20 Cdo 1422/2025-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné R. P., zastoupené Mgr. Petrou Biemovou, advokátkou se sídlem v Klášterci nad Ohří, Ciboušov 193, proti povinnému B. P., zastoupenému Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem v Mostě, Čsl. armády 2112/56, pro 1 896 325 Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 17 EXE 4056/2024, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2024, č. j. 14 Co 436/2024-91, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 11. 2024, č. j. 14 Co 436/2024-91, potvrdil k odvolání povinného usnesení Okresního soudu v Lounech (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 4. 6. 2024, č. j. 17 EXE 4056/2024-70, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 12. 4. 2024 na zastavení exekuce vedené pod sp. zn. 121 EX 1951/24 pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Vendulou Flajšhansovou, Exekutorský úřad Plzeň-sever, za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 896 325 Kč podle vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 23. 1. 2023, č. j. 7 C
9/2020-308, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 12 Co 131/2023-337 (dále „exekuční titul“). 2/ Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem došlo k vypořádání společného jmění manželů - oprávněné a povinného - tím způsobem, že do vlastnictví povinného byl přikázán pozemek č. parc. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY č. p. 40, rodinný dům, zapsaný na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, obec XY (dále „nemovitá věc“), s tím, že povinnému byla současně uložena povinnost zaplatit oprávněné na vyrovnání jejího podílu částku 1 896 325 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku; exekuční titul nabyl právní moci dne 29.
11. 2023 a lhůta pro zaplacení uplynula dne 29. 2. 2024. Oprávněná podala exekuční návrh dne 3. 4. 2024 přesto, že ji povinný požádal emailovou zprávou dne 26. 2. 2024 o strpení ohledně úhrady předmětné částky z důvodu, že probíhá prodej nemovité věci. Zájemci o koupi měli být manželé XY, kteří měli cenu hradit prostřednictvím hypotečního úvěru. Zástupce povinného odhadoval, že kupní smlouva bude podepsána v horizontu tří týdnů, k čemuž předložil rezervační smlouvu uzavřenou dne 20. 2. 2024 a smlouvu o realitním zprostředkování ze dne 5.
12. 2023 spolu se sdělením, že dlužná částka bude oprávněné uhrazena z kupní ceny nemovité věci. E-mailovou zprávou ze dne 4. 3. 2024 oprávněná souhlasila s posečkáním ohledně výplaty dlužné částky pod podmínkou úhrady úroku z prodlení vypočteného k 40. dni po dni podání návrhu na vklad vlastnického práva k předmětné nemovité věci, minimálně ve výši 20 000 Kč. Současně požádala o zaslání návrhu kupní smlouvy a smlouvy o advokátní úschově za účelem doplnění ujednání o vyplacení vypořádacího podílu, podle nějž jí bude dlužná částka vyplacena na její bankovní účet přímo z advokátní úschovy.
Na tuto zprávu zástupce povinného nereagoval, a proto se zástupkyně oprávněné znovu zprávou ze dne 28. 3. 2024 dotázala, zda povinný souhlasí s návrhem oprávněné; pokud ano, nechť zašle kupní smlouvu a smlouvu o advokátní úschově. Na tuto zprávu reagoval zástupce povinného dne 3. 4. 2024 s tím, že do smluv již nebylo možné uvést oprávněnou, neboť vše již bylo „v běhu“. Uvedl, že povinný souhlasí s úhradou úroku z prodlení a poprosil o sdělení čísla účtu k jeho úhradě. Současně předložil smlouvu o advokátní úschově ze dne 2.
4.
2024, podle které měla být kupní cena vyplacena povinnému, nikoli oprávněné a též smlouvu kupní ze dne 2. 4. 2024, v níž byl jako kupující uveden R. M. 3/ Při aprobaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že exekuční návrh nelze považovat za šikanózní, jelikož oprávněná vyhověla návrhu povinného a nepřistoupila k vymáhání dluhu ihned po uplynutí lhůty k plnění, nýbrž akceptovala, že k úhradě dojde po prodeji nemovité věci. Povinný byl oproti tomu pasivní, souhlasil sice s úhradou úroku z prodlení, avšak nezajistil, aby byl realizován požadavek oprávněné ohledně vyplacení peněz na její účet přímo z advokátní úschovy, což vysvětloval tím, že to již není možné (jakkoliv ustanovení o výplatě dlužné částky oprávněné bylo možno do smlouvy doplnit jak v procesu jejího uzavírání, tak prostřednictvím dodatku i po jejím uzavření).
Podání exekučního návrhu se v takové situaci jeví jako oprávněné a pochopitelné, neboť oprávněná objektivně nemohla mít jistotu, že k úhradě dluhu v nejbližší době dojde. Nevyhovění jejímu požadavku v ní naopak mohlo vzbudit oprávněnou obavu, že povinný, poté, co pozbude vlastnictví hodnotné věci, z níž by případně mohl být dluh uspokojen, nebude již mít dluh z čeho uhradit. Důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), proto není dán.
4/ Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž bez explicitního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., namítal, že odvolací soud nesprávně vyřešil „právní otázku přípustnosti podání návrhu na exekuci a právní otázku důvodu pro zastavení exekuce“, čímž se měl - jak lze dovodit s přihlédnutím k obsahu dovolání - odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, a ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018. 5/ Dovolatel v následné argumentaci namítal, že od počátku svými kroky směřoval k dobrovolnému splnění povinnosti.
Oprávněná však navzdory domluvě mezi právními zástupci podala zcela šikanózní návrh na exekuci. Povinný tedy oprávněnou ujistil, že jí její vypořádací podíl bude vyplacen, což mohl učinit až po vyplacení peněz z prodeje nemovitosti z advokátní úschovy. Jelikož oprávněná měla jistotu, že její pohledávka bude vypořádána, je její exekuční návrh zcela účelový. 6/ Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že o existenci povinností uložených exekučním titulem povinný věděl déle než 14 měsíců, jelikož byl vyhlašování rozhodnutí přítomen.
Pariční lhůta pro plnění byla stanovena jako tříměsíční, přičemž k podání exekučního návrhu došlo až za měsíc od jejího uplynutí. Povinný ohledně úhrady svého dluhu nekomunikoval, neposkytoval součinnost a nebyl ani ochoten splnit podmínku, aby byl nárok vyplacen přímo z advokátní úschovy, kam měla být uhrazena kupní cena. Na vymáhanou částku povinný nikdy nic nezaplatil, celá vymáhaná částka byla vyplacena až soudní exekutorkou. 7/ Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8/ Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi k otázce tzv. šikanózního exekučního návrhu vysvětlil, že podání takového návrhu je důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Zároveň šikanózní návrh definoval tak, že jeho uplatnění není primárně motivováno snahou domoci se plnění (tj. není respektován esenciální smysl a účel exekuce), ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, a ze dne 8. prosince 2021, sp. zn. 20 Cdo 2239/2021).
V uvedeném směru judikatura dovolacího soudu koresponduje s rozhodováním Ústavního soudu, který mimo jiné vyslovil, že bude-li mít oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla exekuční návrh charakter návrhu šikanózního, neboť lze přepokládat motivaci zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14). 9/ Skutkový základ judikovaných případů vychází z objektivní připravenosti povinného dobrovolně plnit exekučním titulem uloženou povinnost, čemuž oprávněný bránil buď neposkytnutím smluvní či zákonné součinnosti, ke které jej povinný vyzval (např. u platební povinnosti sdělením čísla bankovního účtu či adresy, na níž lze plnit poštovní poukázkou), nebo neposkytnutím povinným žádané - hlediskem již nastalého prodlení vysvětlitelné a akceptovatelné - lhůty k plnění, u níž se předpokládá jakási „organizačně- technická“ povaha a s ní korespondující krátká (v principu několikadenní) délka (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
září 2021, sp. zn. 20 Cdo 925/2021). Ve světle citované judikatury dovolacího soudu není až tak relevantní, za jakou dobu po vykonatelnosti exekučního soudu byla ze strany povinného projevena snaha plnit vymáhaný závazek; podstatné je zjištění, zda snaha povinného splnit závazek z exekučního titulu byla vážně míněná (reálná) a zda předcházela podání exekučního návrhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2021, sp. zn. 20 Cdo 2245/2020). 10/ Jestliže v poměrech posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že si povinný způsobil exekuci sám svojí pasivitou, nesplnil-li přiměřený a legitimní požadavek oprávněné, aby prostředky deponované z prodeje nemovité věci v advokátní úschově byly vyplaceny (v odpovídající výši) přímo jí, nezajistil-li uspokojení pohledávky ani měsíc po uplynutí nadstandardní tříměsíční pariční lhůty pro plnění a nereagoval-li dostatečně rychle a adekvátně při vyjednávání podmínek posečkání s úhradou, tj. že exekuční návrh není namístě považovat za šikanózní, nelze jeho hodnocení (způsobu řešení dovolatelem předestřené právní otázky) nic podstatného vytknout.
Osoba povinného, vůči níž disponuje oprávněný vykonatelným exekučním titulem, je totiž povinna vyvinout pro odvrácení hrozící exekuce co nejširší míru úsilí ohledně úhrady pohledávky, akceptovat důvodné požadavky protistrany a aktivně a s maximální pečlivostí situaci řešit, což předpokládá rovněž důslednou komunikaci s protistranou. V opačném případě nelze mít za dostatečné jisté, že povinný v nejbližší době svůj závazek skutečně splní. Odvolací soud se proto za situace, kdy judikatura dovolacího soudu a Ústavního soudu přijatá k důvodům pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. na základě šikanózního exekučního návrhu nedopadá na konkrétní poměry posuzované věci, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v důsledku čehož nemohl dovolatel zvolený předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. prosadit.
12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 9. 2025
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu