2 As 9/2024- 43 - text
2 As 9/2024 - 46 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: LUNZO s. r. o., se sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2, na ochranu před nezákonným zásahem žalované, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2023, č. j. 15 A 74/2020 122,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalobkyně je provozovatelkou internetových platforem www.lunzo.cz, www.lunzo.sk a www.lapert.cz. U Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v uvádění zmíněných platforem v seznamu rizikových e shopů na internetové stránce žalované www.coi.cz s varováním, že žalovaná registruje vysoký počet stížností týkajících se uvedených platforem. Podle sdělení žalované se nejedná o klasické internetové obchody, ale „virtuální galerie“, jejichž prostřednictvím mají zboží nabízet externí subjekty obvykle sídlící v Číně nebo v jiných asijských zemích. Žalovaná registruje stížnosti na dodání s velkou časovou prodlevou, případně nedodání zboží vůbec; v souvislosti s krizovou situací v důsledku onemocnění COVID 19 žalovaná obdržela stížnosti týkající se přemrštěných cen osobních ochranných pomůcek a velmi dlouhých dodacích lhůt. V závěru sdělení žalovaná spotřebitelům doporučuje nákup na stěžovatelkou provozovaných platformách důkladně uvážit a před jeho provedením velmi podrobně zkontrolovat dodací lhůty, obchodní podmínky a identitu a důvěryhodnost externího prodávajícího.
[2] Městský soud nejprve usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 15 A 74/2020 65, žalobu pro opožděnost odmítl. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2023, č. j. 2 As 144/2022 35, citované usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že městský soud nesprávně posoudil povahu tvrzeného zásahu. V posuzované věci se jedná o trvající zásah, proti němuž lhůta k podání žaloby počíná běžet každý den jeho trvání znovu.
[3] V záhlaví označeným rozsudkem městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nebyly splněny kumulativní podmínky stanovené rozsudkem NSS ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 65, pro vyhovění žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Podle městského soudu nebyla v posuzovaném případě splněna podmínka nezákonnosti. Oprávnění žalované k sestavování seznamu rizikových e shopů lze dovodit z § 13 odst. 2 písm. b) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci. Poskytování informací spotřebitelům pomocí seznamu rizikových e shopů lze podřadit pod poradensko informační činnost. Žalovaná prostřednictvím seznamu informuje veřejnost o vyhodnocení obdržených stížností, přičemž zákon způsob ani formu zpřístupnění informací nestanoví. Informace poskytované žalovanou jsou pouze doporučující povahy. Spotřebitelé si již sami z poskytnutých informací vyhodnotí, zda nadále budou žalobkyní provozované platformy využívat. Podle městského soudu je bezpředmětné, že žalobkyně při své činnosti nepoužívá nekalé obchodní praktiky, neboť o nekalých praktikách posuzovaný seznam rizikových e shopů nepojednává.
[4] Vytváření seznamů rizikových či nespolehlivých webů je třeba odlišit od zobecňování a uveřejňování poznatků z výkonu kontrolní činnosti podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona o České obchodní inspekci. Zatímco postup podle § 3 odst. 1 písm. b) má preventivně odrazující funkci, sestavování seznamů rizikových e shopů je pouze doporučením ve vztahu ke spotřebitelům ohledně úskalí nakupování na internetu mířícím na zachování jejich obezřetnosti. Pro zařazení do seznamu rizikových e shopů nemusí žalovaná prokazovat porušení zákona, postačí, pokud eviduje větší počet stížností. Od roku 2018 do poloviny roku 2020 eviduje žalovaná 222 stížností, což dle názoru městského soudu není ve vztahu k jednomu poskytovateli marginální. Vzhledem k tomu, že zákon pojem „poradensko informační činnost“ blíže nespecifikuje, k vyloučení svévole dle městského soudu postačí, pokud si žalovaná sama předem a transparentně nastavila kritéria pro zařazení konkrétních internetových platforem na seznam, byť nejsou přesná a rigidní. Tvrdí li žalobkyně, že jí v důsledku jednání žalované klesly tržby, jedná se pouze o sekundární důsledek, který musí ustoupit ochraně spotřebitele. Městský soud posuzoval jednání žalované testem proporcionality a dospěl k závěru, že právo na ochranu vlastnictví a svobodu podnikání žalobkyně musí ustoupit veřejnému zájmu na ochraně spotřebitelů a jejich právu na informace. Kritérium vhodnosti je splněno, neboť žalovaná prostřednictvím seznamů rizikových e shopů vykonává svou poradensko informační činnost. Její činnost má rovněž legitimní cíl, kterým je ochrana spotřebitele.
[5] Městský soud dále konstatoval, že nelze vyloučit, že informace zveřejněné v seznamu mají dopad do soukromoprávní sféry žalobkyně, v takovém případě se však žalobkyně musí domáhat ochrany soukromoprávními prostředky. S ohledem na vše výše uvedené dospěl městský soud k závěru, že nebyla naplněna podmínka nezákonnosti žalovaného zásahu. II. Argumentace účastníků řízení
[6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodu, který podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti proti napadenému rozsudku uplatňuje tři zásadní argumenty: 1) městský soud nesprávně vyhodnotil povahu seznamu rizikových e shopů/webů a jeho dopad do práv stěžovatelky; 2) kritéria pro zařazení na seznam rizikových e shopů/webů jsou nejasná a nekonkrétní; 3) městský soud nesprávně provedl test proporcionality, neboť se nezabýval tím, že žalovaná mohla svou činnost vykonávat i jinými, přiměřenějšími prostředky.
[8] Stěžovatelka má za to, že sestavování seznamu rizikových webových stránek nespadá pod oprávnění žalované zajišťovat poradensko informační činnost podle § 13 odst. 2 písm. b) zákona o České obchodní inspekci, neboť je tím zasahováno do práv jednotlivců, aniž by tito měli možnost se zařazení do seznamu bránit, a aniž by jim bylo prokázáno jakékoli porušení právních předpisů. Takový postup vytváří nerovné podmínky na trhu, je netransparentní, otevírá prostor libovůli a zásadním způsobem zasahuje do podnikatelské činnosti provozovatelů dotčených webových stránek. Ten je navíc umocněn tím, že informace ze seznamu rizikových webů přebírají i provozovatelé internetových vyhledávačů, srovnávačů a antivirových programů. Stěžovatelka namítá, že varování veřejnosti ohledně konkrétních subjektů by žalovaná měla realizovat na základě § 3 odst. 1 písm. b) zákona o České obchodní inspekci, tedy nejprve provést u daného subjektu kontrolu a výsledky kontrolních zjištění uveřejnit.
[9] Stěžovatelka dále polemizuje s důvody, pro které byly jí provozované platformy zařazeny na seznam rizikových webů. Má za to, že sestavování takového seznamu je značně subjektivní a závisí v zásadě na libovůli žalované. Pokud byly stěžovatelkou provozované platformy zařazeny do seznamu z důvodu údajně vysokého počtu stížností, pak stěžovatelka upozorňuje, že jiné subjekty jako například společnost Mountfield nejsou na seznamu navzdory skutečnosti, že již byly žalovanou několikrát sankcionovány. Žalovaná rovněž nezkoumá, zda jsou stížnosti důvodné a nejsou například podávány konkurencí. Dále stěžovatelka zpochybňuje přepočítání počtu stížností na časové období bez zohlednění dalších skutečností ze strany městského soudu. Průkaznější je dle stěžovatelky porovnávat počet stížností s počtem vyřízených objednávek. Dále stěžovatelka upozorňuje, že na některých portálech jako například zboží.cz má lepší hodnocení než některé e shopy, které na seznamu nejsou. Stěžovatelka má tedy za to, že byla na seznam zařazena pouze z důvodu, že její internetové platformy fungují na principu tzv. virtuální galerie, což je však legální model prodeje zboží a je v České republice provozován i dalšími společnostmi.
[10] Závěrem stěžovatelka rozporuje způsob provedení testu proporcionality ze strany městského soudu, konkrétně jeho druhý a třetí krok. Městský soud se nijak nezabýval tím, zda existují jiné prostředky umožňující dosáhnout stejného legitimního cíle, kterým bezpochyby ochrana spotřebitele na internetu je. Vhodnějším prostředkem k dosažení daného cíle jsou podle stěžovatelky obecné články zaměřující se na to, jak ověřit důvěryhodnost e shopů, či co jsou to virtuální galerie. Ochrana jejího práva podnikat proto ani neměla být upozaděna ve prospěch informování spotřebitele.
[11] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že vytváření seznamu rizikových e shopů je realizací poradensko informační činnosti podle § 13 odst. 2 písm. b) zákona o České obchodní inspekci. Na svých internetových stránkách jednak spotřebitele upozorňuje na úskalí nakupování na internetu v obecné rovině, jednak spotřebitele informuje o konkrétních e shopech, u nichž při nákupu spotřebitelům doporučuje obezřetnost. Zařazení na seznam je pouze doporučením spotřebitelům. Kritéria pro zařazení internetových stránek na seznam považuje žalovaná za dostatečně určitá a transparentní. V případě stěžovatelky bylo dáno hned několik důvodů pro zařazení jí provozovaných stránek na seznam rizikových e shopů, přičemž konkrétní důvody jsou uvedeny přímo u jednotlivých záznamů týkajících se internetových platforem stěžovatelky. Žalovaná rovněž upozorňuje, že stěžovatelka byla v minulosti sankcionována za nedostatečně transparentní informace ohledně modelu fungování jí provozovaných platforem. Jelikož je u tohoto modelu zboží prodáváno subjekty mimo Evropskou unii, je vymahatelnost spotřebitelských práv velmi nízká. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Poté přistoupil k posouzení přípustnosti kasační stížnosti, neboť jde již o druhou kasační stížnost podanou v téže věci. Možnost účastníků řízení napadnout rozhodnutí krajského soudu poté, co NSS jeho původní rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, je omezena § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož se NSS nesmí znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, pokud se tímto právním názorem krajský soud řídil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05).
[14] Nepřípustnost kasační stížnosti se tedy dotýká především otázek, které NSS v téže věci již závazně posoudil, resp. mohl posoudit (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Toto omezení je odrazem závaznosti právního názoru pro krajský soud v dalším řízení (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) a vylučuje i možnost NSS, aby revidoval svůj původní závazný právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci (srov. také usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 56, č. 1723/2008 Sb. NSS).
[15] Ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje i výjimku z popsaného pravidla. Kasační stížnost je přípustná, je li namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku.
[16] Judikatura NSS i Ústavního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky z aplikovatelnosti tohoto ustanovení. Zpravidla jej nelze vztáhnout na případy, kdy NSS vytýká krajskému soudu procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav nebo nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti by v takovém případě znamenalo odmítnutí věcného přezkumu z pohledu aplikace hmotného práva (viz již citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009 165). I v těchto případech se však námitky opakované kasační stížnosti musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru a následování pokynu NSS nebo musí směřovat k právní otázce, která v první kasační stížnosti nebyla řešena a kvůli vadnému procesnímu postupu nebo vadě obsahu rozhodnutí krajského soudu řešena být nemohla.
[17] O takovou situaci se jednalo i v nyní posuzované věci. Rozsudkem ze dne 29. 9. 2023, č. j. 2 As 144/2022 35, NSS zrušil předchozí rozhodnutí městského soudu, kterým byla žaloba stěžovatelky odmítnuta pro opožděnost. V citovaném rozhodnutí se NSS zabýval pouze povahou žalovaného zásahu a s tím souvisejícím počátkem běhu lhůty pro podání žaloby podle § 84 s. ř. s., nezabýval se posouzením věci samé.
[18] Kasační stížnost je proto přípustná, není však důvodná.
[19] Podle § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[20] Jak již správně konstatoval městský soud, ochrany před nezákonným zásahem se lze ve správním soudnictví úspěšně domáhat tehdy, je li žalobce přímo (první podmínka) zkrácen na svých veřejných subjektivních právech (druhá podmínka) nezákonným (třetí podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (čtvrtá podmínka), který byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (pátá podmínka). Není li, byť jen jediná z uvedených podmínek, splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005 65, č. 603/2005 Sb. NSS).
[21] V posuzované věci již bylo NSS závazně rozhodnuto, že zařazení internetových platforem provozovaných stěžovatelkou na seznam rizikových e shopů (či webových stránek, rozlišování není pro posouzení věci podstatné) představuje zásah správního orgánu ve smyslu výše uvedené čtvrté podmínky důvodnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. (srov. již citovaný rozsudek NSS č. j. 2 As 144/2022 35). Naplnění první, druhé a páté podmínky není mezi stranami sporné. Jednání žalované je, s ohledem na výslovné uvedení názvů stěžovatelkou provozovaných internetových platforem, dostatečně individualizované a zasahuje stěžovatelčino právo na ochranu majetku a svobodu podnikání. Jedná se tedy o zásah přímo zkracující stěžovatelku na jejích veřejných subjektivních právech. Jádrem sporu tedy zůstává otázka, zda byla naplněna podmínka třetí výše uvedeného testu, tedy zda se jednalo o zásah nezákonný.
[22] Při výkladu podmínky nezákonnosti zásahu je primárně třeba vycházet z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Je proto třeba posoudit nejen, zda bylo jednání správního orgánu v souladu s normami práva hmotného a procesního, ale i zda měl správní orgán k předmětnému jednání vůbec pravomoc (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2021, č. j. 9 Ads 284/2020 28, bod 10). V oblastech, kde zákonná úprava vykazuje určité deficity, případně neupravuje veškeré procesní instituty a postupy správního orgánu, musí být postup správního orgánu též v souladu se základními zásadami činnosti veřejné správy zakotvenými v § 2 až 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Nadto, jak již upozornil i městský soud, nepostačuje pouhý soulad jednání správního orgánu s literou zákona (podzákonné právní normy), správní orgán musí šetřit i smysl a účel zákonné normy regulující jeho činnost (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2010, č. j. 9 Aps 5/2010 81).
[23] Vedle formálního posouzení zákonnosti je dále třeba podrobit přezkoumávané jednání správního orgánu i materiálnímu posouzení zákonnosti, tj. hodnocení ústavnosti, včetně posouzení legitimního cíle a zásady přiměřenosti (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2017, č. j. 6 As 222/2017 26, bod 15). Jak konstantně upozorňuje NSS i Ústavní soud, správní orgány musí při výkonu svých pravomocí postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 231/2015 64, č. 3397/2016 Sb. NSS, bod 42, či nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, bod 30). Uvedené ostatně vyplývá nejen z ústavního pořádku, ale i ze zásady proporcionality zakotvené v § 6 odst. 2 správního řádu.
[24] Stěžovatelka v posuzované věci jednak zpochybňuje pravomoc žalované vést seznam rizikových e shopů, jednak namítá, že do předmětného seznamu nemá být žalovanou zařazena. NSS se proto zabýval nejprve pravomocí žalované uvádět na svých internetových stránkách seznam rizikových e shopů, dále pak důvody pro zařazení stěžovatelky na seznam, procesním postupem žalované a proporcionalitou zásahu.
[25] Primární kompetencí žalované je kontrolovat fyzické a právnické osoby, které nabízejí, prodávají, dodávají nebo uvádějí na trh výrobky, nabízejí nebo poskytují služby nebo vyvíjejí jinou činnost podle tohoto zákona nebo podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (§ 2 zákona o České obchodní inspekci). Za tímto účelem je žalovaná oprávněna ukládat pokuty a jiná opatření, zobecňovat poznatky z výkonu kontroly, zveřejňovat výsledky kontroly s cílem předcházet porušování právních předpisů a provádět rozbory vlastností výrobků (§ 3 téhož zákona).
[26] Vedle své primární kontrolní působnosti žalovaná zajišťuje pro občany poradensko informační činnost [§ 13 odst. 2 písm. b) zákona o České obchodní inspekci]. Zatímco v rámci své primární působnosti žalovaná vykonává vrchnostenská oprávnění vůči podnikatelským subjektům za účelem zajištění dodržování právních předpisů při nabízení zboží a služeb spotřebitelům, cílem posuzovaného ustanovení je naopak šířit informace a doporučení mezi spotřebiteli ohledně nákupu zboží a služeb na trhu. Součástí této činnosti je v současné době bezpochyby i osvětová činnost týkající se nakupování na internetu a rizik, které tento způsob pořizování zboží obnáší.
[27] Z listin provedených městským soudem k důkazu NSS konstatuje, že žalovaná na svých internetových stránkách jednak v obecné rovině spotřebitele seznamuje s fenoménem podvodných e shopů a s indiciemi, jak takovéto e shopy rozpoznat, a dále vede seznam konkrétních internetových domén, které považuje za rizikové. Důvody pro zařazení jednotlivých domén na seznam rizikových e shopů žalovaná uvádí jednak obecně, jednak individuálně ve vztahu ke konkrétním adresám. Žalovaná na svých internetových stránkách dále zdůrazňuje, že se jedná pouze o doporučení ve vztahu ke spotřebitelům, aby nákup na daných platformách pečlivě zvážili.
[28] S ohledem na uvedené má NSS v souladu s městským soudem za to, že zveřejňováním seznamu rizikových e shopů žalovaná nepřekračuje svou pravomoc zajišťovat pro občany poradensko informační činnost. Sestavení seznamu rizikových e shopů je pouze jednou z forem informování veřejnosti o rizicích nákupů na internetu. Žalovaná jeho prostřednictvím podnikatelské subjekty nijak nesankcionuje, ani k ničemu nezavazuje.
[29] Jednání žalované dle NSS v posuzované věci naplňuje i materiální hledisko zákonnosti. Sestavování seznamu rizikových e shopů má legitimní účel, kterým je ochrana spotřebitele na internetu. Vzhledem k vysokému stupni nebezpečí, který internet a s ním spojené různé podvodné praktiky pro spotřebitele představují, je jednání žalované třeba hodnotit rovněž jako přiměřené. Vedení seznamu konkrétních rizikových e shopů je vhodným prostředkem ochrany spotřebitele, neboť jednotlivec si může velmi snadno v seznamu ověřit, zda jím k nákupu zvažovanou platformu žalovaná nepovažuje za rizikovou a případně i se seznámit s důvody, které žalovanou k podezření ohledně bezpečnosti či spolehlivosti dané platformy vedou. Jedná se zároveň i o prostředek nezbytný, neboť stejné míry ochrany spotřebitele nelze dosáhnout jinými způsoby. Uveřejňování obecných textů na téma bezpečnosti na internetu, byť i takové prostředky žalovaná volí k informování veřejnosti, nemůže mít srovnatelný vliv na chování spotřebitele a jeho bezpečnost. NSS vedení seznamu rizikových e shopů rovněž považuje za prostředek přiměřený v užším smyslu. Jak již bylo uvedeno výše, zařazení na seznam nemá pro dotčené podnikatelské subjekty žádné sankční důsledky, žalovaná jeho prostřednictvím daným subjektům nic autoritativně neukládá, ani je nijak nezavazuje. Namítá li stěžovatelka, že z důvodu zařazení na seznam rizikových e shopů jsou její domény neoprávněně blokovány třetími stranami, pak toto je třeba řešit cestou soukromoprávních prostředků (srov. rozsudky NSS ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 95/2013 103, a ze dne 24. 3. 2016, č. j. 5 As 80/2014 33).
[30] Vedení seznamu rizikových e shopů nelze považovat ani za svévolné, jak namítá stěžovatelka. NSS se neztotožňuje s jejím tvrzením, že žalovaná musí dopředu stanovit taxativní výčet důvodů pro zařazení na seznam. Vzhledem k rozmanitosti možných podvodných praktik na internetu a doporučujícímu charakteru seznamu považuje NSS za zcela udržitelné, pokud žalovaná v obecné rovině pouze vysvětlí základní hlediska, která by spotřebitele měla vést k obezřetnosti při nákupu na neznámých platformách, a konkrétní důvody rizikovosti následně uvede u jednotlivých internetových domén. Stěžovatelka rozporuje důvody pro zařazení jí provozovaných platforem na seznam rizikových e shopů izolovaně bez ohledu na to, že k posouzení rizikovosti konkrétní internetové domény může žalovanou vést více faktorů v jejich spolupůsobení. Je tak sice pravdou, že na českém trhu působí i jiné společnosti s podobným obchodním modelem jako používá stěžovatelka, žalovaná však jasně vysvětluje, že rizikovými činí stěžovatelčiny internetové platformy zvolený obchodní model ve spojení s vysokým počtem stížností na dlouhé dodací lhůty, nejasné obchodní podmínky a spolupráce s dodavateli v Číně a v jiných asijských zemích, u nichž je obtížné ověřit jejich existenci a důvěryhodnost.
[31] Při posouzení zákonnosti jednání žalované je rovněž podstatné, že žalovaná dotčeným subjektům dává možnost bránit se proti zařazení na seznam rizikových e shopů a seznam pravidelně aktualizuje. Stěžovatelka této možnosti využila, avšak neúspěšně. Ve svém podání ze dne 27. 4. 2020 žalovanou identifikované důvody pro zařazení na seznam nijak konkrétně a přesvědčivě nevyvrátila. Žalovaná tak neměla důvod své předchozí posouzení povahy stěžovatelkou provozovaných internetových platforem přehodnotit. Stěžovatelka ostatně přesvědčivá tvrzení, proč by měly být její platformy ze seznamu rizikových e shopů odstraněny, neuvedla ani v řízení před správními soudy, ale omezuje se pouze na obecnou polemiku s postupy žalované. Ilustrativní je v tomto ohledu přístup stěžovatelky k faktu, že žalovaná vůči stěžovatelce eviduje vysoký počet stížností. Stěžovatelka pouze obecně zpochybňuje použití pojmu „vysoký počet stížností“, aniž by například sama uvedla svůj roční obrat (výkazy o stěžovatelčině finanční situaci nejsou v rozporu se zákonem veřejně dostupné), a dala ho do souvislosti s množstvím podaných stížností či sama konkrétně sdělila, kolik stížností spotřebitelů úspěšně vyřídila.
[32] S ohledem na vše výše uvedené NSS dospěl ve shodě s městským soudem k závěru, že v posuzované věci nebyla naplněna podmínka nezákonnosti zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s. IV. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[34] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch. Žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. března 2025
Eva Šonková předsedkyně senátu