Pobytem za úplatu dle $ 3 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, je i pobyt fyzické osoby hrazený plně z prostředků veřejného zdravotního pojištění v rámci komplexní lázeňské péče. Tato fyzická osoba je poplatníkem místního po- platku za lázeňský nebo rekreační pobyt.
Pobytem za úplatu dle $ 3 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, je i pobyt fyzické osoby hrazený plně z prostředků veřejného zdravotního pojištění v rámci komplexní lázeňské péče. Tato fyzická osoba je poplatníkem místního po- platku za lázeňský nebo rekreační pobyt.
C.) První spornou otázkou je výklad $ 3 odst. 1 zákona o místních poplatcích. V něm je sta- noveno, že „poplatek za lázeňský nebo rekreač- ní pobyt platí fyzické osoby, které přechodně a za úplatu pobývají v lázeňských místech a v místech soustředěného turistického ru- chu za účelem léčení nebo rekreace, pokud tyto osoby neprokáží jiný důvod svého poby- tu“. Z tohoto ustanovení plyne, že poplatková povinnost za daný poplatek vzniká za kumu- lativního splnění těchto podmínek: 1. poplat- níkem je toliko fyzická osoba, 2. pobývající v lázeňských místech a místech soustředěné- ho turistického ruchu, 3. pobyt je přechodný, 4. účelem pobytu je léčení nebo rekreace (zde zákon zakotvuje vyvratitelnou právní domněnku, že osoba pobývajících v inkrimi- novaných místech se zde zdržuje za tímto účelem a tato osoba nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní, aby prokázala opak), 5. jde o pobyt za úplatu. První čtyři podmínky byly v souzeném případě naplněny a strany s touto skutečností nikterak nepolemizují po právní ani skutkové stránce. Sporné je tak na- plnění pouze páté z taxativně vypočtených podmínek. V tomto ohledu je nepochybná jen skutková stránka věci. Žalobce, který je ja- kožto ubytovatel plátcem a ručitelem poplat- ku (podle $ 3 odst. 3 zákona o místních poplatcích „poplatek za lázeňský nebo re- kreační pobyt ve stanovené výší vybírá pro obec ubytovatel, kterým je fyzická nebo práv- nická osoba, která přechodné ubytování po- skytla; tato osoba je plátcem poplatku a za poplatek ručí“) od osob po totální endoproté- ze, kterým lázeňský pobyt komplexně hradila zdravotní pojišťovna, nevybíral poplatek za lá- zeňský pobyt a následně jej ani neodváděl ob- ci. Sporný je tak toliko právní výklad páté z vy- počtených podmínek (výraz za úplatu). Místní poplatek za lázeňský nebo rekreač- ní pobyt je i v mezinárodních poměrech tra- dičním místním poplatkem. V České republi- ce je nástupcem dřívějšího tzv. lázeňského poplatku. Jeho účelem je především úhrada některých zvýšených nákladů dotčených ob- cí spojených se soustředěným turistickým ru- chem (viz blíže Kadečka, S.: Zákon o míst- ních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 39 - 40). Účel řečeného poplatku definuje shod- ně i ostatní odborná literatura. Význam toho- to poplatku je spojen se zvýšenými náklady na udržování a rozvíjení služeb a zařízení, kte- rá jsou zřizována především pro návštěvníky těchto míst, pro jejich potřebu a užívání. Ná- vštěvníci tak prostřednictvím tohoto poplat- ku přispívají obci na s tím spojené zvýšené náklady (viz Jirásková, Z., Šneberková, A.: Místní poplatky v praxi. 3. vyd. Praha: Poly- gon, 2004, s. 26; obdobně též Pelc, V.: Místní poplatky. Úplné znění zákona o místních po- platcích s vysvětlivkami. 3. vyd. Praha: Linde, s. 75). Smyslem soustavy místních poplatků se zdejší soud rovněž zabýval ve svém rozsudku ze dne 23. 1. 2008, čj. 2 Afs 107/2007-168, č. 1545/2008 Sb. NSS. V něm se konstatuje, že „poplatky lize obecně vymezit jako jeden z ve- řejnoprávních příjmů, které veřejnoprávní subjekty ukládají jednotlivcům takovým způsobem, aby se jimi alespoň částečně kry- ly náklady spojené s činnostmi, vyvolané činností těchto jednotlivců. Jak přesvědčivě vyložil K. Engliš (Finanční věda, Fr. Borový v Brně, 1929, str. 74 a násl.), poplatky i daně Jsou autoritativně stanovené příspěvky pod- řízených hospodářství, avšak daně pouze se zřetelem k únosnosti, poplatky též se zřete- lem k individuálnímu prospěchu. Proto ta- ké „vrchní účel poplatků není nikdy výnos podobně M. Bakeš konstatuje (M. Bakeš a kol, Finanční právo, 3. vyd., C. H. Beck, 2003, str. 87), že „zatímco daně jsou většinou platby neekvivalentní, za které není posky- tována přímá protihodnota, a zároveň plat- by, které mívají spíše periodický charakter, Jsou poplatky většinou vybírány jednorázo- vě, a to v souvislosti s nějakým protiplněním ze strany státu či jeho orgánů, kraje, obce apod. Mají tedy většinou povahu určitého ekvivalentu za poskytnutí služby, vydání po- volení, rozhodnutí soudu apod“ (..) Jejich smyslem totiž není naplnění veřejného roz- počtu, nýbrž nastolení jakési (byť i zcela ab- straktně pojaté) reciprocity mezi poplatkem a mezi činností orgánů veřejné správy (prin- cip ekvivalence).“ Jakkoli jsou místní poplatky (z hlediska rozpočtové skladby) svou povahou daňovými výnosy, nelze přehlédnout jejich specifickou povahu. Oproti daním v užším smyslu je u nich více akcentována funkce regulační; funkce fiskální pak primárně směřuje ales- poň k částečné kompenzaci (ve vztahu k tu- rismu např. zvýšená dopravní zátěž, proble- matika odpadů, zásobování apod.). Rovněž tak jde o zdroj, který obci může sloužit ke zve- lebování zařízení sloužících turistům a lázeň- ským hostům. Turisticky atraktivními či lá- zeňskými místy mohou být velmi často obce malé, jejichž příjmy plynoucí z rozpočtového určení daní nebudou stačit na zajišťování po- 149 1987 třeb a pohodlí turistů. Ustanovení $ 4 zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výno- sů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), navíc v tomto smyslu favorizuje obce větší. Proto je příjem turisticky přitažlivých obcí a lázeňských míst posílen tím, že mohou vybírat předmětný po- platek. Je v souladu se smyslem a účelem to- hoto poplatku, jak byl vyložen shora, aby jeho poplatníky byli i ti, kteří dlí v lázeňských mís- tech na základě komplexní lázeňské péče, pl ně hrazené z prostředků veřejného zdravot- ního pojištění. Není totiž důvodu takové osoby z hlediska významu uvedeného poplat- ku v soustavě místních poplatků žádným způ- sobem upřednostňovat. I tito lázeňští hosté zatěžují ve stejné míře veřejné vybavení obce a spotřebovávají primárně turistům určené veřejné statky a služby. V rámci skupiny osob, které v lázeňských místech a místech soustře- děného turistického ruchu pobývají na zákla- dě veřejného zdravotního pojištění, existuje jistě podmnožina těch, kteří pro svůj zdravot- ní stav přechodně či trvale nejsou s to někte- ré statky hrazené z obecních zdrojů konzu- movat či je nejsou s to plně využívat, a proto v tomto smyslu obecní rozpočet nezatěžují. Na ně ovšem pamatuje ustanovení $ 3 odst. 2 zákona o místních poplatcích, které mj. vypo- čítává okruh těch, kteří nepodléhají poplatku pro svůj zdravotní stav. Vedle takto indispo- novaných osob obsahuje výluka podle $ 3 odst. 2 také okruh osob, které poplatku ne- podléhají toliko z důvodů sociální solidarity (jde tedy o osoby, které na rozdíl od zdravot- ně nemohoucích, jsou schopny obcí hrazené služby čerpat, avšak jsou vyňaty pro svůj soci- ální status - zejm. jde o děti do 18 let věku, vojáky, osoby starší 70 let, doprovod zdravot- ně postižených apod.). Není však důvodu, aby do skupiny sociálně slabých byli plošně zahrnuti všichni ti, kteří v inkriminovaných místech přebývají z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Takovýto postup by nebyl sdostatek diferencující (neboť by osvo- bodil i osoby, pro něž nebude problematické poplatek uhradit), a tedy v konečném důsled- ku by byl asociální (jelikož by v systému ne- byl kumulován dostatečný počet prostředků 150 umožňující solidaritu se skutečně sociálně slabšími). Na základě shora provedených úvah, pra- menících z účelu místního poplatku, zdejší soud dospívá k závěru, že stěžovatelem pro- vedený výklad tomuto účelu odpovídá více než výklad provedený krajským soudem. Úplatu (jak o ní hovoří $ 3 odst. 1 zákona o místních poplatcích) je třeba vykládat ob- jektivně (bez ohledu na subjekt, který ji hra- dí), tedy tak, že ji nemusí uhradit sám žalovaný (ostatně taková podmínka v zákoně o míst- ních poplatcích stanovena není). Úplatnost toliko znamená, že ubytovatel neposkytuje své služby zdarma, ale přijme za ně (např. od zdravotní pojišťovny, osoby, která ubytované- mu poskytuje dar apod.) protiplnění. Krajský soud mylně vychází také z toho, že pokud by pod podmínku úplatnosti pobytu nespadal pobyt hrazený z prostředků veřejného zdra- votního pojištění, pak by tato podmínka v zá- koně ztrácela smysl, neboť by reálně nedopa- dala na žádné situace, a tedy nemusela by být v normě vůbec obsažena. Krajský soud opo- míjí např. situace, kdy jc fyzická osoba za úče- lem rekreace přechodně v místě soustředě- ného turistického ruchu např. u příbuzných. V takovém případě naplňuje čtyři podmínky, pátou, tu spočívající v úplatnosti pobytu, ne- naplňuje. Tato podmínka sama o sobě má te- dy i při výkladu, který předestřel stěžovatel, diferencující účinky. Úplatnost pobytu je proto nutno vztáhnout především k ubytova- teli - právě ten musí přijímat úplatu (od ko- hokoliv) za ubytované. Plátcem uvedeného poplatku tedy mají být ti, kteří ubytování po- skytují na komerční bázi. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že i pobyt hrazený plně z prostředků veřejného zdravotního pojištění je pobytem úplatným, a tedy má být vybírán poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt. Nutno ovšem dodat, že takovýto výklad není z hlediska teorie prá- va výkladem autentickým, jak se stěžovatel snažil tvrdit. Autentickým výkladem je podle literatury (např. Večeřa, M., Dostálová, J., Har- vánek, J., Houbová, D.: Základy teorie práva. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 65) ta- kový výklad, který podává ten orgán veřejné moci, který vydal předpis, jehož součástí je vykládaná právní norma. Autentický výklad může být součástí pramene práva, který or- gán veřejné moci vydal, a to např. v podobě definice obsažené v zákoně. Jen v takovém případě je obecně právně závazný. V daném případě jde o výklad ustanovení zákona, kte- rý vydal orgán moci zákonodárné (konkrétně Česká národní rada). Ve spise založené stano- visko Ministerstva financí (odpověď na do- taz) tak nemůže obsahovat autentický výklad, neboť jej neprovádí orgán, který předpis vy- dal. Uvedená interpretace je právně závazná proto, že ji právě provedl soud, nikoliv však proto, že ji zastávají (byť ústřední) správní or- gány. Jak zdejší soud uvedl ve svém rozhod- nutí ze dne 15. 4. 2009, čj. 2 Afs 62/2008-72, www.nssoud.cz, „interpretace práva prove- dená orgány moci výkonné nemůže být nik- terak závazná pro rozhodování soudů ve správním soudnictví, pod jehož kontrolou se tato jejich činnost ostatně nachází“. Nejvyšší správní soud má za to, že nastí- něný výklad není ani v rozporu se zásadou „v pochybnostech mírněji“. Za prvé výklad nastíněný shora zdejší soud považuje za nato- lik zřetelný a souladný s účelem a smyslem daného poplatku, že ani k pochybnostem ne- dochází, za druhé - i v případě připuštění po- chyb, je třeba vážit nejen pozici poplatníků, ale i pozici obcí. Obce jsou základním územ- ním společenství občanů s právem na samos- právu (či. 99, čl. 100 odst. 1 Ústavy) s vlastním majetkem a hospodařícím podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3 Ústavy). Právní ná- zor krajského soudu by ovšem mezi nimi vy- tvořil nerovnost vyplývající z toho, že v ně- kterých obcích existují lázeňská zařízení specializující se právě na případy, jejichž léč- ba je hrazena z prostředků veřejného zdra- votního pojištění, zatímco v jiných jsou lázně zaměřené primárně na ryze „komerční“ pa- cienty. Přestože obě skupiny lázeňských hos- tů zatěžují z obecních peněz hrazené statky stejně, obec s převahou osob, kterým pobyt hradí zdravotní pojišťovna, by nemohla tyto statky platit z prostředků získaných výběrem příslušných místních poplatků, ale z jiných zdrojů, čímž by jí (ve srovnání s obcí, kde pa- cienti pobývají na komerční bázi) chyběly prostředky pro jiné účely. Úhradu místního poplatku nelze přirov- návat k platbě za zdravotní péči (natož ji s ní zaměňovat). Poplatková povinnost s touto pé- čí nemá bezprostřední souvislost, její účel a význam je zcela jiný a v obou případech je systém realizován na jiné úrovni. Zatímco to- tiž veřejné zdravotní pojištění má etatistický charakter s významnými prvky sociální soli- darity, místní poplatky, jak plyne přímo z je- jich názvu, jsou výrazně lokálního charakte- ru. Stát by přitom neměl přenášet důsledky plynoucí z uvedeného systému, jehož je za- střešovatelem, na obce (ty přitom mohou sa- my případně úlevy či osvobození od poplat- kové povinnosti stanovit obecně závaznou vyhláškou ve smyslu $ 14 odst 2 zákona o místních poplatcích). Pokud jde o argumentaci žalobce, že při- jmeme-li výklad stěžovatele, tak budou muset poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt hradit i pacienti v nemocnicích, nelze se s ní ztotožnit. Pobyt v nemocnici není jistě poby- tem lázeňským či rekreačním, za nějž jedině má být poplatek odveden. Proto je třeba pou- žít argumentum reductionis ad absurdum. Vede-li totiž výklad ke zjevně nepřijatelnému Cabsurdnímu) závěru, pak je třeba jej vylou- čit. V tomto duchu tak je nezbytno vyložit podmínku spočívající v účelu pobytu, jímž má být - slovy zákona - léčení nebo rekreace. Jde-li o poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, pak jsou poplatníky toliko ti, kteří jsou v uvedených místech za rekreací nebo lázeň- ským léčením (ačkoliv přídomek „lázeňský“ ve vztahu k podstatnému jménu „léčení“ zá- kon výslovně neužívá, je nezbytné jej takto vyložit, neboť to vychází z podstaty tohoto poplatku a navíc eliminuje žalobcem nazna- čené absurdní závěry). Pobyt v nemocnici má účel zcela jiný, proto osoby dlící v nemocni- cích řečený poplatek neplatí. Zbývá dodat, že co se týče argumentace po- mocí novely provedené zákonem č. 48/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České ná- rodní rady č. 565/1990 Sb., o místních po- platcích, ve znění pozdějších předpisů, ta sa- ma 0 sobě nehovoří ani ve prospěch žalobce 151 1987 ani stěžovatele. Tato novela, účinná od 1. 7. 1994, nemění ustanovení $ 3 odst. 1 zákona o místních poplatcích ve vztahu k sousloví za úplatu. Podmínka úplatnosti pobytu byla V pozitivní definici poplatníků předmětného poplatku obsažena v zákoně o místních po- platcích před i po uvedené novele. Novelizo- váno bylo toliko ustanovení $ 3 odst. 2 záko- na o místních poplatcích, které zakotvuje negativní definici poplatníků jmenovaného poplatku. Novelou bylo vypuštěno dosavadní ustanovení $ 3 odst. 2 písm. b) (to znělo: oso- by nemocně, kterým byla lázeňská péče po- skytnuta v rámci pracovní neschopnosti, tj. na předvolání na účet státní zdravotní sprá- vy nebo na křížkový poukaz), přičemž dále bylo stanoveno, že písmena c) a d) předmět- ného ustanovení se označují jako písmena b) a c). Na první pohled není zřetelný úmysl zá- konodárce, zda chtěl skutečně tuto skupinu osob vyjmout z negativní definice poplatní- ků místního poplatku, anebo spíše jen tech- nicky reagoval na změny jiných právních předpisů. Ustanovení $ 3 odst. 2 písm. b) před novelou totiž v poznámce pod čarou poukazovalo na vyhlášku Ministerstva zdra- votnictví č. 463/1990 Sb., o poskytování lá- zeňské péče ve státních léčebných lázních. Tato vyhláška byla s účinností od 29. 1. 1993 zrušena nařízením vlády České republiky č. 50/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje na- řízení vlády České republiky č. 216/1992 Sb., kterým se vydává Zdravotní řád a provádějí některá ustanovení zákona České národní ra- dy č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravot- ním pojištění. Terminologie užitá v původ- ním znění $ 3 odst. 2 písm. b) zákona o místních poplatcích tak po derogaci uvede- né vyhlášky přestala mít oporu v právních předpisech a rovněž tak poznámka pod ča- rou k tomuto ustanovení zákona směřovala k vyhlášce již zrušené. Hned první novela zá- kona o místních poplatcích uskutečněná po zrušení vyhlášky, provedená © zákonem č. 48/1994 Sb., na tuto skutečnost reagovala a původní znění $ 3 odst. 2 písm. b) vypustila. Úmysl zákonodárce tak není na první pohled zřetelný, a proto jej soud vyložil na základě kombinace jiných výkladových metod (zejm. teleologické), jak jsou popsány shora. 152 Dospělli zdejší soud ke shora uvedenému názoru, znamená to, že důvod, pro který kraj- ský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, neob- stojí. Krajský soud v Hradci Králové ovšem nad rámec toho, proč rozhodnutí zrušil, uve- dl, že vedle toho existují další důvody, které by samy o sobě ke zrušení rozhodnutí stačily. Ty krajský soud rozvedl v podstatě jako obi- ter dictum (ostatně sám takto své úvahy na- depsal). Ratio decidendi rozhodnutí krajské- ho soudu totiž tkví toliko v posouzení $ 3 odst. 1 zákona o místních poplatcích. Jestliže tedy krajský soud dospěl k závěru, že se na osoby pobývající v lázeňském zařízení na zá- kladě komplexní lázeňské péče vůbec ne- vztahuje pozitivní definice (obecný okruh osob s povinností platit řečený poplatek) po- platníků uvedeného poplatku ve smyslu $ 3 odst. 1 zákona o místních poplatcích, pak již nebylo třeba, aby zkoumal, zda uvedené oso- by nespadají do negativní definice poplatní- ků nadepsaného místního poplatku ve smys- lu $ 3 odst. 2 téhož zákona, která toliko zakotvuje okruh výjimek z definice pozitivní. Poté, co zdejší soud vyvrátil právní závěr kraj- ského soudu týkající se $ 3 odst. 1 zákona o místních poplatcích, nastala situace, kdy je třeba posoudit i úvahy krajského soudu týka- jící se výkladu $ 3 odst. 2 zákona o místních poplatcích. Jak již Nejvyšší správní soud uve- dl ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2008, čj. 2 Afs 67/2008-112, publ. pod č. 1697/2008 Sb. NSS, na vzájemné odlišování nosných důvo- dů rozhodnutí (ratio decidendi) a vyslovení se k některým právním či skutkovým otáz- kám nad jejich rámec (obiter dictum) nelze nazírat příliš schématicky a určitě je nelze jakkoliv přeceňovat. „Toto odlišení je totiž vý- razem vyjádření názoru rozhodujícího sou- du, co považuje za jádro rozhodnutí, a co má význam jen např. z hlediska jeho lepší srozumitelnosti, dovysvětlení některých otá- zek, bližšího seznámení s myšlenkovými po- chody soudu apod. V obou případech se však Jedná o názor soudu, vyslovený vrchnosten- ským způsobem: formou individuálního právního aktu. Tato forma rozhodnutí je zá- vazná jako celek, a nelze proto apriori vy- loučit, že část označená jako obiter dictum tuto povahu mít nemůže. Velmi srozumilel ně řečeno: názor soudu na to, zda se jedná či nikoliv o obíter dictum, může být v praxi na- kládání s daným judikátem značně modifi- kován a může dojít i k tomu, že obě popsané částí mohou být zaměňovány. Nemluvě ani o tom, že ne vždy rozhodující soud srozumi- telně odliší, kterou část odůvodnění zamýš- lel jako nosnou a kterou naopak jen jako dovysvětlující, takže způsob výkladu takové- hoto judikátu sám nikterak neulehčí. Za st- tuace, kdy je již obecně přijímán názor, po- dle něhož právní norma žije do značné míry nezávisle na svém gramatickém vyjádření v textu právního předpisu a je především úkolem interpreta najít její skutečný smysl, potom nutně platí tato teze obdobně i pro práci s judikaturou. Teprve interpretační a aplikační praxe totiž často ukáže, které části rozhodnutí soudů se ukáží v průběhu času jako nosné, zavazující, precedenční a které naopak mají jen velmi úzký, veskrze toliko informační, význam.“ Právě skuteč- nost předpokládaná v naposled citované větě nyní nastala. To, co původně bylo řečeno nad rámec, se po vyvrácení původních pilířů roz- hodnutí stává nosným argumentem, který musí být posouzen zdejším soudem v rámci kasačního přezkumu. u% Nejvyšší správní soud se tak musí zabývat otázkou, zda osoby, od nichž žalobce nevy- bral poplatek, nepodléhaly poplatku pro ně- který z důvodů vymezených v $ 3 odst. 2 zá- koná o místních poplatcích. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel v tomto směru nezjistil v úplnosti skutkový stav. Podle $ 3 odst. 2 písm. a) zákona o místních poplatcích Dpoplalku za lázeňský nebo rekreační pobyt nepodléhají osoby nevidomé, bezmocné a osoby s těžkým zdravotním postižením, kterým byl přiznán III. stupeň mimořád- ných výhod podle zvláštního právního před- pisu a jejich průvodci. Žalobce považoval osoby po operaci totální endoprotézy za oso- by bezmocné ve smyslu citovaného ustanove- ní a uváděl, že se neobejdou bez pomoci lá- zeňského personálu. Proto k. odvolání žalobce přiložil dvě posouzení zdravotního stavu pacientů po operaci velkých kloubů s použitím umělé kloubní náhrady s ohledem na stupeň jejich závislosti na pomoci jiné fy- zické osoby od dvou odborníků z oboru orto- pedie. V žalobou napadeném rozhodnutí ža- lovaný vyšel z toho, že za osoby bezmocné ve smyslu zákona o místních poplatcích mají být považovány bez dalšího osoby závislé na po- moci jiné fyzické osoby ve smyslu $ 7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (pře- chodné ustanovení - $ 120 odst. 2 - k tomu- to zákonu uvádí, že osoby, kterým ke dni na- bytí účinnosti tohoto zákona náleželo zvýšení důchodu pro bezmocnost podle do- savadních právních předpisů, se ode dne na- bytí účinnosti tohoto zákona považují za osoby závislé na pomoci jiné fyzické osoby), dále pak do lázní vysílané osoby, které před- loží posouzení lékaře se závěrem o jejich bezmocnosti. S výše nastíněným závěrem žalovaného se zdejší soud ztotožňuje, neboť zákonem o místních poplatcích užívaný pojem osoby bezmocné není tímto zákonem definován. So- ciální zákonodárství jej užívalo v souvislosti se zvýšením důchodu pro bezmocnost, nic- méně nejednalo se o všeobjímající a takřka do všech (či vícero) právních odvětví zasahu- jící institut (k tomu srov. nález Ústavního sou- du ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, in nalus.usoud.cz, v němž tento soud naopak ce- lému právnímu řádu společné instituty defi- nuje). Podpůrně lze argumentovat také tím, že zatímco k pojmu osoby bezmocné nesmě- řuje v zákoně o místních poplatcích žádná poznámka pod čarou odkazující na předpisy sociálního charakteru, hned k dalšímu užité- mu pojmu (osoby $ těžkým zdravotním po- stižením, kterým byl příznán III. stupeň mí- mořádných výhod) je přidán dodatek podle zvláštního právního předpisu, přičemž po- známka pod čarou ukazuje k $ 86 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Dalším pomocným argumentem je i to, že za- tímco zákonodárce terminologii používající pojem bezmocnost v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, opustil, v zákoně o místních poplatcích použitý pojem osoby bezmocné ponechal. Navíc je třeba vyjít i ze shora definovaného účelu místního poplatku, osoby bezmocné totiž nejsou s to srovnatelně 153 1988. amortizovat veřejné statky určené rekrean- tům a lázeňským hostům; je přitom z tohoto hlediska lhostejné, zda jde o osoby závislé na pomoci jiné fyzické osoby z důvodu dlouho- době nepříznivého zdravotního stavu (jak uvádí zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách) - z hlediska zákona o místních po- platcích postačí bezmocnost krátkodobá, tr- vající právě po dobu pobytu v lázních či mís- tě soustředěného turistického ruchu. V obou předložených posudcích lékařů z oboru orto- pedie se přitom uvádí, že i při úspěšné léčbě nejsou pacienti na konci lázeňského pobytu soběstační. K těmto k odvolání přiloženým posudkům se ovšem žalovaný ve svém roz- hodnutí vůbec nevyjádřil (a v této otázce vy- šel toliko z údajů na webových stránkách ža- lobce, kde bylo uvedeno, že dotyčné osoby mají být v sebeobsluze soběstačné). V tako- vém případě je ale třeba přiklonit se k závěru Krajského soudu v Hradci Králové, že roz- hodnutí žalovaného trpí nepřezkoumatelnos- tí, přičemž tuto vadu nelze zhojit tím, že se s uvedenými posudky snaží stěžovatel vypo- řádat v kasační stížnosti. V usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší- ho správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS, je uvedeno, že zrušíli správně krajský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení roz- sudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení ($ 110 odst. 1 s. ř. s.). Obsto- jíli však důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a ne- správné důvody nahradí svými. Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyš- šího správního soudu. V nyní projednávané věci sice krajský soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně výkladu $ 3 odst. 1 zákona o místních poplatcích, nicméně důvody, s nimiž se zdejší soud naopak ztotožnil, samy o sobě postačují k tomu, aby rozhodnutí správ- ního orgánu bylo zrušeno. Proto nebylo třeba přistupovat k rušení rozsudku Krajského sou- du v Hradci Králové, nýbrž postačí korekce v něm uvedených důvodů ve vztahu k výkladu $ 3 odst. 1 zákona o místních poplatcích. 1988 Hospodářská soutěž: k pojmu „relevantní trh“; zvláštní způsob prodeje zboží narušující hospodářskou soutěž k $ 2 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže o změně některých záko- nů (zákon o ochraně hospodářské soutěže) S42. I. Zvláštní způsob prodeje zboží může ze zboží jinak funkčně plně zastupitelného jiným zbožím učinit zboží na samostatném relevantním trhu vymezeném podle $ 2 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. II. Prodej zboží v rámci tzv. home-parties (uzavřených domácích prezentací) se oproti jiným způsobům prodeje téhož zboží odlišuje účastí úzkého okruhu vybra- ných účastníků v postavení potenciálních odběratelů, předvedením i vyzkoušením předváděného zboží v tomto úzkém okruhu a zpravidla i poskytnutím nadstandard- ních souvisejících služeb v prostředí pro ně uzavřeném a nadstandardně pohodl- ném, kdy může být využíváno pocitu spotřebitelské vděčnosti a vnímání vyššího stupně spotřebitelského komfortu a kdy se spotřebitel pro koupi rozhoduje až po uskutečnění prezentace pod vlivem celkového dojmu ze zboží, úrovně prezentace a úrovně služeb, jež s předvedením zboží souvisely; zboží jinak funkčně plně zastu- pitelné jiným zbožím se stává v důsledku takového způsobu prodeje zbožím na sa- mostatném relevantním trhu. 154
Akciová společnost Lázně Velichovky proti Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje o místní poplatek, o kasační stížnosti žalovaného.
Poučení:Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu