I. Zajištění cizince za účelem jeho vycestování (§ 124b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) nesmí v žádném případě přesáhnout celkovou délku 180 dní (§ 125 odst. 1 citovaného zákona). Možnost prodloužení této lhůty až na celkem 545 dnů (§ 125 odst. 2 a 3 téhož zákona) je zde vyloučena.
II. Předchází-li zajištění dle § 124b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zajištění v režimu § 27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, je počátek zajištění nutno odvíjet již od tohoto okamžiku omezení osobní svobody cizince. Pokud jde o určení konce běhu lhůty určené v rozhodnutí o zajištění, při absenci výslovného pokynu zákona je nutno vykládat tuto otázku způsobem pro zajištěného cizince nejpříznivějším; do doby zajištění je tak nutno počítat každý, i jen započatý, den, kdy byl omezen na svobodě.
III. Je-li o zajištění cizince podle § 124b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, rozhodováno opakovaně, přičemž je tak činěno ze stejných důvodů, právně subsumovaných pod stejnou literu odstavce 1 citovaného ustanovení, pak se jednotlivé doby zajištění sčítají a ve svém úhrnu nesmí překročit hranici 180 dnů.
25. 7. 2013 a k jeho propuštění došlo dne
13. 1. 2014. Doba zajištění tedy trvala celkem 172 dnů, což je v souladu s § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná nesouhlasí s tím, že k uvedené době je třeba připočítat i dobu, kdy byl stěžovatel omezen na osobní svobodě na základě rozhodnutí Ministerstva vnitra podle § 46a zákona o azylu, tj. v době od 11. 7. 2013, kdy podal žádost o udělení mezinárodní ochrany (právní moc toto rozhodnutí nabylo dne 15. 7. 2013 a až k tomuto datu bylo také stěžovateli zajištění ukončeno – pozn. NSS) do 25. 7. 2013 a dobu předchozího zajištění za účelem vycestování (tj. dobu od
4. 7. 2013 do 11. 7. 2013). Trvá na tom, že zajištění za účelem vycestování a povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců jsou dva odlišné instituty, o nichž rozhodují dva různé a na sobě nezávislé správní orgány. Tato rozdílnost vyplývá i z názoru generálního advokáta Jána Mazáka uvedeného ve stanovisku ze dne 10. 11. 2009 ve věci Kadzoev (C-357/09), v bodu 88. Výklad, podle kterého by se doby zajištění podle zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců měly sčítat, by vedl k absurdním důsledkům, jako například povinnosti zohledňovat i dobu výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby, pokud by jejich výkon bezprostředně předcházel výkonu zajištění. Žalovaná akcentuje především rozdílný účel obou institutů, kdy smyslem § 124b zákona o pobytu cizinců je příprava vycestování (návratu) cizince, v rámci níž správní orgán činí úkony s tímto vycestováním spojené (například ověřování totožnosti, vystavení náhradního cestovního dokladu, vyžádání souhlasu s převzetím cizince do státu návratu, obstarání přepravního dokladu či zorganizování průvozu), zatímco účelem § 46a zákona o azylu je zajištění podmínek pro zdárné pokračování řízení o mezinárodní ochraně, vydání meritorního rozhodnutí o této žádosti a zjištění
totožnosti; v průběhu zajištění podle § 46a zákona o azylu musí být příprava navrácení cizince pozastavena. Podle mínění žalované nemůže obstát ani argument, že cizinec setrvává v témže zařízení a že se nemá šanci dozvědět o změně důvodů zajištění. Příkaz k propuštění cizince ze zařízení pro zajištění cizinců skutečně není cizinci doručován, to ale neznamená, že by nevěděl, v čí dispozici se právě nachází a jaký je důvod omezení jeho osobní svobody. Rozhodnutí o zajištění za účelem vycestování je navíc cizincům doručováno vždy. Ani faktické umístění žadatele o mezinárodní ochranu do téhož zařízení, v jakém byl předtím zajištěn, nepovažuje žalovaná za relevantní; v opačném případě by došlo k plošnému zvýhodňování cizinců, kteří (například z kapacitních důvodů) museli být přemístěni do jiného zařízení. Co se týče rozhodnutí Soudního dvora ve věci Arslan, žalovaná upozorňuje, že se návratová směrnice nevztahuje na cizince ze třetích zemí, kteří požádali o mezinárodní ochranu, neboť omezení osobní svobody podle § 46a zákona o azylu se děje v režimu směrnice Rady 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“). Jiná situace by nastala, pokud by cizinec, který požádal o mezinárodní ochranu, zůstal i nadále zajištěný podle zákona o pobytu cizinců, což ani Soudní dvůr v citované věci Arslan nevylučuje. To však není případ stěžovatele, protože jeho zajištění bylo poté, co podal žádost o mezinárodní ochranu, v souladu s § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ukončeno. Žalovaná dodává, že povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců nelze uplatňovat bez dalšího na všechny žadatele o mezinárodní ochranu, ale pouze na ty, kteří naplňují předpoklady podle § 46a odst. 1 zákona o azylu; nelze proto přisvědčit argumentaci, že cizinci, kteří si požádají o udělení mezinárodní ochrany, jsou v podstatě trestáni možností ponechání v zajištění po delší dobu než ti, kteří o udělení mezinárodní ochrany nepožádají. Ze všech uvedených důvodů proto žalovaná navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
krajského soudu i rozhodnutí žalované.
Z odůvodnění:
(...) Pokud jde o namítané nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], mezi účastníky je spornou především otázka, zda maximálně přípustná doba, po níž je možné cizince zajistit (tj. 180 dnů od okamžiku omezení osobní svobody; § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), má být v dané věci počítána již od okamžiku prvního omezení osobní svobody stěžovatele (tedy od 4. 7. 2013, kdy bylo vydáno v pořadí první rozhodnutí o jeho zajištění, do 15. 7. 2013, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o povinnosti stěžovatele setrvat v zařízení pro zajištění cizinců a kdy byl vydán příkaz k ukončení tohoto zajištění), anebo zda se počítá až od data 25. 7. 2013 (tedy od v pořadí druhého zajištění stěžovatele podle § 124b zákona o pobytu cizinců – viz dále) a k předchozímu zajištění se pro účely počítání 180denní doby stanovené v § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nepřihlédne. Předtím, než Nejvyšší správní soud přistoupí k objasnění důvodů, pro které se přiklonil k výkladu § 124b odst. 1 a 4, ve spojení s § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v podobě, v jaké jej předestřel stěžovatel, považuje za vhodné alespoň stručně popsat právní rámec, z něhož vycházel, a rovněž zrekapitulovat pro věc podstatné skutkové okolnosti.
Především je vhodné uvést, že Nejvyšší správní soud si je vědom mimořádnosti institutu zajištění a ve své judikatuře zohledňuje, že se fakticky jedná o omezení, nebo (v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění) dokonce zbavení osobní svobody člověka. Jde tak o citelný zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce, zaručeného článkem 8 Listiny (a v obecné rovině i čl. 7 odst. 1 Listiny), který může být přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem [blíže viz například usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne
4. 7. 2013 do 11. 7. 2013). Trvá na tom, že zajištění za účelem vycestování a povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců jsou dva odlišné instituty, o nichž rozhodují dva různé a na sobě nezávislé správní orgány. Tato rozdílnost vyplývá i z názoru generálního advokáta Jána Mazáka uvedeného ve stanovisku ze dne 10. 11. 2009 ve věci Kadzoev (C-357/09), v bodu 88. Výklad, podle kterého by se doby zajištění podle zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců měly sčítat, by vedl k absurdním důsledkům, jako například povinnosti zohledňovat i dobu výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby, pokud by jejich výkon bezprostředně předcházel výkonu zajištění. Žalovaná akcentuje především rozdílný účel obou institutů, kdy smyslem § 124b zákona o pobytu cizinců je příprava vycestování (návratu) cizince, v rámci níž správní orgán činí úkony s tímto vycestováním spojené (například ověřování totožnosti, vystavení náhradního cestovního dokladu, vyžádání souhlasu s převzetím cizince do státu návratu, obstarání přepravního dokladu či zorganizování průvozu), zatímco účelem § 46a zákona o azylu je zajištění podmínek pro zdárné pokračování řízení o mezinárodní ochraně, vydání meritorního rozhodnutí o této žádosti a zjištění
totožnosti; v průběhu zajištění podle § 46a zákona o azylu musí být příprava navrácení cizince pozastavena. Podle mínění žalované nemůže obstát ani argument, že cizinec setrvává v témže zařízení a že se nemá šanci dozvědět o změně důvodů zajištění. Příkaz k propuštění cizince ze zařízení pro zajištění cizinců skutečně není cizinci doručován, to ale neznamená, že by nevěděl, v čí dispozici se právě nachází a jaký je důvod omezení jeho osobní svobody. Rozhodnutí o zajištění za účelem vycestování je navíc cizincům doručováno vždy. Ani faktické umístění žadatele o mezinárodní ochranu do téhož zařízení, v jakém byl předtím zajištěn, nepovažuje žalovaná za relevantní; v opačném případě by došlo k plošnému zvýhodňování cizinců, kteří (například z kapacitních důvodů) museli být přemístěni do jiného zařízení. Co se týče rozhodnutí Soudního dvora ve věci Arslan, žalovaná upozorňuje, že se návratová směrnice nevztahuje na cizince ze třetích zemí, kteří požádali o mezinárodní ochranu, neboť omezení osobní svobody podle § 46a zákona o azylu se děje v režimu směrnice Rady 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“). Jiná situace by nastala, pokud by cizinec, který požádal o mezinárodní ochranu, zůstal i nadále zajištěný podle zákona o pobytu cizinců, což ani Soudní dvůr v citované věci Arslan nevylučuje. To však není případ stěžovatele, protože jeho zajištění bylo poté, co podal žádost o mezinárodní ochranu, v souladu s § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ukončeno. Žalovaná dodává, že povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců nelze uplatňovat bez dalšího na všechny žadatele o mezinárodní ochranu, ale pouze na ty, kteří naplňují předpoklady podle § 46a odst. 1 zákona o azylu; nelze proto přisvědčit argumentaci, že cizinci, kteří si požádají o udělení mezinárodní ochrany, jsou v podstatě trestáni možností ponechání v zajištění po delší dobu než ti, kteří o udělení mezinárodní ochrany nepožádají. Ze všech uvedených důvodů proto žalovaná navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
krajského soudu i rozhodnutí žalované.
Z odůvodnění:
(...) Pokud jde o namítané nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], mezi účastníky je spornou především otázka, zda maximálně přípustná doba, po níž je možné cizince zajistit (tj. 180 dnů od okamžiku omezení osobní svobody; § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), má být v dané věci počítána již od okamžiku prvního omezení osobní svobody stěžovatele (tedy od 4. 7. 2013, kdy bylo vydáno v pořadí první rozhodnutí o jeho zajištění, do 15. 7. 2013, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o povinnosti stěžovatele setrvat v zařízení pro zajištění cizinců a kdy byl vydán příkaz k ukončení tohoto zajištění), anebo zda se počítá až od data 25. 7. 2013 (tedy od v pořadí druhého zajištění stěžovatele podle § 124b zákona o pobytu cizinců – viz dále) a k předchozímu zajištění se pro účely počítání 180denní doby stanovené v § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nepřihlédne. Předtím, než Nejvyšší správní soud přistoupí k objasnění důvodů, pro které se přiklonil k výkladu § 124b odst. 1 a 4, ve spojení s § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců v podobě, v jaké jej předestřel stěžovatel, považuje za vhodné alespoň stručně popsat právní rámec, z něhož vycházel, a rovněž zrekapitulovat pro věc podstatné skutkové okolnosti.
Především je vhodné uvést, že Nejvyšší správní soud si je vědom mimořádnosti institutu zajištění a ve své judikatuře zohledňuje, že se fakticky jedná o omezení, nebo (v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění) dokonce zbavení osobní svobody člověka. Jde tak o citelný zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce, zaručeného článkem 8 Listiny (a v obecné rovině i čl. 7 odst. 1 Listiny), který může být přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem [blíže viz například usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne
23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS, rozsudek ze dne 22. 7. 2010, čj. 9 As
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
5/2010-74, č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, č. 229/2009 Sb.]. Krajní povahy tohoto institutu si byl ostatně vědom i zákonodárce, a proto § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (navazujícím na obdobnou úpravu v čl. 15 odst. 6 návratové směrnice) striktně omezil dobu, po kterou je možné cizince omezit na svobodě, na 180 dnů, respektive (v § 125 odst. 3) až na celkově 545 dnů v případech, pokud by cizinec v průběhu zajištění zmařil výkon správního vyhoštění nebo by uváděl nepravdivé údaje, které jsou nezbytné pro zajištění náhradního cestovního dokladu. Tuto dobu má správní orgán k dispozici, aby vyhoštění, respektive vycestování cizince úspěšně uskutečnil; případný nezdar tohoto záměru přitom nemůže jít k tíži zajištěného cizince (s výhradou citovaného § 125 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Na tomto místě je ovšem třeba uvést, že zmiňovaná výjimka, umožňující prodloužení zajištění až na 545 dnů, se nevztahuje na případy, kdy je o zajištění cizince rozhodnuto v procesním režimu § 124b zákona o pobytu cizinců (o takový případ jde v nyní posuzované věci). Je totiž evidentní, že v § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je stanovena maximální doba zajištění jak pro případy zajištění cizince za účelem správního vyhoštění (§ 124 a § 124a zákona), tak i pro případy, kdy je cizinec zajišťován za účelem vycestování (§ 124b). Výjimka z této obecné lhůty, tedy možnost jejího (i opakovaného) překročení (§ 125 odst. 2 zákona) až do celkové délky 545 dnů (§ 125 odst. 3 zákona), se totiž jasně upíná pouze k rozhodování v režimu § 124 zákona o pobytu cizinců, neboť zde jasně stanoví, že „[p]olicie je oprávněna prodlužovat dobu trvání zajištění podle § 124 i nad dobu stanovenou v odstavci 1 větě první“, za podmínek dále uvedených. Pro další úvahy týkající se posouzení dodržení maximální délky lhůty pro zajištění stěžovatele tak lze od možnosti jejího prodlužování nad hranici 180 dní odhlédnout.
Z výčtu podmínek, za nichž je možné zajistit cizince za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je zřejmé, že režim tohoto ustanovení úzce navazuje na in-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
stitut mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Oproti zajištění cizince podle § 124 zákona o pobytu cizinců zde podmínkou zajištění není zahájení řízení o správním vyhoštění či pravomocné rozhodnutí o něm, ale zakládá se na zjištění, že cizinec i přes výzvu nepožádal o udělení mezinárodní ochrany, nebo o mezinárodní ochranu sice požádal, ale této žádosti nebylo vyhověno, anebo uplynula doba, po kterou mohl na území České republiky pobývat z titulu tzv. doplňkové ochrany. Jinými slovy, východiskem pro postup podle § 124b zákona o pobytu cizinců je stav, kdy se cizinec na území České republiky zdržuje neoprávněně, neboť již nepožívá ochrany podle zákona o azylu. Vedle kumulativního splnění tří vyjmenovaných podmínek je v § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zakotven rovněž korektiv přiměřenosti doby zajištění, což znamená, že cizince lze zajistit vždy jen na dobu, která je nezbytně nutná pro podniknutí kroků nezbytných k jeho vycestování.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel přicestoval do České republiky dne
23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS, rozsudek ze dne 22. 7. 2010, čj. 9 As
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
5/2010-74, č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, č. 229/2009 Sb.]. Krajní povahy tohoto institutu si byl ostatně vědom i zákonodárce, a proto § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (navazujícím na obdobnou úpravu v čl. 15 odst. 6 návratové směrnice) striktně omezil dobu, po kterou je možné cizince omezit na svobodě, na 180 dnů, respektive (v § 125 odst. 3) až na celkově 545 dnů v případech, pokud by cizinec v průběhu zajištění zmařil výkon správního vyhoštění nebo by uváděl nepravdivé údaje, které jsou nezbytné pro zajištění náhradního cestovního dokladu. Tuto dobu má správní orgán k dispozici, aby vyhoštění, respektive vycestování cizince úspěšně uskutečnil; případný nezdar tohoto záměru přitom nemůže jít k tíži zajištěného cizince (s výhradou citovaného § 125 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Na tomto místě je ovšem třeba uvést, že zmiňovaná výjimka, umožňující prodloužení zajištění až na 545 dnů, se nevztahuje na případy, kdy je o zajištění cizince rozhodnuto v procesním režimu § 124b zákona o pobytu cizinců (o takový případ jde v nyní posuzované věci). Je totiž evidentní, že v § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je stanovena maximální doba zajištění jak pro případy zajištění cizince za účelem správního vyhoštění (§ 124 a § 124a zákona), tak i pro případy, kdy je cizinec zajišťován za účelem vycestování (§ 124b). Výjimka z této obecné lhůty, tedy možnost jejího (i opakovaného) překročení (§ 125 odst. 2 zákona) až do celkové délky 545 dnů (§ 125 odst. 3 zákona), se totiž jasně upíná pouze k rozhodování v režimu § 124 zákona o pobytu cizinců, neboť zde jasně stanoví, že „[p]olicie je oprávněna prodlužovat dobu trvání zajištění podle § 124 i nad dobu stanovenou v odstavci 1 větě první“, za podmínek dále uvedených. Pro další úvahy týkající se posouzení dodržení maximální délky lhůty pro zajištění stěžovatele tak lze od možnosti jejího prodlužování nad hranici 180 dní odhlédnout.
Z výčtu podmínek, za nichž je možné zajistit cizince za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je zřejmé, že režim tohoto ustanovení úzce navazuje na in-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
stitut mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Oproti zajištění cizince podle § 124 zákona o pobytu cizinců zde podmínkou zajištění není zahájení řízení o správním vyhoštění či pravomocné rozhodnutí o něm, ale zakládá se na zjištění, že cizinec i přes výzvu nepožádal o udělení mezinárodní ochrany, nebo o mezinárodní ochranu sice požádal, ale této žádosti nebylo vyhověno, anebo uplynula doba, po kterou mohl na území České republiky pobývat z titulu tzv. doplňkové ochrany. Jinými slovy, východiskem pro postup podle § 124b zákona o pobytu cizinců je stav, kdy se cizinec na území České republiky zdržuje neoprávněně, neboť již nepožívá ochrany podle zákona o azylu. Vedle kumulativního splnění tří vyjmenovaných podmínek je v § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zakotven rovněž korektiv přiměřenosti doby zajištění, což znamená, že cizince lze zajistit vždy jen na dobu, která je nezbytně nutná pro podniknutí kroků nezbytných k jeho vycestování.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel přicestoval do České republiky dne
27. 10. 2008 na základě víza platného do
27. 10. 2009. V průběhu pobytu na území České republiky podal celkem tři neúspěšné žádosti o udělení mezinárodní ochrany (ve dnech 27. 1. 2009, 20. 12. 2012 a 12. 6. 2013). Poté, co bylo řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne 12. 6. 2013 pro nepřípustnost zastaveno, přistoupilo Ministerstvo vnitra dne 19. 6. 2013 k vydání výjezdního příkazu (s platností do 3. 7. 2013), neboť není-li po pravomocném ukončení řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany pobyt cizince legalizován jinak (například formou krátkodobého, dlouhodobého nebo trvalého pobytu), je jeho další pobyt na území České republiky neoprávněný. Následně dne 4. 7. 2013, byl stěžovatel kontrolován policií; při této kontrole bylo zjištěno, že v České republice pobývá neoprávněně, protože i přes zmíněný výjezdní příkaz z jejího území nevycestoval. Kromě toho bylo zjištěno, že platnost jeho cestovního pasu již před cca půl rokem vypršela. Nelze proto než souhlasit s tím, že pokud stěžovatel ve stanovené
lhůtě (tedy do 3. 7. 2013) z České republiky nevycestoval, byly splněny všechny nezbytné podmínky k jeho zajištění za účelem vycestování z území podle § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Přestože § 125 odst. 1 citovaného zákona umožňuje, aby zajištění cizince trvalo až 180 dnů, žalovaná (ve shodě s požadavkem, aby bylo zajištění omezeno pouze na dobu nezbytně nutnou) rozhodnutím ze dne 4. 7. 2013 rozhodla o zajištění pouze na polovinu přípustné doby (tj. 90 dnů).
V průběhu tohoto zajištění učinil stěžovatel opětovné prohlášení o mezinárodní ochraně (dne 10. 7. 2013), a tím bylo zahájeno příslušné řízení podle zákona o azylu. Na jeho základě Ministerstvo vnitra dne 11. 7. 2013 rozhodlo, že je stěžovatel podle § 46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o azylu povinen setrvat v ZZC Bělá–Jezová až do vycestování, maximálně však do 11. 11. 2013; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 7. 2013. Současně bylo, na základě příkazu žalované ze dne 15. 7. 2013, ukončeno (první) zajištění stěžovatele podle § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců [podle § 127 odst. 1 písm. f) téhož zákona]. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel byl v režimu § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců poprvé zajištěn v období od 4. 7. 2013 do 15. 7. 2013 (nikoli do 11. 7. 2013, jak uvádí žalovaná ve svém vyjádření), tedy po dobu 12 dnů (toto období bude v dalším textu rozsudku označováno jako „první zajištění stěžovatele“).
Při počítání běhu předmětné lhůty vychází Nejvyšší správní soud z premisy, dle které je její počátek nutno odvíjet již od okamžiku zajištění provedeného dle § 27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť již tímto okamžikem došlo k omezení osobní svobody stěžovatele – viz dikce § 125 zákona o pobytu cizinců. V posuzované věci byl shora uvedeným postupem stěžovatel zajištěn dne 4. 7. 2013 ve 13:10 hod; rozhodnutí o zajištění dle § 124b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců bylo vydáno téhož dne a stěžovatel je převzal ve 20:30 hod. Pokud jde o určení konce běhu lhůty určené v rozhodnutí o zajištění, při absenci výslovného pokynu zákona má Nejvyšší správní soud za to, že
je nutno vykládat tuto otázku způsobem pro zajištěného cizince nejpříznivějším; za den zajištění je tak nutno pokládat každý, i jen započatý den, kdy byl omezen na osobní svobodě. Z těchto důvodů proto bylo do doby zajištění ve smyslu § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nutno započítat jak den 4. 7. 2013, tak i 15. 7. 2013. Stejným způsobem pak bylo nahlíženo i na počítání lhůt dle následujících rozhodnutí žalované v této věci.
Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že přetrvávající zajištění stěžovatele i v období po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany (od 10. 7. 2013 do 15. 7. 2013, kdy bylo ukončeno) nelze považovat per se za protiprávní, ačkoli stěžovatel, jako žadatel o mezinárodní ochranu, již nebyl osobou, která by na území České republiky pobývala neoprávněně, a měl by tedy být již vyňat z režimu správního zajištění. Možnost zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle zákona o pobytu cizinců totiž Soudní dvůr v již zmiňovaném rozsudku ve věci Arslan nevyloučil: „Jestliže se po individuálním posouzení všech relevantních okolností ukáže, že tato žádost byla podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.“ Pokud tedy zajištění cizince, který požádal o mezinárodní ochranu, i nadále pokračuje a nedošlo-li dosud k vydání rozhodnutí dle § 46a zákona o azylu [§ 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců] nebo rozhodnutí o udělení azylu nebo doplňkové ochrany [§ 127 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců], může i takový postup obstát, je-li omezen na zcela nezbytnou dobu (odpovídající například schopnosti příslušných orgánů reálně kooperovat při vývoji v řízení o udělení mezinárodní ochrany; typicky v souvislosti s vydáním rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a zákona o azylu) a opírá-li se o silné důvody, respektující omezení vyslovená ve výše zmiňovaném rozsudku Soudního dvora.
Pokud jde o další průběh azylového řízení, dne 25. 7. 2013 bylo stěžovateli předáno
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
rozhodnutí, kterým se pro nepřípustnost zastavuje řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a téhož dne rozhodla žalovaná o jeho opětovném zajištění podle § 124b odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců; dobu zajištění stanovila na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody stěžovatele (dále jen „druhé zajištění stěžovatele“). V mezidobí podnikala žalovaná cestou Velvyslanectví ČR a Velvyslanectví Guinejské republiky v Berlíně kroky k vystavení náhradního (nebo prodloužení platnosti stávajícího) cestovního dokladu stěžovatele, aby mohl být realizován jeho návrat do domovského státu; vzhledem ke složitosti věci dospěla k závěru o nutnosti dalšího zajištění stěžovatele, neboť důvody zajištění cizince stále trvají. O prodloužení zajištění o dalších 90 dnů pak rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 10. 2013 (dále jen „třetí zajištění stěžovatele“). Dne 13. 1. 2014 bylo zajištění stěžovatele ukončeno. V období od 25. 7. 2013 do 13. 1. 2014 byl tedy stěžovatel zajištěn na dobu 173 dnů.
Co se týče v pořadí prvního zajištění stěžovatele, již bylo konstatováno, že ač bylo rozhodnutím stanoveno na (maximálně) 90 dnů, fakticky trvalo jen 12 dnů. Důvodem, proč došlo k jeho ukončení (cestou příkazu k ukončení zajištění) byl fakt, že jiný správní orgán (Ministerstvo vnitra) rozhodl o povinnosti cizince setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování podle zákona o azylu. Tato zákonná úprava [§ 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců] je vyjádřením vztahu návratové a procedurální směrnice, jak byl podán v rozsudku Soudního dvora ve věci Arslan. Má-li tedy být cizinec, který požádal o mezinárodní ochranu, vyňat z dosahu návratové směrnice (v rovině vnitrostátního práva zákona o pobytu cizinců), musí se tento fakt projevit jednak fakticky, jednak právně. Fakticky jde o okamžité propuštění takové osoby ze zajištění; za tím účelem je policií vydán příkaz, který je nutno chápat jen jako faktický úkon, který směřuje k přímé realizaci ukončení zajištění. Z hlediska právního stavu je podstatné, že v důsledku popsaných skutečností ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
dochází k formálnímu zrušení či změně rozhodnutí o zajištění; toto rozhodnutí pouze fakticky „vyhasne“, neboť již nemůže dále zakládat předpokládané právní důsledky.
Nabízí se tedy nutně otázka, jak měla žalovaná postupovat za situace, kdy následně zjistila, že stěžovatel již není osobou, která může na území České republiky oprávněně pobývat (neboť řízení o jeho žádosti o azyl bylo zastaveno pro nepřípustnost). Při absenci výslovné zákonné úpravy lze akceptovat postup, kterým rozhodla o stěžovatelově opětovném zajištění podle § 124b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, dospěla-li k závěru, že důvody pro zajištění přetrvávají. Možnost jakéhosi „oživení“ původního rozhodnutí o zajištění považuje zdejší soud nejen za právně problematickou (zákon nepředpokládá sistaci jeho účinků po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany), ale především za krajně nevhodnou z pohledu ochrany práv jeho adresáta. Jde-li o natolik intenzivní zásah do základního lidského práva, jakým je například svoboda pohybu, nelze po dotčené osobě požadovat, aby si jen domýšlela, z jakého důvodu (po skončení azylového řízení) zůstává nadále v detenci; vydání nového rozhodnutí o zajištění tak je nepochybně jediným přijatelným způsobem, jak dát pokračujícímu zajištění legální podklad.
Opírala-li se žalovaná při vydání rozhodnutí o druhém zajištění stěžovatele o stejné důvody, jako v případě prvního zajištění, a aplikovala-li i stejné ustanovení zákona o pobytu cizinců, měla tak činit s vědomím, že maximální doba, po kterou lze stěžovatele nadále zajistit, musí být počítána již od jeho prvního zajištění. Jinými slovy, novým rozhodnutím o zajištění nedošlo k pomyslnému „vymazání“ doby, po kterou byl stěžovatel již dříve a z téhož zákonného důvodu zajištěn, neboť výše bylo vyloženo, že v daném procesním režimu lze cizince zajistit maximálně na celkem 180 dní, bez možnosti jakéhokoli prodloužení této lhůty. Existovaly zde stejné důvody pro zajištění stěžovatele jako v době vydání prvního rozhodnutí, přičemž výkon zajištění byl ukončen jen z důvodu přednostní aplikace jiného pobytového režimu, kte-
rým byl režim žadatele o mezinárodní ochranu. Nové zajištění tak již nemohlo počítat s novou lhůtou 180 dní, ale pouze se zbytkem této lhůty, který nebyl dosud vyčerpán realizací prvního zajištění. Při zohlednění 12 dnů, po které byl stěžovatel zajištěn poprvé, tedy mohla žalovaná stěžovatele zajistit již jen na celkově 168 dnů.
Dlužno v této souvislosti doplnit, že ničemu neodporovalo, aby žalovaná uvedený zůstatek vyčerpala prostřednictvím více rozhodnutí, neboť zákon o pobytu cizinců s prodlužováním původně stanové lhůty k zajištění výslovně počítá v § 124b odst. 4. Stále však platí, že nesmí dojít k překročení mezní doby 180 dnů. Pokud tedy žalovaná v pořadí druhým zajištěním stěžovatele vyčerpala z maximální doby zajištění dalších 90 dnů, pro další (v pořadí třetí) zajištění disponovala již jen 78 dny. Prodloužila-li potom (žalobou napadeným) rozhodnutím ze dne
27. 10. 2009. V průběhu pobytu na území České republiky podal celkem tři neúspěšné žádosti o udělení mezinárodní ochrany (ve dnech 27. 1. 2009, 20. 12. 2012 a 12. 6. 2013). Poté, co bylo řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ze dne 12. 6. 2013 pro nepřípustnost zastaveno, přistoupilo Ministerstvo vnitra dne 19. 6. 2013 k vydání výjezdního příkazu (s platností do 3. 7. 2013), neboť není-li po pravomocném ukončení řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany pobyt cizince legalizován jinak (například formou krátkodobého, dlouhodobého nebo trvalého pobytu), je jeho další pobyt na území České republiky neoprávněný. Následně dne 4. 7. 2013, byl stěžovatel kontrolován policií; při této kontrole bylo zjištěno, že v České republice pobývá neoprávněně, protože i přes zmíněný výjezdní příkaz z jejího území nevycestoval. Kromě toho bylo zjištěno, že platnost jeho cestovního pasu již před cca půl rokem vypršela. Nelze proto než souhlasit s tím, že pokud stěžovatel ve stanovené
lhůtě (tedy do 3. 7. 2013) z České republiky nevycestoval, byly splněny všechny nezbytné podmínky k jeho zajištění za účelem vycestování z území podle § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Přestože § 125 odst. 1 citovaného zákona umožňuje, aby zajištění cizince trvalo až 180 dnů, žalovaná (ve shodě s požadavkem, aby bylo zajištění omezeno pouze na dobu nezbytně nutnou) rozhodnutím ze dne 4. 7. 2013 rozhodla o zajištění pouze na polovinu přípustné doby (tj. 90 dnů).
V průběhu tohoto zajištění učinil stěžovatel opětovné prohlášení o mezinárodní ochraně (dne 10. 7. 2013), a tím bylo zahájeno příslušné řízení podle zákona o azylu. Na jeho základě Ministerstvo vnitra dne 11. 7. 2013 rozhodlo, že je stěžovatel podle § 46a odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o azylu povinen setrvat v ZZC Bělá–Jezová až do vycestování, maximálně však do 11. 11. 2013; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 7. 2013. Současně bylo, na základě příkazu žalované ze dne 15. 7. 2013, ukončeno (první) zajištění stěžovatele podle § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců [podle § 127 odst. 1 písm. f) téhož zákona]. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel byl v režimu § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců poprvé zajištěn v období od 4. 7. 2013 do 15. 7. 2013 (nikoli do 11. 7. 2013, jak uvádí žalovaná ve svém vyjádření), tedy po dobu 12 dnů (toto období bude v dalším textu rozsudku označováno jako „první zajištění stěžovatele“).
Při počítání běhu předmětné lhůty vychází Nejvyšší správní soud z premisy, dle které je její počátek nutno odvíjet již od okamžiku zajištění provedeného dle § 27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť již tímto okamžikem došlo k omezení osobní svobody stěžovatele – viz dikce § 125 zákona o pobytu cizinců. V posuzované věci byl shora uvedeným postupem stěžovatel zajištěn dne 4. 7. 2013 ve 13:10 hod; rozhodnutí o zajištění dle § 124b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců bylo vydáno téhož dne a stěžovatel je převzal ve 20:30 hod. Pokud jde o určení konce běhu lhůty určené v rozhodnutí o zajištění, při absenci výslovného pokynu zákona má Nejvyšší správní soud za to, že
je nutno vykládat tuto otázku způsobem pro zajištěného cizince nejpříznivějším; za den zajištění je tak nutno pokládat každý, i jen započatý den, kdy byl omezen na osobní svobodě. Z těchto důvodů proto bylo do doby zajištění ve smyslu § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nutno započítat jak den 4. 7. 2013, tak i 15. 7. 2013. Stejným způsobem pak bylo nahlíženo i na počítání lhůt dle následujících rozhodnutí žalované v této věci.
Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že přetrvávající zajištění stěžovatele i v období po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany (od 10. 7. 2013 do 15. 7. 2013, kdy bylo ukončeno) nelze považovat per se za protiprávní, ačkoli stěžovatel, jako žadatel o mezinárodní ochranu, již nebyl osobou, která by na území České republiky pobývala neoprávněně, a měl by tedy být již vyňat z režimu správního zajištění. Možnost zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle zákona o pobytu cizinců totiž Soudní dvůr v již zmiňovaném rozsudku ve věci Arslan nevyloučil: „Jestliže se po individuálním posouzení všech relevantních okolností ukáže, že tato žádost byla podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.“ Pokud tedy zajištění cizince, který požádal o mezinárodní ochranu, i nadále pokračuje a nedošlo-li dosud k vydání rozhodnutí dle § 46a zákona o azylu [§ 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců] nebo rozhodnutí o udělení azylu nebo doplňkové ochrany [§ 127 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců], může i takový postup obstát, je-li omezen na zcela nezbytnou dobu (odpovídající například schopnosti příslušných orgánů reálně kooperovat při vývoji v řízení o udělení mezinárodní ochrany; typicky v souvislosti s vydáním rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a zákona o azylu) a opírá-li se o silné důvody, respektující omezení vyslovená ve výše zmiňovaném rozsudku Soudního dvora.
Pokud jde o další průběh azylového řízení, dne 25. 7. 2013 bylo stěžovateli předáno
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
rozhodnutí, kterým se pro nepřípustnost zastavuje řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a téhož dne rozhodla žalovaná o jeho opětovném zajištění podle § 124b odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců; dobu zajištění stanovila na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody stěžovatele (dále jen „druhé zajištění stěžovatele“). V mezidobí podnikala žalovaná cestou Velvyslanectví ČR a Velvyslanectví Guinejské republiky v Berlíně kroky k vystavení náhradního (nebo prodloužení platnosti stávajícího) cestovního dokladu stěžovatele, aby mohl být realizován jeho návrat do domovského státu; vzhledem ke složitosti věci dospěla k závěru o nutnosti dalšího zajištění stěžovatele, neboť důvody zajištění cizince stále trvají. O prodloužení zajištění o dalších 90 dnů pak rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 12. 10. 2013 (dále jen „třetí zajištění stěžovatele“). Dne 13. 1. 2014 bylo zajištění stěžovatele ukončeno. V období od 25. 7. 2013 do 13. 1. 2014 byl tedy stěžovatel zajištěn na dobu 173 dnů.
Co se týče v pořadí prvního zajištění stěžovatele, již bylo konstatováno, že ač bylo rozhodnutím stanoveno na (maximálně) 90 dnů, fakticky trvalo jen 12 dnů. Důvodem, proč došlo k jeho ukončení (cestou příkazu k ukončení zajištění) byl fakt, že jiný správní orgán (Ministerstvo vnitra) rozhodl o povinnosti cizince setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování podle zákona o azylu. Tato zákonná úprava [§ 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců] je vyjádřením vztahu návratové a procedurální směrnice, jak byl podán v rozsudku Soudního dvora ve věci Arslan. Má-li tedy být cizinec, který požádal o mezinárodní ochranu, vyňat z dosahu návratové směrnice (v rovině vnitrostátního práva zákona o pobytu cizinců), musí se tento fakt projevit jednak fakticky, jednak právně. Fakticky jde o okamžité propuštění takové osoby ze zajištění; za tím účelem je policií vydán příkaz, který je nutno chápat jen jako faktický úkon, který směřuje k přímé realizaci ukončení zajištění. Z hlediska právního stavu je podstatné, že v důsledku popsaných skutečností ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
dochází k formálnímu zrušení či změně rozhodnutí o zajištění; toto rozhodnutí pouze fakticky „vyhasne“, neboť již nemůže dále zakládat předpokládané právní důsledky.
Nabízí se tedy nutně otázka, jak měla žalovaná postupovat za situace, kdy následně zjistila, že stěžovatel již není osobou, která může na území České republiky oprávněně pobývat (neboť řízení o jeho žádosti o azyl bylo zastaveno pro nepřípustnost). Při absenci výslovné zákonné úpravy lze akceptovat postup, kterým rozhodla o stěžovatelově opětovném zajištění podle § 124b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, dospěla-li k závěru, že důvody pro zajištění přetrvávají. Možnost jakéhosi „oživení“ původního rozhodnutí o zajištění považuje zdejší soud nejen za právně problematickou (zákon nepředpokládá sistaci jeho účinků po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany), ale především za krajně nevhodnou z pohledu ochrany práv jeho adresáta. Jde-li o natolik intenzivní zásah do základního lidského práva, jakým je například svoboda pohybu, nelze po dotčené osobě požadovat, aby si jen domýšlela, z jakého důvodu (po skončení azylového řízení) zůstává nadále v detenci; vydání nového rozhodnutí o zajištění tak je nepochybně jediným přijatelným způsobem, jak dát pokračujícímu zajištění legální podklad.
Opírala-li se žalovaná při vydání rozhodnutí o druhém zajištění stěžovatele o stejné důvody, jako v případě prvního zajištění, a aplikovala-li i stejné ustanovení zákona o pobytu cizinců, měla tak činit s vědomím, že maximální doba, po kterou lze stěžovatele nadále zajistit, musí být počítána již od jeho prvního zajištění. Jinými slovy, novým rozhodnutím o zajištění nedošlo k pomyslnému „vymazání“ doby, po kterou byl stěžovatel již dříve a z téhož zákonného důvodu zajištěn, neboť výše bylo vyloženo, že v daném procesním režimu lze cizince zajistit maximálně na celkem 180 dní, bez možnosti jakéhokoli prodloužení této lhůty. Existovaly zde stejné důvody pro zajištění stěžovatele jako v době vydání prvního rozhodnutí, přičemž výkon zajištění byl ukončen jen z důvodu přednostní aplikace jiného pobytového režimu, kte-
rým byl režim žadatele o mezinárodní ochranu. Nové zajištění tak již nemohlo počítat s novou lhůtou 180 dní, ale pouze se zbytkem této lhůty, který nebyl dosud vyčerpán realizací prvního zajištění. Při zohlednění 12 dnů, po které byl stěžovatel zajištěn poprvé, tedy mohla žalovaná stěžovatele zajistit již jen na celkově 168 dnů.
Dlužno v této souvislosti doplnit, že ničemu neodporovalo, aby žalovaná uvedený zůstatek vyčerpala prostřednictvím více rozhodnutí, neboť zákon o pobytu cizinců s prodlužováním původně stanové lhůty k zajištění výslovně počítá v § 124b odst. 4. Stále však platí, že nesmí dojít k překročení mezní doby 180 dnů. Pokud tedy žalovaná v pořadí druhým zajištěním stěžovatele vyčerpala z maximální doby zajištění dalších 90 dnů, pro další (v pořadí třetí) zajištění disponovala již jen 78 dny. Prodloužila-li potom (žalobou napadeným) rozhodnutím ze dne
12. 10. 2013 zajištění stěžovatele o dalších 90 dnů, v celkovém souhrnu překročila maximální dobu, po kterou lze cizince podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, v návaznosti na čl. 15 odst. 6 návratové směrnice, zajistit, o 12 dnů. Žalovaná sice takto prodlouženou dobu zajištění bezezbytku nevyužila, neboť stěžovatele ze zajištění propustila již dne 13. 1. 2014, přesto k tomuto datu trvalo faktické zajištění stěžovatele v úhrnu již 185. den.
S ohledem na shora uvedené považuje Nejvyšší správní soud za nutné zdůraznit, že z pohledu předmětu nyní vedeného soudního řízení, kterým bylo v prvém stupni posuzování zákonnosti rozhodnutí žalované o prodloužení druhého zajištění, otázka, zda byl stěžovatel v jeho důsledku fakticky zajištěn déle, než zákon připouští, případně po jakou dobu toto nedovolené zajištění trvalo, není rozhodující. Je-li předmětem soudního přezkumu posouzení zákonnosti správního rozhodnutí, pak i kdyby nežádoucí následek ve formě reálného překročení limitní doby zajištění v individuálním případě nenastal, nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění zakládá již jen fakt, že toto rozhodnutí pro takový nezákonný postup otevíralo prostor.
Lze tedy všechny shora vyslovené závěry shrnout tak, že jednotlivé doby, po které byl cizinec (třeba i opakovaně) zajištěn pro jeden a týž důvod, právně subsumovaný pod stejnou literou § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, se sčítají a ve svém úhrnu nesmí překročit maximální dobu zajištění stanovenou v § 125 odst. 1 téhož zákona. Porušení § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, čl. 15 odst. 6 návratové směrnice a čl. 8 Listiny zakládá nejen faktické zajištění cizince na dobu delší než 180 dnů, ale i jen samotná existence rozhodnutí, které takové nezákonné zajištění umožňuje. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 014
Idrissa S. proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, o zajištění cizince, o kasační stížnosti žalobce. je vlastník vodovodu nebo kanalizace vždy osobou oprávněnou k vydání povolení k provozování vodovodu nebo kanalizace. Ostatním osobám, byť přesvědčeným o svém oprávnění k § 27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky