2 Azs 116/2005

2 Azs 116/2005- 49 - text

č. j. 2 Azs 116/2005 - 53

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. R., zastoupeného JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem Lannova 2, 370 01 České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2005, č. j. 65 Az 16/2004 - 21,

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“) nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2004, č. j. OAM-2948/VL-07-04-2004, E. č. V051193. Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a bylo rozhodnuto, že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

Stěžovatel ve své kasační stížnosti označil její důvody jako spadající pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že došlo k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a k vadám řízení spočívajícím v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.

Ve včasném doplnění své kasační stížnosti na výzvu soudu pak stěžovatel dodal, že nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem spatřuje v tom, že soud neshledal důvody k udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, třebaže stěžovatel má odůvodněný strach z pronásledování v důsledku zastávání protivládní politiky ve státě Ukrajina, jehož má občanství. I jeho ekonomické důvody pro setrvání v ČR jsou pro něho životně důležité, když v rámci své pracovní kvalifikace nemá na Ukrajině uplatnění a žije tam v bídě. Dále uvedl, že důvodem pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu u něho je okolnost, že má na území ČR nezletilé dítě a s jeho matkou hodlá uzavřít manželství.

Obecný vývod o vadách řízení před správním orgánem stěžovatel přes výzvu doručenou mu krajským soudem nedoplnil o žádná konkrétní a k osobě a situaci stěžovatele se vztahující skutková tvrzení či právní výtky, třebaže byl ve výzvě řádně poučen o tom, že nedoplnění kasační stížnosti v souladu s výzvou bude mít za následek její odmítnutí. V doplnění kasační stížnosti požádal stěžovatel též o přiznání jejího odkladného účinku. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost s tím, že podle jeho názoru přesně a úplně zjistil skutkový stav a i po právní stránce věc správně posoudil.

Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Jednak je [jako důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] namítáno nesprávné posouzení existence důvodů pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, důvodů pro udělení azylu podle § 13 a důvodů pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu. Dále je [jako důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] namítána vada řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, což však neučinil. Rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.

V první řadě nutno konstatovat, že Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat důvody kasační stížnosti opřenými o ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť stěžovatel přes výzvu krajského soudu k doplnění jeho podání ve vztahu k těmto důvodům neuvedl žádná konkrétní skutková tvrzení či konkrétní právní výtky vztahující se k jeho osobě a situaci, na základě nichž by se bylo možno jeho kasační stížností z hledisek § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zabývat.

Co se týče důvodů kasační stížnosti opřených o § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., zde stěžovatel uvedl konkrétní skutečnosti i konkrétní právní výtky, o něž svoji kasační stížnost opřel, takže bylo možno se jí věcně zabývat. Kasační stížnost ovšem nebyla důvodná.

V žádosti o azyl stěžovatel uvedl, že na Ukrajině neměl práci, jsou tam nízké mzdy a z vlasti do ČR odjel za prací; na cestu do ČR si půjčil peníze, které nevrátil. O azyl požádal, aby získal možnost v ČR legálně žít, neboť zde má syna a družku. Neuvedl, že by se na Ukrajině jakkoli politicky angažoval; naopak, podle svých slov nikdy nebyl členem žádné politické strany či organizace. V pohovoru k žádosti o azyl uvedené důvody potvrdil a upřesnil, když uvedl, že podobně jako řada jiných obyvatel Ukrajiny měl problém se získáním takového zaměstnání, které by jej uživilo, a proto roku 1999 vycestoval za prací do ČR.

Zde pobýval v Českých Budějovicích a legálně pracoval – zaměstnavatel mu vždy prodlužoval vízum; poté mu však nebylo vízum vzhledem k záznamu v rejstříku trestů prodlouženo. Vzhledem k tomu, že si v mezidobí našel v roce 2002 družku a koncem roku 2003 se družce narodil jejich syn, nechce se vrátit na Ukrajinu, a to ani dočasně na dobu vyřízení nového víza k pobytu v ČR. Jiné důvody, pro které žádá o azyl, neuvedl. Podle svých slov neměl na Ukrajině nikdy žádné problémy se státními orgány, soudy či policií.

Pokud žalovaný zejména na základě těchto informací poskytnutých samotným stěžovatelem dospěl ve správním řízení k závěru, že důvody stěžovatelovy žádosti o azyl neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů pro poskytnutí politického azylu podle § 12 písm. a) nebo b) zákona o azylu, posoudil věc po právní stránce zcela správně. Stěžovatel totiž evidentně nebyl v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, jelikož se především politicky vůbec neangažoval a ani netvrdil, že by terčem jakéhokoli pronásledování byl.

Nemohl mít ani odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů na Ukrajině. Stěžovatel sám neuvedl a ani jinak ve správním řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, na základě nichž by mohl být jeho strach z pronásledování z výše uvedených důvodů považován za důvodný; pokud v kasační stížnosti tvrdí, že má obavu z pronásledování v důsledku zastávání protivládní politiky na Ukrajině, pak nutno poznamenat, že tuto obavu vůbec neprojevil v azylovém řízení a že jeho tvrzení nutno považovat za účelové a nevěrohodné.

Původně totiž tvrdil, že byl politicky pasivní a neangažovaný. Aby mohla mít jeho obava reálný základ, musel by například svůj politický názor na Ukrajině aspoň v náznacích projevit a v důsledku toho se stát terčem hrozeb pronásledováním kvůli takto projeveným názorům či by mu musely být známy konkrétní okolnosti odůvodňující obavu, že v případě projevení svého politického názoru se pravděpodobně terčem pronásledování stane (například by mu musely být známy informace o osobách na Ukrajině, které se do obdobné situace dostaly).

Důvody stěžovatelovy žádosti o azyl ovšem ve skutečnosti tkvěly výlučně v jeho osobních a rodinných poměrech a soukromém životě – o azyl požádal kvůli legalizaci pobytu v ČR, aby se nemusel vracet na Ukrajinu poté, co mu již nebylo prodlouženo vízum udělené mu za účelem pracovní činnosti v ČR a co si v ČR našel družku a narodilo se jim dítě. Takovéto důvody pro poskytnutí azylu však pod ustanovení § 12 zákona o azylu v žádném případě podřadit nelze. Pokud k uvedenému závěru dospěl žalovaný a pokud se s ním krajský soud ztotožnil, posoudili po právní stránce tuto otázku zcela správně.

I ve vztahu k důvodům pro poskytnutí azylu podle § 13 zákona o azylu uvažoval krajský soud zcela správně, když se ztotožnil s právními závěry žalovaného. Aplikace § 13 zákona o azylu u stěžovatele vůbec nepadá v úvahu. Základní vstupní podmínkou pro úvahy o udělení azylu stěžovateli podle tohoto ustanovení je, aby měl stěžovatel rodinného příslušníka ve smyslu § 13 odst. 2 písm. a) až d) zákona o azylu, kterému byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu. Žádného takového rodinného příslušníka však stěžovatel nemá; stěžovatelova družka ani syn nepadají v úvahu již jen proto, že jsou českými státními občany.

K posouzení otázky udělení humanitárního azylu stěžovateli nutno poznamenat, že ustanovení § 14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ přestavuje správní uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, zveřejněný pod č. 375/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího právního soudu; srov. též nepublikované rozsudky Nejvyššího správního soudu rozsudku ze dne 22.

1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 3. 2. 2004, č. j. 2 Azs 65/2003 - 63, a ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). Nejvyšší správní soud proto setrvale vychází z názoru, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle § 14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo a že správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Míra správního uvážení správního orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení § 14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele, poměrně široká.

Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu. Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout.

V jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup vhodný či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí zákona. V zákoně o azylu ovšem k dosažení téhož účelu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.

Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 53).

Žalovaný odůvodnil neudělení humanitárního azylu zejména poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, týkající se případu typově podobného případu stěžovatele, podle které manželství s občanem ČR samo o sobě nepředstavuje důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by měl být udělen azyl podle § 14 zákona o azylu. Obdobný náhled na existenci či neexistenci důvodů pro udělení humanitárního azylu opřených o skutečnost, že žadatele o azyl pojí s ČR rodinné vazby a že předtím v ČR delší dobu žil, ostatně zaujal Nejvyšší správní soud již ve vícero svých rozhodnutích.

V rozsudku ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, Nejvyšší správní soud uvedl, že potřeba další legalizace pobytu žadatele o udělení azylu, který na území České republiky pobýval legálně od roku 1989 do 1997, není zákonným důvodem pro udělení azylu a že snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 14 zákona o azylu.

V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, se uvádí, že snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s manželem žijícím na území České republiky (občanem Vietnamské socialistické republiky, který však o azyl nepožádal) je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 14 zákona o azylu.

Podobné právní názory lze nalézt i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 47/2003 - 52, ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 Azs 3/2003 - 36, a ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55 (na poslední z nich odkazoval i žalovaný). Důvody pro poskytnutí humanitárního azylu nelze v případě stěžovatele vidět ani v kombinaci toho, že v ČR má družku a nezletilé dítě, a toho, že jeho domovským státem je Ukrajina, kde stěžovatel obtížně hledal pracovní uplatnění a kde panují znatelně horší všeobecné životní podmínky než v ČR.

Tento stav, jakkoli jej z obecně lidského hlediska nutno považovat za nepříjemný, ještě nezakládá právo stěžovatele na poskytnutí azylu podle § 14 zákona o azylu, neboť jej ještě nelze považovat za natolik tíživý a nesnesitelný, aby bylo nutno mít za nehumánní, pokud stěžovateli azyl v tomto případě není poskytnut. Pokud bude chtít stěžovatel v ČR pobývat i v budoucnu a žít ve společné domácnosti se svojí družkou a svým synem, musí splnit podmínky, které pro pobyt na území republiky stanovuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů; legalizace pobytu za pomoci institutu azylu není v případě stěžovatele přípustná.

Krajský soud proto zcela správně a v souladu se stálou judikaturou Nejvyššího správního soudu posoudil právní otázku, dospěl li k závěru, že žalovaný stěžovateli důvodně neudělil azyl podle § 14 zákona o azylu.

Důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán pro žádný z problémových okruhů vymezených stěžovatelem v jeho kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu po doplnění kasační stížnosti) nerozhodoval již tento soud o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky. V Brně dne 15. září 2005

JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu