20 Cdo 123/2024-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného města Beroun, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí č. 68, identifikační číslo osoby 00233129, proti povinným 1) M. N., a 2) J. N., oba zastoupeni Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 12, pro vymožení nepeněžitého plnění provedením prací a výkonů – odstranění nepovolené stavby, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2023, č. j. 17 Co 140/2023-108, takto:
Dovolání povinných se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 14. dubna 2023, č. j. 6 EXE 15/2022-72, částečně zastavil exekuci v rozsahu co do vymožení povinnosti k provedení prací a výkonů spočívajících v odstranění omítnutého zateplení z polystyrenu, přesahujícího na sousední pozemek, u nepovolené stavby (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu návrh povinných na úplné zastavení exekuce zamítl (výrok II.). Z hlediska rozhodnutí o dovolání je podstatná argumentace soudu k odůvodnění výroku II., týkající se námitky povinných stran prekluze práva nařídit exekuci dle ustanovení § 108 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
Soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že pro běh lhůty stanovené v uvedeném ustanovení je právně významná skutečnost, že správní žalobě, jíž bylo napadeno správní rozhodnutí, které je zde exekučním titulem, přiznal správní soud odkladný účinek podle § 73 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též jen „s. ř. s.“). Soud uzavřel, že po dobu, po kterou trval přiznaný odkladný účinek, neběží pětiletá lhůta pro nařízení exekuce dle § 108 odst. 4 správního řádu. Exekuce proto byla nařízena ve stanovené lhůtě a k prekluzi práva exekuci nařídit nedošlo.
Krajský soud v Praze, k odvolání povinných, usnesením ze dne 17. července 2023, č. j. 17 Co 140/2023-108, rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výroku II. potvrdil (první výrok), neboť se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním, v němž namítli, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, zda má být prekluzivní lhůta pro nařízení exekuce dle § 108 odst. 4 správního řádu prodlužována o dobu, kdy byl správní žalobě (popř. též kasační stížnosti) přiznán odkladný účinek.
Dovolatelé se domnívají, že nikoliv, neboť přiznání odkladného účinku podle jejich názoru nebrání podání návrhu na výkon rozhodnutí, k čemuž citují usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 20 Cdo 1272/2013, a ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 5248/2009, a rovněž odbornou publikaci Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha: Linde, 2004, s. 345-348. Naopak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 698/2009, z něhož vycházel jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, pokládají dovolatelé za nepřiléhavé, neboť reaguje na právní úpravu zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a nikoliv na zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, kterým byl první jmenovaný správní řád nahrazen.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že judikatura i odborná literatura, na kterou odkazují dovolatelé, je na nyní řešený případ nepřiléhavá, neboť se netýká odkladného účinku správní žaloby (popř. též kasační stížnosti) podle ustanovení § 73 odst. 3 s.
ř.
s., ale odkladu vykonatelnosti rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 698/2009, z něhož vycházel soud prvního stupně, jakož i odvolací soud, vysvětlil, že obecně se u rozhodnutí - individuálních aktů aplikace práva - rozlišuje účinnost (vykonatelnost v širším smyslu) a vynutitelnost (vykonatelnost v užším smyslu). Zatímco účinností se rozumí to, že rozhodnutí vyvolává v právní sféře zamýšlené účinky (např. povinnost se něčeho zdržet), vynutitelností se rozumí možnost dosáhnout splnění povinnosti uložené rozhodnutím, není-li plněna dobrovolně.
Stanoví-li ustanovení § 73 odst. 3 s. ř. s., že se „pozastavují účinky rozhodnutí“, je tím třeba rozumět odklad vykonatelnosti v širším smyslu, která zahrnuje i vykonatelnost ve smyslu užším (ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu z 30. září 2008, sp. zn. II. ÚS 1260/07). Účelem institutu odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí je, jak plyne z § 73 odst. 2 s. ř. s., minimalizace škodlivých následků, tj. zásahů do subjektivních práv osob v důsledku vydaného správního rozhodnutí. Odklad vykonatelnosti napadeného individuálního správního aktu znamená jeho sistaci, akt tedy z formálního hlediska sice zůstává pravomocným, avšak jím uložené právní povinnosti nelze vynucovat.
Je-li přiznání odkladného účinku opatřením dočasné povahy, které suspenduje na určitý čas (do rozhodnutí soudu ve věci samé) účinky rozhodnutí, pak musí mít vliv i na běh doby, po kterou je možné rozhodnutí vykonat, neboť právě na základě rozhodnutí soudu podle § 73 s. ř. s. nemůže rozhodnutí být po přechodnou dobu vykonáno. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že tuto dobu nelze započítat do lhůty pro výkon rozhodnutí podle § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Vzhledem k tomu, že argumentace, z níž uvedené rozhodnutí vychází, se zabývá povahou odkladného účinku správní žaloby podle ustanovení § 73 odst. 3 s. ř. s., jež zůstalo nezměněno, Nejvyšší soud nyní neshledal žádný důvod, proč by závěry uvedeného rozhodnutí neměly plně dopadat i na lhůtu pro nařízení exekuce obsaženou v ustanovení § 108 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní povahou odkladného účinku správní žaloby se opakovaně zabýval též Nejvyšší správní soud, který např. v rozsudku ze dne 25.
března 2021, č. j. 7 Afs 354/2019-25, uvedl, že doktrína i judikatura rozlišují vykonatelnost rozhodnutí a jiné jeho právní účinky. Odkladný účinek přiznaný správním soudem nedopadá pouze na výkon rozhodnutí. Jeho přiznáním se výslovně pozastavují účinky napadeného rozhodnutí, tedy všechny možné účinky rozhodnutí, které přichází do úvahy, a to až do skončení řízení před soudem (resp. do zrušení odkladného účinku). To znamená, že odkladný účinek žaloby se vztahuje nejen na exekuční proveditelnost rozhodnutí, ale i na veškeré jeho další právní následky.
Nelze jej tedy ztotožňovat s prostým odložením výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud v tomto ohledu vedle své vlastní judikatury odkázal též na odbornou literaturu, podle níž: „[v] důsledku přiznání odkladného účinku žalobě mají být osoby dotčené napadeným rozhodnutím postaveny do stejné právní situace, jako by rozhodnutí žádné právní účinky nemělo“ (Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 580). Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod, proč by se měl od těchto závěrů Nejvyššího správního soudu odchýlit.
Protože odvolací soud i soud prvního stupně postupovaly zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Nejvyššího správního soudu), přičemž není žádný důvod, aby byla daná právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak, Nejvyšší soud dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.