č. 101/2000 Sb., č. 39/2001 Sb. a č. 61/2006 Sb. Držitel povolení podle $ 9 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání ja- derné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), který je zároveň povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, po- skytuje v režimu zákona č. 106/1999 Sb. i informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, jejichž poskytnutí mu ukládá $ 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona.
č. 101/2000 Sb., č. 39/2001 Sb. a č. 61/2006 Sb. Držitel povolení podle $ 9 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání ja- derné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), který je zároveň povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, po- skytuje v režimu zákona č. 106/1999 Sb. i informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, jejichž poskytnutí mu ukládá $ 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona.
IV. Rozsah kasačního přezkumu C.) [17] Ve složitém právním problému, který je nyní řešen, tedy v otázce povinností žalovaného vyplývajících z atomového záko- na a ze zákona o svobodném přístupu k infor- macím, mohou soudy ve správním soudnictví postupně posuzovat tři typy otázek fakticky těsně spjatých, právně však oddělených: zapr- vé, zda žalovaný je obecně subjektem, jemuž z těchto zákonů plyne povinnost poskytovat informace o své činnosti, a tedy i rozhodovat v režimu těchto zákonů, zda je poskytne, jsa přitom v případě své nečinnosti podroben soudnímu přezkumu podle $ 79 s. ř. s.; zadru- hé, zda v nyní posuzovaném případě měl rozhodnout o poskytnutí či neposkytnutí in- formací požadovaných stěžovatelem, a neuči- nilli tak, dopustil se nečinnosti podle $ 79 s. Ť. s.; a zatřetí, zda toto jeho rozhodnutí mě- lo být vyhovující, tedy zda měl požadované informace poskytnout. [18] Z těchto tří typů otázek (zda obecně rozhodovat a poskytovat, zda v konkrétním případě rozhodnout, zda v konkrétním přípa- 20 dě poskytnout) je ovšem nyní úkolem Nej- vyššího správního soudu toliko vypořádat se s druhým typem otázky. [19] S prvým typem otázky se zdejší soud plně vypořádal již ve svém předchozím roz- sudku ze dne 6. 10. 2009, čj. 2 Ans 4/2009-93. Nové argumenty žalovaného směřující proti rozsudku městského soudu v té části, kde to- liko respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu, jsou proto nepřípustné ve smyslu $ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Žalovaný sice nyní předkládá celou řadu nových argu- mentů, zdejší soud se k nim nicméně může vyslovit toliko stručně obíter dictum. [20] S třetím ze zmíněných typů otázek, tedy zda měl žalovaný v daném případě po- skytnout požadované informace, pak Ncjvyš- šímu správnímu soudu nepřísluší se v tomto rozhodnutí vypořádat, neboť by to šlo již za hranice řízení v ochraně proti nečinnosti. Smyslem tohoto řízení je totiž pouze určit, zda správní orgán měl rozhodnout, nikoli jak měl rozhodnout. To by bylo namístě až v pří- padném řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle $ 65 a násl. s. ř. s., až by byla nečinnost žalovaného ukončena a ta- kové rozhodnutí by bylo vydáno. [21] Předmětem kasačního přezkumu bu- de tedy toliko druhý typ otázky, tážící se, zda měl žalovaný rozhodnout o poskytnutí infor- mací požadovaných stěžovatelem, včetně rozhodnutí o jeho odvolání, neboť právě tuto otázku měl městský soud posoudit nespráv- ně, jak uvádí stěžovatel. (...) VI. Námitka nesprávného posouzení právní otázky [32] Otázku, zda v nyní posuzovaném pří- padě měl žalovaný rozhodnout o poskytnutí či neposkytnutí informací požadovaných stěžovatelem, je třeba posoudit pohledem atomového zákona a zákona o svobodném přístupu k informacím. Právě jejich aplikova- telnost a jejich vzájemný vztah je však před- mětem sporu mezi stěžovatelem na straně jedné a žalovaným a městským soudem na straně druhé. Je proto nejprve třeba tento vztah vymezit, aby bylo zjevné, jakou právní úpravou se má žalovaný řídit. [33] Nejprve je třeba předeslat, že otázka vztahu těchto dvou právních předpisů je na- tolik složitá, že vylučuje jednoduchou odpo- věď přiznávající jednomu předpisu povahu legis specialis a druhému legis generalis. Již v rozsudku ze dne 29. 3. 2007, čj. 2 As 12/2006-111, ostatně zdejší soud ke vztahu speciality a generality uvedl, že „v souladu s teorií práva nelze v daném případě hovořit o tomto vztahu mezi jednotlivými právními předpisy, tedy celými zákony, nýbrž mezi jednotlivými normami, tedy pravidly chová- ní, jejichž konfliki je posuzován. Jak doklá- dají stěžejní práce v oboru teorie práva (viz zejména V. Knapp, Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 159), když vykládají pravi- dlo lex specialis derogat generali slovem „lex“ se v tomto principu nemíní zákon jako celek, ale právě právní norma, jejíž obecnost či zvláštnost je posuzována. To jistě nevylu- čuje, aby v některém konkrétním případě bylo možno za zvláštní pokládat celý právní předpis (ve vztahu k jinému předpisu obec- nému), zde však takový „celostní“ přístup st- tuaci spíše zatemňuje než projasňuje, když se snaží prokázat, zda je obecnějším předpi- sem zákon o ochraně přírody a krajiny nebo atomový zákon“ [34] Je tak třeba určit, která právní úpra- va je speciální, nikoliv obecně ve vztahu k ce- lým těmto dvěma právním předpisům, ale konkrétně ve vztahu ke každé právní normě, respektive ve vztahu ke každému ze sporných problémů nyní řešených. Při poskytování in- formací lze tyto problémy vymezit čtveřicí klíčových otázek: Kdo je subjektem povin- ným poskytovat informace? Co, tedy které konkrétní informace, má poskytovat? Jaké in- formace naopak nemá poskytovat? A koneč- ně jak, tedy podle jaké procesní úpravy, je má poskytovat? [35] Prvá z těchto otázek byla vyřešena již v předchozím rozsudku zdejšího soudu, z nějž jasně vyplývá, že žalovaný je povinným subjektem ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona o svo- bodném přístupu k informacím. Tento rozsu- dek totiž soud uzavřel v bodě 38 po zevrub- ném rozboru jednotlivých znaků veřejné instituce jako jednoho z typů povinných sub- jektů podle tohoto ustanovení tímto jasným konstatováním: „Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závě- ru, že relevantní pojmové znaky žalovaného ČEZ, a. s., (způsob vzniku, osoba zřizovatele, vytváření orgánů, státní dohled, veřejný účel) převažují ve prospěch podřazení toho- to subjektu mezi „veřejné instituce“ ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb.“ Nadto je ovšem žalo- vaný povinným subjektem i podle atomové- ho zákona, a to z toho titulu, že je držitelem povolení ve smyslu jeho $ 9, z čehož mu vy- plývají povinnosti podle $ 17 a násl., včetně povinnosti uložené mu v $ 17 odst. 1 písm. k) uvedeného zákona, tedy poskytovat veřejnos- ti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajem- ství. To ostatně není mezi stranami sporné. [36] Druhou a třetí z těchto otázek je pak třeba zodpovědět pouze ve snaze o komplex- ní osvětlení povinností, jimiž je žalovaný vá- zán, až bude předmětné rozhodnutí vydávat, aniž by tím zdejší soud předjímal, jak rozhod- ne, neboť jak bylo vyloženo v části IV. tohoto zda má rozhodnout, nikoli jak má rozhod- nout. Druhá otázka tak směřuje k tomu vy- mezit množinu informací, jež má žalovaný poskytnout. Při tomto vymezení není vůbec namístě hledat mezi jednotlivými ustanovení- mi atomového zákona a zákona o svobodném přístupu k informacím vztah generality a spe- ciality, neboť se vzájemně nederogují, nýbrž doplňují a z každého z nich vyplývá podmno- žina celkové množiny informací, kterou má žalovaný poskytovat. Má tak poskytovat jed- nak „informace o zajíštění jaderné bezpeč- nosti a radiační ochrany“ podle $ 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona a jednak informa- ce vztahující se k jeho působnosti podle $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k infor- macím. Pokud žalovaný tvrdí, že se na něj druhá z těchto povinností nemůže vztahovat, neboť nemá žádnou „působnosť“, nýbrž toli- ko předmět činnosti zapsaný v obchodním rejstříku, je třeba připomenout, že tento pro- blém byl již vyřešen Ústavním soudem a zdej- ším soudem ve vztahu ke státnímu podniku 21 2165 (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06), ba dokonce i ve vztahu k akciové společnosti provozující fot- balové družstvo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, čj. 8 As 57/2006-67, č. 1688/2008 Sb. NSS), tedy k subjektům, u nichž je namístě chápat po- jem „působnost“ taktéž v širším slova smyslu zahrnujícím i předmět činnosti. Jinak řečeno, má-li podle těchto judikátů určitou „působ- nosť“ ve smyslu zákona o svobodném přístu- pu k informacím státní podnik či akciová společnost provozující fotbalové družstvo, není její vymezení pojmově vyloučeno ani u žalovaného. [37] Každá z těchto podmnožin informa- cí poskytovaných žalovaným je přitom v sou- ladu s třetí z klíčových otázek zmenšena o in- formace, které obecně do jejich vymezení spadají, jinou Částí ustanovení, v němž jsou vymezena, respektive jinou částí zákona, je však jejich poskytnutí vyloučeno. Tak z pod- množiny informací o zajištění jaderné bez- pečnosti a radiační ochrany jsou vyloučeny v $ 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona in- formace, které jsou předmětem státního, slu- žebního nebo obchodního tajemství. Obdob- ně z podmnožiny informací vztahujících se k působnosti žalovaného coby povinného subjektu podle $ 2 zákona o svobodném pří- stupu k informacím jsou jeho dalšími ustano- veními vyloučeny například utajované sku- tečnosti podle $ 7, obchodní tajemství podle $ 9 (a zdejší soud si je vědom, že vzhledem k povaze činnosti žalovaného bude právě ob- chodní tajemství vylučovat z poskytování ce- lou řadu informací, jež spadají do předmětu jeho činnosti), majetkové poměry podle $ 10 a celá řada dalších typů informací vymeze- ných zejména v $ 8a a $ 11 citovaného zákona. [38] Lze tak posouzení druhé a třetí otáz- ky uzavřít konstatováním, že žalovaný je povi- nen poskytovat jak informace vymezené v $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k infor- macím, tak informace vymezené v $ 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona, přičemž každá z těchto podmnožin množiny informací, jež má poskytovat, je zmenšena o informace vy- loučené z poskytování v příslušném předpi- 22 se. Mezi prvky, které zůstanou v těchto pod- množinách, již pak není třeba činit rozdílu a jsou poskytovány v totožném procesním re- žimu, jak bude rozebráno vzápětí při hledání odpovědi na čtvrtou otázku. Tyto podmnoži- ny se ostatně značně překrývají, neboť mnohé informace o zajištění jaderné bezpečnosti a ra- diační ochrany budou zároveň informacemi týkajícími se předmětu činnosti žalovaného. [39] Čtvrtá otázka, tedy otázka podle jaké procesní úpravy má žalovaný informace po- skytovat, je pak klíčem k celému rozhodnutí. Stěžovatel prosazuje, že touto procesní úpra- vou je zákon o svobodném přístupu k infor- macím, a to proto, že na něj odkazuje $ 47 odst. 1 atomového zákona, podle nějž „[v] ří- zení podle tohoto zákona se postupuje podle obecných právních předpisů, pokud tento zákon nestanoví jinak“. Žalovaný to naopak popírá a vysvětluje, že toto ustanovení zjevně pamatuje na postup Státního úřadu pro ja- dernou bezpečnost, a nikoli na postup žalo- vaného. Oběma účastníkům je třeba přisvěd- Čit, ovšem pouze zčásti. [40] Stěžovatelí je třeba přisvědčit v tom, že poskytování informací žalovaným se řídí zákonem o svobodném přístupu k informa- cím, a to jak v případě informací podle záko- na o svobodném přístupu k informacím, tak informací podle atomového zákona, jinak ře- čeno informací v celé množině informací, jež má žalovaný poskytovat. Jakmile je totiž sub- jekt povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, všech- ny informace, které poskytuje veřejnosti, po- skytuje zásadně v režimu tohoto zákona. Je to odrazem toho, že jeho povaha jako povinné- ho subjektu podle tohoto zákona mu umož- ňuje, aby plnil všechny procesní povinnosti, jež z něj plynou. Bylo by naopak nelogické, aby při poskytování jednoho typu informací poskytoval žadatelům o informace veškerý procesní komfort zaručený zákonem o svo- bodném přístupu k informacím, zatímco v případě informací poskytovaných podle atomového zákona nikoli. Nelze ani přehléd- nout, že jak bylo konstatováno výše, obě tyto podmnožiny informací se do určité míry pře- krývají, takže jejich podřazení různým pro- cesním režimům by dalo žalovanému a subjek- tům podobné povahy možnost, aby u informací nacházejících se v průniku těchto dvou pod- množin arbitrárně určovaly, v jakém procesním režimu rozhodnou o jejich poskytnutí. [41] Žalovanému je ovšem třeba přisvěd- čit v tom, že k tomuto úplnému podřazení re- žimu zákona o svobodném přístupu k infor- macím skutečně nedochází na základě $ 47 odst. 1 atomového zákona, který míří primár- ně na jiné typy řízení. V tomto směru totiž ne- ní obecně namístě přeceňovat význam toho- to ustanovení stanovujícího subsidiární použití obecných právních předpisů. Spíše je třeba položit důraz na to, že ze samotné har- monické povahy právního řádu plyne, že pokud je žalovanému uloženo poskytovat ně- které informace v procesu upraveném záko- nem o svobodném přístupu k informacím, pak má podle stejné procesní úpravy posky- tovat i informace, jejichž poskytnutí mu uklá- dá jiný právní předpis (zde atomový zákon), který sám proces jejich poskytování nijak neupravuje. [42] Lze tak konstatovat, že držitelé povo- lení podle $ 9 odst. 1 atomového zákona (ne- boť právě je váže povinnost podle jeho $ 17 odst. 1), kteří jsou zároveň povinnými sub- jekty podle zákona. o svobodném přístupu k informacím, poskytují v režimu tohoto zá- kona i informace, jejichž poskytnutí jim uklá- dá atomový zákon. Ostatní držitelé povolení podle $ 9 odst. 1 atomového zákona poskytují informace ve smyslu jeho $ 17 odst. 1 písm. k), aniž by přitom museli „veřejnosti“ poskyt- nout procesní komfort zaručený zákonem o svobodném přístupu k informacím, jinak řečeno, mohou je poskytovat toliko nefor- málně, bez možnosti odvolání, tedy tak, jak to učinil v nyní posuzovaném případě žalovaný, který ovšem naopak takovou možnost nemá. [43] Tento závěr sice zakládá určitou ne- rovnost mezi držiteli povolení podle $ 9 odst. 1 atomového zákona, tato nerovnost má ovšem racionální odůvodnění, neboť odráží fakt, že zatímco prve jmenovaní, včetně žalovaného, mají ze své povahy povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím kapacity k tomu, aby všechny informace po- skytovali v režimu tohoto zákona, druzí jme- novaní takové kapacity mít nemusejí. (44] Žalovaný proti tomu ovšem namítá, že ani on nemá kapacity k tomu, aby vyřizoval žádosti o informace způsobem, který mu ukládá zákon o svobodném přístupu k infor- macím, a označuje za absurdní, že by měl vy- dávat správní rozhodnutí, tím spíše pak ve dvou instancích, jak mu ukládá jeho $ 16. Pro- ti tomu je třeba uvést na pravou míru, že zde nelze omezovat vymezení toho „co má být“ tím, „co je“. Jinak řečeno, nelze reálnou aktuál- ní skutečností ve vnitřní struktuře žalované- ho limitovat dosah normativního příkazu a nelze vyvracet tvrzení zdejšího soudu, že by žalovaný měl ve dvou instancích rozhodovat o poskytování informací, námitkou, že na to není připraven. Konstatování, že je žalovaný povinným subjektem podle zákona o svobod- ném přístupu k informacím, zdůvodnil zdejší soud dostatečně již ve svém minulém rozsud- ku. V něm vysvětlil, proč je propojení žalova- ného se státem natolik intenzivní, že mu mo- hou být uloženy i povinnosti, které jsou jinak typicky ukládány toliko státu. Tyto povinnos- ti totiž mohou být uloženy i dalším subjek- tům, na něž stát přenesl část svých pravomocí (typicky subjektům místní a zájmové samo- správy či dalším subjektům, jimž zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy) nebo s nimiž je stát těsně majetkově spojen způsobem rozebraným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06. S pravomocemi, právy a privilegii přenesenými na tyto sub- jekty jsou spojeny i některé povinnosti. Po- vinnost poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím je mnohdy jednou z nich. Nelze ji pak omezit pouze proto, že si této povinnosti nebyl daný subjekt dosud vědom a není na ni momentál- ně fakticky a organizačně připraven. [45] Povinnosti poskytovat informace se podle přesvědčení soudu nelze zbavit pou- hým formálním poukazem na to, že žalovaný je osobou soukromého práva, konkrétně ak- ciovou společností. Tato úvaha ostatně plně odpovídá tomu, že spolu s rozsáhlejšími prá- 23 2165 vy a možnostmi je spojena i větší míra odpo- vědnosti a povinností, a to i v případě subjek- tů soukromého práva. Tato míra odpověd- nosti je tím vyšší, čím těsnější je propojení takových subjektů se státem, ale také tím vyš- ší, čím více jsou schopny zasahovat do práv ji- ných osob, a to zejména do práv základních. V českém právním řádu sice není uznávána možnost přímého horizontálního působení základních práv a svobod, jinak řečeno, sub- jekty povinnými respektovat tato práva a svo- body jsou stále primárně orgány veřejné mo- ci. Na druhou stranu se i v českém právním řádu setkáváme s celou řadou příkladů jejich nepřímého horizontálního působení, tedy to- ho, že například zákonodárce zohlední, že v některém horizontálním vztahu mezi dvě- ma subjekty soukromého práva je nepoměr mezi těmito subjekty tak silný, že je potřeba slabší z nich uchránit a silnějším naopak ulo- žit povinnosti limitující volnost užívání jejich kapacit. Tímto způsobem chrání například zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, spotřebitele před výrobcem, zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, slabší soutě- žitele a spotřebitele před zneužíváním domi- nantního postavení silnějších soutěžitelů, či zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zaměst- nance před zaměstnavateli. A právě takovou povahu má v tomto směru i zákon o svobodném přístupu k informacím, tak jak byl vyložen v roz- sudcích vymezujících, kdo je povinným subjek- tem, včetně rozsudku označujícího žalovaného za subjekt povinný poskytovat informace, ať už to plyne z jeho dominantního postavení na čes- kém trhu s elektřinou, z jeho vlivu na životní prostředí a jadernou bezpečnost na českém úze- mí či z vlivu státu na jeho vznik a fungování. [46] Z tohoto posouzení čtveřice rozhod- ných otázek tedy vyplývá, že žalovaný měl skutečně o stěžovatelově odvolání proti své- mu dopisu ze dne 7. 9. 2006 rozhodnout, ne- boť je povinným subjektem ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k infor- macím, a měl postupovat podle procesní úpravy obsažené v tomto zákoně, a to jak ohledně informací podle tohoto zákona, tak ohledně informací vymezených v $ 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona. Určit, zda měl ty- 24 to informace i poskytnout, tedy zda informa- ce požadované stěžovatelem spadaly do vyme- zení toho, co má žalovaný poskytovat, a záro- veň na ně nedopadala výluka z této povinnosti, by šlo již nad rámec soudního přezkumu v této věci, jak bylo vyloženo v části IV. tohoto roz- sudku, neboť ten není vydán v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, nýbrž v řízení na ochranu proti jeho nečinnosti. [47] Z výše uvedeného zároveň plyne, že pro procesní režim poskytování informací nebylo podstatné, zda šlo o informaci ve smyslu $ 17 odst. 1 písm. k) atomového záko- na či o informaci podle $ 2 zákona o svobodném přístupu k informacím. V obou případech mělo být rozhodnuto jak o jejím poskytnutí či neposkytnutí, tak v případě neposkytnutí a podání odvolání (jak se i stalo) mělo být v souladu s $ 16 zákona o svobodném přístu- pu k informacím rozhodnuto i o tomto odvo- lání. Městský soud proto pochybil, pokud konstatoval, že o stěžovatelově odvolání žalo- vaný rozhodnout nemusel. Bylo by přitom již nad rámec kasačního přezkumu, jak byl vy- mezen v části IV., kdyby se zdejší soud vyjad- řoval i k tomu, jak měl žalovaný o tomto od- volání rozhodnout, tedy jakou povahu měly stěžovatelem požadované informace. [48] Stejně tak městský soud pochybil, když ke svému závěru dospěl s odůvodně- ním, že stěžovatelova žádost byla označena ja- ko žádost podle atomového zákona. Pokud by totiž šlo podle jejího obsahu o žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím, měl ji žalovaný takto klasifikovat bez ohledu na její formální označení. Takový závěr je ostatně plně v souladu s právním názorem, který v situaci možné klasifikace žádosti o in- formace buď pod režim zákona o svobodném přístupu k informacím nebo pod režim záko- na č. 123/1998 Sb., o právu na informace o ži- votním prostředí, vyjádřil sám městský soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 9 Ca 270/2004, č. 2062/2010 Sb. NSS: „Není povinností žadatele o informace právně kvalifikovat, podle jaké zákonné normy se informací na povinném subjektu domáhá. Vzhledem k obecné zásadě správního řízení, podle níž rozhodující je obsah samotného podání účastníka řízení, nikoliv jeho (pří- padně nesprávné) označení, nelze z hledis- ka postupu povinného subjektu při vyřízení předmětné žádosti považovat za závazný odkaz žalobce na zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, obsažený v označení jeho žádosti. I přes ten- to odkaz je úkolem žalovaného posoudit, o jaké informace se ve skutečností jedná a podle kterého právního předpisu má při je- jich poskytnutí, event. odepření jejich zpří- stupnění, postupovat. Dospějeli povinný subjekt (ministerstvo) pří takovém posouze- ní k závěru, že žádané informace nejsou in- formacemi o stavu životního prostředí a pří- rodních zdrojů ve smyslu f 2 písm. a) zákona č. 123/1998 Sb., je namístě, aby žá- dost posoudil a rozhodl o ní na základě obecné právní úpravy týkající se práva na svobodný přístup k informacím, jež je obsa- žena v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím“ 2166 Svobodný přístup k informacím: informace o probíhajícím trestním řízení k $ 11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím Zásadním hlediskem pro rozhodnutí povinného orgánu 0 odepření informace podle $ 11 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informa- cím, je probíhající trestní řízení v užším smyslu, tj. zpravidla trestní stíhání kon- krétní osoby končící právní mocí rozsudku nebo jiného rozhodnutí ve věci samé. Jedná-li se o žádost o informaci týkající se dalších fází trestního řízení, povinný sub- jekt v rámci své diskreční pravomoci uváží, zda by poskytnutím informace mohl být zmařen nebo ohrožen účel trestního řízení vycházeje ze smyslu základního práva jednotlivce na informace 0 činnosti veřejné moci a ze zásady restriktivního výkladu omezení ústavně zaručených práv; pouze v případě, že by poskytnutím informace o těchto procesech mohl být účel trestního řízení zmařen, odepře povinný subjekt informaci s odkazem na $ 11 odst. 4 písm. a) citovaného zákona.
Občanské sdružení V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín proti akciové společ- nosti ČEZ o poskytnutí informace, o kasační stížnosti žalobce.