20 Cdo 109/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného V. L., proti povinnému M. S., zastoupenému JUDr.
Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, pro
částku 39.164,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.
zn. Nc 3619/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem z 2. 6. 2009, č. j. 9 Co 629/2008-77, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 5. 2008, č. j.
Nc 3619/2003-62, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce,
odůvodněný s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tvrzením,
že vymáhaná pohledávka byla zaplacena. Se soudem prvního stupně se odvolací
soud ztotožnil v závěru, že k zániku vymáhaného práva lze přihlédnout jen
tehdy, došlo-li k němu po vydání exekučního titulu; tato podmínka, jak plyne z
tvrzení samotného povinného splněna, nebyla, jelikož vymáhaná pohledávka i
podle něho samotného byla zaplacena před vydáním podkladového směnečného
platebního rozkazu.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že
je v něm řešena otázka, zda „vymáhání pohledávky v exekučním řízení, která byla
již dříve, před právní mocí exekučního titulu, zaplacena, je či není v rozporu
s dobrými mravy, případně zda jde ze strany oprávněného o zneužití práva a zda
soud neměl s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku odepřít
oprávněnému soudní ochranu výkonu jeho práva“), povinný namítá, že „směnka, jež
byla předmětem nalézacího řízení, byla vystavena v souvislosti s uzavřením
leasingové smlouvy jako záruka za zaplacení pohledávky z této smlouvy, a že
měla být použita pouze v případě, že závazek ze smlouvy splněn nebude.“
Přestože povinný zaplatil leasingové splátky i celý dluh řádně a včas, byla
směnka uplatněna v nalézacím řízení, v němž byl vydán podkladový směnečný
platební rozkaz. Dluh ze směnky byl tedy podle něho vymáhán neoprávněně a pokud
povinný proti směnečnému platebnímu rozkazu „nebrojil odpovídajícím způsobem“,
takže platební rozkaz nabyl právní moci, je tomu tak „z větší části jeho
vlastní vinou, totiž z důvodu neznalosti práva“. Je-li tedy v exekučním řízení
vymáhán neexistující dluh, jde podle povinného o zneužití práva ze strany
oprávněného a „soud by měl takovému výkonu zabránit, ochranu mu odepřít a
exekuční řízení zastavit.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl
k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o
tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů
procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí
– tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně
jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož
vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce
zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř.
č. 132).
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam,
hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky
dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní,
případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Důvody zániku vymáhaného práva jsou uvedeny v hmotném právu, např. v ustanovení
§ 559 až 587 občanského zákoníku. Při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí
(exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. lze k zániku vymáhaného práva
přihlédnout zásadně jen tehdy, jestliže k němu došlo v době po (viz doslovné
znění uvedeného zákonného ustanovení) vydání rozhodnutí, které bylo podkladem
pro nařízení exekuce. Okolnosti, které znamenají zánik práva a které nastaly
před vydáním tohoto titulu, zákon umožňuje uplatňovat jen v nalézacím řízení
způsobem k tomu předepsaným. Skutečnost, kdy nastala právní moc nebo
vykonatelnost vykonávaného rozhodnutí, je z tohoto hlediska nerozhodná (viz též
např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376.
Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2242 s., vysvětl. 10)
K závěru o přípustnosti dovolání není způsobilá ani námitka, že výkon práva ze
strany oprávněné je v rozporu s dobrými mravy; závěr, že podání návrhu na
nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému ustanovením § 251
o.s.ř. pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím
řízení nebyla splněna dobrovolně, dovodil Nejvyšší soud v usnesení z
28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše
uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení
hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu