ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D.,
a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci navrhovatelů a) P. M., narozeného dne XY, bytem
XY, b) K. R. L., XY, bytem XY, oběma zastoupených Mgr. Petrem Kallou, advokátem
se sídlem v Praze 6, Slavíčkova č. 372/2, o návrhu na uznání cizího rozhodnutí,
vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 407/2019, o dovolání
navrhovatelů a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února
2021, č. j. 17 Co 73/2020-98, takto:
I. Dovolání navrhovatelů a) a b) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
1. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 31. ledna 2020, č. j. 5 C
407/2019-19, zamítl návrh navrhovatelů a) a b) na uznání rozhodnutí Vrchního
soudu státu New Jersey, okresu Bergen, Spojené státy americké (Superior Court
of New Jersey), ze dne 18. 6. 2010, č. j. FA-02-236-10, případ č. 16.366,
kterým bylo rozhodnuto o osvojení nezletilých AAAAA, narozeného dne XY a BBBBB,
narozeného dne XY, obou bytem XY, osvojiteli P. M., narozeným dne XY, bytem XY,
na území České republiky bytem XY, a K. R. L., narozeným dne XY, bytem XY,
(dále též jen „předmětné rozhodnutí“). Soud prvního stupně zjistil, že
navrhovatel a) je státním občanem České republiky a navrhovatel b) je státním
občanem Republiky Trinidad a Tobago, že dne 13. 10. 2007 vstoupili do
registrovaného partnerství, že předmětným rozhodnutím bylo rozhodnuto o
osvojení a změně jména a příjmení nezletilých dětí, že se v jeho důsledku stali
právními rodiči nezletilých a podle předmětného rozhodnutí byl po nabytí právní
moci založen stejný vztah mezi osvojenci a osvojiteli, jako by se nezletilí
osvojitelům narodili, a to včetně nároků na dědictví. Soud prvního stupně
dovodil, že podle ustanovení § 63 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu
soukromém (dále též jen „ZMPS“), lze rozhodnutí o osvojení uznat pouze v
případě, že se to nepříčí veřejnému pořádku, nebrání tomu výlučná pravomoc
českých soudů a osvojení
by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Vzhledem k
tomu, že podle ustanovení § 800 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále též jen „o. z.“), není osvojení dítěte registrovaným párem přípustné,
nejsou dány ani podmínky pro uznání předmětného rozhodnutí.
2. K návrhu odvolacího soudu podle ustanovení § 34 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, na zrušení části ustanovení § 63 odst. 1 ZMPS
ve slovech „a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení
českého práva“, Ústavní soud nálezem ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS
6/2020, návrh na zrušení této části zákona zamítl.
3. K odvolání navrhovatelů a) a b) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne
3. 2. 2021, č. j. 17 Co 73/2020-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, vázán plenárním nálezem Ústavního soudu, dovodil, že v
projednávané věci nebyly splněny zákonné předpoklady dané českým právním řádem
pro uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky, neboť platná česká
právní úprava brání společnému osvojení nezletilých dětí navrhovateli, kteří
nejsou manželé, a proto je dán i důvod pro zamítnutí návrhu na uznání
předmětného rozhodnutí.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali navrhovatelé a) a b) dovolání,
jehož přípustnost zakládají na řešení právních otázek, které doposud v
rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny:
a) co je myšleno „účinky cizozemského registrovaného partnerství“ a
„osobní poměry registrovaných partnerů“ ve smyslu § 67 odst. 2 ZMPS? Spadá pod
tyto kategorie i možnost stát se společnými osvojiteli? b) lze pod manžele ve smyslu § 800 odst. 1 o. z. podřadit osoby, které
vstoupily v zahraničí do stejnopohlavního manželství nebo registrovaného
partnerství s možností společného osvojení partnery? c) je možné uznat na území ČR zahraniční osvojení nezletilého dítěte
dvěma osobami stejného pohlaví? d) je neuznání zahraničního osvojení v souladu s právem EU? Zejména se
svobodou volného pohybu? Navrhovatelé dále namítají nepřezkoumatelnost rozsudků soudu prvního stupně a
odvolacího soudu, neboť se soudy nevypořádaly s argumentací navrhovatelů, že
výkladem stávající právní úpravy lze dojít k závěru, že zahraniční osvojení
dvěma osobami žijícími v registrovaném partnerství uzavřeném podle práva státu,
který společné osvojení registrovanými partnery umožňuje, lze na území České
republiky uznat. Dále namítají, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Ncu 85/2015. Dovolatelé rovněž nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že ustanovení § 63 odst. 1 ZMPS vylučuje uznání
cizího rozhodnutí v projednávané věci, resp. namítají, že toto ustanovení je v
rozporu s ústavním pořádkem České republiky a s právem Evropské unie. Nezletilé
děti mají navrhovatelé v péči více než deset let, tvoří rodinu a mají mezi
sebou silné psychické vazby jako v každé rodině. Uznání cizího rozhodnutí o
osvojení nezletilých dětí žádají uznat z důvodu častých pobytů v České
republice a s tím spojeným žádoucím nastolením souladu mezi faktickým a právním
stavem. Dovolatelé v dovolání podrobně analyzují znění ustanovení § 63 odst. 1
ZMPS se závěrem, že toto ustanovení, resp. v něm zakotvená podmínka souladu
osvojení s hmotněprávními ustanoveními českého práva, značně vybočuje z
kolizněprávních ustanovení jiných států, které zpravidla jako jediný a
dostačující důvod pro odepření stanovují výhradu veřejného pořádku, a je proto
nadbytečná. Výklad ustanovení § 63 odst. 1 ZMPS je nezbytné provádět v
souvislosti s ustanovením § 67 odst. 2 ZMPS, ze kterého vyplývá, že cizozemským
právem se řídí účinky cizozemského registrovaného partnerství i osobní poměry
registrovaných partnerů, jejichž partnerství je na území České republiky
uznáváno. Podle dovolatelů je pod tyto kategorie nutné podřadit i možnost stát
se společnými osvojiteli, předvídá-li tuto možnost právo, podle kterého
partneři do registrovaného partnerství vstoupili. Dovolatelé se rovněž
domnívají, že osvojení společnými osvojiteli odlišnými od manželů je v
nejlepším zájmu dítěte a mělo by být umožněno.
Naopak současná právní úprava
zasahuje do základních lidských práv garantovaných Listinou základních práv a
svobod, Evropskou úmluvou a Úmluvou o právech dítěte, zejména práva na rovnost
a důstojnost a práva na rodinný a soukromý život. Dovolatelé poukazují na
skutečnost, že podle české právní úpravy je možné uznat rodičovství založené
cizím rozhodnutím, jde-li o osoby stejného pohlaví v případech, kdy bylo
využito náhradního mateřství, o osoby opačného pohlaví bez ohledu na to, zda
jsou sezdaní, nebo je jejich vztah fiktivní, bylo-li využito prostředků
asistované reprodukce, popřípadě jde-li o společné osvojení dvěma osobami
opačného pohlaví žijících v manželství (bez ohledu na možnou fiktivnost tohoto
svazku) a osvojení jednou osobou, avšak společné osvojení osobami stejného
pohlaví bez dalšího možné není. Neuznání rozhodnutí o osvojení rovněž
znemožňuje nezletilým dětem nabýt státní občanství České republiky, čímž je
značně ztížen jejich cestování a pobyt na území České republiky, ačkoliv
fakticky jsou rodinnými příslušníky státního občana České republiky, nebudou se
moci účastnit veřejného zdravotního pojištění, neměly by v případě úmrtí
navrhovatele a) nárok na sirotčí důchod, nevztahovala by se na ně daňová
zvýhodnění a mohly by být zpochybňovány i jejich dědické nároky. Dovolatelé
navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.,
a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s.
ř., neboť napadený rozsudek závisí na posouzení právní otázky, zda je možné
uznat cizozemské rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o společném osvojení dítěte
osobami žijícími v registrovaném partnerství, přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání navrhovatelů a) a b) není důvodné.
6. Podle ustanovení § 63 odst. 1 ZMPS jestliže v době osvojení byl
osvojitel, některý z osvojitelů nebo osvojenec státním občanem České republiky,
uznávají se cizí rozhodnutí o osvojení v České republice, jestliže se to
nepříčí veřejnému pořádku a nebrání tomu výlučná pravomoc českých soudů a
osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Pro
řízení o uznání platí ustanovení § 16 odst. 2.
7. Podle ustanovení § 800 odst. 1 o. z. osvojiteli se mohou stát manželé
nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba; v tom případě soud
též rozhodne o tom, že se z matriky vypouští zápis o druhém rodiči.
8. Podle ustanovení § 655 věty první o. z. je manželství trvalý svazek
muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon.
9. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20,
dovodil, že požadavek zákona o mezinárodním právu soukromém (§ 63 odst. 1
ZMPS), aby cizí rozhodnutí o osvojení pro účely jeho uznání v České republice
bylo v souladu s hmotněprávními ustanoveními českého práva, není v rozporu s
předpisy ústavního pořádku. Jde o projev suverenity České republiky v podobě
primátu českého práva na území České republiky, tím spíše, jde-li o otázku
statusovou (pravidla pro osvojení), v níž má ústřední roli zákonodárce s
ohledem na společenské a kulturní prostředí,
a proto je především na zákonodárci, aby na základě proběhlé společenské
diskuse stanovil podmínky pro osvojení, jakož i podmínky pro uznání cizích
rozhodnutí o osvojení v České republice. V té souvislosti poukázal na nález sp.
zn. Pl. ÚS 10/15, podle kterého český právní řád poskytuje speciální status
institutu manželství, a to i pro účely osvojování. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/15
k tomu Ústavní soud dodal, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte a
negativním rozhodnutím ve věci osvojení nemůže být porušeno ani právo na
rodinný život. Jak Ústavní soud dále uvedl, ze zákonné úpravy je patrné, že
zákonodárce v otázce osvojování preferuje manželský vztah, stanoví-li, že
osvojiteli se mohou stát manželé, resp. jeden z manželů, výjimečně jiné osoby,
což Ústavní soud označil za ústavně konformní a odpovídající mezinárodním
závazkům České republiky (bod 25).
Dále Ústavní soud poukázal na ustanovení § 800 občanského zákoníku, které
neumožňuje společné osvojení registrovanými partnery, ať je faktická realita
jejich života jakákoli. Nyní napadené ustanovení v tomto ohledu vůbec nic
nemění, pouze stanoví, že stejná pravidla platí i pro uznání cizozemského
osvojení, tedy že "faktická realita" života v cizím státě nenabývá oproti téže
realitě v České republice žádného speciálního významu (bod 26).
10. Za situace, kdy v projednávané věci Ústavní soud zamítl návrh
Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) na zrušení části ustanovení § 63
odst. 1 ZMPS, který stanoví jako podmínku pro uznání cizozemského rozhodnutí o
osvojení mimo jiné i skutečnost, že osvojení je přípustné i podle
hmotněprávních ustanovení českého práva, není nejmenší pochybnosti o tom, že
výrokem uvedeného nálezu vydaným podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, je dovolací soud vázán. Nejvyšší soud již dříve připomněl, že
podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná
pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém
případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného
soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního
soudu. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor
vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech,
přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem
rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
11. V projednávané věci Ústavní soud přijal závěr, že předmětná část
ustanovení § 63 odst. 1 ZMPS není protiústavní. Nejvyšší soud, stejně jako soud
odvolací, je proto ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy tímto ustanovením vázán a
není možné jej nerespektovat či se od něj odchýlit. K jinému postupu nemá
dovolací soud opodstatnění, byť si je vědom odlišného stanoviska soudců Pavla
Šámala, Kateřiny Šimáčkové
a Vojtěcha Šimíčka, když toto odlišné stanovisko není (na rozdíl od názoru
většiny vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu), závazné.
12. Uznání cizího rozhodnutí o společném osvojení nezletilých dětí je
proto možné pouze za předpokladu, že je umožňují české hmotněprávní předpisy.
Vzhledem k tomu, že společné osvojení nezletilých dětí je podle jednoznačné
dikce ustanovení § 800 odst. 1 o. z. možné pouze manželi, nelze cizozemské
rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o společném osvojení dětí registrovanými
partnery, uznat. Na tomto místě nelze přisvědčit navrhovatelům, že pod manžele
ve smyslu ustanovení § 800 odst. 1 o. z. je možné podřadit i registrované
partnery, resp. stejnopohlavní manžele, kteří uzavřeli manželství podle cizích
právních předpisů, když ustanovení § 655 o. z. jednoznačně stanoví definici
manželství jako trvalý svazek muže a ženy.
13. Namítají-li dovolatelé, že ustanovení § 63 odst. 1 ZMPS zasahuje do
jejich základních práv a základních práv dětí, odkazuje dovolací soud na
odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, který uzavřel, že tomu tak není a že
citované ustanovení samo o sobě do jejich práv, ani do nejlepšího zájmu dítěte
nezasahuje. Dovodil přitom, že zájem dítěte ovšem pochopitelně nemusí být
hlediskem jediným či vždy a za každé situace rozhodujícím. Činnost orgánů státu
není automaticky v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte jen kvůli
tomu, že její výsledek nakonec musel ustoupit jiné hodnotě, či z důvodu neshody
na tom, co oním nejlepším zájmem skutečně je. Čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech
dítěte pak není možné interpretovat tak, že by měl vést k výhradní pravomoci
soudů rozhodovat veškeré věci prizmatem nejlepšího zájmu dítěte, aniž by
zákonodárce mohl tomuto rozhodování stanovit určité hranice. Nelze koneckonců
přehlížet, že apel čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte míří výslovně i na
zákonodárné orgány, z nichž nečiní ve věcech týkajících se dětí jen jakési
orgány poradní. Stejně tak nelze přehlížet, že čl. 21 Úmluvy o právech dítěte
výslovně stanoví, že o osvojování musí být rozhodováno v souladu se zákonem.
Zákonodárce i nadále může ve věcech týkajících se dětí stanovit obecně závazná
pravidla včetně těch, od kterých se soud nemůže odchýlit. Platí nicméně, že při
jejich přijímání musí mít nejlepší zájem dětí na paměti. Stejně tak jej musí
mít na paměti soud, který v mezích zákona rozhoduje individuální případ, čímž
zcela naplní i požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. bod 37 odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20). Nejvyšší soud, vědom
si požadavku na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte; při posuzování věci tento
požadavek zohlednil, avšak vázanost zákonem a stanoviskem Ústavního soudu
překročit nemohl.
14. Shledávají-li dovolatelé rozpor napadeného rozsudku s judikaturou
dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem 20 Ncu 85/2020, není na místě jim
přisvědčit, neboť citované rozhodnutí se týkalo uznání francouzského rozsudku,
jímž bylo rozvedeno manželství. Rozpor s judikaturou dovolacího soudu by však
nebyl dán ani v případě, že by dovolatelé měli na mysli rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 20 Ncu 58/2020,
neboť v tomto v případě Nejvyšší soud rozhodoval o určení rodičovství podle
ustanovení § 55 ZMPS a nikoliv o osvojení podle § 63 ZMPS; nález Ústavního
soudu
ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20, navíc po tomto rozhodnutí až
následoval.
15. Domnívají-li se dovolatelé, že se Ústavní soud nevypořádal se všemi
jejich námitkami, nelze tuto skutečnost klást k tíži obecným soudům, které jsou
stanoviskem Ústavního soudu vázány. K posouzení ústavnosti zákonů je povolán
právě Ústavní soud, přičemž dospěl-li v projednávané věci k závěru, že zákonná
úprava protiústavní není, nezbývá obecným soudům, než toto stanovisko
respektovat a být zákonem vázán. Z tohoto důvodu jsou další námitky vznášené
dovolateli nadbytečné, neboť jejich argumenty nestojí na skutečnosti, že
společné osvojení registrovanými partnery neumožňuje zákon, ale naopak ve své
podstatě dovozují, že jde o nesprávné posouzení obecnými soudy. Dovolatelé
se tak však nevypořádávají se zákonnou úpravou, kterou dovolací soud změnit
nemůže (naopak je pro něj závazná), a která byla uznána jako ústavně konformní.
16. Namítají-li konečně dovolatelé, že výklad ustanovení § 63 odst. 1
ZMPS je nezbytné provádět v souvislosti s ustanovením § 67 odst. 2 ZMPS, ze
kterého vyplývá, že cizozemským právem se řídí účinky cizozemského
registrovaného partnerství i osobní poměry registrovaných partnerů, jejichž
partnerství je na území České republiky uznáváno,a řadí-li mezi tyto osobní
poměry i možnost společného osvojení dítěte, nelze jim ani v této námitce
přisvědčit. Zákon v ustanovení § 67 odst. 2 obsahuje kolizní normu pro určení
rozhodného práva, kterým se řídí registrované partnerství a obdobné poměry,
jejich účinky, způsobilost k jejich uzavření, způsob uzavření a jejich zrušení,
neplatnost a neexistence. Účinky registrovaného partnerství a obdobného poměru
se rozumí vznik a změny v právech a povinnostech osob v důsledku uzavření
tohoto vztahu (srov. BŘICHÁČEK, Tomáš, FIŠEROVÁ, Zuzana. § 67 [Pravomoc,
rozhodné právo a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech registrovaného
partnerství]. In: BŘÍZA, Petr, BŘICHÁČEK, Tomáš, FIŠEROVÁ, Zuzana, HORÁK,
Pavel, PTÁČEK, Lubomír, SVOBODA, Jiří. Zákon o mezinárodním právu soukromém. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 341.). Ustanovení § 67 odst. 2 ZMPS tedy
není přímou normou upravující poměry mezi registrovanými partnery a osvojenými
dětmi, která by zakládala práva a povinnosti registrovaným partnerům. Rovněž
nejde ani o kolizní normu stanovující rozhodné právo, kterým se řídí osvojení
(a vztahy mezi osvojenci a osvojiteli a další), neboť ta je výslovně upravena v
ustanovení § 61 a násl. ZMPS.
17. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení
bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., §
229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání
navrhovatelů a) a b) podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty za
středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř.
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 6. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu