Jestliže účinností reorganizačního plánu zanikne část pohledávky orgánu sociálního zabezpečení za dlužníkem [§ 341 odst. 1 písm. a) a § 356 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení], způsobuje plnění na zaniklou část pohledávky vznik přeplatku na pojistném podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. To platí i tehdy, pokud dlužník plní jako obžalovaný za účelem využití institutu zvláštní účinné lítosti (§ 242 trestního zákoníku) ve výši podle dříve podané obžaloby.
[18] Nejvyšší správní soud nejprve připomene obecná východiska vztahu insolvenčního řízení a správy daní. Správa pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti představuje správu daní v širším slova smyslu (k tomu např. Hrubá Smržová, P.; Mrkývka, P. a kol. Finanční a daňové právo. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, s. 417).
[19] Podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Neodůvodněné zvýhodňování státu jako vlastníka, které mu přiznává privilegované postavení oproti ostatním věřitelům, je s tímto ústavním východiskem v rozporu (nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/06, č. 342/2008 Sb., bod 55, či ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06, č. 54/2009 Sb., bod 28). Zejména je nepřípustné svévolně zvýhodnit pohledávky veřejnoprávní (typicky daňové) oproti pohledávkám soukromoprávním. Výjimky z tohoto pravidla musí stanovit zákon z ústavně přípustného důvodu zohledňujícího zvláštní povahu pohledávky a musí být přiměřené povaze zvýhodněné pohledávky (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 10. 2020, čj. 9 Afs 4/2018-65, č. 4119/2021 Sb. NSS, bod 33).
[20] Ve vztahu k nynější věci Nejvyšší správní soud uvádí, že z ničeho neplyne záměr zákonodárce koncipovat § 242 trestního zákoníku jako lex specialis ve vztahu k insolvenčnímu zákonu (k tomu závěry v již citovaném rozsudku rozšířeného senátu čj. 9 Afs 4/2018-65, body 35 až 36 ve vztahu k § 242 a násl. daňového řádu). Tímto ustanovením proto nelze odůvodňovat odchýlení se od zásady rovnosti věřitelů [§ 5 písm. b) insolvenčního zákona] a zásady jejich poměrného uspokojení [§ 1 písm. a) insolvenčního zákona]; stejně tak jím nelze odůvodňovat dodatečné zpochybňování obsahu reorganizačního plánu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2451/2013, č. 12/2017 Sb. rozh. obč.).
[21] Stejně tak z ničeho nevyplývá, že by § 242 trestního zákoníku měl zakládat samostatný, od daňové pohledávky zcela odtržený právní titul pro plnění, jak dovozuje krajský soud (body 21 až 23 napadeného rozsudku). Naopak, formulaci § 242 trestního zákoníku (jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil) nelze chápat jinak, než jako odkaz na příslušnou daňovou pohledávku či pohledávku na pojistném podle zvláštního zákona (podobně jako § 197 trestního zákoníku nepochybně odkazuje na zákonnou vyživovací povinnost podle předpisů soukromého práva).
[22] Nejvyšší správní soud nepřehlíží, že Nejvyšší soud v minulosti konstatoval, že částečné uspokojení věřitelů v rámci konkursu nepostačuje pro naplnění podmínek zvláštní účinné lítosti podle § 147a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (který byl obsahově téměř totožný s nynějším § 242 trestního zákoníku), a dodatečným splněním je pouze uhrazení dlužných částek v plném rozsahu (usnesení ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 5 Tdo 368/2008).
[22] Nejvyšší správní soud nepřehlíží, že Nejvyšší soud v minulosti konstatoval, že částečné uspokojení věřitelů v rámci konkursu nepostačuje pro naplnění podmínek zvláštní účinné lítosti podle § 147a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (který byl obsahově téměř totožný s nynějším § 242 trestního zákoníku), a dodatečným splněním je pouze uhrazení dlužných částek v plném rozsahu (usnesení ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 5 Tdo 368/2008).
[23] Tyto závěry však nejsou přiléhavé na stěžovatelčinu věc. V případě řešení úpadku konkursem totiž platí, že pohledávky nebo jejich části, které nejsou uspokojeny v rámci insolvenčního řízení, zásadně nezanikají (§ 244 insolvenčního zákona). V takovém případě je výše nadále existující pohledávky (slovy trestní judikatury dlužná částka v plném rozsahu) vyšší než plnění, které je věřiteli v rámci poměrného uspokojení poskytnuto v insolvenčním řízení.
[24] Oproti tomu v případě řešení úpadku reorganizací, nestanoví-li zákon nebo reorganizační plán jinak, zanikají účinností tohoto plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi (§ 356 odst. 1 insolvenčního zákona). To znamená, že v případě reorganizace se zpravidla dlužná částka v plném rozsahu shoduje s výší uspokojení, které má být věřiteli poskytnuto podle reorganizačního plánu.
[25] V případě stěžovatelky bylo provedeno reorganizační opatření podle § 341 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a v souladu s body V.1 a XII.1.a) reorganizačního plánu zanikly pohledávky věřitelů zařazených do skupiny A (kam patřila i pohledávka žalované) v té části, v níž neměly být podle reorganizačního plánu uspokojeny.
[26] Nejvyšší správní soud uzavírá, že účinností reorganizačního plánu (dne 30. 7. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení insolvenčního soudu, kterým byl schválen) došlo ke změně výše pohledávek žalované za stěžovatelkou z částky 6 270 373 Kč na částku 170 384,61 Kč. K zániku snížené pohledávky žalované došlo splněním dne 3. 9. 2020, kdy insolvenční správce stěžovatelky zaslal žalované částku 170 384,61 Kč.
[27] Jestliže stěžovatelka následně plnila žalované částku 773 215 Kč, ačkoli její závazek vůči žalované již zanikl, vznikl přeplatek ve smyslu § 17 zákona o pojistném, neboť šlo o plnění, které bylo bez právního důvodu odvedeno na pojistném na účet orgánu sociálního zabezpečení (rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, čj. 6 Ads 16/2009-81, č. 1916/2009 Sb. NSS). Právní posouzení žalované a krajského soudu je tedy nesprávné.