nemohl by ponechat nedotčen a tím

v právní moci výrok o vině obviněného J. P. v rozsudku téhož soudu ze dne 9.

8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57, a dosáhl by nápravy procesním postupem podle § 14

odst. 1 písm. a), odst. 3 cit. zákona. Místo toho vadně aplikoval toliko

ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), odst. 3 rehabilitačního zákona a vadné

odsuzující rozhodnutí zrušil pouze ve výroku o trestu.

V ustanovení § 267 odst. 1 tr. řádu je kromě jiného zakotveno, že

Nejvyšší soud přezkoumá stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí a

řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo. V případě obviněného J. P.

dovolovaly zákonné meze soudního přezkumu Nejvyššímu soudu České republiky

podle názoru senátu tohoto soudu, který ve věci rozhodoval, pouze přezkoumání

té části řízení, která následovala po podání návrhu obviněného na soudní

rehabilitaci.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozhodl totiž svým rozsudkem ze

dne 31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, o tom, že se obviněnému J. P. za

trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr.

zák. č. 86/1950 Sb. neukládá s odkazem na ustanovení § 227 tr. řádu trest za

následujícího stavu trestního řízení:

a) obviněný J. P. byl shora citovaným trestným činem pravomocně uznán

vinným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957,

sp. zn. 3 T 234/57,

b) tento rozsudek byl v rehabilitačním řízení, které proběhlo podle

zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, podle § 14 odst. 1 písm. f) cit.

zák. zrušen pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně

ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91 toliko ve výroku o trestu,

c) trestní stíhání obviněného J. P. bylo usnesením téhož soudu ze

dne 27. 2. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu

zastaveno s ohledem na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5.

1960,

d) obviněný J. P. výslovně prohlásil, že na projednání věci trvá.

Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně tudíž rozhodoval rozsudkem ze dne

31. 3. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91, za situace, kdy o vině obviněného J. P.

trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b)

zák. č. 86/1950 Sb. bylo pravomocně rozhodnuto, neboť ve výroku o vině tímto

trestným činem nebyl v rehabilitačním řízení zrušen původní odsuzující

rozsudek, konkrétně rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne

9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57. Tento rozsudek byl zrušen výhradně ve výroku o

trestu, což mělo kromě jiného za následek, že výrok o vině zůstal citovaným

rehabilitačním rozhodnutím nedotčen.

Další trestní stíhání obviněného J. P., které pokračovalo po právní

moci rehabilitačního usnesení, bylo vedeno pouze jako řízení o uložení trestu,

a pokud bylo toto trestní řízení zastaveno z důvodu účasti obviněného J. P. na

amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, nedotklo se toto zastavení

řízení nijak výroku o vině. Tím, že obviněný J. P. prohlásil, že na projednání

věci trvá, vznikl procesní stav, kdy se v trestním stíhání obviněného dále

pokračovalo, ale pouze jako v řízení o uložení trestu, protože pravomocný výrok

o vině nadále existoval. Adekvátním výsledkem tohoto řízení byl potom výrok, že

se obviněnému J. P. trest neukládá, učiněný s odkazem na ustanovení § 227 tr.

řádu.

Převážná část námitek, které ministr spravedlnosti v odůvodnění

stížnosti pro porušení zákona směřoval proti výroku o vině, se tudíž míjí

cílem, pokud stížnost pro porušení zákona nenapadla přímo rozsudek, jímž bylo

pravomocně rozhodnuto o vině. Pokud hodlal stěžovatel dosáhnout podáním

mimořádného opravného prostředku přezkumu a následného definitivního zrušení

výroku o vině, měl stížnost pro porušení zákona podat proti rozsudku bývalého

Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 234/57, resp.

proti té jeho části, která dosavadními kasačními rozhodnutími nebyla dotčena a

je tudíž dosud v právní moci.

Správně však ministr spravedlnosti naproti tomu argumentuje tím, že se

zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, vztahoval i na vzpomínaný výrok o

vině a umožňoval jeho přezkum a případné zrušení, a z tohoto pohledu právem

stížnost pro porušení zákona podal proti pravomocnému usnesení bývalého

Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp. zn. 3 Rtv 146/91,

jímž bylo v rehabilitačním řízení pravomocně rozhodnuto jen o zrušení výroku o

trestu z původního odsuzujícího rozsudku, a nikoliv též výroku o vině, byť to

zákonná úprava umožňovala.

V uvedeném ohledu Nejvyšší soud České republiky porušení zákona zjistil

a vyslovil a vadné rozhodnutí, napadené stížností pro porušení zákona, včetně

všech rozhodnutí obsahově navazujících, která za tohoto procesního stavu

pozbyla svého zákonného podkladu, zrušil.

Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že obviněný J. P. je účasten

soudní rehabilitace v tom směru a rozsahu, jak bylo správně konstatováno již

usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992, sp.

zn. 3 Rtv 146/91. Podle § 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, v platném znění, poté Nejvyšší soud z důvodů shora rozvedených

zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957,

sp. zn. 3 T 234/57, v celém rozsahu a podle § 14 odst. 3 cit. zákona zrušil též

všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého zákonného podkladu.

Nejvyšší soud České republiky takto rozhodl podle § 271 odst. 1 tr.

řádu ve věci sám, neboť rozhodoval o řízení, které bylo zahájeno návrhem

obviněného J. P. na soudní rehabilitaci, o tomto návrhu bylo nutno rozhodnout

a Nejvyšší soud měl k takovému rozhodnutí ve spisovém materiálu dostatečné

podklady.

Další řízení bude v souladu se zákonnou dikcí ustanovení § 15 odst. 1

tr. řádu probíhat u příslušného okresního soudu, konkrétně u Městského soudu v

Brně, soudům okresním na roveň postaveného. Toto řízení bude probíhat na

podkladě původní obžaloby, podané na obviněného J. P. u bývalého Vojenského

obvodového soudu v Brně.

Nejvyšší soud České republiky pro úplnost podotýká, že obdobnou

problematiku sedmý senát tohoto soudu shodně řešil kupř. ve svých rozhodnutích

ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 201/2001 (trestní věc obviněného J. B.) a ze

dne 26. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 242/2001 (trestní věc obviněného F. R.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona není

podle § 266 odst. 7 tr. řádu stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 9. října 2001

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k