2 Azs 13/2009- 60 - text
2 Azs 13/2009 - 69
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: S. H. zastoupeného advokátkou Mgr. Lenkou Lobovskou, se sídlem Kopeckého sady 15, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2008, č. j. 56 Az 58/2008 - 39,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2008, č. j. OAM-1-995/VL-07-ZA05-2007, Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) neudělilo žalobci (dále jen „stěžovatel“) mezinárodní ochranu pro nesplnění podmínek podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), rozsudkem ze dne 20. 11. 2008.
Stěžovatel proti tomuto rozsudku v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., když namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a vady řízení před správním orgánem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že byl ve své zemi původu nucen k nástupu do Albánské lidové armády (dále jen „AKSH“), kde měl díky svým úspěchům v kick-boxu trénovat členy AKSH v bojovém umění. Tuto nabídku odmítl, protože byla v rozporu s jeho přesvědčením a životní filosofií. Následně byl příslušníky AKSH pronásledován, bylo mu v prosinci 2007 dvakrát vyhrožováno, přestal chodit do práce, skrýval se u svého známého a nakonec opustil zemi původu. Od té doby má zprávy o tom, že příslušníci AKSH v civilu navštívili jeho rodiče a ptali se po něm, přitom jeho kamarád jimi byl také odvlečen a dodnes o něm nejsou zprávy. Jakkoli došlo v Kosovu k určitým změnám, AKSH jako nelegální teroristická organizace stále dovede prosazovat své zájmy. Tvrzení žalovaného, že jde o pouhé vyhrožování ze strany soukromých osob, je podle stěžovatele majícího strach o život pouze propagandou.
Žalovanému vytýká i to, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav ve smyslu § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu. Výhružné dopisy zaslané mu neznámými osobami z AKSH jsou hodnoceny jen soukromým charakterem těchto osob a tím, že proti němu nebyla směřována žádná konkrétní výhrůžka, takže toto pronásledování prý nelze pokládat za azylově relevantní. Stěžovatel ovšem tvrdí, že svou situaci nezveličuje a to, že jej nikdo nekontaktoval, bylo způsobeno jen tím, že se skrýval; ostatně i nyní se o jeho osobu lidé z AKSH zajímali u jeho rodičů.
Nadto stěžovatel připomíná, že pokud nebude jeho žádosti vyhověno, hrozí mu újma na základních právech a svobodách ve smyslu článků 3, 5 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy na právu nebýt mučen, právu na osobní svobodu a právu nebýt diskriminován.
Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen.
e jej nikdo nekontaktoval, bylo způsobeno jen tím, že se skrýval; ostatně i nyní se o jeho osobu lidé z AKSH zajímali u jeho rodičů.
Nadto stěžovatel připomíná, že pokud nebude jeho žádosti vyhověno, hrozí mu újma na základních právech a svobodách ve smyslu článků 3, 5 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy na právu nebýt mučen, právu na osobní svobodu a právu nebýt diskriminován.
Ze všech těchto důvodů navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá důvodnost kasační stížnosti. Upozorňuje, že kasační stížnost odkazuje na zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, který byl ovšem zrušen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem. Trvá také na tom, že vycházel při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, ostatně stěžovatel nijak konkrétně neuvádí, jaké relevantní skutečnosti nebyly správním orgánem zjištěny či byly zjištěny neúplně. Žalovaný také pro přesnost podotýká, že území Kosova vyhlásilo dne 17. 2. 2008 jednostranně nezávislost a dne 21. 5. 2008 česká vláda souhlasila s navázáním diplomatických styků s republikou Kosovo, čímž ji Česká republika uznala jako nezávislý stát.
1. Ochranu mohou poskytovat
a) stát nebo
b) strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, které ovládají stát nebo podstatnou část území státu.
2. Má se zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.
2. Má se zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.
3. Při posuzování, zda určitá mezinárodní organizace ovládá stát nebo podstatnou část jeho území a poskytuje ochranu popsanou v odstavci 2, berou členské státy v úvahu případné pokyny obsažené v souvisejících aktech Rady.“
Otázce nestátních původců pronásledování se Nejvyšší správní soud věnoval již v celé řadě svých rozhodnutí a na některá z nich odkázal i krajský soud ve svém rozsudku. Tuto judikaturu shrnul a aplikoval ve vztahu k situaci Albánců pronásledovaných UCK a jejími nástupnickými či spolupracujícími organizacemi, jako je i AKSH, i Nejvyšší správní soud, a to ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 2 Azs 49/2006 (publ. na www.nssoud.cz): „Stěžovatel ve své kasační stížnosti zaprvé namítá nezákonnost, kterou spatřuje v tom, že krajský soud nesprávně posoudil jeho odůvodněný strach z pronásledování z důvodu národnosti ve státě, jehož má občanství a který mu není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu. Upřesňuje, že jako Albánec měl v Kosovu problémy s příslušníky UCK, kteří mu opakovaně vyhrožovali, neboť nebojoval ve válce. Příslušné kosovské orgány nedokázaly stěžovateli poskytnout dostatečnou ochranu, vážně se obával o svůj život, a proto požádal v ČR o azyl. Při posuzování této stěžejní námitky je potřeba odkázat na právní názory zdejšího soudu již dostatečně vyložené v několika obdobných rozsudcích. V rozsudku ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Azs 22/2004 (publ. na www.nssoud.cz) konstatoval Nejvyšší správní soud: „Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Tento soud také upřesnil, že: „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“ (rozhodnutí ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 4 Azs 129/2005). Nejvyšší správní soud tedy obdobně jako krajský soud i žalovaný vyhodnotil, že stěžovatelovy problémy s bývalými příslušníky Osvobozenecké armády Kosova nelze podřadit pod důvody pro azylové řízení významné, tedy že by byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod či že mohl mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory. Stěžovatel navíc neprokázal, že by státní orgány Srbska a Černé Hory popisované jednání bývalých příslušníků UCK podporovaly či trpěly.“
Nelze však přehlédnout, že tato judikatura byla vydána ještě ve vztahu k právní situaci před implemetací kvalifikační směrnice, takže pokud by byla s kvalifikační směrnicí v rozporu – například na půdorysu nyní posuzovaného případu – bylo by namístě učinit v té otázce, kde by takový rozpor panoval, judikatorní odklon, aniž by k tomu bylo potřeba aktivizovat rozšířený senát zdejšího soudu, jak bylo konstatováno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. 5 Azs 24/2008 (publ. pod č. 1724/2008 Sb. NSS): „Pokud ustanovení směrnice Evropského společenství jasně a jednoznačně vyžaduje odklon od stávající judikatury Nejvyššího správního soudu z období před uplynutím lhůty pro transpozici dotčené směrnice, je Nejvyšší správní soud povinen tento judikatorní odklon učinit a není přitom povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu dle § 17 s. ř. s.“
V nyní posuzovaném případě k takovému judikatornímu odklonu důvod shledán nebyl. Dostačuje, že bude souladně s kvalifikační směrnicí strukturován algoritmus posouzení toho, zda jednání, jemuž byl stěžovatel podroben, bylo pronásledováním ze strany původců pronásledování, na něž kvalifikační směrnice pamatuje, a zároveň stěžovatel nemohl najít ochranu u poskytovatelů ochrany předpokládaných kvalifikační směrnicí.
Tímto pohledem je zjevné, že původcem jednání, jemuž měl být stěžovatel vystaven, byla AKSH, tedy organizace, již nelze označit za stát a jež podle informací shromážděných ve správním spise ani neovládá stát nebo podstatnou část území státu, je tedy potenciálně původcem ve smyslu článku 6 písm. c) kvalifikační směrnice. U takových původců je třeba zkoumat, zda poskytovatelé ochrany ve smyslu článku 7 odst. 1 byli a jsou schopni ochranu poskytovat. Případ Kosova je zvláštní v tom, že na jeho území souběžně působí poskytovatelé ochrany ve smyslu písmene a) i b) tohoto odstavce, tedy na jedné straně orgány Kosova, na druhé straně mezinárodní organizace, konkrétně mise OSN (UNMIK - United Nations Mission in Kosovo), která Kosovo spravuje na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244, přičemž na klid na Kosovu dohlíží jednotky NATO pod označením KFOR (Kosovo Force).
Ke schopnosti těchto organizací poskytovat ochranu osobám v situaci obdobné, jako je situace stěžovatelova, se ze zpráv obsažených ve správním spise vyjádřila zejména tehdejší Styčná kancelář ČR v Prištině, která v odpověď na konkrétní otázky žalovaného ve vztahu k UCK a jejím nástupnickým organizacím včetně AKSH (označované ve zprávě jako Albánská národní armáda – ANA), o níž zpráva mluví jako o paravojenském teroristickém uskupení, mimo jiné uvedla: „ANA je spíše virtuální silou, o níž jsou zpravodajci UNMIK a KFOR velmi dobře informováni a jejich aktivity mají pod kontrolou. Odpověď zní: UCK ani její nástupnické organizace na KS v současnosti nevyvíjejí žádné provokační akce.“ Stejně tak i ve vztahu k otázce, zda například bývalým členům UCK hrozí pronásledování za neúčast při jejich ilegálních akcích, pak Styčná kancelář ČR v Prištině uvedla, že jde o „chiméru“ určenou českým orgánům. Z těchto informací tudíž vyplývá, že zde uváděné mezinárodní organizace jsou schopny poskytovat ve spolupráci se státními orgány stěžovateli ochranu ve smyslu článku 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Stěžovatel sice do žaloby zahrnul i dvě citace ze zpráv přístupných na internetu, obsah výhrůžek G. A. je však značně relativizován tím, co plyne z ostatních zpráv zahrnutých ve správním spise. Jsou–li oba tyto prameny vnímány souběžně, zdá se spíše pravděpodobným, že se ze strany tohoto představitele AKSH jednalo o demonstraci síly nemající reálnou oporu. Druhá informace týkající se přepadení skupiny Albánců vracejících se z dovolené pak nedopadá příliš právě na stěžovatelovu situaci. Ani při zvážení těchto informací – jež zdejší soud pohříchu postrádá v rozhodnutí krajského soudu, byť toto opomenutí nedosahuje intenzity, která by založila nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ostatně stěžovatel jeho nepřezkoumatelnost ani nenamítá - tak nelze konstatovat, že by výše uvedené orgány nedokázaly stěžovateli poskytnout ochranu ve smyslu článku 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, jakkoliv zdejší soud nepopírá, že bezpečnostní situace na Kosovu není obecně dobrá.
Nelze ostatně přehlédnout ani další slabinu stěžovatelovy žádosti o azyl, jíž je obtížná podřaditelnost stěžovatelovy situace pod některý z důvodů pronásledování taxativně vymezených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel sám sice v žalobě uváděl, že je příslušníkem sociální skupiny osob se zvláštními schopnostmi využitelnými v boji. Vymezením pojmu určitá sociální skupina se zdejší soud opakovaně věnoval, zejména ve svých rozsudcích ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 69/2003 (publ. na www.nssoud.cz), a ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 Azs 63/2004, publ. pod č. 364/2004 Sb. NSS. Oba tyto rozsudky definující pojem sociální skupiny byly ovšem vydány ještě před implementací kvalifikační směrnice. Ta vymezuje sociální skupinu ve svém článku 10 odst. 1 písm. d) takto: „Skupina tvoří určitou společenskou vrstvu, zejména jestliže
- příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla a
- tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou;
v závislosti na okolnostech existujících v zemi původu může určitá společenská vrstva představovat skupinu založenou na společném charakteristickém rysu sexuální orientace. Sexuální orientaci nelze chápat tak, že by zahrnovala akty považované podle vnitrostátních právních předpisů členských států za trestné. O hlediscích spojených s pohlavím lze uvažovat, aniž by sama vytvářela domněnku použitelnosti tohoto článku.“
Na stěžovatelem vymezovanou sociální skupinu „osob se zvláštními schopnostmi využitelnými v boji“ toto vymezení zjevně nedopadá, jakkoliv zdejší soud již uznal například brance jako určitou sociální skupinu (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 5 Azs 18/2008, publ. na www.nssoud.cz). Stěží lze totiž v tomto případě tvrdit, že by tato stěžovatelova vlastnost byla „vrozeným“ charakteristickým rysem nebo společnou minulostí, nebo že by byla zásadní totožností nebo svědomím; stejně tak je nanejvýš sporné, že by takto vymezenou sociální skupinu vnímala okolní společnost jako odlišnou.
Ostatně to, že byl stěžovatel AKSH povoláván právě pro tuto svou charakteristiku, plyne z obsahu dopisů toliko nepřímo a žalovanému je třeba přisvědčit v tom, že jde patrně spíše o stěžovatelovu domněnku.
Nízkou míru faktické podloženosti lze vytknout ostatně i jeho tvrzení o hrozbách plynoucích pro něj v případě návratu z toho, že výzvy obsažené v těchto dopisech neuposlechl, jinak řečeno, slabinou jeho žádosti o mezinárodní ochranu je i otázka odůvodněnosti obav z pronásledování v jeho případě. Zde však posouzení Nejvyšším správním soudem nemůže přinést mnoho právně nového, když posouzení důvěryhodnosti stěžovatele a opodstatněnosti jeho obav se věnoval zevrubně žalovaný, který jejich líčení označil za značně zveličené. Zdejší soud může pouze konstatovat, že tento závěr není v rozporu s obsahem spisu, zejména s pohovory se stěžovatelem.
Lze tak posouzení této klíčové stěžovatelovy námitky uzavřít konstatováním, že pohledem kasačních námitek neshledal ani Nejvyšší správní soud, že by stěžovatel měl mít odůvodněné obavy z pronásledování. Nelze ovšem přehlédnout, že se jedná o případ svým způsobem hraniční. Základními prvky posouzení odůvodněnosti obav z pronásledování jsou posouzení újmy, která žadateli o mezinárodní ochranu hrozí; hodnot, do nichž tato újma směřuje; ztráty ochrany státu před tímto jednáním; a kauzální vztah k některému z azylově relevantních důvodů pronásledování. Ve stěžovatelově případě jsou všechny tyto prvky naplněny pouze z menší části. Újma, která mu v zemi původu hrozí, je totiž podle jeho slov značná, žalovaný však ve svém rozhodnutí prokázal, proč ji pokládá za zveličenou. Tato újma směřuje do jeho základních práv, nicméně i v této části ji žalovaný přesvědčivě označil za nedůvěryhodnou. Původcem tohoto jednání je sice soukromá osoba a státní orgány a mezinárodní orgány působící v zemi původu jsou schopny stěžovateli poskytnout ochranu ve smyslu článku 7 kvalifikační směrnice, respektive § 2 odst. 8 zákona o azylu, nicméně ani zdejší soud nepřehlíží, že bezpečnostní situace na Kosovu není zcela dobrá. Konečně pak jednání, jemuž má být stěžovatel podle svých slov vystaven, není zdůvodněno přímo žádným z šesti důvodů, na něž pamatuje § 12 písm. b) zákona o azylu, nicméně za situace, kdy zdejší soud připouští existenci určité sociální skupiny „branců“, není ani tato poslední složka odůvodněných obav z pronásledování vyvrácena zcela jednoznačně. Stěžovatelův případ je tak jedním z oněch případů, kdy nelze určit, že by jednotlivé konstitutivní znaky odůvodněných obav z pronásledování jednoznačně byly či jednoznačně nebyly splněny, je jedním z oněch případů odrážejících neurčitost jejich naplnění. S vědomím všech skutečností uvedených výše se však i Nejvyšší správní soud, má-li z této neurčité skutečnosti vyvodit určité rozhodnutí, ztotožňuje s názorem žalovaného, že v tomto konkrétním případě tyto konstitutivní znaky splněny spíše nejsou.
Třetí stěžovatelova námitka je pak opřena o tvrzení, že by byl stěžovatel v případě návratu do země původu ohrožen na svých základních právech, konkrétně na právu nebýt mučen, právu na osobní svobodu a právu nebýt diskriminován. K tomu zdejší soud podotýká, že o hrozbě diskriminace a hrozbě, že by byl omezen na své osobní svobodě, se stěžovatel poprvé zmiňuje právě až v kasační stížnosti. Právo nebýt diskriminován ve smyslu článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jímž stěžovatel argumentuje, je ve smyslu této úmluvy právem akcesorickým, nestojícím samo o sobě, ale vždy v kombinaci s jiným právem. Právo nebýt mučen v důsledku vrácení do země původu je pak chráněno a provedeno v zákoně o azylu institutem doplňkové ochrany, neboť hrozba mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu a vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu jsou v § 14 odst. 2 písm. b) a c) tohoto zákona vymezeny jako případy tzv. vážné újmy. Shledání hrozby vážné újmy je pak důvodem právě pro udělení doplňkové ochrany. Jím se však žalovaný dostatečně zabýval a krajský soud jeho úvahu přezkoumal a schválil. I na posuzování původců vážné újmy jako důvodu pro udělení doplňkové ochrany by se pak mělo uplatnit vymezení původců pronásledování a vážné újmy provedené v článcích 6 a 7 kvalifikační směrnice (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 3 Azs 48/2008, publ. na www.nssoud.cz). To ostatně žalovaný udělal, když i ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany samostatně posuzoval, zda se stěžovatel mohl obrátit na orgány ve své zemi původu. Stěžovatel pak v této otázce žádné nové argumenty nepřináší, takže pokud žalovanému a krajskému soudu vyčítá pouze to, že se otázkami hrozícího porušení těchto jeho tří práv nezabývali, pak tomu tak není, neboť prvním z nich se zabývali při svém důkladném posuzování důvodů pro udělení doplňkové ochrany, druhé a třetí pak stěžovatel zmiňuje poprvé až v kasační stížnosti, přičemž přehlédnout nelze ani to, že třetí z nich, tedy právo nebýt diskriminován, ani nemůže být ve vnitřním systému Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod posuzováno samostatně, ale jedině ve vazbě na některé jiné právo touto úmluvou chráněné.
Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn žádný ze stěžovatelem uplatněných důvodů, Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu