I. Dvouletá lhůta stanovená v $ 10 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve vě- ci mezinárodní ochrany, pokud byla proti rozhodnutí krajského soudu podána ka- sační stížnost. II. I o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané před uplynutím lhůty uve- dené v $ 10 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí Ministerstvo vnitra vydat roz- hodnutí; nepromine-li lhůtu, řízení zastaví pro nepřípustnost žádosti ($ 45 odst. 3 správního řádu z roku 2004).
I. Dvouletá lhůta stanovená v $ 10 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve vě- ci mezinárodní ochrany, pokud byla proti rozhodnutí krajského soudu podána ka- sační stížnost. II. I o žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané před uplynutím lhůty uve- dené v $ 10 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí Ministerstvo vnitra vydat roz- hodnutí; nepromine-li lhůtu, řízení zastaví pro nepřípustnost žádosti ($ 45 odst. 3 správního řádu z roku 2004).
(C. Předně bylo potřeba zkoumat, jaká je povaha přípisu, který stěžovatel napadl žalo- bou. Zdejší soud se již mnohokráte přiklonil k závěru, že rozhodnutí podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. je třeba chápat v materiálním slova smyslu. V tomto smyslu je rozhodnutím jakýkoliv in- dividuální právní akt vydaný orgánem veřej- né moci z pozice jeho vrchnostenského posta- vení. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, čj. 1 Afs 147/2005-107, publ. pod č. 923/2006 Sb. NSS, plyne: „ná- mitky, že rozhodnutí nemělo příslušnou fot- mu a nebylo vydáno v žádném řízení, je nut- no odmítnout již proto, že potřeba soudního přezkumu faktických správních rozhodnutí je ještě intenzivnější právě tam, kde správní orgán nepostupuje předem stanoveným a předvídatelným způsobem podle přísluš- ného procesního předpisu“ K obdobným zá- věrům dospěl zdejší soud i v rozsudku ze dne 20. 7. 2005, čj. 8 As 10/2005-38, publ. pod č. 1046/2007 Sb. NSS. Shodný náhled na vy- mezení pojmu rozhodnutí má i Ústavní soud, 916 viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 446/2000, dostupný z na- lus.usoud.cz. Pokud by tedy řízení ve věci mezinárodní ochrany ukončil žalovaný přípisem, mohlo by se jednat o rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Podle $ 10 odst. 1 zákona o azylu se ří- zení o udělení mezinárodní ochrany zahajuje podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle $ 10 odst. 3 zákona o azylu pla- tí, že cizinec, který v České republice o udě- lení mezinárodní ochrany již žádal, je opráv- něn podat žádost o udělení mezinárodní ochrany nejdříve 2 roky od pravomocného ukončení předchozího řízení. V případě, že cizinec požádal o soudní přezkum správního rozhodnutí, považuje se za počátek dvouleté lhůty den nabytí právní moci soudního roz- hodnutí. Podle $ 10 odst. 4 zákona o azylu může Ministerstvo vnitra v případě hodném zvláštního zřetele lhůtu stanovenou v odstav- ci 3 prominout. Z napadeného přípisu žalovaného vyplý- vá, že stěžovatel své podání skutečně mínil ja- ko žádost o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu $ 10 odst. 1 zákona o azylu. V takovém případě se s ní ale musí žalovaný vypořádat vydáním rozhodnutí, a to i tehdy, kdy je žá- dost podle zákona nepřípustná. Zákon o azy- lu sice žádost podanou před uplynutím lhůty výslovně nepovažuje za nepřípustnou ($ 10a zákona o azylu a contrario), avšak tato plyne přímo z $ 10 odst. 3 zákona o azylu (i nepří- pustnost je tedy třeba zkoumat v materiálním slova smyslu). Nezbytnost vydat rozhodnutí io právně nepřípustné žádosti vyplývá i z $ 45 odst. 3 správního řádu. V něm je stanoveno, že žádost nesmí být zjevně právně nepřípust- ná. Takovou žádost správní orgán neprojed- nává a řízení zastaví ($ 66). Usnesení se ozna- muje účastníkům, kteří byli o zahájení řízení uvědoměni. V daném případě řízení ve věci mezinárodní ochrany již nedochází k zastave- ní řízení podle $ 66 odst. 1 písm. b) správní- ho řádu, ale podle $ 25 písm. i) zákona o azy- lu, který je zákonem zvláštním. Na výše uvedeném nic nemění ani to, po- kud žádost nebyla podána na předepsaném tiskopise. V takovém případě má být totiž ža- datel vyzván k opravení vady podání; teprve po marném uplynutí lhůty k opravě stanove- né by bylo možno řízení podle $ 25 písm. e) zákona o azylu za předpokladu, že by pro tuto vadu nebylo možno v řízení pokračovat, za- stavit. Rozhodně ovšem nelze dovodit, že žá- dost podaná na nesprávném tiskopise není právě z tohoto důvodu vůbec žádostí. Pro skutečnost, že rozhodnutí je třeba v nastoleném případě vydat, ostatně hovoří i to, že výpočet dvouleté lhůty není vždy tri- viální (k tomu viz níže). Stejně tak je nutno vzít v potaz, že dvouletá lhůta může být podle $ 10 odst. 4 zákona o azylu v případech hod- ných zvláštního zřetele prominuta. O těchto naznačených otázkách nemůže žalovaný in- formovat pouze přípisem, ale musí rozhod- nout a rozhodnutí zdůvodnit. Takové závěry v obecné rovině již Nejvyšší správní soud uči- nil např. ve svém rozhodnutí ze dne 24. 7. 2007, čj. 2 Ans 4/2006-91, publ. pod č. 1381/2007 Sb. NSS, v němž je poukázáno na skutečnost, že ten, kdo se návrhem obrátí na správní orgán, má nárok na určitý proces- ní postup, který mu umožňuje bránit jeho právní pozici. „Proto se také procesní předpi- sy tvoří - aby byla dána pravidla postupu jak žadatele, tak i správního orgánu. Z nich plyne jistota o předvídatelném a nepřekvapí- vém postupu správního orgánu. Pokud se ta- kovým návrhem nikdo nezabývá, ztěžuje tím možnost uplatnění tvrzených práv a v návaznosti dále znemožňuje soudní ochranu podle f 65 a násl. s. ř. s. Je sice prav- dou, že i proti nečinnosti správního orgánu lze brojit správní žalobou (f 79a násl. s.ř.s.), ovšem zde jde o institut ochrany, kterým je řešena právě ta nevůle správního orgánu ja- kékoliv rozhodnutí o návrhu vydal, a ne- umožňuje věcné posouzení nároku samého. Tento institut je jistě vítanou pomocí, neboť cestu ke konečnému řešení otevírá, ale sou- časně ji i oddaluje.“ Z uvedeného vyplývá, že žalovaný měl i tehdy, pokud ještě dvouletá lhůta neuplynu- la, vydat rozhodnutí. Právě z tohoto důvodu tak je třeba přípis informující stěžovatele o tom, že dvouletá lhůta neuplynula, hodno- tit jako rozhodnutí v materiálním slova smys- ““e lu zastavující řízení. Vzhledem k tomu, že jde o rozhodnutí, jímž se řízení o podané žádosti končí, a z něhož plyne, že nebudou zkoumá- ny podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany, jde o rozhodnutí, kterým je do práv žadatele nepochybně zasaženo ve smyslu $ 65 s. ř. s. Z tohoto hlediska není rozhodná žalovaným užitá forma. Pokud ovšem rozhod- nutí podléhající soudnímu přezkumu e€xistu- je, pak je odmítnutí návrhu podle $ 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s $ 70 písm. a) s. ř. s. nezá- konné a odmítnutím žaloby městský soud po- chybil. Stěžovateli tak byl nepřípustně odepřen přístup k soudu, což však jistě neznamená, že by v řízení musel být úspěšný. Městský soud se v napadeném usnesení za- býval i otázkou, odkdy se počítá uvedená dvou- letá lhůta. Na tuto otázku musel odpovědět prá- vě proto, že vycházel z teze, že v případě neuplynutí této lhůty není žalovaný povinen vydat rozhodnutí. Zdejší soud konstatuje, že v této části jsou právní závěry městského sou- du správné. (...) Dikce „od pravomocného ukončení před- chozího řízení“, které se stěžovatel dovolává, není pro jeho případ relevantní. Předchozím řízením ve smyslu věty první $ 10 odst. 3 zá- kona o azylu je totiž míněno řízení správní, nikoliv soudní. Pokud je proti správnímu roz- hodnutí podána žaloba, lhůta neběží od kon- ce řízení správního, ale soudního. Stěžovatel přitom žalobu podal. V takovém případě je ale třeba užít větu druhou citovaného ustano- vení, která říká, že je-li požádáno o soudní přezkum správního rozhodnutí, považuje se za počátek dvouleté lhůty den nabytí právní moci soudního rozhodnutí. Smyslem tohoto ustanovení je zamezit ne- ustálému podávání spekulativních žádostí o azyl majících za cíl legalizovat na území České republiky pobyt. Proto je zákonem o azylu stanoveno dvouleté moratorium pro podání další žádosti. Podání žaloby proti roz- hodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany má přitom podle $ 32 odst. 3 zákona o azylu ex lege odkladný účinek. Podle $ 32 odst. 5 zákona o azylu má stejně tak odkladný účinek i podání kasační stížnosti proti roz- hodnutí krajského (zde městského) soudu 917 1689 o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve vě- ci mezinárodní ochrany. Účinky podání žaloby i kasační stížnosti tak jsou z tohoto pohledu zcela shodné (cizinec má v obou případech právo zůstat na území České republiky). Ne- lze tak přisvědčit stěžovateli tam, kde argu- mentuje pomocí $ 2 odst. 4 zákona o azylu, který naroveň žadateli o azyl staví i žalobce, který napadne u krajského soudu správní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. V případě podání kasační stížnosti je třeba poukázat na $ 78b odst. 1 zákona o azylu, kte- rý stanoví, že stěžovateli je po dobu řízení o kasační stížnosti uděleno vízum za účelem strpění; případný stěžovatel tak má z tohoto pohledu stejné postavení jako žadatel o azyl, území republiky nemusí opustit. Stejné po- stavení jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany (resp. žalobce v řízení proti rozhod- nutí, jímž se mezinárodní ochrana neuděluje, jenž je žadateli postaven naroveň) má i cizi- nec, který podal kasační stížnost proti roz- hodnutí soudu ve věci mezinárodní ochrany (a jemuž je tedy uděleno vízum za účelem str- pění pobytu) i v přístupu ke zdravotní péči podle $ 88 zákona o azylu. Tím je zajištěna existenční ochrana cizince od podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany až po roz- hodnutí soudu o kasační stížnosti. Mírně od- lišná je sice situace žadatele o udělení mezi- národní ochrany, na něhož dopadá $ 42 zákona o azylu, a osoby s vízem za účelem str- pění, co se týče kapesného a přístupu k uby- tování, postavení cizince s vízem za účelem strpění je však korigováno ustanovením $ 78d zákona o azylu, který umožňuje nemajetným poskytnutí příspěvku. Z výše uvedených dů- vodů je tedy lhostejné, že kasační stížnost je opravným prostředkem mimořádným. Proto je jako „den nabytí právní moci soudního rozhodnutí“ třeba rozumět den nabytí práv- ní moci rozhodnutí o kasační stížnosti, po- kud tato byla podána. Termín „soudní roz- hodnutí“ není v zákoně o azylu definován apriorně jen jako rozhodnutí krajského soudu. Proto je mu potřeba dát takový výklad, který bude co možná nejvíce respektovat smysl a účel celého ustanovení, v němž se daný po- jem objevuje. 918 Zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 2. 2005, čj. 2 Azs 216/2004-60, www.ns- soud.cz, konstatoval, že existuje rozsáhlá skupi- na osob toužících pobývat v České republice z víceméně soukromých pohnutek, spadají- cích svojí podstatou do režimu zákona o po- bytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší podmínky tohoto zákona, a proto se uchylujících do režimu zákona o azylu. Vzniklá disparita mezi těmito zákony v otázce přístup- nosti pro jednotlivé cizince vyvolává nevhod- nou nerovnováhu ve struktuře cizinců, kteří se do řízení podle těchto dvou zákonů zapojují, neúměrně zatěžující azylové řízení. Je zjevné, že smyslem uvedené dvouleté lhůty je zamezit neustálému cyklickému po- dávání žádostí o mezinárodní ochranu, které by sledovalo jediný cíl - legalizaci pobytu ža- datele (stěžovatele) na území České republi- ky, který by v případě neexistence takové lhů- ty zde mohl setrvat zcela dle své libovůle. Lhůta tak je v popsaném případě nástrojem efektivity působení práva. Má paušálně a apriot- ně zamezit účelově podaným žádostem o po- skytnutí mezinárodní ochrany a umožnit ža- lovanému, aby se mohl věnovat případům jiným, závažnějším. Pokud by se lhůta počítala od právní mo- ci rozhodnutí krajského soudu, pak by podá- ním kasační stížnosti proti tomuto rozhodnu- tí došlo k jejímu faktickému zkrácení. Ba dokonce v některých případech by mohlo dojít k její úplné negaci - to pokud by právní moc rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nastala dva roky (či déle) poté, kdy nastala právní moc rozhodnutí krajského soudu. Smysl lhůty by tak byl zcela popřen. Shora popsaný smysl a účel Ihůty vyplývá i z toho, že se jedná o lhůtu dvouletou. To je totiž natolik krátký časový úsek, že mezidobí od právní moci rozhodnutí krajského soudu do právní moci rozhodnutí Nejvyššího správ- ního soudu je v rámci uvedené dvouleté lhů- ty časovým úsekem natolik relevantním, tak- že jej nelze bagatelizovat. Na straně druhé se jedná o úsek dostatečně dlouhý, aby v průbě- hu oněch dvou let mohlo dojít k podstatné změně situace žadatele, která by mohla mít zásadní vliv na posouzení jeho nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Pokud by většinu z dvouleté lhůty žadatel přečkal v České republice jako účastník řízení o ka- sační stížnosti, jen stěží by mohlo dojít k azy- lově relevantní změně jeho postavení, Za den právní moci soudního rozhodnutí, o němž hovoří $ 10 odst. 3 zákona o azylu ja- kožto o počátku dvouleté lhůty, tak je ze sho- ra uvedených důvodů třeba považovat den právní moci rozhodnutí Nejvyššího správní- ho soudu, jeli podána kasační stížnost. Tento výklad nezaměňuje pojmy právní moc a vy- konatelnost, jak uvádí stěžovatel. Je přeci zřejmé, že zdejší soud za počátek lhůty počítá právní moc (nikoliv vykonatelnost) rozhod- nutí. Šlo pouze o posouzení toho, zda právní moc soudního rozhodnutí je třeba vztáhnout k rozhodnutí soudu krajského či Nejvyššího správního. Zdejší soud se přitom přiklonil ze shora uvedených důvodů k variantě druhé. Pokud stěžovatel uvádí, že právní názor městského soudu je v rozporu s judikaturou x“ Nejvyššího správního soudu, pak je třeba upozornit na to, že stěžovatel nedodává, jaký konkrétní judikát zdejšího soudu má na mys- li, natož aby z něj citoval. Žádné stávající roz- hodnutí, které by se meritorně zabývalo usta- novením $ 10 odst. 3 zákona o azylu a lhůtou v něm obsaženou, totiž neexistuje. Pouze v rozsudku ze dne 21. 9. 2006, čj. 1 Azs 206/2005-59, www.nssoud.cz, na okraj zdejší soud lhůtu počítá od právní moci rozhodnutí krajského soudu. Jde ovšem o závěr řečený toliko obíter dictum a navíc neobsahující odůvodnění, proč by tomu tak mělo být. Pře- devším ovšem jde o rozhodnutí, které postu- povalo podle právního stavu účinného před 12. 10. 2005 (viz též čl. II zákona č. 350/2005 Sb). S účinností od následujícího dne bylo záko- nem č. 350/2005 Sb. do zákona o azylu vtěle- no ustanovení $ 32 odst. 5, které přiznalo od- kladný účinek i podání kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany (tehdy azylu). A právě od tohoto ustanovení odvodil zdejší soud v nyní projednávaném případě smysl dvouleté lhůty. Obě rozhodnutí tak mohou obstát vedle sebe. (...) Daňové řízení: námitky proti exekučnímu příkazu; omylem poukázané prostředky na účet daňového dlužníka k $ 7 odst. 2, $ 27 odst. 1 písm. c), $ 73 odst. 6 a odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Ten, kdo omylem poukázal peněžní prostředky na účet daňového dlužníka, na nějž správce daně vydal exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní pro- středky na účtech vedených u bank podle $ 73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o sprá- vě daní a poplatků, není osobou oprávněnou podat proti exekučnímu příkazu ná- mitky podle $ 73 odst. 8 citovaného zákona, protože není daňovým dlužníkem ani ručitelem, ani mu nebyly exekučním příkazem uloženy povinnosti a není ani plát- cem působícím v rámci zajišťovacího a vymáhacího řízení podle $ 7 odst. 2 citova- ného zákona. Pokud přesto námitky podal, postupoval správce daně správně podle $ 27 odst. 1 písm. c) citovaného zákona a daňové řízení © jeho námitkách zastavil.
Phung Huu S. (Vietnamská socialistická republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce.