pracovní schopností, ve znění vyhlášky č. 232/1997 Sb. Ustanovení $ 7 odst. 1 věty třetí vyhlášky č. 115/1992 Sb., o provádění pracovní re- habilitace občanů se změněnou pracovní schopností, podle něhož se zaměstnavatel V písemné dohodě musí zavázat, že bude provozovat pracovní místa v chráněné díl- ně nebo chráněném pracovišti nejméně po dobu dvou let od poskytnutí příspěvku a že případně vrátí úřadu práce příspěvek nebo jeho poměrnou část odpovídající době, kterou nesplnil, je třeba vyložit tak, že po tuto dobu musí uvedené pracovní místo reálně fungovat, tj. být obsazeno zaměstnancem (i případně vícero různými zaměstnanci po sobě, započne-li pracovní poměr dalšího zaměstnance bezprostřed- ně po skončení pracovního poměru předchozího zaměstnance) se změněnou pra- covní schopností, který zásadně (není-li např. v pracovní neschopnosti) skutečně vykonává pro zaměstnavatele sjednaný druh práce.
pracovní schopností, ve znění vyhlášky č. 232/1997 Sb. Ustanovení $ 7 odst. 1 věty třetí vyhlášky č. 115/1992 Sb., o provádění pracovní re- habilitace občanů se změněnou pracovní schopností, podle něhož se zaměstnavatel V písemné dohodě musí zavázat, že bude provozovat pracovní místa v chráněné díl- ně nebo chráněném pracovišti nejméně po dobu dvou let od poskytnutí příspěvku a že případně vrátí úřadu práce příspěvek nebo jeho poměrnou část odpovídající době, kterou nesplnil, je třeba vyložit tak, že po tuto dobu musí uvedené pracovní místo reálně fungovat, tj. být obsazeno zaměstnancem (i případně vícero různými zaměstnanci po sobě, započne-li pracovní poměr dalšího zaměstnance bezprostřed- ně po skončení pracovního poměru předchozího zaměstnance) se změněnou pra- covní schopností, který zásadně (není-li např. v pracovní neschopnosti) skutečně vykonává pro zaměstnavatele sjednaný druh práce.
Stěžovatelka dále podle $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítala nesprávné posouzení právní otázky interpretace $ 7 vyhlášky č. 115/1992 Sb. a čl. II bodu 1. uzavřené doho- dy ze dne 9. 2. 2001 o zřízení pracovního mís- ta v chráněné dílně, a sice že k tomu, aby spl- nila podmínky poskytnutí příspěvku, tedy zřídit a obsadit do 60 dnů od poskytnutí přís- pěvku předepsaný počet chráněných pracov- ních míst a tato mít obsazena občany se změ- něnou pracovní schopností nejméně po dobu 24 měsíců, byla povinna zajistit, že po celou tuto dobu musela být všechna pracovní 52 místa, na něž se vztahoval poskytnutý příspě- vek, také skutečně obsazena. Tato stížní námitka ve své podstatě spočí- vá na výkladu veřejnoprávní smlouvy a práv- ního předpisu, na jehož základě byla tato smlouva uzavřena. Jedná se o právní úpravu a smluvní akt, které žalovaný aplikoval při vy- dání rozhodnutí, jež bylo napadeno správní žalobou, v době, kdy ještě nebyl účinný zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správ- ní řád z roku 2004“), jenž ve svých $ 159 až 170 obsahuje výslovnou obecnou úpravu ve- řejnoprávních smluv. Dohodu ze dne 9. 2. 2001 mezi stěžovatelkou a ČR - Úřadem prá- ce v Pelhřimově nutno klasifikovat jako sub- ordinační veřejnoprávní smlouvu, neboť vy- tváří reciprocitu práv a povinností mezi subjektem veřejné správy (státem reprezen- tovaným úřadem práce) a zaměstnavatelem jako jednou z osob, vůči nimž směřuje výkon veřejné správy na úseku zaměstnanosti (správněprávní doktrína uvedený akt tako- výmto způsobem bez větších pochyb klasifi- kovala i v době, kdy neexistovala shora zmíně- ná výslovná obecná úprava veřejnoprávních smluv ve správním řádu z roku 2004, viz D. Hendrych a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vyd., C. H. Beck, Praha 2003, str. 168 - 169, marg. č. 279; k podobnému ná- zoru došla i judikatura v případě smluv uzaví- raných podle vyhlášky č. 22/1991 Sb., kterou se stanoví podrobnosti zřizování společen- sky účelných pracovních míst a vytváření veřejně prospěšné práce, tj. v případě smluvních typů srovnatelných se smlouvou, kterou uzavřela stěžovatelka podle vyhlášky č. 115/1992 Sb., viz rozsudek Krajského sou- du v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 16 Ca 343/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 603/2000). Ve shodě se správněprávní doktrínou (srov. D. Hendrych a kol, shora cit. dílo, str. 161, marg. č. 259) lze konstatovat, že za právního stavu před účinností správního řá- du z roku 2004 muselo - vzhledem k absenci jakékoli obecné úpravy - oprávnění vykona- vatele veřejné správy k uzavření veřejnopráv- ní smlouvy vyplývat z konkrétní zákonné úpravy určitého úseku činnosti veřejné sprá- xe p vy. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že její náležitosti, obsah a podmínky uzavření musely pak rovněž vyplývat ze zákona (neboť podle čl. I odst. 2 Listiny základních práv a svobod státní moc lze uplatňovat jen v pří- padech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž uplatňováním státní moci nutno rozumět i výkon veřejné správy formou uzavírání ve- řejnoprávních smluv). Vzhledem k absenci speciální uzavřené úpravy v oblasti veřejné- ho práva v době před 1. 1. 2006 (která by pří- padně výslovně odkazovala na subsidiární či přiměřené užití soukromoprávních předpi- sů, viz $ 170 nynějšího správního řádu z roku 2004) je pak nutno (s ohledem na teoretické koncepce vztahu veřejného a soukromého práva, k nimž se Nejvyšší správní soud přihlá- sil zejm. v rozsudku ze dne 27.9. 2006, čj. 2 As 50/2005-53, publikovaném pod č. 1034/2007 Sb. NSS; viz též rozsudek z 1. 3. 2007, čj. 2 Afs 125/2005-40, www.nssoud.cz) veřejnoprávní smlouvy vykládat podle zásad výkladu smluv jako vícestranných právních úkonů, které platí v právu soukromém, nelze-li z obsahu, smyslu a účelu smlouvy, případně jiných roz- hodných skutečností vztahujících se ke smlouvě, a z právní úpravy, na základě níž je smlouva uzavírána, a jejího místa v právním řádu dovodit, že by mělo být použito jiných výkladových zásad. Rovněž důsledky plynoucí z vad takovýchto právních úkonů nutno zá- sadně hodnotit na základě soukromopráv- ních principů, ledaže veřejné právo explicit- ně či implicitně stanoví něco jiného. Metodologicky vzato je pak nutno při vý- kladu veřejnoprávních smluv a právních předpisů, na základě nichž byly uzavřeny, po- stupovat zpravidla tak, že nejprve je nutno vyložit obsah příslušného právního předpi- su, příp. předpisů s tím souvisejících, a zjistit zejména, v jakém rozsahu připouští úpravu určitých veřejnoprávních povinností smlou- vou a jaké podmínky musí smlouva splňovat, aby byla s právními předpisy v souladu. Dále nutno zjistit skutečný obsah smlouvy. Pokud ano, lze přistoupit k vymezení obsahu práv- ních povinností vyplývajících z uzavřené smlouvy a posoudit, zda jsou sjednány v sou- ladu s objektivním právem, a dále uvážit, zda došlo k jejich porušení. Dále nutno zhodno- tit, zda případný individuální správní akt vy- daný v souvislosti s takto konstatovaným po- rušením smlouvy (ve stěžovatelčině případě platební výměr na odvod za porušení rozpo- čtové kázně, ve znění odvolacího rozhodnutí stěžovatelky) byl vydán v souladu s objektiv- ním právem a zda má podklad v porušení smlouvy. Pokud by obsah smlouvy v souladu s objektivním právem nebyl, nutno zvážit, ja- ké to má důsledky pro platnost smlouvy či je- jí rozhodné části a pro smluvně ujednaná prá- va a povinnosti a jejich případné splnění či nesplnění. Podle $ 7 vyhlášky č. 115/1992 Sb. úřad práce poskytuje zaměstnavatelům příspěvek na zřízení pracovního místa pro občana se změněnou pracovní schopností v chráněné dílně nebo chráněném pracovišti nejvýše v částce 100 000 Kč na jedno pracovní místo. Příspěvek může být poskytnut zálohově a zú- čtuje se nejpozději do šesti měsíců. Příspěvek se poskytne, jsou-li splněny podmínky uvede- né v $ 6a zaměstnavatel se v písemné dohodě zaváže provozovat pracovní místa v chráněné dílně nebo chráněném pracovišti nejméně po dobu dvou let od poskytnutí příspěvku; dohoda obsahuje rovněž závazek zaměstna- vatele, že vrátí úřadu práce příspěvek nebo jeho poměrnou část odpovídající době, kte- rou nesplnil. Podle $ 6 odst. 1 vyhlášky č. 115/1992 Sb. chráněné dílny a chráněná pra- coviště jsou pracoviště provozovaná právnic- kými a fyzickými osobami, pracuje-li v nich alespoň 60 % občanů se změněnou pracovní schopností. Chráněným pracovištěm je též pracoviště zřízené v domácnosti občana se změněnou pracovní schopností. Podle odst. 2 zmíněného ustanovení pak do chráněných dílen a na chráněná pracoviště jsou zařazová- ni zejména občané se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením, s mentálním postižením, občané se změně- nou pracovní schopností, kteří mohou podá- vat jen zmenšený pracovní výkon a nelze je umístit na volných pracovních místech na tr- hu práce, a občané se změněnou pracovní schopností po dobu přípravy k práci. 53 1437 K tomu, aby bylo možno uvážit, zda Měst- ský soud v Praze správně interpretoval výše uvedená ustanovení vyhlášky č. 115/1992 Sb. a k nim se vztahující pasáže dohody o zřízení pracovního místa v chráněné dílně, je třeba v první řadě přihlédnout ke smyslu a účelu poskytování příspěvku na zřízení pracovního místa pro občana se změněnou pracovní schopností v chráněné dílně nebo chráně- ném pracovišti (dále jen „příspěvek“). Příspě- vek má za účel motivovat zaměstnavatele k vytváření pracovních míst pro občany se změněnou pracovní schopností tím, že jim fi- nančně kompenzuje dodatečné náklady spo- jené se zaměstnáváním takových osob, kte- rým jejich zdravotní handicap snižuje možnosti uplatnění na trhu práce oproti oso- bám bez tohoto handicapu. Zaměstnavatelé občanů se změněnou pracovní schopností se totiž „musí vyrovnávat s vyšší nemocnosti těchto svých zaměstnanců, nízkou dosaže- nou kvalifikací, omezenou možností techni- zace a z ní vyplývajícím vyšším podílem ruč- ní práce, se snížením jejich pracovního výkonu, jejich flexibilitou a v neposlední řa- dě i omezenou pružností a přizpůsobivosti požadavkům trhu. Zároveň se ale tyto za- městnavatelské subjekty pohybují na vol ném trhu, tzn. platí pro ně stejná ekonomic- ká pravidla jako pro zaměstnavatele, kteří takové pracovníky nezaměstnávají. Z těchto důvodů státy v celém civilizovaném světě ur- čitým způsobem těmto zaměstnavatelským subjektům pomocí daňového a dotačního zvýhodnění oproti běžným podnikatelským subjektům pomáhají vyrovnat ztráty vznik- lé na základě výše uvedených skutečností“ [J. Majerová, V. Posoldová, J. Židonová: Posky- tování dotací ze státního rozpočtu podnika- telským subjektům zaměstnávajícím převážně občany se změněnou pracovní schopností, Mzdy a personalistika v praxi č. 5/2001, str. 16 a násl., citováno dle elektronické verze publi- kované v ASPI ve stavu k 12. 8. 2007 pod in- terním číslem 18590 (LIT)]. Základním smys- lem a účelem příspěvku je tedy napomoci k větší míře zaměstnanosti obtížně zaměstna- telných osob se změněnou pracovní schop- ností - stát jejich práci zčásti dotuje poskyto- váním příspěvku zaměstnavateli, protože má 54 za to, že i přes určitou ekonomickou nevý- hodnost jejich zaměstnávání (právě pro vyš- ší nemocnost, fluktuaci, nižší pracovní flexi- bilitu aj. a jimi způsobené vícenáklady vznikající zaměstnavateli) existují závažné důvody, ve své podstatě především mimo- ekonomické, pro které je žádoucí, aby osoby se změněnou pracovní schopností pracovaly (zejména proto, že se tím lépe zapojí do běžného života a udrží si pracovní návyky a co nejvyšší dosažitelnou míru soběstačnos- ti), a pro které existuje legitimní důvod jejich © zaměstnávání dotovat. Smyslem a účelem příspěvku je tedy napomoci k vy- tváření takových pracovních míst, která bu- dou reálně obsazena, nikoli taková místa vy- tvářet samoúčelně, bez jejich skutečného obsazení občany se změněnou pracovní schopností. Poskytování příspěvku nemá a ani nemů- že zaměstnavatelům, kterým má být vyplá- cen, krýt vícenáklady spojené se zaměstnává- ním osob se změněnou pracovní schopností za každých okolností a ve všech ohledech a nemá a nemůže v této souvislosti vyloučit jejich podnikatelské riziko spojené s riziky zaměstnávání těchto občanů, jak byla popsá- na výše; má toliko nabídnout určitou přesně vymezenou kompenzaci, o které musí za- městnavatel uvážit, zda je pro něho s přihléd- nutím k povaze jeho podnikání (zejm. s ohle- dem na množství jím zaměstnávaných osob, druh práce, kterou vykonávají, typické pra- covní zatížení, míru flexibility, jež je po za- městnancích vyžadována, atd.) rentabilní. I proto je poskytování příspěvku omezeno jednak maximální možnou částkou na jedno pracovní místo, jednak dalšími vyhláškou [vy- danou na základě $ 31 odst. 3 písm. b) zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, a v jeho me- zích] stanovenými minimálními podmínka- mi, např. podmínkou minimální doby provo- zování pracovního místa (ta musí být nejméně dva roky). Ustanovení $ 7 odst. 1 věty třetí vyhlášky č. 115/1992 Sb. jednak stanoví minimální do- bu provozování pracovního místa (zaměstna- vatel se v písemné dohodě musí zavázat, že bude provozovat pracovní místa v chráněné dílně nebo chráněném pracovišti nejméně po dobu dvou let od poskytnutí příspěvku), jednak v téže větě (v její části za středníkem) nařizuje, že dohoda musí obsahovat rovněž závazek zaměstnavatele, že vrátí úřadu práce příspěvek nebo jeho poměrnou část odpoví- dající době, kterou nesplnil. „Provozováním“ lze v obecném jazykovém významu tohoto slova v souvislosti s pracovním místem stěží rozumět něco jiného než jeho reálné fungo- vání, tj. jeho obsazení zaměstnancem, který zásadně (není-li např. v pracovní neschop- nosti) skutečně vykonává pro zaměstnavatele sjednaný druh práce. Ze spojení výše uvede- ných dvou podmínek v jedné větě právního předpisu nutno s přihlédnutím k výše roze- branému smyslu a účelu poskytování přís- pěvku dovodit, že vyhláška vcelku běžně po- čítá se situací, kdy příjemce příspěvku podmínku minimální doby provozování pra- covního místa nesplní, přesněji řečeno nedo- drží zcela zaměstnávání příslušného počtu dotovaných zaměstnanců po minimální sta- novenou dobu, takže mu bude příspěvek po- měrným způsobem krácen. Zaměstnavatel, který chce pobírat příspěvek, si proto musí předem uvážit, zda je pro něho čerpání přís- pěvku výhodné i za situace, kdy musí splnit podmínky stanovené vyhláškou č. 115/1992 Sb., především musí uvážit, zda je schopen - na- př. i tak, že bude zaměstnávat o něco vyšší po- čet osob se změněnou pracovní schopností, než na kolik jich pobírá příspěvek - zajistit, že po celou minimální předepsanou dobu bude zaměstnávat předepsaný počet osob se změněnou pracovní schopností, i když u nich nastane fluktuace např. ze zdravotních důvo- dů. Opětovně nutno zdůraznit, že podmínky pro poskytnutí příspěvku stanovené ve vý- hlášce č. 115/1992 Sb. jsou minimální a že je na zaměstnavateli a jeho podnikatelské úva- ze, zda a v jaké míře podstoupí riziko, že v dů- sledku fluktuace počet pracovních míst, na která pobírá příspěvek, po minimální přede- psanou dobu klesne pod dohodou sjednaný počet, a že z tohoto důvodu bude povinen po- měrnou část příspěvku vrátit. Pokud by platila interpretace, podle které postačí, že každé místo je obsazeno občanem se změněnou pracovní schopností v součtu po dobu 24 měsíců, avšak zároveň není ome- zena lhůta, do které zaměstnavatel musí tuto podmínku splnit, mohl by zaměstnavatel zís- kat předmětný příspěvek, ale plnění daných podmínek si odsunout na blíže nespecifiko- vané období v budoucnu. Tím by příspěvek nesplnil svůj účel, neboť za součást tohoto účelu nutno mít i to, že pracovní místo pro občana se změněnou pracovní schopností je zřízeno a provozováno v relativně blízkém ča- se odvíjejícím se od okamžiku poskytnutí příspěvku. V opačném případě by účinky příspěvku byly jen nanejvýš obtížně předví- datelné a riziko jeho zneužití neúnosně vyso- ké, takže by příspěvek jako nástroj politiky státu na úseku zaměstnávání osob se změně- nou pracovní schopností neplnil svůj účel či by jej plnil jen v nedostatečné míře. I tyto dů- vody jsou argumentem k závěru, že minimál- ní doba dvou let musí být v podstatě nepřett- žena. Doplňkově lze argumentovat i tím, že racionální zákonodárce, který by chtěl stano- vit, že minimální doba dvou let může být vy- čerpána s přestávkami, by stanovil alespoň rámcové podmínky takového čerpání, např. maximální počet a délku přestávek a celko- vou maximální dobu, do níž musí být „penza“ dvou let dosaženo. To, že tak zákonodárce ne- učinil, nasvědčuje proto spíše závěru, že do- bu dvou let měl za dobu, po kterou musí být dotované pracovní místo nepřetržitě obsaze- no nějakým zaměstnancem (ne nutně jedním jediným, nýbrž i vícero různými zaměstnanci po sobě, započne-li pracovní poměr dalšího zaměstnance bezprostředně po skončení pracovního poměru předchozího zaměstnan- ce), nemá-li být příspěvek krácen. Tolik k výkladu samotné právní úpravy ve vyhlášce č. 115/1992 Sb., na jejímž základě by- la dohoda ze dne 9. 2. 2001 uzavřena. K interpretaci samotné dohody dlužno uvést, že ve shodě s názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, publikovaném na www.concourt.cz, má Nejvyšší správní soud za to, že interpretace smluvních textů 55 1437 je, ve své základní podobě, do jisté míry srov- natclná s výkladem právních předpisů; obě- ma je totiž společné, že zakládají právo a že jsou projevem vůle jejich původců, přičemž tato vůle chtěla mít určitý smysl a sledovat ně- jaký účel. Jak v případě výkladu právního předpisu, tak v případě smlouvy platí, že jazy- kový výklad představuje pouze prvotní při- blížení se k aplikované právní normě. Je pou- ze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vů- lí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Na vůli je proto nutno usuzovat z vnějších okolností, spoje- ných s podpisem a realizací smluvního vzta- hu, zejména na okolnosti spojené s podpisem smlouvy a následné jednání účastníků po podpisu smlouvy. Jak Ústavní soud trefně poznamenal, je nemožné v obecné rovině přesně vyjádřit hierarchii jednotlivých interpretačních argu- mentů, ani specifikovat okolnosti, za nichž má mít jednotlivý argument přednost před argumentem jiným. Jinak řečeno, objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argu- mentů a principů, k nimž má soud při výkla- du smluv přihlížet, ale nestanoví ani jedno- značnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jedno- tlivých v úvahu připadajících argumentů a je- jich roli v konkrétním případě vyvážit s ohle- dem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto pří- stup je zároveň přístupem moderní judikatu- ry, která postupně nahrazuje formálně lega- listický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargu- 56 mentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví. Dále nutno ve shodě s názorem vyjádře- ným ve shora zmíněném nálezu Ústavního soudu vycházet z principu preference plat- nosti výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který ne- platnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, a z předpokladu, že žádný normo- tvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu ab- surdní nebo nerozumné důsledky. Veřejnoprávní smlouva o poskytnutí přís- pěvku mezi stěžovatelkou a úřadem práce se ve svém obsahu ohledně stanovení podmí- nek, za kterých by byla stěžovatelka povinna příspěvek vrátit, pohybovala zcela v inten- cích vyhlášky č. 115/1992 Sb. Ustanovení smlouvy, podle něhož každé ze zřízených pracovních míst se změněnou pracovní schopností musí být zachováno a obsazeno nejméně po dobu 24 měsíců ode dne poskyt- nutí příspěvku, nelze vykládat jinak, než že uvedené pracovní místo musí být alespoň po minimálně stanovenou dobu skutečně obsa- zeno, tj. „provozováno“ ve smyslu 6 7 odst. 1 věty třetí vyhlášky č. 115/1992 Sb.; v opačném případě nastupuje vyhláškou předepsaný a ve smlouvě též zmíněný (viz její čl. II bod 6.) dů- sledek, a sice povinnost vrácení poměrné části příspěvku. Lze tedy říci, že strany veřej- noprávní smlouvy v ní ohledně podmínek poskytnutí příspěvku nesjednaly nic jiného, než co je obsahem vyhlášky č. 115/1992 Sb. Sjednaly tedy veřejnoprávní práva a povin- nosti zcela v souladu se zákonem, konkretizo- vaným na jeho základě vydaným podzákon- ným obecně závazným právním předpisem. Z žádných okolností provázejících jednání o uzavření smlouvy či vyplývajících z chování smluvních stran při jejím uzavírání nebo ji- nak v souvislosti s touto smlouvou pak nevy- plývá, že skutečná vůle stran by se odlišovala od vůle vyjádřené větami smluvního textu, je- jichž obecný význam nutno mít za identický s významem příslušných shora vyložených ustanovení vyhlášky č. 115/1992 Sb. Takovou okolností není ani to, že stěžovatelka bezpro- středně před uzavřením smlouvy navrhovala V přípise z 31. 1. 2001 úřadu práce snížení po- čtu pracovních míst pro občany se změně- nou pracovní schopností v chráněné dílně na sedm; podstatné zde je (a to uvedl zcela tref- ně i Městský soud v Praze v odůvodnění své- ho rozsudku), že nakonec uzavřela smlouvu, v níž se zavázala - s největší pravděpodob- ností proto, že jen tak splnila podmínku $ 6 odst. 1 vyhlášky č. 115/1992 Sb., že v chráně- né dílně musí být zaměstnáno alespoň 60 % občanů se změněnou pracovní schopností - vytvořit takových pracovních míst osm. Dlužno navíc poznamenat, že smlouvou sjednaná povinnost k eventuálnímu vrácení poměrné části příspěvku není nijak drastic- kou újmou příjemci příspěvku - pouze mu není poskytnuto to, pro co nesplnil zákonné podmínky, přičemž příspěvek je krácen v mí- ře odpovídající míře nesplnění podmínek (toto obecné pravidlo nelze uplatňovat me- chanicky - proto, jakkoli zpravidla bude uplatněno jako čistý matematický vzorec, po- dobně jako v případě stěžovatelky, umožňuje v odůvodněných výjimečných případech zo- hlednit i fixní náklady spojené s vytvořením pracovního místa, které zůstalo neobsazeno, činíli významnou část celkových nákladů na pracovní místo, jež měly být kryty příspěvkem). Právní úpravu ve vyhlášce č. 115/1992 Sb. i smluvní ujednání ve veřejnoprávní smlou- vě, které je obsahově identické se zmíněnou právní úpravou, proto nutno i při tomto vý- kladu považovat za racionální, přiměřenou a nevystavující příjemce příspěvku nadmět- ně vysokému podnikatelskému riziku. I tato skutečnost, tj. sjednání smlouvy, která by prá- vě takto byla po obsahové stránce vyvážená a rozumně upravovala práva a povinnosti stran, nasvědčuje závěru, že právě taková by- la vůle stran vyjádřená slovy smluvního textu a že jiný výklad smlouvy není správný. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s výkladem učiněným Městským soudem v Praze; kombinací teleologického a grama- tického výkladu (které ostatně přesvědčivým způsobem použil i Městský soud v Praze) do- spěl ke zcela identickým závěrům. Stížní ná- mitka podle $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není důvodná. Vzhledem k tomu, že výkladem zjištěný obsah smlouvy je zcela v souladu s objektiv- ním právem, není důvodu v této souvislosti uvažovat 0 jejím rozporu se zákonem, o ne- platnosti smlouvy či jejího vykládaného usta- novení z toho případně plynoucí a o práv- ních důsledcích takové neplatnosti. Na smlouvu jako celek i na její předmětné usta- novení nutno hledět jako na platné a zakláda- jící práva a povinnosti stran tak, jak se jejich obsah následně promítl do stěžovatelčinou žalobou napadeného správního rozhodnutí, jež stěžovatelce zcela důvodně - na základě naplnění skutkové podstaty sjednané ve veřej- noprávní smlouvě - uložilo odvod části po- skytnutého příspěvku do státního rozpočtu. 1438 Daňové řízení: lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání; VA přerušení běhu lhůty k $ 41 odst. 1, 2 a 4a $ 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 35/1993 Sb., č. 85/1994 Sb., č. 255/1994 Sb. a č. 323/1996 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) I. Je-li daňový subjekt povinen v subjektivní lhůtě předložit dodatečné daňové přiznání nebo hlášení ($ 41 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) vx nebo chce-li tak učinit, zjistí-li, že jeho daňová povinnost má být nižší nebo daňová x ztráta vyšší ($ 41 odst. 4 uvedeného zákona), může je platně podat v týchž objektiv- ních propadných lhůtách, jaké zákon stanoví správci daně pro vyměření daně, do- měření daně či přiznání nároku na daňový odpočet ($ 47 odst. 1 a 2 uvedeného zá- Z.. kona), tzn. do tří let, nejpozději však do deseti let od konce zdaňovacího období, 1438 v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznik- la daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání či hláše- ní podat. II. Úkony správce daně, které směřují k přezkoušení správnosti daňové povin- nosti ($ 41 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) či k vyměření da- ně nebo jejímu dodatečnému stanovení ($ 47 odst. 2 uvedeného zákona), způsobují přerušení běhu tříleté lhůty ($ 47 odst. 1 uvedeného zákona). Daňový subjekt může tedy splnit svoji zákonnou povinnost, zjistí-li, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší ($ 41 odst. 1 uvedeného zákona), či uplatnit své právo, zjistí-li, že jeho daňová povinnost má být nižší nebo daňová ztráta vyšší ($ 41 odst. 4 uvede- ného zákona), i poté, co po přerušení tříleté lhůty počala tato lhůta běžet znovu. xx/4
Společnost s ručením omezeným J. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o odvod za porušení rozpočtové kázně, o kasační stížnosti žalobkyně.