2 As 99/2012- 24 - text
2 As 99/2012 - 30
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: T. B, st. příslušnost Ukrajina, zast. Mgr. Leonidem Kushnarenkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 21, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2012, č. j. CPR-11636-2/ČJ-2011-9CPR-V238, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 A 12/2012 – 37,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .
III. Žalobkyni s e v r a c í soudní poplatek ve výši 1000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Leonida Kushnarenka, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 21. 10. 2011, č. j. KRPA-69190/ČJ-2011-000022, kterým bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Současně bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelce nelze po dobu jednoho roku umožnit vstup na území členských států Evropské unie.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti a jejím doplnění uplatňuje důvody ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Městskému soudu vytýká jak nesprávné posouzení rozhodných právních otázek, tak i nedostatečné vypořádání žalobních námitek, zatímco správní orgány, podle jejího názoru, vycházely z nedostatečně a nezákonně zjištěného skutkového stavu.
Podle mínění stěžovatelky dospěl městský soud v napadeném rozsudku k chybnému závěru, že ve správním řízení neuvedla, z jakého konkrétního důvodu na ni mělo být pohlíženo jako na rodinného příslušníka občana ČR, a to i přes její několikaleté, v době rozhodování správního orgánu však již rozvedené, manželství s občanem ČR. Podle jejího názoru bylo povinností správního orgánu tuto skutečnost zjistit a při rozhodování zohlednit. Stěžovatelka dále namítá, že nebyla správním orgánem dostatečně seznámena se svými právy a povinnostmi a s ustanoveními zákona o pobytu cizinců, zejména s jeho § 15a. V této souvislosti poukazuje především na skutečnost, že v průběhu řízení nebyl přítomen tlumočník z ukrajinského jazyka. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry žalovaného a soudu, že správní orgán I. stupně nebyl povinen zajistit tlumočníka, pokud o něj ona sama nepožádala a v řízení výslovně uvedla, že je schopna komunikovat v českém jazyce, neboť u ní bylo naopak možné předpokládat, že jako cizinka nebude rozumět právnímu jazyku a citacím právních předpisů. Nad to stěžovatelka uvádí, že řízení o vyhoštění je pro účastníka vždy značně stresující, a že tato skutečnost může mít negativní vliv na jeho soustředěnost a schopnost porozumět sdělením či otázkám správního orgánu. Vzhledem k tomu, že prohlášení o znalosti českého jazyka podepsala až po zahájení řízení o vyhoštění, nesouhlasí s tvrzením správního orgánu, že měla dostatek času na to, aby o tlumočníka požádala. Závěrem jmenovaná bez bližšího upřesnění uvádí, že rozhodnutí o vyhoštění není přiměřené sledovanému cíli, a že z tohoto důvodu představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Na základě shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek městského soud zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se k podané kasační stížnosti.
1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti,
2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo
2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo
3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, anebo b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.
(4) Ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky. Citované ustanovení nepředpokládá přiznání statutu rodinného příslušníka občana EU cizinci toliko na základě jeho dřívějšího, v době rozhodování o správním vyhoštění již rozvedeného, manželství s občanem EU. Význam této skutečnosti pro rozhodování správního orgánu v řízení o vyhoštění stěžovatelka dovozuje z čl. 13 směrnice 2004/38/ES. Podle odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení však nevede rozvod nebo prohlášení manželství za neplatné ani ukončení registrovaného partnerství podle čl. 2 odst. 2 písm. b) ke ztrátě práva pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu, pokud manželství nebo registrované partnerství podle čl. 2 odst. 2 písm. b) trvalo před zahájením řízení o rozvodu nebo o prohlášení manželství za neplatné nebo před ukončením registrovaného partnerství alespoň tři roky, z toho nejméně jeden rok v hostitelském členském státě. Pro rozhodování správního orgánu by tak bylo již rozvedené manželství stěžovatelky významné pouze tehdy, pokud by trvalo před zahájením rozvodového řízení alespoň tři roky. Ze správního spisu však bylo zdejším soudem zjištěno, že stěžovatelka uzavřela sňatek s panem S. M. v srpnu roku 2004 a že její manžel požádal dne 16. 5. 2006 o rozvod. Tyto skutečnosti vyplynuly z výpovědi S. M. v řízení o zrušení trvalého pobytu stěžovatelky, jejíž pravdivost nebyla stěžovatelkou v tomto řízení ani později nikterak zpochybněna (viz rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, oddělení cizinecké policie Znojmo, ze dne 24. 8. 2006, č. j. SCPP 00392/BR-XIII-CI-2006, jehož kopie je založena na č. l. 5 správního spisu). Je tedy zřejmé, že stěžovatelka nesplnila podmínku tříletého trvání manželství; shora citované ustanovení směrnice 2004/38/ES se na ni proto nevztahuje. Nejvyšší správní soud nicméně podotýká, že u stěžovatelky by mohlo přicházet v úvahu uplatnění ustanovení § 15a odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o pobytu cizinců, bylo-li by v řízení o vyhoštění zjištěno, že zde žila ve společné domácnosti s bývalým manželem, s jiným občanem členského státu EU nebo s osobou, která zde má trvalý pobyt. Správní orgán ovšem v řízení o vyhoštění nezjišťuje tuto skutečnost sám z úřední povinnosti a není ani povinen vycházet ze samotného tvrzení cizince o vedení společné domácnosti s občanem EU – toto tvrzení musí být v řízení prokázáno relevantními důkazy. Z judikatury správních soudů přitom vyplývá, že ačkoliv zákon o pobytu cizinců neobsahuje vlastní legální definici pojmu „společná domácnost“, je tímto pojmem třeba rozumět domácnost tvořenou fyzickými osobami, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Shodně vymezuje pojem „domácnost“ § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a neexistuje důvod, proč vykládat pojem „společná domácnost“ obsažený ve zmíněném ustanovení zákona o pobytu cizinců odlišně (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 Ca 275/2007 – 43, publ. pod č. 2257/2011 Sb. NSS). Stěžovatelka však v nyní projednávané věci správnímu orgánu sdělila pouze to, že zde byla provdána za muže české národnosti a že v době rozhodování o vyhoštění bydlela s rodinou svého dospělého syna, aniž by však tato tvrzení opřela o jakýkoliv relevantní důkaz. Správnímu orgánu bylo naopak známo, že manželství stěžovatelky s panem S. M. bylo čistě účelové a stěžovatelka jím sledovala jediný cíl – získání trvalého pobytu. Z výpovědi jejího bývalého manžela jasně vyplynulo, že pokud spolu po jistou dobu žili v jednom bytě, stěžovatelka se domáhala toho, aby jí za péči o domácnost poskytoval finanční odměnu. Takový způsob soužití v žádném případě nelze považovat za „společnou domácnost“ ve výše uvedeném smyslu. Podle stěžovatelky je rozhodnutí o vyhoštění na dobu jednoho roku též nepřiměřeným zásahem do jejího soukromého a rodinného života; tuto námitku však formuluje velmi obecně. Nejvyšší správní soud proto pouze poznamenává, že v řízení o vyhoštění nebyly zjištěny žádné skutečnosti relevantní z hlediska § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Domnívala-li se stěžovatelka, že v jejím případě existují důvody pro to, aby se správní orgán v řízení o vyhoštění zvlášť zabýval tím, zda rozhodnutím o vyhoštění nedojde k nepřiměřenému zásahu do jejích práv, bylo především na ní samotné, aby existenci těchto důvodů v řízení tvrdila a prokázala. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 As 101/2008 – 63, v němž uvedl následující: „Nezbytným předpokladem pro to, aby správní orgán aplikaci ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vážil, je však skutečnost, že existenci rodiny bude sám vyhošťovaný cizinec tvrdit, neboť účelem předmětného ustanovení je právě ochrana jeho práva na rodinný či soukromý život. Pokud se jedná o cizince plnoletého, způsobilého k právním úkonům, jak je tomu i v posuzovaném případě, je pouze na něm, aby se ochrany práva na rodinný život domáhal.“ Za nepřiměřenou konečně není možné považovat ani délku doby, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území EU. Ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) umožňuje uložit cizinci až tříletý zákaz vstupu na území. V nyní projednávané věci správní orgán I. stupně stěžovatelce uložil sankci při dolní hranici zákonné sazby a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Nejvyšší správní soud na základě všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost nedůvodnou a zamítl ji podle § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto věcně, a to bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení. Za této situace proto nemohly ani nastat skutečnosti tvrzené jako důvod pro přiznání odkladného účinku. Protože Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o přiznání odkladného účinku, vrací se stěžovatelce již zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč (§ 10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s.; stěžovatelka nebyla ve věci procesně úspěšnou, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá, žalovanému pak podle obsahu soudního spisu žádné náklady nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2012 JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu