č. 492/2000 Sb. a č. 261/2007 Sb. Pokud společník a jednatel společnosti poskytuje společnosti služby prostřed- nictvím své živnosti s odlišným předmětem činnosti, kterou provozuje v samostat- ných provozovnách, vlastními pracovníky a na vlastní náklady, není cena společ- ností jemu zaplacená příjmem ze závislé činnosti ve smyslu $ 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
č. 492/2000 Sb. a č. 261/2007 Sb. Pokud společník a jednatel společnosti poskytuje společnosti služby prostřed- nictvím své živnosti s odlišným předmětem činnosti, kterou provozuje v samostat- ných provozovnách, vlastními pracovníky a na vlastní náklady, není cena společ- ností jemu zaplacená příjmem ze závislé činnosti ve smyslu $ 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
Podle $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů „[plříjmy ze závislé činnosti jsou příjmy za práci členů družstev, společníků a jednatelů společností s ručením omeze- ným a komanditistů komanditních společ- ností, a to i když nejsou povinní při výkonu práce pro družstvo nebo společnost dbát pří- kazů plátce“. Podle $ 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů „[plříjmy z podnikání jsou příjmy ze živnosti“. Je třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že obě ustanovení jsou určena pro zdanění ji- ných druhů příjmů a neexistuje mezi nimi žádná posloupnost. Vytýká-li však krajskému soudu, že o pravidlu přednosti v rozsudku pojednal, není tomu tak. V části porovnávají- cí příjmy podle $ 6 a podle $ 7 je pouze uve- deno, že přednostní aplikaci nic nenasvědču- je a ani právní teorie či praxe nenadřazuje fikci jiným pravidlům. Krajský soud na zákla- dě obsáhlého rozboru příjmů podléhajících oběma citovaným ustanovením dospěl k zá- věru, že se o příjem podřazený $ 6 zákona o daních z příjmů v daném případě nejedná. Zákon o daních z příjmů v $ 6 odst. 1 písm. b) označuje příjmy společníků a jedna- telů společnosti, které mu jsou touto společ- ností vypláceny, za příjmy ze závislé činnosti, a tedy zakládá legální fikci, že se o tento druh příjmů jedná. Důvodem nepochybně bylo, aby i činnost společníka pro společnost byla zdaněna tak, jako činnost ostatních jejich pra- covníků; tomu napovídá i znění $ 6 odst. 2 ci- tovaného zákona, podle něhož je poplatník s příjmy ze závislé činnosti a z funkčních po- žitků dále označen jako „zaměstnanec“ a plát- ce příjmu jako „zaměstnavatel“. Neznamená to však, že zdanění podle to- hoto ustanovení podléhá každý příjem, který společník či jednatel od společnosti obdrží. Vymezení, zda v konkrétním případě došlo k naplnění podmínek daného ustanovení, zá- visí na skutkových okolnostech. Jak stěžova- tel, tak i žalobce a krajský soud při tomto posouzení poukazují na výklad zastávaný v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu. Právě pro srovnání skutkových okolností je třeba zmínit přehled stávající judikatury. Rozsudkem ze dne 27. 8. 2004, čj. 6 Afs 9/2003-59, č. 889/2006 Sb. NSS, byla činnost vykonávaná společníkem, která by jinak měla znaky samostatné výdělečné činnosti, podřa- zena režimu $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o da- ních z příjmů. Za nerozhodný byl označen právní předpis, podle něhož byla upravena práva a povinnosti společníka a společnosti z pohledu závazkového, uzavřena smlouva i způsob výkonu práce a výplaty odměny za ni. Řešen byl případ poskytování právní po- moci společníkem společnosti. Tento závěr byl zopakován i v rozsudcích ze dne 29. 9. 2004, čj. 5 Afs 6/2004-96, a ze dne 22. 12. 2004, čj. 5 Afs 81/2004-52, kde byly řešeny případy společníků vykonávajících pro spo- lečnost práce shodné s předmětem činnosti společnosti, a tedy podílejících se na „dosaže- ní zisku, fungování a prosperitě společnosti“. Rozsudek čj. 6 Afs 9/2003-59 také prošel testem ústavnosti. Usnesením ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 385/04, Ústavní soud po- danou ústavní stížnost odmítl s konstatová- ním, že v daném případě nebyla aplikace předmětného ustanovení zákona o daních z příjmů vybočením z ústavní ochrany vlast- nického práva. Ústavní soud zde však součas- ně jednoznačné a všeobecné závěry rozsud- ku Nejvyššího správního soudu do určité míry korigoval; konkrétně uvedl, že „považu- je za nutné - alespoň ve formě obiter dictum - zdůraznit, že interpretace vztahu mezi ustanovením f Godst. I písm. b)af 7 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů, tak, jak ji v obecné rovině podal v napadeném rozsud- ku NSS, není z ústavněprávních hledisek ak- ceptovatelná. Podle Ústavního soudu nelze ust. f 6 odst. I písm. b) zákona o daních z příjmů vykládat tak extenzivně, jak to uči- nil v odůvodnění napadeného rozsudku Nej- vyšší správní soud, tedy tak, že toto ustano- vení dopadá na všechny případy, kdy společník vykonává pro společnost určitou činnost, bez ohledu na to, na základě jakého právního titulu tuto činnost vykonává. Po- dle Ústavního soudu je třeba velmi pečlivě vážit, co je obsahem takového vztahu, zda v něm dominuje postavení této osoby jako společníka obchodní společnosti ne- bo postavení, které svědčí o tom, že vyko- nává tuto činnost nezávisle na společnos- ti jako osoba samostatně výdělečně činná, zda společník vykonává takovou činnost jako osoba samostatně výdělečně činná i bro jiné subjekty, zda si hradí veš- keré náklady související s touto činností samostatně a k výkonu používá svůj ob- chodní majetek, zda mu obchodní společ- nost určuje či neurčuje způsob provede- ní či dobu provedení této činnosti atd. Jinými slovy, taková paušální interpretace ust. S 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů zastávaná Nejvyšším správním soudem by se v jiném případě než je nyní 393 2262 projednávaný případ, již mohla dostat mi- mo meze stanovené čl. 11 odst. 5 Listiny“ Po tomto rozhodnutí Ústavního soudu byly Nejvyšším správním soudem vydány dal- ší rozsudky k dané problematice. Tak v roz- sudku ze dne 21. 12. 2005, čj. 5 Afs 5/2005-85, již soud v duchu výše uvedeného názoru Ústavního soudu vyslovil, že plnění, které od obchodní společnosti obdrží její jednatel či společník, je třeba posuzovat podle jeho kon- krétní povahy a že neplatí bez dalšího, že jde o příjem podle $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Věcně se jednalo o tvrzené poskytnutí půjčky (splacení směnky) společ- níkem společnosti; rozsudek krajského sou- du však byl zrušen pro nepřezkoumatelnost. Rozsudek ze dne 12. 1. 2006, čj. 2 Afs 4/2005-56, č. 841/2006 Sb. NSS, označil za příjmy ze závislé činnosti příjmy auditorů, společníků a jednatelů auditorské obchodní společnosti, přičemž vycházel z rozsudku čj. 6 Afs 9/2003-59. Rozsudek ze dne 12. 7. 2006, čj. 7 Afs 120/2005-56, řešil případ společníků a jedna- telů, kteří pro společnost zajišťovali obchod- ní kontakty ve stavebnictví a technickou po- moc při uzavírání smluv. Střet $ 6 odst. 1 písm. b) a $ 7 odst. 1 písm. b) zákona o da- ních z příjmů označil soud za zdánlivý, neboť při činnosti pro společnost se jedná o závis- lou činnost bez ohledu na způsob výkonu práce a jeho samostatnost. V rozsudku ze dne 5. 10. 2006, čj. 7 Afs 164/2005-60, byl obdob- ně a u téhož subjektu řešen případ činnosti společníků vykonávajících stavební dozor na stavbách společnosti. Rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, čj. 5 Afs 122/2005-70, byl řešen případ výkonu inže- nýrské činnosti v investiční výstavbě manda- tářem společnosti zabývající se stavebními a montážními pracemi. Soud zde vyslovil, že pokud je pro společnost vykonávána činnost obdobná pracovnímu vztahu mandatářem, pak se jedná o výkon závislé činnosti, aniž by bylo rozhodné, že mandatář má vlastní živno- stenský list. V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 Afs 54/2007-50, se jednalo o případ obchodního 394 zastoupení společnosti společníkem a jedna- telem; soud zde s odkazem na rozsudek čj. 6 Afs 9/2003-59 vyslovil, že se jedná o zá- vislou činnost a že žalobce neprokázal tvrze- né vlastní náklady spojené s touto činností. Rozsudek ze dne 31. 7. 2009, čj. 8 Afs 57/2008-58, rovněž vycházel z rozsudku čj. 6 Afs 9/2003-59, a jednalo se o právní služby společníka a jednatele a o technickou a pro- jektovou činnost pro společnost zabývající se investiční výstavbou, poskytováním právních služeb, provádění stavebních prací apod. Ve všech zmíněných případech Nejvyšší správní soud posoudil činnost společníků a jednatelů pro jejich společnosti s ručením omezeným jako příjmy ze závislé činnosti podléhající legální fikci stanovené v $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Nelze pře- hlédnout, že kromě shodného postavení osob ve společnosti měly tyto případy i další shodné rysy. Zejména se jednalo o osobní vý- kon prací těmito osobami pro jejich společ- nost a logicky také o přímou souvislost jejich činnosti s činností těchto společností; faktic- ky totiž naplňovaly předmět činnosti společ- nosti. Dominantní ve vztahu společníků a jednatelů s jejich společností pak bylo jejich postavení ve společnosti, jejíž činnost napl- ňovali svou vlastní činností, ať už byl její for- mální právní rámec jakýkoliv, přičemž není rozhodné ani to, že třeba byli držiteli vlastního živnostenského oprávnění. Za takové situace pak bylo namístě posouzení uzavřených smluv mezi společností a jejím společníkem či jednatelem podle jejich skutečného obsahu ve smyslu $ 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní z poplatků. V nyní posuzovaném případě se však skutkové okolnosti od všech výše uvedených případů zásadně liší. Předmět činnosti spo- lečnosti (žalobce) i předmět živnostenské činnosti společníka a jednatele nebyl shodný. Žalobce byl provozovatelem autobazaru, jeho společník mimo to vlastnil živnostenské oprávnění, v jehož rámci, nezávisle na spo- lečnosti žalobce ve vlastní dílně a v jím pro- najaté myčce aut prováděl čištění a údržbu vozidel. Předměty činnosti tedy byly odlišné, v této části se nepřekrývaly, a skutečnost, že předmět činnosti společníka a jednatele byl využitelný pro společnost ještě neznamená, že se tak dělo v režimu závislé činnosti. Ža- lobce tyto služby pro své podnikání využil a jistě mu byly ku prospěchu, neboť čištění a údržba vozů určených k prodeji napomáha- la jeho zisku. Stejně tak ovšem k jeho zisku mohla přispět služba poskytnutá kýmkoliv ji- ným. Sám čištění a údržbu vozidel nemohl provádět a bylo třeba, aby si ji zajistil za úpla- tu od jiného subjektu. Pokud stěžovatel ve svém rozhodnutí právě ze skutečnosti, že ža- lobce dal při zajištění těchto prací přednost firmě svého společníka před jinými nezávis- lými subjekty, dovozuje vztah závislosti v čin- nosti jednatele, nelze mu přisvědčit. Pokud by mu jakýkoliv subjekt poskytnutím shodné služby zajistil stejný výsledek, je zcela neroz- hodné, kterému z nich tyto práce zadal a vy- užití firmy společníka se z hlediska spolehli- vosti či jednoduchosti zajištění jeví jako logické. Jiná je otázka ceny těchto služeb, kte- rá však nemá význam v této věci; pokud by byla nepřiměřená, správce daně by měl mož- nost to zohlednit v rámci posouzení nákladů podle $ 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Společník a jednatel čištění a údržbu vozidel prováděl jako vlastní podnikatelskou činnost i pro jiné subjekty, zajišťoval sám provoz této živnosti, tedy materiální i personální zajiště- ní, sám hradil náklady s tím spojené. Kon- krétní práci na vozidlech pak prováděli jeho pracovníci, jimž vyplácel mzdu. Tvrdí-li stě- žovatel ve svých rozhodnutích, že společník a jednatel sám vykonával pro společnost tuto práci, není tomu tak. Stěžovatel v rozhodnu- tích vycházel i z uzavřené smlouvy a způsobu fakturace. Smlouva předložená k výzvě správ- ce daně je sice obecná co do rozsahu plnění, to však odpovídá tomu, že rozsah prací ne- mohl být předem znám. Nelze vyloučit po- dobné znění smlouvy ani v případě subjektů zcela nezávislých. Způsob fakturace při opa- kovaných službách rovněž není vyloučen. Vzhledem k tomu, že cena byla sjednána pau- šální částkou za pololetí, nebylo rozhodné, ja- ký rozsah prací byl v tom kterém období od- veden. Mimo to spis obsahuje kopii přehledu údržby vozidel pro společnost žalobce, který však nebyl v rozhodnutích blíže vyhodnocen. Je třeba znovu poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 385/04, podle něhož je vyloučeno paušální podřazení veš- keré činnosti konané společníkem pro spo- lečnost závislé činnosti. Za rozhodující pro výjimku označil právě nezávislost činnosti společníka jako osoby samostatně výdělečně činné na společnosti, obsah vztahu, výkon té- to činnosti i pro jiné subjekty, používání vlastního obchodního majetku, hrazení vlast- ních nákladů s touto činností spojených, ur- čování způsobu a doby provedení práce. Pou- ze tento poslední rys by mohl nasvědčovat vztahu závislosti, ovšem není tomu tak. Způ- sob a doba provedení konkrétních prací ne- pochybně vyplývaly z doby přistavení vozidel a jejich stavu (případně kapacitních možnos- tí myčky či zaměstnanců společníka) tak, ja- ko v případě jakéhokoliv jiného nezávislého zákazníka. Za takové situace nelze považovat postavení společníka a jednatele za natolik dominantní, že by činnost jím pro společnost podnikatelsky zajišťovaná měla být posouze- na jako závislá činnost ve smyslu $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, a tedy, že by jím obdržený příjem měl být podle tohoto ustanovení zdaňován. Argumentace stěžovatele rozdílným zda- něním shodné činnosti dvou různých společ- níků pro společnost není příliš pochopitelná. K takové situaci zde nedošlo a teoreticky by k ní mohlo dojít jen při shodě předmětu čin- nosti společnosti a samostatně podnikajícího společníka a při možnosti přímého provádě- ní určitých prací v rámci činnosti společnos- ti samé. Výklad $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o da- ních z příjmů provedený krajským soudem v této věci tedy koresponduje názoru vyslo- venému Ústavním soudem, je v souladu i se smyslem a účelem tohoto zákona a není ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího správní- ho soudu k této otázce. Žalobce tedy v daném případě neměl povinnost podle $ 38h odst 15 zákona o daních z příjmů srazit a odvést z těchto příjmů zálohu na daň z příjmů fyzic- kých osob ze závislé činnosti. 395 2263 2263 Daň z příjmů právnických osob: dodatečné daňové přiznání k $ 41 odst. 4 a $ 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 85/1994 Sb., č. 255/1994 Sb. a č. 323/1996 Sb.* (v textu jen „daňový řád“) Pokud v důsledku účetního pochybení daňového subjektu byla nesprávně při- znána a následně vyměřena vyšší daň za určité zdaňovací období, byl daňový sub- jekt oprávněn toto své pochybení napravit v souladu s $ 41 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, pouze podáním dodatečného daňového přiznání za toto zdaňovací období. Objektivní lhůtu podle $ 41 odst. 4 ve spojení s $ 47 odst. 1 téhož zákona pro podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost ne- byl daňový subjekt oprávněn v takovém případě obcházet tím, že by snížení daňové povinnosti uplatňoval až v daňovém přiznání za období, kdy dané účetní pochybení vyšlo najevo a kdy byla v účetnictví provedena jeho oprava.
Společnost s ručením omezeným W % P company proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalovaného.
á i pro jiné subjekty, zda si hradí veškeré náklady související s touto činností samostatně a k výkonu používá svůj obchodní majetek, zda mu obchodní společnost určuje či neurčuje způsob provedení či dobu provedení této činnosti atd. Jinými slovy, taková paušální interpretace ust. § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů zastávaná Nejvyšším správním soudem by se v jiném případě než je nyní projednávaný případ, již mohla dostat mimo meze stanovené čl. 11 odst. 5 Listiny.“
Po tomto rozhodnutí Ústavního soudu byly Nejvyšším správním soudem vydány další rozsudky k dané problematice. Tak v rozsudku ze dne 21. 12.2005, č. j. 5 Afs 5/2005 - 85, již soud v duchu výše uvedeného názoru Ústavního soudu vyslovil, že plnění, které od obchodní společnosti obdrží její jednatel či společník, je třeba posuzovat podle jeho konkrétní povahy a že neplatí bez dalšího, že jde o příjem podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Věcně se jednalo o tvrzené poskytnutí půjčky (splacení směnky) společníkem společnosti; rozsudek krajského soudu však byl zrušen pro nepřezkoumatelnost.
Rozsudek ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 4/2005 - 56 (zveřejněno pod č. 841/2006 Sb. NSS), označil za příjmy ze závislé činnosti příjmy auditorů, společníků a jednatelů auditorské obchodní společnosti, přičemž vycházel z rozsudku sp. zn. 6 Afs 9/2003.
Rozsudek ze dne 12. 7. 2006, č. j. 7 Afs 120/2005 - 56, řešil případ společníků a jednatelů, kteří pro společnost zajišťovali obchodní kontakty ve stavebnictví a technickou pomoc při uzavírání smluv. Střet ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů označil soud za zdánlivý, neboť při činnosti pro společnost se jedná o závislou činnost bez ohledu na způsob výkonu práce a jeho samostatnost. V rozsudku ze dne 5. 10. 2006, č. j. 7 Afs 164/2005 - 60, byl obdobně a u téhož subjektu řešen případ činnosti společníků vykonávajících stavební dozor na stavbách společnosti.
Rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č. j. 5 Afs 122/2005 - 70, byl řešen případ výkonu inženýrské činnosti v investiční výstavbě mandatářem společnosti zabývající se stavebními a montážními pracemi. Soud zde vyslovil, že pokud je pro společnost vykonávána činnost obdobná pracovnímu vztahu mandatářem, pak se jedná o výkon závislé činnosti, aniž by bylo rozhodné, že mandatář má vlastní živnostenský list.
V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 54/2007 - 50, se jednalo o případ obchodního zastoupení společnosti společníkem a jednatelem; soud zde s odkazem na rozsudek sp. zn. 6 Afs 9/2003 vyslovil, že se jedná o závislou činnost a že žalobce neprokázal tvrzené vlastní náklady spojené s touto činností.
Rozsudek ze dne 31. 7. 2009, č. j. 8 Afs 57/2008 - 58, rovněž vycházel z rozsudku sp. zn. 6 Afs 9/2003, a jednalo se o právní služby společníka a jednatele a o technickou a projektovou činnost pro společnost zabývající se investiční výstavbou, poskytováním právních služeb, provádění stavebních prací apod.
Ve všech zmíněných případech Nejvyšší správní soud posoudil činnost společníků a jednatelů pro jejich společnosti s ručením omezeným jako příjmy ze závislé činnosti podléhající legální fikci stanovené v § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Nelze přehlédnout, že kromě shodného postavení osob ve společnosti měly tyto případy i další shodné rysy. Zejména se jednalo o osobní výkon prací těmito osobami pro jejich společnost a logicky také o přímou souvislost jejich činnosti s činností těchto společností; fakticky totiž naplňovaly předmět činnosti společnosti. Dominantní ve vztahu společníků a jednatelů s jejich společností pak bylo jejich postavení ve společnosti, jejíž činnost naplňovali svou vlastní činností, ať už byl její formální právní rámec jakýkoliv, přičemž není rozhodné ani to, že třeba byli držiteli vlastního živnostenského oprávnění. Za takové situace pak bylo na místě posouzení uzavřených smluv mezi společností a jejím společníkem či jednatelem podle jejich skutečného obsahu ve smyslu § 2 odst. 7 daňového řádu.
V nyní posuzovaném případě se však skutkové okolnosti od všech výše uvedených případů zásadně liší. Předmět činnosti společnosti (žalobce) i předmět živnostenské činnosti společníka a jednatele nebyl shodný. Žalobce byl provozovatelem autobazaru, jeho společník mimo to vlastnil živnostenské oprávnění, v jehož rámci, nezávisle na společnosti, žalobce ve vlastní dílně a v jím pronajaté myčce aut prováděl čištění a údržbu vozidel. Předměty činnosti tedy byly odlišné, v této části se nepřekrývaly, a ze skutečnosti, že předmět činnosti společníka a jednatele byl využitelný pro společnost ještě neznamená, že se tak dělo v režimu závislé činnosti. Žalobce tyto služby pro své podnikání využil a jistě mu byly ku prospěchu, neboť čištění a údržba vozů určených k prodeji napomáhala jeho zisku. Stejně tak ovšem k jeho zisku mohla přispět služba poskytnutá kýmkoliv jiným. Sám čištění a údržbu vozidel nemohl provádět a bylo třeba, aby si ji zajistil za úplatu od jiného subjektu. Pokud stěžovatel ve svém rozhodnutí právě ze skutečnosti, že žalobce dal při zajištění těchto prací přednost firmě svého společníka před jinými nezávislými subjekty, dovozuje vztah závislosti v činnosti jednatele, nelze mu přisvědčit. Pokud by mu jakýkoliv subjekt poskytnutím shodné služby zajistil stejný výsledek, je zcela nerozhodné, kterému z nich tyto práce zadal a využití firmy společníka se z hlediska spolehlivosti či jednoduchosti zajištění jeví jako logické. Jiná je otázka ceny těchto služeb, která však nemá význam v této věci; pokud by byla nepřiměřená, správce daně by měl možnost to zohlednit v rámci posouzení nákladů podle § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Společník a jednatel čištění a údržbu vozidel prováděl jako vlastní podnikatelskou činnost i pro jiné subjekty, zajišťoval sám provoz této živnosti, tedy materiální i personální zajištění, sám hradil náklady s tím spojené. Konkrétní práci na vozidlech pak prováděli jeho pracovníci, jimž vyplácel mzdu. Tvrdí-li stěžovatel ve svých rozhodnutích, že společník a jednatel sám vykonával pro společnost tuto práci, není tomu tak. Stěžovatel v rozhodnutích vycházel i z uzavřené smlouvy a způsobu fakturace. Smlouva předložená k výzvě správce daně je sice obecná co do rozsahu plnění, to však odpovídá tomu, že rozsah prací nemohl být předem znám. Nelze vyloučit podobné znění smlouvy ani v případě subjektů zcela nezávislých. Způsob fakturace při opakovaných službách rovněž není vyloučen. Vzhledem k tomu, že cena byla sjednána paušální částkou za pololetí, nebylo rozhodné, jaký rozsah prací byl v tom kterém období odveden. Mimo to spis obsahuje kopii přehledu údržby vozidel pro společnost žalobce, který však nebyl v rozhodnutích blíže vyhodnocen.
Je třeba znovu poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 385/04, podle něhož je vyloučeno paušální podřazení veškeré činnosti konané společníkem pro společnost závislé činnosti. Za rozhodující pro výjimku označil právě nezávislost činnosti společníka jako osoby samostatně výdělečně činné na společnosti, obsah vztahu, výkon této činnosti i pro jiné subjekty, používání vlastního obchodního majetku, hrazení vlastních nákladů s touto činností spojených, určování způsobu a doby provedení práce. Pouze tento poslední rys by mohl nasvědčovat vztahu závislosti, ovšem není tomu tak. Způsob a doba provedení konkrétních prací nepochybně vyplývaly z doby přistavení vozidel a jejich stavu (případně kapacitních možností myčky či zaměstnanců společníka) tak, jako v případě jakéhokoliv jiného nezávislého zákazníka. Za takové situace nelze považovat postavení společníka a jednatele za natolik dominantní, že by činnost jím pro společnost podnikatelsky zajišťovaná měla být posouzena jako závislá činnost ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, a tedy, že by jím obdržený příjem měl být podle tohoto ustanovení zdaňován. ´
Argumentace stěžovatele rozdílným zdaněním shodné činnosti dvou různých společníků pro společnost není příliš pochopitelná. K takové situaci zde nedošlo a teoreticky by k ní mohlo dojít jen při shodě předmětu činnosti společnosti a samostatně podnikajícího společníka a při možnosti přímého provádění určitých prácí v rámci činnosti společnosti samé.
Výklad ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů provedený krajským soudem v této věci, tedy koresponduje názoru vyslovenému Ústavním soudem, je v souladu i se smyslem a účelem zákona a není ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu k této otázce. Žalobce tedy v daném případě neměl povinnost podle § 38h odst. 1 a 5 zákona o daních z příjmů, srazit a odvést z těchto příjmů zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (ust. § 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití ust. § 120 s. ř. s., neboť stěžovatel v řízení úspěšný nebyl a úspěšnému žalobci žádné náklady spojené s kasačním řízením nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu