2 Azs 127/2005

2 Azs 127/2005- 58 - text

č. j. 2 Azs 127/2005 - 63

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. S., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, 669 02 Znojmo, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2005, č. j. 36 Az 33/2004 - 32,

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“) nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2003, č. j. OAM-2652/VL-10-ZA08-2003, a kterým bylo dále rozhodnuto, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení a že se mu vrací jím zaplacený soudní poplatek. Rozhodnutím ministra vnitra, stojícího v čele Ministerstva vnitra jako vedoucí ústředního orgánu státní správy [§ 61 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů], bylo v řízení o rozkladu potvrzeno stěžovatelem napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení azylu a rozklad byl zamítnut. Rozhodnutím správního orgánu první instance nebyl stěžovateli udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v ust. § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Zároveň správní orgán první instance rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle § 91 tohoto zákona.

Stěžovatel ve své kasační stížnosti, odkazující na důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), navrhl zrušení rozhodnutí krajského soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení (výrok o vrácení soudního poplatku stěžovatel nenapadl) a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, když se ztotožnil se závěry žalovaného i správního orgánu první instance, že u stěžovatele nejsou dány podmínky pro poskytnutí humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu a že není dána překážka vycestování podle § 91 zákona o azylu.

Stěžovatel podle svých slov žije od roku 1993 v České republice, pouze v roce 1998 krátce pobýval v Kosovu. V ČR žije dlouhodobě se svojí družkou a se svými dvěma dětmi. Země původu stěžovatele je postižena válkou, všechno je tam zničené, stěžovatel by podle svého přesvědčení nebyl schopen najít přístřeší pro sebe a svoji rodinu a práci. V případě neposkytnutí humanitárního azylu by stěžovatel byl nucen opustit ČR, takže by došlo k rozpadu rodiny a stěžovatel by se nadále nemohl starat o své děti, čímž by rodina stěžovatele byla významně postižena. Uvedené okolnosti podle stěžovatele jsou humanitárními důvody ve smyslu § 14 zákona o azylu.

Stěžovatel má rovněž za to, že ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) „Kosovští Albánci v azylových zemích: Doporučení UNHCR ohledně návratu“ a „Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2000 - Svazová republika Jugoslávie, Kosovo“ vydané Úřadem pro demokracii a lidská práva a práci Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických nelze jednoznačně dovodit, že v Kosovu, kam by se měl stěžovatel v případě neudělení azylu vrátit, je situace stabilizována. Podle stěžovatele tam i nadále hrozí reálné nebezpečí vážného konfliktu mezi skupinami různých národností. Uvedené skutečnosti podle stěžovatele u něho zakládají překážku vycestování podle § 91 zákona o azylu.

Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že jak správní orgán, tak soud věc správně rozhodly. K námitkám ohledně neudělení humanitárního azylu stěžovateli žalovaný uvedl, že jednak na azyl podle § 14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo, neboť zde jde o otázku volné úvahy správního orgánu, jednak v konkrétním případě stěžovatele žádné důvody zvláštního zřetele hodné neshledal, neboť osobní a rodinné problémy ani snaha o legalizaci pobytu nejsou z hlediska § 14 zákona o azylu relevantní. Žalovaný v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2004, č. j. 2 Azs 65/2003 - 63, a ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaný nepovažoval za důvodné.

Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry obsaženými v žalobou napadeném správním rozhodnutí žalovaného. K otázce humanitárního azylu soud uvedl, že na jeho udělení není právní nárok a že je věcí správního uvážení. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu posuzuje pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Podle krajského soudu žalovaný správně shledal, že důvody pro udělení humanitárního azylu nejsou v případě stěžovatele dány; jeho osobní a rodinné problémy nelze řešit cestou azylového řízení a jiné vážné důvody k udělení humanitárního azylu žalovaný podle soudu nenašel. Soud dále poukázal na možnosti, které ohledně sloučení rodiny dává právní úprava pobytu cizinců podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů. K otázce existence překážky vycestování soud uvedl, že u ní bylo nutno posuzovat toliko to, zda stěžovatel patří k osobám ohroženým skutečnostmi tuto překážku zakládajícími; soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že u stěžovatele tomu tak nebylo, a stran důvodů poukázal na odůvodnění správního rozhodnutí žalovaného i správního orgánu první instance.

Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a sice nesprávné posouzení existence důvodů pro udělení humanitárního azylu a překážky vycestování krajským soudem. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.

Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud ve vztahu k obsahu stížních námitek zjistil následující:

Stěžovatel v pohovoru k žádosti o udělení azylu uvedl, že pobýval v ČR od roku 1993, kdy přijel do ČR jako turista za svojí přítelkyní I. K. do Z., až do roku 1998. Ze zprávy Městského úřadu ve Znojmě, oddělení sociálně-právní ochrany dětí, ze dne 23. 10. 2003, zn. Om 126/93, i z výpovědi stěžovatele samotného pak vyplývá, že stěžovatel se v letech 1993 a 1994 stal otcem dvou dětí, jež se narodily jeho přítelkyni; rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 4. 1995, č. j. P 12/95 - 20 byly obě nezletilé děti svěřeny do výchovy matce a otci bylo uloženo platit výživné po 500 Kč měsíčně na každé z dětí. Z výpisu z databáze Ministerstva vnitra o řízeních ve věcech azylu ze dne 9. 7. 2003 je patrné, že stěžovatel v dubnu 1995 požádal o přiznání postavení uprchlíka; toto řízení a následný soudní přezkum (obojí bylo pro stěžovatele neúspěšné) probíhaly do začátku roku 1999. Ze sdělení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 4. 11. 2003, č. j. SCPP-6079/C-226-2003, pak vyplývá, že stěžovatel byl trestním příkazem Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 12. 1997 odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona, který spáchal tím, že se na území ČR zdržoval, ačkoli mu zde byl pobyt zakázán; stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dva měsíce ve věznici s dozorem. Kromě toho byl stěžovatel shledán vinným také spácháním přestupku, kterého se v květnu 1997 dopustil způsobením dopravní nehody (nedáním přednosti v jízdě), přičemž řídil pod vlivem alkoholu a bez toho,

aby u sebe měl řidičský průkaz. Stěžovatel v žádosti o azyl výslovně uvedl, že o azyl nyní žádá vedle ekonomických důvodů též proto, že by chtěl žít se svojí rodinou, která je v ČR a kterou po prvním odchodu z Kosova v ČR založil (poprvé údajně z Kosova odešel v roce 1993 z obavy, že by musel jít bojovat proti Srbům; v pohovoru k žádosti o azyl ovšem uvedl, že do ČR v té době přijel jako turista za svojí přítelkyní). V pohovoru k žádosti o azyl tyto své důvody potvrdil a dodal, že původně chtěl, aby jeho družka i s dětmi přijela za ním do Š. v Kosovu, kde v letech 1998 až 1999 žil a spolu se svým otcem provozoval zahradnictví, ale z důvodu propuknutí války v Kosovu to považoval za nebezpečené kvůli nestabilní situaci a tomu, že vše tam bylo zničené.

Ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) „Kosovští Albánci v azylových zemích: Doporučení UNHCR ohledně návratu“, jež byla aktualizována k březnu 2000, vyplývá, že v důsledku odchodu jugoslávských ozbrojených sil z Kosova a příchodu mezinárodních vojenských jednotek (KFOR) došlo v druhé polovině roku 1999 k masivnímu návratu velké většiny kosovských Albánců do Kosova, kteří odtud uprchli v letech 1998 - 1999. Návrat uprchlíků proběhl i za situace, kdy poměry v Kosovu byly stále nestabilní a v mnoha ohledech nebezpečné. Od poloviny roku 1999 do března 2000 Prozatímní civilní správa v Kosovu (UNIMIK) a její partneři učinili značný pokrok v nelehkém úkolu obnovy civilní správy Kosova, včetně rozvoje ekonomiky, obnovy a výstavby přístřeší a poskytování místních služeb; nadále pokračuje úsilí o vytvoření policejních složek a funkčního justičního systému. Zpráva uzavírá, že za této situace většina kosovských Albánců, která setrvává v azylových zemích, již nepotřebuje ochranu a může se tedy bezpečně vrátit domů. Ze „Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2000 - Svazová republika Jugoslávie, Kosovo“ vydané Úřadem pro demokracii a lidská práva a práci Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických v únoru 2001 vyplývá, že v roce 2000 v Kosovu bylo ve všech podstatných rysech zajištěno dodržování lidských práva, třebaže v důsledku předchozí války a etnické nevraživosti přetrvávaly v některých případech určité tlaky na nezávislost justice. Ekonomická situace se pomalu zlepšovala vlivem obnovení ekonomické aktivity a zahraničních investic zejména do infrastruktury, avšak přetrvávala nezaměstnanost postihující zhruba 62% Albánců a ještě vyšší procento Srbů.

K posouzení otázky udělení humanitárního azylu stěžovateli nutno poznamenat, že ustanovení § 14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ přestavuje správní uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004

72, zveřejněný pod č. 375/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího právního soudu; srov. též nepublikované rozsudky Nejvyššího správního soudu rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, ze dne 3. 2. 2004, č. j. 2 Azs 65/2003 - 63, a ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). Nejvyšší správní soud proto setrvale vychází z názoru, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle § 14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo a že správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Míra správního uvážení správního

orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení § 14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele, poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu. Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. V jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup vhodný či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí zákona. V zákoně o azylu ovšem k dosažení téhož účelu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu - sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory - ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 53).

Žalovaný odůvodnil neudělení humanitárního azylu tím, že řešení stěžovatelovy bytové situace v Kosovu a přání žít společně se svojí rodinou nejsou předmětem azylového zákona; podání žádosti o azyl pak považoval za účelovou snahu zajistit si v ČR povolení k pobytu, který mu zde byl zakázán do roku 2008. Stěžovatelovo upozornění, že při neudělení azylu bude muset opustit ČR a rozpadne se mu rodina, považoval žalovaný za svého druhu výhrůžku; dodal, že tyto osobní a rodinné problémy stěžovatele nelze řešit cestou azylového řízení a že v těchto skutečnostech nespatřuje důvody pro udělení humanitárního azylu.

Z odůvodnění žalovaného je patrné, že se v potřebné míře zabýval tím, zda u stěžovatele jsou dány zvláštní okolnosti spočívající např. v jeho osobní či rodinné situaci, specifickém vztahu k České republice či v povaze jeho dosavadního chování, které by případně mohly důvodem pro udělení humanitárního azylu být či které by naopak mohly být důvodem pro rozhodnutí, že humanitární azyl není v případě stěžovatele vhodné poskytnout. Tyto zvláštní okolnosti (rodinný vztah stěžovatele k českým státním občanům včetně dvou nezletilých dětí, kteří žijí na území ČR, předchozí delší pobyt stěžovatele na území ČR) žalovaný správně rozpoznal a ve svém rozhodnutí zhodnotil. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného nutno považovat za dostatečné, logické a racionální a ve svých hodnotových soudech rozhodně nevybočující z mezí humanity. Obdobný náhled na existenci či neexistenci důvodů pro udělení humanitárního azylu opřených o skutečnost, že žadatele o azyl pojí s ČR rodinné vazby a že předtím v ČR delší dobu žil,

ostatně zaujal Nejvyšší správní soud již ve vícero svých rozhodnutích. V rozsudku ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, Nejvyšší správní soud uvedl, že potřeba další legalizace pobytu žadatele o udělení azylu, který na území České republiky pobýval legálně od roku 1989 do 1997, není zákonným důvodem pro udělení azylu a že snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru, je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 14 zákona o azylu. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, se uvádí, že snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného soužití s manželem žijícím na území České republiky (občanem Vietnamské socialistické republiky, který však o azyl nepožádal) je sice důvodem pochopitelným, avšak nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 14 zákona o azylu. Podobné právní názory lze nalézt i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 47/2003 - 52, ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 Azs 3/2003 - 36, a ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55. Lze tedy konstatovat, že krajský soud zcela správně a v souladu se stálou judikaturou Nejvyššího správního soudu posoudil právní otázku, dospěl-li k závěru, že žalovaný stěžovateli důvodně neudělil azyl podle § 14 zákona o azylu.

I otázka neexistence překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu byla žalovaným a následně i krajským soudem v rámci přezkumného řízení soudního posouzena zcela správně. Z obou shora citovaných zpráv o situaci v Kosovu, které si žalovaný opatřil, i ze skutečností zjištěných o stěžovateli v řízení o žádosti o udělení azylu totiž zjevně vyplývá, že žádný z taxativně vymezených důvodů shledání překážky vycestování, jak jsou vymezeny v § 91 odst. 1 písm. a) bodu 1. a 2. a písm. b) zákona o azylu, není dán [aplikace písm. a) bodu 3. a písm. c) uvedeného ustanovení u stěžovatele vůbec nepadá v úvahu]. Stěžovatel je albánské národnosti, patří tedy v Kosovu ke většinovému etniku. V době rozhodování správního orgánu v Kosovu již neprobíhal válečný konflikt, země byla vcelku účinně spravována prozatímní mezinárodní správou a nedocházelo již ani k etnickým násilnostem kromě ojedinělých (a prozatímní mezinárodní správou v zásadě efektivně potlačovaných) excesů, kdy se ovšem terčem etnických útoků stávali spíše příslušníci srbské menšiny a nikoli Albánci. Pravděpodobnost, že by stěžovatelův život či svoboda byly ohroženy kvůli etnické nevraživosti či etnickému konfliktu, byla tedy zcela mizivá. Totéž platilo i o ohrožení života stěžovatele v důsledku válečného konfliktu. Tvrdí-li stěžovatel, že i nadále je situace v Kosovu nestabilní a hrozí reálné nebezpečí vážného konfliktu mezi skupinami různých národností, nelze mu dát zapravdu, neboť z informací o situaci v Kosovu, které měl správní orgán k dispozici a které lze nepochybně považovat za relevantní a dostatečně podrobné, naopak vyplývá, že tamní situace se vyvíjela směrem k mírovému a v základních rysech funkčnímu společenskému uspořádání a postupně se stabilizovala. Je nepochybné, že ekonomické a sociální podmínky v Kosovu byly horší než v ČR, ovšem ani náznakem nebyly natolik špatné, aby je bylo možno považovat samy o sobě za hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení pro stěžovatele.

Důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán pro žádný z obou problémových okruhů vymezených stěžovatelem v jeho kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již tento soud o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

zacházení pro stěžovatele.

Důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán pro žádný z obou problémových okruhů vymezených stěžovatelem v jeho kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již tento soud o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 28. července 2005

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu