20 Cdo 149/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného S. T., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. H.,
zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora,
vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. Nc 2994/2004, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2004, č.
j. 20 Co 572/2004-18, takto :
Dovolání se odmítá.
Odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci
a jejím provedením pověřil určeného soudního exekutora, jen tak, že pohledávce
ve výši 22.000,- DEM (německých marek), pro niž se exekuce rovněž nařizuje,
odpovídá 11.248,421 EURO, přičemž dále ve zbytku usnesení soudu prvního stupně
jakožto věcně správné potvrdil. Dle názoru odvolacího soudu je předložený
notářský zápis se svolením k vykonatelnosti způsobilým exekučním titulem
splňujícím veškeré formální náležitosti. Zdůraznil, že v rámci nuceného výkonu
rozhodnutí (exekuce) není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost
exekučního titulu ani věcnou správnost platnosti právního úkonu uvedeného v
notářském zápise; pokud pak povinný zpochybňuje existenci vymáhané povinnosti,
případně se domáhá zohlednění (částečného) splnění vymáhané povinnosti, nejde o
takovou skutečnost, která by byla ve fázi nařizování exekuce relevantní.
Odvolací soud závěrem uzavřel, že v případě hmotněprávní sukcese lze přechod
práva nebo povinnosti prokázat, avšak jakožto důkazní prostředky lze připustit
pouze listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem [§ 36 zákona č.
120/2001 Sb., exekučního řádu (dále také jen „zákon č. 120/2001 Sb.“)].
Takovéto důkazy však povinný soudu nepředložil.
Povinný ve svém dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen
„o.s.ř.“)], přičemž je přesvědčen, že napadené rozhodnutí lze kvalifikovat po
právní stránce za zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Odvolacímu
soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001
Sb., když nezohlednil jím předloženou smlouvu o postoupení pohledávky a další
listinné důkazy, které prokazují nedostatek aktivní věcné legitimace
oprávněného. Dále považuje uvedený postup soudu za rozporný s hmotněprávní
úpravou postoupení pohledávky, zejm. pak s ustanovením § 526 obč. zák.
Dovozuje proto, že dlužník, kterému bylo oznámeno či prokázáno postoupení
pohledávky osoby z exekučního titulu oprávněné, nemusí disponovat listinou
předpokládanou ustanovením § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. a nelze po něm
spravedlivě požadovat, aby za této situace námitku nedostatku aktivní
legitimace oprávněného takovýmto způsobem prokazoval.
Dovolání není přípustné.
Podle § 130 zákona č. 120/2001 Sb. platí, že tam, kde se ve zvláštních právních
předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se
tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuce); ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a) až c) o.s.ř.
Za situace, kdy napadené rozhodnutí není měnící, jak předpokládá § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. („změna“ prvostupňového rozhodnutí soudem odvolacím
není změnou věcnou, ale toliko zohledněním zániku měny, ve které byla exekucí
vymáhána pohledávka vyjádřena), a ani rozhodnutím potvrzujícím poté, co
předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti
dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze
to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch
námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z uvedeného proto plyne, že případné vady řízení, odpovídající
dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (i kdyby
existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a
potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Z hlediska takto zákonem stanovené konstrukce přípustnosti dovolání
nutno námitky povinného uplatněné v jeho dovolání hodnotit jako nezpůsobilé
položit otázku po právní stránce zásadního významu.
Dovolatelem předestřená právní otázka pojící se s námitkou nedostatku aktivní
věcné legitimace osoby oprávněné byla Nejvyšším soudem opakovaně podrobována
právnímu rozboru. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. července 2004,
sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého se při
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) povinný nemůže bránit proti aktivní
legitimaci oprávněného jinak, nežli zpochybněním poměru oprávněného k uvedení
nositele práva z titulu nebo zpochybněním listin oprávněným ve smyslu § 256
odst. 2 o.s.ř. (§ 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.) předložených. Zdůraznil
také, že okolnost, zda oprávněný vymáhanou pohledávku postoupil před zahájením
řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) třetí osobě, zkoumá soud výkonu rozhodnutí,
je-li povinným uplatněna (vyjde-li jinak najevo) až ve stadiu řízení o
zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce). Obdobně pak postupoval také ve svém
usnesení ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002, publikovaném v
časopise Soudní judikatura č. 3/2004, pod poř. č. 57, kde konstatoval, že
splnění podmínky, že (právě) oprávněné svědčí právo z titulu (že má tzv.
aktivní legitimaci), je sice soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkon
rozhodnutí (včetně řízení odvolacího) z úřední povinnosti, avšak okolnost, zda
před zahájením nebo v průběhu řízení byla vymáhaná pohledávka postoupena, může
šetřit - vycházeje nejen z principů exekučního řízení, ale i z logiky věci -
jen tehdy, byla-li mu účastníky ohlášena nebo jinak v řízení vyšla najevo;
zároveň však připomenul, že se tak může stát jen za předpokladu procesních
úkonů, které účastníkům exekučního řízení podle jejich postavení v řízení (a
tomu odpovídajícím možnostem tvrzení a povinnostem tvrzené osvědčit, doložit,
prokázat apod.) příslušejí, a jež jsou jim - v tom kterém stadiu exekučního
řízení - vyhrazeny. I zde proto dovolací soud dovodil, že při nařízení exekuce
se povinná osoba nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak nežli
zpochybněním jeho poměru k uvedení nositele oprávnění v titulu, nebo
zpochybněním listin předložených oprávněným ve smyslu § 36 odst. 4 exekučního
řádu (§ 256 odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného se proto podává, že námitky nedostatku věcné legitimace, mohou být
zohledněny až ve fázi zastavení exekuce (§ 55 zákona č. 120/2001 Sb. ve spojení
s § 268 o.s.ř.), a nikoliv již ve fázi jejího nařizování, kdy je nutno
tuto námitku považovat za bezpředmětnou. Naznačuje-li snad nepřímo odvolací
soud v rámci vypořádávání se s odvolacími námitkami dovolatele v závěrečné
části odůvodnění napadeného rozhodnutí - jež ostatně také tvoří celou
argumentační základnu pro dovolatele - závěr opačný, nelze se s ním (při
zohlednění výše naznačeného) ztotožnit. Pro objasnění dovolateli dovolací soud
připomíná, že v procesní fázi pro danou námitku příslušnou - tedy v rámci
řízení o zastavení exekuce - již navrhovatel není u svých důkazních prostředků
kvalitativně limitován tak, jak tomu je v případě rozhodování o nařízení
exekuce, kdy - dle úpravy zakotvené v § 36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb. -
proti jinému než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch
jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci,
jen jestliže je (způsobem předvídaným ustanovením § 36 odst. 4 zákona č.
120/2001 Sb.) prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo
převedeno právo z exekučního titulu; Povinnost takto prokázat přechod nebo
převod práva či povinnosti při nařizování exekuce tíží pouze osobu oprávněnou.
Uvedená procesní situace však nenastala (označení oprávněného a povinného
odpovídalo exekučnímu titulu) a odvolací soud tak neměl důvod ustanovení § 36
odst. 3 a 4 aplikovat.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by
mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v
konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což
rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže
být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.
Lze proto uzavřít, že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil
kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze. Nelze-li dospět k
závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní
stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle § 243b odst. 5, § 218 písm.
c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení přísluší rozhodovat v poměrech
úpravy vyplývající z hlavy VI. zák. č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu